Aljaška zavrtěla hlavou. "Já to tehdy dočetla, a odnesla jsem si z toho jenom to, co jsem právě řekla," pokrčila rameny, "takže jestli budeš spokojenější, dočti to, ale radši čekej, že do měsíce na všechno zapomeneš." Dočítání knih, které člověka nebavily, sice přišlo Alasce trochu masochistické, ale zároveň v tom viděla jistou logiku - každý měl svoje vrtochy. Ona třeba nesnášela pomačkané ubrusy, nutkání dočíst každou knížku, kterou člověk nakousnul, se v porovnání s tímhle ještě zdálo být docela normálním.
Na Mauricovi bylo docela jasně vidět, jak s diskusí o knihách pookřál, a snad se začal i dobře bavit. Alaska si to připsala na pomyslný seznam svých úspěchů, protože měla zpočátku dojem, že se jí havraspár spíš udusí, než aby s ním byla normální řeč. Ne, kdepak, Mau byl člověk, se kterým se dalo velice dobře diskutovat, a Aljaška byla popravdě řečeno docela ráda, že ve vlaku natrefila zrovna na něj. Moc jejích spolužáků z Nebelvíru nesdílelo nadšení knihami, které měla.
"To si piš, že si to přečtu," zabublala smíchy, "a na příští astronomii mu z té knihy budu nenápadně citovat. Schválně, jestli to pozná." Aljašce ze rtů na moment spadl úsměv. "Na druhou stranu, jestli to pozná, bude se mě snažit shodit z astronomické věže. Ale co, jestli se to povede, bude to za to stát." Alaska byla sice nebelvírka maskovaná a obalená v sukýnkách, ale ve chvílích, jako byla tahle, se nepopiratelně projevovala její lvíčecí nátura. Hra "popíchni Rodwella a zjisti, co z toho bude" se v Nebelvíru neoficiálně hrála už nějakou dobu.
Když Maurice mával z okýnka komukoliv, koho nechal na nádraží, Aljaška se usmívala. Kdyby věděla, kam se poděl zbytek její rodiny, mávala by taky, ale se čtyřmi studenty Bradavic ve famílii to byl každý rok pořádný zmatek, a ona si nebyla jistá, jestli by náhodou nemávala jenom prázdnému místu. "Já vím, že není, ale stejně se o ni můžu strachovat," cukla koutkem v úsměvu.
"Prázdniny byly skvělé," rozpovídala se Aljaška okamžitě, "byly jsme s Donnou v Benátkách. Nádherné město, vážně. A kromě toho... no, mám novou motorku, z roku 31," ušetřila radši Maurice podrobností, tedy že šlo o Matchless Silver Hawk, a že to byl čtyřválec, "když jsme ji s Donnou našly, byla sice trochu pochroumaná, ale taky jsme ji koupily levněji, Donna si s ní trochu pohrála a teď jezdí snad ještě líp, než kdy předtím," rozvášnila se Aljaška, která stroj převzala ze sestřiných rukou geniálního mechanika a i přes nevoli své matky se s ním proháněla po lesních stezkách kolem rodinného sídla. "A pak... no, dýchánky, večírky." Asi by byla raději, kdyby mohla zůstat zalezlá v garáži se sestrou, ale na druhou stranu jí společenské akce nevadily ani zdaleka tolik, jako jejímu dvojčeti. "Co ty?" usmála se na Maurice vesele, když jí došlo, že právě chudáka havraspára zasypala spoustou řečí o motorce, a ani mu nedala prostor k tomu, aby se sám vyjádřil.

_________________

D1

Když se Darrel rozesmál a ještě se to pokusil tak pitomě okecat, dostalo se mu od Maeve neskutečně ledového pohledu, takového, jaký snad dívka ještě nepoužila. A vzápětí jí v očích zaplála zlost. Bylo jí naprosto jasné, proč se chlapec chechtal. Ona sama dobře věděla, že na to, aby se probojovala do nějakého týmu, neměla, že to by musela hodně trénovat a hodně se zlepšit, jenže… „Kdo řekl, že ‚něco s famfrpálem‘ mělo znamenat závodní hraní?“ vyprskla zrzka napruženě, protože v tu chvíli to v ní zkrátka vřelo a cítila se neskutečně dotčeně. Zrovna od Darrela totiž něco takového neočekávala. „Nemusíš mě shazovat, vim, že na profesionální hráče nemám, ale to neznamená, že mě famfrpál nemůže bavit i jinak. Copak se famfrpál skládá jen z hráčů? Díky, Darrele, fakt dík,“ dodala kysele a umanutě stočila pohled k okýnku. Na dokončení debaty o budoucích povoláních už neměla sebemenší chuť, a tak nafučeně mlčela a maximálně si něco brblala pod vousy. Z hlediska návaznosti to sice bylo tak trochu timey wimey, ale co už.

„No, jestli se nedokopeš ty sám, tak tě určitě dokope Ginger, kdyby to vykrmení mělo mít nějakej efekt při hře,“ ušklíbla se Maeve a pokrčila rameny, než si nabídla fazolku. Špenátovou, takže se zaksichtila. K Leslie se už nevyjadřovala, protože ohledně toho měl Darrel pravdu, a koneckonců už to byl stejně rok. Asi to už vážně nemělo cenu řešit nebo nad tím jinak diskutovat. Nad historkou s koštětem nevěřícně zakroutila hlavou, ale po podrobnostech se už nepídila. „Takže budeš hrát na nějakém erárním koštěti, nebo si od někoho půjčíš?“ zajímala se místo toho. Ona by se ke školním košťatům asi vrátit nezvládla, na to si na svůj Stříbrný šíp až moc zvykla.
„Škoda,“ protáhla zrzka obličej, když Dája prohlásil, že nemá karty. „Milostný psaníčka, no jasně, se nedělej,“ zašklebila se pak a zakoulela očima. To mu prostě nežrala. Na nabídku fazolky už ale zavrtěla hlavou, poněvadž dnes se jí výjimečně nechtělo experimentovat s příchutěmi. Maeve chvíli mlčky pozorovala Darrela nataženého na sedačce, ale protože se nějak neměla do řeči, tak se nakonec natáhla pro svůj batoh, ze kterého vytáhla jakousi příručku pro začínající kytaristy (zjevně ne novou, poněvadž tomu chyběl obal a celkově to bylo trošičku salátové vydání) a rozložila ji na stoleček u okýnka tak, aby na to dobře viděla. Pak si totiž přisunula na klín kytaru, kterou opatrně vysvobodila z obalu, a chystala se něco si zopakovat. Sotva ale začala něco vybrnkávat, objevila se u dveří jejich kupé neznámá dívčina s foťákem (Bessie) a ptala se, jestli je může vyfotit. Na to se Maeve zazubila a zlehka do Darrela kopla, aby taky nahodil úsměv, načež se k němu i s kytarou mírně naklonila, aby se vešli do záběru. Když pak dívka zase odkvačila, aniž by se jí Maeve stačila zeptat, jestli a jak tu fotku dostanou, tak se zrzka zase narovnala a znovu se dala do tichého brnkání. „Tak mě napadá, že bysme pro letošní prváky mohli vymyslet nějakou noční bojovku. Loni jsme ztrácení bodů nějak flákali, měli bysme dostát nebelvírské pověsti,“ ozvala se Maeve po chvilce, když vzhlédla od učebnice a zase se na chvíli zadívala na Darrela.

_________________

"Doma moc knih nemáme. Asi tak padesát? Možná ještě o něco méně," pokrčil jsem rameny a věnoval jsem Winifred menší úsměv. Všechny ty knihy jsem přečtl hlavě z důvodu, že jsem neměl doma co dělat a učebnice jsem byl rozhodnut otevřít až ve škole, dříve rozhodně ne. "Jo? Tak to je super vlastně.. se příště o prázdniny můžeme vidět, když budeš chtít. Taky bydlím v Londýně," dodal jsem následně ohledně půjčení knih. Netušil jsem, že Win bydlí taky v Londýně. "No a co tvoje ségra?" Věděl jsem, že má Winifred dvojče a matně jsem tušil, že chodí do Nebelvíru.
Win se bráchy neptala kdo vyhrál, což mi bylo krapet líto, ale v Bradavicích jsem se mohl někoho zeptat, třeba to bude někdo z mých kamarádů vědět ne?
No a pak už se otevřeli ty dveře a dovnitř nakoukl Flann, a o chvilku později z kupé zmizla Winifred, a to i po mém ujištění, že může zůstat. "Tak to máš pravdu," kývl jsem hlavou a pousmál se. Doufal jsem, že to tímhle skončí a Flann zase odejde tam odkud přišel, protože jsem vážně neměl chuť probírat Anabelle. "A za co bych se jí měl jako omluvit?" Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, protože jsem se nehodlal někomu omlouvat a hlavně ne té čistokrevné nádheře. "Na ples si pozvu koho chci a Xaverii to může být úplně fuk a rozhodně se jí za to omlouvat nebudu," dodal jsem s pokrčením ramen a o tom, že plánuji pozvat znovu Jane jsem raději pomlčel. Nechápu proč by měla Anabelle být naštvaná či něco takového kvůli plesu. "A vůbec.. v těch uličkách o plese nepadlo ani slovo," netušil jsem co všechno Anabelle Flannovi řekla, ale tušil jsme, že moc asi ne.

_________________

"No jasně, chápu," Prestonovi bylo očividně líto, že nemohl poznat Flavíkovi rodiče, ale i přesto se po chvilce na jeho tvářích objevil menší úsměv. Sice té věci s Ministerstvem stále krapet nerozuměl(a vlastně mu to bylo úplně fuk), ale to nevadí. "Mamky jsou taky kouzelnice mudlovského původu a Roderic je úplný mudla, prohodil chlapec s pokrčením ramen. Očividně se rodiče Preclíčka nebáli, že by se jim něco tady mohlo stát.
"Těším se," kývl hlavinou na slova Kath. Krapet nervózně se pousmál když se ho dívenka zeptala na bráchu a chvilku to trvalo, než se rozhodl odpovědět. "No ono je to krapet složitější. Peter, tak se brácha jmenuje, je o necelých jedenáct dní starší než já. On má totiž.. jinou maminku," zamumlal s pohledem zabodnutým ven z okna, protože o tom nerad mluvil. Tiše tedy doufal, že se v tom nikdo nebude pitvat, a že takovéto vysvětlení už bude stačit.
"Já se hodně těším na lektvary, ale létání se krapet bojím," broukl chlapec s menším úsměvem. Když už byli u té školy, tak proč neprobírat rovnou hodiny? "A jak vlastně probíhá to zařazování?" Preclíček o tom sice něco málo věděl, ale raději se rozhodl ještě zeptat, protože už to bylo docela dlouho co byly maminky pryč ze školy.. mohlo se přeci něco změnit, ne?
A pak k nim do kupé vlezla strašně milá holčina(Bessie) s tím, že by je mohla vyfotit, pokud budou chtít. A že Preclík i hned souhlasil, s širokým úsměvem chytil Flavíka kolem krku a doufal, že se k nim přidají i Kath s Aniyah. No, ale kdyby se rozhodly, že fotku nechtějí, spokojil se Preston klidně i jen s Flávou. "Měj se," mávl poté na rozloučení dívence, která hned po vyfocení zmizela někam pryč.

_________________

Veronica podle svých vlastních slov skutečně neznala svého otce moc dlouho, ale byla si naprosto jistá, že jim sežene dýňové paštičky. Yvonne cukla koutkem. Jestli ji někdo bude ve škole krmit dýňovými paštičkami, pak se jí snad ani nebude chtít vrátit domů. Ani ji nenapadlo, že by vyrážení dobrot z profesora Obrany proti černé magii snad mohlo být něco vypočítavého, protože který tatínek by pro svou dceru a její kamarádku nesehnal něco na zub? Yvonne v tom viděla nezpochybnitelnou logiku, stejně jako v tom, že by Veronica zdědila po tatínkovi alespoň trochu modré vlasy. Měli to v rodině, no ne?
To, co se zpočátku jevilo klidnou jízdou, se zbědovaně překlopilo na bok jako převrácená želva ve chvíli, kdy do kupé přišel Kluk. Yvonne uznávala, že vlak možná může být narvaný, to ale neznamenalo, že byla z cizince v kupé o nic víc nadšená, než předtím. Možná byl fajn. Možná. Zrzka to ale popravdě ani nechtěla moc zjišťovat. Kluk za to ale očividně nemohl, takže nemohla být s čistým svědomím nevrlá.
Pak jí ovšem pochválil sovu, a jakkoliv to takhle mohlo znít dvojsmyslně, Yvonne zkonstatovala, že asi nebude zas tak špatný, a ona se tedy bude trochu snažit. Pokusila se o úsměv, který jí vyšel trochu jako výraz žraloka před útokem, a počechrala slepé sovičce se souhvězdím v očích peříčka na hlavě. Orfeus tiše zahoukal. "Díky."
Kluk se představil jako Sven, zatímco se Veronica divila, že si s sebou nevzal žádné zvíře. Yvonne si myslela, že to tak divné není, protože ona zatím žádné zvíře neměla, pokud se nepočítal ten kaktus, co ho dostala ve čtvrté třídě a co jí po půl roce pošel, ačkoliv by podle lístečku k němu přiloženému měl přežít i radioaktivní spád. "Yvonne," představila se tedy tiše. "Jedeme," dodala po chvíli zkratkovitě, protože to prostě byla Yvonne, a ta nikdy neviděla smysl v planém tlachání. "Z které koleje jsi?" vybalila na Svena hned vzápětí.
Když pak vlítla do kupé holčina s foťákem, zatvářila se Yvonne zmateně jako lední medvěd, a zatěkala pohledem po Veronice, co ona jakože na to. Jestli se tedy Bessie podařilo pořídit fotku, vypadala na ní Yvonne jako... nu, jako studený čumák, který vůbec nechápal, která bije. Ne zas tak daleko od pravdy.

_________________

Hipíkovo dotčené navážení do naší rodiny jsem naprosto nevnímala, ale kdo by mi to vyčítal, když se mi tou dobou v hlavě honily obrázky druhého bratrance, Balthazara, že?
„Já klidně.“
Z fantazií, a že některé z nich rozhodně neměly vzejít v mysli prosté židovské dívenky, mě vyvedl až bratranec mladší, přítomný, a to svým poděkováním. Vlastně mi chvilku trvalo vzpomenout si, za co že vlastně děkuje, ale preventivně jsem to kvitovala cudným úsměvem, jaký mě matka učila před každým plesem čistokrevné smetánky.
„Za to, žes mu slíbila dát. Rady a tak,“ mátl Oranžový.
„A za to nedávání pozornosti buď vděčná, kdybys slyšela, co se teď stalo, asi bys potřebovala rabína.“
To pochopitelně vybudilo mou pozornost a možná bych se na to byla i zeptala, ale pak Dorian udělal něco, co rozhodně dělat neměl, ne před paranoidní schizofreničkou. Možná jsem v tu chvíli byla v roli deportované židovky, ale pud sebezáchovy, mírně přetaktovaný, se okamžitě přihlásil o slovo a zahnal Annu Frankovou zpátky do Nizozemska.
„Nedáme!“ zvolala jsem rezolutně a střelila pohledem i po Ethanovi, aby neprotestoval. Možná to bylo neslušné, ale takhle snadno se prostě otrávit nenechám.
„Což je škoda, protože Hillary na THC, to by mohla být náramná legrace.“

_________________

Proč se ti lepší čistokrevná chovají tak hnusně a sobecky? Já jsem taky čistokrevná a chovám se proto ke všem ostatním jako zadní část těla? Jasně, nejsme třeba tak bohatí a vlivní jako Hartovi, nebo rodiče té malé fůrie, ale pořád jsme čistokrevní. Zaculila jsem se na Casse, Bylo fajn, že je na mojí straně, i když se mi teda moc nelíbilo, že jsme se rozdělili na dvě skupinky. Vždyť mně tam krom té malé holky nikdo nevadil. Nevěděla jsem přesně, co na to Cassidymu říct, ale úsměv asi stačil.
"Já vím, že ti mudlové a tak vadí, ale jsou to pořád lidi, ne? A ti lidé jsou starší než ty, takže bys k nim měl mít nějaký respekt... Nebo aspoň takhle to u správně vychovaných lidí chodí, jestli se nemýlím." podotkla jsem a zkoumavě na Tarena pohlédla.
"Do zrcadla se koukám dost často, ale na to si se očividně neptala, co?" kdybych se nesnažila chovat slušně, asi bych si odplivla na zem před Daryiny nohy. "A nesmrdím! A i když naše rodina není tak strašně bohatá a vlivná, pořád jsem čistokrevná a žiju si šťastně, alespoň mi narozdíl od vás" ukázala jsem na Tarena a Daryu "nebyla odepřena rodičovská láska, je mi vás vlastně docela líto. Neumíte být nic jiného než zlý a sobečtí. Takhle ani nikdy nebudete šťastní." rozezlila jsem se. Jedna. Dva. Tři... Já bych tu malou protivnou holku rozmáčkla! Ne, klid. Jedna. Dva. Tři. Nějak se jí pomstíš v Bradavicích, na nějaké malé znepříjemnění studia přijdeš.
"Já si dávám pozor." oznámila jsem Tarenovi. Dívím se, že se mi za ten útok na Tarena ani nikdo nepomstil. Taren měl přeci sestru, ne? Nic se mi nestalo, ale nevypadalo to, že by se Taren uklidnil. Ostatní poznámky, povýšené pohledy a podobné špatnosti jsem ignorovala. Nebudu se rozčilovat. Obvykle prostě takovéhle věci nedělám, ale tyhle dva, hlavně ta holka, na mě byli moc.
"To neni možný, určitě si zažil spoustu věcí, žádný prázdniny nejsou jen tak obyčejný." vyčetla jsemm Cassidymu, ale já bych se nedokázala pořádně rozmluvit, když blízko mě sedí někdo tak protivnej jako je ta Darya Uzenovic, nebo jak to sakra bylo. "Jo, teď budu druhák. Já celý prázdniny poslouchala dvě uřvaný mimina, nejsou to moc příjemně strávený prázdniny." pořád to je ale lepší než atmosféra v tomhle kupé. Opravdu nedokážu proč, ale tahle slečinka mi lezla neuvěřitelně na nervy. Stiskla jsem ruku v pěst a vyhlédla z okna. Snad už budeme brzo v Bradavicích.
Pak vtrhla do kupé Bessie. Zprvu jsem si nebyla jistá, jestli je to dívka, nebo chlapec, ale přeci jen mi to pochvalce docvaklo. Měla jsem více než mizernou náladu, ale snažila jsem se na ní usmívat a nechala se vyfotit, jak si jen přála. Mám ráda lidi, kteří se prostě baví se všemi, ale stejně jsem si oddychla, když odešla.

_________________

Kath na kamarádčina slova o Gweeny jen kývla. Gwee se určitě nikde neztratila, ve vlaku být musí, uvidí se tedy na hostině. Nebo až zítra... Páni, neviděla ji takovou dobu, měla jí toho tolik co říct!
Teď tu však byl Preston, který tak nějak neochotně odpověděl na její otázku o dvojčatech. Podle jeho reakce Kath usoudila, že tohle se jí zase nepovedlo. "Ach tak," dostala ze sebe a trochu zrůžověla. Bylo jí jasné, že to Preston nechce dál rozebírat. Radši už tedy k tomuto tématu nic neříkala a raději se zakousla do sušenky od Flavia, který se zdál být tak nějak mimo jejich kupé.
Další hovor byl o něco příjemnější. "Létání je naprosto úžasné," prozradila Preclíkovi. "Ještě nikdy jsem nespadla, nebo jsem se aspoň nijak vážně nezranila... Je to prostě skvělý pocit, vůbec se nemusíš bát. A famfrpál je ta nejlepší hra na světě." Její čistě subjektivní názor. "Viď, Aniyah," žďuchla loktem do kamarádky/spoluhráčky, aby její tvrzení podpořila. Otázku na zařazování se také pokusila zodpovědět, i když se dožadovala pomoci obou spolužáků. "Do kolejí prváky rozděluje Moudrý klobouk. Učitel ti ho nasadí na hlavu, klobouk ti nějak přečte myšlenky nebo co... Jo?" ohlédla se na Kath, případně na Flaviho, jestli jejich debatu vnímal. "A pak ti řekne, do které koleje budeš patřit. Všechny jsou prima, jen každá disponuje jinými... kvalitami." Vysvětlování, jací lidé jsou v které koleji, to už přenechala nějakému jinému dobrovolníkovi. Bylo by jí dost nepříjemné, kdyby mluvila sama. Nesnášela být středem pozornosti. A tu naprosto zbytečnou doplňující otázku, jestli je Preston z mudlovské rodiny, si raději odpustila.
Povídání o zvířatech sice poslouchala, nic k němu ale nedodala. Takže to přeci jen je Flaviova kočka. Rony nespouštěl zpytavý zrak z Elyssy, která o něj však naštěstí nejevila zájem. Sova by snad mohla i trochu panikařit, ale to by to nesměl být Rony, pověstný svým stoickým klidem.
A pak přišla Bessie, která je chtěla vyfotit. Kath se sice zdráhala, když se však pro tuto akci nadchl Preston a zatáhl do ní i Flavia, nakonec souhlasila i Mrzimorka a nekompromisně nastrčila do záběru i Aniyah. Protože sama se účastnit nehodlala. I když, fotka mohla být pěkná, ne?

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Sven se uvelebil na sedačce, položil si nohy na kufr pod ní, a zakroutil hlavou, jako že zvíře nemá. „Ne, já mám sestru,“ zněla odpověď, kterou by dříve nevypustil z pusy ani omylem, ale puberta dělala divy. Sestra konec konců byla takové malé zviřátko, no ne? „Ale příští prázdniny bych si chtěl nějaký zvíře pořídit,“ přiznal. „Sestra má potkana, ale ti se mi moc nelíbí. Radši bych kočku.“
Sven nebyl ten typ člověka, co by si cizí lidi se zájmem prohlížel bůhví jakou dobu, takže holky jen nenápadně přejel pohledem a mnohem více zaujatě sledoval jejich mazlíčky. „Tvoje sovička má zvláštní oči,“ podotkl, když si konečně všiml zvláštních zraků Orfeových. „Čím to je?“ zeptal se s upřímným zájmem, protože Svena zvířata zajímala. A některá dokonce fascinovala. Tahle sovička byla přinejmenším zajímavým exemplářem.
V duchu si zopakoval jména svých spolucestujících, aby si je lépe pamatoval, načež se pousmál, když na něj Yvonne vypálila trochu strohou otázku. V tom úsměvu byla špetka zděšení, protože zrzka byla trošičku děsivá s tím svým pronikavým pohledem a bez úsměvu, ale Svenovi se to podařilo víceméně zamaskovat. Přece ho nebudou děsit holky! – Haha, dobrej vtip. „Já jsem z Havraspáru,“ odpověděl a zauvažoval nad tím, že odpověď nechá podobně stručnou, nicméně nakonec ji přeci jen trošku rozvedl: „Letos nastupuju do třetího ročníku.“
Bessie s fotoaparátem ho upřímně vyděsila, a protože ji snad postřehl včas, podařilo se mu obličej skrýt za vlastní dlaně. Opravdu nechtěl být na fotce nějaké neznámé hyperaktivní prvačky.

_________________

E4
Gweeny, Septimus, Seth

Seth trochu překvapeně pozvedl obočí při pohledu na Septima, který se očividně nedal ničím zaskočit. Alespoň ne na první pohled. Přesto se v chlapcově tváři cosi zlomilo. Něco, co ho až dosud drželo ve strnulosti a tak trochu v pozoru. Věděl, že by situace měla být spíše opačná, ale mladý Havraspár musel nést na bedrech rozhodnutí svého otce a jeho rodiny. Tím si ho lidé často spojovali se skutky, s nimiž neměl co dočinění. Jediným pojítkem mezi ním a skutečným pachatelem byla krev a o tu šlo poslední dobou především. „Díky,“ hlesl a pokusil se pozvednout bezstarostně koutky do úsměvu, ale vyšel z toho spíše neurčitý škleb. Athéna brzy Setha štípla přes oblečení do boku, aby se konečně pohnul a nasunul svůj náklad do kupé. Třebaže Seth nemusel davy a společnost, najednou byl vděčný, že je součástí tohohle vlaku, že může sdílet kupé se svými spolužáky. Že někam zase konečně patří. Protlačil kufr dovnitř a s nezvyklou lehkostí zvedl své zavazadlo a uložil ho do úložného prostoru nad hlavou – snad až teď si uvědomil, jak se od doby, co nastoupil do školy, vytáhl. Nebyl ale důvod se nad tím dlouho pozastavovat, jednalo se o přirozený vývoj věcí. Dospíval. Ale to všichni kolem něj, třebaže pomaleji či rychleji.
Posadil se vedle Septima a pohled mu sjel přímo ke spolužákově náprsní kapse, odkud vykoukl jeho malý sovák Perseus. Na to živě reagovala Athéna, která se načepýřila na bidle a nadšeně zahoukala a začala zběsile okusovat kovovou konstrukci klece. Chlapec si tiše povzdychl a otevřel jí klícku, odkud vyskočila přímo na jeho klín a pohlédla na svého ptačího kolegu, který byl oproti ní poloviční. Natáhla k Perseovi krk a znovu tišeji zahoukala. Seth byl mezitím vděčný za změnu tématu, protože i kdyby se k tomu předešlému chtěl jakkoliv vyjádřit, nemohl by. Kdyby se otci doneslo, že mluví proti Ministerstvu, jistě by si ho znovu pozval na kobereček a tentokrát by z toho zřejmě nevyšel jen s oteklou tváří, jako posledně. „Když narušuje zákony fyziky, je spíš vysoce pravděpodobné, že tvá objednávka zmizela v jeho žaludku, než že ji ztratil,“ pronesl trochu pobaveně a šedýma očima sklouzl na bílého kulíška, který se sápal Sepovi po košili. Pokud dokázal sníst celou sušenku, nedivil by se, kdyby měl bezedný žaludek a zvládl by sníst celou objednávku. Aby toho nebylo málo, i Seth si vzpomněl na příhodu z léta – jednu z těch vtipnějších a že jich bylo pomálu. „Tahle expertka si zase přilepila burizony na záda, když jsem na chvíli odešel a nechal ji v místnosti samotnou na necelou půl minutu. Dodnes nevím, jak to udělala,“ dodal a zamyšleně pohlédl na Athénu, která nesouhlasně zapískala, jako by snad Sethovi rozuměla a kárala ho. „Tahle zvířata jsou zjevně schopná předčít všechna očekávání majitele,“ neodpustil si trochu ironickou poznámku a mírně se ušklíbl, než se natáhl znovu ke svému kufru a z boční kapsy vytáhl pytlík s burizony. Snad až v momentě, kdy sám dosedal na sedadlo vedle Septima, si uvědomil, že z něj opadla trochu nervozita.
Aniž by nad tím sáhodlouze přemýšlel, otevřel sáček, který překypoval různobarevnými pochutinami ve tvaru rýžových zrnek. Voněly trochu po pražené kukuřici, možná trochu sladčeji. Tiše nabídl burizony Gwen a poté i Septimovi. To už se ale mladému kouzelníkovi na rameni čeřila nedočkavostí jeho sova. Brzy i jí nabídl z dlaně dobrotu. „Čekal jsem na dnešek celé léto,“ přiznal se po chvíli Seth a pohlédl na Gwen, která mu před chvílí položila otázku. Snad by ještě dodal, že by tu rád zůstal, ale to si nechal raději pro sebe. „A co vy? Jaké jste měli léto? Slyšel jsem, že letos vyhráli ve famfrpálu Finové,“ nahodil s větším klidem a hodlal tak riskovat, že mu jeho otázku brzy oplatí a on bude muset čelit rozhodnutí, zda říct narovinu pravdu nebo zalhat. To první ho děsilo a to druhé se mu příčilo, třebaže by toho byl schopen. Ale nešlo tu o něj. Chtěl vědět, o co všechno přišel za tu dobu, co byl nucen trávit celé léto v Cardiffu a co nového se přihodilo jeho spolužákům.

_________________