Preclík byl upozorněný svým imaginárním kamarádem na to, že je tady ještě někdo další, ale nechce se s ním bavit. Jistě, že Preston Rudolfovi nevěřil. Protože s ním se přeci chtěli bavit všichni, že jo! No a protože se Ruda cítil v tuhle chvíli naštvaně prostě.. zmizel. Tohle chci taky umět! Preclíček vždycky svého kamaráda obdivoval, protože Rudolf jen luskl prsty a byl pryč. A taky uměl být neviditelný. Takže tohle to Preston prostě nutně potřeboval umět. Ale to asi každý, což? "Snad máš pravdu," pousmál se na holkokluka a pokrčil lehce rameny. Preclíčkovi se líbilo všude kde byly kytky, knihy a jeho brácha. Jenže tady byla pořád ta věc se dvěma maminkama.
Brumbálům dopis už také nechal být. Vlastně krapet začínal přemýšlet nad tím co do dopisu napíše. "Tak já ti ho někdy ukážu," tentokrát už s o něco širším úsměvem se zahleděl na svého nového kamaráda. Bylo by vážně strašně super kdyby byl jeho brácha kamarád s Flavíkem.
No a potom už se začalo mluvit o profesorech, takže Preclíček se zatajeným dechem čekal co všechno mu na ně Flavík prozradí. "To zní tak super!" Broukl chlapec vesele když holkokluk domluvil. Vážně celé to vyprávění znělo úžasně a hlavně většina profesorů se zdáli být jako úžasní lidé a aniž by je Preclíček znal, většinu si hned oblíbil. Sice se mu nelíbilo když o jednom z profesorů řekl, že mu říkají "Mozkomor", protože takové oslovení si přeci nikdo nezasloužil. Třeba to byl super člověk, jen ho ostatní neměli šanci poznat a Preclík byl v tuhle chvíli rozhodnutý, že se s panem Rodwellem alias Mozkomorem seznámí. Protože chtěl sám posoudit jestli je tvážně tak špatný. "Díky," broukl s milým úsměvem a přikývnutím hlaviny. "No stejně se toho krapet bojím," broukl ještě ohledně létání na košťatech, protože to mu stále znělo krapet děsivě, že jo..
"Prestone pojď se podívat na tohle kotě," Preston se na Flávu omluvně usmál a odcupital poslušně za maminkou. "Aisho, já teď vážně žádné zvíře nechci," ještě chvíli se spolu dohadovali než tedy Prestonova maminka přistoupila na to, že zatím žádné nové zvířátko kupovat nebudou.
"Tak se měj.. Uvidíme se ve vlaku," a s těmito slovy posléze Preclík i Aisha vymizeli z obchodu..
>>

_________________

<<<z Nottovského sídla
Byly Vánoce. A Vánoce se rovnaly dárkům, což zřejmě věděl i Rheinalltův dědeček. Samozřejmě nebyl idiot, aby chodil ven ve své obvyklé podobě, ne takhle otevřeně, když ještě nic nebylo úplně jisté, a tak dnes Raye Notta nedoprovázel ten nechvalně známý Xaverius Nott, nýbrž zcela neškodně působící světlovlasý muž, který v konečném důsledku vypadal spíš jako chlapcův otec než dědeček.
Ray se nesl s hlavou vztyčenou, na tváři takový ten výraz, který říkal, že si je moc dobře vědom toho, o kolik je lepší než ostatní kolem, a mířil jistým krokem k prodejně mazlíčků. "Dědečku, jsem toho názoru, že nejlepší volbou je skutečně sova, a nebudu smlouvat o ničem jiném," věnoval pohled svému doprovodu, když oba zastavili před Mžourovem. Xaverius Nott se jenom ušklíbl. Povedlo se mu totiž v tenhle moment vymluvit Rayovi jedovatou žábu a v neposlední řadě ten kotlík který vybuchoval, když se k němu přiblížil někdo jiný než jeho majitel. Co totiž nepotřeboval bylo, aby jeho vnuk začal ty nečisté likvidovat. Minimálně ne takhle brzy. Nu a Rheinallt byl přesvědčen, že k té sově došel vlastními myšlenkovými pochody. A tak si to nakráčel do Mžourova, očekávajíc, že snad prodavač padne před ním na kolena a div se nepřetrhne při nabízení jednotlivých druhů ptactva. "Jak myslíš, Rheinallte," ušklíbl se Xaverius Nott, a postávaje u dveří, nechal ušatého prcka, aby se sám porozhlédl.

_________________

Dlouho předlouho Isaac váhal, že by mohl trávit Vánoce v Bradavicích, protože ta škola byla přece jen asi to nejúžasnější, co ho kdy v životě potkalo. Jenže když je vám jedenáct a jste poprvé v životě mimo domov na dobu delší než týden, podobné příležitosti se prostě nesmí promrhat. A tak Isaac nakonec vlastně ani moc neváhal, sbalil Šmaka, hůlku, pár učebnic (protože i přes prázdniny hodlal svědomitě dodržovat studijní povinnosti, aby ho už nikdo nenachytal na žádném testu a třeba si neusmyslel z té boží školy ho vyhodit) a pak už si to frčel pěkně domů do Skotska.
Nakonec té cesty nelitoval ani za mák. Nejen, že už při prvním spatření rodičů uznal, že se mu stýskalo vážně vážně moc, nejen po nich, ale i po celé farmě; navíc pro něj rodiče nachystali překvapení v podobě několika dnů strávených v Příčné ulici. Moc dobře věděli, že před odjezdem do školy se tu Isaac moc neohřál a v tomhle zašitém kousku kouzelnického světa přímo uprostřed Londýna bylo ještě tolik věcí k objevování!
Tak třeba Velkoprodejna Mžourov - obchod, který Isaacovi už při jeho první návštěvě Příčné ulice zcela učaroval a ve kterém teď mohl oči nechat na obrovském výru, který důstojně seděl na svém bidle a oplácel Isaacovi pohled přimhouřenýma očima.
"Tebe bych si moc přál," oznámil sově šeptem, aby ho nikdo jiný neslyšel, ale nedostalo se mu na oplátku ani docela nepatrného zahoukání. Ještě že tu nebyla mamka, ta by určitě hned spustila nějaké to kázání.
Isaacu Matthew Woodhearte, kolikrát ti mám říkat, že žádná sova nebude, dokud neukážeš, že bez potíží zvládáš školu?
Isaac se ušklíbl; jako by to slyšel. Školu samozřejmě zvládal a byl si jistý, že péče o sovu jako přídavek ke studijním povinnostem by mu nedělala nejmenší potíže. Jenže rodiče byli neoblomní a mamka obzvlášť; dřív než na konci školního roku se sovy rozhodně nedočká.
Ještě naposledy si Isaac výra prohlédl, aby si ho dobře zapamatoval a poznal ho, až konečně přijde den D. V tu chvíli vešel do obchodu kluk zhruba stejného věku jako Isaac sám, s vtipně odstátýma ušima, ale jinak na pohled vcelku normální. Že se kniha nemá soudit podle obalu, to už Isaac nejspíš někde slyšel, ale s optimismem sobě vlastním by nad tím beztak jen mávl rukou. Tentokrát nejspíš k vlastní škodě.
"Ahoj," pozdravil kluka, jehož obličej si nějak nedokázal zařadit, a na tváři se mu zcela přirozeně rozlil veselý a přívětivý úsměv. "Ty jsi taky z Bradavic?" Ne tak docela hloupá otázka vzhledem k tomu, že si Isaac na příchozího vážně nějak nemohl vzpomenout. Ne že by znal ve škole každého a všechny, ale přece jen...
"Mimochodem, já jsem Isaac," představil se, protože tak velela slušnost.

Mimo herně:
Snad nevadí takový menší vpád

_________________

<<< ze školy

Darya původně neměla trávit zimní prázdniny doma, měla už dokonce i naplánované koho by chtěla pozvat na ples, ale když se o tom zmínila rodičům, zakázali jí to a řekli, že chtějí, aby trávila Vánoce s nimi. To byl přesně ten důvod proč šla teď slečna Udinová v doprovodu svého otce po Příčné ulici. Steph byla na svého otce naštvaná, protože ona chtěla být v tuhle dobu v Bradavicích. I když by to nepřiznala, líbilo se jí tam a dokonce si našla i kamarády, pokud se tomu dalo tak říkat. A taky chtěla jít s někým na ples a to i přesto, že byl ten kluk nečistokrevný. "~Přijede i Nikolay?~" Dívenka tázavě vzhlédla ke svému otci a na tvářičkách se jí objevil menší úsměv. "~Měl by,~" otce nejspíše potěšilo když na něho tmavovláska promluvila rusky, protože se jeho rty zkroutili do úsměvu, což se moc často nedělo.
Dále už pokračovali mlčky a dívenka přemýšlela, proč se její otec rozhodl vydat se zrovna do Mžourova. Sice byla pravda, že potřebovala něco pro své mazlíčky, kterých měla opravdu dost, ale to mohl zařídit skřítek. Nebo matka. A nebo jeden z jejích bratrů. No a žádné nové zvíře (zatím) nechtěla, to už by raději koště. Avšak Immanuil jí však slíbil, že až půjdou nazpátek, koupí jí nějakou novou knihu a náušnice, a taky se staví u Hladového draka, takže Darya proti tomuhle malému výletu nic nenamítala.
Dveře vedoucí do obchůdku se otevřeli vešel prvně Immanuil, oblečen v době padnoucím obchodu a jakmile dovnitř vešla i Darya, oblečena do modrého svetříku, sukně, červených punčocháčů a černých bot, vlasy spletené do copu. "~U Merlina, Woodheart. Co tady dělá?~" Vyjekla vyděšeně, zapomínajíc, že mluví rusky a ještě ke všemu na hlas. Teprve poté si všimla, že v krámku krom Isaaca je i někdo koho nezná. Otec svou dceru probodl zkoumavým pohledem čekajíc, že mu to vysvětlí. "Chodí se mnou do Bradavic. První ročník, nebelvír, mudlovský šmejd," šeptla ke svému otci s menším úsměvem na rtech než se zaměřila na druhého chlapce, který do Bradavic nechodil. Vysokého pána u dveřích si nevšímala, avšak jakmile se její otec smířil s tím, že je v jedné místnosti s mudlovským šmejdem, přenesl k němu svou pozornost. "Dobrý den. Také na nákupech se svým.. synem?" Ne, Immanuil vážně netušil, že před ním stojí sám Xaverius Nott. "Myslela jsem, že zůstáváš přes zimní prázdniny v Bradavicích Isaacu," Darya se místo toho přesunula pomalu ke klukům, probodávajíc neznámého zkoumavým pohledem, stále se usmívajíc jakoby před chvílí nešeptala otci o Isaacovi. A protože předtím stála dost daleko od Woodhearta a mladého Notta, mohl to tak maximálně slyšet Xaverius. "Já jsem.." slečna Udinová se odmlčela, pohlédla na svého otce, který i nadále stál v blízkosti onoho pána než tady pokračovala. "Stephanie Darya Udinov," broukla nakonec s menším úsměvem dávajíc jasný důraz na její příjmení, protože tady byla možnost, že onen cizí kluk je čistokrevný. Což by se jí samozřejmě líbilo více než kdyby přišla na to, že i on je nečistokrevný.

_________________

Rheinallt si zatím docela bez zájmu prohlížel vystavená zvířata. Žádná z místních sov mu nepřipadala dost dobrá, aby mohla nosit jeho poštu. Začínal upadat do stavu, připomínajícího depresi, a zase jednou se mu v hlavě rozezněly ty cizí hlasy, které nechápal. Ach ne, náš malý Rayeček si nemůže vybrat sovičku, co budeme dělat? Co kdybychom mu místo sovy koupili támhle to, co vypadá jako dvouhlavej šavlozubej tygr? Tím by se tak krásně vraždila nečistá chátra! Zmlkněte, ano? Já si vyberu sám! A pak to všechno bylo zase normální, nicméně něco jako úsměv se na Rayově tváři skutečně neobjevilo. Tohle, tedy ony hlasy v hlavě, se ještě nestávalo nijak často. Nicméně nebylo pochyb, že jednoho dne bude Ray taky po otci, v tomhle i trochu v jiných směrech.
Zanedlouho k němu promluvil ten cizí kluk. Ray si ho podezřívavě změřil pohledem, jako by usuzoval, zda je vůbec hoden toho, aby se s ním bavil. Nebude se přeci zahazovat s nějakou chátrou! "Isaac a dál?" propálil chlapce nedůvěřivým pohledem. "Rheinallt. NOTT," představil také sám sebe, přičemž na příjmení dal samozřejmě dostatečný důraz. Poněvadž být Nott znamenalo být bohem, a tak ten kluk prostě nemohl očekávat, že se s ním bude bavit nějak normálně, pokud ho Ray neuzná za vhodného kandidáta. To stejné připadalo i na odpovídání na otázky.

Xaverius Nott zatím postával opodál dveří, pozorujíc každý pohyb svého vnuka. Dnes nehodlal nijak zasahovat do toho, s kým to ten kluk mluví, nicméně ne proto, že by chtěl být nějak benevolentní. Pozoroval totiž Rheinalltovy reakce. Přeci jen to bylo po dlouhé době poprvé, co se chlapec objevil na veřejnosti, a mohli bychom říci, že se jednalo o test, jestli se zachová, no, správně. Nu a v tom do Mžourova vstoupil Immanuil Udinov s dcerou, která dle Xaveriova odhadu musela být podobně stará jako jeho vnuk. I k nim obrátil muž svou pozornost, zvažujíc, jestli případně odhalit své pravé barvy či nikoliv. Přeci jen, s tímto konkrétním mužem se zase tak dobře neznal, ale podle toho, co si šeptali s dcerkou (zaslechl některé části), byl na té správné straně. "Dobrý den, vlastně je to vnuk, ale máte pravdu, nákupy," odtušil k muži, načež si dovolil průzkumnou otázku. "Slyšel jste, že se Xaverius Nott konečně dostal z Azkabanu?" pronesl šeptem tak, že ho mohl slyšet jen pan Udinov, načež bedlivě pozoroval mužovu reakci. Pokud by se ukázalo, že jeho rod podporuje, možná by nebylo zlé zařídit vnukovi budoucnost už takhle brzy.

Ray zatím stále nic netušíc měřil pohledem Isaaca. To už se k nim ale rozhodlo přidat to děvče. I ji si pohledem přejel, odhadujíc, jak moc může či nemůže být nebezpečná. Oběma zatím k plusu lze přiznat, že neměli komentáře na jeho uši, nicméně pokud byli na špatné straně společnosti, ani to by jim moc nepomohlo. Když však zaslechl dívčino příjmení, jako by se s jeho podezřívavostí udála změna o sto osmdesát, nebo aspoň těch devadesát stupňů. "Těší mě, já jsem Rheinallt Julius... NOTT," před příjmením udělal schválně pauzu, aby na něj ještě více upozornil, a pak nabídl slečně Udinov samozřejmě ruku k potřesení. Tvářil se hrdě na svůj původ, vedoucí až k Salazaru Zmijozelovi. A pokud opravdu ta holka byla Udinová, o Nottech určitě slyšela. O Nottech vlastně musel slyšet každý krom odporných mudlovských šmejdů. A i ti by měli. Na krátkou chvíli sice Ray pocítil i něco jako záblesk nenávisti k dívčině rodu, ale věděl, že to musí potlačovat, jinak se nikdy nahoru nevyšplhá.

Mimo herně:
Isaacu, samozřejmě přidání nijak nevadí, ať si Ray říká co chce. Je to hajzlík, feel free to hate him. Já jakožto pisatelka jsem ráda, že s ním někdo hraje :3

_________________

Isaac a dál?
No..., tak to bychom měli.
Isaac neoplýval kdovíjakou nadstandardní inteligencí, genetická výbava společně s výchovou mu daly k dispozici rozumný počet koleček (nic navíc, ale nic ani nechybělo) a především zdravý selský rozum. Přesně to a letmá znalost poměrů mezi čistokrevnými kouzelníky a zbytkem světa stačila Isaacovi k okamžitému dovtípení, na čem je. A upřímně, zdálo se, že si dneska moc nepokecá; jen byl rád, že tu nejsou jeho rodiče, protože z klukova zarputilého výrazu hádal, že by takové setkání nemuselo dopadnout šťastně.
Pokud ne vyštěknutá otázka, tak rozhodně důraz kladený na příjmení prozradily, jak moc si kluk na svém - očividně čistokrevném - původu zakládá. Co Isaac stihl vypozorovat, nikdo se takhle nahlas nechlubil mudlovským jménem. Ne snad proto, že by se za něj styděl; spíš proto, že většina takových lidí měla lepší věci na práci, než na kolemjdoucí štěkat svoje příjmení.
A přesto se Isaac nevzdával; snad proto, že měl dnes obzvlášť dobrou náladu.
"Dál je to Matthew, jestli ti na tom tolik záleží," pokrčil rameny a vzápětí blýskl obzvlášť veselým úsměvem. "Ale měl bys vědět, že moje prostřední jméno skoro nikdo nepoužívá. Isaac zní daleko líp, uznej sám." Nezdálo se, že by se Rheinallt mohl pobavit podobným stylem humoru - nebo jakýmkoli humorem, vzato kolem a kolem - ale Isaac to aspoň zkusil.
To už ale vešla do obchodu další tvář, tentokrát o něco známější. Při pohledu na spolužačku ze Zmijozelu se Isaac málem plácl do čela; to tu dneska nenarazí na nikoho, s kým by se dalo normálně popovídat, aniž by polovinu diskuse tvořilo opakování vlastního příjmení? No dobře, pořád to byla asi lepší varianta, než třeba taková Olšenková, ale stejně...
O to víc ho překvapilo, že ho Darya poměrně normálně oslovila; ani se mu nevyhnula obloukem, ani jí při řeči neskákaly na obličeji štítivé ksichty. Třeba nakonec nebude tak zlé si s ní úplně obyčejně popovídat, což dávalo Isaacovi jistou naději.
"Ahoj," pozdravil spolužačku s úsměvem. "No, jelikož mě naši neviděli od září, tak jsem radši přijel na Vánoce domů - jinak by taky mohli zapomenout, jak vypadám; a co tu děláš ty?" odpověděl a byl to samosebou především humor, i když Isaac byl hlavně zvědavý, jak dlouho Daryi ten vcelku přátelský přístup vydrží. Možná jen do okamžiku, než si uvědomí, že pro ni Isaac není úplně šťastná známost a že by ji jeho přítomnost mohla shodit před tímhle čistokrevným klukem - ano, přesně tím, který se zatím nezmohl na o moc větší slovní projev, než opakování svého příjmení. Tolik k degeneraci a příbuzenské plemenitbě.

_________________

Immanuil střídavě koukal na přestrojeného Xaveria a na svou dceru, protože se mu samozřejmě nelíbilo v jaké společnosti se to právě nachází. "Vnuk.." zopakoval pan Udinov jako by přemýšlel nad tím jestli si z něho dělá onen pán srandu. Vždyť nevypadal zas tak staře, ale Immanuil se rozhodl, že to raději nebude komentovat a raději začal pozorovat Isaaca nenávistným pohledem, snažíc se mu naznačit, že tady nemá co dělat. Na otázku, která mu byla položena nějakou dobu neodpovídal jako by jí snad přeslechl. Nakonec však pohled od oné trojice odtrhl, aby se zahleděl na staršího Notta. "Samozřejmě, že slyšel. Už taky bylo na čase," odvětil opět šeptem a dokonce si dovolil i menší úsměv. Teprve když uslyšel příjmení ono chlapce, který zde byl se svým dědečkem, obrátil k němu pohled jako by se snad potřeboval přesvědčit jako by slyšel správně. Když ten malý nesl příjmení Nott znamenalo to, že vedle něho musel stát někdo z onoho rodu. Někdo z rodu, který měli všichni za vymřelí.

Darya na Rheinallta vyvalila nevěřícně očka. "Nott?" V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se rozesměje. Vždyť to nemohlo být možné, ne? Jediný pohled směrem k otci jí však utvrdil v tom, že to možné je, takže se hodně rychle zklidnila a k žádnému smíchu nakonec nedošlo. Pobavený úsměv si však neodpustila. "Velice mě těší," broukla poté, přijímajíc nataženou ruku a přemýšlejíc jestli si přeci jen z ní chlapec nedělá srandu. Třeba to mohl být nějaký druh zkoušky od jejího otce? Protože přeci každý se mohl představit různým jménem, že. Ale mladý Nott vypadal docela vznešeně.
"Co bych tu asi tak mohla dělat? Přijela jsem domů za rodiči, protože jsem je už několik měsíců neviděla. A hlavně v Prasinkách už jsem byla a tamní ples prý stojí stejně za houby," odvětila Daryinka prohlížejíc si zvířata a možná na chvilku přemýšlela nad tím, jestli si od otce nevyprosí sovu. Tu totiž ještě neměla a další zvíře by se jí rozhodně hodilo. A hlavně, nemusela by pak posílat dopisy po školních sovách, protože většina z nich byla opelichaná a hlavně na ně sahali mudlovští šmejdi. "Takže Rheinallte, budeš nastupovat příští rok do Bradavic?" Dívenka tázavě povytáhla obočí s věnovala mu menší úsměv. Ray jí nepřipadal zas o tolik mladší což znamenalo, že když nezačal chodit teď začne příští rok. Snad.

Pan Udinov chvíli pozoroval svou dceru, která sem tam po něm hodila očkem. Tušil, že se tady Darya nechce zdržet moc dlouho a to i přesto, že tady je někdo čistokrevný. Kdyby tady totiž byl jen ten mudlovský šmejd, oba by se i hned sbalili a raději by šli někam jinam než se zdržovat v takové společnosti. "Myslím, že jsem se zapomněl představit. Jsem Immanuil Udinov," pronesl s ruským přízvukem když svůj pohled stočil zpět ke svému společníkovi. Popravdě, Imm měl spoustu otázek ohledně toho co tady dělají Notti, protože měl za to, že krom Ethel a Xaveria, o kterém se před chvíli bavili, nikdo z jejich rodu už nežije a rozhodně se mu nelíbilo, že žil nějakou dobu ve lžích. Zatím si však své otázky nechával pro sebe, protože se určitě najde lepší místo kde si pohovořit než tento krámek, že.

_________________

Ray poněkud znechuceně pozvedl jedno obočí ve výrazu, který jasně říkal, kam si toho kluka zaškatulkoval. Bylo už úplně jisté, že tenhle Isaac Matthew Kdovíjakdál nemá krev čistou ani náhodou, a ještě k tomu nemá ani mozek. Možná si získal pár pozitivních bodů za to, že ví, že by se měl za svůj původ stydět, ale to bylo ve výsledku tak nepodstatné, že Rheinallt neměl jediný důvod měnit svůj postoj. "Pro mě za mě, říkej si třeba Ježíš," pokrčil rameny a věnoval klukovi další pochybovačný pohled.
Zato k Daryušce se choval, nu, přeci jen trochu jinak. Pobaveně se ušklíbl, když zopakovala jeho příjmení s tak nevěřícným tónem, a ještě k tomu se tvářila, jako by snad slyšela nějaký vtip. "Myslíš si, že lžu?" zeptal se rovnou, bez obalu, a pořád na Daryu pohlížel s určitým pobavením nad její reakcí. "Proč bych to asi dělal?" Nicméně v hlase mu neznělo nic extra nepřátelského, přeci jen ta slečna byla Udinová, a dědeček se evidentně s jejím poručníkem bavil. Takže si jí nepopudit proti sobě byl asi chytřejší tah. Obzvlášť když zřejmě o Nottech slyšela a ví, co se o nich povídá, co? To je pocit, co? Být příbuznej s Bohem! Salazar Zmijozel přece nebyl Bůh! Popři ale, že byl božskýho původu! Nemůžete chvíli držet kušnu?! "Přesně tak," odkýval, na tváři výraz, který říkal že zvažuje, zda je ta škola pro něj dost dobrá. A to, že se ho na podobnou věc předtím ptal ten kluk? No. A. Co. "Dědeček ovšem ještě zvažuje, zda se pro moje vzdělání nehodí více Kruval. Víš, kvůli jejich postoji k černé magii," vysvětlil a pokrčil rameny. Tohle byla ještě vzdálená budoucnost, a Rheinallt si byl jistý, že bude svou dokonalostí zářit v jakékoliv škole. "Takže, Stephanie," oslovil ji prvním jménem, stejně jako ona předtím jeho, zřejmě taky proto, že se mu angličtější jméno samozřejmě vyslovovalo lépe než to ruské, "ty a tady, ehm, Isaac, už do Bradavic chodíte?" Pokud v tu chvíli bylo v jeho očích něco znát, mohla to být zvědavost na školu, kterou navštěvovaly už generace jejich rodu, ale i hra zbloudilých světel, pronikajících výlohou obchodu.

Xaverius Nott si zatím pana Udinova měřil pohledem v trochu jiné části obchodu, nezapomínajíc se ale čas od času otočit i k dětem. Nelíbilo se mu, že se jeho vnuk zdržuje poblíž toho nečistého smetí, ale pokud to znamenalo, že si získá na svou stranu dceru Udinovic klanu, hodlal přimhouřit oči.
"Už jsem si myslel, že se tam zblázním. Třicet let, a člověku to připadá jako věčnost," prohodil Xaverius snad ještě tišším hlasem než předtím, v reakci na to, co prve Immanuil řekl, a na tváři se mu objevil úšklebek, tak známý z jeho portrétů, jen jako by vnořený do tváře jinému muži. Riskoval, ale ne zase tolik, vždy přeci mohl poslat Sebastiana, aby muži patřičně upravil paměť. Navíc Udinov vypadal na sympatizanta. A dokonce se po chvíli ukázalo, že se jedná o spolužáka jeho vnuka. "Těší mě," odtušil, načež napřáhl ruku k potřesení a znovu tichým, obezřetným hlasem dodal: "A myslím, že už je pro mne zbytečné se představovat." čímž dal naprosto jistě najevo kým je, a Immanuil musel pochopit, že není pro Xaveria ani trochu výhodné, aby před tím klukem, který kdovíjak dobře slyšel nebo neslyšel (ne, neměl by být schopný z jejich rozhovoru něco zaslechnout, ale opatrnosti není nikdy dost), nebo vlastně vůbec takhle na veřejnosti vytruboval vlastní identitu. Na to bude ještě čas.

_________________

"Ježíš už je obsazenej, to by nebylo moc originální," opáčil Isaac s nemizejícím úsměvem, který ale jaksi ztuhl. K této nepatrné a prakticky nezaznamenatelné proměně došlo v okamžiku, kdy tomu ušatému klukovi očividně došlo, že nemá tu čest hovořit s někým na stejné úrovni, ale s pouhým mudlovským póvlem. Ale byl to především nenávistný pohled, kterým ho pozoroval Daryin otec, který Isaaca konečně naštval.
Ale kruci, copak on si má tohle všechno nechat líbit jen proto, že se zřejmě nenarodil s tím správným příjmením? Ať už otevřené urážky, úšklebky, pohrdavé a nenávistné pohledy. Kruci, vždyť on je Skot! Narodil se v zemi whiskey a lochnessky, v zemi, kde

| +

se chlapi o svoje koule nebojí

, takže si klidně nosí sukně. A tohle vyžle, které nejspíš ještě ani nemá vlastní hůlku, na něj bude koukat shora?
No to by se na to čert podíval.
A tak když si Rheinallt změřil Isaaca pochybovačným pohledem, Isaac mu ten pohled vrátil se vší parádou. Sjel kluka pořádně kritickým pohledem od hlavy až k patě a zase nazpátek, zastavil se u jeho hubeného hrudníčku (A TY by ses se mnou chtěl měřit? Holýma rukama bych si tě podal, vyžlátko naše čistokrevné.) a ještě viditelněji u uší (Trochu jimi zamávej a ani nebudeš potřebovat koště, abys odletěl.) a pak si dovolil znovu pustit na tvář úsměv, který byl ale spíš úšklebkem. A ani nemusel říkat, co si myslí. Pro každého jen trochu vnímavého jedince byl samotný ten pohled otevřenou urážkou.

Darya už se mezitím zřejmě trochu vzpamatovala z prvotného šoku, protože se svou odpovědí Isaaca tentokrát poněkud odbyla; těžko říct, jestli se taky jen nehodlala vybavovat s mudlovskou špínou, nebo si jenom nechtěla udělat špatnou pověst před panem Nottem. Tak či tak si ti dva div nezačali navzájem vysekávat úklony, což Isaaca nesmírně bavilo. A pokud se rozhodli ho z velké části svého rozhovoru vynechat..., nu, to bylo to poslední, co by Isaacovi překážel ve štěstí.
Na druhou stranu, když Rheinallt položil Isaacově spolužačce otázku a Isaaca do ní taky, byť se zřejmou nechutí započítal, neodolal Isaac rýpnutí, které mu z pusy uteklo snad ještě dřív, než mu ta myšlenka zazněla v hlavě.
"No jo, chodíme; většinu předmětů máme společných," odpověděl dřív, než se Darya vůbec stačila nadechnout k nějaké promluvě a hned vzápětí s nesmírně škodolibým úsměvem - protože v tomto případě se mu úspěšně podařilo hranici mezi zdvořilou a přátelskou konverzací a zcela úmyslnou škodolibostí překročit - dodal: "To když taky nastoupíš do Bradavic, tak budeme vlastně spolužáci, co? Už se nemůžu dočkat."
To byl první nahozený háček a Isaac čekal, jestli se Rheinallt chytí; podle jeho dosavadního chování se o tom nejspíš ani nedalo moc pochybovat. Tenhle kluk si o sobě nejspíš hodně moc myslel, ale namyšlenost za něco stála, jen když měla k sobě do páru jistou dávku nadhledu a grácie - a přesně to Rheinalltovi podle všeho silně chybělo.

_________________

"A lžeš?" Dara si Raye zkoumavě prohlédla a na tváři se jí objevil menší úsměv když znovu promluvil. "Každý může lhát z jakéhokoliv důvodu," pokrčila následně rameny, přemýšlejíc jestli si z ní ten kluk vážně utahuje nebo by mu měla věřit. Vypadal, že to myslí vážně, a ona ho rozhodně nechtěla zpochybňovat. Ne před Isaacem. Protože čistokrevní musí držet spolu a i kdyby Ray nebyl Nott, musel být z nějaké jiné čistokrevné rodiny když o tomhle rodu věděl. Tak či tak, dívka věnovala chlapci úsměv, který se o něco málo zmenšil když pohledem zabloudila ke svému nebelvírskému spolužákovi.
Darya naklonila hlavu na stranu když Rheinallt mluvil o Kruvalu a sledovala ušatého chlapce přimhouřenýma očima. "Naši o Kruvalu taky přemýšleli," promluvila po chvilce když na chvíli pohledem zabloudila k otci, který si s tím druhým pánem něco šeptal. To se jí samozřejmě nelíbilo, takže nespokojeně našpulila rtíky načež svůj pohled stočila zas k oběma chlapcům. "Ale nakonec se zvolili Bradavice. Kdybych však mohla, raději bych brala Kruval," popravdě by slečna Udinová brala jakoukoliv kouzelnickou školu, hlavně aby v ní bylo co nejméně mudlovských šmejdů. V Bradavicích se jí však začínalo líbit, ale na hlas by to nikdy neřekla.
Opět pohledem zabloudila k otci, doufajíc, že odsud zas rychle odejdou. Přítomnost Ray jí sice nevadila, ale měla chuť na něco dobrého, a taky ještě pořád chtěla ty náušnice, které jí otec slíbil, že. Jakmile uslyšela své první jméno, trhla sebou a s přimhouřenýma očima pohlédla na ušatého chlapce. Chtěla říci, že by byla radši kdyby jí říkal Daryo, ale tušila, že ne všem se dobře její jméno vyslovuje, i když jí se to nezdálo moc těžké. Už už chtěla tmavovlasá dívenka odpovědět, otevřela dokonce i pusinku, kterou však následně zas zavřela, protože Isaac jí s odpovědí předběhl. Stephanie chvíli hleděla na Isaaca krapet vyjeveně. "Jak řekl tady Isaac," Darka propálila chlapce podobně nenávistným pohledem, jako její otec. "Chodíme spolu do ročníku avšak každý do jiné koleje.." naštěstí "..on se dostal do Nebelvíru.. jedné z těch nejhorších kolejí "..a já chodím do Zmijozelu," což je samozřejmě ta nejlepší kolej. Když pronášela jméno červené koleje, protočila otráveně očima v sloup, avšak když zmiňovala hadí kolej, vypjala hruď a zatvářila se velice pyšně. Ona opravdu byla pyšná na svou kolej. Moc. "Takže Rayi - nevadí, když ti tak budu říkat? - přišel jsi si sem vybrat nějaké zvíře?" Daryuška tázavě pozdvihla obočí a pousmála se.

Immanuil při dalších slova maskovaného Xaveria musel napnout uši, aby je slyšel. Přimhouřil očiska, hledíc na tři děcka a přemýšlejíc jestli si z něho jen ten pán nestřílí. To co řekl znamenalo, že je.. Ale to přeci nemohlo být možné. Nebo ano? Panu Udinovi všechno pomalu začínalo docházet a čím více nad tím přemýšlel, tím více ho překvapilo, že na to nepřišel už dříve. "Neumím si představit, že jsi tam vydržel tak dlouho," zašeptal opět Immanuil, stále hledíc směrem k dětem. Isaaca se snažil ignorovat, i když sem tam po něm stále ony nenávistné pohledy házel. "Mě taky... Jak se má Theron?" Poslední slova opět pronesl šeptem a konečně odtrhl pohled od dětí načež se na jeho tvářích objevilo něco co připomínalo úsměv. "Neviděl jsem ho už docela dlouho.." Dodal, tentokrát už i normálně na hlas. Xaveria Notta viděl popravdě docela rád a kdo by to byl řekl, že oni dva se vlastně už znají z dřívějška. "Myslím si, že by tě rád viděl můj otec," tentokrát už opět šeptal a svůj pohled zas stočil k dětem, přemýšlejíc jestli raději se svou dcerou nepůjdou pryč. Přítomnost toho mudlovského šmejda ho prostě vytáčela.

_________________