Em bola ten typ človeka, ktorý si svoju spoločnosť vždy všímala ako celok. Výraz jeho alebo jej tváre, štýl vyjadrovania, postoj, oblečenie, čo pri rozprávaní robí s rukami a v neposlednom rade aj to, či pôsobí slušným dojmom. Pri Adrianovi to však bolo o niečo náročnejšie, ako obyčajne. Bolo pre ňu veľmi ťažké sústrediť sa na niečo iné, ako na jeho oči a hlas, pretože ako jedno tak aj druhé mali na ňu, a určite nie len na ňu, veľmi zvláštny vplyv. Svojím pohľadom teda neopúšťala ten jeho, jedine na krátke chvíle keď už mierne zahanbene sklopila zrak a v duchu si rýchlo nadávala, že civieť na niekoho sa predsa nepatrí. Potom však aj naďalej pokračovala vo svojom zaujatom pohľade, pričom úsmev neopúšťal jej tvár ani na okamih. "Je to tam naozaj pekné, to áno, len to nie je tak úplne šálka mojej kávy. Naši príbuzní žijú na severe, takže je tam o niečo chladnejšie a navyše sú všetci povahovo neskutočne podobní mojej matke a to značí veľmi sťažené konverzovanie. Nehovoriac o značnej jazykovej bariére." V krátkosti mu ozrejmila to, ako asi vnímala celú návštevu ruskej vetvy svojej rodiny, keďže nechcela zachádzať do úplne presných podrobností a unudiť ho tak na smrť. Veď kto by už len chcel počúvať o rozpačitých večeriach, ktoré po väčšinu času doprevádzalo len trápne ticho alebo krátke posmešné poznámky na úkor menej významných rodín, akoby ich rodina bola tá najlepšia na svete. Vďačne sa teda chytila jeho ďalšej otázky a tvár malej Kadie sa jej zjavila v mysli tak jasno, akoby pred ňou naozaj stála a úsmev sa jej teda opäť o niečo rozšíril. "Máš dobrý postreh," uznanlivo prikývla, hoci bola naozaj veľmi prekvapená, že ti to všimol, "Kadie nastupuje do školy budúci rok." Práve vtedy, keď ja už budem preč. Neodpustila si krátku poznámku prenesenú len tak, vo svojej mysli a tvár jej sestry sa jej pred očami rozplynula tak rýchlo, ako sa tam zjavila. "Ani tvoja sestrička k nám ešte nechodí, však? Teda, ak nenastupuje tento rok. Nemám pocit, že by som počula o nejakom inom Richardsovi." Skonštatovala po krátkom zamyslení po tom, čo spomenul že aj on trávil čas so svojou sestrou. Bolo príjemné vedieť, že nie je sama, ktorá sa snaží so svojimi súrodencami tráviť čo najviac času. Rodina pre ňu bola vždy to najdôležitejšie aj napriek tomu, že si s matkou nie sú povahovo veľmi podobné. Teda, aspoň vo väčšine vecí nie. Kadie je však celá po mame, čo sa týka výzoru aj povahy, a preto sa ju ona sama snaží naučiť vnímať veci inak, ako ich zľahka povýšenecká a vážna matka. "Je od teba naozaj pekné, že si s ňou trávil čas. Určite je rada, že má takého staršieho brata, ako si ty." Po krátkej chvíľke vlastného zamyslenia mu bola nútená zložiť poklonu, pretože si veľmi vážila ľudí, ktorí sa starali o svoju rodinu tak, ako sa snažila aj ona. Nebolo to totiž tak bežné, ako sa na prvý pohľad mohlo zdať. Z jeho hlasu však bolo jasné, že by rád počas prázdnin robil aj niečo iné a ona to úplne chápala. "Čo sa týka cestovania, stále môžeš niekam ísť počas zimných prázdnin alebo po ukončení školy. Ja rozmýšľam nad krátkym výletom do Egypta, spoločnosť by bola vcelku vítaná." Prezradila mu svoje plány s ľahkým pokrčením ramien, pričom ale stále pozorne sledovala jeho zaujímavé oči očakávajúc to, ako sa pri odpovedi na túto nevinnú ponuku zatvári.

Arianiných otrávených, nezaujatých, vražedných a dalších pohledů jsem si samozřejmě nevšímal, a pokud jsem nějaký zrovna postřehl, nic jsem si z toho nedělal. Tohle na mě prostě nezabíralo, zabít pohledem už se mě pokoušelo tolik lidí, že mi to nepřišlo zvláštní. Naštěstí jsem nevěděl, co se blondýně honí hlavou, protože kdybych měl šanci nahlédnout do jejích myšlenek, asi bych se fakt zhrozil a utekl. A už by mi nikdo nenakecal, že je Harringtonová jakž takž normální – všichni členové tohohle klanu byli divní. Jakože fakt hodně divní.
„No a to nesmím?“ odvrknul jsem ohledně zírání na odznak a povytáhl jsem tázavě obočí. „Tě obdivuju, žes ten kus kovu dostala, ne? To jsem totiž fakt nečekal,“ prohlásil jsem s pobaveným úšklebkem ve tváři. Vždyť kdo by čekal, že se zrovna zdivomilná Ariana stane prefektkou? No, každopádně jsem usoudil, že jí radši moc nenaštvu, protože jsem fakt nechtěl celej rok oprašovat její oblíbené zdi zubním kartáčkem. „Bloncko, ty si fakt nerozumíš. Máš kecy, když ti prsa lezou ven a chlapi na ně koukaj, ale volnější košili by sis taky nevzala,“ protočil jsem vzápětí očima a nechápavě zakroutil hlavou. Prostě ženský, co jinýho od nich čekat, že jo. „Nedíváš se mi do výstřihu, protože žádnej nemám, kotě,“ zavrkal jsem, laškovně na ní mrknul a upravil jsem si límeček košile. Když pronesla něco o tom, že jsem chlupatej, zatvářil jsem se lehce zmateně a přejel si prsty po strništi na tvářích. Tak hele, nedávno jsem se holil! Nebyl jsem zarostlej, rozhodně jsem neměl žádnej hipsterskej plnovous. „Já přece neřekl, že mi to vadí. Tobě vadí, že ti čumím do výstřihu.“
Musel jsem se pobaveně šklebit, když jsem si všimnul, jak je Ariana v košili natěsnaná, a že skoro nedýchá. A v duchu jsem obdivoval knoflíky té košile, že ještě pořád drží. Odvrátil jsem ale pohled, aby mě zase nenařknula ze zírání, založil jsem si ruce na hrudi a zatvářil jsem se docela otráveně. Fakt jsem čekal, že bude jízda v tomhle kupé větší zábava a míň mimózní, ale to jsem byl asi dost naivní. Vždyť to byla Ariana.
Ve chvíli, kdy Ariana začala mluvit o tom, že by jeden z nás měl z kupé vypadnout, jsem se na ni znovu zadíval a nakrčil nesouhlasně čelo. „Hele, já nikam nejdu. Jestli ti tak moc vadí moje společnost, nedržím tě tu,“ zkonstatoval jsem chladněji, než u mně bylo obvyklé. „Ale počítej s tím, že vylezeš ven, a polovina puberťáků ti začne čumět do výstřihu.“ Tady máš jenom jednoho puberťáka, to je docela výhra.

_________________

<<<

"Přidej Stephanie, jinak nestihneš ten vlak," dívenka protočila očima v sloup když na ní promluvila máma, ale i přesto do kroku přidala. Věděla, že za jejich zpoždění mohla ona sama, jenže ona tu knihu o H. H. Holmesovi prostě potřebovala. "Kdyby mi tu knihu sehnal Evgeny už včera, jak mi slíbil, nemuseli by jsme teď tak pospíchat," pokrčila dívenka rameny a hodila po svém bratříčkovi uražený pohled. Protože ona ho minulí den žádala o více věcí a jediné co jí z toho přinesl byly nové náušnice. "Hele já za to nemůžu! Když by jsi mi napsala seznam, na nich bych nezapomněl," bránil se Evgeny a i když na něm bylo poznat, že chce ještě něco říci, raději mlčel. Daryi nenávistný pohled mu totiž stačil.
"Usměj se trochu," broukl ke své sestřičce Dominic jakmile se zastavili před přepážkou. Jenže jak se mohla Daryinka usmívat když tady všude byl ten hrozný póvl? Pořád nemohla pochopit, proč je nástupiště na takovém místě. Vždyť mohlo být kdekoliv! Ale ne, oni ho musí šoupnout na místo kde chodí tolik mudlovských šmejdů. "Tak můžeme?" Tentokrát na dívenku promluvil Nikolay, který vzal Steph za ruku a tázavě povytáhl obočí. Darya se neklidně ošila a nakonec přikývla. Chtěla to mít už za sebou, a proto společně se starším bratrem prošli přepážkou..
"Co nejdřív nám napiš, ano?" Dívenka se otočila na svou matku, která se se zbytkem rodiny vyloupla hned po nich. "Pokusím se napsat hned zítra," přislíbila dívenka své matce a jakmile se se všemi rozloučila vydala se k vlaku společně s Dominicem, který jí pomáhal s věcmi. Prošli, tedy skoro proletěli, kolem prvního kupé ve vagónu C, protože za prvé byli plné a za druhé si Daryinka všimla, že tam sedí Romeo&Julie, se kterými popravdě nechtěla mít nic společného. V druhém kupé sice bylo ještě volné místo, ale dívenka dala jasně najevo, že tam prostě nepůjde.


"~Já chci do kupé kde budu úplně sama!~" Zaúpěla dívenka rusky v momentě kdy otevřel Dominic dvířka třetího kupé. "Tak to máš smůlu," broukl ke své sestřičce s úsměvem Domča a šoupl jí věci do úložného prostoru. "Doufám, že vám nebude vadit když zde svou malou sestřičku zanechám," Stephanie probodla svého bratra nenávistným pohledem, ale ten si toho už nevšímal protože nečekal žádnou odpověď od chlapců a i kdyby měli něco proti, mohli si stěžovat jedině tmavovlasé dívence, protože za sebou zabouchl dvířka a zmizel z vlaku pryč. Jakmile byl Dominic pryč zmizel z dívčiny tváře úsměv. Svezla se na jedno volné sedadlo a teprve poté si oba chlapce prohlédla. "Jsem Darya Udinov," to bylo asi tak jediné co z ní pro tuto chvíli mohli dostat, protože neměla potřebu se s nimi nějak vybavovat zvláště když v rukou stále držela svou novou knihu.

_________________

<<<

"Mami, já ti říkala, že můžeš zůstat doma." ohradila jsem se snad už po dvacáté, když se malá dvojčata jala brečet. Po tomhle zvuku se mi v Bradavicích opravdu stýskat nebude. "Ale zlatíčko, já tě chtěla strašně moc vyprovodit, vždyť víš, že si můj brouček a bez řádného rozloučení by se mi stýskalo." usmála se na mě a volnou rukou mě pohladila po vlasech. Byl na nás určitě krásný pohled. Matka a otec drželi po jednom miminu a vedle nich z každé strany stálo další dítě. Mně se pro tentokrát nechalo prestižní místo mezi rodiči, ale tak ať si to užijí, teď mě dlouho neuvidí.
Táhla jsem svůj těžký kufr a nakukovala do oken vlaku. Mami, tati, tak já už půjdu, aby mi to třeba neujelo..." prohlásila jsem, i když to nevypadalo na zase tak moc brzký odjezd. Oběma rodičům a malým dvojčatům jsem dala pusu, Kaenovi jsem rozcuchala jeho skvělí účes a s Amélií jsem si potřásla rukou. Jasně, byla to moje sestra, ale... Nahrnula jsem se do vlaku a snaživě za sebou táhla kufr. Nakonec jsem se dostala dovnitř. Měla jsem vysněno, komu znepříjemním cestu vlakem. Sice asi nebudu moct sedět s Feely, ale ono se to dá vydržet. Šla jsem po tom nepříjemném hlásku a nakonec dorazila k cíli.



"Zdravím." vešla jsem do kupéčka s naprosto vážnou tváří. Uklidila jsem kufr a sedla si na poslední volné místo. "Doufám, že nepřekážím." prohlásila jsem a podívala se na Tarena. Snad to Tarenovi nebude vadit tak moc, aby odešel, protože to bych měla jízdu asi zkaženou. To děvče totiž nevypadalo nijak zvlášť hovorně a jasně, byl tam ještě ten kluk, nejsem sin moc jistá jménem, ale prostě kdo ví, jestli si budou chtít povídat...

Mimo herně:
Kdybych fakt vadila, tak mě vyhoďte...

_________________

Fascinovaně jsem zíral z okna a propadal mírně necharakteristické zadumanosti, která se především týkala toho, jak tohle doma napravím, a jestli se mi to vůbec chce napravovat, když se dveře kupé otevřely a dovnitř vpadl se vzteklým brbláním někdo, koho bych dneska vážně nejradši neviděl. Podívejte, když jsem říkal, že bych stál o společnost, nemyslel jsem Tarena Harta. Nikdo se špetkou rozumu v hlavě by nemyslel Tarena Harta.
Zadíval jsem se na nechtěného nejspíš-spolusedícího, jako by na mě zpoza rohu vybafl transvestita v růžovém boa. "A ty tu jako chceš co?" tázal jsem se s kyselým šklebem na tváři, jelikož, safra, to už bych spíš bral i Spencer, která sice byla hrozně zlatá, ale dovedla člověku spolehlivě vymluvit díru do hlavy. Bohužel, potenciální plot twist mi zkazil sám Taren, který se mě zhruba ve stejnou chvíli zeptal na to samé. Zakoulel jsem očima.
"Tak to žijeme ve zvláštním světě, když už i kupé ve školním vlaku někomu patří." Z hlasu mi odkapával sarkasmus tak silného kalibru, že jsem si místy sám nechtěl věřit. No, evidentně jsem byl mnohem zatrpklejší a jedovatější, než jsem si původně myslel. Nejevil jsem ale ani ty nejmenší známky toho, že bych se zvedal a šel vyklidit Tarenovo kupé. Ať se hezky zvedne on a rychle vypadne.
Do kupé vlítla Lucy. Hodil jsem na ni prosebný pohled, ať mi jako pomůže, jenže tohle byla Lucy, a proč jsem vůbec čekal, že by mě v tom s potutelným smíchem nenechala? Zakabonil jsem se ještě víc, když za sebou nebelvírka zapráskla dveře a odsunula se do vedlejšího kupé, a udělal si mentální poznámku, že kdyby mě události přinutily skutečně vysmahnout, mohl jsem se schovat vedle. Cesta s Tarenem Hartem, to chtělo trpělivost. A antistresový míček.
Než se stihlo dát kupé po nečekané návštěvě sušenkového monstra dát zase dohromady a pokračovat v salvě jízlivých poznámek, otevřely se dveře znovu a někdo tu vyklopil holku, která vypadala asi na budoucí prvačku, tvářila se víc jako osina v zadku, než sám Taren, a představila se jako Darya Udinov. Poplašné majáčky se rozezněly, tohle znělo rusky a nejspíš i čistokrevně, Arsen byl tak trochu Olšenko a zbylí čistokrevní Rusové ho vážně neměli rádi, to vážně budu muset znovu zachraňovat svého o dva roky staršího vlkodlačího kámoše?
"To se tady houfujou rozbití lidi, nebo co?"
Snad na potvrzení mých slov se dveře odsunuly ještě jednou a dovnitř vpadla jistá Evelin McCourtneyová, kterou jsem sice osobně pořádně neznal, ale drby ji předcházely. Nevěřícně jsem zatěkal pohledem mezi ní a Tarenem, a po obličeji se mi rozlezl skoro maniakální úsměv. No, příjemnou cestu, parchante.
"Evelin, hádám?" usmál jsem se na nebelvírku mnohem, skutečně mnohem mileji, než na zbylé dva studené čumáky, a natáhl k ní ruku. "Já jsem Cass," a ty jsi zapálila Tarena, takže vítej a pojď se u nás posadit, možná pro tebe najdu i sušenku.

_________________

C2

"Budu se muset nechat překvapit" Zareagoval Dante na Suzinu odpověď ohledně výběru do koleje. Když dívka přiznala svojí národnost, Dante pouze přikývl. Nejdřív ho napadlo, jestli není Američanka, ale to by její angličtina byla víc v pohodě, jen s jiným přízvukem. Myslel tedy na Asii, ale nedokázal určit přesnou zemi. "Na to, že se učíš anglicky jen dva roky, mluvíš celkem dobře. Když si člověk trochu přivykne, dá se ti v pohodě rozumět." Zalichotil jí. "Já jsem se narodil v Anglii a maminka je taky angličanka, ale má italské rodiče a taťka se dokonce v Itálii narodil, i když většinu života žije tady v Anglii. A mě pojmenovali po nějakém slavném italském spisovateli."

Když Suzu vytáhla svého myšáka, Dany pevněji přidržel Tita. Sice ani nevěděl, jestli jeho kocour myši loví, navíc když je to kouzelnickej kocour a Suzu má určitě kouzelnickou myš, tak jsou třeba naučený, aby se vzájemně snášeli. Ale nebyl si jistý, přeci jen měl Tita teprve chvíli. "Opravdu zvláštní jméno pro myš. Jak tě tohle napadlo?" Prohlížel si myšku. To by mě zajímalo, jestli se jen spletla, nebo mu tak říká schválně.

Do dveří vstoupila další dívka a pozdravila vskutku svérázným způsobem. Dany se na ní otočil. Obrovské hnědé kudrliny si razily svojí cestu všudemožně a rozhodně neměly určený směr, kterým by měly jít. Pak si teprve chlapec prohlédl obličej. Jiskry v očích byly zřejmé. Dívka se na ně šibalsky smála. "Jasně, je tady volno. Klidně ber místo." A ukázal na dvě volná místa. Chtěl vstát a pomoct dívce se zavazady, ale ta byla rychlejší a lehkým pohybem je mrskla do zavazadlového prostoru. Hned jak se posadila, zaskočila Danteho netypickou otázkou. "To fakt netuším, vím jen, že je červená." S náznakem úsměvu dával najevo, že vtipkuje. "Jedeš do Bradavic poprvý? Já jsem Dante a tohle je Suzu."

_________________

Když si Taren uklidil kufr, mohl si konečně rozepnout knoflík na černém lesklém saku a sundat si ho, protože byl konec léta a venku bylo stále docela teplo, nehledě na kupé, ve kterém bude za chvíli nesnesitelné dusno. Když sako opatrně pověsil na háček, chvíli se prohlížel v odrazu skla a urovnával si důležitě límeček čistě bílé košile, aniž by vnímal Cassidyho pohled plný nadšení. Až chlapcova druhá věta ho donutila rozpohybovat své přísně semknuté rty a stočit k zrzkovi ledové oči. "Špatně ses narodil," odsekl mu povýšeně. Samozřejmě, že si nějaký méněcenný kouzelník nemohl dovolit vlastnit kupé. Když viděl Finleyho, neměl ani na pořádné oblečení, natož na kupé. A Taren sice tohle nevlastnil, ale v duchu si to zapsal do pomyslného bločku, co bude lepší do příště zdokonalit, aby ho nikdo ve vlaku nemohl otravovat. Za pár minut, až do kupé vstoupí Evelin McCourtneyová, si tuhle poznámku v myšlenkách tak pětkrát zběsile podškrtne a zapíše za ní vykřičník, ale to předbíháme.
Zavrzání dveří ho donutilo otočit se od okna a pohlédnout na chlapce, který vstrčil malou sestru do kupé téměř násilím. Taren si dívku pozorně prohlédl, klidně přenechal prostor Cassidymu na představení, než on sám k dívce natáhl svou pravačku a zadíval se jí do očí. "Taren..." jeho hlas překvapením utichl, když si uvědomil, že před ním sedí nějaká Darya Udinov. Úšklebek se přeměnil ve spokojenější, když shledal, že ta cesta nebude možná tak strašná. Úroveň kupé se hned pozvedla. "Hart," dořekl vzápětí a usadil se zpět na své místo, kde si přehodil pohodlně nohu přes nohu a zabloudil pohledem ke Cassidymu. Moc dobře si pamatoval, jak mu tenhle bastard před rokem dal facku. Otráveným pohledem k hodinkám chtěl dát najevo, že by už mohl vlak vyrazit, ale zrovna v tom se dveře otevřely znovu a v nich se objevila Evelin...
"Tebe nevyhodili?" ušklíbl se jízlivě směrem k dívce, aniž by pozdravil, "Baneová je vážně neschopná kolejní. Ještě, že je tak stará, že než dostudujem, bude pod drnem," zašklebil se posměšně a podíval se po ostatních spolužácích s povytaženým obočím, jako kdyby je rovnou vybízel, aby mu odporovali a on je mohl argumenty roznést v prach. "A ty nebuď smutná," stočil pozornost zpět k Evelin, kterou propaloval intenzivním pohledem, "zařídím, aby ses na nádraží jen otočila a jela zpět domů," pronesl se spokojeným úsměvem a vyhlédl směrem z okna. Rozhodně nesouhlasil s tím, že holka, která se pokusí zaživa upálit svého spolužáka, bude ve studiu v Bradavicích pokračovat. Pro ní se hodil možná tak Azkaban, ne prestižní škola.

_________________

Nástupiště:

Maminka s tatínkem byli trochu vyděšeni z množství lidí, cos e zde ukázalo. Ale co čekat, je to přeci jen školní akce a není se čemu divit, že tu jsou i studenti. Ellie byla z toho rozpačitá, na její vkus až příliš divných lidí. Zato Benjamin vypadal ve velmi dobrém stavu a cítil se zase jako mladý. Rodiče se rozloučili s Damienem a pomohli mu naložit věci. Stáli před vagonem C, tak Benjamin našel hned místo v kupé v Céčku, aby to neměl daleko, a hned aby se i seznámil.


„A-Ahoj,“ vykoktal ze sebe nervózní chlapec s nezvyklým přízvukem. „Je tu volno? Mohl bych se tu posadit?“ Koukal po třech přítomných, nějaké kudrnaté holce, hnědovlasým klukem, asi tak v Damienovi věku, a pak starší studentce evidentně z Asijských končin. Byla v červeném. Asi bude z toho, Neblbmíru, pomyslil si. „Jsem Damien.“ Představil se jako první. Tedy, pokud o to někdo vůbec stál.

Mimo herně:

| +

Damien se vtírá do multikulturního kuppé.... (Opravdu zcela náhodou )

Maeve zlehka povytáhla obočí, když se Darrel vytasil s prosbou o naučení hry na kytaru, a vzápětí se vědoucně ušklíbla, když jí vyjevil, co za tím stojí. „Tak takhle ty. No a co bych z toho měla, hm? Díky mně na tebe budou letět holky a já jakože ostrouhám?“ nadhodila zrzka s potutelným úsměvem. Samozřejmě to nemyslela tak úplně vážně, nicméně byla zvědavá, jestli by Darrel přišel s nějakou zajímavou odměnou, kdyby se rozhodla podělit se s ním o nějaké kytarové fígle, až se je sama pořádně naučí.
„No jo, no, tak když mají velkou rodinu, kterou deset měsíců neuvidí? Já byla… no dobře, já zase až tak vyjukaná z první cesty nebyla, to bych kecala, ale chápeš, poprvé na dlouhou dobu bez rodičů. Ok, neplatí to u všech, ale i tak…“ pokrčila Maeve rameny, protože na tom, že se někdo na nádraží loučil i sestřenicemi ze druhého kolena či podobně, neviděla nic špatného. Pokud se těmi davy samozřejmě zrovna nemusela prodírat, že. „Jo, jasně, mládí ti utíká pod rukama, seš hroznej stařeček, no,“ zakřenila se pak a potřásla hlavou. Každopádně měl Darrel pravdu v tom, že ten čas utíkal. Maeve vyhlédla z okna a přikývla.
„U Fortescuea? Páni! Ty jo, to je škoda, že jsem se ke konci už na Příčnou nedostala, jsem si nákupy zařídila už snad v červenci, takže pak už jsem v Londýně nebyla. A budeš tam i příští rok?“ zajímala se dívka, protože v tom případě by se samozřejmě přišla na Dáju podívat. Pobaveně se uchechtla, když jí kamarád svěřil, na co si šetří, načež naznačila zamykání pusy na zámek. „Jako hrob, na mě se spolehni,“ zašeptala spiklenecky a myslela to naprosto vážně. Při zmínce o nějakém kurzu se Maeve zatvářila tázavě a zvažovala, jestli by měla do Darrela začít kvůli tomu šít, protože ji to samozřejmě zajímalo, zvlášť když to řekl takhle, ale nakonec se rozhodla, že až tak vyzvídat nebude. Teď. Možná to na něj vybafne v nestřežené chvíli.
„Ty máš jídlo?“ vykvikla Maeve a žádostivě přišpendlila zrak k Darrelově svačině. „A fakt můžu kousek?“ zeptala se, ale to už byla připravená aspoň něco spolužákovi ukrást, protože vážně měla hlad a potřebovala žaludek něčím utišit. Takže si nakonec přece jen něco uzmula, poněvadž ta nabídka byla až moc lákavá.
Na slova o otci se Maeve pouze soucitně usmála, ale jinak to nekomentovala, protože jí bylo jasné, že to pro Dáju není příjemné téma a ona ho nechtěla zbytečně dráždit. „Hele, já to myslím fakt vážně. Až si budeš opakovat, ukaž se u mě, to spolu nějak zvládnem,“ dodala pak ke své nabídce pomoci k NKÚ a povzbudivě se uculila. Sice si nemyslela, že by dokázala úplně srozumitelně vysvětlovat, ale koneckonců se učila dobře, tudíž s pomocí problém neměla.
„Tak jestli na tebe nenasadil špiony a někdo mu to nevycinká, tak by to zjistit neměl, ne? A počkej, jak jakože nemáš koště? To ti táta vzal koště, aby si pojistil, že nebudeš hrát?“ nakrčila Maeve čelo a nechápavě zavrtěla hlavou. Na Dájovo přesvědčené prohlášení o obhájení titulu se jen zvesela zazubila a ukázala mu zdvižené palce. Obávala se toho, nicméně letos nechtěla dávat obavy najevo a byla přesvědčená, že to prostě nějak zvládnou. Musí.
„Už sto čtyřicet devět centimetrů!“ prohlásila hrdě, což s Darrelovými sto sedmdesáti působilo směšně. Zvlášť když se pak Maeve vytáhla na nohy a postavila se vedle chlapce. „Hmm…“ okomentovala to, když musela zaklonit hlavu, aby na něj viděla. „No… to ještě dotáhnu,“ dodala zrzka nakonec, nicméně už tak nadšeně nezněla.
„Vůbec nevim, co s ním je, ale se snad srovná,“ odmávla nakonec řeči o kocourovi. „Co myslíš, budeme mít nějaký nový profesory? A myslíš, že bude Finnian zase pořádat nějakej přežívací víkend?“ broukla Maeve a v myšlenkách se vrátila k sibiřskému Survivalu, který proběhl skoro už před rokem, čemuž bylo občas zatěžko uvěřit. Přitom rukou vystoupala ke krku, kolem kterého jí visel přívěšek z mamutího klu, a spokojeně se zazubila. Vzpomínala na to ráda a rozhodně by dalším kurzem přežití, protože výletem se to dalo nazývat jen těžko, nepohrdla.

_________________

Ethan Loftymu věnoval jasný pohled typu „my dva nejsme kamarádi“ a hlasitě zaklapl čtenou knížku, protože pochopil, že nemá šanci v klidu dočíst ani aktuální stránku. „Ohrožené dračí druhy severní Evropy,“ odpověděl stručně na jeho otázku s nadějí, že encyklopedický název Loftyho dostatečně odradí, protože si nebude chtít povídat s rozmrzelým intelektuálem. Nicméně jeho výdrž Ethan zcela upřímně obdivoval, protože nechápal, co na jeho osobě může být tak zajímavého, aby ho tenhle pošuk pronásledoval až do kupé i po tom, co před ním raději utekl z knihkupectví.
Ačkoliv Ethan doufal, že místečko po jeho boku obsadí sestřenka, k jeho hrůze se na volný plácek přesunul ten barvičkami hrající kašpar, a ještě na něj přátelsky mrkal. Nechal to bez poznámky, jen překvapeným pohledem dal najevo, že vedle sebe Loftyho vůbec nečekal. A vlastně doufal, že k tomu ani nikdy nedojde. Na to, že se Hillary o jeho přestupu nikdo nezmínil, jen pokýval zlehka hlavou a zamumlal těžce srozumitelné „aha“, které shrnovalo všechny jeho neexistující pocity zklamání, že o takové události mezi Harringtony nikdo nemluvil. „Samozřejmě, že to zvládneme, Hillary,“ odsouhlasil, ačkoliv vlastně ani nevěděl co, ale s blázny se prý nemělo cenu přít. Navíc stačilo, že ho nesnášela jeho sestra, nemusel si proti sobě poštvat ještě sestřenici. Budoucí snoubenku, zakníkal opatrně tenký sarkastický hlásek jeho podvědomí. Sestřenici, zopakovalo Ethanovo duchapřítomnější já, které se s možností svatby s Hillary ještě pořád nechtělo smířit. Mít nějaký ten vnitřní hlásek, co s vámi věčně nesouhlasil, to bylo u Harringtonů něco jako výrobní bonus zdarma. A protože Ethan netrpěl Loftyho potřebou mluvit za jeho osobu, nechal ho, ať se Hillary představí po svém.

_________________