„Nám se to na formule taky pořád střídá a je to teda fakt šílený, hlavně zezačátku. Na přeměnko jsme ale zatím vždycky měli Mei, za což jsem ale fakt ráda, protože je vážně dobrá,“ poznamenala Tamsin a lehce povytáhla obočí při zmínce nového profesora lektvarů. „Myslíš Redmonda? Toho jsme měli minulý rok a… no, rozhodně není špatnej. Jenom je dost přísnej. Jakože hodně,“ odtušila poněkud neurčitě, ale nezapomněla dodat vědoucné kývnutí hlavou na znamení, že ví, o čem mluví. Taky že věděla. „U Merlina, to už snad nebude, ne? Vždyť už těch škvrňat mají i takhle nějak moc,“ vypadlo z ní trošku šokovaně a zakroutila hlavou, a to i přesto, že jí do věcí ohledně Andersenovic dětí a jejich počtu vůbec nic nebylo.
„To ona mě měla ráda. Ale jenom ve chvílích, kdy jsem jí dávala nažrat. Jinak jsem pro ni byla stejná lůza jako všichni ostatní. Každopádně, asi si to dovedu představit. A taky ho docela lituju, protože tohle jméno ho asi zbavilo o veškerou důstojnost, jakou mohl – jakožto dračí figurka – kdy mít,“ smála se Tamsinka s gustem, ale rozhodně to nebylo myšleno nijak zle vůči Arsenově mladší sestře. To by si Tamsin nedovolila a navíc k tomu ani neměla důvod, že.
„To si piš, že jedu,“ přisvědčila následně s nebezpečným zábleskem v očích, načež mu vesele oplatila to plácnutí. V dalším okamžiku v ní ale stejně maličko hrklo a zatvářila se skoro omluvně, protože to ‚Jestli jsem nestačil já‘ jí vyznělo tak nějak... vyčítavě. Možná by se skutečně pustila do neohrabaného přeformulovávání svých předchozích slov a kajícného omlouvání, jenže to by nesměla padnout zmínka o tajné laboratoři. „Vlastní laboratoř? Ty brďo, to zní tak strašně… vědátorsky! Kde ji máš?“ vychrlila na něj s upřímnou zvědavostí a obdivem vepsaným v očích, přičemž našpicovala uši a zaujatě se naklonila o kousíček blíž. Další položená otázka ji potom donutila se na chviličku zamyslet a zavzpomínat na prozatímně absolvované hodiny lektvarů. „No, pokud si pamatuju, tak mi ještě nikdy nic pod rukama vyloženě nebouchlo. Ale asi je jen otázka času, kdy k tomu dojde. V deseti z deseti případů to totiž dopadá tak, že vařím, vařím, potom se něco potento, potom to bublá a chvíli to vypadá, že dojde k epické apokalypse, po které zůstane minimálně díra ve stropu. V nejlepším to pak většinou přestane a přinejhorším to trošku vyprskne na lavici. Výsledek ale vždycky stojí za dvě věci,“ nastínila poměrně věcně a s nevinným výrazem aka Já nic, já muzikant (to zrovna…) pokrčila rameny. „Každopádně, ty ochranné masky stejně nezní úplně marně.“
Jakmile se Arsen vyklonil do uličky a ohlásil neúspěch, Tamsin se nespokojeně zakabonila, ačkoli ji slova o drkajících kolečkách trošku povzbudila. „Hmm, to kakao bych si taky dala. A k tomu ještě čokoládový žabky, nebo šumivý bzučivky… Fakt? A jo! No, tak to si prváci letos tu cestu na lodičkách užijou, pokud bude pořád pršet,“ zahučela, což zakončila netypicky škodolibým úšklebkem. Ten se nicméně vytratil, a to ve chvíli, kdy Arsen vytáhl z batůžku sendviče a nabídl jí. Tamsin znatelně zrozpačitěla, ale povedlo se jí ani maličko nezčervenat. A to byl - na její poměry - nevídaný úspěch. „A můžu? Totiž… děkuju,“ broukla potom s letmým úsměvem, načež opatrně natáhla ruku, aby si jeden převzala a vzápětí i ochutnala. „Hmm… dobrý. Moc dobrý. Hodně slaniny, málo zeleniny, to schvaluju. Asi vlastní výroba, že? Protože neznám žádnou mámu, která by do sendvičů cpala víc slaniny,“ okomentovala po chvilce, když měla prázdnou pusu, a znovu cukla koutky do úsměvu. Na žádné zubení momentálně neměla odvahu, protože se fakt bála, že jí něco uvízlo mezi zuby. A to by byl prostě trapas, kdyby to Arsen viděl, ne že ne.
Po chvíli se u dveří jejich kupé objevila neznámá kudrnatá dívka (Bessie) s foťákem v ruce a dotazem, zda si je nemůže vycvaknout. Zprvu to sice vypadalo, že se Tamsin bude hodně zdráhat, jenže po chviličce se stejně naklonila, aby se vešla do záběru, nekompromisně stáhla Arsena k sobě a nahodila široký úsměv.

_________________

| +

Flaviova odpověď ji přiměla roztáhnout koutky úst do ještě širšího úsměvu. Sama s tím podobným si prošla. Pokud jste měli otce vlastnícího cukrárnu, vaše šance že se něčemu podobnému vyhnete byla minimální. Popravdě, když se rozhovor začal zbíhat k předmětům, si vzpomněla na profesory. Obzvlášť na ty, které neměla zrovna v oblibě. Nebylo jich zrovna mnoho, ale i tak. Chápala Prestonovo nadšení pro lektvary, ale po tom, co měli minulý rok jistého profesora, se na hodiny těšila o dost méně. "Hmh, cože? Eee, jasně, že je," přitakala s úsměvem, když do ní kamarádka významně šťouchla. "Jinak neměj strach, co se týče létání. Určitě to zvládneš," ujistila prvňáčka a mile se usmála. Tak trochu tušila, jak se musí cítit. Sice už před nástupem do Bradavic na koštěti seděla, ale stejně tehdy měla malinko strach. "Doufám, že se dostaneš do Mrzimoru. V naší koleji je spousta suprových lidí a taky sušenek. Bez těch by to prostě nešlo. A navíc máme kolejní místnost blízko kuchyně… Ale nevadí, když tě klobouk zařadí někam jinam. Jak říkala Kath, všechny jsou prima," řekla zcela vážně. Nedokázala si představit, kdyby ji tenkrát klobouk zařadil někam jinam než do Mrzimoru, ale vyhlídka na jiné koleje ji neohradila. Neviděla mezi čtyřmi kolejemi rozdíl a ani mezi ty, kteří do nich chodili. "Pěkné jméno. Je takový jednoduchý," pověděla s úsměvem, jakmile byl kocourek představen. Elyssa se nahrbila a zastříhala ušima, přičemž s nakloněnou hlavou na stranu pozorovala couvajícího kocoura. Krátce na něho zamňoukala a hned nato se schoulila do klubíčka na klín majitelky, přičemž z druhého čtyřnohého mazlíčka nespouštěla oči. "Od koho jsi ho dostal?" optala se zájmem a nepřestávala při tom Elyssu drbat za ušima. "Ono to není lehké poznat. Ne, že bych s tím měla zkušenosti," pokrčila rameny. Se zjišťováním Elyssininy pohlaví se neobtěžovala, protože ani nemusela. To už za ní zařídil taťka tenkrát v Mžourově. Kdyby po několika letech měla zjistit, že Elyssa je vlastně kocour... Ehm, popojdeme. Aniyah s výrazem neandrtálce hleděla na příchozí dívku (Bessie) s fotoaparátem v ruce. Cožeto chtěla? Stále zmatená se nechala vtáhnout Kath do záběru a na poslední chvíli se jí podařilo vykouzlit na tváři něco jako úsměv. Možná na snímku vypadala přiopile, ale ona jakožto nefotogenický typ byla na to zvyklá.

_________________

No, a taky že jo, ale díky všem známým bohům za to.
„Nikdy?!“ Flann patřičně dramaticky vyvalil oči, což udělal naposledy tenkrát při zkoušce nového hnojiva, jak mu pak konopí přes noc vyrostlo o půl metru. Měl najednou fakt velkou chuť mu jednu ubalit za to, že se mu snaží takhle blbě lhát přímo do očí, ale přemohl se. Tady totiž něco fakt nehrálo a on zatím netušil co, jelikož v oblasti partnerského poradenství neměl potřebnou praxi.
„Vole, tě někdo vzal cihlou po hlavě nebo co? To je jako kdybych já tvrdil, že jsem nikdy neměl hlad. Jestli už s ní bejt nechceš, tak to řekni, ale nelži mi tu do ksichtu, nebo se fakt neznám.“ Kamarádský tón byl definitivně ten tam, ale do otevřené agresivity to mělo naštěstí pořád dost daleko; možná počítal s tím, že vzhledem k probíranému tématu bude trochu za debila, ale to, že ho z něj Andrew dělá cíleně, to bylo o dost silnější kafe.
„Všechno,“ přikývl pak a prozatím nic nedodával, aby se kauzalitně neuzamkl v případě, že se předchozí konverzace ještě nějak rozvine. Otočit se k odchodu a případně se omluvit Winifred za to, že stála na chodbě, bylo už jen otázkou času.

_________________

Flavího upřímně překvapilo, když zjistil, že Prestonův tatínek není kouzelnického původu. Vůbec na to totiž nevypadal! "Vážně? Na to, že je mudla, to bere všechno překvapivě dobře," zubil se, "znám některý, co měli jednoho rodiče mudlu, no a ti pak obvykle vyšilovali. Tvůj tatík je husťák!" ocenil Roderica zdviženým palcem a znovu se usmál.
Bohužel nebo možná naštěstí pro všechny v kupé, celou debatu o kolejích a tak prostě a jednoduše přeslechnul. Protože představy a vidiny, že, ale to nemusíme opakovat. Ale nejspíš se jednalo opravdu o štěstí, jelikož, no, Flaví nebyl zrovna ten typ, co by uměl něco vysvětlit, aniž by to bylo extra divné. A nepochopitelné. Eh, popojedem. "No, dík," zazubil se následně, když Aniyah pochválila Ladymu jméno, a malého kocourka konečně zvedl a posadil si ho do klína."Dostal jsem ho od Maeve, to je jedna starší Nebelvírka," vysvětlil. Zvíře v jeho klíně se tvářilo, jak jinak než zaraženě a udiveně, kde se to zase ocitlo. "Pořád si říkám, že má sklerózu nebo tak něco," pronesl zamyšleně. No a pak už tu byla ta slečna s foťákem. Nechal se celkem dobrovolně vtáhnout do záběru a zazubil se, aby se snad náhodou na fotce netvářil nějak nerudně. Ne že by to uměl, ale jistota je jistota. "Počkej počkej počkej!" vystrčil hlavu za Bessie, i když už si asi razila cestu uličkou jinam, "můžu si pak pro tu fotku přijít?" Jop, když už ho vyfotili, chtěl rozhodně jeden exemplář snímku pro sebe.
Poté se usadil zpět do kupé, hladil Ladyho a pomalu ale jistě odplouval zase do říše představivosti...

_________________

Ethanovi toho květinového chudáka začínalo být pomalu líto. S takovýmhle přístupem musel spoustu lidí děsit a rozhodně nemohl mít moc kamarádů. Normálních kamarádů. Možná by na něj nemusel tak vyjíždět, když za svoje v této době ještě neznámé ADHD nemůže.
Samozřejmě že mladý pan Harrington ihned svých slov a přirovnání zalitoval, protože si byl moc dobře vědom, co tím spustí. „Nejsi, ale rozhodně se jako jedna chováš,“ zabručel, protože už netušil, jak to jinak omluvit a nezamotat se do toho ještě víc. Když navíc Lofty prohlásil, že je takových pošuků na škole plná celá jedna kolej, zesinal a v duchu začal litovat, že o ten přechod ze školy na školu prosil. Z pekla do Mordodu, skoro zadarmo. „Fajn, tak celý Mrzimor prosím upozorni, že já nejsem objímací typ.“
Navzdory tomu, že Ethan sám dost dobře věděl, že je jejich rodina zvláštní, a v duchu je označoval za bandu magorů, byl hrdý, že je Harrington a nelíbilo se mu, když někdo útočil na jeho příbuzné, i když jen nepřímo. To, co pronesl Lofty nemuselo být vůbec myšleno ošklivě, ale Ethan to tak nějak už předpokládal. Nikdo nemluvil o Harringtonech hezky, to by byl zázrak a Ethan by možná zvážil kariéru kněze, což by vzhledem k přístupu církve k čarodějnictví bylo přinejmenším úsměvné. „Ona to myslela dobře, nemusíš se hned urážet,“ upozornil Loftyho klidně, protože nechtěl přihazovat polínka do pomyslného ohně.
Chvilka ticha Ethanovi připomněla, v co na začátku cesty doufal, a stočil smutný pohled ke knížce, která už neměla šanci získat po cestě prostor. Už jeli docela dlouho a vlastně čekal, že každou chvílí se jejich vlak ocitne v Prasinkách, protože se blížila hodina jeho příjezdu. Loftyho nabídka sušenky ho upřímně zaskočila po tom všem, co bylo v kupé řečeno, ale ještě víc ho znejistěla sestřenčina reakce. Chvilku uvažoval nad tím, jestli už ho náhodou bez jeho vědomí rodina neoženila, když na něj Hillary hodila ten důrazný pohled, ale po krátkém ohledání obou rukou si vydechl, protože identifikační kroužek ještě nenašel. „Ne, díky, nedám si,“ odtušil, protože se Hillary přece jen docela v tu chvíli bál.

_________________

K nadržené dračici jsem se už radši nevyjadřoval, protože bych musel říct něco v tom smyslu, že Ethan se zase chová jako idiot, a pak bych toho určitě litoval, jelikož my Mrzimorští jsme takové věci prostě neříkali. „Myslím, že to celému Mrzimoru bude upřímně ukradené,“ odvrknul jsem s andělským úsměvem, snad abych Ethana trochu vyděsil. Nicméně říkal jsem jen a jen pravdu – studentům Mrzimoru bylo většinou úplně šumák, jestli dotyčný o objetí stojí, nebo ne, a stejně ho vzali do valné hromady.
„Já se neurážím,“ odvětil jsem pak docela chladně, protože jsem přece nebyl uražený, a propálil jsem Ethana pohledem, což jsem vůbec neuměl, ale snaha se cení. Z mého výrazu se toho nedalo moc vyčíst, takže Ethan se mohl jenom domnívat, zda uražený opravdu jsem, nebo přehrávám.
Když zrzka tak rázně odmítla sušenky a Ethan jí sekundoval, pokrčil jsem rameny. „Vaše mínus,“ zkonstatoval jsem a sám jsem si jednu z balíčku vylovil, abych se do ní vzápětí zakousl. Sáček jsem pak odložil stranou a se sušenkou mezi zuby jsem se znovu natáhl ke kufru, tentokrát proto, abych vytáhl svůj hábit. Byl jsem si totiž docela jistý, že už brzy budeme v Bradavicích, a taky jsem tušil, že v tomhle hippie mundúru na zahajovací slavnost jít nemůžu. I když Brumbič se taky oblékal dost ujetě a já ho podezříval, že v ředitelně pořádá orgie.
Pokud se chodbičkou vagonu zrovna rozjela bábi s vozíkem, která by měla dorazit každou chvílí, tentokrát jsem ji ignoroval. Měl jsem svého jídla dost a na nic jsem neměl chuť. Navíc už jsem nechtěl riskovat, že si něco koupím, nabídnu těm dvěma, a oni mě zase odmítnou. Ať si trhnou nohou, Harringtoni šílení.

_________________

„Myslíš, že bych takhle vyšilovala, kdyby nešlo o něco závažného?“ opáčila Riley Patrickovi spěšně, ale nijak víc nevysvětlovala, co se jí vlastně přihodilo, že byla tak rozmrzelá a nerudná. Namísto toho se se záhadným výrazem otočila na Gwen, kteroužto Patrick označil za novou prefektku. „V tom případě si připrav ocelový nervy,“ poradila jí a na moment zmlkla, aby si mohla dál mnout spánky. Jen díky tomu přehlédla Patrickovy omluvné pohledy, které za ní vrhal po Gwen.
„Prázdniny byly děs,“ odpověděla pak zmijozelka Gwen na její dotaz. „V životě jsem mámu neviděla takhle blbnout. A kvůli chlapovi...“ Riley si nad tím nespokojeně odfrkla a pohlédla na Patricka. „Ne že by tvůj táta nebyl fajn, ale aby si kvůli němu objednávala tak silný parfém. Vždyť ta vůně by neutralizovala i bombu hnojůvku!“ postěžovala si a teatrálně nakrčila nos, jako by snad mamčin parfém pořád cítila a nemohla se toho zbavit.
A znenáhla začala promlouvat naopak ke Gwen, jako by tam tentokrát nebyl Patrick. „Vážně... Mám toho všeho bláznění po krk. Chlapi, kluci... Akorát nám snižují IQ. A všichni jsou sami buď pitomci, anebo se jim nedá věřit. Někdy obojí...“ Zde Riley opět přesměrovala pohled na Patricka. „Ty se samozřejmě nepočítáš,“ oznámila mu. Jestli tím Patricka vyřadila z řad pitomců, lhářů anebo rovnou z veškeré klučičí populace, jako by snad kluk ani nebyl... Kdoví. Jedno ale bylo jasné. Riley z nějakého důvodu začínala chytat poněkud feministické názory. Snad za to mohlo jen její špatné rozpoložení, snad bolest hlavy...
Když jim do kupé nakoukla fotografka Bessie, kteréžto se okamžitě ujala přátelská Gwen, Riley jen cosi zamrmlala, ale s podivem se fotce nebránila. Nijak zvlášť nadšeně se ovšem netvářila a na závěr focení ještě dodala: „Ale ve škole si dávej bacha, koho s tím foťákem otravuješ. Nerada bych ti to pak musela zabavovat.“
Yep. Riley byla opravdu skvěle naladěná.

_________________

"No, bylo by hodně těžké zapomenout, že to bylo o starci a moři. A o rybách, nezapomínej na ryby," uchechtla se Aljaška se vší elegancí někoho, kdo za žádných okolností nezapomíná na to, že je vlastně dáma, a když už se chce chechtat, musí tak činit... no, důstojně. Jak se člověk dokázal důstojně chechtat, to bylo ve hvězdách, ale Aljašce se to zatím docela obstojně dařilo.
Když si Maurice postesknul, že chodí o rok níž, než ona, takže nejspíš nebude svědkem onoho slavného popichování Rodwellova, Aljaška se smíchem mávla rukou. "Víš, že někdy jsou ty hodiny spojené. Možná budeme mít štěstí. A možná na nějakou takovou počkám, protože k čemu by to celé bylo, kdyby to nevidělo co nejvíc lidí?" Aljaška, jako každý nebelvír, milovala pozornost. "Máš pravdu, aresto budu muset ještě trochu doladit. Myslím, že bych mohla jít chytat lidi na famfrpálový nábor," našpulila přemýšlivě pusu, "tam se stejně neúspěch ztratí. Padají každou chvíli." Aljaška pochopitelně myslela, že kvůli tomu bude na náboru umět aresto momentum každý druhý, ale, nu, byla zamyšlená. Neměla psychopatické sklony, vážně ne!
Maurice se poté, co kladně ohodnotil Benátky, navzdory tomu, že musel být alespoň trochu zmatený, ochotně zeptal, kde se dá taková motorka koupit. To byla voda na Aljaščin mlýn. "No, někdy přes inzerát, je dobré číst časopisy, někdy se v nich najde dobrá nabídka. No a pak po známostech, když už se v tom pohybuješ nějakou dobu," pokrčila rameny nonšalantně. "Donna... Donna je ten nejlepší mechanik, jakého znám, a neříkám to proto, že je to moje dvojče. Dej jí pružinku z propisky, pár gumiček a párátko, a ona z toho vyrobí něco, co sestřelí vosu na pět metrů."
Když se pak Mau rozpovídal zase o svých prázdninách, Aljaška utichla a ochotně poslouchala, protože co by to bylo za konverzaci, kdyby mluvila jenom ona? To by byl monolog. A jakkoliv ráda Aljaška vedla monology, ne vždycky se hodily. Takhle alespoň zjistila, že Maurice neměl ani zdaleka tak špatné prázdniny, jak si mohl myslet. "Provence a Kodaň? To není nuda," blýskla zuby v úsměvu. "Já taky neměla zas tak nabité prázdniny, jenom mluvím o těch zajímavých věcech." Hlavně ty večírky vynecháváš, viď? napověděl jí otravný hlásek kdesi vzadu v hlavě. Aljaška věděla, že se od ní požaduje nějaký význačný ženich a vdavky, ale že by o něco takového stála, to se říct nedalo. Vždyť si ani nebyla jistá... no, to byl vnitřní monolog na jinou dobu.
"Sbíráš pohlednice?" No, každý něco sbíral. Někdo angličáky, někdo montážní klíče, někdo známky, někdo pohlednice. "Kolik jich už máš?" naklonila hlavu tázavě na stranu a hodila po Mauricovi další ze svých vysoce nakažlivých úsměvů.

_________________

V kupé začínalo být živo, poněvadž se do něj stahovalo cizí zvířectvo, což Johnovi připomnělo, proč jel prapůvodně vůbec vlakem. Pleskl se procítěně do čela, vyskočil, ale protože chodby byly zrovna ucpané, máchl hůlkou.
"Accio kufr," zamumlal a nechal ze zavazadlového prostoru opatrně přes hlavy studentů jako Bessie přivznášet objemné monstrum, z něhož po pootevření zipu vyskočila nabubřele Lycorka. John okamžitě vylovil z kapsy rukavice a s oddechem poškrábal palcem svou jedovatou žabku na hlavě. Právě teď měnila barvu z ostře žluté na trucující modrou. "Omlouvám se, nastražil jsem vám letos do vlaku nechtěně časovanou bombu."
Mrkl při tom na Lorene, která se bez rozmýšlení postarala o uprchlíka, a ji i Stargazer obdařil dalším blýskavým úsměvem. "Ani na okamžik bych nezapochyboval, že jsem vybral správně. Komunikace není vždycky nutně jen schopnost na někoho zařvat a odkázat do patřičných mezí, jestli je to to, co vám leží v hlavě. Nemůže vás přece překvapit, že nejen Mrzimor si cení vlastností jako vlídnost a ochota!"
Stále ještě se usmíval, i když s vysoce jedovatým obojživelníkem v náruči to bylo na pováženou. "Taky jsem se nemohl dočkat, Stargazer. Snažil jsem se, aby léto bylo co nejrušnější, pořád někde pryč, v jednom kole a se spoustou spontánních plánů, kam se podívat. Mohla bys příští rok se mnou, kdybys chtěla," nabídl bez zaváhání.
Spráskl ruce, když se Stargazer nesměle vyhnula odpovědi a Lorene se také tvářila zamyšleně. "Nový profesor dějin... není nikdo! Věřily byste tomu? Měla by přibýt spousta profesorů přeměňování a kouzelných formulí, ba i na obranu proti černé magii, ale posilu od dob slečny Williamsové jsem nedostal. Báječný Edric Greyburn už skoro nepřednáší, a to si pěkný kus dějin sám prožil. Už loni navíc ministerstvo vydalo doporučené osnovy vykládající tristně posledních pár století tak, že z toho některé vybrané historické postavy vycházejí povážlivě předimenzovaně. Nechystá se některá z vás na dráhu profesora?" nadhodil.

_________________

Když ze sebe škvrně vychrlilo prakticky proud urážek, obočí mi toho dne už poněkolikáté překvapeně vyletělo vzhůru. No, tohle jsem úplně neměl na mysli, když jsem tu malou potvoru popichoval, a taky mě to docela dopálilo, ale když už mi dala takový krásný materiál... Jak pravilo jedno ze základních pravidel Mrzimoru, vždycky odpouštějte svým nepřátelům, nic je tolik nenasere. "No vidíš, už se blížíme. Stále ještě dětinský, ale nic, co by se nedalo napravit," ušklíbnul jsem se jízlivě, i když se ve mně začal znovu neklidně kroutit vztek. Podívejte, mohl bych vyletět, jak bych to určitě udělal ještě loni, ale jak bych z toho pak vyšel vítězně? Ta potvora by byla jenom šťastná, že se mi dostala na kobylku. Na chvíli jsem odsunul stranou poznatek, jak skvěle reagují rozmazlení čistokrevní parchanti na facky, a připomněl si, že tohle nedlužím jenom sobě, ale i Arsenovi.
A když už byla řeč o rozmazlených čistokrevných parchantech... Periferním pohledem jsem zachytil, jak na mě Taren zírá. Proč na mě zíral? Já se na něj snažil pokud možno nedívat, protože mě jenom rozčiloval, a měl jsem trochu chuť mu zakroutit krkem, i když teď valná většina mých nesympatií směřovala k mrňavé Udinové. Neklidně jsem zatahal za šátek, který jsem měl uvázaný kolem krku, a pak se rozhodnul, že ne, já se nenechám vyvádět z míry nějakým Tarenem Hartem. Upřeně a dlouho jsem na něj zazíral zpátky.
S nevolí jsem musel konstatovat, že v případě Rodwella měl Hart pravdu, i když jsem tak mínil z trochu jiného důvodu, než on. Bylo mi venkoncem jedno, jestli je Rodwell čistokrevný jako anglická královna, nebo naopak skoro úplný mudla, ale ve chvíli, kdy vzal Maeve pod krkem, byl u mě odepsaný. "Pevně věřím, že ne," ušklíbnul jsem se v jediném náznaku sounáležitosti s mojí největší nemesis.
Když Udinová zase vyletěla jako zátka z lahve šampaňského, tentokrát ovšem proti Evelin, nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. "Ty by ses měla seznámit s Amarillou Hardingovou," prohlásil jsem, a podařilo se mi u toho dokonce zachovat neutrální obličej, "myslím, že byste si úžasně rozuměly." Kdyby Amarilla sundala tuhle rusáckou nádheru z toho vysokého koně, na kterém seděla, a nádavkem si o ni ještě vyčistila boty, asi bych jí koupil bonboniéru. Možná jsem začínal malinko zmijozelovatět. V tuhle chvíli mi to vůbec nevadilo.
Docela mě překvapilo, jak naivní idealista Evelin byla. Jasně, šla teprv do druháku, ale od někoho, kdo podpálil Tarenu Hartovi zadek, bych čekal alespoň nějaký ten realismus... nebo, jak jsem tak nad tím přemýšlel, možná ani ne. Když někomu zapálíte obočí, jste buď utajený psychopat, nebo velice naivní lidská bytost.
Jestli jsem něco zažil? Holka, já zažil i takové věci, kvůli kterým jsem viděl testrály, ale nepovažoval jsem to za chutné, popisovat detail krvavého silikonu na dlažbě londýnské ulice. Kromě toho to bylo už minulé prázdniny, tyhle jsem... tyhle jsem jenom viděl dalších pár věcí, které bych v čerstvých čtrnácti vidět neměl. Asi jsem měl zaděláno na další neprospaný rok.
"No, tyhle byly," pokrčil jsem rameny, "dokonce ani na mistráku jsem nebyl, což je možná dobře, protože byl v Egyptě, a víš jak dobře si zrzci rozumí s tropama. Děti? Ježišmarja, upřímnou soustrast," ohodnotil jsem s nefalšovaným zděšením Evelininy prázdniny, protože hlídat děti, to bylo něco jako moje nejhorší noční můra. Hned po umírající Algernnon de Bray, pochopitelně.

_________________