<<<

Auroře nebylo moc dobře, protože ještě před týdnem opět ležela v nemocnici a jen tak tak, že ji z Munga pustili včas, aby mohla odjet do Bradavic spolu s ostatními, protože nechtěla, aby zase byla za tu nemocnou chudinku, i když ji tak nejspíš stejně všichni brali. Každopádně v nemocnici přečetla zase pár knih o lékouzelnictví navíc, což se jí hodilo do budoucnosti, a ostatně díky své kondici stejně nemohla trávit prázdniny příliš dobrodružně, dalo by si říct, že si na hospitalizace už dávno zvykla, i když stavy, které hospitalizacím předcházely nebyly příjemné ani co by se za nehet vešlo. A tak tedy i když mohla odjet vlakem spolu s ostatními, nechala Septima, ať se jde volně bavit s kamarády a ona si mezitím našla klidné kupé, kde většinu cesty prospala a zbytek pročetla, zatímco drbala Olivera za ušima.
A drahý Oliver se letos nepředvídaně sekl, tudíž se Aurora ocitla v poněkud prekérní situaci, kdy v podřepu s knížkou v náručí naléhavě a trochu zoufale volala na svého kocoura, který se schovával pod kočárem a nechtěl ven. Aura netušila, co mu přelétlo přes nos, ale pod kočárem ho nechat nemohla, co kdyby ho pak přejeli. A k chytání za flígr se zatím taky nechtěla uchýlit, protože to nedělala ráda, a pak by se taky pod ten kočár musela dost natáhnout a vzhledem k tomu, že Oliver nabral další dvě kila a seděl tam jak pecka, měl pro hubenou dívku váhu železné koule. "Oli pojď přece ven, za chvíli se vyjíždí," naléhala polohlasně na kočku, která na to nijak nereagovala, a tak Aurora bezradně svěsila ramínka a zvedla se na nohy, aby si do kočáru odložila školní kabelku a knížky a mohla se pokusit Olivera vytáhnout, než skončí pod koly, jenomže když se kraťoučce ohlédla za sebe, spatřila mezi pobíhajícími a debatujícími studenty i jednoho konkrétního, co si držel kapesník na čele, a na tom kapesníku se zcela jasně rýsovala krvavá skvrnka. "Flanne!" vydechla a starostlivě nakrčila čelo než k němu docupitala, protože běhat moc nemohla a byla varována, že by z toho dnes mohla ještě omdlít kvůli odeznívání silných prášků. "Ahoj! Co se ti stalo? To ta brzda?" zajímala se, ale to už v duchu kalkulovala, že to vypadá na malou tržnou ránu, a že desinfekci i náplasti, popřípadě obvaz s sebou má, a mohla se nahodit do svého léčitelského módu, který u ní figuroval odmalička, a který obnášel, že najednou byla zcela klidná a věděla, co se má udělat, aniž by z toho byla nervózní, což vedlo k hyperventilaci. "Pojď se mnou, podívám se ti na to, a pak si v hradě dojdeš za madame Pomfreyovou," řekla a urgentně ho chytila za ruku a vedla ho ke kočáru, kde měla odložené věci. Tedy urgentně - pochopitelně šla co nejrychleji to šlo jí, a sevření dlaně bylo zhruba stejně silné, jako by Flanna na ruce šimrala motýlí křídla, nicméně si snad prosadila svou a bezpečně donutila Flanna káravým pohledem k tomu, aby se uvnitř posadil. A zrovna, když si říkala, že nemůže Flanna neošetřit, ale zároveň tu zbývá její tvrdohlavý kocour, onen zrzavý potvorák za nimi do kočáru vyskočil a jako by se nechumelilo se stočil na sedačce vedle Aurory. "Někdy tě vážně nechápu," oznámila mu Aurora a zoufale zavrtěla hlavou, než se omluvně usmála na Flanna a vmžiku vytáhla ze své kabelky malou, nicméně velmi dobře vybavenou lékárničku. Pokynula Flannovi, aby si sundal kapesník a ona si ranku mohla prohlédnout, ale naštěstí to nebylo nic hlubokého. Navlhčila svůj čistý kapesník desinfekcí a se slovy: "Teď to štípne," (což Flann nejspíš očekával, ale řekla to i tak, pro jistotu), mu ranku a její oblast párkrát šetrně přejela, než si ji soustředěně prohlédla ještě jednou, sama pro sebe si lehce přikývla a sáhla po větší náplasti, která se v příštím okamžiku Flannovi kouzelně skvěla na čele, a jemnými pohyby uhladila lepenku po stranách. "Měl by sis dávat větší pozor, rány do hlavy nejsou legrace," řekla vážně, když na Flanna zamrkala, a pak už chtěla lékárničku zase zklidit, jenomže to by její cvičený zrak nemohl padnout na Flannovu ruku. Měla bratra, věděla, jak vypadají ruce po tom, co dáte někomu pěstí. "Ty ses pral," zkonstatovala svým tichým hlasem a opět si Flanna káravě prohlédla, protože na nadsázky typu 'ale tohle už na brzdu nevypadá' nebyla stavěná.

_________________

"U holek to tak ale nefunguje, my to máme spíš naopak. Ne, že by se mi na famfrpál nehodilo pár centimetrů navíc," zakřenila se na Oskara a pobaveně zavrtěla hlavou nad jeho žábou. Většina holek by to možná považovala za nechutné, ale Ginger nikdy nebyla tak úplně holčičí, že. Ohledně jeho matky se na něj jenom s přehnanou soustrastností pousmála, protože všichni věděli, jaká její teta z druhého kolena je, i když Gingerin táta ji měl dost rád. Podle mamky byli oba tak trochu mimo, ale říkala to vždycky v dobrém smyslu, i když ji Ginger podězřívala, že si o tetě Hanně myslí své.
"Ach jo, no jasně, ty seš na to ještě moc malej," prohlásila poté a pobaveně se na něj zakřenila, když se začal vztekat kvůli holkám a na chvilku zavzpomínala na její první cestu do Bradavic. Půjčit mu svůj hábit ji zatím nenapadlo, protože si vážně myslela, že si ho obstará jinak, to až později jí došel význam slov, že na to teta zapomněla, takže Oskar zřejmě uniformu s sebou vůbec neměl. "Tak se na to někoho schválně zeptej!" opáčila poté a ještě se za chůze otočila na momentálně panikařícího bratránka, aby na něj opětovně houkla: "Zmijozel - mrtvej," přičemž při druhém slově na něj ukázala prstem, a pak už s potměšilým úsměvem pokračovala do kočáru.

• Kočár (Ginger, Leslie) •

Zrovna, když si podmračeně promnula čelo, na kterém snad nebude mít modřinu, jak nadhodil Ezra, nakoukla k ní dovnitř hlava, a Ginger k ní sice nadějně zvedla pohled, jenomže pak se zatvářila poněkud sarkasticky. "Leslie," přivítala mladší dívku a bezvýrazně si ji prohlédla, každopádně lehce přikývla, že volno tu je, protože nemělo smysl si hrát na dámu a tvářit se, že jsou všechna tři zbylá místa obsazena. "Já je zatim taky nikde neviděla, sem jsem jela s Ezzem," pokrčila rameny ohledně Nebelvírských kamarádů a lehce se na Leslie usmála, protože sice kamarádky nebyly ani zdaleka, ale aspoň už spolu byly na neutrálu a Ginger si nechtěla přidělávat zbytečné starosti tím, že bude na Leslie Abrahamsovou hnusná. Ta už jí totiž narozdíl od jiných život nekazila. "Co prázdniny?" nadhodila vcelku i se zájmem, i když se pochopitelně nepřetrhla, každopádně když teď měla společnost, nechtěla jet celou cestu za hrobového ticha. Navíc se s Leslie už dlouho nebavily a ber jak ber, bývala to členka jejího týmu, se kterou toho prožila hodně, a vlastně by ji mohla mít i ráda, kdyby se nanavážela do Ezry a nerozbuřovala jí tým. Pořád tu zůstával fakt, že kvůli Leslie tenkrát málem sekla s kapitánováním, a že to jí bylo drahé nade vše.

_________________

Když Arsen nic neprozradil ani tentokrát, Tamsin rádoby dotčeně našpulila rty a odvrátila zrak jinam. Mnohem horší ale bylo udržet si uražený výraz i ve chvíli, kdy se pokusil ji zlechtat. A vzhledem k tomu, že Arsenovi skutečně vyšel ten moment překvapení, plavovlásce uniklo vyjeknutí a neúspěšně se ho pokusila plesknout přes ruce. „Teda, Quinne, ty jsi vážně bídák. Styď se!“ mlaskla nespokojeně, zatímco v duchu už vesele plánovala sladkou pomstu. Na jeho další poznámku se ovšem pobaveně uchechtla. „Páni, to bys pro mě udělal? To je od tebe fakt moc milé, ale myslím, že zrovna to bahno si nechám na jindy,“ prohlásila s přesvědčeným kývnutím a široce se zazubila. Pokud ještě před chvílí plánovala pomstu za to bídácké lechtání, tak ve chvíli, kdy se oba nacpávali sendviči a čokoládovými žabkami, byl rozhodě nejvyšší čas na její uskutečnění. Ve výsledku se to zvrhlo v trošku nebezpečnou bitvu, díky které se z jejich kupé ozývaly pravidelné výbuchy smíchu, místy tupé rány od toho, jak se Tamsin snažila osvobodit od lechtání i za použití mírného násilí, a někdy dokonce i zoufalé výkřiky. Ve zkratce řečeno, nepodstatní kolemjdoucí, kteří zachytili tu scénu v bédvojce, měli asi o zábavu postaráno.
Úsměv na rtech jí vydržel až do chvíle, kdy skončila Arsenovi v náruči. To by jí sice za normálních okolností vlastně vůbec nevadilo (ehm), jenže takhle… No, rozhodně to nebyla úplně příjemná situace. Maličko překvapeně zamrkala, když vyslovil onu první větu, zničehonic ještě o pár odstínů zčervenala a poměrně rychle se postavila na nohy. „Řekla bych, že ne. Teda… doufám,“ zkonstatovala. Sice to mohlo vyznít trošku nehezky, ale věřte nebo ne, nechtěné a lehce nedůstojné válení se po lidech, kteří se vám líbí, taky není nic moc příjemného. Především potom ve chvíli, kdy máte strach, že jste jim svou vahou zlomili pár žeber nebo něco horšího. Mnohem větší šok ji ale čekal, když Arsen zatáhl záclonky, což se jí promítlo ve tváři poplašeným vykulením očí. To, co přišlo pak, za to ovšem rozhodně stálo. A ačkoli to skutečně bylo tak trochu neobratné, nic to neměnilo na tom, že se Tamsince jednu chvíli prohnalo břichem tisíce pomyslných motýlků. „M-můžu ti žabky kupovat častěji?“ To vůůbec neznělo blbě, nene…

S podobně přitroublým úsměvem ochotně přijala nabízené rámě, načež se společně vydali od vlaku zaneřáděnou cestou směrem ke kočárům. Významných pohledů kolem si samozřejmě všimla, na což plavovláska prostě nemohla nezareagovat. Na chviličku zastavila, aby ho s uličnickým výrazem ve tváři znovu šťouchla do žeber. „Tak hele, nemysli si, že nevím, na co narážíš. A ne, neuděláš to. Nechceš to udělat, věř mi,“ zahučela varovně, ovšem s pobaveným výrazem ve tváři. Zbytek cesty ke kočárům nejspíš probíhal mlčky, ale nedalo se říct, že by to Tamsin nějak zvlášť vadilo.
„Jo, klidně,“ zabroukala posléze s kývnutím a úsměvem, načež se ho maličko neochotně pustila a počkala, až skopne schůdky a otevře dvířka. V dalším okamžiku se společně s ním vetřela dovnitř.


Tamsin se skoro ani nestačila posadit, natož ze sebe vysypat nějaké další konverzační téma, když se v tu chvíli do kočáru vetřel další pasažér. Kupodivu ji to ani moc nepopudilo, protože toho intimča si s Arsenem ve vlaku užili asi dost (bez dvojsmyslu, ehm). Navíc se ukázalo, že nově příchozím není nikdo jiný než Cass. Její rty se roztáhly do nadšeného úsměvu, protože byla vážně ráda, že Cassidyho po tak dlouhé době zase vidí, ale místo zamýšleného objetí pozvedla tázavě obočí. „U Merlina, vypadáš dost… otřeseně. Co je s Hartem?“ vypadlo z ní a změřila si kamaráda starostlivým pohledem.

_________________

| +

| +

Mimo herně:
Star: Nebudu vám tam křenit...

Profesor se Stargazer si vyměnili ještě pár slov ohledně jedovatého obojživelníka, zatímco Lorene už se chystala k vystupování. Podařilo se jí nějakým opatrným a zároveň i nešikovným způsobem sundat kufr ze zavazadlového prostoru. Na něj zpátky připevnila klec se svou opeřenou společnicí, která momentálně rozespale zamžourala svýma žlutýma očima na svou majitelku. Pravděpodobně jí vyčítala náhlé kymácení jejího obydlí. Na to ovšem Lorene teď nebrala ohled.
John byl ještě laskavý, že oběma studentkám koupil kelímek cukrové vaty. Lorene si ho od něj s vděčným úsměvem a zaskočeným "děkuji" převzala a prozatím ho uložila k žabkám do brašny, kterou si přehodila přes hlavu. Nakonec už se profesor jen rozloučil a s hlasitým prásk byl ten tam. Upřímně se těšila, až se konečně budou učit přemisťování. Rozhodně to usnadňuje život a neztrácí se tím čas.
Star se ještě chtěla poohlédnout po vlaku. To Lori přišlo jako celkem rozumný nápad. "Dobře, tak kdybychom na sebe nenatrefily, snad se brzy uvidíme. Ráda jsem tě poznala," rozloučila se s ní s o trochu větším úsměvem než doposud rozdávala. Pak popadla kufr a košík a protlačila se z vlaku ven. Na nástupišti ovšem ještě chvíli zůstala - vzala si trochu příklad ze své starší spolužačky a zůstala stát tak, aby na ni bylo vidět a zároveň nepřekážela. Když mohla, pokusila se bez zakoktání nasměrovat opozdilé prvňáky, kteří třeba byli zmatení natolik, že horu připomínajícího Hagrida přehlédli. Jakmile se zdál být vlak vylidněný, namířila si to ke kočárům. Chvíli se rozhlížela po Star, ale buď ji přehlédla anebo ještě byla ve vlaku. Proto nakoukla do kočáru, ve kterém seděla Gwendolen. Pokusila se na ni přátelsky usmát, ale asi to spíš připomínalo nervózní škleb. "Ahoj, máš tady volno?" zeptala se konečně taky jednou bez přeříkávání. Pokud měla Gwen obsazeno, vydala se hledat volné místo.

Mimo herně:
Pokud nevadí, že jsem se při-ehm, tak budu pokračovat. Kdybych náhodou něco narušila, tak >>>

Na obzoru se tyčil bradavický hrad a před námi leželo veliké jezero, které jsme podle všeho vážně měli přeplout na vratkých lodičkách, kterým jsem ani trochu nevěřila, a Yvonne na tom podle všeho byla stejně. „Nejsem. Vlastně jsem si skoro na sedmdesát procent jistá, že se to překlopí. Dalších dvacet procent dávám tomu, že se to potopí, a deset je úspěšné přeplavání celé té plochy na druhou stranu,“ sdělila jsem Yvče bez příkras, aby se připravila na to, že možná obě skončíme mokré od hlavy až k patě. Loďka sice nevrzala a nevypadala, že by měla jít brzy ke dnu, ale stát se mohlo cokoliv. „Taky bych tě vytáhla, Yvonne,“ ujistila jsem kamarádku, protože kdyby náhodou sletěla do vody, skočila bych pro ni, i když by to znamenalo, že pak budu dost možná nemocná.
Chvilku jsem pozorovala hrad nad jezerem, než jsem pohled znovu stočila k Yvonne, a zkoumavě se na ni zadívala. „Co když každá skončíme v jiné koleji?“ Ta otázka mě opravdu už nějakou dobu tížila, i když jsme pořád mohly pořádat čokoládové dýchánky u táty v kabinetě s talířem plným dýňových paštiček a jiných dobrot.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Loďka
Preclíček&Julinka&Dante

"Hej! Petere! Tady!" Zvolal šťasten, že vidí svého bratra, protože si začínal myslet, že ho někdo unesl. Sice by Petříka asi zas rychle každý vrátil, ale víte co. Ten strach o starší bráchu stejně přešel až v momentě kdy ho viděl na živu s tou holkou od žab, a taky tou úža holkou s foťákem. Což tedy znamenalo, že nepojede s ním v lodičce což byla strašně děsná chyba, že jo. Protože když nejeli spolu ve vlaku, doufal, že spolu pojedou v těchto bájo lodičkách a ono nic.
"Jasně, že ne. Klidně se posaď," svůj pohled od svého bratra stočil k příchozí dívence. "Já jsem Preston.. Preston Abraham Powell. A dám, rád," kývl chlapec hlavinou, protože gumídky měl docela rád. Jenže než stihl natáhnout svou ruku k pytlíku a nějakého gumídka si vzít, jejich lodička se rozhýbe díky Petříkovi, který skočením do své loďky vytvořil vlnu. A bohužel, Julinka upustí medvídky do vody. "Je to fakt strašnej trouba," přisvědčí dívence a věnuje jí úsměv. Kdokoliv řekne o jeho bráchovi, že je trouba ve většině případě souhlasí. Protože Petřík prostě trouba byl, že jo.
"Donesou nám je tam? Možná na to použijí nějaké kouzlo? Na tohle jsem se nikoho nezeptal," chlapec svraštil obočí a usilovně nad tímto problémem začal přemýšlet. Co kdyby se náhodou jeho kufr ztratil? No to by bylo hrozný! Vždyť on tam měl všechno svoje oblečení a knihy a.. "Jasně, posaď se. To místo je ještě volné," odsouhlasil chlapec jakmile se k nim přiblížil hnědovlasý chlapec a i jemu věnoval úsměv.

_________________

E2

Jakmile Vlak velice prudce zastavil, WInifred spadla do kuličky skoro jako ježeček na kolena, převalila se skoro až k dalšímu kupé a odřela si při tom koleno. Tiše zasténala nad tím, že zase nebude moct nosit nějakou dobu sukně, nebo si bude muset navlékat nedůstojně vysoké nadkolenky.
COpak to ale znamenalo, snad ne, že už jsou v Bradavicích ! Bradavice jsou tady, ano ano, viděla to z okna a byla velice nadšená, že zase vidí povědomé krajiny. Úžasné, skvělé, kolosální, krásné! Její radost, že je tu byla úplně nepopsatelná.
Flan tudíž mohl WInifred zatihnout ve stavu extáze a to si ještě žádnou nedala, neboť si nepamatovala, že by obchodovala s Flannem. Povídalo se, že Flann má všechno a Winifred tomu zkrátka věřila.
" Hej hej, Flanne, už jsme tady, jsme tady, podívej, už jen kousek a budeme v Bradavicích a já poprvé uvidím zařazovací slavnost ! Dělej, padej pro věci !" popohnala ho, aby tady nepřekážel a vlítla do kupé kde byl právě Andrew. Už úplně zapoměla, co že si to s Flannem povídali, protože byli sakra v Bradavicích a slavnost se tak blížila.
"Panebože, Panebože, slavnost už je skoro tady ! Už brzo se dozvíme, kdo půjde do zmijozelu ! Já se tak těším ! Dělej, seber se trochu, vypadáš jako by tě přejel vlak !" řekla Winifred se svou zcela nevymáchanou hubou a už už se snažila dostat kufr ze zhora. Byla velmi rozjívená a tudíž jak se snažila ho rychle sundat, spadl jí a ona zakvílela !
"Hej Andy, co myslíš, že s oblečením udělá rozbitej lektvar ? Andy !" řekla rychle když se koukla na kufr, který ležel nehybně na zemi, ale u strachování nezůstala dlouho. " Honem, honem, do hábitů, pojď, Bradavice čekají !!" řekla velice šťastně a když uviděla, jak se na ní musel Andy koukat, pohlesly jí ramena a koukla zcela odměřeně.
"Hele, tak tohle jsi neviděl." řekla s a upřela na něj pohled ala "Rodwel" a urovnala si oblečení a vlasy, aby nečouhaly do stran. Rázem se z ní stal velice svědomitý, vzorný človíček. Čekala však na Andyho, až co si on zpakuje věci a vezme je s sebou.
" A co že jste si povídali s Flannem?" optala se ho, snad jako by to ani nevěděla. Co nevěděla ale bylo, zda je pravda na Flannově straně nebo na Andyho, takže se v tom nehodlala nimrat.

_________________

| +

Mimo herně:
Faktická omluva za zazdění, ale prostě škola a čas, no.... Romča vám to někdy vynahradí :3

C1

Romeo samozřejmě strávil celou cestu poznáváním nových spolužáků a mluvení s nimi. Neobešlo se to i bez nějakého vysvětlování a podobných věcí, protože všichni tři Howellsovi společníci byli mudlovského původu, ale jemu nevadilo ze sebe dělat trochu chytrého. V duchu ale proklínal rodiče za to, že mu toho o Bradavicích neřekli víc. No, a přiznejme si, jak tak seděl v tom vlaku, pořád mu byla nejvíc sympatická Julča, protože nebyla tak zakřiklá jako Ren a Isaac. Ale ono je to určitě přejde.
"Fajn, díkes," kývnul Romča na Julku a Isaaca, kteří se mu nabídli, že případně pro jeho sováka vymyslí nějaké jméno. Třeba jeho samotného něco napadne ve škole, ještě se uvidí. Zatím neměl potřebu svého "mazlíka" nijak oslovovat - ten mazlík se ho totiž podezřele často pokoušel klofnout.
Isaacovi Romeo ještě zběžně vysvětlil něco o kouzelnické společnosti - a uvědomoval si u toho, že o tomhle dospělí poslední dobou jen tak nemluví, aniž by se u toho nepohádali. "No.. šlechtic.. jo, dalo by se to tak říct," přikývl a pyšně se usmál. Vždyť tohle řekl i Julče, ne? Aby to pokaždé vysvětlil stejně, kdyby se ho ptal ještě někdo. Ale lidi v Bradavicích ho podle příjmení určitě poznají.
Pan Woodheart se ale ptal dál. "To je věc názoru," odpověděl s pokrčením rameny a sáhl si do Julčina pytlíku pro gumídka. "Podle mě ne, ale někdo si to myslí. Ale tak víš co, takovejch lidí jako ty.. jako vy je v Bradavicích spousta," uklidňoval svého nového kamaráda Romeo trochu nezaujatě. Přece jenom byl v pohodě - taky mohl skončit v jeho koleji, třeba.
"Jo, dneska večer," informoval ostatní přesně o čase zařazování - ale to bylo to jediné, co o tomhle "setsakramentsky tajném obřadu" věděl. Takže pak už držel papulu a posouchal teorie ostatních. Hlavně Julinky.
Romeo se celou cestu soustředil hlavně na spolužáky, se kterými sdílel kupé, a krajinou se jinak nekochal. Možná ho tedy trochu překvapilo, když už bylo na místě. Ale co ho překvapilo hodně bylo, že vlak zabrzdil tak... prudce. Nikdy mudlovským vlakem nejel, ale myslel si, že tohle je vážně nevychytané. Zlatá košťata! Při brždění ho to zarazilo do sedačky a div neměl Julču v klíně. Jenže slečna Žužu se rozplácla na zemi, a Romeo měl spíš chuť se smát než ji zvedat. Nakonec potlačil obojí, a se všemi se rozloučil, že kdyby se neviděli, tak se uvidí někdy pak. No, a pak vytáhl svý saky paky před vlak a koukal kolem s očima jako tenisáky. Jo, zvěsti mluvily pravdu – Bradavice byly vážně velkej hrad. Zběžně si prohlédl scenerii s tím, jak krásně by se to kreslilo a s tím, že se tam určitě někdy vrátí.. a šel poznávat další lidi!



Narychlo tedy beze strachu z pádu do vody žuchl na volné místo do loďky, kde seděly dvě holky. Ty ještě neviděl a v duchu se dokonce začínal divit, jestli nebude v ročníku s Isaacem jako kluk úplně sám. Jasně, Julča mluvila o nějakých "Faustících", ale nebyl si tak docela jistý, co to je.
"Čau. Jonathna Howells," představil se a upravil si u toho límeček košile, protože byl zvyklý se upravit, jak ho to matka naučila. Až teď se začal poohlížet kolem.

_________________

| +

"Powell..."

"To nechápem. Akože čím ste menšie, tým ste lepšie?" nechápavo nakrčil obočie a zadíval sa na sesternicu z druhého kolena s čírým nepochopením na tvári. Kto by predsa chcel byť malý a nedosiahnuť ani na poličku s cukorničkou? Oskar si povedal, že si tento poznatok musí neskôr zapísať do zápisníka. Nedávalo mu to zmysel. Čo sa týka jeho ropuchy, Ginger sa nechytila až tak nadšene ako dúfal, ale na druhej strane to bola baba a tak ani nemohol viac než pobavený úsmev očakávať. Baby boli cimprdlíny. "Nie som malý, ale baby na palubu lode nepatria, to vie každý..." zamudroval a zatváril sa, akoby toto už Ginger mala dávno vedieť. "Veď sa spýtam!" Odvetil sesternici a keď na neho ešte hodila takú výhražnu poznámku o slizoline, škaredo na Ginger zagánil a povedal si, že sa niet čoho báť, pretože on je Olsson jak repa.


To už však prišiel čas nastupovať, a tak veľkolepo ako Oskar svoj koráb dobyl a prehlasoval verejne svoju privatizáciu plavidla, tak jednoducho a elegantne sa zjavila drobná a nevinne vyzerajúca deva, ktorá si už raz dobytý koráb prisvojila tentokrát po svojom. Oskar zrovna postával na loďke s jednou nohou položenou na jej okraji a s rukami stočenými vo víťaznom geste, keď tu zrazu za sebou začul pohyb. Letmo stočil hlavu dozadu, aby pozrel na potencionálnu posádku, lenže k jeho prekvapeniu, na neho pozeralo dievča. Tak nevinne vyzerajúce, s modrými očami sťa ruský anjelik a Oskarovi na okamih prebehlo hlavou, že anjel na palube by sa možno zišiel. Navyše, toto dievča vyzeralo, že s ním nebudú žiadne problémy. Nuže, Olšenko klame telom a čím viac sa Skar snažil natočiť k dievčine, aby na seba pozerali priamo, tým menšiu stabilitu mal a keď dievča zrazu prehovorilo, s rovnako cudzím prízvukom ako bol v tejto krajine ten jeho, nechápavo zamrkal mihalnicami s pohľadom odovzdane upretým do tých modrých očí. Oskar nepochopil, prečo ho to dievča označilo za nádherného, ale hoci to nebolo veľmi chlapské, rozhodol sa to vziať ako kompliment. Už-už sa dokonca chystal tomu anjelovi uhnúť, aby si mohol prisadnúť, no v tom sa to stalo. Oskar ani nezbadal ruku, ktorá ho postrčila. Jediné, čo si uvedomoval bolo, že stráca rovnováhu a... padá.


Posledné, čo si pamätal bol ako zalapal po dychu pred tým, než sa ozvalo hlasné šplechnutie a on zmizol pod rozčerenou hladinou jazera. Oskar našťastie plávať vedel, ale šok z náhleho pádu do čierneho jazera, ktoré bolo plné jazerných ľudí, mikróbov a baktérii (!) spôsobili, že chvíľu pod vodnou hladinou len v panike rozhadzoval rukami zo strany na stranu, skĺzol pohľadom do temnoty pod sebou, kde našťastie alebo nanešťastie nemohol nič vidieť a snažil sa zadržať dych. Najhoršie na páde do jazera bolo nepochybne, že v septembri a vo večerných hodinách bola teplota jazernej vody veľmi nízka a Oskar cítil chlad po celom tele, ktoré mal navyše zaodené len šortkami a trikom. Vypustil zopár bubliniek zo svojich napätých pľúc a zamáchal rukami, aby sa dostal ku hladine. Prvý nádych vzduchu nasal ako suchá špongia vodu. Svetlé blond vlasy mokré a pričapené na tvári, vyplašený pohľad, pleť bledšia ako zvyčajne a fialové pery. "Ignác?? IGNÁC!! De si??" zvolal ako máchal rukami, aby sa udržal nad hladinou. Ropuchu však nikde nevidel a tak sa rozhodol zachrániť aspoň sám, žaba sa snaď neutopí, zato jemu zrovna nevyhrievalo. Pohľadom vyhľadal najbližšiu loďku, čo bola tá jeho , pretože v nej sedelo to dievča. Načiahol sa a rukami sa zachytil okraja loďky. "Pomôž mi!" nakázal dievčatu a natiahol k nemu mokrú ruku. Sám by sa späť do loďky dostal asi len dosť ťažko. "Už do pár minút hrozí podchladenie tela! Nevieš o Titanicu?? Ľudia tam zmrzli už pár minút od potopenia lode!!" poháňal dievča drkotajúc zubami a svojimi veľkými očami sa díval do tých jej ako umierajúci Jack prosiaci Rose, aby sa podelila o ten kus dreva a nenachala ho zomrieť.

_________________

Arsen to celé vnímal dost podobně jako Tamsin, vedle které seděl, takže když se do kočáru nahrnul Cassidy, jen vykulil oči a taky čekal na nějaké upřesnění. "Hart co? Já vím, že chodí k nám do školy, s tím asi nic neuděláme, ale... Nezkusil tě zmlátit, že ne?" napadlo ho najednou, vrhl po Tamsin i Cassovi starostlivý pohled a docela normálně se začal zvedat, že ještě dojde ven a tohle vyřídí.
Z nějakého důvodu si ale toho malého Havraspára s nevymáchanou pusou neuměl představit, jak vykonává špinavou práci vlastníma rukama. To už by spíš čekal, že mu Cassidy vrazil omylem při útěku loktem a teď tam někde Hart hýká v blátě po ošetřovatelce a skučí, že to řekne otci.

_________________