John výmluvně poklepal na sedadlo vedle sebe, když do kupé nahlédla slečna Morganová. "Ano, ano, přesně tak, potřebuji společnost." Vybryndané vody si podle všeho ani nevšiml, jen na Lorene vrhl úsměv tak oslňující, že nebylo divu, že přes něj neviděl na spoušť z láhve. "Ani jedna z vás mě nestíhá sledovat, že ano? Zkusím zpomalit," vychrlil v obvyklém tempu, pak se zhluboka nadechl, dech zadržel a pomalu se pokusil přizpůsobit tempu běžného hovoru. Neznamenalo to ovšem, že by mluvil méně.
"Úžasné! Dal bych si cukrovou vatu. Na nádraží jsem si ani nestihl koupit kelímek kávy. Jaké bylo léto, Stargazer? Minulý rok jsi, jak vidím, přežila ve zdraví, možná by se tady Lorene hodilo několik rad. Říkal jsem si, že pan Cooper by mohl být od rány a slečna Ravengoodová zase směle útočná, když letos dostanou na starosti mladší studenty, ale ohlídat celou kolej dělá potíže i mně, nehledě na to, že to je nevýslovná nuda. Každý se zatím zvládl ohlídat příčetně sám, tedy neračte pociťovat přílišnou zodpovědnost za jiné. S tím odznakem se mimochodem výborně otvírají láhve máslového ležáku. Teď mě ohromte a řekněte mi, kdo si myslíte, že bude letos novým profesorem dějin čar a kouzel."
John si udělal nenuceně pohodlí a přívětivě rozdával úsměvy na obě strany. Neočekával, že se obě tišší studentky hned rozpovídají na celé minuty, žádné naléhání na řečnický pultík se nekonalo. Ani zatvrzelé mlčení by ale Johnovi nezabránilo o chvíli později pokračovat a unavit tak dva páry uší.

_________________

[Nepamatuju si číslo vagonu a kupé]

Tiše si povzdechnu. Já se nechci hádat. Nebaví mě to, nikdy mi zápal do hádky nevydrží dlouho a vůbec, je to stupidní stejně jako Maxovy argumenty. Nestojí to za to. Mimo jiné při zírání z toho okna zahlédnu v dálce o sloup opřenou vysokou postavu Chrisse, kterej se asi nakonec přišel podívat, ale teda jako ten škodolibej úšklebek, no super. "Neznamená to vůbec nic." odvětím tiše a prudce vypláznu na bratránka špičku jazyka – je mi jasný, že to vidí, a taky je mi jasný, že to teď akorát tak vypadá, že mám nějaké divné záškuby v jazyku, ale víte co, nějak mě to nepumpuje. Vlastně by m zajímalo, jestli vůbec existuje něco jako samovolné škubání jazyka. Docela bych to mohla prostudovat v přístěnku – ne tak, jak si myslíte, čistě z vědeckého hlediska, sama, pomocí knih. Musí na to existovat studie, ne? Totiž, vždyť je to super! "Se budu smát, až ti brácha srovná ten tvůj inteligentní ciferník." zamumlám, těžko říct, jestli to není jen zbožné přání. Totiž není lehký mít bráchu, kterýho nenávidíte a zároveň potřebujete. Ne že bych Ethana nenáviděla, to ne, jen ho nemůžu ani cítit a fakt, že se absolutně o mou křehko osobu nezajímá, tomu vůbec nepomáhá. A předpokládám, že teď to ještě bude vypadat, že si vymýšlím imaginární bratry, protože pochybuju, že by věděl o Ethanovi, když jsem to netušila pořádně ani já. Bezva Harringtonová, škubeš okem, vyplazuješ jazyk na bratránka, kterýho Max neměl šanci vidět a ještě k tomu mluvíš o bratrovi, o kterém asi nikdo neví. Proč se vlastně pak divím, že si všichni mylí, že jsem cvok, hah? Tak asi popojedem, že.
A to doslova. Ve chvíli, kdy se Chrissova postava na nádraží pohne, se vlak rozjede. Řekla bych, že mezi mnou a Maxem panuje už nějakou tu dobu ticho, ne že by mi to vadilo. Už jen pár hodin otravného ticha a pak konečně Bradavice. Ale na koho se tam vlastně těším? Na Quinna? Kterej si o mě myslí, že jsem naprosto nemožná, protože jsem se rozhodla důvěřovat knihám pro puberťáky? Na Jane, která je prostě ten nejmíň vhodný kandidát na kamarádku? Gááh. Jediné dvě osoby, které se mnou ještě mluví, jsou ti poslední, které by mi doma akceptovali. Totiž chápete, všichni víme, že Arsen prakticky jen čeká na to, až si ho nějaký Olšenkovec najde a podřízne ho a Ezra to taky s rodinou nemá nejvíc růžový. Fakt teď postrádám svou kočku. Jak jsem si mohla myslet, že přežiju bez Meow! Není to ani pět hodin co jsem ji viděla naposledy a už se mi stýská. Sama pro sebe si otráveně povzdechnu a po chvilce cesty se zvednu z místa, zahrabu do tašky pro nějaké ty peníze a zatarasím dveře od kupéčka svou maličkostí, vyhlížejíc ženštinu s vozíkem. Dneska si fakt něco koupit potřebuju. Nejlíp na kuráž něco alkoholického, ne že by tady něco takového prodávali.

Mimo herně:
Jakože sice sem ve dveřích, ale kdyby si chtěla vypadnout, tak jakože tady máš post po kterým se můžeš vypařit, páč víš co normální posty asi až v sobotu nebo neděli Plomiň A sorry za shitty post :S

_________________

D1

Těžko říct, proč ho ten dlouhý pohled z očí do očí bavil, každopádně se snažil tvářit maximálně vážně, i když se v duchu pubertálně pochechtával, a když mu Maeve nakonec sdělila, že si moc věří, Darrel se neubránil a se smíchem sklouzl pohledem od dívčiny tváře k ramenům a ještě o kousek níž. Nakonec rychle zamrkal a pobaveně se zadíval, jak se Maeve červená. "Klidně mě vem za slovo, vždyť ti budu hluboce zavázán, zasloužíš si to!" rozmáchl znovu rukama se širokým úsměvem, "jooo, to je fakt škoda," souhlasil s ní naprosto upřímně, kdekdo by mu mohl sežrat, že tohle ho fakt mrzí, protože chodit každé ráno za Maeve do postele, teda k posteli... se snídaní, takže no... podrbal se trochu rozpačitě, což skryl za své typické pobavení, na hlavě a začal přikyvovat, i když mu posledních pár slov přitom zamyšlení uteklo a Darrel se přistihl přitom, jak přemýšlí, zda by to s tou snídaní nešlo vymyslet. On by vážně klidně vstával dřív! Ale dospěl k názoru, že asi ne.
"Zní to hrozně," odkýval to vážně, když nad tím tak přemýšlel. "S famfrpálem," vyprskl smíchy, což byla pravděpodobně chyba. Dost velká, vzhledem k tomu, že Maeve celou dobu nekonečně podporoval, snažil se ji zvýšit sebevědomí a teď mu během dvou vteřin selhala sebekontrola a on se zkácel smíchy. A za tři vteřiny už se ze sedačky rychle zvědal, protože věděl, že tohle nebylo vůbec hezké. "Samo... zřejmě, že to je dobrý nápad," soukal ze sebe, snaže se tvářit vážně a důstojně, "když tooo... budeš trénovat, jako fakt hodně, tak si myslím, že bys to mohla zvládnout," okecával to jako profesionální okecávač a pro jistotu se vůbec neusmíval, aby si to Maeve nevzala špatně. Ale buďme upřímní, dejme si ruku na srdce, Arsen byl o proti Maeve vážně jinde a dívka by se musela hodně zlepšit, aby se mu dokázala alespoň vyrovnat. "Lektvary, joo? Hustý. Jak jako odeklínač?" nakrčil oči, protože si představil hned spoustu věcí, co by mohl odeklínač dělat. Ale musela to být rozmanitá a hlavně zábavná práce, to ano. "Draci jsou fajn, ale asi by mě to s nimi nebavilo. Jako musí být super u nich pracovat, ale jako ugrillovanej Darrel být nechci," sdělil s pobaveným úsměvem v narážce na to, že kdyby na něho nějaký dráček flusl trochu ohně, nemuselo by to dopadnout zrovna dobře. A pak mu Maeve otázku vrátila a Darrel se zamračil.
"Když to je hrozně složitý..." začal opatrně, protože měl v rukávu hned několik nápadů, ale měl pocit, že žádný se nedá zrealizovat. "Táta chce, abych šel na bystrozora... jako musí to být drsná práce, ale nevím... Pak by mě bavil hrobař!" vystřelil hned vzápětí už s o dost větším elánem, "to musí být dobrá práce, že jo," zakřenil se pobaveně, než vypočítával na prstech dál, "ředitel kouzlozoo, nebo chovatel závodních afromantulí, to bych si hrozně přál... ale to mám v plánu i tak, založím oficiální profesionální ligu závodních afromantulí, ještě nikde na světě není!" zdůrazňoval ukazováčkem u své hlavy a tvářil se smrtelně vážně, také to tak myslel. "Příští rok si chci koupit první várku drobečků a budu je trénovat a cvičit, nebudeš mi chtít pomoc?" zakýval obočím s pobaveným a hlavně šťastným úsměvem. Do blbostí byl zapálený vždycky. "A bavilo by mě být učitelem ve školce," sdělil ještě, poněkud zdrženlivěji, protože to zase nebylo žádné extra super povolání a kdyby se tohle dozvěděli doma, asi by mu rovnou nasadili svírající kazajku. Jako kdyby slyšel otce... s malýma harantama se hazovat.
"Máš u mě zmrzlinu zdarma," mrkl na kamarádku a usmál se, než zase ukousl z jablka, na které naprosto zapomněl. "No a jak já byl u Olssonových, tak mě tam paní Olssonová hrozně vykrmila, takže hodlám v Bradavicích chodit běhat... a jako taky kvůli fyzičce na famfrpál, ale nevím, jestli se k tomu vůbec dokopu," sdělil s úsměvem a vyhodil zbytek jablka do koše, než se natáhl pro pytlík s fazolkami, který otevřel a nabídl spolužačce.
"Hahaha," to reagoval na toho nejlepšího odrážeče, než se zamyslel nad Leslie. "Byl bych rád, kdyby se vrátila, ale nevím, hele... koneckonců, zní to krutě, ale minulý rok jste to vyhráli i bez ní, no ne?" nakrčil čelo a k tomu rovnou i rameny. Tohle pro něho byla uzavřená záležitost. Zlobil se, zlobil se dost, když se na tým vykašlala, protože tohle se prostě nesmí stát, ale teď už mu to bylo docela volné a on se chtěl soustředit hlavně na spoluhráče a tým, který držel při sobě a u kterého věděl, že by je lidi z něho takhle nezklamali. "To koště? No... já jsem se potřeboval urychleně dostat do Švédska," začal trochu neochotně a dost opatrně, "a tak jsem šel do Obrtlé, kde jsou neoficiální přenášedla a ten chlápek mi řekl, že mě přemístí, ale že peníze, co jsem měl, k tomu nestačí. Tak jsem mu dal boty - jako to nebyly obyčejný boty, byly hrozně drahý, hodinky chtěl ještě a pak řekl, že ještě to koště a přemístí mě... no co jsem měl dělat, neměl jsem na výběr, i když mi to ještě teď trhá srdce," poslední větu už značně přihrál a položil si dlaň na hruď, než se nad tím pobaveně uculil. Už se stalo, musel se smířit s tím, že Nimbus letos mít zkrátka nebude.
"To víš, že není," culil se pobaveně od ucha k uchu, "to je fakt, tak uvidíme," usmál se ohledně legendárního výletu a na chvíli vykoukl z okna, než si strčil pár fazolek do pusy a natáhl se po batohu, aby se podíval, zda nemá karty. "Nemám," zahuhlal do batohu, "mám jenom milostný psaníčka, chceš je vidět?" zamával pobaveně s korespondencí svázanou provázkem, ale od milostných psaníček to mělo hodně daleko, protože to byly obyčejné dopisy a tak je hodil zpět do tašky, kterou si nakonec dal pod hlavu a lehl si celý na sedačku. "Dej si fazolku," podstrčil Maeve zase pytlík.

_________________

Lucinka byla byla celá karamel rozdavačná, když vyšlo najevo, že tedy nepojede celou cestu do Bradavic jen s hryzajícím svědomím a pošlapaným egem. Sice by možná uvítala někoho upovídanějšího, z dlouhých monologů člověka bolí v krku, ale jak se to říká? Darovanému koni na zuby nehleď. A kluk měl zuby stejně docela pěkné, takže..
"Bezva, těší mě Laa-rtene," opáčila a nevědomky protáhla první slabiku jména jako on. Vážně nezáměrně, v opačném případě by se snažila více.
"Proč bys tu měl bejt špatně?" začala opět Lucy, ani chudáka nenechala pořádně dopovědět otázku. Druhá část ji zcela ušla. "Jen v prvnim tam jsou prefekti, jinak je úplně fuk kam si ke komu do kupé vlezeš," neurčitě mávla rukou, "i když ty vedle fakt nepochopim, mam tam kamaráda a pak tam je kluk, kterýho nikdo nemá rád a ty seděj spolu, vůbec to nechápu, chápeš to?" žvanila dál Lucinka. Přátelsky si přisedla na sedadlo vedle Lartena a chvíli co chvíli se na něj zazubila a šťouchla ho loktem, jen čistě proto, kdyby náhodou neposlouchal, nebo mu nabídla karamelu. "Mimochodem, neviděls mýho kocoura? Takovej malej a tlustej a vypadá, jako kdyby na něj někdo šlápnul," na chvíli se zarazila, no, příliš se tim nechlubim, ale to se mi vlastně i párkrát stalo. Pomstil se mi mimochodem." Nakoukla pod sedačku, což bylo naprosto zbytečné, když vezmeme v úvahu fakt, že ho neměla s sebou už když do vlaku nastupovala. Přinejhorším jí dojde první soví poštou. Asi. Následně to Lucinka vzdala, tedy po rekordní minutě a třiceti sedmi sekundách a rozbalila pytlík karamel, druhý v pořadí, prosím.
"Ho hyslíš, hamohejme hem hmihozel, hehihíš?," zamumlala s plnou ulepenou pusou, tedy v překladu: Co myslíš, samozřejmě jsem zmijozel, nevidíš? utahovala si z chlapce, čistě proto, že mohla. Ačkoli u některých jejích spolužáků pochybovala o správnosti rozhodnutí Moudrého klobouku, u sebe si byla naprosto jistá. Neexistovala snad jiná možnost. Na druhou stranu, vážně vážně byla zvědavá, která strana mince dopadne pro jejího nového znímého. Zmijozel mohla vyloučit snad rovnou, zbytek pro ni byl ovšem jedním velkým otazníkem. Předsevzala si, že do konce cesty vznese svoje stanovisko a vymámí z někoho sázku.

Sice mě svým způsobem potěšilo, že se Aljaška zajímá o mé zdraví, ale mnohem radši jsem byl, když se rozhodla mé astma dál nerozebírat. Byl jsem za její společnost vážně moc rád, i když mě přiváděla do rozpaků, a vážně jsem nechtěl strávit celou cestu vlakem tlacháním o tom, jaký jsem po zdravotní stránce chcípák.
Rozzářil jsem se ještě o něco víc, když Aljaška nakonec prohlásila, že Starce a moře zná. Její slova jsem odkýval, protože měla naprostou pravdu. „To jsi vystihla celkem trefně,“ uculil jsem se pobaveně. „Abych se přiznal, moc mě to neoslovilo, ale když už jsem to rozečetl, tak to taky dočtu. Nesnáším nedočtené knihy,“ přiznal jsem a trošku jsem se začervenal, protože jsem si uvědomoval, že to může znít dost stupidně.
Nečekal jsem, že Alasku má slova o Vánoční koledě tak pobaví, takže když se rozesmála a já si všiml plamínků v jejích očích, rozzářil jsem se jako plutonium a pobaveně jsem se uchechtl. Bylo to zvláštní, protože ještě před chvílí jsem si myslel, že se rozpaky udusím, ale teď jsem se s ní bavil naprosto normálně, plynule, a dech mi zatím taky nedocházel. Byla to prostě taková ta konverzace, co plyne sama od sebe, hladce a bez zádrhelů, a člověku připadá, že trvá sotva pár vteřin, ale mezitím uběhnou hodiny. „Nedělám si legraci, přečti si to a uvidíš!“ mrknul jsem na ní s úsměvem od ucha k uchu. „Páni, chtěl bych vidět jeho reakci,“ odkývnul jsem její záškodnický nápad, ačkoliv jsem vždycky ctil autority a nikdy by mě nic takového nenapadlo. Jenže kvůli Aljašce bych pravděpodobně šel i na kraj útesu a skočil, kdyby si to přála.
Když se vlak rozjel, rychle jsem zabloudil pohledem k oknu, abych mohl zamávat mámě, co ještě pořád trpělivě postávala na nástupišti. Bylo to trapné, ale já věděl, že by mi to neodpustila, kdybych jí nezamával. Pak jsem ovšem stočil svůj pohled zpátky k Aljašce a pousmál jsem se. „Tvoje sestra přece není žádný trdlo, určitě stihla nastoupit,“ pronesl jsem přesvědčeně a pokrčil rameny.
Vzápětí jsem zauvažoval, kam nasměrovat hovor, aby úplně neumřel. O škole jsem se moc bavit nechtěl, tak nějak jsem tušil, že otázky typu „Tak jak se těšíš na poslední rok v Bradavicích?“ Aljaška neuslyší ráda a nebude je zodpovídat s nadšením. To samé jsem si myslel o otázkách týkajících se letošní prefektury a nového profesorstva. „Jaké jsi měla prázdniny?“ položil jsem nakonec snad o něco méně otravnou otázku, leč stále dost neoriginální. Ale co, mě to upřímně zajímalo.

_________________

„Těší mě Suzi“ potřásl rukou Japonce, tak jako všem dalším, kteří mu nabídli ruce. Bessie se Damienovi zamlouvala nejvíc, byla taková. No, příjemně divná. Zato ze Suzu měl naopak ten úplně normální dojem, a to se mu naopak nezamlouvalo. Moc Asijců nepoznal, takže to mohlo být spíš tím. Tedy, občas chodili s rodiči do jedné thajského podniku ve městě, měli tam dobrou polévku. Ale ptát se jí, zda umí uvařit takovou polévku, radši nebude. Tak se radši nesměle zatvářil

Bessie se zdála být fascinována těmi všedními věcmi a kompletně ignorovala, že se jedná o tu legendární školu čar a kouzel. Skotský akcent nepoznal, ale bylo mu jasné, že není rodilá Angličanka. „Foto? Hm, proč ne, aspoň bude památka na první odjezd.“ A neváhal se připojit k odjezdové póze. Když koukal z okénka, koukal, že tam ještě stále stojí rodiče, tak trochu se bavili s jinými rodiči, asi tátův bývalý spolužák. Ale když se vlak rozjel, začali všichni nadšeně mávat a loučit se svými dětmi. Damien trochu posmutněl, když si uvědomil, že svoji rodinu dlouho neuvidí. Ale když se podíval na své nové známé, přestávalo mu být smutno. I kdyby skončili v jiných kolejí, tak se snad nebudou řezat jako největší nepřátelé.

„Žvejku bych rád. Ale vysvětli mi, proč máš s sebou šroubovák?“ Nechápavě hleděl na tu špičatou věc a přemýšlel, jesli to náhodou není její hůlka. „Nebo počkej,“ vzal šroubovák do ruky a začal imitovat Ollivandera, „Osm a půl palce, neohebná, jádro z titanu, Ale zdá se, že mě nechce“ a s hraným smutkem ji vrátil Bessie. (*)

Dante se mezitím zeptal na koleje. „Já nevím, kam chci, asi nechci do zmijozelu. Prý tam jsou jen černokněžníci.“ Zadumal, Jestli je to pravda, proč zmijozel vůbec je? Kdyby nebyl, nebyli by i černokněžníci, a pak by nebyli ani žádné problémy a všichni by byli štastní.
„V dějinách čar a kouzel jsem četl o Bradavicích, Batylda Bagshotová píše, že byl i případ kdy studenta nezařadili. Ale nemyslím si, že by to byla pravda. Kouzelníci takové chyby nedělají, ne?“ v Damíkovi samo hrklo, když to řekl, protože dokud to nevyslovil, sám pochyboval, jestli je to jen kec. Nevěděl, jestli se má rozesmát, nebo rozbrečet, když si představil ředitele nesoucí malou dřevěnou krabici napěchovanou dětmi, které nemohli zařadit. Tak se zasekl někde na pomezí obou emocí a zadoufal, že někdo něco řekne.

Mimo herně:
* jedenáctiletý kluk má nárok na trapné vtipy ne?!

ps: omlouvám se za zdržení. Ve středu mám 12hod školy a včera jsem cestoval po čr

"Jo to má. A co tvoje rodina? Jsou tam taky někde?" Optal se chlapec krapet zvědavě, nalepen na sklo jestli náhodou neuvidí někoho komu je Flá podobný. Strašně ho zajímalo jak vypadají jeho příbuzní.
"To jsi udělal dobře," Preclíček se na holkokluka vesele zazubil a pohladil Ladyho po hlavičce. Sám Preston se stále nemohl rozhodnout jaké zvíře by si měl příští rok sebou do Bradavic přivést. O sově už dávno nepřemýšlel, na co by mu taky byla když ve škole byli sovy, které si mohl půjčovat? Nu a proto přemýšlel o kočce a žábě, protože to byli zvířata, která mu zas tolik nevadila, jenže plavovlasý chlapec si zas nebyl tolik jistý, jestli chce stejné zvíře, které má jeho brácha. Jenže pak tu byl ten problém zvaný Merlin. Co kdyby si s jeho kočkou nerozuměl?
"Jedu letos poprvé," kývl na slova Katherine a pousmál se. "Ještě někde ve předu mám bráchu, jede taky letos poprvé do Bradavic," broukl ještě rychle načež se opět zakousl do těch dobrých sušenek od Flavíkovi tety. No a vlak se konečně dal do pohybu, a proto se Preclíček ještě rychle nalepil na sklo, aby mohl zamávat svým rodičům na rozloučenou.
"Ahoj! Jsem Preston Powell," jakmile se odlepil od skla, zářivě usmál na příchozí Aniyah a následně si kecl na místo vedle Flavíka. Všichni tři mu připadali tak strašně sympatičtí, že se o to více do té kouzelnické školy těšil! "A letos jedu poprvé do Bradavic," dodal následně pyšně s dalším zářivým úsměvem. Tuhle poznámku nově příchozí prostě musel sdělit.

_________________

Yvonne překvapeně škubla obočím a zamrkala. Tušila, ne, věděla, že je tyrkysový pán něčím odlišný od normálního rodinného přítele, ale že by byl přímo Veroničin tatínek... "Jak dlouho to už víš?" tázala se kamarádky, protože jí nepřišlo, že by o tom něco tušila, když se uviděly prvně - Veronica vlastně vypadala, že nezná ani celého tyrkysového pána, natož aby měla tušení o tom, že je to její otec. "Budeš mít taky modré vlasy?" nadhodila nakonec, jelikož by ji to doopravdy ukrutně zajímalo. Ničin tatínek nevypadal, že by svůj levý spánek považoval za nějaký skvělý módní výstřelek a každé ráno si ho barvil, takže to určitě muselo být něco kouzelného. "Ta čokoláda zní lákavě. Dobře. Ale jen když nám sežene i dýňové paštičky." Yvonne přišla dýňovým paštičkám na chuť teprve nedávno, ale byla toho názoru, že jich na světě není dost. Stejně jako levandulové zmrzliny.
Orfeus na Yvonnině rameni poskočil, a dívka otočila hlavu ke dveřím kupé, kde zaznamenala periferním pohledem pohyb. Někdo tam byl, a ten někdo vypadal, jako by se chtěl dostat dovnitř. Yvonne nebyla přehnaně nadšená z nových, cizích lidí, protože jí dělalo problém udělat si kamarády už takhle, a Veronica byla jedna z mála světlých výjimek, kdy celé navazování kontaktu nedělalo Yvonne zas takové problémy. Možná za to mohly ty její věčné úsměvy a sluníčkovatost, které dokonale zastíraly fakt, že sama zrzka se pořádně usmívat neuměla.
Ani tak ale nedala najevo, že by možná raději byla sama, ale jenom kývla hlavou na srozumění, že se k nim přidá i neznámý kluk z uličky. Veronica byla hodná tak, že jí to už skoro neprospívalo, nebo si to alespoň Yvonne myslela.

_________________

"Taky jsem neřekl, že je špatný," prohodil jsem s úsměvem a pokrčil jsem rameny. I ve Zmijozelu se našlo pár dobrých lidí, ale mezi ně rozhodně Xaveria nepatřila. Tedy alespoň podle mě. "Třeba ten.. Oliver od vás z koleje je fajn, a potom určitě ještě Jane," broukl jsem po chvíli zamyšleně. Když jsem nad tím taky přemýšlel, vlastně jsem tolik lidí chodící do hadí koleje neznal. Na její další otázku jsem jen zavrtěl hlavou a opět se zakousl do sušenky. Vzpomínka na Jane mi však dokázala vykouzlit široký úsměv na tváři a já se o to více nemohl dočkat toho, až budeme v Bradavicích. Měl jsem tuhle holčinu doopravdy rád.
"No tak přinejhorším vždycky můžeme vymyslet ještě něco jiného," pokrčil jsem rameny a usmál se. Pro tuhle chvíli už jsem téma "Howellsová" chtěl vypustit z hlavy, protože jsem se o ní zas tolik bavit nechtěl. Stačilo mi, že jsme jí dneska potkal, víc zkažený den už jsem snad mít ani nemohl.
"Byla to strašná nuda," souhlasil jsem ohledně prázdnin a svůj pohled jsem také stočil k oknu, podobně jako Winifred. "Knížky co máme doma jsem přečetl několikrát," broukl jsem po chvilce a svůj pohled jsem stočil zpět ke zmijozelce. Na čtením knih jsme nic špatného neviděl i když jsem ve většině případech dělal raději jiné věci.
"Přivezl ti alespoň nějaký suvenýr? A jak vůbec Mistrák dopadl?" Optal jsem se s povytaženým obočím a menším úsměvem. Famfrpál mě bavil, bylo mi líto, že už jsem ho nehrál, ale třeba se letos dostanu zas zpátky do týmu.. kdo ví, že. Ohledně zařazování jsem už jen přikývl, protože v ten moment se otevřeli dveře kupé a objevil se Flann.
"Ech? Ahoj Flanne.. Win klidně můžeš zůstat," pokrčil jsem rameny a zahleděl jsem se na Flanna. Vážně mě nenapadlo, že je tady kvůli Zombie, ale jakmile jí zmínil můj úsměv mi z tváře zmizel. "Co mi přelítlo přes nos? Nic. Já nemůžu za to, že je psychicky labilní," odvětil jsem jednoduše s pokrčením ramen. Sice jsem tohle neměl říkat, ale už to bylo venku tak co.

_________________

Larten se s nakrčeným čelem trochu uculil, když ho Lucka oslovila přesně tak, jak se mu podařilo říct své jméno. Přesně takto vznikla přezdívka Lala, kterou mu spousta lidí říkalo, včetně svého otce, kterému občas vyklouzla z úst, aniž by to plánoval, protože v těchto věcech syna nepodporoval a co se týkalo této indispozice, byl Lartenovi přísným rodičem, který za každou cenu chtěl docílit toho, aby se Larten koktání zbavil. Zatím bez úspěchu. A pravděpodobně zrovna uprostřed této jednostranné konverzace do kupé nakoukl cizí kluk, ke kterému Larten zabloudil pozorným pohledem a usmál se. Pochopitelně, že přenechal prostor Lucce, kterou v duchu pasoval na hlavní mluvčí celého kupé, ale když ta mlčela a pravděpodobně hochovi nevěnovala pozornost, musel odpověď vzít Larten na sebe, což vypadalo poměrně na dlouho. "Mmmm..." roztřásla se mu brada, zatímco se soustředil a pomalu s odpovědí přikyvoval, "mmmá-me," ukázal rukou na volnou sedačku vedle sebe, ať si klidně přisedne. "Toto... je v-v-všude p...plno?" zeptal se docela překvapeně, protože to znamenalo, že kdyby mu Lucka řekla, že si sedl do špatného kupé, které patřilo pouze starším studentům, také by musel cestovat na chodbě a sedět tam takhle několik chodit by určitě moc pohodlné nebylo, i když by měl alespoň spolucestujícího v podobě toho nového kluka, pokud od pohledu správně odhadoval, že budou pravděpodobně podobně staří a on také bude nastupovat do prvního ročníku.
A pak už své zvědavé oči, toužící potom dozvědět se o Bradavicích víc, stočil k Lucce. Upřímně, o Bradavicích skoro nic nevěděl, sotva o kouzelnících, protože i když měl matku kouzelnici s darem jasnovidectví, nežila s nimi a otec ho od tohohle světa úzkostlivě držel, dokud to vůbec šlo. I proto bylo zmatené a nechápavě krčení obočí vzápětí na místě... "pre-prefekti?" nebyl si vůbec jist, zda to slovo vyslovil správně, ale to v Lartenově případě beztak nevadilo, protože z jeho rtů plynulo všechno poněkud pomaleji, rozostřeněji a trhaněji.
"Ne," vydechl, aby dal Lucce za pravdu, protože to vypadalo, že vlastně nic jiného ani slyšet nechce a pobaveně se tomu usmál. Kdyby snad nebyl nervózní a nechtěl zdržovat konverzaci, ledabyle by nadhodil, ať pro toho kámoše doběhne, že tu přece ještě mají místo, ale on konverzaci většinou zdržoval, takže se zabořil do sedačky a posunul si kouzelnickou čapku na hlavě, která mu nestála spadávala do čela a z něho do očí. Jakmile dívka začala mluvit o kocourovi, Larten se začal pobaveně pochechtávat a pouze vrtěl hlavou, samozřejmě, že žádného kocoura neviděl, a loupl pohledem po Petrovi, jestli ho neviděl náhodou on. Poté už se Larten natáhl po baťohu, u kterého rozepnul zip a opatrně v něm zalovil. "Jjá zzzvíře nnnemám, ale..." a vytáhl se šťastným úsměvem, jako kdyby teď v rukách držel roztomilé chlupaté koťátko, malý kaktus v květináči. Očividně měl každý pro roztomilost jiná měřítka...
Zamračeně nakrčil obočí, ten jediný by na dívku netipoval, o Zmijozelu už něco slyšel, ale u zbylých třech kolejích si nebyl úplně jistý, takže chvíli přemítal a prohlížel si děvče s plnou pusou, jako kdyby to mohla být indicie. "Mmmm... " mrzimor, chtěl říct. Střelil pohledem po Peterovi, ať nekouká a rychle mu pomůže, tahle holka byla ukecaná až moc a Lartena vyčerpávalo na všechno odpovídat, obzvlášť, když mu všechno trvalo a děvče na něho huhlalo s plnou pusou, což stěží zvládal překládat.

_________________

| +

[size=85]