| +

Neochotnými pohledy si Bessie náladu zkazit nenechala, ale naopak na ty, co rádi svolili k vyfocení, se usmála ještě nadšeněji. „V Bradavicích jsou školní noviny? Ale ne, prostě si jen chci zdokumentovat první jízdu. Foťák mám obyčejný, ale mám speciální kouzelnou vývojku, která je naprosto boží!“ odpověděla popravdě Ezrovi. Když s dědou zjistili, že taková věc existuje, měli z toho druhé Vánoce. Sice jim chvíli trvalo dopídit se všech podrobností, ale stálo to za to. „Jasně že s tím umím zacházet, neasi!“ Být Bess jiné nátury, možná by se za tu otázku cítila uražená. Díky dědovi fotila odmala – i když ze začátku ji to stálo hodně výprasků, poněvadž s tím vůbec neuměla a hlavně si dědečkovy fotoaparáty půjčovala tajně – a v oblasti fotografie se tedy cítila poměrně zběhlá. S „Máš to mít, chlape!“ jako odpovědí na kopii se pak přesunula zase dál. Ale ne dřív, aby jí ušlo Gingerino hodně ledabylé mávnutí, na které si Bessie zamumlala pod imaginární vousy: „No aby ti ta ruka neupadla, ty nádhero zrzavá.“
„Tak proto se nejdřív ptám, neasi,“ zakoulela očima v reakci na Rileyino prohlášení a na Gwen se přátelsky zazubila.

Bessie se po proběhnutí celého vlaku vrátila opět do svého kupé a zbytek cesty strávila v zcela jistě příjemném klábosení o nadcházejícím večeru, potažmo celém roce, se svými společníky. Jízda, během které možná vzniklo dalších pár fotografií čistě už jen v rámci cédvojky, ale uběhla naneštěstí až příliš rychle a než se Bessie nadála, bylo tu prudké zabrzdění a pak už byl čas vystupovat. S Dantem, Suzu ani Damienem se moc neloučila, vždyť se určitě ještě dnes večer uvidí, a s fotoaparátem kolem krku se hrnula ven. „Huuustý!“ okomentovala Hagridovu velikost, jakkoliv neslušně to vypadalo, a samozřejmě si ho vyfotila, ještě než se stačili všichni rozejít k lodičkám. „Těpic!“ zaštěbetala Bessie k Samantě, když se k ní dívka přitočila. „Jo, Bess, Bessie, jak chceš. Těší mě,“ uculila se na novou kamarádku a stiskla jí ruku. „Hele, pár filmů mám, ale teď mi přijde, že je toho děsně málo a asi budu muset brzo napsat dědovi, ať mi pošle další zásoby,“ s pokrčením ramen odpověděla na dívčinu otázku a poškrábala se ve vlasech. Když se ovšem Sam zmínila, že do jezera často někdo padá, Bessie se mírně zamračila a nečekaně starostlivě se zadívala na svůj aparát. Jistě, byla tu možnost ho nechat ve vlaku s ostatními zavazadly, ale… ale. To by potom nebyla poctivá dokumentace první cesty, ne? No, aby to nezakřikla, tak radši nic neřekla, jen se zazubila a pokrčila rameny, jakože nemá tušení. „Bessie Stewart,“ představila se posléze Peterovi, když se k nim přidal. Zvesela se na chlapce zazubila, rozhodně jí přišel jako sympaťák. Dokonce i poté, co je málem s lodičkou překlopila. Bessie zděšeně vykvikla, protože to nečekala a pud sebezáchovy ještě nějaký měla, nicméně když bylo nebezpečí zažehnáno, naklonila se k okraji loďky a jednou rukou Petera ošplíchla. „Co taková oliheň žere? Myslíte, že mezi její jídelníček budou patřit osoby, co zjevně maj‘ v povaze provokovat?“ plácla pak s pohledem upřeným na chlapce a pobaveným úšklebkem, nicméně z jejích očí se dalo vypozorovat, že to rozhodně nemyslela vážně. Vždyť by se pak na tom menu nutně musela ocitnout sama Bessie.

_________________

Arsen nápovědu samozřejmě odmítl poskytnout se skřítčím úsměvem a ještě se návdavkem pokusil Tamsin zlechtat za ten útok na žebra, zvlášť když se na chvilku zamyslela a určitě ztratila pozornost potřebnou k tomu, aby se ubránila prvku překvapení.
"Jestli by ti koupačka v jezeře chyběla, třeba ti stihnu zařídit vyválení v bahně," nadhodil nevinně s tím, jak se venku mezitím vytrvale stahovala bouřkově černá mračna, z čehož se snadno dalo usoudit, že jakákoli konzumace sendvičů i čokoládových žabek se stala drobátko problematickou a ve skutečnosti se jednoduše proměnila v bitvu "spolkni včas, nebo se zadus". Lechtání mělo i další vedlejší účinky - Arsen se v jednu chvíli smál tolik, že se málem pokusil vyšplhat na mřížku určenou k odložení zavazadel, jen aby mohl v klidu dojíst sendvič a nehrozilo mu, že ho každou chvíli vyprskne - jinými slovy, byl citelně lechtivý.
Měl se na pozoru ještě pěknou chvíli poté, co Tamsin ohlásila, že se pomalu blíží do cílové stanice, ovšem už nečekal, že vlak mu doslova podrazí nohy. Hodilo ho to jednak zpátky na sedačku, ze které se zrovna zvedal, jednak mu to trochu vyrazilo dech beranidlem jménem Christensenová. Arsen nápadně nabral pivoňkový odstín, když si uvědomil, že světlovlásku drží tak najednou v náruči.
Jo, jen si představ, že si někdo zrovna dával pusu. To muselo bolet, ozval se tenký hlásek v jeho hlavě, který rozhodně nemínil pouštět někam do světa na vandr, nicméně ještě o tón díky němu zrudl.
"No, já jsem docela rád," odpověděl a téměř neochotně Tamsin pustil, aby si mohla upravit vlasy. A zrovna po světlých prstýncích taky nenápadně mžoural, zatímco byla otočená zády. Spěšně si urovnal hábit a nenápadně si odkašlal. "Podruhé to už asi neudělá, co?" To pokaždý potřebuješ záminku? Hlavně, že ji dokážeš tak bezvadně prošvihnout...
Maličko nešťastně se zvedl a udělal krok ke dveřím, aby je otevřel, ale pak se zarazil s očima zabodnutýma do těch pronikavě modrošedých a po kratinké chvilce přemýšlení zatáhl záclonku. Dost možná měl ještě drobky z čokoládových žabek ve vlasech, nicméně sklonil se a možná maličko neobratně spáchal další tamtu věc.
"Za ty žabky. Chci říct - teď už můžeme."

O něco později, za předpokladu, že ho Tamsin nesežrala...

Počkat, to znamená, že jako oficiálně...? Nedala ti facku? A neměl by ses na to nějak zeptat? - To se domlouvá? - Hele, co já vím, já jsem tvoje vědomí, nejsem z toho o moc chytřejší než ty!
Arsen se usmíval trochu připitoměle a každopádně Tamsin nabídl snad poněkud staromódně rámě, ovšem jak si ji tak (hrdě) vedl kolem rozblácené cesty ke kočárům, významně na tu břečku pomrkával tak, aby si toho všimla. Rozhodně to byl snazší než poslouchat interní hádku komentářů.
S tou slaninou jsi to vymňoukl. - Hele, slanina musí chutnat každýmu. - No, možná záleží, jak se podá. Třeba to překonaly ty čokoládový žabky. - Takže slanina s příchutí čokolády? Bomba, no...
Pravděpodobně nikoho dalšího v Bradavicích nedoprovázely podobné problémy, ale všechno to vyvažovala mrzimorská odrážečka, po které občas loupl pohledem, jako kdyby zvažoval, jestli ji přes neudržovanou stezku má přenést.
Přežila Sibiř v lepším stavu než ty, neblbni.
Na obzoru se pomalu vyrýsovala většina kočárů a poněvadž herně během téhle části cesty zbylo slušně na výběr, Arsen poněkud zanedbal prefektskou povinnost všimnout si toho, jestli někdo není nápadně zbitý, a prohlédl si řadu vozů tažených neviditelnými zvířaty, nad kterými loni Cassidy a Bree tak lapali po dechu.
"Co tenhle?" vzdal to, protože kočár vypadal jeden jako druhý a jestli měl náhodou některý z nich větší tažnou sílu, to nepoznal. V případě souhlasu odkvačil otevřít dvířka a skopnout nástupní schůdky.



Pozn.: Samozřejmě tu ještě existovala ta možnost, že se Tamsin otočila a utekla, v kterémžto případě by to byl ve výsledku prostě stejně taky kočár :3

_________________

Ať už se v kupé děje cokoliv, Julinka už nějak není schopná reagovat, jednoduše proto, že zřejmě vdechla zbloudilý chlup a napuchl jí zevnitř krk. Začne horečně lovit v kapsách, aby našla prášky proti alergii nebo aspoň ten zatracený inhalátor, a když se jí to konečně povede, s omluvným pohledem směrem k ostatním spolkne pilulku celou a bez zapíjení (poněvadž prostě voda není, tak není!), zašklebí se a postaví k oknu, aby aspoň nějaký ten vzduch nadýchala. "Pardon," usměje se omluvně a už chce reagovat na to, co ostatní říkali, ale vlak zabrzdí, Julča to nečeká a padá. Romeovi k nohám, paradoxně. Kdyby jí to nebylo blbé, asi by se ho i chytala, ale takhle se ukázkově rozmázne na podlaze. "Tak jestli to zařazování bude horší než brždění tohohle vlaku, asi se máme na co těšit," protočí očima částečně v žertu, zvedne se, otřepe, vytáhne nejspíš k překvapení celého osazenstva malé zrcátko a než skupinka opustí kupé, stihne si ještě upravit lokýnky do správně princeznovských tvarů, uhladit všechno rozcuchané a samozřejmě přecvaknout obě dvě růžové sponky, které ve vlasech má. Ještě oklepat hábit, a už může vyrazit.
Samozřejmě mnohem později než zbytek kupé, které tímto nejspíš ztratila mezi davem. Ale co, je jí to jedno, poněvadž v tuhle chvíli je tu až moc nových objektů k pozorování. Zaprvé, ten obr. Zadruhé, boží hrad. A zatřetí, poněkud vratce působící lodičky na jezeře. Julča nakrčí nos, jako by se v ní probouzelo princeznovské já. Vlastně jenom pochybuje, že zůstane suchá, když pojede tímhletím. Nehledě na to, že si fakt není schopná představit, jak se ten obří zarostlý chlápek vejde do loďky. A taky ji napadne, že kdyby to pod ním prasklo, možná vylije jezero na školní pozemky. Nad tou představou se pobaveně zachichotá. Jenže pak už ji fronta děcek žene směrem k jedné z lodiček, a tak prostě nastoupí. S hledáním Romea nebo osazenstva kupé se ani neobtěžuje. Stejně jsou místa v loďkách jenom tři.


"Ahoj, nedržíš tu někomu místa, že ne?" zeptá se sympaticky působícího blonďáčka, načež s úsměvem dodá: "Jsem Julinka Meadowová, mimochodem. Dáš si gumídka?" a napřáhne k němu ruku s pytlíkem, obsahujícím zbylé gumové medvídky po cestě. Jenže přesně v tu chvíli do vedlejší lodičky naskočí nějaký kluk, vytvoří vlnu a ta hýbne s tou jejich loďkou tak dokonale, že Julče medvídci vypadnou z ruky a zahučí do hlubin jezera. "Trouba jeden, mi utopil medvědy!" postěžuje si a vrhne na vedlejší loďku lehce nabručený výraz, který se rozhodně k jejímu princeznovskému vzezření nehodí. Ne že by těch pytlíků neměla v kufru dost, ale teď nemá co dát tomu klukovi... moment, kufr? Jak se dostane na hrad? "Ty hele, nevíš náhodou, jak nebo kdo nám dopraví kufry na ten hrad? Poněvadž sem se fakt ještě zavazadla nevejdou," zeptá se spolusedícího chlapce.

_________________

„Přijímací rituál? Hej, to nezní špatně. Dva roky zpátky se u nás pasovalo, ne? To nebylo úplně špatný, ale… Nebo to myslíš jako udělat nějakou stezku odvahu, aby se prokázali jako Nebelvíři?“ povytáhla Maeve obočí a zatvářila se zamyšleně. Nicméně tohle nemělo až tak smysl prodebatovávat ve dvou, když to měla být spíš diskuze pro skupinu. A Maeve to hodlala nadhodit u kolejního stolu během večera. Pro teď si každopádně uklidila kytaru, jelikož se podle okolí již blížili k cíli a ona na sebe potřebovala hodit hábit – kromě nebelvírské kravaty jinak už měla uniformu na sobě. Na zbytečné převlékání během cesty ji moc neužilo. Maeve se užuž nadechovala, že odpoví Darrelovi, ale ten se nijak nezdržoval, a tak ze sebe dívka vymáčkla pouze „Ehe…“, jak jí pohled bezděky sklouzl ke spolužákovi. S hořícími tvářemi Maeve hlavu rychle odvrátila a radši na sebe začala natahovat onen hábit. Resp. to měla v úmyslu, kdyby ten vlak tak prudce nezabrzdil. „Ty bláho!“ vyhrkla lehce poplašeně, když Darrel přistál vedle ní. „Jsi v pohodě?“ zajímala se zrzka starostlivě. „Strojvůdce… a určitě to někdo řídí. I když zjevně ne moc dobře,“ ušklíbla se a zakroutila hlavou, nicméně pak už byl čas se zvednout. „Jasně. Ty jo, já už se fakt těším na tu hostinu a…“ rozpovídala se Maevka cestou z vlaku a mluvila hlavně proto, aby zakryla rozpaky, za které mohl obrázek Darrela bez trička, který jí momentálně běhal v hlavě.

>>>

Mimo herně:
Do kočárů psát už nebudu, kdyby ty jo, klidně to zahraj, že se Maeve ztratila někde cestou nebo tak. Na hostině nicméně možná napíšu, ještě uvidím.

_________________

"Kvetina? Prečo by som sa volal po kvetine?" nechápavo nakrčil obočie. "To by mi Hanna neuro... dobre... urobila, ale...!" Oskar sa zamračil a nesúhlasne našpúlil pery, pretože nič viac robiť nemohol. Svoju mamu si poznal a vedel, že by bola schopná svojho jediného syna pomenovať po kvetine, lenže čo ak si z neho Ginger len uťahovala? Bude to musieť zistiť a v prípade potreby svoje stredné meno vyškrtne zo svojho mena a nahradí ho niečim heroickým ako napríklad Attila alebo Alexander Veľký. Áno, to znie dobre, Oskar Attila Olsson, či Oskar Alexander Veľký Olsson. Prečo to vlastne neurobil už dávno? Ambrosius znelo príliš babsky a Ginger to dávalo podnety na šikanu. Bude o tom musieť Hanne napísať list s možnými menami, ktoré si vyberie miesto Ambrosia a ona ho tak bude volať a všetci ostatní tiež. No more ambrózia. "No ja neviem, Ginger, ale keď si vyšší ako všetci ostatní v tvojom veku, cítiš sa ako pán! Ver mi! Odskúšané!" prikývol trikrát za sebou až mu tá ropucha z hlavy takmer zletela, no našťastie sa udržala a dokonca sa zdalo, že ďalej spí. "Jasné, že je živý! Pozri!" zahlásil Oskar a šťuchol ropuchu na svojej hlave zboku do obézneho brúška. Čo sa zo žaby vydralo znelo až nechutne podobne ako odgrgnutie tučného chlapa po zjedení svine a zapití sudom piva a v tesnom závese tohto rozkošného a malebného zvuku sa okolím rozľahol hlasný detský hurónsky smiech, ktorý sa rinul pre zmenu z Oskarových úst. Očividne to nebolo prvý krát, čo túto ropušiu vychytávku použil. Len čo však chlapcov chichot utíchol a Ginger ho upozornila na dôvod, "Žiš!!!" pláskol sa rukou do čela až sa ropucha na jeho hlave prebudila, pretože to schytala spolu s chlapcovým čelom. Otvorila ústa a vyplazila svoj dlhý jazyk, načo ho opäť skrútila a znova upadla do spánku. "Uniforma!! Ja som Hanne hovoril, že na niečo určite zabudla! Ona vždy na niečo zabudne!" chlapec sa hrane zapotácal namieste, akoby ho fakt, že uniformu zabudol doma, dostával do mdlôb. "Ona raz zabudne aj to, že má syna! Nie žeby sa to ešte nestalo...!" pokrútil hlavou a skĺzol pri tom pohľadom na svoje červené šortky a biele triko. Náhle sa cítil takmer ako nahý medzi všetkými tými čiernohabitníkmi. A žiaľ, spoliehať sa na Ginger, že jej napadne, aby chlapcovi habit požičala, sa očividne nedá... a sám Alexander Veľký tiež nemá dosť rozumu, aby mu také niečo napadlo, jediné, čo mohol spraviť, bolo si pár krát zaochkať a zaachkať. "No snaď ma vezmú aj bez toho hábu! Jeden, aby myslel na šecko..." povzdychol si a loptičku, v ktorej už plynul biely dym, odložil do vrecka nohavíc. "Prečo by som nebol čarodejník? Jazerní ľudia stopro neexistujú, len si zo mňa zasa uťahuješ..." odvrkol Ginger a tekol pohľadom k jazeru za sebou. "Blázniš? Čo by som asi tak s nejakou babou robil? Ja chcem vlastnú ľoďku!" zahlásil a nahlas si nad svojou sesternicou povzdychol. Občas jej veci jednoducho nedochádzali. Prečo by sa s niekym tlačil, keď je Attila a dobyje si vlastnú loďku, neasi. "Počkaj... jak dostaneš? To si budem predsa vyberať, nie? Prváci si vyberajú do ktorej fakulty chcú ísť, nie?" vykulil na Ginger oči v prichádzajúcej panike. Čo ak Ginger tentokrát nekecá a on si nebude môcť vybrať a skončí v nejakom Mrznimóre, Zmijozelí alebo Vranadrápe? Určite kecá! "Kecáš!!" zakričal ešte za Ginger ako mu mizla v ďialke, ale na chvílu ho vyviedla z miery. Čo už! On je predsa Attila, do Nebelu sa určo dostane.
Oskar sa rýchlo otriasol a porozhliadol sa. Decká už nastupovali do lodiek a tak sa rozbehol a dobehol k okraju jazera. Vyhliadol si jednu voľnú a nadšene do nej skočil až sa rozhúpala do strán. Potom jednu nohu vyložil na okraj loďky, ruky stočil do siláckeho gesta ala Pippy dlhá pančucha a zahlásil: "Som dobyvateľ tohto korábu!!" načo sa hrdo vyprsil ako Pepek Námorník.

_________________

"Ha," prohlásila Aljaška na oko zdrceně, "takže můj skvělý plán B, tedy že by ses o to aresto na astronomické věži postaral ty, kdyby mi nevyšlo, právě skončil fiaskem. Budu muset vážně cvičit. Jen doufám, že to neodnesou ti špunti na náboru, nerada bych do dějin vstoupila jako první masový vrah na postu prefekta." Že by vůbec nemusela být první, to zatím nevěděla, a pokud Vypravěč dá, taky by ještě nějakou dobu vědět nemusela.
"První motorka? Ne, kdepak," zagestikulovala Alaska oduševněle rukama, "máme jich mnohem víc. Taky aut. Jdeme spíš po starších modelech, protože mají duši, ale nové kousky taky neodmítáme," pokrčila nakonec rameny, zatímco vzpomínala na přeplněnou garáž, která byla pýchou jak její, tak Donninou, a naopak zdrojem migrén pro jejich drahou matinku.
"Odkud jsme na to přišly, to ti s čistým svědomím neřeknu. Myslím, že jsme s Donnou viděly nějaký přenos amerického automobilového závodu, a nadchlo nás to tehdy tak, že jsme se rozhodly pořídit si vlastní auto. Pak už to šlo ráz na ráz, hlavně když Donna zjistila, že se dokáže šťourat v motorech jako nikdo jiný." Aljaška skromně zamlčela, že kde je její sestra vynikající mechanik, tam je ona vynikající řidič. Nepotřebovala se tím vychvalovat, nebo? Jestli ji její matka něčemu naučila, pak to byla hraná skromnost. "Ale úplně jistá si tím nejsem. Myslím, že spíš ani jedna z nás neměla ráda koně."
Přikývla, když jí Maurice vysvětlil, jak to vlastně s prázdninami, které nebyly nic extra, vlastně myslel. "Chápu. No, asi máš v něčem pravdu, ale projít si město, které je dost daleko od toho, co člověk vídá normálně, to je myslím taky tak trochu dobrodružství." Taktně pomlčela o tom, že pro ni a její dvojče většinou bývají prohlídky měst o trochu větším adrenalinovým zážitkem, zvlášť tenkrát, kdy si chtěly prohlédnout Paříž, sedly do auta a jednoduše odfrčely, aniž by se kohokoliv dovolily. Taky z toho tenkrát byl docela průšvih.
"A to..." Aljaška se kousla do rtu a zatvářila se provinile. "A to kvůli tomu ministerskému nařízení, nebo...?" Jakožto někomu, kdo se narodil do čistokrevné rodiny a s podobnými věcmi si hlavu dělat vážně nemusel, jí nedocházel plný rozsah toho, jak moc Ministerstvo zasahovalo do života smíšených kouzelníků. Když už ji to do tedy nosu praštilo, cítila se kvůli tomu špatně.
"Pět stovek pohlednic?" Aljaška si byla vědoma toho, že ona má modelů aut jenom něco nad sedmdesát, a pět set pohledů jí tedy připadalo jako něco, čemu se dá uvěřit jenom těžko. "No, proč ne? Jestli máš nějaké vzácné kousky..." rozverně se zasmála. Smích jí ovšem trochu ztuhnul v hrdle, když vlak před zastávkou prudce zabrzdil, a ona se jen tak tak udržela ve vlastní sedačce, i když pravděpodobně musela vypadat jako srnka chycená do reflektorů auta. "U Merlina, kdo toho člověka posadil do té lokomotivy?" zavrčela a zamračila se. "I já bych to ubrzdila líp. No, hádám, že vystupujeme," usmála se na havraspára omluvně, a znovu si nasadila na hlavu červený klobouk, který do té doby ležel vedle ní. "Asi půjdu najít Donnu. Tak... zatím? Beru tě za slovo s těmi pohlednicemi," usmála se na Maua naposledy a vyplula z kupé.

>> asi pryč, možná kočár

_________________

>>>

Cesta vlakem je pro mě popravdě možnost dospat to, co jsem nezvládla v noci. Ne, že bych byla nějak extra nervózní, to ne, ale z jakéhokoliv hlediska mi přišlo chytřejší si ještě jednou večer všechno projít a osobně zkontrolovat, případně jít spát hodně pozdě a pak to dohnat ve vlaku, než být ve vlaku hyperaktivní – což stejně nikdy nejsem, ale chápeme -, ale nemít s sebou všechny potřebné věci. Samozřejmě jsem byla zbytečně paranoidní, všechno jsem zkontrolovala už třikrát a nic mi nechybí. Nicméně malý šlofíček ve vlaku mi vůbec neuškodil, i když samozřejmě vím, že dospávání vůbec nefunguje tak, jak si lidi myslí. Právě naopak. Tak či tak, načasování je prakticky dokonalé - probudila jsem se tak akorát včas, abych se oblékla do uniformy a přečkala prudké zabrzdění s elegancí a bez jakýchkoliv šrámů. Ještě se rychle ujistím, že ty dva dlouhé, zapletené copy vypadají naprosto symetricky a nikde divně nečouhají a hurá ven. Samozřejmě ne tak moc hurá, lidi jako já mají na všechno dost času. Když se pak konečně odhodlám vyjít z kupéčka a následně vagónu, už nás svolává nějaký vagabund, který vypadá, jako kdyby právě zacpal drtičku na odpad. Náh. Nepotřebuju instrukce o tom, co mám dělat, načetla jsem o tom dost knih, abych věděla, jak to chodí. Taky jsem slyšela plno drbů od ostatních a popravdě nebojím se, že by mě cokoliv překvapilo. A co se koleje týká, je mi jasný, že žádná z nich neocení mou dokonalou geniální mysl, takže se o to nezajímám. Mimochodem tomuhle křovákovi jedno něco udělám. Plus s jistotou můžu říct, že pan profesor Greyburn by si našel daleko lepší způsob potrestání, než vyuzení, vlastně si nejsem jistá, jestli by mělo smysl udit takovou kopu tuku. Nedává to smysl, proč říká takový blbosti, to ho doma nenaučili, že někdy je chytřejší si rádoby vtipné poznámky nechat pro sebe? Kriste... Obrátím oči v sloup, ale poznámky si nechávám pro sebe – mlčeti zlato, ne? Vidíte, zvládám to já, proč by nemohl on!

LOĎKA
Gruška, Skar, volné místo

Když přijde na výběr lodiček - asi by mi jinak trvalo vybrat nějakou, kde nesedí někdo příliš otrhaně vypadající, jenže mou pozornost prakticky hned co se přiblížím, upoutá chlapec, který na celé kolo zvolá "jsem dobyvatel bla bla bla". Hned je mi jasné, že ta lodička bude moje. Čistě jen proto, že si ji nárokoval on a já moc dobře vím, že i když si někdo něco zabere, pořád to můžu dostat, protože jsem Olšenková o on je naprostá nula. S klidným, lhostejným výrazem přistoupím k lodičce, ostražitě, tváříc se bezelstně a naprosto nevinně. V jednu chvíli se na chlapce i přes zřejmý nedostatek světla dívám zářivě modrými kukadly, co nejupřímněji to jde a možná právě ten intenzivní pohled ujišťující ho, že mu vážně neublížím, mě donutí projevit náklonnost svým typickým způsobem. Natáhnu k němu packu a ladně se k neznámému chlapci nakloním. "Uhni nádhero," prohodím panovačným tónem, který nějak zvláštně koresponduje s tím neškodným výrazem a jedním prudkým, na děvčátko mého rázu docela silným a zároveň plynulým pohybem do něj strčím tak, že pravděpodobně spadne do vody. Co si jako myslí, že dělá? To je moje lodička. Protože jsem řekla.

_________________

Ač žádné z děvčat nemělo valné přání vrhat se vstříc jednomu z nejnebezpečnějších povolání na světě, John vyčaroval nadšenecký úsměv, když Stargazer projevila zájem o Lycorku.
"Je to Phyllobates terribilis, největší z pralesniček, která navíc přišla na svět v magicky zamořeném prostředí, takže má mnohem víc chameleoních dispozic, než by měla mít. Kouzelná, že? Jedovatostí si nejsem jistý, dost se liší podle ročního období i podle krmení..."
S neměnným širokým úsměvem se vší samozřejmostí kývl, když se slečna Morganová zatvářila tak nevěřícně, a o chvíli později už John kupoval pro sebe i obě lidské spolucestující kelímek koncentrované cukrové vaty. Nijak mu nevadilo, že Lorene je mnohem zamlklejší, ale když se odvážila se Stargazer optat, jestli by se mohla přidat na cestě kočáry, povzbudivě na ni mrkl a rázně vstal.
"Brilantní! Budete mě muset omluvit. Už mám, pro co jsem přišel," pozvedl ruku obalenou v rukavici, která něžně svírala vykukující žabku, zatímco druhou bezstarostně ujídal vatu, což mu zaručovalo, že se ještě dnes podívá na ošetřovnu a na vlastní kůži si vyzkouší aktuální jedovatost Lycoris. "Ve škole bych měl být dřív než vy, takže teď už bych se snad mohl bezpečně přemístit do Prasinek... Kdyby to náhodou nevyšlo a neseděl bych na slavnosti u profesorského stolu, můžete mě po hostině navštívit u madame Pomfreyové s odštěpem," oznámil bezstarostně, s úsměvem se mírně uklonil a pak za hlasitého prásknutí po něm najednou nebylo ani památky.

_________________

Charlie, kterému jízda vlakem nedělala dobře, ačkoliv z kupé bylo dobře vidět ven a nebylo zase tak těsné, aby to klaustrofobikovi mohlo vadit, si před cestou lokl uklidňujícího lektvaru a lektvaru proti nevolnosti, a ten první zmiňovaný ho uklidnil až až. Sotva vlak vyjel z Londýna, Charlie usnul. Ono to stejně bylo fuk, protože cestoval sám – Dorku nikde nenašel a o jinou společnost moc nestál, takže si prostě našel nějaké volnější kupé v ne tak nacpaném vagonu, a zalezl do něj. Probudil se až v Prasinkách.
Z vlaku se proto vypotácel v notně rozespalém stavu, kdy zíval a rozespale mžoural kolem sebe jako jezevec, kterého právě někdo vytáhl z nory. Protáhl se, pohledem přelétl zastávku, a když ke své smůle opět nespatřil Dorku, s povzdechem zamířil k jednomu z kočárů, v kterém se uvelebil a hned vyhlédl z okénka. Začínal mít hlad, takže doufal, že cesta k hradu rychle uteče, a zařazování také. Na hostinu už se totiž neskutečně těšil. Na to nemusel být z Mrzimoru a mít bezedný žaludek.

_________________

Ezra postával pred svojim kupéčkom a nervózne prešľapoval z jednej nohy na druhú čakajúc na svoju najlepšiu kamarátku. To, s akým hurónskym smiechom sa odpratala do svojho kupé, mu na sebavedomí zrovna nepridalo, ale stále to bolo lepšie, než keby jeho prerieknutie vzala vážne a myslela by si, že... no že... no že to! Vážne to povedal? Ezra tomu ešte stále neveril. Bola to jednoducho nehoda, každý občas povie niečo iné, než má na mysli. Určite za to mohla Ginger, pretože sa tak na neho nalepila a on mal myšlienky roztekané kade tade. Dokonca si aj zabudol skontrolovať vlasy a na uniformu sa výnimočne tak nejak vykašľal a len sa do nej čo najrýchlejšie navliekol.
Chlapec sa upieral chrbtom a jednou nohou o stenu chodbičky a zamyslene škrabkal svojho kocúra, keď sa dvere od kupé Ginger otvorili a ona vyšla von. A mala na sebe tú sukňu, ktorá jej navyše pristala. Ginger mala pekné nohy, o tom žiadna. Mental slap. "Ja som nikoho nechcel vyzliekať a teba už určite nie!" namietol oduto a síce mal chuť urazene odvrátiť tvár, ale nedokázal odtrhnúť oči od Ginger, ktorá si viazala vlasy. Doteraz si to nikdy neuvedomil, ale rád sa pozeral ako si dievčatá viažu vlasy alebo ako nimi pohadzujú zo strany na stranu a prechádzajú si ich špičkami prstov. Považoval to za dokonale dievčenský akt a tiež to bola chvíľka, ktorá chlapcovi umožňovala dievčatá pozorovať bez toho, že by si to všimli. "Hm...? Čo mám s vlas..." spamätal sa pri zmienke svojej hrivy, no nestihol to ani dopovedať, pretože vlak prudko zabrzdil. On obišiel celkom dobre, pretože svoj pád stlmil nárazom do steny, čo síce trocha bolelo, ale nič, čo by neprežil. Horšie dopadla Ginger, ktorá zakopla a narazila hlavou do jeho hrudi, pričom to podivne tĺmene zadunelo. Keď Ginger začala hromžiť a Ezra pochopil, čo bol ten tĺmený zvuk, neudržal sa a z chuti sa rozosmial, pričom sa mu v kútiku oka mihla aj slza smiechu. "To máš za to, že si chcela, aby som sa toho odznaku zbavil," povedal pomedzi smiech kamarátke. "Máš smolu, drahá. Ten odznak zostáva," uškrnul sa a rukou si síce prešiel po odznaku, ale očami kontroloval či Ginger utrpela nejaké straty. "Dúfaj, nech tam nebudeš mať modrinu," podpichol kamarátku a potom prikývol. "Dobre, ja pôjdem skontrolovať vlak," zašklebil sa, ale nezdalo sa, že by mu to nejak vadilo. Skôr len nechcel, aby si Ginger myslela, že si svoju prefektskú povinnosť priveľmi užíva."Stretneme sa v koči, alebo v Sieni," pousmial sa na Ginger a potom ju obišiel, aby sa vybral ďalej do vlaku. Nezabudol však hodiť letmý pohľad ponad rameno a chtiac-nechtiac oči mu skĺzli nižšie, až k tej sukni.
<<<

_________________