To, že Flann plánuje jet na ten výlet do bažin mezi krokodýly, mě nijak nepřekvapilo. Bylo to celkem očekávané, a v konečném důsledku docela vítané. Poněvadž je vždycky fajn vědět, že tam s sebou budete mít někoho z koleje, kdo vám nechce urvat hlavu nebo ještě hůř, vyrvat srdce z hrudi a rozdupat ho na prach... a tak. A navíc někoho, kdo dodržuje jisté zásady rytířského chování. Tak nějak.
Jenže pak jsem se, já chytrák, vrátila jak myšlenkami tak slovy k tomu zatracenému mrzimorskému podvodníkovi. A zmínila se o Jane. Paráda. "No... nevím jestli přímo zkoušel, ale taky se s ní tak nějak baví a já mám strach, aby jí taky neublížil jenom proto, že mu věří," přiznala jsem trochu neochotně. Jenže ona ta situace opravdu vypadala tak hrozně stejně, a v mojí mysli, netušící, že to celé bylo dílo mého otce, a že Andy sám s tím vlastně nemá co do činění, se tak rodily scénáře nešťastné zmijozelské blondýnky. Nehledě na to, že jsem prostě chtěla, aby toho grázlíka někdo pořádně praštil mezi oči.
"Mířil někam do zadních vagónů, myslím," můj hlas zněl pořád maličko nerozhodně, když jsem podávala tuhle klíčovou informaci, ale rozhodně jsem se nehodlala pokoušet Flanna zadržet... i když...
"Počkej, snad mu vážně nechceš jít jednu vrazit?" vypadlo ze mě překvapeně. Žádné stopy po zadržování, jen čistý šok. "Teda... pokud jo, tak je to od tebe ohromně statečné a tak, ale..." Nechtěla jsem zase, aby si kvůli tomu, že já blbec naletěla na tak hloupý vtípek jednoho mudlovského šmejda, Flann něco provedl. Byl to sice podivín a všechno, ale vlastně se také dal považovat za jednoho z mála lidí, kteří mi ve výsledku nijak nevadili. A to už je co říct.

_________________

Flaviovy myšlenky stačily už doplout od čokoládových jednorožců přes svatební šaty tedičky Lidelle, které o prázdninách pomáhal šít a zdobit, až po míchání lektvarů, na které se těšil. Zrovna v duchu připravoval Amorův šíp, když do kupé vešel očekávaný spolucestující i s tatínkem. "Ahoj," vesele se na něho usmál a ještě dodal i vychované "dobrý den" k panu Powellovi, který ale brzy kupé opustil. Jelikož byl ale vytržen z přemýšlení o tom, jak by mu voněl takový amorův šíp, začínal mít Flá docela chuť na kakao a čokoládové sušenky. Ano, to vážně spolu nějak souviselo. Uvažoval, zda vyndá sáček domácích od babičky Marte, ale to už mu Preston ukazoval svého psa za oknem. "Tak ten je boží!" ohodnotil s úsměvem Merlina, "a ty dvě paní jsou tvoje maminky? A tamto je tvůj bráška?" ptal se s neskrývaným zájmem v očích, zatímco pozoroval Prestonovu rodinku na nástupišti. Jeho rodiče s ním dnes nepřišli, a ani se jim nedivil. Ne s tím vším, co se v poslední době dělo.
Lady, ke kterému na sedadlo se posadil Preston, přestal dělat stále stejné zmatené kroužky a trochu zaraženě si kecl na zadek a koukal vykulenýma očima, co to nastalo za neznámou situaci, neschopný asi pochopit, že si jenom přisedl sympatický kluk. Když k němu Preclík natáhl ruku, začal ji zvědavě očichávat, jako by něco takového viděl prvně. "Vidíš? Skleróza jak vyšitá," okomentoval tuhle situaci Flavík, který poté začal přemýšlet, že by sundal klec s Tantalem na zem, aby si případně mohl ještě někdo přisednout.
Než to ale stačil skutečně udělat, už nastala ona situace. "Ahoj Kath, jasně že můžeš," usmál se přátelsky na svojí spolužačku z koleje. Sice se nikdy více nebavili, ale byla to kamarádka Gweeny, a Gweeny byla super. A navíc, Kath byla z Mrzimoru, takže prostě super být musela a tečka. Tantalos se vyzývavě podíval na Ronyho a rozčepýřil si peří, aby tak vypadal ještě větší, než ve skutečnosti je, a Lady, který se ocitl v tu chvíli mezi dvěma lidmi, chudáček najednou nevěděl, kam otočit hlavičku jako první. "Hm... Kath, tohle je Preston, půjde do prváku, Prestone, tohle je Katherine, spolužačka z ročníku i z koleje," ujal se nakonec Flavík i představování těch dvou, přičemž se pořád zubil na jednoho i na druhého.
"Chcete sušenku?" zeptal se pak ještě, přičemž vyndal neznámo odkud papírový sáček s těmi domácími čokoládovými od babičky Marte.

_________________

"Když fuk, tak fuk," pokrčil Peter rameny. Jemu to bylo celkem jedno, to Preston potřeboval nutně Merlina s sebou. On měl Alarma a ten mu stačil. A navíc ho mohl klidně nosit v kapse hábitu, tam by se mu vlkodav vážně nevešel.
"To teda nejsem, Preclíku," oplatil oslovení bráškovi se zašklebením. Vždyť přece Preston věděl, že ho nemá oslovovat jako dušený maso! Tak proč to pořád dělal? To opravdu nešlo Peterovi do hlavy. Ať už pak ukazoval bratr za kýmkoliv, nebyl Péťa sto ho v davu najít a zdálo se, že ani ten rytíř si nevšiml Preclíčka.
"Jasně, Aisho," zazubil se na maminku číslo dvě a následně se otočil k té svojí. "Budu na něj dávat pozor, neboj, Anette," prohlásil hlasem, o kterém si myslel, že je děsně dospělý a vůbec, a jako obvykle se prostě pasoval do role staršího bratra. Jako by byli od sebe s Prestonem tak daleko, že jo. "Bude se nám stýskat," opáčila jeho maminka a syna objala. Následovalo Peterovo trochu nervózní rozhlédnutí, jestli něco tak trapného náhodou neviděli nějací důležití lidé. Poněvadž on byl přece velký, a velcí kluci maminky neobjímají. "No.. tak, eh, nazdar," vysoukal ze sebe neurčitě směrem k oběma maminkám, ještě podrbal Merlina za ušima, a pak už si to šinul k vlaku, nevědomky úplně do jiné části než bráška. Vážně totiž předtím nedával pozor, kam Preclík zaběhl. O zavazadla se už postaral Roderic, takže měl Peter o starost méně.


Trvalo mu snad věčnost, než našel kupé, ve kterém by bylo ještě vůbec volno, přičemž hledání Prestona už během prvních pár vagónů raději vzdal. V tom kupéčku, u kterého se zastavil, seděli jen dva cestující - holka s pytlíkem karamel a nějaký kluk. Strčil svou rozcuchanou hlavu do dveří. "Čau, máte tady volno?" zeptal se, "doufám že jo, poněvadž pokud mě nepustíte dovnitř, tak asi pojedu na chodbě nebo co." Následoval uličnický úsměv, aby oba pochopili, že to je myšlené v žertu. Zatím ale Péťa pořád stál ve dveřích, poněvadž ty dva prostě neznal, a i když neviděl sebemenší důvod k tomu, aby ho nepustili dovnitř, byl slušně vychovaný a hodlal počkat, jestli mu vstoupit dovolí. Přinejhorším prostě bude vážně sedět sám na chodbě a prokousávat se Drákulou, kterého si vydupal jako dárek k jedenáctinám, to se toho stane.

_________________

"Je viď? A ano, to jsou moje maminky. Aisha a Anette. Ten pán co tady se mnou byl je Roderic, můj táta. A jo, ten kluk je Peter," kývl vesele hlavinou když se společně s Flavíkem nalepil na sklo. Ještě jednou zamával maminkám a taťkovi na rozloučenou než se tedy posadil na sedačku.
"Třeba se to časem zlepší," pokrčil rameny a pousmál se. Lady byl vážně strašně moc roztomilí a Preclíček na malinký okamžik záviděl Flavíkovi, že má sebou zvířátko a on ne. Ale co už. Příští rok si poveze sebou do Bradavic taky nějaké zvíře! "Je tak strašně roztomilí! A jé ty máš i sovu? To se smí mít dvě zvířata sebou?" Optal se chlapec zvědavě když spatřil klec se sovičkou.
"Ahoj," Preston se široce usmál na dívku, která vstoupila k nim do kupé a přikývl hlavinou, že si může přisednout. "Těší mě," broukl poté jakmile ho Flá představil a natáhl k dívčině svou ručku. "Jak se jmenuje?" Optal se poté na sovu, kterou si sebou Kath přinesla.
"Sušenku? Dám si," přikývl chlapec s úsměvem a v duchu se zasmál svému bratříčkovi. Protože Flá byl úžasný a ještě ke všemu měl sušenky! Těm od rodičům se samozřejmě nic nevyrovná, protože měli vždycky takovou tajnou ingredienci, ale tyhle čokoládové byli taky fajn. "Jsou strašně dobrý," prohlásil poté co spolkl soustu a vesele se zazubil.

_________________

Představení Arianiných emocí jsem sledoval s překvapením v očích, protože tohle jsem u ní nikdy předtím neviděl. Ne že bych se někdy zajímal o její emoce, ale bylo zajímavé vidět kus zdi, jak na vás vrhá emočně nabitý pohled. Akorát to cukání jejího oka mě docela děsilo, ale najevo jsem to nedával. Jen mě napadlo, že je tohle možná předzvěst strašné hormonální bouře, a v duchu už jsem plánoval evakuaci. „Já říkám jenom samý inteligentní věci, Harringtonová, to my z Havraspáru děláme,“ vysvětlil jsem lhostejně a pokrčil rameny.
Když se začala ohánět těmi papíry, které neměla, pobaveně jsem se zašklebil a v očích se mi nebezpečně zablesklo. „Když nemáš papíry, znamená to, že teoreticky nejsi nakažlivá, ne? Tak já tu zůstanu. Jestli to ale přežiju, to fakt nevím,“ zkonstatoval jsem nakonec. Z její společnosti jsem sice zatím moc nadšený nebyl, ale taky se mi nechtělo zvedat kotvy, vrhnout se do přeplněné uličky, a hledat kupé, kde mě nikdo nebude otravovat. To radši budu trpět tohohle cvoka.
Po očku jsem sledoval, jak přes sebe Ariana přehazuje hábit, ale pak jsem si jí přestal všímat. Očividně měla plné zuby toho, že jsem jí očumoval, a já měl dost jejích keců. Mlčení a vzájemná ignorace bylo dokonalé řešení, fakt. Natáhl jsem se přes svou sedačku tak, že jsem se zády opřel o stěnu s oknem a nohy natáhl směrem k protější stěně. Ruce jsem si založil na hrudi a pozoroval, jak chodbičkou tu a tam projde nějaký student. Začínal jsem doufat, že se vlak brzo rozjede, já usnu, a až se probudím, budeme v Bradavicích.

_________________

Jej pohľad bol stále veľmi skúmavý, hoci si už pomaly ale isto začínala dávať pozor na to, aby na neho necivela príliš dlho. Občas teda svojim očiam dovolila zablúdiť k oknu či k preskleným dverám za ktorými sa neustále niekto pohyboval a nakúkal dnu, akoby veľmi prekvapený, že vidí túto chrabromilskú dvojku sedieť "bok po boku". Bola rada, že si k nej prisadol práve on, pretože rozprávať sa s ním bolo tak prirodzené a jednoduché ako len s veľmi malým počtom ľudí v jej okolí.
"Oni majú svoju hudbu a počúvajú ju prekvapivo veľmi družne." Zľahka sa zasmiala na jeho otázke, pretože ani ona celkom nechápala tomu, ako niekto nemohol poznať tak známe hudobné kapely ktoré ovládali všetky muklovské hudobné rebríčky. "Samozrejme, nájde sa aj pár výnimiek, no je ich dosť málo. Rusi sú veľmi hrdý na svoju kultúru." Spresnila, pretože sa samozrejme stretla aj s pár ľuďmi, ktorý poznali aj mnohé iné muklovské kapely, no to ešte neznamenalo aj to, že ich počúvali. Každopádne, návšteva tejto krajiny bola pre ňu veľmi veľká skúsenosť a raz sa tam určite bude chcieť vrátiť, hoci možno nie k príbuzným svojej matky. Tak k nim určite nie. Prehovorilo jej vlastné svedomie, s ktorým maximálne súhlasila, no hneď potom znovu vyhľadala Adrianov pohľad a plne sa sústredila na jeho príjemný hlas. "Tak to potom určite skončí v Chrabromile. Baneová bude mať radosť." Zľahka sa uškrnula pri predstave ich vedúcej fakulty, ktorá si určite pamätala časy, kedy do školy chodili aj jej rodičia a je nutné podotknúť, že to už bolo celkom dávno. "Kadie je mi veľmi podobná. Teda aspoň výzorom. Obe sme po našej matke, no Kadie od nej bohužiaľ pobrala aj veľa charakterových čŕt," priznala s jasným sklamaním v hlase a aj úsmev jej mierne poklesol, "takže podľa mňa skončí v Slizoline ako ona, aj keď si to vážne neprajem." Zhlboka si povzdychla a pohľad jej skĺzol z jeho tváre späť k oknu v prekvapení, že vlak ešte stále nevyrazil a oni stále stáli na nástupišti plnom ľudí. Myšlienka na to, že bude jej malá sestra vo fakulte kde sú všetci povahovo rovnaký a dokonca aj horší ako jej matka jej proste naháňala strach. Čo z toho dievčaťa vyrastie v takej spoločnosti? Tá otázka jej už veľmi dlho kradla spánok, a preto sa veľmi snažila zmieriť vplyv matky na malú Kade, no teraz nad tým myslieť nechcela. Vždy jej to totiž pokazilo náladu a načo si kaziť náladu v tak príjemnej spoločnosti. Namiesto ťaživých myšlienok svoju pozornosť radšej sústreďovala na Driana a popravde to vôbec nebolo ťažké. Či už to bolo výzorom, pútavými očami, hlasom alebo celkovým vystupovaním, nemala problém vnímať len jeho a zabudnúť na ostatné veci. "Určite by to bolo fajn pre obe," na tvári sa jej opäť usadil ten ľahký, príjemný úsmev, "je dobré poznať aspoň niekoho, keď ideš do školy plnej cudzích ľudí. No a kde je lepšie spoznať sa ako na tak krásnom mieste, ako je Egypt?" Úsmev sa jej ešte o niečo rozšíril pretože vedela, že s tým bude Kadie určite súhlasiť. Možno bude trochu oriešok presvedčiť o tom matku, no na to už má svoju taktiku a je to zvládnuteľná vec.

Ani jeden z jejích spolucestovníků bohužel nebyl schopen Bessie odpovědět na typ lokomotivy, nicméně dívka si z toho nic nedělala a jen mávla rukou. Však ona se to nějak dozví a ona když si něco umanula, nenechala to jen tak být, maximálně pouze na chvíli. Zářivě se zazubila na Suzu, když jí pochválila vlasy, a jakmile Dante představil sebe i starší dívku, Bessie si uvědomila, že by se taky mohla představit. „Moc pěkný jména. Já jsem Bessie. Bessie Stewartová,“ pronesla s úsměvem. Samozřejmě že zůstala pouze u Bessie, neměla zájem se svěřovat s celým svým jménem, které upřímně vědělo jen velmi málo lidí mimo rodinný okruh. Po chvilce se k nim dostal ještě jeden chlapec a kupé bylo najednou plné. „Nazdar, já jsem Bessie!“ představila se i jemu a věnovala mu přátelské uculení. „Takže ty už do Bradavic chodíš?“ otočila se vzápětí na Suzu a zvědavě na dívku zamrkala. „Jaký tam je jídlo?“ vypadlo posléze z Bessie. Ano, opravdu se neptala na profesory, koleje, ale na bradavickou kuchyni.
Když se ozvalo zahoukání značící brzký odjezd vlaku, Bessie se naklonila k oknu a divoce – ale opatrně, aby nesmetla své nové kamarády – zamávala na svého dědečka, který jí zamával nazpět a pozvedl fotoaparát, který mu visel kolem krku. „Hele, hele, děda nás chce vyfotit, vidíte ho? Zamávejte, honem!“ vybídla Bessie beze studu Danteho s Damienem a Suzu a ať už zareagovali jakkoliv, ona rozhodně mávala dědovi do té doby, než jí zmizel z dohledu. „Chcete někdo žvejkačku?“ ozvalo se z Bessiina místa, když se děvče posadilo zpět na své místo a začala se štrachat v zelené plátěné tašce, kterou měla přehozenou přes rameno. Bůhvíproč odtamtud vytáhla šroubovák a položila ho vedle sebe. Následovalo pár drátků a podobné věci, až nakonec se opět narovnala a vytáhla konečně i ten balíček s jahodovými žvýkačkami, které nabídla kolem dokola.

_________________

„Jo,“ zněla další stručná odpověď z Ethanových úst. A kdyby Lofty nepřidal další dotaz, on by konverzaci ohledně toho, co čte, považoval rozhodně za uzavřenou. Ethan o sobě a svých koníčcích mluvil jen nerad, ale když se ho někdo zeptal přímo na to, co ho zajímalo, nedokázal v sobě potlačit potřebu dotyčnému něco k věci sdělit, i kdyby to mělo na chvilku vypadat, že dokáže dát dohromady i složitější monolog. „Chtěl bych drakologii jednou studovat a pracovat v nějaké dračí rezervaci, jo, takže se o ně zajímám,“ rozpovídal se na svůj vkus až neuvěřitelně rozvitě. Div ho to nevyčerpalo.
Ethan doufal, že Hillary Loftyho na chvilku zabaví a on bude z obliga, jenže v tom Lofty prohlásil něco, co i jeho samotného dokonale nadzvedlo ze sedačky. Obrazně tedy, jinak zůstal sedět na svém místě, jen stočil k mladíkovi vedle sebe šokovaný pohled, který mohl Hillary jasně prozradit, že on Loftyho kamarád rozhodně není a nikdy nebyl. „Není to můj kamarád, potkal jsem ho jednou v knihkupectví,“ uvedl věci na pravou míru, protože on si takhle rychle kamarády rozhodně nedělal a navíc Loftyho za svého kamaráda nepovažoval. Vlastně ani neuvažoval nad tím, že by se jím Lofty jednou mohl stát.
A pak Hillary celou neexistující konverzaci v pár nevinných slovech zabila a vlak se rozjel. A tu si vezmeš.

_________________

C2 - Dante, Suzu, Bessie a Damien

Ozvalo se zahoukaní lokomotivy. Dante nahlédl z okna a viděl, že šrumec na nádraží se ještě zvýšil, jak poslední pasažéři naskakovali do vlaku. Pak s sebou vagón lehce trhnul, což usadilo Danyho hlouběji do sedadla a vlak se dal do pohybu. Danym projela nová vlna nadšení. Konečně je to tady. Než se vlak rozjel, stihl do kupé přistoupit ještě jeden chlapec, čímž se obsadila všechna čtyři sedadla. Dany si všiml, že Damienova angličtina má trochu zvláštní přízvuk, ale rozhodně nebyl tak patrný jako u Suzu, protože ta zkomolila každé třetí slovo. Danymu to přišlo ale celkem roztomilé. Bessie ho nepřestávala překvapovat. Ta holka evidentně ani chvilku neposeděla a svými dotazy ho dokázala dokonale odzbrojit. Rozhodně měla jiné priority než Dante. Nejdřív se ptá na typ lokomotivy, na to pak první věc, která jí zajímá na Bradavicích je kuchyně? Danymu se hlavou honilo tisíce otázek ohledně školy, kterou ještě dnes večer navštíví a ona se ptá zrovna na kuchyni. Pobavené se na ní usmál. "Jestli máš už hlad, mám tu sváču od mamky. Samozřejmě mě pečlivě vybavila na cestu." Zazubil se na všechny. V tom Bessie vykřikla a hnala se k oknu. Po výzvě k mávání si Dany stoupl vedle ní, bezmyšlenkovitě jí hodil ruku okolo ramen a vesele mával do foťáku jednomu stařečkovi, kterého Bessie označila za dědečka. Když se pak posadili, rozčísl Dany ticho další otázkou. "Do jaké koleje myslíte, že vás zařaděj? A může si člověk vybírat? Bylo by super být v koleji s někým z vás a mít tam aspoň jednoho známýho." Konečně ze sebe Dany dostal to, co ho trápilo nejvíce. Bál se, že ho pošlou do koleje, kde nikoho nebude znát a nebude se tam mít s kým bavit. Na dotaz Bessie ohledně žvýkačky jen přikývl. Hlavně když se zmínila o jahodový, tu prostě miloval. Natáhl k ní ruku.

_________________