Alek se na brášku podezíravě zadíval, protože jednou s ním už žil na jedné hromadě prakticky celý svůj život, dokázal poznat, kdy byl Will nervózní. A vzhledem k tomu, že nebyl ani hloupý, dokázal si velice dobře odvodit, že asi půjde o něco ve spojitosti s jeho narozeninami. Taky věděl, že by byl Will nerad, kdyby tušil, že ho prokouknul, takže dál dělal, jako by se nic nedělo.
Co ho ale překvapilo, byla miska se zmrzlinou, která před ním přistála, i dortík s jedenácti svíčkami. Podívejte, Alek jenom dobře znal svého bratra, nebyl jasnovidec. Zamrkal, stočil pohled ke kopečkům čokoládové a jahodové zmrzliny, ke svíčkám, k panu Fortescueovi, ke svému bráškovi, který vypadal neuvěřitelně rozpačitě. Pak se mu po rtech rozpliznul šťastný úsměv. "Ty sis vzpomněl," zajásal Alek, a byl by pravděpodobně Willa rovnou obejmul, kdyby se tedy jeho mladší bratr nevytasil s gratulací a hnědým balíčkem, který byl - co si troufl Alek soudit, ha ha, co jiného by to bylo? - pravděpodobně narozeninový dárek. Alek se pokoušel zvládat multitasking, tedy nechat si jednou rukou potřásat od bratra spolu s gratulací, a druhou rukou přebírat a rovnou rozbalovat dárek. Moc dobře se mu nevedlo.
"Díky, bráško." Alek zářil na všechny strany jako miniaturní sluníčko, a když člověk zvážil, že na to měl i barvu, nabíralo to celé úplně nový rozměr. "Co to je?" zajímal se okamžitě o obsah balíčku, a zkusmo jím zatřásl, protože to prostě byl Alek. Když to chrastilo, znamenalo to, že to není oblečení. Cokoliv, co nebylo oblečení, bylo fajn. Jen tak tak přitom stihl odehnat Flamela od zmrzliny, protože jakkoliv měl kočku ve skrytu duše rád, nechtěl to dávat najevo, a už vůbec mu nechtěl obětovat svou narozeninovou zmrzlinu.

_________________

Zazubil jsem se náhlým ulehčením, když se Alek zaradoval. Tušil jsem, že kvůli mě udělá trochu divadélko, ale stejně jsem mu za to byl vděčný - Alek nezkazil žádnou legraci.
Snaživě jsem se zatvářil tajuplně, když se zeptal a zachřestil dárkem. Uvnitř se skrývaly hodinky: nejprve jsem uvažoval o náramkových, ale ty by mohly být nebezpečné, když jsme se teď vrtali v elektřině, a navíc, Alek z útlých zápěstí ještě vyroste, to jsem věděl. Plácl jsem se přes kapsu a pořídil překrásné kouzelnické zavírací hodinky, připomínající medailonek. Ty se daly schovat do kapsy, kde nepřekážely, a kromě obyčejného ciferníků se v nich schovávalo několik dalších vrstev, jako například astronomické hodinky, kompas nebo "domácí hodinky", které ukazovaly, jestli je máma a já s Alekem doma nebo jinde.
Tohle byly pravé kouzelnické hodinky a Alek i máma by mě zabili, kdyby zjistili, co všechno jsem pro jejich získání udělal. Neukradl jsem je! To ne... Ale teď budu rád, když dostanu dva srpce na zmrzlinu.
Ale jedenáct let, to bylo skoro jako dospělost, chtěl jsem Alekovi udělat radost něčím výjimečným.
S růžovýma ušima jsem se nadechl a na povzbuzení, aby Alek sfoukl svíčky a něco si přál, jsem se pustil do ostýchavého zpěvu narozeninové písničky, která zněla po chvilce už jistěji a pak úplně ztratila rytmus, protože jsem se začal smát. Flamel byl z toho všeho tak rozrušený a zvědavý, že si nemohl nechat nic ujít, a pořád dorážel na dort. Nastavil jsem ruku pro štěstí ještě jednou na takové naše bratrské gesto, chytil jsem Aleka za loket a vyfoukl mu do obličeje tajně připravené konfety ve tvaru maličkých zlatých žabek a vážek, kterým trvalo se vůbec snést na zem, mezitím co žabky nám poskakovaly jako gumové míčky pod nohama.
"Půjdeme pak koupit hůlku?" navrhl jsem nedočkavě.

_________________

No, rozhodně to nevydávalo zvuk, jaký by mělo, kdyby se jednalo o ponožky. Alek zvídavě nakrčil obočí - Will teď upoutal jeho plnou pozornost, a dokonce se ani nemusel tvářit, že je z dárku překvapený - zadíval se na balíček, na bratra, na balíček, na misku zmrzliny, a pak z celé věci neobřadně serval balící papír. Byla to, zcela neočekávaně, krabička. Pes byl zakopaný v tom, co bylo v té krabičce.
Chtělo to chvilku boje, aby Alek nakonec vylovil hodinky na řetízku. Pár okamžiků fascinovaně pozoroval, jak se světlo odráží na lesklém kovu, a zdálo se, že stále ještě vstřebává, pak ale hodinky otevřel, a to byla teprve radost. S nadšenými poznámkami prozkoumával, co všechno takový přístroj dovede, a když zblýsknul, že v nich měl i malou verzi domácích hodin, přes polovinu obličeje mu zazářil úsměv. "Wille! To muselo stát víc, než malý slon, díky, díky, díky!" Alek se vymrštil tak rychle, že se mladší z Faustů nestačil ani nadát, a už měl kolem krku pověšeného nadšeného bratra, který se nějakou dobu vůbec nemínil pustit. Když něco Alek dělal, tak to dělal pořádně.
Když došlo na sfoukávání svíček, Alek se po dlouhé době zase upřímně smál - smál se Willově snaze o zpěv písničky, smál se Flamelovi, kterému podjely nohy na desce stolu a komicky po ní sjel na zem, smál se, když na něj Will foukul konfety a jedna zlatá vážka se mu zachytil na řasách pravého oka, smál se jednoduše proto, že byl šťastný. Pro Aleka, který byl od srpna v zádumčivé náladě, to byla velká změna, a rozhodně k lepšímu. O dort(ík), ze kterého s bráškou vytahali svíčky a smáli se i tomu, se rovnou měrou s Willem podělil, a dokonce se pokusil nabídnout trochu krému i Flamelovi, který se mu zadrápnul do nohavice. Alek potlačil nutkání kýchnout a šťastně se na mladšího bratra usmál, zatímco demoloval úhledné kopečky zmrzliny. "Tohle jsou nejlepší narozeniny, vážně!" Bohužel ještě nevěděl, jakou má pravdu.
No, a když Will nadhodil, že by se mohla jít kupovat hůlka, byl Alek vážně na vrcholu blaha.

_________________

>>

Mallory si připadala jako velryba, a to tak, že hodně. Být mudlovský věřící, začala by seriózně zvažovat jméno Jonas - merlindík byl před ní tento biblický příběh umně utajen, protože kdyby ho teď někde zaslechla, asi by někoho zabila (nebo by, v horším případě, koupila potomkovi obří velrybu, aby nad ní mohla šišlat).
Nabroušená ale byla i bez toho, aby jí někdo přirovnával k tlusté staré rybě - v říjnových dnech se s ní téměř nedalo vydržet, což si plně uvědomovala. Snad proto se sama rozhodla, že by si její mizernou náladu měli užít i na Příčné - jistě, nebylo to úplně nejbezpečnější a to všechno, ale Mallory si mezi prostými lidmi snáz uvědomovala výhodnost svého starobylého rodu, tudíž jí najednou zátěž v podobě nafouklého břicha nepřišla tak hrozná. A taky Forteacue, který ale nakonec nebyl tak dobrou volbou. Při pohledu na dort a dva chlapečky se dostavily dva protichůdné pocity - zaprvé ohromná chuť na dort, zadruhé pak nutkání jít zvracet. Obojí přemohla, snad díky tomu, jak rychle se jí podařilo dokolébat se ke zmrzlinám - a objednat si tunu karamelové a ořechové. Při pohledu na ně se jí začaly zbíhat sliny, a jakmile se usadila co nejdál od těch malých tlapek, vrhla se na ně sice elegantně, ale přesto způsobem který by leckteré děcko zbavil chuti na sladkosti do konce života.
Jenže Mallorce bylo osmnáct, byla hnusně nafouklá a to dítě se očividně rozhodlo zařídit, aby maminka praskla dřív, než se bude muset snažit samo. Bylo jí upřímně jedno, že nevypadá zrovna příkladně, stejně jako by jí bylo jedno, kdyby si zasedla kočku (což už se párkrát malém stalo, co si budeme povídat), a tak se o psychické zdraví ostatních lidských bytostí vůbec nezajímala.

Mimo herně:
Nenechte se rušit, jen jsme dostali chuť na zmrzlinu, slibujeme, že nebudeme otravovat

_________________

Nikdy jsem nepotřeboval moc, abych byl šťastný, a teď se spustil hotový řetězec toho, že jsem dostával záchvaty smíchu a veselí jen z toho, že měl radost Alek. Usmíval jsem se na všechny strany, ale zrovna když už měl bratr dojezeno a já se chystal vykopat ho nedočkavě směrem k obchůdku pana Ollivandera, do zmrzlinářství vstoupila dáma s obrovským bříškem.
Vykulil jsem oči a rýpl Aleka do žeber, abych upoutal jeho pozornost, jestli si dámy všiml jen o chvilku později než já. Usadila se sice daleko od nás, ale ani tak mi to nedalo, abych pod stolem nenápadně nehypnotizoval vypouklé bříško schované mezi záhyby šatů.
Mrkl jsem po Alekovi, jestli se připojí - od nákupu hůlky nás to přece moc nezdrží. Vůbec mi nevadilo, že se paní ládovala, jako kdyby to byl poslední den jejího života, přikradl jsem se blíž a v pravou chvíli jsem vykouzlil psí oči. "Můžu si sáhnout?"

_________________

Alek se sice necharakteristicky moc smál, ale když zvonek nade dveřmi zacinkal a do zmrzlinářství vešla žena, měl najednou oči navrch hlavy. Chvíli nechápavě pokukoval po velkém břiše, které příchozí paní měla, a vůbec si při tom nevšiml Flamela, který se mu pokoušel vylézt na ruku. Alek se zhluboka nadechl, protože měl dojem, že se mu špatně dýchá, což vůbec nebyl ten postup, který měl zvolit.
"Wille," syknul k bratrovi, zatímco mu z vlasů stále ještě opadávaly třepetající se zlaté vážky, "ta paní snědla planetu." Asi není nutno podotýkat, že když se mladší bráška rozhodl plížit k nové životní formě v místnosti, úplně mu nerozuměl.
Do úplného šoku a nepochopení se Alek dostal, když Will zamrkal na paní svýma velkýma, prosebnýma očima, které mu tak náramně šly, a zeptal se, jestli by si nemohl sáhnout. Alek nechápal, proč si bratr vůbec chce sahat. Bylo to velké břicho, nevypadalo to nijak úžasně, a pravděpodobně v tom bylo dítě, nic zas tak lákavého. Obezřetně si proto měřil tmavovlasou ženu zpovzdálí, kdyby náhodou chtěla Willa unést, nebo něco takového.

_________________

K žádnému únosu nedošlo a Alek neměl ten nejmenší důvod k obavám,vrátil jsem se k němu o chvíli později se zčervenalými tvářemi a plesajícím srdcem. "Nemyslím si, že snědla planetu, Aleku, ona čeká miminko," prozradil jsem bratrovi hlasem ztišeným jen tak na odiv, protože ve skutečnosti jsem teď šeptat nedokázal. Však on to Alek určitě už věděl sám...
Nejspíš jsem vyhlížel stejně nadšeně, jako jsem si připadal. Tohle se mi zdálo dokonce kouzelnější než všechna magie v Anglii. Žádné kouzlo nedokázalo dát něčemu doopravdy život, i když jsem se tak rád zabýval golemy.
Chytil jsem Aleka za ruku, Flamela jsem si nechal vylézt na rameno a bez dalšího vyčkávání jsem vyrazil kvapně směrem k Ollivanderovu obchůdku, protože už se stmívalo a my měli načase.

>>> Ollivanderovy hůlky

_________________

Mallory nečekala, že by se k ní to dítě chtělo přiblížit, a taky by jí to tak vyhovovalo - jenže se potvrdila její teorie "děti dělají všechno špatně" a vlastně i její dovětek "ale důchodci jsou horší" (tenhle prcek na ni aspoň nešišlal). Ale chtěl si sáhnout. Takže to bylo vidět. Mallory sklouzla očima ke své planetce, zatímco uvažovala, jak moc nečisté jsou tlapky onoho vetřelce, jestli jí nezmatlá šaty kousky dortu, nemá-li po něm požadovat dort na oplátku anebo jestli mu nemá vyloupnout oči a usekat ruce. Jenže když se pak zase podívala do hnědých očí, které jí evokovaly malé štěně, hnuly se v ní mateřské city, takže po počátečním "co?" přišlo "no, ehm, ano, jistě, ehm." A když se pak chlapeček rozzářil jako by mu koupila poníka, musela jeho úsměv napodobit. V duchu, k vzteku svého zbytku, se z ní stával nanuk na Sahaře. Stihla ještě zabránit awwání tím, že se zeptala na jméno chlapečka, kterého momentálně hrozně moc potřebovala adoptovat (nejlépe bez jeho bratra, ten se tvářil až moc na facku), a pak už dva malí prckové opustili zmrzlinářství. Mall v rozčarování dala větší spropitné než chtěla a spěšně se odebrala domů, kde měla hodně o čem přemýšlet.
>>

Mimo herně:
Omlouvám se za zdržování, ehm, trochu mi to ujelo...

_________________

Lysandra se ukrývala pod širokou krempou elegantního bílého klobouku a s vytrčeným malíčkem rozladěně upíjela ledovou kávu. Dnešní počasí až příliš připomínalo loňskou nevítanou návštěvu Egypta, byla zvyklá spíše na anglický chlad a nečas. Nezaujatě zavadila pohledem o zlatý kroužek s decentním reliéfem - už dřív si stačila o samotě prohlédnout každý detail, zatímco ho zvažovala v dlani a přemýšlela, jestli jím nemrštit do krbu. Nicméně nosila jej.
Dráp jí seděl u nohou a teplo nesl ve svém šedém kožichu ještě hůře, takže se pečlivě rozvaloval ve stínu pod stolkem na terase, která v tomto počasí před zmrzlinářstvím vznikla i navzdory riziku, že se tu zopakuje něco, o čem poslední dobou noviny nezmlkly.
Lysandra otočila znuděně další stránku Denního věštce.

_________________

Nerušeně dočetla noviny i dopila kávu. Dráp se natáhl po podrbání za uchem a na chvíli položil Lysandře hlavu na koleno, než ho s pobaveným napomínavým mlasknutím odkázala do patřičných mezí. Vzrostlé zvíře poslušně obešlo stolek, obmotalo ho vodítkem a nadějně se ohlédlo, jestli se dnes dočká další procházky na zpáteční cestě.
Lysandra zamyšleně nechala na stole patřičný obnos svrčků a vstala, aby nejdřív vymotala vodítko. Dráp jí to svou nedočkavostí nijak neulehčoval, začal propadat záchvatu nezkrotného nadšení, který byl u šedého obra k vidění jen výjimečně. Poškrábala ho pod bradou s neviditelným úsměvem a beze spěchu vyrazila zpátky domů.

_________________