"Ale ne," trval na svém Patrick (nepřekvapivě). "A navíc, ještě máš před sebou tři roky - za tu dobu se vypiluješ tak, že se o tebe týmy jen poperou," kývl vehementně. "Ale určitě bys byla skvělá v čemkoli, co by sis vybrala," zamyslel se a nebylo snad třeba dodávat, jako barvu nabraly jeho tváře.
"Greyburn?" odkašlal si. "Ten by se podíval na tvůj úsměv a radši by odešel, abys ho třeba nenakazila. Asi si myslí, že by ztratil respekt, kdyby se usmál..."
Vzápětí pokrčil rameny. "Co se dá dělat - uvidí se," pousmál se. "Dva roky přece jen nejsou zas tak krátká doba a já stejně z těch Lektvarů ovcovat hodlám, i když mi to asi pokazí průměr. Pro jistotu. A děkuju."
Následné koktání si odbyl naštěstí bez infarktu, ale to, že se mrzimorka rozzářila jako žárovička, ho odeslalo kamsi na oběžnou dráhu, takže to její rozsvícení napodobil - tedy jakmile dostal odpověď. Kdyby jeden nevěděl, že s ním jenom tříská puberta, nejspíš by předpokládal, že je radioaktivní.
Nestihl se ještě ani začít zděsit, co že to udělal, už ho toho utrpení zbavila Riley. Naštěstí.
"Ne, to se spíš ptám, jestli se po těch problémech vyskytují rezidua," opáčil - ale vypadalo to, že spolužačka už s ničím pomoct nepotřebuje, nebo aspoň s ničím, s čím by Patrick pomoct mohl.
"Hele!" zaprotestoval vzápětí skoro uraženě. "Ne že bych já na tom byl líp. Tuhle se objevil doma s ňákýma růžema, a když jsem se ho ptal, jestli je jde dát babičce na hrob, tak se začervenal a řekl že ne! ZAČERVENAL, Riley, to nikdy nedělá. A pak utekl dřív, než jsem se ho stihl zeptat na cokoliv dalšího. A měl na hlavě pomádu," založil si ruce, nevědomky tak vypočítávaje prakticky všechny znaky rozpačitosti co se postoje k ženám týče, které se svým otcem sdílel. Ale za tohle pan Cayden rozhodně nemohl, takhle se nechoval, co ho Patrick znal! To jen v posledním roce jako by se zbláznil!
"No to ti teda pěkně děkuju," konstatoval a ruce s potřesením hlavou zase rozložil. Pohled mu při tom ujel na Gwen, jako by se snažil odhadnout, jestli si ona taky myslí, že je pitomec, případně že se nepočítá jako kluk.
Když se zjevila fotografka a on si přestal krýt hlavu a zjistil, že fotce asi neunikne, byla na něm vidět jistá úleva, že se po něm třeba rovnou nechce podpis nebo tak něco. Na moment se lekl, že jsou s Gwen pod útokem nějaké šílené fanynky, nebo hůř, přispivatelky do toho nechutného bulvárního tentononcu, ale když mu došlo, že se jedná o prvačku, nakonec se tedy vyblejsknout nechal a možná se i při tom tvářil celkem normálně.
"Nevrč, Riley," broukl při tom smířlivě. "A vůbec, nedáte si někdo žabky?" nadhodil do pléna a vyškrabal se ke kufru, který otevřel a vylovil z něj bedničku sladkostí, kterými se zásobil ještě ráno na Příčné.

_________________

Pobaveně jsem se zasmál a přikývl jsem. „Ryby, jasně,“ brouknul jsem, ale pak už jsem Starce a moře nechal plavat, tuhle nepříliš zábavnou knížku už jsme probrali dostatečně. Na chvilku jsem se zapomněl očima u Aljašky, která se sice smála, ale pořád přitom vypadala elegantně, a to mě upřímně fascinovalo.
Když Aljaška podotkla, že jsou někdy hodiny astronomie spojené, potěšeně jsem se pousmál, protože na to jsem v tu chvíli úplně zapomněl. „No jo, máš pravdu. Tak jestli někdy bude astronomie pro šestý a sedmý ročník společně, očekávám citace z Vánoční koledy,“ pousmál jsem se pobaveně a v očích mi opět přeskočily jiskřičky. „Trénovat aresto na náboru je dobrej nápad,“ odkývl jsem její ideu, aniž bych uvažoval nad tím, jak to myslela s tím neúspěchem. Určitě ne špatně, protože to byla Alaska Osbornová, elegantní a hodná mladá dáma. Maurici, ty v tom fakt lítáš. „Já bych ti s tréninkem rád pomohl, ale aresto bohužel neovládám, nikdy jsem ho nepotřeboval,“ zamumlal jsem omluvně.
Možná jsem se nevyznal v motorkách, ale nemohl jsem tvrdit, že by mě Aljaščina slova vůbec nezaujala. Byl jsem z Havraspáru, takže jsem se pochopitelně rád dozvídal nové věci, i kdyby to měl být návod k tomu, jak si koupit motorku. „Aha, to jsem nevěděl,“ přiznal jsem bez obalu. „A to je vaše první motorka?“ zeptal jsem se vzápětí zvědavě. „A kde k tomu Donna přišla? Chci říct... holky moc často mechaniky nejsou. A vůbec, většina holek se o techniku a tak moc nezajímá, ne?“ Nemyslel jsem to nijak špatně, byl jsem zkrátka zvědavý.
„Máš pravdu, asi to nuda není,“ přitakal jsem nakonec ohledně svých prázdnin. „Spíš jsem to myslel tak, že jsem nezažil nic extra, jako třeba na té dovolené. Víš, jak to myslím? Spolužáci vždycky vypráví, že byli tady a tam a zažili tohle a tohle, ale já si prostě jenom prošel město a bylo to,“ vysvětlil jsem svá předchozí slova. „Já si ten výlet užíval z toho pohledu, že jsem byl s tátou. Naši spolu totiž nežijou,“ přiznal jsem, ale smutně jsem nevypadal. Už dávno jsem si na to zvykl, a když jsem se s tátou mohl vídat, byl jsem docela spokojený.
Zatvářil jsem se potěšeně, když se Aljaška zeptala na pohlednice, i když jsem netušil, jestli to nedělá jenom ze solidarity. Pohlednice totiž určitě nebyly nic extra zajímavého. „Já nevím, myslím, že kolem pěti stovek,“ podrbal jsem se zamyšleně ve vlasech. „Kdybys chtěla, klidně bych ti nějaký ukázal*, ale většinu jich mám doma.“

*aneb ukážu ti svou sbírku motýlů

_________________

Měla jsem chuť mu říct, že hadi taky občas koušou, ale víte co, to by mohlo vyznít děsně úchylně, takže raději budu mlčet, ve spojení s atmosférou v tomhle kupéčku by to moc hezky asi nedopadlo. Mlčky kývnu hlavou. Jo, brácha. Vím, že zrovna Ethan by pro mě nehnul ani prstem, ale to ostatní vědět nemusí. Stačí, že vypadá jak vystřiženej z časáku. Jako chápete, můžu ho nenávidět, jak chci, ale musím uznat, že prostě vypadá dobře – lhát nehodlám. Je to pravda! Fakt! Pokývu hlavou. "Jo. Seš na mě bezdůvodně hnusnej." odvětím zachmuřeně, vůbec neberu v potaz, že jsem si v podstatě začala já, ale tak co čekal, vlízt do mýho kupéčka a dělat tu binčus, watafak toto.
Ve dveřích kupé stojím na můj vkus trochu moc dlouho – kde ta bába je? Jsme hned v druhém vagonu, to nemá nohy? Bože, jak dlouho tu mám čekat! Už už se chci otočit a zase si potupně sednout, když se ozve Max, zas to jeho Hele Harringtonová. Tráva jeden… "Proč bych to měla-" začnu neutrálním tónem, ale včas toho nechám a nad jeho psím pohledem jen protočím oči. Než mě stihne napadnout něco fakt sarkastickýho, uslyším hrkání koleček bábyvozu. Co si vlastně koupím? Čokoládovou žabku? Bertíkovy fazolky budou lepší. Čokoládu nejim. A co že to chtěl on? Lékořicovou hůlku? Nebo víc? Jaj. Mohl bejt taky přesnější, uvidím kolik, mám s sebou. Vydám se ven. Dojdu k bábě, totiž, paní, co prodává sladkosti, abych furt nebyla tak hnusná. "Jedny fazolky. A lékořicový hůlky. Kolik? Jenom? Nááh…" zamračím se lehce nespokojeně a zaplatím, vydám se zase pryč, dřív, než se tam snad nahrne víc lidí. Samozřejmě mi neunikne, že projdu kolem kupéčka, kde sedí brácha. A s Hillary. Zaklepu rychle na prosklenou část dveří, a pokud se Ethan otočí, vrhnu na něj posměšný pohled. Patří mu to. Nikomu bych doopravdy nepřála bejt s Hillary, je to docela záhul, co si budem povídat, ale za to, že mi ukradl rodiče, si to i zaslouží! Totiž, ukradl, není to tak, že by nebyla jeho vina, že ho naši maj prostě radši. Vždycky je to jeho vina. A pokud to jeho vina není, je to jeho vina právě proto, že to není jeho vina, jestli mě chápete. Prostě pokud tu někdo musí dodržet rodinnou tradici, bude to prostě Ethan a tečka. Rodiče to určitě uvítají – nikdo jinej nezbývá, Balthazar je už za vodou, mě se prakticky zřekli, Bradley je ženatej, dvojčata sou taky vdaný, Lawrence je moc malej, Ethan se na to hodí dokonale!
Když se pak dostanu zase zpět do kupéčka, hodím svoje fazolky na sedadlo. "Dvanáct galeonů. Vlastně dvanáct padesát, ale těch pade ti odpustím." prohlásím lhostejným tónem jako bych si právě vůbec neřekla víc a nastavím ruku. Stojíc tam tak blbě nad Maxem, konečně na něj můžu vrhat nenávistné, naprosto neopodstatněné pohledy - což si hned uvědomím a začnu se na něj dívat zase tak neutrálně. "A koukej si pohnout." dodám a pro jistotu se opřu jednou rukou o okno, čímž se nakloním trochu na bok a získám alespoň trochu stabilitu, kdyby to náhodou chtělo drncat nebo prudce brzdit a tak. Nevím, proč si myslím, že Max v životě neviděl ceny lékořicových hůlek nebo co. Když jsme u těch hůlek, ty pro jistotu v pytlíku držím v ruce, kterou zároveň natahuju pro peníze, takže bych vlastně řekla, že mu ty hůlky podávám, ale zase ne tak, aby si je mohl vzít a nezaplatit, počkám si až vytáhne peníze a až pak povolím sevření.

_________________

I Septimovi vykouzlila zmínka o koulovačce na tváři vzácný úsměv. I fakt, že by se mohl dozvědět něco o nové profesorce, ho velmi zaujal, jen kdyby to nebylo věštění - Septimus alias nenapravitelný skeptik nasadil okamžitě podezíravý výraz.
"Křišťálové koule, čajové lístky, čtení z ruky? Ale ne," povzdechl si a opřel se dlaní zakaboněně o tvář. Byl dost dobrý v tom nepředstírat nadšení, možná až nespolečensky moc, ale to už bylo riziko, když se někdo rozhodl se s ním bavit. Moc ho z toho nevytáhla ani konejšivá zmínka o tom, že je někdo spolu (Septimus to pořád vnímal spíš jako něco, co zahrnovalo moc blízkosti), dvojnásob když mu ve skutečnosti na dotyčných zrovna nějak zvlášť nesešlo.
Zaujala ho ovšem myšlenka, že objednávka do Medového ráje nikdy ani nedošla, a pokud ano, tak dostal Perseus po cestě hlad. Vrhl po své sově přes kupé obviňující pohled a ještě o něco zpozorněl, když Seth vytáhl burizonky.
"Vlastně totéž, londýnskou městskou knihovnu už jsem totiž pročetl z větší části, zatímco z té bradavické mi pořád dost chybí," mínil a až po Gweeny si nabídl. "Chutná jí to, co? Může to vůbec jíst tvůj dráček?" kývl zvědavě ke Gweeninu pochrupujícímu mystickému tvorečkovi.
Perseus zatím zhltal všechno, co se mělo ke spadnutí na zem (i když nemělo), a hypnotizoval Athénu, konkrétně její zobáček, jako kdyby zvažoval, jestli ji přiměje něco z jídla vrátit. Jinými slovy jí koukal málem do krku a ještě se snažil tvářit jako opuštěné ptáče hodné nakrmení.
"Moje prázdniny ušly, byl jsem v Egyptě a Cardiffu, což je mnohem víc, než se dá říct o loňských prázdninách. Slyšel jsi dobře, to ti můžu potvrdit z první ruky, i když takhle moc si zatím noviny nevymýšlejí, že by měnily výsledky mistrovství... Gwen, ty letos ve famfrpálu budeš zase brankářka?" napadlo ho a vrhl významný pohled na Setha. Už si hrál s myšlenkou, že si zkusí najít čas i na tréninky létání, ale kdyby v tom jel i vytáhlý chlapec, možná by to bylo ještě lepší zábava. "Když nebude letos sněhová bitva, mohli bychom jít bruslit," pokračoval Septimus nadějně a na Setha i Gweeny vrhal zpod přimhouřených víček skoro drzé výzvy, jestli se odváží do toho jít. Loni udolal k bruslím Spencer, ve Velké síni přiměl bruslit na kartáčích Lucinku, Cassidyho a Winifred. Zkrátka, letos se to rýsovalo poměrně výživně.

| +

Pokud se kolem mihla Bessie, Septimus udělal jednoznačné antifotografické gesto a zakryl si obličej.

_________________

Nebezpečí otrávení bylo zažehnáno, protože Ethan naštěstí nebyl hloupý a pochopil. A pokud si hipík myslel, že mě oklame tím, jak sám ochutná, šeredně se mýlil. Mně je totiž, chlapče, úplně jasné, že jsi se předem rafinovaně napustil protijedem.
Zjevení Ariany a její chování za sklem už mi bylo jasné podstatně méně. To od ní přeci není ani trochu hezké, že se Ethanovi, vlastnímu bratrovi, směje jenom proto, že je v kupéčku s uraženým hipíkem. Skoro to vypadalo, že má z jeho utrpení upřímnou radost, což jsem nechápala. Měla by si vážit toho, že má tak hezkého a civilizovaného bratra, co by za takového některé jiné včetně mě daly, že? Gaius, můj bratr, byl možná retard a v kómatu, ale pořád jsem ho měla radši než retardy jiné a rozhodně se mu nesmála.
Když to pak konečně začalo vypadat, že se mi povede zbytek cesty strávit v klidu, na chodbičce se objevilo cosi a to cosi drželo fotoaparát. Samozřejmě jsem věděla, oč jde, protože veškerou špionážní fikci v rodinné knihovně jsem přečetla už jako malá,
„Fikci, víš, v tom je ten problém.“
„Držte huby, třeba tu prvačku obviní z velezrady a prohodí oknem.“
„A třeba bude zase chodit v tom kostýmu Kate Archer.“
Nebudu popírat, že mě několik možností řešení napadlo. Třeba zlomit tomu brýlatému špiónovi nos a následně spolknout čočku, otázkou zůstávalo, jestli bych si tím nezavařila na mnohem větší problém. Spokojila jsem se tedy s neslušným gestem („jo, jsi jednička, táhni“) a bleskovým ukrytím obličeje za záclonkou, protože Leontýnka mi celou dobu spala v kufru a na závoj se příliš nehodila. Oba mí spolucestující si možná mysleli, že si hraju na nevěstu, ale za zachování anonymity to stálo.
Ovšem až dojedeme do Osvětimi, musím si hned po sprše přebarvit vlasy...

_________________

Arsen pokrčil rameny s jasným výrazem, že z jeho pohledu je i jedno škvrně moc a naprosto nerozumí tomu, proč tohle holky dobrovolně podstupují. Kdyby viděl v dohledu čápa, nejspíš by už nabíjel pušku.
Tlumeně se zasmál nad poměrně přesnou analýzou podstaty koček a zatvářil se tajuplně, aby nemusel hned vyklopit, že jeho "laboratoř" je doslova záchodová mísa v nepoužívaných umývárnách. "Uvidíš," broukl, andělsky zamrkal a vzhledem k tomu, jak se Tamsin zvědavě naklonila dopředu, si dovolil trochu rošťácky zneužít toho zájmu a cvrnkl ji zlehka do nosu.
"Jestli ti nevybuchují kotlíky, pak máš ještě naději. To byl nejspíš Darrelův lektvar, co se změnil v žíravinu, která mu sežrala ponožku?" pokoušel si vzpomenout a pobaveně se uchechtl. Na chvilku se ztratil v celé řadě nepovedených kotlíkových reakcí, ale do reality ho spolehlivě vrátila zmínka o dešti a prvácích na lodičkách.
"Vidíš, na to jsem skoro zapomněl. Stejně mám ale dojem, že někteří z nich se každý rok dobrovolně vykoupou v jezeře komplet i s botama," pronesl s kamenou tváří, než se opět uchechtl a s upřímným úsměvem bez váhání podal jeden sendvič Tamsin přímo do ruky, aby se tolik neostýchala.
"Vlastní výroba," potvrdil s nepatrným ruměncem, když se najednou objevila jakási menší kudrnatá slečna. Arsen okamžitě zpozorněl, když rozpoznal fotografické zařízení, které náhodou taky vlastnil, a s rozpačitým zazubením se nechal stáhnout i se sendvičem trochu dolů.
Po chviličce mu došlo, že dokonce maličko idiotsky mával chlebem, ruku rychle spustil a mírným úsměvem se s malou fotografkou rozloučil. Nefotil se od června... trochu nejistě zadoufal, že na fotce bude vůbec vidět, nebudou mu na ní červeně zářit oči, nebo se zkrátka nechytí do jiné záludné pastičky optiky.
"Kakao je tady," ohlásil o chvilku později, když už se zvuk skřípějících koleček proměnil ve skutečný plně naložený vozík, a zvedl se, aby obhlédl nabídku. "Dobrý den," pozdravil starou paní a na Tamsin mrkl. "Co si dáme ještě? Ty čokoládový žabky? Pořád mi do kompletní sbírky chybí dobrých dvanáct karet..." Měl na něco chuť tím spíš, jaké bylo venku psí počasí.

_________________

Nejspíš jsme obě, jak já, tak Lori, měly štěstí, že je tady pan profesor. Bez něj bychom se asi těžko rozmluvily. Opravdu, když jsem se na mladší prefektku dívala, viděla jsem v ní sebe před rokem. A upřímně jsem doufala, že profesorovo jemné šťouchnutí v podobě jmenování prefektkou jí taky pomůže začít mluvit aspoň tolik jako já... a, no, nebát se lidí. Tolik. Ne že bych pořád neměla problém s komunikací, ale když jsem se tak ohlédla zpátky, připadalo mi, že se můj stav zlepšil. Maličko. "No... nevím jestli jsem na radění ta pravá, ale... to prefektování není zas taková hrůza," podívala jsem se povzbudivě na zrzku, a pohledem jsem dodala něco jako že pokud bude chtít cokoliv vysvětlit nebo poradit, stačí se ozvat. Od toho jsem tu byla, a navíc, Lorene byla sympatická mladá slečna. Moc nemluvila, a tak vůbec.
Což se nedalo říct o profesoru Wellsovi. Ne že by mi to tolik vadilo - chápejte, aspoň tady v kupé nebylo trapné ticho. Jeho příval slov, kufr a žába a vlastně všechno, úplně zastínilo kočku, nebo teda kocoura, který přiletěl směrem pod Lori. Stejně se o něho postarala ona, tak co. Zato když profesor vytáhl tu žábu, neubránila jsem se vydechnutí: "Páni, pane profesore, vy máte pralesničku?" Fascinovaně jsem se na žabku zadívala. Pokud něco dokázalo dokonale rozmluvit mou tichou osobu, byly to rozhodně nové informace v dohledu. A tahle žabka, která byla podle všeho jedna z nejjedovatějších na světě, patřila jistě ke zdrojům informací. "Jaký přesně je to druh? A jak silný má jed?" zajímala jsem se okamžitě, a bylo mi jedno, že to asi vyzní docela divně, když se čistokrevná slečinka ptá na jedovatou žábu.
Když nás následně profesor vlastně docela vychválil, nahrnula se mi do tváří potěšená červeň a sklopila jsem oči k zemi. Na chválu, jakoukoliv, určenou mé osobě, jsem nebyla zvyklá. Tohohle by ses taky mohla zbavit, nemůžeš být rajče pokaždé, když o tobě někdo mluví hezky, u Merlina! varoval mě vnitřní hlásek a já se pomalu a nenápadně nadechla a vydechla, abych zase dostala tváře do normální podoby. Naštěstí to zabralo.
Zřejmě ale ne na moc dlouho, jelikož mě hned vzápětí úplně vykolejila Wellsova další otázka. Několikrát jsem nevěřícně zamrkala a snažila se ujistit, že jsem neslyšela špatně. Vážně mi náš kolejní právě navrhl, že bych ho mohla následovat na cestě kolem světa? Určitě to udělal jen tak, prostě mezi řečí. Nebylo třeba to brát moc vážně. Přeci jen, kdo by chtěl cestovat s věčně zamlklou bývalou studentkou, ať už z vlastní koleje nebo ne? Ale radost jsem z toho měla, ne že ne. Byla to pocta, chápejte. A navíc bych měla dokonalou výmluvu, abych se nemusela vdávat hned po škole, kdyby to chtěl otec hodně uspěchat. "To myslíte vážně?" vypadlo ze mě trochu nevěřícným tónem a věnovala jsem profesorovi něco, co se dalo považovat za úsměv. Malý, ale přeci úsměv.
Nový profesor dějin, který se ukázal být neexistujícím, si u mě vysloužil takové maličko úlevné vydechnutí. Představa, že bych na OVCE dostala někoho úplně cizího, a musela bych mu tam nějak přijatelně povykládat o dějinách, mě děsila. Zato na Džejára jsem byla zvyklá, i s jeho prapodivným chováním, a tak nějak jsem tušila, že u zkoušek nebude házet podrazy, chápejme. "Chvíli jsem si s myšlenkou učit pohrávala," přiznala jsem, "ale nevím, jestli bych studenty uhlídala." Následně jsem sklopila pohled. Tohle bylo stejně nemožné přání jako to, že bych mohla být lékouzelnicí. Prostě to nebylo možné, ani jedno z mých dvou přání. A stejně, bude ze mě profesionální manželka nejmenovaného Krasoně, tak proč vůbec snít?
A pak, prosím pěkně, dorazila paní s občerstvením, u které jsem si po chvíli přemýšlení objednala kakao, a spokojeně jsem se i s kelímkem usadila zpátky. Cukr do krve budu asi ještě potřebovat. Poněvadž Bradavice se blížily, a s tím i narůstala pravděpodobnost, že někoho potkám.

_________________

Suzu si trochu nedůvěřivě vzala jeden sendvič s burákovým máslem, které Dante nabízel. "Díky," zazubila se a ihned se s japonským popřáním dobré chuti, "Itadakimasu!" do sendviče zakousla. Bylo to poprvé, co ochutnala burákové máslo, ale s tím se samozřejmě nešířila. Ukázala Dantemu zdvižený palec, jako že to je dobrý. Sice měla pořád radši japonskou kuchyni, ale vážně, nebylo to špatný.
"Taky chci, aby mi naaši dávali šurobováky k narozkám," poznamenala trochu závistivě, ale pořád se u toho přátelsky zubila. Když si pak začali budoucí prváci beze strachu brát onigiri, nemohla než v úsměvu pokračovat. "To není turáva," zasmála se nad otázkou Bessie, "to je nori. Teda, ř...řh...eh, řasa, a jí se to s tím," vysvětlila, a bylo jí zřejmě úplně jedno, že se na tom zpropadeném ř zase zasekla. "No, tyhle jsou s ume, to je nakuládaná slaná a kyselá šuvestka," vysvětlovala dál, "no aree někdy do toho dávají tuřeba maso nebo rybu," pokrčila rameny. Ona osobně měla nejradši právě ume, proto jí je taky mamka zabalila, že jo.
Když ji Dante poprskal, nemohla jinak než se zasmát. "Pohoda, nejsem žádná čistokurevná panička," zazubila se a několik rýžových zrnek si smetla z oblečení.
"My máme spolku ve věži, je to děsuně boží!" odkývala Bessie její domněnku o výhledu. A samozřejmě, v Nebelvíru nuda nebyla a tečka. "A uručitě budete všichni zařezený, budu vám duržet místo u kolejního sutolu, teda pokud někdo budete v Nebelvíru," dodala ještě a zazubila se. Zrovna třeba Bessie (která mimochodem někam odvlála) by v koleji viděla docela ráda. Ta holka byla živá a nebyla s ní nuda, což bylo super. Samozřejmě před jejím odchodem udělala jakýsi obličej do objektivu. Nad nabídkou dýňové šťávy jenom zavrtěla hlavou.

"Je dobuře, že má energii," zazubila se Su, a pak vyhlédla z okna, jako by zrovna podle míhající krajiny mohla poznat, jak moc se blíží do Bradavic. Usoudila nicméně, že by se vážně mohli převléct. "Hm, mně sutačí jen hodit kuravatu a hábit, to mám po ruce," opáčila poté a zanedlouho už si utahovala kolem krku nebelvírskou kolejní kravatu, čímž zřejmě dala najevo, že s převlečením souhlasí. Jinak totiž byla celou dobu v uniformním oblečení. Hábit si zatím položila vedle sebe na sedadlo, přičemž si mohli spolucestující všimnout, že z jeho rukávu vylezla unaveně působící bílá myš, začichala a znovu se zachumlala do ohybů látky.

Mimo herně:
Zařídila jsem se dle prosby v omluvenkách, snad to nevadí

_________________

Ezra sa na Ginger nedíval. Miesto toho zanietene predstieral, že nedokáže odvrátiť zrak z tenkých pramienkov vody stekajúcej po okne a kľukatiacich sa ako priesvitné hady. Nepozrel na ňu dokonca ani keď mu odpovedala. Nemal chuť dívať sa na ňu, keď básnila o Darrelovi, hoci dobre vedel, že si za to môže sám, pretože tú tému načal tentokrát on. Mohol to už nechať tak, alebo mohol Ginger jednoducho nechať odísť z kupé, lenže on nechcel ani jedno z toho. Nechcel, aby odišla a nechala ho opäť samého tak ako bol sám celé dva mesiace a nechcel ani, aby jej to tak ľahko prešlo, pretože on neurobil nič zlé a mal právo oplatiť jej to rovnakou kartou. Na jazyk mu prichádzali samé zlé odpovede ako To si fakt svätica! alebo Kto hovorí, že ja Arianu nemám rád!, ale niečo mu bránilo vysloviť ich. Dobre vedel, že by tým Ginger ublížil ako nikdy a hoci chcel, aby to celé oľutovala, súčasne si uvedomoval, že je to stále jeho dobrá kamarátka a on jej ublížiť nechce. Preto svoje kruté myšlienky radšej opäť prehltol a vystačil si so škaredým pohľadom, ktorý kamarátke konečne daroval. Bolo z neho ľahko čitateľné, že svojou odpoveďou si to u neho vôbec nezlepšila a prehĺbená vráska medzi jeho obočím naznačovala, že sa mu jej odpoveď ani v najmenšom nepáčila. Potichu si unavene povzdychol a znova sa zadíval von oknom. Cesta ubiehala rýchlo a Ezra mal pocit, že za chvíľu dorazia do Prasiniek. Povedal si, že tú chvíľu to už vydrží a zvládne Ginger ignorovať. Lenže vtedy zacítil ako sa jej nohy dotkli tých jeho a on náhle pocítil nevyslovnú túžbu vrátiť všetko do doby spred leta, keď sa ich nohy bezproblémov dotýkali a oni do seba zo žartu šťuchali a niekedy sa dokonca kopali zo žartu. Skĺzol svojimi orieškovo zelenými očami na ich nohy a potom pohľadom vystúpal do očí Ginger, ktoré už ani zďaleka nepôsobili tak bojovne a odhodlane. Pôsobili na neho skôr ustráchane a strápene. Toto chcel? Túžil po tom, aby sa kvôli nemu trápila? Nemal byť on ten, kto ju bude pred týmto chrániť? Ezra svoj pohľad zahanbene sklopil a ako sa nepohodlne zahniezdil na mieste, jeho nohy opäť letmo narazili do tých jej. A vtedy mu to napadlo. Trocha sa na sedadle vyrovnal, aby nevyzeral ako zničená troska a potom svoju nohu vystrel a jemne ňou zboku kopol do Gingeríninej. Tento krát viditeľne zámerne. Očami vyhľadal tie jej a keď sa na neho zadívala, natočil hlavu tak, aby svoj šteňací pohľad ešte znásobil pohľadom spod obočia. Ľavý kútik pier stočil dohora o niečo viac ako ten pravý, takže sa na Ginger jemne, avšak lišiacky pousmial a potom ju znova drcol nohou. Nič viac. Akoby jej len dával najavo, že je ochotný sa hrať ak sa jej chce. V skutočnosti jej tým však nepriamo hovoril, že o ňu nechce prísť a chce, aby to bolo medzi nimi zasa ako pred tým. Chýbala mu a síce ho stále škrela myšlienka toho, že ho tak neprávom a krivo obvinila, ale Ezrovi začalo dochádzať, že tým, že bude na kamarátku kričať, nič nedosiahne. Mať ju pri sebe, bolo vždy lepšie ako kričať na ňu. A to aj vtedy, keď si to zaslúžila.

_________________

• A3 •

Ginger už z Ezrova mlčení začínala být pomalu ale jistě nervózní, a i když si vedla svou, v duchu zuřivě přemýšlela, co tím Ezra sleduje. Byla zvyklá, že byl zticha, ale to naprosto odporovalo jeho předešlé nezvyklé výbušnosti, a z toho byla ještě víc zmatená než doposud. Vlastně napůl čekala, že jí hodlá něčím uzemnit, něčím, co ji raní, a pouhá představa, že by jí vmetl do obličeje něco týkající se Ariany, ji bolela u srdce. Ezra nicméně nic takového neudělal, a jenom dál pozoroval deštivou krajinu venku, a tak Ginger nezbývalo nic jiného, než od něj taky odvrátit pohled, ale prostě už se na něj nedokázala dál zlobit, nebo si hrát na naštvanou, protože věděla stejně dobře jako on, že chyba je na její straně, i když její hrdost jí našeptávala, že i když Ezra za spadnutí na Arianu nemohl, určitě si to svým způsobem užil, takže v tom nebyl zase úplně nevinně.
Když pak tedy udělala první krůček k jejich usmíření, bedlivě Ezru pozorovala, a když se v sedačce narovnal, uvnitř ní hrklo, protože se bála, že se Ezra odtáhne a její chabé gesto odmítne. Cítila, že malinko bledne strachy, protože ona ze své strany vážně udělala všechno, co dokázala, a kdyby ji teď odehnal, byla by neskutečně zaražená a musela by se mu pokusit omluvit důrazněji, jenomže pokud už její uraženost zašla za jeho hranice... Co když právě kvůli své hrdosti přišla o nejlepšího přítele? Vždyť si bez něj život nedokázala představit, on byl ten, za kým šla jako první, když potřebovala utěšit nebo se z něčeho vypovídat, a prakticky jí nahrazoval nejlepší kamarádku, kterou si Ginger prostě nedokázala udělat, protože ostatní holky na ni byly příliš křehké nebo si její poznámky braly moc k srdci, i když to myslela jenom z žertu. To však neznamenalo, že by v něm neviděla chlapce, poslední dobou spíš naopak, a vážně bylo znát, že za posledních pár měsíců zmužněl, stejně jako Darrel.
Proto působila nesmírně napjatě a obezřetně si Ezru prohlížela, jenomže to už kamarád natáhl nohu, aby do ní lehce šťouchl, a když se mu zadívala do očí a on se malinko usmál, úlevně jí poklesla doteď nakrčená ramena. Tvář vydržela udržet jenom do doby, kdy do ní Ezra drcl podruhé, a to už si navlhčila rty a stočila pohled ven z okna, ale ani tak nedokázala zastavit úsměv, který se jí dral na rty. "Ok, fajn, omlouvám se, jasný? Měla jsem si ty dopisy přečíst, ale pochop, že mé obavy ohledně obsahu byly oprávněný... aspoň trochu!" prohlásila potom, když se zadívala zase na svého kamaráda, a to už se pobaveně smála, nicméně omluvné oči byly čistě upřímné. Rázněji oplatila Ezrovi kopnutí do holeně, ale udělala to tak, aby ho to moc nebolelo, a pak už jenom s pobaveným úšklebkem zavrtěla hlavou a zvedla se, aby dosedla na sedačku vedle Ezry a mohla se přišoupnout až k němu a dokonale tak zničit tu bariéru, která mezi nimi doposud stála. "Stejně se vsadim, že mi nemůžeš odpřísáhnout na smrt tvojí kočky, že v žádnym z těch dopisů nebylo o Arianě ani slovo!" ozvala se, ale to, že to nemyslela kousavě, dosvědčila tím, že se na Ezru usmála a s pobaveným úsměvem si na chvilku položila hlavu na jeho rameno, a na okamžik zavřela oči, když ji zaplavila vlna úlevy. "No, a... co teda prázdniny? Byl jsi na Mistráku? Protože já tam jet nemohla, což je k vzteku," nadhodila, když zase hlavu zvedla a trochu se k němu natočila, každopádně stehny se stále dotýkali, protože Ginger po jeho blízkosti prahla a Ezra jí dodával sílu a klid.

_________________