[Immanuil&Sidney Udinov]

"Myslíš, že že to je dobrý dobrý nápad?" Manželé Udinovi už seděli nějakou dobu v Děravém kotli, čekajíc na jednu důležitou osobu. Od té doby co jim přišel dopis od Xaveria Notta se stále hádali, protože Sidney s onou schůzkou nesouhlasila na rozdíl od Immanuila, který z ní byl velice nadšený. Ani jeden sice nevěděl, proč se s nimi chce setkat, ale Imm byl zvědavý, takže se schůzkou souhlasil i přes nevoli své manželky, která tady opravdu nechtěla být. Jenže když už s tím její manžel souhlasil, rozhodla se, že dorazí taky. Protože pokud půjde o něco co by mělo jejich rodinu ovlivnit, chtěla o tom vědět všechno. Úplně všechno. Věděla totiž, že Immanuil je schopný kývnout téměř na cokoliv. Vždyť si ani nemohli být jisti, že tohle napsal vážně on, protože se nikdo nepodepsal. Jenže pan Udinov trval na tom, že písmo Xaveria pozná, a že to prostě musí být on.
Po oné otázky zvedl pan Udinov otrávený pohled ke své ženě. Na tohle se ho ptala celou cestu sem a dokonce i tady už onu otázku párkrát řekla. "Samozřejmě, že je to dobrý nápad. Vždyť víš o koho se jedná," zavrčel, dávajíc jasně najevo, že by byl velice rád, kdyby byla už raději zticha. Sindy si povzdechla a raději se natáhla pro něco co připomínalo kávu. Ona opravdu nemohla pochopit, proč se nemohli setkat třeba u nich doma nebo v sídle onoho Xaveria. Vždyť tam by to bylo stokrát lepší než tady, že. I tohle svému manželovi několikrát připomněla. "A jsi si vážně jistý jistý, že že to psal on?" Immanuil už tentokrát svou manželku ignoroval a raději si dále všímal toho co se píše v Denním věštci.

_________________

Ano, byl to skutečně Xaverius Nott, kdo poslal Immanuilovi ten strohý dopis. Byl to on, kdo dva Udinovy přiměl přijít toho dne k Děravému Kotli, takže alespoň o to se nemuseli obávat. Po chvíli sezení se k nim nenápadně přimotal malý skřítek, a položil jim na stůl klíč s číslem 16. "Pán chce, abyste za ním přišli nahoru," oznámil, následně se uklonil, až plachtám podobné velké uši div nezapleskaly o zem, a vycupital po schodech kamsi mimo, nečekajíc na to, zda se manželé Udinovi zvednou a budou ho následovat či nikoliv.

Pokud se Immanuil a Sydney rozhodli následovat skřítkova slova a dorazili k pokoji číslo 16, zjistili, že je skutečně zamčený a nic kromě darovaného klíče ho nedokáže otevřít. Nicméně po otočení klíčem v zámku už nebyl problém dveře otevřít, a jim se ukázal pohled a dokonale temnou místnost, v níž jediné slabé světlo vrhalo okno, kryté ne zrovna dokonale nepropustnými závěsy. U onoho okna stála vysoká, elegantní postava, patřící zřejmě muži, otočenému zády. "Vítejte, Immanueli, Sydney," zazněl melodický, avšak podivně děsivý hlas, jakmile oba vstoupili dovnitř, a dveře se za nimi zavřely. Bylo slyšet cvaknutí zámku. Nato se silueta u okna otočila jejich směrem, zvedla ruku v líném gestu a luskla prsty. Neverbálním kouzlem se rozžhnula světla lustru, a Udinovým se tak konečně ukázal jejich dnešní hostitel*. Byl to skutečně Xaverius Lester Nott, muž s culíkem havraních vlasů, bledou pletí a krutýma očima, který už od pohledu budil hrůzu. Obzvláště, když jste s ním byli zamčeni v jedné místnosti. Dnes se neschovával za metamorfomagický převlek obyčejného, neškodného muže. Kdepak, byl tu v celé své kráse, takový, jakého si ho kouzelnické společenství mohlo pamatovat. "Jen se posaďte," pokynul jim, ukazujíc k jakýmsi křesílkům kolem kávového stolku. Sám se však z místa nepohnul. Zatím. "Je vám doufám jasné, že o mé existenci mezi, hm, živými, nemůžete a nesmíte nikde mluvit?" propálil ty dva Xaverius pohledem. Co na tom, že se vlastně sešli z důvodů, které neměly k nepřátelství či podezřívání podklad? Nott nehodlal nechat nic náhodě.

Mimo herně:

* | +

_________________

Kdyby skřítek nepromluvil, podle všeho by si ho nevšiml ani jeden z Udinovů, protože Immanuil byl začtený do Denního Věštce a Sidney přemýšlela o tom, co si její nejdražší dcera přála poslat do Bradavic, protože si Darya v posledním dopise stěžovala, že jí dochází to a to, a že by nutně potřebovala tamtu a tamtu věc, jenže paní Udinová dopis ztratila a z celého seznamu si pamatovala jen jednu věc. "Měli bychom jít," prohodila po chvilce Sidney, protože to vypadalo, že se ani jeden z nich nezvedne, jenže skřítek jim brzy mezi lidmi zmizel z dohledu, a tak Immanuil složil noviny, popadl klíček a i se svou ženou se vydal nahoru po schodech..

Manželé chvíli postávali před zamčenými dveřmi, jako by snad váhali, jestli by měli opravdu vejít avšak nakonec klíč do zámku opravdu strčili a po odemčení vešli dovnitř. "Říkal jsem ti to," šeptl ke své ženě s posměšným úšklebkem když se ukázalo, že onen tajemný dopis poslal opravdu Xaverius Nott. Sidney nad tím protočila očima v sloup a na vyzvání se podobně jako její muž posadila. "Samozřejmě," broukl v odpověď pan Udinov a sklouzl pohledem od Notta ke své ženě, která jen přikývla a probodla Xaveria zkoumavým pohledem. Pokud některý z nich měl z jejich "hostitele" strach, dařilo se jim to úspěšně skrýt. V místnosti nastalo ticho a oba manželé Udinovi zabodli své pohledy do Notta, jako by snad čekali kdo z nich promluví první. "Takže.." přerušila ono ticho nakonec Sidney avšak jediným pohybem ruky jí její manžel přerušil, a i když by ho jindy neposlechla, tentokrát opravdu pusu zavřela a čekala co z Immanuila vyleze. "Proč jsme se tady tedy sešli?" Pozvedl Imm tázavě obočí. Šel rovnou k věci, protože byl vážně moc zvědaví z jakého důvodu jim zaslal Xaverius onen dopis.

_________________

Xaverius, doposud líně postávající opodál, upíral pronikavý pohled na své dva dnešní hosty. Možná pátral pohledem po náznaku strachu v jejich očích, možná se ho snažil vzbudit, a možná v duchu kalkuloval nad svým vlastním plánem, kdo ví. "Opravdu netušíte?" opáčil, pohled upřený pořád na ty dva, a bylo jasné, že ani neočekává odpověď, poněvadž téměř ihned pokračoval. "Předpokládám, Immanuile, že minimálně vy znáte mého vnuka Rheinallta?" ačkoliv i toto bylo proneseno jako otázka, bylo stále jasné, že jedinou reakcí, kterou Xaverius očekává, je maximálně tak přikývnutí. Navíc teď sám Nott pokynul rukou kamsi do stínů pokoje, kde se skrývaly v temnotě další dveře, a něco tiše pronesl, takže se se zaskřípáním otevřely. Po několik vteřin jako by se nic nedělo, a celé tohle tajemné gesto se zdálo úplně zbytečné, ale nakonec přeci jen ze dveří vyšel malý, hubený ušatý kluk. I přes svůj vzhled tintítka se nesl s nosánkem patřičně nahoru a s hrudí hrdě vypnutou, poněvadž si byl zřejmě moc dobře vědom své jedinečnosti. "Dobrý den," pozdravil manžele Udinovy a postavil se po bok svého dědečka. "Rheinallt je posledím dědicem Nottů, kterému po mé smrti a smrti mé vnučky připadne veškerý majetek," pokračoval Xaverius, a chlapci, který zřejmě čekal na nějakou pochvalu za dobré chování, skoro ani nevěnoval pohled. Periferně sledoval, jak na to bude chlapeček reagovat, ale Ray nezklamal - krom značně pohaslých světýlek v očích jste na něm nemohli vidět jedinou změnu. Tvářil se pořád stejně hrdě a nadřazeně jako předtím. "Jistě chápete," pokračoval mezitím Xaverius, jako by malý kluk vůbec neexistoval, "že takový mladík si zaslouží patřičně vysoce postavenou ženu, a vy prý máte dcerku v podobném věku jako je on..." Ne, Xaverius Nott nechtěl chodit moc kolem horké kaše. A hodlal si Udinovou zabrat pro svého vnuka dříve, než se o to pokusí někdo jiný. A jestli mu takové domlouvání připadalo příliš brzké? Ani náhodou - jemu ženu našli ještě dřív, než začal projevovat kouzelnické nadání! A to, že v poslední době se trend hledání protějšků omezoval na starší děti, a nedejmerline se přiklánělo i k jejich preferencím? To mohlo být hlavě Nottů naprosto ukradené.

_________________

Immanuil probodl Xaveria zkoumavým pohledem a Sidney zakroutila hlavou jakože opravdu netuší, protože ona neměla ještě vůbec ponětí o tom, že Nott má nějakého vnuka. Imm si toho už vědom byl a pomalu mu začínalo docházet proč se tady s nimi asi chtěl Xaverius setkat. Na onu otázku přikývl a po své ženě střelil pohled, ať raději nic neříká a i když se to Sidney nelíbilo, ticho opravdu byla.
Místnost opět naplnilo ticho v očekávání co se asi tak stane poté co se otevřely ony tajemné dveře. No, Sidney rozhodně nečekala, že k nim do místnosti vejde malý chlapec a sama si domyslela, že to asi bude ten Rheinallt, o kterém před chvílí Nott mluvil. Zatímco se paní Udinová tvářila zmateně, po tvářích Immanuila přejel menší úsměv, který zas vzápětí zmizel a on čekal až se Xaverius opět ujme slova, což se vlastně i stalo.
"To vskutku máme," kývl hlavou probodávajíc Raye zkoumavým pohledem zatímco jeho žena se zabodávala pohledem do staršího Notta. "Už jste se s ní i setkali," dodal zatímco pohledem přejel zpět ke Xaveriovi. S Daryou o onom setkání moc nemluvil, ale usoudil, že se jí Rheinallt zamlouval. I když jí se zamlouval každý čistokrevný, který to měl alespoň trochu v hlavě v pořádku. Čímž byl samozřejmě myšlen jejich postoj k nečistokrevným. "Já si myslím," vložila se do toho paní Udinová, protože popravdě? Jí se tohle dohadování nelíbilo. Tedy jistě, zamlouvalo by se jí kdyby jednou její dcerka nosila příjemní Nott, jenže přeci jen, Darye bylo jedenáct a co víc, ona s tímhle nebude souhlasit. Nikdy. A to musel vědět i sám Immanuil, jejich dcerka prostě měla svojí hlavu, a pokud jí to nějak šikovně nepředloží, bude dělat všechno proto, aby to padlo. "Že.. že by jste se měli zeptat i jich než cokoliv dohodnete," dodala nakonec a raději teď pohled zabodávala do toho malého klučiny, protože tušila, že její manžel bude zuřit a Xaverius byl prostě Xaverius a popravdě se ho docela bála, i když se jí to dařilo docela dobře skrývat. "A taky taky se nesmí zapomenout na to, že že to jsou ještě děti.."

_________________

Samozřejmě že si Xaverius na malou Udinovou pamatoval! Vždyť díky tomu, že jí potkali, vůbec dostal tenhle nápad! Nejspíš chtěl i dodat něco dál a přesvědčit Immanuila, který se zdál z jeho strany ovlivnitelnější, o své pravdě a správnosti celého jeho jednání i přístupu. Jenomže to by se do toho nesměla vložit Sydney. Stočil k ní pohled krutých očí a pozvedl téměř nepatrně obočí. To si nemohl Immanuil svou ženu hlídat? Nicméně se zdržel jakýchkoliv komentářů a poslouchal, co má žena na srdci. Jakmile domluvila, nenápadně naznačil pohledem Rheinalltovi, aby plnil svůj úkol, za kterým ho sem přivedl. Rheinallt udělal několik kroků blíže k Udinovým a následně vykouzlil na tváři tak dokonalý úsměv, že to snad ani nebylo možné, a promluvil čistým, jasným hlasem: "Jestli se do toho mohu vložit, já bych považoval za nesmírnou čest, pokud bych se jednou mohl stát mužem vaší překrásné dcery." Zdálo se, jako by malý chlapec říkal slova, která by přeci ještě vůbec zmiňovat neměl, ne ve svém věku, ale zároveň to nevypadalo, že by ho k nim někdo nutil. Rayův hlas zněl sebejistě a naprosto spontánně, když se tak díval z jednoho Udinovic rodiče na druhého. "Omluvte mojí nezdvořilost, pokračujte prosím," omluvil se poté a zase ustoupil do ústraní, kde si znovu nevysloužil nic než krapet káravý pohled od dědečka. Těžko říci, zda tohle všechno bylo divadýlko a Xaveriův plán, nebo byl skutečně překvapen chlapcovými slovy stejně, jako pravděpodobně jeho hosté.
"Neříkám přeci, že bychom je měli hned zasnoubit," opáčil Nott docela smířlivým tónem, a rozhodně nedával najevo, že na nějaké dětské emoce on vážně kašle, "ale bylo by hezké je k tomu do budoucna začít připravovat. Jak jste slyšeli, můj vnuk ve vaší dceři našel zalíbení hned po prvním setkání." po kruté tváři přeběhlo cosi jako úsměv, možná o to děsivější proto, že se Xaverius Nott často nesmál.

_________________

Dohra

Jak na Immanuilovi tak na Sidney bylo poznat překvapení když Raye promluvil, protože popravdě nic takovéhle ho nečekali. Kdyby nebyli slušně vychovaní možná by na něj koukali i s otevřenou pusou. Nevypadalo to, že by ho někdo nutil něco takového říkat, ale paní Udinová nemohla uvěřit, že by Rheinaltt sám od sebe něco takovéhle ho řekl. Ani jeden z nich na to nic neřekl, jen se na chlapec usmáli a vyměnili si pohled mezi sebou.
"Myslím, že se můžeme domluvit," pronesl po chvíli a bylo mu celkem fuk, že ho Sidney propálila naštvaným pohledem. "Stephanie s tím určitě bude souhlasit, dost o Rheinalttovi mluvila," dodal, ale podle toho jak to říkal si nebyl úplně jistý. Tušil totiž, že s tím Darya souhlasit nebude, protože Ray se jí zamlouval jen kvůli tomu, že byl čistokrevný no a mluvila o něm jen dvakrát a to jen kvůli tomu, že ho sám Immanuil zmínil. Jenže pan Udinov chtěl tohle dohodnout ať už bude jeho dcera souhlasit či ne, protože se přeci jen jednalo o Notti. No a ona to určitě pochopí, vždyť pro ní dělali vždycky to nejlepší. Svou manželku v tuhle chvíli Imm vypustil z hlavy, i když ty její pohledy ho dost štvali a to i přesto, že jí krapet chápal. "Až se vrátí z Bradavic zpět domů řeknu jí o tom," prohodil po chvíli kdy svůj zamyšlený pohled zabodl do Xaveria. "A nebo jí to bude chtít říci sám Rheinaltt?" Tentokrát svůj pohled stočil k chlapci a po jeho tvářích přeběhl menší úsměv...
Ještě chvíli setrvali v hovoru, ale protože už se blížil večer a manželé Udinovi měli ještě nějaké zařizování, rozloučili se no a pak prostě zmizeli pryč.
>>>

_________________

Sourozenci Yarwoodovi si na sebe jen málokdy udělali čas, ačkoliv bydleli v jednom bytu. Z té největší části za to mohl zápal do jejich zaměstnání, jen zřídka se stávalo, že končili či začínali ve stejnou dobu. A pokud se jim to náhodou povedlo, každý z nich měl ještě jiné aktivity, které jim ubíraly společně strávený čas. To platilo hlavně o Maxenovi, ten se častokrát vypařil bez jakéhokoliv slova na vysvětlenou a to Eirlys poslední dobou vhánělo vrásky do tváře. Ale už když se k bratrovi stěhovala, jasně si stanovili, že se nebudou navzájem plést si do soukromých záležitostí. Eirlys nedělalo problémy to dodržovat, naopak se jí to zamlouvalo, ale Maxen… na to přijde čas později.
Většina společných chvil tedy probíhala u oběda a ani dnešek nebyl výjimkou. Oba se nacházeli v Děravém kotli, Eirlys seděla naproti Maxenovi u jednoho z menších stolků a před nimi byly již poloprázdné talíře. Zatímco Eirlys se vidličkou ve své porci stále ještě nimrala, Maxen se zjevným znechucením talíř odsunul. „Dnes je to horší než obvykle,“ ucedil téměř nehlasně, aby ho slyšela jen sestra, která jeho poznámku ocenila nenápadným protočením očí. „Jsi vybíravý,“ odvětila ledabyle, aniž by se namáhala zvednout pohled od svého obědu. „Nikoliv, sestro, jen jsem zvyklý na určitý standard… se kterým tady mají zjevně potíže,“ zareagoval Maxen, který nejprve Eirlys probodl pohledem a následně tím samým pohledem zrentgenoval lokál. Ve skutečnosti to samozřejmě tak katastrofální nebylo, věděla to Eirlys, věděl to i Maxen, jenže ten měl dnes zřejmě výjimečně rýpavý den a dobrou náladou zrovna neoplýval. Eirlys se zdržela poznámky, že jestliže byl zvyklý na něco lepšího, proč si k obědu vybral zrovna Děravý kotel, ale nakonec udržela jazyk za zuby. Dokázala rozpoznat, kdy nemělo cenu se s bratrem dohadovat, poněvadž by to ve výsledku bylo na nic. Oba byli relativně tvrdohlaví a ze svých pravd nedokázali ustoupit. Místo toho se Eirlys rozhodla nadhodit jiné téma.
„Psala mi matka,“ zamumlala a chvíli si prohlížela kousek jídla nabodnutý na vidličce, než zvedla zrak k Maxenovi. „Otec na tom zjevně není moc dobře,“ dodala bez nějakého většího zájmu a vsunula si sousto do úst. Maxen si tiše odfrknul a zatvářil se snad ještě znechuceněji. „Ten je na tom špatně už dlouho,“ odvětil s úšklebkem, ze kterého šlo vyčíst, jak moc je mu otcovo zdraví volné. Eirlys se zamyšleným výrazem přikývla na souhlas, ale očividně měla ještě něco na srdci, což donutilo Maxena pobízivě zvednout obočí. „Prý by se nemusel dožít dalšího roku,“ pronesla neurčitě, protože ať měli s otcem jakékoliv neshody, nejspíš k němu pořád pociťovala jakousi úctu, kterou by dítě mělo mít k rodiči, ať už jakkoliv slabou. „Tak ať. Stejně už bylo na čase,“ zareagoval na to její bratr a neznalým uším to mohlo znít možná až moc tvrdě. I Eirlys to přimělo zatvářit se alespoň trošku překvapeně, pročež na bratra upřela zkoumavý pohled. „Měla jsem za to, že jsi s ním vždy vycházel lépe než já,“ neodpustila si poznámku, kterou Maxen přešel pokrčením ramen. „Minulost,“ odmávl to bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení a pro něj tohle téma bylo zřejmě uzavřené. Nehodlal se bavit o rodičích a rodině, o které se distancoval již před několika lety. Samozřejmě kromě mladší sestřičky, na kterou teď zkoumavý pohled upřel pro změnu on.
„Ale když už jsi tak trochu načala téma dopisů...“ začal Maxen ledabylým hlasem a modrá v jeho očích se náhle proměnila na chladnou, až mrazivou. Eirlys v nepříjemné předtuše pozorovala, jak Maxen sáhl do vnitřní kapsy hábitu, aby odtamtud vzápětí vytáhl balíček dohromady svázaných dopisů, na jejichž obálce se skvěl známý rukopis, a položil ho doprostřed mezi ně. Maxen bedlivě pozoroval Eirlysin obličej, který vypadal téměř stejně jako před chvílí, ale teď v něm bylo citelné napětí. „Je milé vědět, že zatímco já tvá pravidla ohledně soukromí respektuji, pro tebe zjevně nic takového neplatí,“ odtušila dívka rádoby klidným hlasem a jen stěží se ovládla, aby zlostně nesyčela. Natáhla se po balíčku, ale Maxen dopisy jedním plynulým pohybem zase shrábl a uschoval. „Nic takového. Ne do té doby, než mi vysvětlíš, jak je možné, že se paktuješ s mudlovským šmejdem.“ Maxen se naopak syčet nezdráhal a i nadále Eirlys probodával pohledem, který jí ani v nejmenším nebyl příjemný, nicméně nehodlala Maxenovi poskytnout to zadostiučinění, že by to dala nějak najevo. Namísto toho mu konkurovala svým vlastním chladným pohledem a nebýt to Eirlys, už by mu s klidem vrazila tu vidličku, kterou momentálně svírala tak pevně, až jí bělaly klouby, do ruky. Nebo do oka. To bylo v podstatě jedno. „Já se tobě nemusím z ničeho zodpovídat,“ pronesla Eirlys odměřeně a pro jistotu poněkud ztuhle uvolnila sevření prstů a nechala vidličku dopadnout na stůl. „Ani v nejmenším tě nemusí zajímat, s kým se já paktuji nebo ne, do toho ti není, je to jen a jen moje věc,“ ucedila skrz zatnuté zuby. Aby mu něco vysvětlovala, ačkoliv věděla, že to je už předem odsouzené k nezdaru a nikdy neměla šanci Maxena přimět, aby to pochopil? Nebyla naivní. A Maxen si toho byl vědom, protože se po několika okamžicích plných intenzivních pohledů zvedl a se slovy „nemysli si, že to nechám jen tak“ vyšuměl z Děravého kotle pryč. Eirlys se zatím k odchodu neměla, na to byla až příliš roztěkaná a potřebovala se nejdříve uklidnit. Sklouzla pohledem ke svým dlaním, které zaťala v pěst, ani nevěděla kdy, a s hlasitým výdechem je uvolnila.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám.

_________________

| +

z izby v Kotlíku >>>

Balthazar býval vždy ranné vtáča, ale odkedy začal praxovať v nemocnici u sv. Munga, každá možnosť trocha sa prespať sa stala vzácnou a vysoko vítanou. Nevyspatosť bola zrejme identifikačným znakom každého praxujúceho čaromedika, alebo vlastne skôr čaromedika vo všeobecnosti a Balthazar nebol výnimkou. Práve preto využil voľné dopoludnie na načerpanie energie. Zobudil sa až v čase obeda, hodil si rýchlu sprchu, obliekol sa do habitu baklažánovej farby, vlasy si prehrábol hrebeňom a zbehol zo svojej izby v Deravom Kotlíku na raňa.... obed. Ako každý deň, aj dnes sa zastavil na plošinke, z ktorej viedli schody dole do hostinca, aby sa oprel o zábradlie a rýchlo si prebehol pohľadom osadenstvo hostina. Bol to dobrý zvyk, vedieť, čo sa ľudí... tvorov, sa v Kotlíku zrovna vyskytujú, mu už neraz pomohlo vykľúčkovať z nepríjemných stretnutí ešte pred tým ako by k nim mohlo prísť. Balthazar sa lakťami zaprel to hrubého dreva a očami sliedil medzi obedujúcimi hosťami až do momentu, keď sa jeho hnedé oči zastavili na dobre známej siluete, ktorú by spoznal vo dne v noci- Eirlys. Bola to už nejaká doba, odkedy sa naposledy videli. Obaja boli zamestnaní a cielene sa veľmi nestretali ako to bývalo, keď sa cesty ľudí rozídu.
Balthazarovými perami prebehol letmý úsmev a jeho unavená a trocha pochudnutá tvár; povedzme si to úprimne, Kotlík nebol Rokfort; náhle omladla aj napriek tomu, že Balthazar za ten rok v nemocnici pôsobil staršie a dospelejšie než tomu bolo na Rokforte. Balthazar sa už-už chystal odraziť od zábradlia, aby sa vydal za kamarátkou, keď si náhle všimol, jej spoločnosť a uvedomil si atmosféru, aká panovala pri stole Yarwoodových. Maxena nikdy nemal v láske a to sa s ním sotva kedy stretol. Vlastne mu stačilo, čo o svojej rodine občas prezradila Eirlys, aby si o tom chlapovi spravil obrázok. Akési dráždenie listami, chladné pohľady a odseknuté vety. Balthazar to celé sledoval s tieňom vrásky medzi obočím. Rozhodoval sa, či ísť Eirlys na podporu, alebo súrodencov nechať tak. Dilemu za neho vyriešil mladý Yarwood, keď sa náhle postavil a odklusal z hostinca. Balthazar ho odprevadil s pohľadom zabodnutým do jeho chrbta, nechal kamarátke chvíľu na vydýchanie sa a potom zišiel dole schodmi, aby zamieril priamo k Eirlys. "Dobrý deň, slečna Yarwoodová, smiem si prisadnúť?" spýtal sa kamarátky s úsmevom pohrávajúcim na perách. Tešilo ho, že na Eirlys narazil, hoci nebola zrovna v najlepšej nálade, ale s tým jej mohol pomôcť, no nie?

_________________

Eirlys se jen stěží ovládla, aby se jí ruce netřásly, ať už vzteky nebo rozrušením z toho, čeho by se Maxen mohl dopustit. Ještě několikrát se zhluboka nadechla a vydechla a už by se byla bývala zvedla a též odešla pryč, kdyby se najednou neozval známý hlas. Jeden hlas ze dvou, které by Eirlys v tuhle chvíli dokázaly uklidnit a ukonejšit k bezpečným myšlenkám, které se netýkaly jejího bratra. Z Eirlysiny tváře hned zmizelo napětí, jakmile zvedla pohled ke svému nejlepšímu příteli, a chtě nechtě se na Balthazara musela drobně pousmát. Nebylo divu, vždyť se neviděli poměrně dlouho a kromě několika narychlo poslaných vzkazů a dopisů spolu ani takto nebyli příliš v kontaktu. Což Eirlys samozřejmě mrzelo, ale doufala, že až se časem jejich práce ustálí – nebo si alespoň uvyknou na ten koloběh – tak se to zlepší. „Ty přece vždycky,“ broukla posléze a přikývla na souhlas, aby se posadil. Eirlys chvíli pozorně sledovala Balthazarovu tvář, přemýšlela, co se za tu dobu změnilo. Dospěl, působil vážněji a Eirlys si nebyla jistá, jak přesně to na ni působilo. Ne že by si podobnou změnou neprošla i ona sama. Ale to asi tak bývalo, když byl člověk z bezpečí školy vržen do světa dospělých a měl se najednou ohánět sám, přičemž řeč nebyla o tom, na koho udělá smutné oči dneska, aby za ni napsal úkoly. „Ráda tě vidím,“ dodala Eirlys k Balthazarovi, jako by to snad z jejího rozjasněnějšího výrazu nemohl sám poznat. „Jak se ti daří v nemocnici?“ Po chvíli dalšího zkoumavého pohledu přišla očekávaná otázka; samozřejmě že ji zajímalo, jak se jejímu kamarádovi vedlo. Eirlys netušila, že Balthazar zahlédl ten výstup jejího bratra, byť z dálky, a tak tvářila naprosto uvolněně, jako by se to předtím nestalo a ona se tím uvnitř netrápila. Jenže to nechtěla mezi ni a Balthazara motat a kazit jim tu chvíli poměrně vzácného setkání tím, že by se střídavě vztekala a strachovala při zmínce o svém bratrovi.

_________________

| +