"Já jsem Dante." pronesl chlapec, jakmile byl pořádně usazený a byl si jistý, že nespadne do vody. Prohlížel si Julii a usmál se na ní. "Raději se taky posaď, ať nežuchneš do vody, docela se to houpá." Pak pohledem přelétl na chlapce, který se na něj usmíval. Oplatil mu úsměv a kývl na něj hlavou. "Jak myslíte, že ta loďka popluje, když nemá žádný ty, no... pádla?" Dany se rozhlédl okolo sebe. Byly obklopeni spoustou loděk, ve kterých seděli další studenti. Dle slov obrovitého chlapa byli na člunu pouze prváci. Dany se pečlivě prohlížel jednotlivé pasažéry na loďkách a uvažoval, se kterými z nich bude na koleji. Jenže jak se loďky pohupovaly a bylo jich hodně, neměl Dany šanci vidět všechny nové studenty. Až když se Julia začala rozplývat, sledoval Dante její pohled a všiml si siluety hradu. V protisvětle zapadajícího slunce vypadal obrovsky a majestátně. Napětí, touha, nedočkavost, ale tak trochu i strach v něm opět vzrostly na maximum. Když se podíval na Julii i na druhého chlapce, oba byli celkem klidní. Soustředil se, aby na venek nebyla znát jeho nervozita. Raději na rychlo plácnul nějakou hloupost. "Už bychom mohli vyrazit, mám docela hlad."

_________________

Charlie pokrčil rameny, když Star prohlásila, že lektvary nejsou zase tak hrozné. „Nejsou, ale mě nikdy moc nebavily a ani na ně nejsem žádnej talent, prostě žádná sláva. Takže jsem se na těch přednáškách občas trošku ztrácel,“ přiznal s úšklebkem ve tváři. „Tebe snad někdo nutil, abys lektvary zkoušela na sobě?“ ozval se vzápětí nevěřícně a pobaveně a povytáhl tázavě obočí. O pralinkách Charlie sice něco slyšel, ale úplně na to během prázdnin zapomněl, a ani zmínka testování lektvarů na sobě mu nedala podnět k tomu, aby si vzpomněl. Navíc, i kdyby mu to najednou vytanulo na paměti, určitě by to raději zamlčel, protože nechtěl Gaze způsobovat psychickou újmu.
Na chvilku se zamyslel, aby v duchu nějak shrnul své dojmy z Finska, a pak spustil: „Finsko je fakt pěkná země. Taková... divoká. V tom smyslu, že tam je hodně přírody, kde není poznat, že by do ní někdy zasahoval člověk. A lidi jsou tam taky děsně fajn, milí a ochotní,“ uculil se. „Nejvíc mě teda ohromily ty jejich fjordy, byli jsme se s Dorkou podívat asi u tří a je to fakt bomba. Výhled z těch skal tam nahoře, nad vodou, je parádní,“ prohlásil. „Mám v kufru pár fotek, tak ti je pak někdy klidně ukážu, když mi to připomeneš,“ přislíbil.
Když Star začala vykládat o tom, jak ji táta vystavoval na čistokrevných večírcích, Charlie se zatvářil soucitně, protože tušil, že z toho nemohla být nadšená ani trošičku. „A jak to dopadlo?“ zeptal se nejprve opatrně, než se začal zabývat Japonskem. Stargazer byla kamarádka, byla důležitější, než řeči o Japonsku. „V Japonsku jsem zase nikdy nebyl já,“ prohlásil. „To věřím, že to bylo zajímavé. Ale žít bych tam nechtěl, je to tam až moc rozdílné,“ přiznal po chvilce. Charlie nebyl vyloženě konzervativní, ale takovou změnu by asi nezvládl. Takže bylo jedině dobře, že nemusí emigrovat někam do Asie, nebo tak něco.

_________________

Ani odeznívající šok mě nepřinutil k tomu, abych si nestačil alespoň periferním pohledem všimnout testrálů, kteří tahali kočár. Malinko mě zamrazilo, protože mi vyzáblí koně zase pro jednou připomněli krvavý silikon, a kdybych byl věděl, že řečená ministerská úřednice v tuhle chvíli lítá po chodbách hradu, asi bych na místě dezertoval a odjel zpátky do Londýna.
"Hart," vysoukal jsem ze sebe znovu, trochu přiškrceně. "Zmlátit? Myslíš, že by to vůbec zvládnul? Já hraju famfrpál, on ne. Jel se mnou v kupé, a pak na mě spadl. Jen tak. Bez varování." Sice jsem vlastně ani nepředpokládal, že by mi Arsen s Tamsin nějak pomohli s dočasnou krizí, kterou jsem procházel, ale mohli o tom aspoň vědět.
A když už byla řeč o Arsenovi s Tamsin... Změřil jsem si ty dva nedůvěřivým pohledem, který říkal, že jim nevěřím ani nos mezi očima. "A zase vidím ty testrály. Neřekl vám někdo na té hodině, jak se toho člověk může zbavit? Nijak zvlášť je nechci vidět," postesknul jsem si Tamsin, která měla v oblastí vyzáblých koní mnohem víc vědomostí, než já sám. "Jinak, taky jsem ve vlaku potkal nějakou Udinovou, mám se o tebe začít bát, protože si pro tebe přišla ruská mafie, nebo v pohodě?"

_________________

Dohrávka kupé A1

„Pomádu?“ zopakovala po Patrickovi a zavrtěla si nad tím hlavou. V duchu ji ovšem niterně těšilo, že její zmijozelský kolega doma ,trpí´podobně jako ona. Aspoň něco bylo fér... Na jeho suše pronesené poděkování pak jen pokrčila rameny. Očividně si neuvědomovala anebo jí bylo jedno, že tu Patricka před Gwen tak trochu zesměšňuje.
Riley po Gwen loupla polekaným pohledem, když použila ve spojitosti s jejich rodiči výraz ,chodit spolu´. Tak nějak jí to znělo strašně nepatřičně. Vždyť to byla její máma, o kom se tu mluvilo... A... Patrickův táta! „Ehm. Ne. Nebo jo. Nebo... Uhm.“ Odmlka. „Pan Cayden se mamce dvoří,“ vypadlo z ní nakonec, ačkoliv to ve skutečnosti vůbec nevystihovalo nastávající situaci. Riley loupla opatrným pohledem po Patrickovi, co na dané téma prohodí on. A k sourozeneckému poznatku si jen pobaveně odfrkla. „Jistě. A jakožto starší sourozenec za něj ještě ponesu zodpovědnost.“ S tím se otočila na Patricka. „Tak se, prosím tě, snaž moc nevyvádět, bráško.“
Když pak Gwen do debaty o klucích zavlekla Quinna, Riley zkřivila nespokojeně rty a výmluvně pohlédla z okna ven. Quinn byl těžké tabu...
Nabízenou žabkou následně nepohrdla, protože Gwen měla pravdu. Čokoládě se ne říct opravdu nedalo. A to ani v její nevrlé náladě...
Po epizodce s prudkým zastavením vlaku, kdy Gwen přistála přímo mezi ní a Patrickem, Riley mrzimorku ujistila, že v pohodě a nechala ji v odborné péči Patricka. Nepochybovala totiž, že se projeví jeho vrozené džentlemství. (Zvláště když šlo o Gwen.) U toho Riley být vážně nemusela, takže se omluvila s tím, že se setkají u kočárů...
Tak se ovšem nestalo... Davy lidí kupé A1 rozdělily a Riley byla nakonec ráda, když se narvala do kočáru plného malých druháků, na něž mohla v případě nouze pouštět hrůzu...

>> Směr hrad bez postů

| +

Mimo herně:
Velká omluva za mé mlčení, nic moc post a odchod.

_________________

Darya si krapet oddechla když Taren nereagoval tak jako předtím, tedy smíchem. Dívenka totiž stále netušila co to do něj prvně tak vjelo, a kdyby tak udělal znovu, asi by se ho na to musela zeptat. Její pohled zabloudil opět k Zrzkovi, který si očividně z jejích slov nic moc nedělal, což Daryince krapet vadilo, ale nedávala to na sobě nijak znát. A i když mu chtěla něco odseknout, mlčela. Což muselo některé krapet překvapit. Stephanie se však začínala nudit a hádky s těmi nečistokrevnými jí nedělali takové potěšení jako obvykle.
....Budova se stala známá jako "The Murder Castle". Byla to impozantní stavba se suterénem a třemi podlažími, s falešným cimbuřím a arkýřovými okny pokrytými ocelovými plechy. Hotel měl 60 místnosti.... knížka teď pro ní byla o hodně zábavnější a i když sem tam vrhla pohled po Tarenovi či se zadívala na chvíli z okna, ve čtení pokračovala docela rychle. Nebylo divu, H. H. Holmese obdivovala a to i přesto co všechno udělal. Jenže ona milovala spoustu takovýhle séroivých vrahů a krom knihy o Holmesovi si vezla sebou spoustu dalších knih, které popisovaly životy těch, kteří zhřešili tím, že vražidli. ...Při pozdějších prohlídkách byly nalezeny také komory, ve kterých Holmes udusil některé své oběti plynem... dívčin úsměv se rozšířil při několika následujících řádcích, protože tohle jí na těch knížkách bavilo ze všech nejvíce. Dětství bylo v některých případech docela nudné, ale u některých jedinců(třeba zrovna u Holmese) kniha popisovala jejich veliký koníček čímž samozřejmě byl týrání a zabíjení zvířat.
Dívenka zvedla pohled od knížky, prstík zabodla na řádek, u kterého skončila a probodla Evelin nenávistným pohledem. "Tak to jsi si na ten smrad asi už musela zvyknout," broukla dívenka s lehkým pokrčením ramen. Samozřejmě, že Daryinka necítila žádný smrad, ale když už se předtím ona holka zmiňovala o odpadu, chytila se toho. K tomu dalšímu co Evelin řekla už se Stephanie nevyjadřovala. S jejími slovy samozřejmě nesouhlasila, ale dávala to najevo pouhým nesouhlasným zakroucením hlavou a pohrdavým úšklebkem. Rodičovská láska jí rozhodně odepřená nebyla spíše naopak, dostávalo se jí rodičovské lásky až moc. A co se týkalo toho ostatního.. Darya šťastná ve většině případech byla, jen to nedávala tolik najevo jako ostatní.
Dívčin pohled se stočil zpět ke knize, protože se nemohla dočkat toho až jí dočte. Na to, že knihu začala číst až v momentě kdy se vlak rozjel, byla už poměrně daleko. ...Holmes se nakonec přiznal k zabití 28 mužů, žen a dětí. Přiznání se ukázalo být dost pochybné, když se zjistilo, že někteří z těch, které uvedl jako své oběti, jsou stále naživu... dívka se zasmála a rozhodně se nijak nezaobírala tím, že by se na ní někteří lidé v kupé mohli dívat krapet divně. Jenže Daryince přišlo to co zrovna četla strašně vtipné. Vždyť on se přiznal k vraždám, které ani nespáchal! Což prostě vtipné strašně bylo. Alespoň pro dívenku. Rozhodně se však nesmála tak jako předtím Taren, ke kterému stočila svůj pohled, jakmile na ní promluvil.
"Měli by ty mudlovské šmejdy vyházet. Do jednoho," prohodila po chvilce když svůj pohled stočila k oknu. "Můj otec to tak určitě taky nenechá," dodala dívenka jakmile svůj zamyšlený pohled stočila od okna zpět k Tarenovi a věnovala mu menší úsměv.
Darya se zamračila a v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že by snad mohla začít brečet. Zbývalo jí totiž už jen posledních pár stránek než dočte celou knihu a zrovna v tuhle chvíli četla o Holmesově smrti. H. H. Holmes si podle ní smrt oběšením rozhodně nezasloužil, a vůbec. Podle ní byl Holmes nevinný a bylo jí strašně líto, že tohohle človíčka nemohla nikdy potkat. I když byl teprve začátek školního roku a žáci ještě ani nebyli ve škole, Daryinka se nemohla dočkat prázdnin až bude zas doma. V knize se totiž psalo kde leží Holmesův hrob a i když dívenka krapet pochybovala, že bude jeho hrob ještě stát(přeci jen, Holmes byl už skoro sto let po smrti), doufala, že jí rodiče vezmou na dané místo. Protože ona chtěla být na tom místě kde H. H. Holmes leží. Narodil jsem se s ďáblem v těle... Dívenka se pousmála a zaklapla knihu. Krapet zalitovala, že teď v rukou nedržela svůj zápisník, aby si všechny zajímavosti o Holmesovi mohla zapsat. Poznámku o nějaké další nečistokrevné Darka ignorovala.
No a pak se stala ta věc s vlakem, že jo. Naštěstí dívenka prudké zabrždění ustála v pořádku, tedy až na to, že její kniha jí vyletěla z ruky a spadla na zem. Než však knihu sebrala, pohled stočila k Tarenovi, který se zrovna válel po Cassidym. Daryi rty se zkroutili do pobaveného úšklebku. "Uvidíme," broukla s přikývnutím natahujíc se na zem pro svou knihu. Z kupé poté vypadla co nejrychleji to šlo, protože se v něm nechtěla už více zdržovat.


Výběr loďky nebyl zas tak těžký, protože většina z nich už byla obsazená. Sedla si proto do jedné z volných lodiček, protože když viděla jak nějaké děvče shodilo do vody jakého si kluka, rozhodla se, že do té loďky nevleze i kdyby jí někdo slíbil zlaté prasátko. Protože rozhodně sama nechtěla skončit ve vodě. Rozhodně jí nijak nevadilo, že by měla jet po vodě sama, protože jí společnost stačila už ve vlaku. A to jí ještě čekala ta příšerná slavnost.

_________________

Aniyah hned došlo, o kom byla řeč. Nebelvírskou chytačku si pamatovala už jen kvůli tomu, že ji jednou při tréninku shodil z koštěte potlouk, což nebyla zrovna nejhezčí vzpomínka a vlastně i nechápala, proč si něco takového pamatovala. Vyhnala pesimistické myšlenky z hlavy a zazubila se na zrzavého kocoura. "A proč si to myslíš?" Podívala se na Flavia, načež se jí v tmavě hnědým očí zračila zvědavost. U Elyssy se nic podobného neprojevovalo, ale stejně si dělala starosti zda to postihne i ji, i když to bylo méně pravděpodobné.
"Tak ať se ti v nich bude dařit," usmála se na prvňáčka. Na jeho dotaz neodpověděla. Přesně netušila, jestli je možné v Bradavicích pěstovat květiny. Samotnou ji nic takového nenapadlo. Kdyby existovala rostlina, na níž by rostly sušenky... Hmmm.
Náhle zabrzdění ji vyděsilo, že div málem nevyjekla. Sice nedopadla na tom stejně jako Preston, který doslova vyletěl ze sedačky, ale mělo to na ní stejný účinek. Ale počáteční zděs nebylo to jediné, co prožila. Palčivá bolest v místech předloktí, za což mohla poděkovat Elysse, ji donutila syknout bolestí. Okolí jí zmizelo pod závojem slz, které zahnala zamrkáním. Bylo nadlidské udržet vzpouzející a zřejmě i dost vyděšenou kočku. "Nestalo se vám nic?" zeptala se spolucestujících, když se kupodivu dost rychle vzpamatovala a vrhala na ně starostlivé pohledy. Bylo dost zbytečné se strachovat, když šlo jen o nezvykle prudké zabrzdění, ale takový dotaz si nemohla jen tak odpustit. Nečekala (jako všichni ostatní cestující), že se něco takového stane. Ze zajímavosti vykoukla z okna a po tváři se jí rozlil úsměv. "A to je dobře. Jinak vítej v Bradavicích. Teda skoro," pronesla aniž by se na chlapce podívala. Posléze společně s ostatními vystoupila z vlaku a nechala se davem unášet až ke kočárům.

>>

| +

Mimo herně:
Éhm, nic ze sebe lepšího nevymáčknu. A za chyby (anebo i za něco jiného) se opravdu omlouvám.

_________________

Romeo v duchu začal přemítat nad tím, jestli budou všichni jeho spolužáci tak zaprdlí jako ti, které potkal doposud. Samozřejmě že Julča byla výjimka, protože nikdo s prokletým jménem prostě nemohl být stydlivý. Tak se proti případným posměškům bránilo trochu obtížně. Už už chtěl mladý Howells začít sledovat krajinu a začal u mihotavé hladiny jezera, když vyvalil oči na jednu z těch holek. Asi byla praštěná, protože dělala, jakoby se jejich člunek měl převrátit.
"Co blbneš?" vypadlo z něj a obočí se mu vyšplhalo snad do půlky čela. "Hej.. ti je špatně, nebo co? Klid, dyť to drží," poklepal potom s lišáckým úsměvem bok loďky, až se zahoupala.
Jestli měli holky dojem, že se s nikým bavit nechce, tak to neměli pravdu. Jak už bylo řečeno, Bradavice mohl obdivovat celý rok, ale teď se chtěl seznamovat! "Takže.. se těšíte?" zeptal se potom a koukl na obě děvčata. Tak mluvte, ne!
No a pak se lodička dala do pohybu. "Prej tu sou v jezeře ňáký potvory," konstatoval Romeo s pohledem upřeným do černé vody. I jeho zrak ale připoutaly Bradavice - viděl už sídla několika čistokrevných rodin, velké venkovské domy, ale tohle byl hrad, ne nějakej malej zámek. Prostě supr.

_________________

| +

"Powell..."

Tamsin se docela značně ulevilo, když Cass vyvrátil Arsenovu domněnku o rvačce. Jakmile ale zmínil jejich společnou cestu vlakem, obočí jí znovu vylétlo nahoru. „Vy jste spolu jeli v kupé? Hm, tak to muselo bejt určitě veselo… Jenom mi teď vysvětli, jak k tomu došlo, protože o nějakých mega epických erupcích na Slunci nikde nemluvili. Každopádně, za ten pád tě asi fakt lituju. Sice chápu, že za to Hart nemohl a že ten strojvedoucí je kokos, ale… “ Tamsin zakroutila hlavou a na chvíli vyhlédla ven z okýnka.
O chvilku později měla chuť z něj vyhlédnout znova, protože ji ten Cassův nedůvěřivý pohled nechtěně uváděl do rozpaků. A hlavně v ní hlodalo špatné svědomí, což si plavovláska prostě nedokázala logicky vysvětlit. Skoro provinile sklopila šedomodré oči k zemi a zvedla je až ve chvíli, kdy se Cass rozpovídal o testrálech. „Hele, já nechci nijak zbytečně kecat, ale mám pocit, že se toho nijak zbavit nedá. Prostě… jednou jsi viděl někoho umřít a tím to hasne,“ pokrčila Tamsin vyhýbavě rameny a lítostivě svraštila obočí, protože s tímhle mu jednoduše nedokázala nijak pomoct a docela dost ji to žralo. Zmínka o nějaké Udinové a ruské mafii ji ale přiměla přesunout svou pozornost k Arsenovi. Vzápětí se zatvářila skoro ustaraně a tázavě povytáhla obočí.

_________________

| +

"Taky jsem neříkal 'zmlátit koštětem'," odtušil Arsen nevinně a zašklebil se. Jakmile se Cassidy rozpovídal, už byl maličko klidnější a zůstal sedět, přičemž sám sebe kupodivu docela snadno přemluvil, aby Tamsin neotlapkával.
Jen pro objasnění: ne že by ji neměl rád, to vůbec. Jen neměl nutkání dokazovat to na potkání v intervalech pomalu neslučitelných se životem. Jinými slovy, tímto odstavečkem se mohou směle odbýt obavy, že by se každá bytost v okruhu pěti metrů měla strachovat, jestli se právě nepasovala na vetřelce.
Arsen si s Tamsin vyměnil mírně starostlivý pohled, když zrzek kvitoval, že vidí ty přízračné testrály, ať už vypadali jakkoli. Ani v učebnici péče o kouzelné tvory nevyhlíželi vábně.
"Cassi, přežil jsi srážku s potloukem, nějakej Hart tě přece nemůže rozhodit," povytáhl obočí. "Ani testrálové ne," připojil se o chvilku později ke světlovlásčině domněnce. Měl stejný názor a upřímně byl rád, že testrály nevidí, ačkoli právě na základě tohohle faktu ho napadlo ponuře dodat: "Myslím, že bychom ti mohli pomoct jen tím, že je uvidíme s tebou. Mysli na chudáka Bree a buď statečný."
Stejně jako Tam-Tam si ale počkal na detaily ohledně té nehody a když k němu taky stočila pár namodralých kukadel, už to nevydržel a až moc okatě nad tím mávl rukou. "Nedělej si s tím hlavu. Myslíš, že to kvůli ní udělal Hagrid ten vtípek, že ho Greyburn vyudí? Udinovým budu asi ukradený, když jsem vlastně ponížil svou existencí Olšenky... teda, asi. Hele, jestli nepřestoupila, je jí jedenáct. Až se začnu bát jedenáctiletých holek, něčím mě flákněte," opřel se pohodlněji a přívětivě zamrkal, aby zahnal tyhle neopodstatněné obavy. Přesvědčil tím skoro i sám sebe, i když ruské jméno mu v hlavě ještě chvíli varovně rezonovalo. Proč asi není v Kruvalu?
Na zbytek cesty vylovil po kapsách přeživší čokoládové žabky a pár karamelek z vlastních zapomenutých zásob. Byl docela rád, že on s Tamsin ve vlaku necestovali s nikým z téhle sorty lidí. Ještě jim zbývalo pár minut, než dorazí k hradu, takže ještě na chvíli vytáhl časopis o famfrpálu a nadšeně zdrbal Tamsininu i Cassidyho budoucnost v týmu. "Doufám, že se letos někdo přihlásí na brankáře. Myslíte, že bychom měli domluvit tréninky navíc se Zmijozelem...? Poslyšte, co kdybychom letos odkrouhli Rodwella? Chci vidět, jak ti testrálové vypadají!"

>>

_________________

Dobře, nechápala jsem, jak se někdo může v něčem ztrácet. Tedy, až do chvíle, než jsem si vzpomněla na obdobnou situaci u sebe a létání. Kdybych já byla na přednášce o výrobním procesu košťat nebo tak něco, asi bych se taky lehce ztrácela. "Ale za výlet to stálo, ne?" pokrčila jsem rameny. Samozřejmě tohle byla spíš řečnická otázka. K mojí tiché radosti si zmijozelský spolužák na pralinky buď nevzpomněl, nebo o nich nemluvil. Tak či tak jsem mu za to byla vděčná. "Nee, to zas ne, já myslela spíš... hypoteticky," odůvodnila jsem tedy svoje tvrzení a v duchu jsem si úlevně oddechla. No jo, jste děsný kamarádi, ani otevřeně mluvit s ním nemůžeš, rýpl si vnitřní hlas, a já nemohla než být aspoň ráda, že nemá nějaké blbé narážky jiným směrem. "To zní fakticky úžasně," okomentovala jsem Finsko, a o mysl se mi otřel bláznivý nápad, že zrovna tam bych klidně jela na svatební cestu, teda, pokud nějaká bude nutná. Což samozřejmě nemusí. "Třeba se mi povede umluvit otce, aby tam se mnou a Calvinem příští léto vyrazil," řekla jsem nicméně místo zmínek o vdávání a svatebních cestách, "a o fotky se budu hlásit určitě."
Byla jsem ráda, že jsem si sedla do kočáru zrovna s Charliem. Byl to jeden z mála lidí, obzvláště kluků, se kterými se dalo bavit normálně. Myšleno bez omdlívání. Jenže i tak prostě pronesl tu osudnou otázku. "Dopadlo to... no, dobře. Nebo špatně, záleží na to, z jakého úhlu na to člověk kouká," soukala jsem ze sebe trochu neochotně, "teda, abys tomu rozuměl, budu se vdávat." Tak. Řekla jsem to. Sklopila jsem pohled k podlaze kočáru a chtě nechtě jsem si musela povzdechnout. Na to, jak jsem to v sobě dlouho dusila, se mi s vyřčením rozhodně moc neulevilo. "A, no, pokud to nevadí, fakt o tom nechci mluvit..." ...nebo roztrubovat, že si bereš Krasoně, co? Tvářila jsem se omluvně. Na jednu stranu jsem to chtěla někomu říct, ale na tu druhou, prostě nebylo fajn o tom mluvit. Zvlášť kvůli dotyčnému a... a... a vůbec. I tak ale, pokud by si Queen všechno spojil dohromady, muselo by mu dojít, koho že si to vlastně beru. Jenže to já už neřešila.
"To ani já bych tam asi nevydržela žít. Hlavně mě udivilo, že tam mají všude samé chrámy. Chrámy v centru města vedle nákupních středisek. A tak. Hlavně v Tokiu je to docela běžné," rozpovídala jsem se o vzdálené zemi vycházejícího slunce, a rozhodně jsem o ní mluvila radši, než o svatbě. "Nejvíc se mi asi líbilo v Kjótu, mají tam takový chrám, jmenuje se to Kiyomizudera, no a ten je postavený na hrozně chatrně působící podstavě, ale už stovky let stojí aniž by spadl. Tak to aspoň říkal ten průvodce," povídala jsem. Konečně jsem taky mohla sdílet dojmy. A mluvit o něčem jiném než o svatbě, že jo.

Kiyomizudera, pro představu | +

Ano, to na čem to stojí, má v sobě VÁŽNĚ takové mezery.

_________________