„Páni, práce v dračí rezervaci musí bejt hustá!“ zahlásil jsem nadšeně a v očích mi přeskočily jiskřičky zájmu. Tohle bych totiž do takového tichého týpka, jako byl Ethan, neřekl. On a pracovat s draky... No ale proč ne, hlavně, aby ho nějaký nesežral. „Profesor O’Shanley tam taky dělá, někde v Irsku, myslím. Minulej rok tam vzal studentstvo,“ přihodil jsem ještě nějaké info, které by Ethana třeba mohlo zajímat, a pak už jsem téma draků opustil.
Považovat se za Ethanova kamaráda byla asi chyba. Na zrzčinu otázku jsem sice přikývl, nicméně hned vzápětí jsem toho zalitoval, když se sám Ethan začal ohánět tím, že není můj kamarád. To bolelo. Jakože dost. Ale co jsem čekal? Byl to Harrington a byl ve Zmijozelu, oni už takoví prostě byli. To ale neznamenalo, že by se mě to nemohlo dotknout. Nevěřícně jsem se na Ethana zadíval, načež jsem se od něj odsunul dál, když jsem teda nebyl jeho kamarád, a založil jsem si ruce na hrudi.
Pokus o debatu o počasí jsem okázale ignoroval, a když se vlak konečně rozjel, zadíval jsem se z okna, abych se nemusel dívat na ty dva magory. To jsem si jednou zase vybral kupé, bravo! Možná bych měl vybalit ten chlast, co jsem vezl v kufru, abych přežil.

_________________

Ren se nenápadně choulila v pohodlné sedačce, avšak vypadala méně uzavřeně, než u ní bylo běžné. Přívětivý úsměv neopouštěl její tvář, a kukadla těkala ze spolužáka na spolužáka. Brzy ji však zaujalo něco docela jiného - opeřený tvor hovící si v klícce nad Jonathanem. Vážně to byla sova! Jistěže Ren viděla sovy i v Příčné ulici, očividně na nich nebylo nic zvláštního. Navíc se v některých učebnicích dokonce objevila zmínka o soví poště! Tihle krásní tvorové očividně fungovali podobně jako poštovní holubi, snad jen vypadali vznešeněji a vlastnil je snad každý kouzelník.. Dokonce i teprve budoucí studenti Bradavic.
S pohledem opřeným na sovu Ren i tak poslouchala rozhovor, který náhle přerušilo zahoukání lokomotivy. Váhala, zda se zapojit, na jednu stranu se v jejich přítomnosti pořád cítila trochu nesvá. Romeo však uvedením svého původu vzbudil v Ren otázku, která ji napadla už při čtení učebnic. "Co.. Co to vlastně znamená být čistokrevný?" zeptala se, ruce si mnouc na stehnech. Chápala, co znamená být jediným kouzelníkem v rodině, nakonec na tom byla stejně jako Julie nebo Isaac. Avšak neměla tušení, co odlišuje nečistokrevné a čistokrevné kouzelníky. A nakonec.. Měla spoustu otázek o kouzelnickém světě obecně. Naštěstí pro ostatní, nebyla dostatečně smělá na to, aby hned začala chrlit otázky jednu přes druhou.
Vteřinku po její otázce pak konečně přišel onen okamžik, který dívku zároveň uklidnil a zároveň rozbušil její srdce jako dlouho ne. Jistě, bývala nervózní ve společnosti jiných lidí pořád, přesto tentokrát byla nesvá.. Poněkud příjemným způsobem. Nakonec, těch pár dní na konci prázdnin převrátilo její život vzhůru nohama. Ještě nedávno bylo před Ren několik let střední školy*, ale jelikož měla přejít nastejnou školu jako většina dětí z její třídy, budoucí roky se zdály beznadějné a šedé. Ale nyní? Nyní Ren opouštěla Londýn v kouzelnickém vlaku, na náprsní kapse mikiny cítila hůlku z ořechového dřeva.. A jeden z jejích spolužáků měl nad hlavou sovu! Táta měl pravdu. Vždycky může a bude líp.

Mimo herně:
* Nemám tušení jak je na tom britský vzdělávací systém v téhle době, můžu se mýlit :D

D3

Dřevo, druhé dřevo, ne-dřevo a volné místo

Druhý chlapec, jehož jméno prcek ještě netušil, se na něj usmál a následně mu i dovolil si přisednout. John byl rád, že už se nikam nemusí stěhovat, protože ho bolely ruce z toho tunového kufru, který s sebou táhl. Pracně ho vytáhl nahoru na polici, kolikrát u toho trochu hekl, protože jeho kufr byl vážně těžký. Bylo tam moc knížek, ale prtě si nestěžovalo a ani nežádalo o pomoc. Nakonec to totiž zvládlo úplně samo.
„Díky! Máš... hezkou přepravku!“ Oznámil s jakýmsi lehce zmateným výrazem ve tváři. Tušil, že uvnitř bude nejspíš nějaká kočička, ale stejně raději pochválil přepravku. Lepší než kdyby se spletl, ne?
Uložil si tedy své věci, batoh nakonec dal také nahoru ke kufru a u sebe si nechal jen Gandalfa a brašnu přes rameno. Posadil se naproti neznámému chlapci k oknu a kamarádsky se na něj usmál. Když k němu natáhl ruku, udělal to samé a potřásl si s ním.
„Těší mě, Jonathan Underwood, předškolák a... co je Mrzimor?“ Optal se a zvedl svoje oči k Daníkovi tam nahoru. Musel, fakt byl vyšší než on. Neměl zrovna možnost, jak se dozvědět o kolejích a všech těch bezva věcech, které se v Bradavicích dějí. Příčná ulice a celkově ta kouzelnická sekce byla až v Londýně, což bylo asi dvě hodiny od jeho rodného města, takže vážně neměl jak se to dozvědět. Na další Danovu otázku přikývl a rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Byl vážně rád, že je čaroděj. Neustále na to musel myslet a teď konečně poznal někoho, kdo je taky čaroděj! To je sen! Jen si tedy vůbec neuměl představit, jak taková čarodějnická škola vypadá a jestli se tam taky učí matematika a Angličtina a přírodní vědy a další normální předměty. Upřímně doufal, že ne.
Pozoroval objevené kotě a usmál se na to malé chlupaté stvoření. S jeho Alfem se tedy mazlit nedalo, jen ho občas hladit a povídat si s ním, ale byl hlavně užitečný na poštu. Kočka ale poštu nosit nemůže, nebo to je třeba nějaká kouzelná kočka a taky může nosit poštu? Co třeba teleportem?
Ve dveřích se najednou objevila další tvář a taktéž malému Johnovi naprosto neznámá. Vypadalo to ale, že se Daniel s tím klučinou znali, alespoň to vydedukoval z pohledu nově příchozího.
„Ahoj,“ pozdravil na oplátku s úsměvem a zvedl se, aby mu když tak pomohl se zavazadly. Sám byl sice děsný prcek, ale tatínek ho učil ostatním pomáhat, nehledě na výšku a fyzickou zdatnost.
„Jonathan.“ Představil se taktéž a znovu se usmál. Měl dneska tak skvělou náladu a už se nemohl dočkat, až konečně pojedou!
Když se Simon ptal na prázdniny, nemluvil, ale přesunul se blíže k oknu. Chtěl vidět ven, aby se naposledy rozloučil s tatínkem. Bylo tam tolik dospělých, v tom davu měl problém ho najít. Nakonec jeho obličej ale přeci jen našel. Usmíval se, nejspíše byl taky šťastný, ale zároveň smutný. Z té dálky to ale Jonathan nemohl posoudit. Otevřel okno, jestliže ještě nebylo otevřené a škvírou protáhl ruku, načež tatínkovi zamával a mával mu tak dlouho, dokud ho měl stále na očích. Poté už ho však požil dav a to bylo naposledy, co svého tatínka na dlouhou dobu viděl.
Otočil se zpět na nové známé v kupé a s chutí se pustil do jakéhokoliv rozhovoru, který byl v plánu.

_________________

"Jasně, obrátím se na tebe. Stejně bys byl první volba... totiž, kdybych něco potřebovala. Víš co, jsi chytrej a už s tím máš zkušenosti a tak," zazubila jsem se a zamávala rukama, abych aspoň trochu naznačila, jak moc je můj kamarád inteligentní. A bylo mi úplně jedno, že začíná vypadat podobně, jak by podle mě vypadal papiňák, kdyby byl člověkem a někdo ho uvedl do provozu.
S přirozeností sobě vlastní jsem odmávla trapnou chvilku, jako by ani nenastala. Nějaké ty Patrickovi rozpaky jsem radši úplně odignorovala - a i kdyby tomu tak nebylo, jen těžko bych si dokázala domyslet jejich důvod. Gwen, no.
Velkoryse jsem přijala i jeho díky, přehodila jsem si nohu přes nohu a rovnou jsem přisadila zářivý úsměv. Pak následovala má přednáška, po které se najednou dostavilo ticho, co mi ale samosebou vůbec nepřišlo trapné. Naopak, ticho bylo vlastně docela fajn, ne? Stejně jsem pak ale byla ráda, když se Patrick taky trochu rozmluvil, i když to na mě působilo trochu zmatečně. "No jo, byl fakt super. A na mistráku jsem nebyla - ono to v poslední době není úplně nejlehčí. Ale jsem ráda, že vyhrálo Finsko - ne, že by Egypt nebyl super. Zvláště ta jejich chytačka je třída! A ano, jsem teta - ty jo, když to řekneš ty, tak to je fakt hustý. Zní to staře, co?" zasmála jsem se, upřímně pobavena. No vážně - ještě chvilku a bude ze mě babička.
"Hmm?" pozvedla jsem obočí, když Patrick tak váhavě začal, a když domluvil, znovu jsem se sluníčkově usmála. "No..." začala jsem vzletně, takže bylo jasné, že přijde delší souvětí, "napadlo mě, že bych mohla hrát za irskou reprezentaci, však víš, odrážečka, anebo by mě bavilo pracovat s malými dětmi. Třeba ve školce nebo tak. Mohla bych si hlídáním trochu přivydělat, že, nebo bych taky mohla dělat cokoli s jídlem - to ještě nemám moc upřesněný, ale rozhodně by mě byvila ochutnávačka v továrně na Čokolamy, však víš, Peru, no, ale.... jediný co vím určitě je, že bych se chtěla zúčastnit revoluce," trochu jsem ztišila hlas a pohlédla jsem ke dveřím kupé, načež jsem se znovu zaměřila na blonďákovu tvář, "nemyslím přímo bojovat - já nevím, mě se to celé nějak nezdá, pálit kletby po někom jiném, vždyť to je postavené úplně na hlavu - ale podporovat Bengál a podobně. Nemůžu jen tak nečinně sedět," rozhodila jsem rukama a pohodlně jsem se opřela - během mluvení jsem se totiž k Patrickovi důvěrně naklonila. Usmála jsem se. "A co ty? Ty už to máš vlastně za pár, co?"

_________________

"Díky," hlesla Kath, věnovala oběma klukům nepatrný úsměv a uvelebila se na sedačku. Roztomilou kočku, která se tak ocitla vedle ní, málem bojácně pohladila po hřbetě.
"Taky mě těší," přijala Prestonovu ruku poté, co je Flavi představil, a potřásla si s ním. "Tohle je Rony. Je tak trochu lhostejný ke svému okolí, takže mu asi nebude vadit ani kočka. Viď, čičiči..." Zatímco dál hladila zmíněného kocoura (doufala, že mu to nevadí), podívala se postupně na oba kluky. "Tahle je čí? Je moc milá," zeptala se. Nevěděla, jestli má Flavi nějaká zvířata, proto nemohla kočičku zařadit.
Flavi jim nabídl sušenku. "Děkuju," usmála se Kath a přijala od něj jednu, jelikož sladké ona nikdy nedokázala odmítnout. "To jsou," souhlasila s Prestonem, načež se k němu otočila a aby hovor nevázl (měla by neodbytný pocit, že je to kvůli ní), zeptala se: "Ty do Bradavic jedeš poprvé?" Sice tušila, že asi jede, jelikož ho nikdy předtím neviděla, ale i tak. Třeba něco poví o svých dojmech nebo o tom, jak se těší nebo bojí... Ona sama byla v prváku dost vyděšená. Ale Preston vypadal naprosto v pohodě, vesele se usmíval, čímž byl Kath docela sympatický. A Flavius byl také takové věčné sluníčko... Nakonec opravdu vlezla do toho správného kupé.
A pak už se vlak konečně rozjel.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Flann slyšel všechno, co slyšet potřeboval, takže sotva vlak drcl a začal se rozjíždět, on stál ve dveřích a koukal, kterým směrem je to do zadních vagónů. Tím sice přišel o možnost setkat se s Dorianem, ale to bylo do budoucna tak jako tak nevyhnutelné a teď neměl na dýmku míru stejně ani pomyšlení.
„No, přesně to chci,“ odpověděl na spolužaččino zmatení, i když pravda byla taková, že sám ještě nevěděl přesně, jak moc násilné to domlouvání bude. Rána pěstí mezi možnostmi pochopitelně byla, ale ještě neznal všechny okolnosti a tak vůbec. Anabelle samozřejmě věřil, ale ještě tu pořád byla možnost, že to špatně pochopila. Byla přeci jen holka a on už si stihl všimnout, že občas uvažují trochu jinak.
„Stačí, když z něj vytluču omluvu, nebo chceš i zub na památku?“ zeptal se ještě před opuštěním kupé, ale tvářil se pořád stejně, to jest spíš nenajedeně než agresivně. Je sice pravda, že svačina od tety by se mu teď mohla hodit hned dvakrát (jednak by se najedl, druhak by pak Andrewa spolehlivě knockoutoval už jenom tím rybím dechem), ale pro samou rytířskou povinnost na ni úplně zapomněl.
„A jdeš taky, nebo tu počkáš?“ zeptal se už z chodbičky, každopádně ať už byla odpověď jakákoliv, neprodleně po ní vyrazil na dlouhou cestu skrz vlak.


Ne že by se nějak chtěl zdržovat, ale vlak byl tradičně narvaný a díky nižší rozjížděcí rychlosti trochu víc drncal, takže Flann sem tam nahlédl i do nějakého toho kupé. Hned v tom prvním se ten šesťák pořád díval Arianě do výstřihu (B5), o vagón dál jela nejdřív děsná hromada malých dětí (C1), pak hromada dětí a ta Japonka (C2), pak explozivní mix s rozbuškou v podobě toho kriplíka Harta (C3), pak spousta lidí, co pořádně neznal, a hurá o vagón dál. Na Maeve mávl (D1), kousek dál si povolil límeček, protože se jaksi oteplilo (D3) a kolem ježišmarjapeklokupé (D5) překonal rychlostní rekord Flashe Gordona. A protože cestou nikde nezahlédl Auroru, která by ho jako jediná dokázala zdržet, dospěl nakonec ke kupé, kde se kromě Winifred z jeho koleje nacházel taky zločinec dne.
Než ovšem vpadl dovnitř, potřeboval vědět, jestli jde Anabelle s ním, nebo se rozhodla radši počkat v druhém vagónu, takže Andrew měl ještě čas se nad sebou zamyslet a strašně zpytovat svědomí.

_________________

John Wells málem promeškal spěšný vlak do Bradavic vinou svého koštěte, které se opozdilo za kufrem plným knih, kam John omylem zavřel svou žábu a poslal ji na strastiplnou cestu v nákladním prostoru. Z koštěte seskočil před nádražím, o chvíli později z Johna vyprchalo zastírací kouzlo a on proběhl ve svých časem ověřených keckách jako vítr přepážkou mezi nástupišti 9 a 10.
Na vlak naskočil ve chvíli, kdy se už povážlivě rozjížděl, takže se zachytil na zádi a z pomyslného balkonku rozjařeně, zuřivě zamával celému nástupišti, než i s koštětem přes rameno zmizel uvnitř vlaku.

Zbožňoval cestování ve všech jeho podobách, dokonce i v té, kdy se chodbička vlaku kymácela a významně skřípěla ve spojích s dalšími vagóny. John se začal prodírat kupředu a snad u každého kupé nakoukl přes sklo dovnitř, rozpustile zamával nebo pozdravil i studenty trousící se chodbičkou a pokračoval. Bylo na něm znát, že se do Bradavic těší možná víc než kdejaký prvňák. U Stargazer v kupé E1, která seděla osamoceně, otevřel bez rozpaků dvířka a zářivě se usmál.
"Slečna Morganová! Už jsem minul tu paní se sladkostmi? Jaké byly prázdniny? Nepřipojíte se ke mně?" Bez vyčkávání na odpověď se odkýval chodičkou dál.
Minul tak postupně všechny vagóny, dokud se neprobojoval až do toho prvního, označeného písmenem A, kde okamžitě objevil další osamocené havraspárské studenty.
"Pane Coopere, gratulace k prefektskému odznaku! Jestli nepohrdnete společností a dokážete se odtrhnout, nechcete mě - třeba i později - seznámit s tím zajímavým titulem, co držíte? Vám ale cesta jistě uteče tak či onak rychle," brebentil vesele a konečně se zarazil u vedlejšího kupé A5 u Lorene Wolfwoodové.
"Vida, další čtenář! Dobré dopoledne, slečno Wolfwoodová. Může to být Lorene? John. Píšou něco zajímavého? Víš, jsou chvíle jako stvořené pro čtení a pak jsou tu ty, kdy je naprosto klíčové umět čtení odložit. Teď je to ta druhá." Bez ptaní osídlil protější sedačku, natáhl si dlouhé nohy a vykouzlil ještě širší a poněkud nepříčetný úsměv. "Neprošvihl jsem tu dámu s vozíkem, že ne?"

_________________

Tamsin kupodivu vůbec nepřišlo divné, že se Arsen už do školy těšil. Sama na tom byla totiž docela obdobně a vlastně se za to ani nestyděla. „Ty brďo, no jo. Ty už máš vlastně po NKÚčkách, to je divný… Docela to letí,“ podivila se s povytaženým obočím. ‚Docela to letí‘... Nemluví náhodou takhle tvoje babička?. Vzápětí nepatrně zavrtěla hlavou, aby vyhnala z hlavy tu jízlivou poznámku, a rovnou navázala na jeho další slova. „No hele, o hostinách mi ani nepovídej. Na ty se těším už od července. Fakt? Páni… ale jako dobrý, ne? Pořád je to lepší než pravidelně drhnout umývárny kartáčkem na zuby, nebo čistit teleskopy s Rodwellem za zády,“ prohodila s lehkým úsměvem na rtech. Když ještě na její otázku ohledně famfrpálu odpověděl záporně, nasadila už neoddiskutovatelně spokojený výraz. „Fajn, to jsem ráda, protože letos s nima vytřeme podlahu. Musíme, protože už prostě nemůžeme skončit druzí. Ono to sice není tak špatný, ale potřetí za sebou už by to bylo fakt trapný,“ odtušila zapáleně, ale ke konci už dosadila lehký úšklebek a zakroutila hlavou.
Jakmile ale Arsen vytáhl z rukávu výtisk časopisu, v očích jí poskočily jiskřičky a s rozzářeným výrazem ve tváři si ho od něho převzala. „Díky,“ broukla ještě, načež skoro s náboženskou úctou otočila na první stránku a na chvíli se začetla. Právě díky tomu jí málem utekl fakt, že už se vlak dal do pohybu.
Ve chvíli, kdy se Arsen ozval s další otázkou, zvedla pohled od pohybujících se obrázků a textu a na chviličku se zamyšleně podívala z okna. „No, když pominu zápasy, tréninky a hostiny, tak asi na Obranu. Letos budeme totiž konečně probírat patrony a na ty se těším už od loňska. A taky se těším na Bastet. A kuchyni. A ložnice. A… no, já se asi těším na všechno,“ odpověděla nakonec a s pokrčením rameny se vesele zaculila. „A co ty? Na co se těšíš? Jakože konkrétně.“ Pozvedla se zájmem obočí, zapřela se do sedadla a bezděky si přehodila nohu přes nohu.

_________________

| +

Jako důkaz toho, že se blíží bouře, přišlo po zmínce o tlakové níži napjaté ticho. Američan založil ruce na hrudi a tvářil se zhrzeně, ovšem Ethanovi to bylo podle všeho jedno a ani jsem se mu nedivila. Potkali se v knihovně... netušila jsem, jestli je to nějaké tajné heslo, které bych měla pochopit, ale nevypadalo to tak. Pro jistotu jsem se na něj párkrát tázavě podívala, ale pak mi jeden z hlasů poradil, myslím že Modrý, abych ho tím nedeptala. Přeci jen je to rodina...
„A budoucí manžel.“
...tak proč ho zbytečně deptat. To následné ticho mi pak vlastně docela vyhovovalo: být doma, možná bych toho času využila a zapsala si něco do deníčku, ale z bezpečnostních důvodů jsem ho nechala doma, aby měl má svědectví někdo šanci najít a zveřejnit. Všechny mé hlasy chvilku hrály slovní fotbal, ale jako obvykle jim to dlouho nevydrželo, protože Zelený si vymýšlel, a já se tedy před dlouhou cestou uvelebila tak, jak jen to na nepohodlných sedačkách šlo.
Zatímco Dorian naštvaně hleděl z okna a Ethan se nejspíš vrátil ke čtení, já se usmívala a snažila se nerušit ho pohledy ani dalším hloupým pokusem o konverzaci.
Stejně jedeme všichni do plynu, tak co...

_________________

Ádri začínal mít pocit, že by se vlak měl už co nejdříve rozjet, a tak kromě občasných (dobrá, možná trochu častějších) pohledů na svou sličnou spolucestující kontroloval po očku i okno, jestli třeba nějakým podivným řízením osudu nepřehlédl, že by se už hýbali. Zřejmě tomu ale stále tak nebylo.
A tak se mohl zase věnovat jen tomu, co Emerald říkala. Rusko mu připadalo neuvěřitelně vzdálené a odlišné, takže i představovat si to bylo zajímavé. Nic už ale raději neřekl, poněvadž jakékoliv další komentáře by nejspíš jen opakovaly všechno, co tu bylo řečeno. A nebo možná nemluvil z úplně jiného důvodu, kterýžto budiž čtenáři neodhalen.
Kdežto o sestřičkách, o těch už se klidně bavit hodlal. "No jasně, určitě netouží po ničem jiném než po dalším Richardsovi ve svojí koleji," usmál se nad tou představou. Baneová byla super kolejní, ne že ne. Tedy, pokud zrovna nelezla ze skříně v učebně Obrany v černém prádélku a s bičíkem. Před svýma vlastníma očima. Eh. Ádri se div neotřásl, když si vzpomněl na hodinu s bubákem. Bylo to dávno ale on tak nějak tušil, že jejich kolejní ředitelka na to ještě nezapomněla.
"Kdo ví, třeba v ní Klobouk uvidí její ještě skrytou část," pravil zamyšleně, načež si dovolil jistou odmlku a v tu chvíli se mohlo zdát, že se konečně vrátil k povaze, kterou u něj celá škola znala. Odráželo se to i v tyrkysových kukadlech, ještě mnohem dříve, než svým chraplákem dodal tiché, mírně mnohoznačné "a pokud je ti alespoň z poloviny podobná, tak, drahoušku, získá kterákoliv kolej krásný klenot," přičemž použil už zase a možná konečně oslovení, které v éře před McTreeovou obvykle k oslovování dívek používal. Přes pokřivený úsměv přešel ale zase k normálnímu, dokonce mírně konejšivému tónu hlasu, poněvadž mu připadalo, že zrovna tohle působí Em starosti. "Určitě z ní vyroste skvělá mladá slečna," prohlásil. A víte co? On tomu opravdu věřil. Vždyť nebylo možné, aby někdo, příbuzný zrovna s Em, mohl být zlý!
Trochu nervózně se zazubil, jako by přeměřoval, jak moc během posledních chvil přestřelil, a prohrábl si dlouhými prsty kudrliny hnědorezavých vlasů. Ve skutečnosti zase tolik nervózní nebyl, ale hnulo se v něm jisté svědomí a tak. No a když se hovor stočil zpět k cestování, dal se vlak konečně do pohybu. Poznámku, že už si myslel, že dneska nevyjedou, si Drian nechal pro sebe a raději se věnoval plánování dalšího léta. "Mluvíš mi z duše, drahá," odkýval souhlasně, "určitě tím budou obě nadšené. A mně se ten plán líbí taky čím dál víc," přidal další pokřivený úsměv. Přesvědčování jeho rodičů určitě problém představovat nebude, tím si byl jistý. Budou rádi, že mají čertíky Richardsovy z domu.

_________________