„Pijete takové barevné drinky často? Tipovala bych vás spíš na ležák nebo pivo,“ podotkla Ash s úsměvem a přeměřila si Aarona pohledem. Ona si ho s barevným drinkem s paraplíčkem rozhodně představit nedokázala, vůbec jí to k němu nesedělo. Ale to neznamenalo, že by se na takový drink nenechala pozvat. Když se ohradil, že by si na ni vzpomněl i bez pádného důvodu, lehce zčervenala, a aby neupadla do rozpaků, rozhodla se to uhrát na humornou notu. „Mám snad bradavici na nose nebo něco podobného? To bych se pak nedivila, kdybyste si mě pamatoval,“ uculila se a vzhledem k tomu, že z ní nespustil oči, ona ty svoje po chvilce sklopila k zemi.
„Taky bych vám mohla říct, že v rámci preventivní bystrozorské prohlídky máte sundat všechno, ale přece nebudu zneužívat situace,“ zavrtěla hlavou s povzdechnutím, které bylo hrané a ona se to ani nesnažila skrývat. V očích se jí jiskřilo jako v elektrárně a kdyby teď někdo vrazil dovnitř, asi by sebou poplašeně trhla, jako kdyby ji přistihl při něčem nekalém. „Dvě. A jestli vám ta žebra napravím a vy se pak vypravíte do práce, osobně vám ta žebra znovu zlámu, Aarone,“ zavyhrožovala a myslela to smrtelně vážně. Ona o zdraví nikdy nežertovala.
Když bylo Aaronovo tričko bezpečně pryč, namířila hůlkou na zlomená žebra a pomocí brachia je hezky vyspravila. „Za málo,“ broukla, jakmile jí začal děkovat a věnovala mu další úsměv. „Vy byste mne pozval?“ zeptala se pak zvídavě a povytáhla obočí na čelo. „Protože kdyby ano, asi bych vám řekla, že mám dnes večer volno. A vy taky protože s tímhle do žádné práce nejdete.“ Oznámila mu nekompromisně a pak mu podala sundané tričko, aby se zase oblékl. I když se na něj koukalo hezky.

_________________

Ron se pobaveně uculil a zakroutil hlavou. „Ne, moc často ne. Většinou jen když mě k tomu někdo zlanaří,“ přiznal s úsměvem a pokrčil rameny. „Odhadla jste mě správně, mám radši to pivo,“ zamumlal. Neznamenalo to ovšem, že by drinky s paraplíčkem neměl rád, a že by hodlal vycouvat od svého úmyslu, kterým bylo pozvat Ash na drink. Kdepak, kdyby vycouval, do konce života by si to vyčítal, to si uvědomoval moc dobře. Uchechtl se, když se začala vyptávat, zda nemá bradavici na nose, a hned přitom zasykl bolestí, protože zlomená žebra byla neskutečně nepříjemnou a bolestivou záležitostí. „Ne, řekl bych, že si vás pamatuju, protože jste hodná a hezká,“ odvětil popravdě. Stálo ho to sice dost odvahy a možná ve tvářích nabral trošičku červenější barvu, než u něj bylo obvyklé, ale rozhodně nelhal.
„Jaká škoda,“ povzdechl si pro změnu Ron, když Ash usoudila, že nebude zneužívat situace k tomu, aby ho vysvlékla celého, a zvedl k ní pohled, v kterém neskotačily jiskřičky, ale rovnou plamínky. Pěkně divoké plamínky, které Ashley zvládla zažehnout jediným úsměvem. Ve chvíli, kdy mu Ash pohrozila, radši na okamžik sklonil hlavu, aby nebylo vidět, jak se culí. Tušil sice, že to Ashley myslí naprosto vážně, a nechtěl jí odporovat, ale pobavilo ho to. „Slibuju, že na sebe budu dávat pozor,“ zamumlal pokorně a znovu se na slečnu lékouzelnici zadíval. Nechtěl znevažovat její práci tím, že hned vběhne do nějaké bitky a ta žebra si znovu zláme, nebo si provede ještě něco horšího.
Natáhl ruku pro podávané tričko, které na sebe hned hodil, ačkoliv mu ani trošku nevadilo vystavovat se před Ashley polonahý. Pak se jí zadíval do očí, v kterých by se dokázal snadno utopit, a široce se usmál. „V tom případě bychom to volno měli využít,“ prohlásil a v očích se mu znovu roztančily plamínky. „Zvu vás, Ashley. Řekněte mi, v kolik vás večer mám vyzvednout a budu tu jako na koni,“ dodal s mrknutím. No a jakmile mu Ashley dala instrukce, kdy se pro ni má zastavit, spokojeně se usmál a slezl z lůžka. „Tak večer, budu se těšit,“ rozloučil se se slečnou lékouzelnicí nakonec, věnoval jí poslední úsměv, a pak zamířil z nemocnice pryč, aby si někde na chvilku odpočinul a vymyslel, kam večer s Ashley zajít.

>> to be continued... Na Konci duhy

_________________

>>

Mallory byla v nemocnici od narození maličké Kendry jako doma. Nejen proto, že mladí doktoři v těch svých hábitech vypadali dost dobře, na vině byla hlavně přehnaná starostlivost o holčičku minimálně ze strany Morganovců. Nebylo tedy divu, že když se prckovi udělaly čtyři docela obyčejné flíčky na zádíčkách, mladá matka musela chtě nechtě k Mungovi, aby to náhodou nebyl nějaký prevít.
A protože Mallory nebyla dobrá matka, s naprostým klidem nechala svůj malý pokládek (holčička Mallorce přišla výjimečně hezká, jinak by jí poklad neříkala, to dá rozum) v povolaných rukou a sama se vydala do většího klidu, který záhy nalezla v prvním patře.
Tam se uchýlila na sedátko i s největší knihou, kterou kdy četla. Byla vázaná v modrozelené kůži, tlustá asi tak jeden a půl palce(!) a skvěl se na ní jasně zlatý nápis (očividně nebyla nikdy moc čtená, vypadala jako nová) Podmořský svět. Krásné pohyblivé ilustrace nemohly nikoho překvapit, kniha byla výjimečná hlavně tím, že se v ní z části psalo i o mudlovském moři. A to Mallory docela zajímalo, což sice bylo ostudné, ale vzhledem k tomu, že to nikdo nevěděl... a vůbec, knihu si přeci koupila hlavně kvůli vodním lidem, kteří ji prostě fascinovali. Za to mohl především jejich jazyk - Mallory měla výzvy v oblibě, milovala jazyky, a když narazila na nějaký, který umělo jen velice málo lidí... no, neznělo to skutečně zajímavě?

Mimo herně:
Kdybych na někoho čekala, tak to napíšu, duh.

_________________

Jocelyn zlehka pozvedla obočí, když se Kenneth rozhodl nad ní stát, ale nijak mu to nezazlívala. Už jen to, že byl tady, činil jistě nejen ji tak trochu nejistou a nervózní. Netušila, co si má od tohohle setkání slibovat, co přijde, co vůbec po tak dlouhé době řekne. Jocelyn ale nebyla ženou, které by na srdci ležela naivní a velká přání. Vlastně si jen přála, aby všechno bylo zase jako před třemi lety. Aby byl jenom její kamarád a přišel za ní čistě z přátelských důvodů. Po to, co spolu ale prožili, by po něm zjevně žádala příliš, třebaže Jocelyn už patřila jinému muži a dokonce takovému, kterého si vážila a začínala ho milovat. Tím že tu Kenneth byl, jí de facto také mohl vystavit dalším možným pomluvám, ale vzhledem k tomu, že byla vdaná a spadala už pod jinou rodinu, si byla i žena jako Jocelyn jistá, že si i ti lepší kouzelníci dvakrát rozmyslí, zda budou hanit jméno McAuley. A to byl zase jeden z těch hlubších důvodů, proč se nebála Kennetha vpustit dovnitř. Věřila Van Helmontovi onu starostlivost, se kterou opustil Švédsko o něco dříve, znali se přeci nějakou dobu. Ale veškerý ochranářský instinkt… ten přišel příliš pozdě. S křížkem po funuse. A Jocelyn, ať měla Kennetha jakkoliv ráda, už nechtěla, aby jí bránil. Tohohle se měl totiž zhostit už tehdy, když jeho otec zrušil zásnuby. Přesně takové pocity se Jocelyn zračily v očích, smísené se zvláštní melancholií a malým úsměvem. „O to mi nejde, i kdyby se mě to dotklo, poperu se s tím,“ podotkla zcela klidně a pousmála se. Nakonec na odvracení pomluv byla v posledních letech hotový expert. Doby toho nejhoršího výsměchu ale už naštěstí pominuly. Teď byla jiným člověkem. A cítila, že ač si zažila své, třeba i ty nejhorší noční můry, neuvěřitelně ji to posílilo. Nakonec byla za tuhle lekci i tak trochu vděčná. Že v životě nikdy nevyjde všechno tak, jak by si přála.
Trpělivě složila ruce do klína a začala si pohrával s lemem svého svetru, který měla na sobě, zatímco poslouchala chlapce. Jistěže se s tím nikde chlubit nebude, dokonce si dovedla představit Walterův výraz, s jakým bude Kennetha poučovat. A i když by si Jocelyn přála, aby byl její bývalý přítel ještě o trochu silnější a neústupnější, věděla, že sem přišel na vlastní pěst. Rizika znal. „Jsem ráda, že jsi tu tedy ve jménu Ministerstva, ale…“ pokrčila jedním ramenem, protože to druhé ji i při sebemenším pohybu nesnesitelně bolelo a semkla zamyšleně rty k sobě. „Oba moc dobře víme, že v těch našich ulicích nebude bezpečno, dokud nebudou ve vězení sedět ty správný lidi. Bystrozorství, zdání bezpečnosti… to všechno je v současné době jen pokrytectví, Kennethe,“ zašeptala potichu, protože nestála o cizí uši, které by jejich rozhovoru naslouchaly. „Torrance se taky trochu obává, že útok na mě nemusel být čistě náhodný, jako na většinu bystrozorů. Moje rodina se stále nevyjádřila ve věci Ministerstva, jak jistě víš. Na veřejnosti se nechceme přiklánět ani na jednu stranu, v jednom případě by nás stíhali Smrtijedi a v druhém zase rebelové. A dnešní doba lidi nutí vybrat si jednu ze stran,“ sklonila oči k tabulce čokolády, a když Kenneth odmítl vzít si jeden čtvereček, sama si nabídla a začala ji jíst. Alespoň u té chuti měla na chvíli pocit, že může být teď na chvíli klidná, i když jí pod dekou dřímala cedrová hůlka.
Co ale Jocelyn trochu vyvedlo z míry, třebaže nemělo, byla on novinka, že se dostal k bystrozorské zprávě o její hospitalizaci. Věděla, že to chlapec jistě myslel dobře, ale přesto to působilo skoro dojmem, jako by ji špehoval. Nakonec ale byla pravda, že i ona využívala svých konexí na půdě Ministerstva, hlavně přes své známé a příbuzné. A málo jich nebylo. „Jak se ti ta zpráva dostala do ruky? Přeci nepracuješ na bystrozorském ústředí,“ přesto se musela zeptat. Tušila, že by v tom mohl mít prsty Demarcus, ale kdoví.
Chvíli si chlapce ještě zamyšleně prohlížela, jako by hodnotila, jestli by byl Kenneth schopný intrikařit, ale nakonec jí ta představa přišla sama o sobě spíše zábavná. I tak chtěla být ve všech směrech opatrná. Na koho se teď spoléhala nejvíc, byla její rodina a manžel. „Pokud testy dopadnou dobře, tak už dnes večer,“ odpověděla na jeho otázku a pousmála se. To proto, že si představila, jak nadšený by Torry byl, když by už mohla dneska spát v jejich bytě. A taky by byl nejspíš o dost klidnější, že ji má zase na očích. „Mám ráda svou práci, ale myslím, že Torrance by mi to stejně nedovolil,“ odtušila Jocelyn s tichým smíchem a znovu se podívala na svou zavázanou ruku. Vsadila se, že s tím bude minimálně týden ležet doma. Tak trochu se ale spoléhala na úžasné léčivé účinky všech možných bylin, které jí předepsali na užívání.
Když přišla ale řeč na Demarca, Jocelyn už tak veselá nebyla. Takže to byla pravda… „Je mi ho líto. Být jako strom v bouři a doufat, že máš silné kořeny, které tě nevytrhnout ze země. Někdy ale ani to nestačí,“ pronesla tiše a vložila si do úst další čtvereček čokolády. Byla si jistá, že Demarca muselo štvát nejen to, že musí dělat, co se mu řekne, ale také nesmí udělat nic hrdinského, co by ohrozilo rodinu. Ustanovit si tyhle priority bylo něco, čemu by neměl být vystaven nikdo z kouzelníků. Ale Jocelyn už to udělala.

_________________

V žádném případě o své bývalé snoubence nepochyboval. Věděl, že se umí prát dlouze a statečně, ale to neznamenalo, že i teď nechá ostatní, aby si na Jocelyn vylévali svou zlost a především na ní shodili všechnu vinnu, protože Kennetha kolikrát neměli odvahu vinit nebo soudit. Byl to pokračovatel rodu, jednoho dne bude mít významnou pozici ve společnosti a všichni moc dobře věděli, že za pár let se jim bude hodit, když budou s dnešním mladým Kennethem Van Helmontem za dobře. Kdo ho dokázal spravedlivě soudit a občas až moc, byla pouze vlastní rodina, která s ním častokrát neměla žádné slitování.
Slabě se na dívku před sebou pousmál, když si uvědomil, jak moc vzdálenou se mu Jocelyn za poslední rok stala. Jeden čas si byli tak blízcí a mysleli si, že to vydrží až do konce jejich životů, a pak se vše skoro jako lusknutím prstu otočilo a než se Kenneth stačil vzpamatovat, stál tu vedle postele a díval se do očí ženě, kterou svou neschopností postavit se za sebe a vlastní názor a snahou pokračovat ve stopách svých rodičů, ztratil. "Už žádné praní," hlesl po chvíli s laskavým úsměvem, "ať si ostatní zvyknou, že v mém životě budeš mít vždy místo - a že tě nebudu přehlížet, až budu jednoho rozesílat pozvánky na náš Helmontský ples," a i když mluvil smrtelně vážně a stejně tak všechna svá slova myslel, připomínka nejvíce významné události v sídle Van Helmontových byla až příliš silná. Právě tam se společně poprvé políbili, na dřevěném mostě, po kterém Kenneth už dlouhé měsíce nešel, protože mu to až bolestivě připomínalo vše, co se tam tehdy odehrálo. Zpívali, usmívali se a povídali si, byli zkrátka šťastní a kde to jejich štěstí bylo po dvou letech?
"Chceš mě označit za pokrytce?" zvedl k ní po chvíli hnědé oči. On v to všechno věřil, slepě tomu důvěřoval, protože realita byla příliš krutá a on ani nechtěl myslet na to, co se v celé společnosti ve skutečnosti dělo. Ale ani přesto, že před vším přivíral oči, se některým informacím neubránil. Bylo strašné o tom slýchat, slýchat o osudu nevinných prostých lidí, zatímco on bydlel v sídle, které mělo šest koupelen. I když v tomhle světě vyrostl, neměl v sobě ani špetku té klasické arogance, která se u některých čistokrevných kouzelníků dala potkat.
Tiše poslouchal. Ani Van Helmontovi se dlouho nemohli přiklonit na žádnou stranu, to Jocelyn moc dobře věděla, ale nakonec to udělali, protože neměli na výběr. Byla tu i osobní hrdost a sobeckost neohrozit své vlastní životy. "Poprosil jsem bratra, aby mi tu zprávu sehnal, má hodně známých na vašem oddělení. Chtěl jsem mít jen konkrétní informace," vysvětlil, když si všiml lehce znepokojivého výrazu v Jocelyně tváři. Což dívce nemohl ani vyčítat, protože na to měla naprosté právo a on s tím souhlasil, soukromí by se mělo respektovat, ale... Kenneth na to merlinžel v tuhle chvíli nedbal. Unáhlil se, ale ani s odstupem času by tohle nevzal zpět, chtěl vědět, co přesně se stalo, s čím byla Jocelyn odvezena do nemocnice, kdo byl tím pachatelem. Nic víc.
Když už potom seděl na svém místě, trochu se nahrbil v zádech a rozhlédl se po místnosti. "To zní skvěle. Jsem rád, že to proběhlo bez komplikací," usmíval se do chvíle, dokud Jocelyn opět nezmínila Torrance, na což se Kenneth snažil reagovat naprosto klidně a uvolněně, ale i tak věděl, že by se rád dozvěděl víc. "Torrance sem, Torrance tam..." hlesl zamyšleně, než se na svou kamarádku podíval a pousmál se, "nevěděl jsem, že už jste se vzali. Kdybych to věděl, poslal bych vám alespoň gratulaci. Pan McAuley by asi nepřekypoval nadšením, ale tak třeba jenom pouze tobě. Víš, že bych to myslel upřímně. Jsem rád, že jsi v dobrých rukách. Poznám to, celá záříš," přikyvoval pomalu s nepatrným úsměvem na rtech, než se pomalu zvedl ze židle a natáhl se po kabátě, který si přehodil přes ruku.
"On to zvládne, nemusíš se bát. Vyřídím mu a Suzanne od tebe pozdrav. Ještě jsem s nimi nemluvil, ale určitě jsou v modlitbách s tebou, aby ses brzo uzdravila a mohla se zase vrátit do své práce," vydal se pomalým krokem ke dveřím, zatímco se na Jocelyn stále díval. "Kdybys někdy měla cestu kolem Helmontu... neměl bych to říkat, ale otec nebývá tak často doma, Amelinda už skoro vůbec, stačí poslat sovu. Strýc s tetou by tě určitě moc rádi viděli," položil už ruku pomalu na kliku a usmál se. Tyhle chvíle loučení nesnášel, protože se mu vždy zdály tak neskutečně neosobní. Navíc při nich vždy přemýšlel nad tím, při jaké příležitosti potká Jocelyn příště. Těžko říct...

>>

_________________

| +

>>
Týden volna v březnu se Jeremiahovi náramně hodil, protože mohl pobalit Amandu i své pracovní věci a vrátit se na sedm dní domů za svou manželkou a rok a půl starou dcerkou, která už nadšeně běhala po celém domě, pokřikovala slova vzdáleně příbuzná atomům, molekulám a elektronům a Moreen z ní určitě začínala být drobně zoufalá, protože Meredith nejradši seděla v tátově pracovně a listovala si encyklopediemi, které tam měl.
Proto také byla Meredith z tátovo návratu tak neskutečně nadšená a láskyplně se mu mezi dveřmi vrhla kolem krku, když se k ní sklonil a rozpřáhl ruce, aniž by se před tím podíval na svou manželku, která postávala opodál a usmívala se. A od té chvíle bylo skoro vše zase při starém, Jeremiah i při těch sedmi vzácných dnech doma pracoval, ale snažil se mít čas i na Amandu a Moreen a malou Meredith si častokrát nechával v pracovně na huňatém koberci, protože mu dětské broukání a mumlání nevadilo. Navíc Meri si vždy listovala nějakou encyklopedií a s nadšením přetáčela stránku za stránkou a prsty brouzdala po barevných nebo pouze načrtnutých obrázcích. Jeremiah si k ní častokrát uprostřed pracovního shonu přisedl a začal vyprávět o tom, co měla holčička nalistované a co si prohlížela. Nevadilo mu, že občas nějakou stránku omylem natrhla, kouzlem to spravil a potom se zase věnoval své práci.
Tak tomu bylo i dnes. V čem se však dnešek naprosto lišil, byl fakt, že Jeremiah byl s Meredith ve velkém domě úplně sám. Moreen se rozhodla vydat s Amandou do Londýna, protože Am se chtěla podívat do famfrpálových potřeb a Moreen tam potřebovala vyřídit něco ve svém obchůdku, a tak se Jerry klidně nabídl, že dopoledne malou dcerku pohlídá. A během něho se venku udělalo krásně, sice nebylo léto a teplota zhola nepřekročila ani dvacet stupňů, ale i tak si vzal bradavický profesor přes modrou košili svetr, oblékl svou malou princeznu a s prací se usadil na terasu za dřevěný stůl, zatímco nechal malou dcerku pobíhat po zahradě kolem jezírka, v němž plavali dva ďasovci. Meredith moc dobře věděla, že k jezírku se sama přibližovat nesmí a pokud k němu byť trochu blíže zabloudila, Jeremiah už na ní houkal, ať nechodí tak blízko.
Jeremiah vyřizoval zrovna korespondenci, dopisů měl na stole pěknou hromadu, takže skoro nepřetržitě něco psal a krčil přitom obočí. A když následně opět namočil brk do kalamáře a chtěl pokračovat v psaní, na pergamenu se obtáhla pouze úzká nevýrazná čára. Došel inkoust. Beze slov se zvedl a aniž by tiché Meredith, která byla někde v zahradě, věnoval pohled, vešel zpět do domu. Ve své pracovně se zdržel více, než původně počítal, protože ho zrovna u šuplíku s psacími potřebami zastihla sova, takže se s dlouhým výdechem usadil za stůl a otevřel ten dopis od svého otce, aby si ho v klidu přečetl. Že se během těch pár vteřin dívka venku pomalu přiblížila k jezírku s ďasovci ani trochu netušil. Nakonec se po pár minutách vrátil zpět na terasu...
"Meredith?" rozhlédl se s dopisem v ruce po rozlehlé zahradě, ale po malé holčičce nebyla ani stopa. Vysoký muž se pod svým dlouhým strništěm zamračil a odložil dopis na stůl, než sešel pár dřevěných schodů a začal se rozhlížet po zahradě. Ač si to nechtěl uvědomovat, nervozita v něm během pár vteřin neskutečně stoupla. Neslyšel žádné mumlání, žádný rachot hraček a- v tu chvíli se mu málem zastavilo srdce, když na okraji jezírka zahlédl vidět plyšového ďasovce, kterého Meredith celou dobu po zahradě tahala a hrála si s ním. I když se mu tomu nechtělo ani trochu věřit a doufal, že ho dívka pouze zahodila a někam utekla, bleskurychle se rozběhl k jezírku a když pod hladinou zahlédl ďasovce se svou dcerou, se zástavou srdce se do rozpohybované vody vrhl, zatímco z kapsy vytáhl kouzelnickou hůlku.
Meredith pod vodní hladinu stáhl ďasovec teprve před pár desítkami vteřin, takže nedostatek kyslíku rozhodně nebyl ten hlavní problém, i když to byla hra o čas a Jeremiah v ničem ani na chvíli neváhal a ďasovce, jenž svíral holčičku ve svém sevření, bez mrknutí oka omráčil, stejně tak toho druhého, který se mu začal sápat po kotnících a samotného Jeremiaha stahoval ke dnu. Tohle byl okamžik, kdy se Jeremiahova záliba a práce vymkla tak moc z rukou, jak to spousta dobrých lidí kolem něho předpovídala. Ale přes to všechno Meredith dostal nad hladinu, v bezvědomí ale nebyla kvůli nedostatku kyslíku, ale kvůli tržné ráně na hlavě, kterou utrpěla, když po ní ďasovec prudce chňapl a strhl ji bez varování dolů. Ač měl Jeremiah tyhle dva ďasovce a toho třetího v bradavicích sebevíc rád a pomalu už je považoval za členy rodiny, teď je nemilosrdně omráčil a nechal je na pospas svému osudu, zatímco se s Meredith v náručí rychle vyplazil z jezírka celý promrzlý a mokrý.
Ale i když měla Meredith tržnou ránu na hlavě a strávila několik vteřin pod vodou, Jeremiah si během toho, co se zmítal pod vodní hladinou a neverbálně omračoval ďasovce, ani na vteřinu nepřipustil, že by to bylo vážné a že by s ní musel do nemocnice. Uměl pár léčebných kouzel, měli tu pár mastí a lektvarů, tohle sice před Moreen neututlá, ale určitě to zvládne sám... když však vylezl z jezírka a držel bezvládnou holčičku v rukách, málem se strachem rozbrečel. A pak se hned přemístil.

Do nemocnice s dívkou v náručí doslova vtrhl, zatímco za sebou zanechával vodu, která z jeho mokrého oblečení odkapávala. Ale snad se dá pochopit, že tohle právě neřešil a snažil se v první řadě nalézt někoho, kdo by zraněné Meredith pomohl. "Lékouzelníka," otočil se kolem dokola uprostřed chodby. Připadalo mu to jako věčnost, jako chvíle, ve které kolem něho bylo spoustu lékouzelníků a sestřiček, ale nikdo se k němu nevydal a nepomohl mu. "Prosím vás," zatřásl se mu zcela očividně hlas, zatímco ani na chvíli nepovoloval v sevření dítěte ve své náruči, "pomoc, musíte mi pomoc," otočil se nakonec k první ženě, která mu byla nejblíže a shodou okolností to byla samotná ředitelka svatého Munga. Nemluvně už ani o tom, že to byla rovnou i Jeremiahova nevlastní sestra.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Věta o uklidnění vyšla do prázdna. Co zatraceně chtěla? Jeremiah tu rozhodně nemohl nečině stát a s pardonem se prosit, zda mu někdo pomůže laskavě oživit dceru, která už několik vteřin nedýchala a nehýbala se. Ani nepomyslel na to, že to byla klasická lékouzelnická fráze pro každého pacienta či příbuzného, na to byl až moc zaslepen strachem, takže se v něm v prvním okamžiku zvedla vlna nevídaného vzteku, kterou zrovna dvakrát nepoznával. Většinou byl nekonfliktní člověk, ale tohle dokázalo rozhodit i někoho, jako byl Jeremiah. "Vy asi nemáte děti, že?" ušklíbl se na Constance. Za normální okolnosti, když by měl spoustu času a hlavu prázdnou od katastrofálních myšlenek, pravděpodobně by ho napadlo, že mu ta žena připadá neskutečně povědomá. Jako kdyby ji odněkud znal... ale Constance Van Helmontovou samozřejmě vůbec neznal, což bylo zásluhou i toho, že patnáct let byl v Kruvalu a do Británie se vracel zřídka. To, co však v ženině tváři poznával, byla podoba jeho otce, což si naštěstí vůbec neuvědomoval.
Ač se to neslušelo a Jeremiah měl asi počkat na nosítka, která lékouzelnice vzápětí přivolala, on na nic nečekal a ženě dívenku doslova urychleně vtiskl do náruče. To ona musela něco dělat, on nevěděl, čím dívce zachránit život.
Zoufale a nevěřícně si přikryl pusu rukou, když vzápětí shlédl na Meredith na nosítkách, jak vůbec nedýchá. V hlavě se mu stále dokola honilo, že Meredith zabil. Svou nezodpovědností, svou hloupostí, svými ďasovci. Na chvíli to vypadalo, že nosítka bude potřebovat i sám Jeremiah, ale nakonec se v poslední vteřině vzchopil a hned se rozešel za lékouzelnicí, která zamířila na nejbližší akutní příjem. "Asi ji stáhli do jezírka ďasovci, musela se přitom uhodit o nějaký kámen. Nevím, přišel jsem, až když byla pod hladinou," zadíval se otupěle na dívku a nakonec pomalu pozvedl pohled k lékouzelnici s pořádně nakrčeným obočím. Když Constance vytáhla hůlku a zamířila s ní na malou Meredith, Jeremiahovi se pravděpodobně právě v tu chvíli změnil jeho největší strach. Strach, že to kouzlo vyjde na prázdno a bude to známka toho, že je pozdě. Jenže tak se nestalo a malá Meredith po kouzlu ihned začala vykašlávat vodu.
"Díky bohu," vydechl Jeremiah a rychle si přiklekl k lehátku, aby byl Meredith blíž a mohl ji vzít za drobnou ručku. Děvčátko začalo po chvíli pochopitelně tiše plakat.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Neznámá lékouzelnice mu svým způsobem imponovala a Jeremiah nedokázal moc dobře popsat, proč tomu tak bylo. Ale právě mu zachránila dceru, třeba to v tom hráli velkou roli, anebo pouze to, že Jeremiah odjakživa inklinoval k ženám, které na tom s pohledem na svět a inteligencí či schopnostmi byli podobně. A nezdálo se, že by tato lékouzelnice byla v nemocnici dopočtu, právě naopak to byla ředitelka tohohle velkého kolosu, byla úspěšná a schopná, chytrá a hezká. A pak měla v sobě něco, co i takového míliuse jako Jeremiaha donutilo se ušklíbnout a pomyslet si něco o tom, že svou určitou částí mu i přes všechna pozitiva není sympatická. "To těžko, musím se vrátit do práce," zvedl k ní syté modré oči a zamračil se, ač poznámka o práci nad zraněným dítětem asi nebyla vhodná, tohle byl zkrátka Jeremiah. Na práci myslel neustále, byla hlavní částí jeho nabitého života a i když měl pochopitelně v plánu se tu delší dobu zdržet, doma měl tolik pracovních povinností, že se vrátit musel. A kromě toho, ono odseknutí mělo také poukázat, že sebou nenechá lehce zametat a že vyhrožování uspávacím lektvarem není na místě. Věděla vůbec, kdo byl?
Stočil starostlivě oči k malé Meredith, která tiše poplakávala a on dívku jemně pohladil po ruce. Mohl za to on, ať už tím, že Meredith nechal pět minut bez dozoru nebo tím, že vůbec ďasovce doma choval, ale takhle na hlas to znělo vážně strašně a Constance byla poslední člověk, který ho teď mohl soudit.
"Odskočil jsem si pouze pro inkoust do domu. Moc dobře věděla, že se k tomu jezírku nemá přibližovat," obhajoval se a povědomě tušil, že tatáž slova bude říkat Moreen, která možná tak klidně znít nebude. Už teď z toho měl hrůzu, proto myšlenky na svou manželku rychle zahnal a pozorně si Constance prohlédl, než zase sklonil pohled. "Je už dost veliká, aby pochopila kam smí a kam nesmí," možná zase tak moc veliká nebyla, "ale je to samozřejmě moje chyba," přiznal nakonec, protože bylo zbytečné cokoli zastírat a věděl to on i ona. Podle toho se také tvářil, bylo mu vidět na očích, že si před chvíli opravdu prožil chvíle nejhoršího strachu. Odhrnul si mokré vlasy z čela, ani si neuvědomoval, že má na sobě stále mokré a vodou nasáklé oblečení.
Klidně pozoroval ošetřování a v duchu doufal, že až se Meredith trochu prospí, bude vypadat o dost lépe. Ovšem v tom se ozval lékouzelník, který s ošetřováním pomáhal, a v Jeremiahovi zničeho nic šokem hrklo. Samozřejmě, že se za tím oslovením otočil on, předpokládal, že se mladík pouze přeřekl - nebo bůhví, co ho vedlo k tomu označit Jeremiaha za ženu, ale když se postavil od lehátka a pohlédl na ženu před sebou, urychleně pochopil, že tohle rozhodně nebylo na něho. "Co... prosím?" zeptal se nechápavě s nakrčeným obočím a zase ztichl, protože v čirém údivu nedokázal mluvit. V hlavě mu to všechno šrotovalo, před očima měl vlastní rodokmen, po kterém doslova běhal a hledal jakoukoli skulinku, odkud by tato žena mohla pocházet. To nebylo možné. Žádné větve kromě po dvou bratrech - Hadwinovi a Richardovi -nebyly. Pokud věděl, Hadwin měl syny Demarca a Waltera, nikoho dalšího, zemřel brzo ve válce a Richard... Jeremiahův otec měl pouze jeho, byl jedináček a kolikrát ho to štvalo, ale nedalo se nic dělat, vyrostl rychle a pak už to neřešil. "To asi nebude shoda jmen," pronesl opatrně s nakrčeným obočím, než urychleně zašmátral po hůlce, kterou vytáhl z kapsy mokrých kalhot. Pokud byla Van Helmontová, ale v rodokmenu nebyla? "Jak se vůbec opovažujete vydávat za mou rodinu?" zašeptal tiše, nechtěl zvyšovat hlas kvůli Meredith a ani kvůli ostatním, i když se před chvílí dveře po pomocníkovi zabouchli a oni zůstali v ordinaci sami. Svíral pevně hůlku v ruce a během těch pár vteřin uvažoval nad tím, zda má ji pozvednout, nebo ne. Asi nebylo zrovna dvakrát vhodné mířit hůlkou na ženu, která vám ke všemu zachránila dceru, ale měl sto chutí to udělat. A označit ji za prolhanou lhářku, která si bere jméno jeho rodiny do úst. Nebyl hlupák, na pár vteřin ho i napadla možnost, že Constance jeho rodina opravdu bude a on o tom pouze nevěděl, ale tomu se mu nechtělo věřit a okamžitě to zavrhl. Čí by asi byla? Jeho otec by matku v životě nepodvedl, vždyť to byl džentlmen až do kostní dřeně a Hadwin? To prostě nepřipadalo v úvahu. Van Helmontovi nebyli prolhaní lháři, kteří svým manželkám zahýbali na každém kroku, jak to všude jinde bylo zvykem. Oni ctili věrnost, respekt, pokoru.
"Nic vyplňovat nebudu, dokud mi neřeknete, co jste zač," Meredith už nebezpečí nehrozilo a nevyplněním papírů se její stav určitě nezhorší, takže nemusel tolik spěchat.

_________________
>> J. N. Van Helmont