<<<

Když Preclíček trochu nakvašeně, aspoň dle Peterova názoru, znovu upozornil na jeho nedostatek ochoty tahat do vlaku to obří tele, které stejně neposlouchalo, protočil očima."Neřekl jsem, že ti nepomůžu, jen odmítám jet s Merlinem v kupéčku," opáčil taky šeptem a dával si pozor, aby ani jeden z rodičů, tahajících jejich zavazadla z dodávky, neslyšel ani slovo.
Když si pak Preclík začal dělat starosti u přepážky mezi nástupišti, měl chuť se rozeběhnout a ukázat mu, že to nijak nekouše nebo tak něco, jenže to by Preston nesměl mít tu poznámku o tom, jak rád tam půjde jako první. Poněvadž, no, tohle bylo něco, co rozhodně Péťu dokázalo zabrzdit, a tak před tou přepážkou stál ještě několik málo chvil poté, co celá Powellovic rodinka včetně obou maminek zmizela na druhé straně. A v důsledku toho asi Preclík v tu chvíli na nástupišti nemohl svého bratra najít, takže měl prostor ke trojčení, než Péťa, asi aby ukázal, jaký už je velký kluk a děsný frajer, došel za rodinkou klidným krokem.
Prvního si samozřejmě mezi lidem, shromážděným na nástupišti všiml telete Merlina a Prestona s ním. "Baf!" zaklepal bratrovi na rameno a zazubil se. Jasně že měl Prestona rád, ale popichování ho prostě bavilo a tečka. Doufal ale, že Preclíka nějak moc nevyděsil, poněvadž to on zase nechtěl, že jo. Nepotřeboval, aby brášku hned první den, ještě než nastoupí vůbec do vlaku, kleplo.

_________________

To, jak kamarád zápolí se zavazadly pozoruje a děsí se, že by jí ta klec třeba mohla spadnout na hlavu, a ona by pak napuchla, udusila se a umřela. Ne, ne ne ne ne. Určitě bude stačit otevřený okno, je to jenom jedno zvíře. Tak.
Málem ale vzápětí vyprskne smíchy, když uslyší tón, jakým se Romeo zmiňuje o svojí sestře. "To je fakt tak děsná?" vypadne z ní nakonec akorát a snaží se nesmát, i když jí koutky cukají neovladatelně nahoru.
"Nic moc, jen že tam mají měnící strop, že jeden učitel lítání fakt nechá lidi lítat na vysavači, a že nemám chtít do Zmijozelu, páč tam prý jsou samí idioti," odříkává svá zjištění, kterých je ale želbohu žalostně málo.
Smích, který předtím potlačila, se dostaví, když se její kamarád dost nedůvěřivě optá na gumové medvídky. "Bonbóny, sladký. Želé. Děsně dobrý. Já mám nejradši červený," vysvětlí.
Bývala by se zeptala ještě na to, zda Romča zjistil něco pořádného o Bradavicích, nebo jak to, že nezná gumídky, ale jsou přerušeni nejprve příchodem první dívky. Která má jakože fakt boží vlasy, ne že ne. Ale to Julinka neříká. Vypadajíobě tak trochu jako protiklady. A Žužu preferuje svůj vzhled. Navíc se jí slečna zdá děsně zakřiknutá. Sympatická, ale zakřiknutá. Což dle Julinčiny logiky musí vyřešit jen víc mluvení z její strany, poněvadž hej, není nic horšího než ticho. Teda, ticho je fajn, když vám něco přinese, ale ticho mezi budoucími spolužáky fajn není.
Než však stihne přijít další výslech, už se do kupé hrne další budoucí spolužák. A tak to Žužu vezme jedním hopem a švihem. "Ahoj, Šmak je fakt hustopřísný jméno pro krysu, těší mě, já jsem Julia Meadowová," následuje nenápadný pohled k Romeovi, jako že mu nebude házet klacky pod nohy, že jeho tajemství je u ní v bezpečí, vždyť jsou oba Shakespearovsky prokletí, "taky jedu letos prvně do Bradavic, mám fakt ráda gumový medvídky, no a jsem první čarodějka v rodině, a taky alergická na srst a peří, tak prosím vás nestrkejte ke mně moc ty zvířata, páč pak bych se nafoukla, udusila a umřela," a celou dobu se u toho zubí, jako by i to nafukování a umírání bylo děsná sranda. Není, ale ona nechce dělat těm lidem zase tolik starostí, navíc to z ní vlastně vyletí tak nějak samo. Obdaruje spolucestující dalším úsměvem a dodá: "kdybyste chtěli dalšího méďu, tak si hrábněte," načež sáček s gumídky položí na stoleček u okna. To, že má ještě v tašce i marshmallows, to zatím neříká.

_________________

D1

"To vůbec nevadí," mávl nadšeně rukou, když Maeve nakonec souhlasila, že mu něco zabrnká, a spokojeně se pousmál. "Až budeš umět hrát, naučíš mě to taky?" zeptal se nestydatě po tom, co na chvíli vyhlédl z okna a když za ním nespatřil své rodiče, s nakrčeným čelem se podíval na svou spolužačku. Pokud se u ní střetl s nechápavým pohledem, Darrel volně pokrčil rameny. "Chápeš, na to se prý dobře balí holky," zajiskřilo mu uličnicky v očích a pobaveně se zakřenil, než si vyzul boty a pohodlně se usadil na sedačce, protože cesta je čekala dlouhá a on hodlal využít volného kupé, než se k nim někdo další přidá. I proto házel vážným a varovným pohledem po každém, kdo byť v myšlenkách uvažoval o tom, že by si k nim přisedl.
"Třeba jo," souhlasil, "neviděl jsem nikoho, je tu zase spoustu prvňáků, někdy mám pocit, že si sem ti malí zmetci berou celý příbuzenstvo. U mě teda nástup do Bradavic taková sláva nebyla... ty jo, to byly časy, co?" opřel se o sedačku za sebou a zamyšleně vyhlédl z okénka, "chápeš, už je to pět let! Pět! Mně prostě mládí utíká pod rukama," kroutil nad tím hlavou, než se začal smát. U Maeve to sice byly roky čtyři, ale i tak to bylo něco neuvěřitelnýho a Darrel s pobaveným úsměvem od ucha k uchu vzpomínal na první cestu do Bradavic. Na tu se totiž zapomenout ani nedalo vzhledem k té skvadře, se kterou se v kupé sešel.
"To se opovaž," pohrozil dívce prstem, ale usmíval se, takže to tak výhružně zas neznělo, i když fakt byl, že tu čepici nehodlal dát nikomu. Zbožňoval ji. A navíc byla takovým prvním náznakem toho, že Darrel možná začne oblečení a vkus trochu řešit a nebude se pořád oblékat jako neandrtálec, nebo bezdomovec.
"U Floriana Fortescuea!" sdělil nadšeně, "ale jenom posledních čtrnáct dní v srpnu, ale i tak to bylo super. Půlku kufru mám plnou jen sladkostmi, fazolkami a tak. Mi to prostě dal, že děkuje za pomoc a ať si něco vezmu do Bradavic," krčil s úsměvem rameny. Jak šťastně vypadal, když mluvil o jídle. "Se s tebou podělím. Totiž, no... já potřeboval peníze, protože chci podplatit ty porotce u NKÚ, ale pššššt! Ne, že to někomu řekneš," pohrozil dívce znovu prstem a tentokrát už se neusmíval, "a taky jsem musel zaplatit jeden kurz," zamumlal rychle vzápětí, spíše pro sebe, protože to víc rozebírat nechtěl. Ale i ten ho stál dost peněz, byla to taková podstatná položka, že zmíněn být prostě musel.
"Počkej, já mám!" zamával s batůžkem, s kterým přišel na zádech, "jsem si udělal svačinu. Namazal chleba, normálně. Hustě já, viď?" vytáhl sváču a nabídl Maeve, kdyby neměla zrovna chuť na chleba, měl i jablko, banán, pár tyčinek a nakonec bertíkovy fazolky samozřejmě. Vůbec teď nepřipomínal rozmazleného klučíka z čistokrevné rodiny, kterému rodiče nebo skřítci všechno připraví až pod nos.
"Doufám, jinak mě táta asi už vážně zabije," pokýval důležitě hlavou, když došla řeč na NKÚ, ale víc se k tomu nevyjadřoval, protože zabruslit řečí k otci, domově a rodině celkově nechtěl, jelikož se mu dařilo úspěšně zakrývat všechny ty hrůzy a strasti, které si letošní léto protrpěl a nehodlal na tom nic měnit. Styděl se za to, jak hrozné to doma měl.
"Tak teď se mě už nezbavíš!" zazubil se od ucha k uchu hned potom, co Maeve řekla, že se na ní může obrátit, ale nemyslel to tak vážně, i když si té nabídky vážil a kdyby vážně potřeboval pomoc, byl připraven ji využít. A pak se rychle zvedl, sebral dívce čepici z hlavy a narazil si ji na tu svou.
"Táta říkal, že hrát nebudu, že se musím učit, ale... on to stejně nezjistí, ne?" zazubil se. "Takže je jasný, že vás nenechám ve štychu. Jen nemám koště," ukousl z jablka, které vylovil ze svého batohu a drobně se usmál s plnou pusou. "Ale nebude, minule jsme jim to natřeli, takže letos taky!" máchl rukama, protože potvrzování titulu bylo to nejlepší a vlastně i nejtěžší, což Darrel zatím nevěděl, protože se mu tohle v životě nepoštěstilo.
"Kecáš! A kolik už měříš?" vyskočil na nohy, aby se mohli poměřit, kdo je vyšší. "Já jsem taky vyrostl, vidíš?" stoupal si na špičky. Měl teď tak sto sedmdesát centimetrů, což nebyla žádná sláva, ale alespoň překonal tu magickou hranici. Teda nepřekonal, ale alespoň se s ní srovnal.
"Není nervózní, že mění prostředí? Víš co, třeba si bude muset zase jen zvyknout," usmál se chlácholivě na kamarádku a prohlédl si kocoura, ale protože se ve zvířatech moc nevyznal, odvrátil hned na to hlavu a vyhlédl z okna.

_________________

<<

Olalá, a máme tu další odjezd do Bradavic. Tatínek snad už tradičně se svým reptáním: "Přece nebudu lézt skrz zeď, co by si lidi pomysleli," si zasedl za volant a odmítl doprovodit svou jedinou dcerušku na nádraží, kteréž se tak dostalo jen rozpačité pusy na tvář s poškrábáním od smetáku jako bonus. Že Lucinka pěkně pozdravuje. Maminka se ovšem rozhodla tento srdceryvný krach otcovské lásky vykompenzovat a zvolila pro to všechny možné prostředky. Pravda, nutno dodat, že ve chvíli, kdy byly Lucy dány do spárů tři sáčky velikosti XXL plné karamel, nestěžovala si, ovšem nepřetržité záchvaty smutku, objímají, i líbací mánie, to už byl trošku jiný čaj.
Když se jí maminka snad popáté zeptala, kde je pan Medulka (kdy Lucinka už popáté zatajila, že ve skutečnosti vůbec netuší) a jestli má dost spodního prádla, bylo nutno této stále se zhoršující společenské vraždě utrhnout přítrž. S příliš spěšným opakováním „Ano, ano,“ se vykroutila maminčina uslzeného objetí a se silným pocitem vděku a volnosti si to narázovala skrz nástupiště 9 a ¾.
Lucinka si mezi tou spoustou malých prváků (alias druháků, ejhle) a opravdových prváků přišla jako veterán, co na tom, že je jen o tři roky starší. Připadala si jako pamětník, přestože stále ještě nemohla přijít na jméno některým spolužákům ze svého ročníku.
Nepotřebovala nikterak extra silné dedukční schopnosti k tomu, aby jí došlo, že v tomhle davu hledat někoho známého, ke komu by se pěkně vetřela do kupé je naprostá ztráta času. Obrátila proto kartu s možná mylnou představou o svém sociálním životě v naději, že si třeba někdo najde ji. S touto sebevědomou myšlenkou zalezla i ona do vlaku.
A Lucy si myslela, že nástupiště je přervaný. Tůdle, to ještě neviděla uličky. Spousta lidí hledající volné kupé, shánějící se po svých kamarádech, nepřátelích, mazlíčcích („Pane Medulko?“) nebo jídle, všichni natěsnaní v uličkách jakožto v centru dění. Challenge, zkuste se s kufrem v jedné ruce a pytlíkama karamel v druhé, procpat bez násilného použití loktů skrz a najít si místo k sezení. Nesplnitelný úkol. Lucinka selhala na části nenásilné použité loktů. Chudáci, kteří to schytali do žaludku.
Celá zrudlá v obličeji, vytočená a netrpělivá už už chtěla vlézt do kupé (C3), kde zahlédla zrzavou hřívu. Strčila dovnitř jen hlavu a i to stačilo. „To je jako naschvál? Zajímalo by mě, koho budu pak seškrábávat ze země,“ vyplázla jazyk Lucy na Cassidyho a nechápavě se zamračila i na Tarena. Tohle nominovala na záhadu dne.

Říkejte tomu třeba prozřetelnost boží nebo jen klidně štěstí, ale ukázalo se, je další kupé je volné. S vydechnutím hodného dokončení uběhlého maratonu shodila kufr a uvelebila se v koutě u okna. Naprosto automaticky rozbalila pytlík karamel a začala ho systematicky luxovat.

<<<

„No tak to je naprosto hustý!“ ozvalo se od přepážky 9 a ¾, kterou zrovna dovnitř vstoupili Bessie s dědečkem. Bessie se od rána zmocňovalo čím dál větší nadšení, až měla pocit, že až uvidí Bradavice, tak asi pukne. „Dědečku, dědečku, fotku!“ vykvikla Bess, ačkoliv zrovna tohle dědovi připomínat nemusela. Vždyť koneckonců před chvílí málem způsobili zácpu, protože se před cihlovou přepážkou fotili snad natřikrát. A červená lokomotiva, která užuž čekala, aby mohla vyjet, vypadala naprosto famózně a fotogenicky, tudíž se před ní nejprve vyfotila Bessie ověšená zavazadly, širokým úsměvem a zdviženými palci, pak vyfotila Bessie dědečka, kterému též oči zářily nadšením, a pak tahle povedená dvojička vnutila fotoaparát nějakému sympatickému kolemjdoucímu, protože samozřejmě chtěli mít i společnou fotku. Bessie se s dědečkem nakonec rozešla podél vlaku, velmi živě diskutujíc o možných technických specificích Bradavického expresu, jen aby po chvíli byla debata přerušena Bessiiným netypickým popotáhnutím a zatřpytěním slziček v očích. „Ale no tak, no tak, děvenko. Přece bys neplakala. Uteče to jako voda a zase uvidíme. Navíc si pamatuj, že máš bojový úkol o všem mi podrobně psát, hm?“ poznamenal tiše Clarence, protože i jemu bylo náhle zatěžko svou vnučku opustit na tak dlouhou dobu. Dívka se měla jen k malému přikývnutí, protože ji smutek nečekaně přemohl – vždyť se loučila se svou jedinou rodinou – ale vzápětí už se opět typicky uculovala. „A ty nezapomeň občas pozlobit pratetičku. Budu ti psát nápady!“ pronesla Bessie se spikleneckým zamrkáním, protože příležitostí si z pratetičky utahovat nikdy nebylo málo. Clarence vnučce mrknutí oplatil, poněvadž v tomhle byli na stejně vlně. Jako v mnoha dalších věcech. „Ukaž, pomůžu ti s kufrem. Asi bys měla jít pomalu dovnitř, ať nemusíš za vlakem běžet,“ usmál se po chvilce a pomohl Bessie vysadit kufr do vagonu, kde si ho už dívka převzala a že dál to zvládne sama, protože není padavka. Srdceryvné loučení se ale nekonalo, to ani jeden neuměli. Místo toho se vzájemně uklonili, potřásli si rukama a s naprosto vážným výrazem to zakončili stisknutím nosu toho druhého. Poslední úsměv a už byla Bessie zpátky ve vagonu s úmyslem si najít nějaké pěkné místo na sezení. A ejhle, tu bylo volno (C2). „Těprsk, hele, máte tu volno?“ pozdravila Bessie Suzu a Danteho a rovnou k tomu připojila otázku. Ano, dokonce i ona měla tu slušnost, aby se nejdřív zeptala, než se k někomu vecpe. Kupodivu si i počkala na odpověď, a pokud byla kladná (pokud ne, neochotně se vydala hledat jiné místo), vcucla se dovnitř, kufr nacpala do kufrového prostoru a zaujala jedno z volných míst. „Hele, nevíte náhodou, jakej typ lokomotivy táhne tenhle vlak?“ nelenila Bessie s otázkou a že to pravděpodobně nebyla otázka, kterou mohla říct na začátek, aby si o ní nemysleli, že je pako, to jí snad ani nedošlo.

_________________

Larten se netrpělivě proplétal davem a svého otce táhl neohleduplně za sebou, protože se ho nechtěl za žádné situace pustit, ale také nehodlal zpomalit a tím prodlužovat dobu, než se dostane k tomu fantastickému expresu. Už takhle měl pocit, že jdou pozdě. A většina momentálních Lartenových obav byla přesně taková, že vlak nestihne a do Bradavic se nebude mít jak dostat. I proto byl nucen pan Fawbert párkrát změnit rychlou chůzi v poklus a pokud ani to nestačilo, už se svému synovi zapíral, což muselo uprostřed davu působit komicky. Když se zrovna tak stalo, chlapec se prudce zarazil, protože ho otcova síla strhla z pět a vyčítavě se na svého otce podíval, když si oprašoval kolena od špinavé země.
"Nevím, kam tolik spěcháš. Máme času dost, tak zpomal," promluvil s drobně povytaženým obočím a přísným pohledem Lartenův otec, chlapec neměl náladu na to mu zdlouhavě vysvětlovat, že času moc nemají. Tím by totiž další ztratili, takže otráveně - že by prvotní náznak puberty?- protočil očima a zpomalil, což mu vydrželo asi minutu a půl, než se vše vrátilo do starých kolejí. Christian už naštěstí nemusel zasahovat, protože se ocitli před přepážkou.
"Musíme projít," zamumlal vysoký muž, když nakukoval do papíru, kde měl podrobný návod. Bod po bodě, krok po kroku. A když chvíli počkali, měli i názornou ukázku od kouzelníků, kteří do Bradavic asi necestovali poprvé. Larten si se svým otcem prohodil krajně zděšený pohled, když člověk před nimi zmizel ve zdi a oba dlouhou chvíli váhali, zda se pokusit o totéž. Dokonce i Lartenova aktivita, natěšenost a ukvapenost byla ta tam. Stáli jako zkamenělí a čekali, až se ocitne někdo další od kouzelníků, aby se přesvědčili, že se jim to nezdálo.
"Poběžíš první?" zeptal se Christian ke svému synovi, k vlastnímu překvapení Larten s odpovědí dlouhou váhal, než pomalu přikývl. Řádně od zdi odstoupil, aby se mohl rozběhnout (ještě před tím dal otci své brýle, kdyby se to náhodou nepodařilo, aby je neměl rozbité) a proskočil přepážkou. Zdí prolétl s dlaněmi na obličeji, shrbený v zádech a zatajeným dechem, jak očekával náraz do zdi, hvězdičky kolem hlavy a bolest na čele. Nic z toho se však nestalo, Larten se ocitl na druhé straně, v jiném světě. Užasle se rozhlížel kolem sebe, po skupinkách podivných lidí v dlouhých barevných hábitech, s čapkami (i on měl tu svou, kterou si koupil v létě na Příčné, na hlavě), i po lidech, kteří sem zrovna dvakrát nezapadali a byli v luxusních oblecích, či šatech. Ani si nevšiml, že jeho otec také proskočil přepážkou a teď si nenápadně otíral kapesníkem pot z čela. "V životě tomuhle světu nepřijdu na chuť," zamumlal si, když kapesníček vracel do kapsy a zděšeně se rozhlížel kolem sebe. Sice by se dal Christian Fawbert označit za menšího mafiána, distribuce alkoholu byla občas drsnější práce, než se na první pohled zdálo, ale pokud už s něčím nechtěl mít nic společného, byla to právě tato komunita. Exmanželka kouzelnice mu bohatě stačila, byl pech, že schopnosti podědil i Larten. Vzal chlapce za ruku a rozešel se s ním po nádraží, protože věděl, že čím méně bude tu nepříjemnou chvíli loučení prodlužovat, tím lepší to bude. A tak za pár okamžiků zaklekl před svým synem, který se díval všude kolem sebe. Ani nevěděl kam dřív s pohledem.
"Vem si ty brýle a podívej se na mě," promluvil Christian k Lartenovi a trochu se zamračil. Když ho malý chlapec poslechl a to téměř okamžitě, dospělý muž si náhle uvědomil, že vlastně ani neví, co říct. Jediný syn. Jediný člen domácnosti. A teď odjíždí...
"Vrátíš se," pravil potichu, když chlapci zamračeně urovnal límeček na proužkovaném tričku, která Larten tak zbožňoval a dnes měl kombinaci proužků červeno modrou. "Sice za deset měsíců, ale vrátíš," ujišťoval muž spíše sám sebe, než malého kluka, který se drobně uculoval a nakonec tátovi pocuchal vlasy, když na ně výjimečně dosáhl.
"B-budu titi p-psát," usmál se Larten bezstarostně a vlepil svýmu tátovi pusu, než se natáhl po kufru a sám se vydal ke dveřím, zatímco se Christian nezmohl na žádné další slovo a jen svému synovi propaloval pohledem záda. Larten během chvíle zmizel ve vlaku, nezapomněl taťkovi ještě přes okno zamávat a pak už se začal prodírat plnou uličkou a hledat prázdné kupé. Bylo to mnohem snazší, než se někoho ptát, zda si může přisednout. Ale protože žádné ne a ne najít, musel zvolit plán B a najít kupé, které bylo nejméně obsazené. Hned vzápětí na něho narazil. (C4) Seděla v něm nějaká dívka... s karamelkama!
A tak Larten trochu váhavě, trochu ostýchavě vsunul hlavu do nastevřených dveří a než promluvil, na vteřinu pevně semkl rty a dívku si pořádně prohlédl. "Mu-mů-můžu?" zeptal se a pokud dívka souhlasila, už bez zbytečných řečí vešel dovnitř i se svým kufrem. Byl zvyklý nemluvit a to hodlal praktikovat i teď, koneckonců měl ozkoušeno, že ne pokaždé narazí na chápavé normální lidi, ale někdy i na někoho, kdo si z něho zkrátka bude dělat srandu, nebo se mu smát. Na všechno byl psychicky připravený a počítal s tím. Alespoň si to namlouval.

_________________

| +

[size=85]

K zdravení a usazování se v kupé netřeba se nijak vracet, vzhledem k tomu, že už bylo naznačeno, jak asi moc Drianovi záleželo na odpovědi a také vzhledem k faktu, že ho Emerald těmi svými krásnými nožkami nevykopala ven. Takže jí věnoval ještě další pokřivený úsměv a tím to uzavřeme, Ádriho rozvaleného v pohodlném posedu naproti blondýnce bychom už měli.
Drian pozorně naslouchal vyprávění o prázdninách a se zelenomodrým pohledem očí fixovaným na své spolužačce (slušně se jí díval do obličeje, nebyl nějaké to prasátko jako někteří, ne že by ho jiná místa nelákala, ale chápejte. Slušné vychování. A dva měsíce s jistou Berry. Ehm.) Představoval si přitom, jak se plavovlasá Nebelvírka jako nějaká přízračná bytost nebo víla vznáší mezi ruskými babičkami v takových těch legračních krojích nebo co to tam ti blázni nosí a musel se nad tou představou usmívat. S takovou imbecilní myšlenkou se ale samozřejmě nehodlal dělit, a tak když nechal svůj chraplák se silným přízvukem znovu zaznít, vypadlo z něj jen "muselo to tam být náhodou super, já v Rusku nikdy nebyl." Následně si uvědomil, že vůbec netuší, že Emerald má sestru. Trochu ho to vykolejilo a na chvíli se mu na tváři mihl jakýsi soustředěný výraz. "Tvoje sestřička... ještě nechodí do Bradavic, že ne?" zeptal se trochu nejistě, poněvadž si prostě nebyl schopen vzpomenout na nikoho jiného z Emeraldiny rodiny než na jejího bratra. Bylo by teda extra trapné, kdyby odpověď zněla jinak, ale lepší se zeptat.
A pak tu bylo to horší. Tedy fakt, že se Em logicky musela optat na totéž. A Ádri neměl skoro o čem mluvit, takže se na chvíli jen upřeně díval do těch modrých očí, než konečně něco řekl. "No," soukal ze sebe pomalu, "já se vlastně celé léto nudil doma." A psal dopisy. Zatracený dopisy zatracený September. Sakra. Hromadu dopisů, které byly úplně k ničemu. To ale samozřejmě neřekl nahlas. Už tak si připadal jako idiot, že tu sedí s dokonalou, krásnou slečnou, a myšlenky mu létají někde u někoho jiného. Adriane, vzchop se. Vždyť jsi ještě ani jednou neřekl 'drahoušku'! Vymanil se tedy z myšlenek a znovu se na Em zadíval. "Ale nebyly to špatný prázdniny, to zas ne, strávil jsem je se sestřičkou a tak," dodal ještě, aby si snad spolužačka nemyslela, že by si chtěl ztěžovat. Ačkoliv, z hlasu mu bylo poznat, že by býval hrozně rád někam vycestoval. Jasně, kdyby byl ve své kůži, asi by i tohle nějak využil a trochu si zaflirtoval, teď se ale ne a ne dostat do té správné nálady. Jako by najednou prostě záleželo na tom, jestli něco zkazí.

_________________

Pokud jsem si předtím myslela, že už nic horšího mě dnes nepotká, Andy tomu dalšími slovy nasadil korunu. Ty že máš nějaké kamarády? zněla mi opakovaně v hlavě jeho posměšná slova, a já cítila, že se mi do očí hrnou slzy. Zase. "J...já..." koktala jsem, dokonale zmatená nastalou situací, která zabila poslední pocit radosti v mém životě. Oči mě štípaly a jakákoliv dobrá nálada odcházela otevřeným oknem na nástupiště a ven, ven a pryč a... prostě mizela. Nejhorší na tom všem ale bylo, že ve vší krutosti těch slov měl Andy pravdu. Já ve škole opravdu neměla kamarády. Ale myslela jsem, že jediným mým kamarádem byl právě on. A co horšího, já hloupá dokonce doufala, že bych mohla pro něho být i něco víc než jenom kamarádka. A on? On to všechno celou dobu jen hrál, aby mi pak mohl co nejvíce ublížit. Babička měla pravdu. Otec měl pravdu. Praděda Xaverius měl pravdu. Stála jsem tam jako solný sloup, neschopná vypravit ze sebe kloudnou větu. Nesmíš ale před ním brečet! Howellsové nebrečí kvůli mudlovským šmejdům! napomínala jsem sebe v duchu, načež jsem zřejmě naposledy zvedla oči k tomu zrádci. "Převelice se omlouvám jeho mudlovskému veličenstvu, že jsem si myslela, že ty roky kamarádství a ta zatracená pusa něco znamenaly!" vychrlila jsem ze sebe a skutečně se mi nakonec povedlo procpat kolem něj, pohled studený jako led, a zalézt do nejbližšího volného kupé, jehož dveře jsem za sebou teatrálně zabouchla.


Zhroutila jsem se na sedadlo, nechávajíc kufry jen tak ležet na zemi před sebou, a Sunshine mi věrně vyskočil na klín. Až teď jsem si dovolila uronit několik slz, samozřejmě jen dokud by někdo nepřišel. Hladila jsem Sunshina po měkkém kožíšku a cítila jsem jen tu bolest, kterou mi Mrzimor zcela nemrzimorsky způsobil. To, že by měl nějak upravené vzpomínky a názory, mě ani nenapadlo. Zato však nemělo trvat dlouho, než se moje slzy vysuší a já definitivně přijdu o poslední zbytky toho hodného já, které kdysi dokázal na povrch dostat jenom Andy.

_________________

Flann se tentokrát na nástupišti objevil až mezi posledními a vypadal dost nevyspale. Aby taky jo, když dlouho do noci vymýšlel, jak do Bradavic propašovat osla, díky čemuž nakonec i zaspal a musel se obejít bez snídaně. Bydlet na Islandu má možná spoustu výhod, ale cestování se pak holt trochu protáhne.
Letmo přejel pohledem perón, jestli někde neuvidí Auroru, načež se s nepořízenou a s opozdilci naskládal do vlaku. Nejspíš poprvé letos nevlezl hned do prostředního vagónu, nýbrž se ocitl v tom druhém zepředu, těžko říct proč. Ať už za to mohlo podvědomé stopování Doriana jakožto potenciálního zákazníka nebo prostě nedostatek času k zorientování, snadno do něj vytáhl svůj kufr i Šunku a pokračoval uličkou. V prvním kupé nikoho neznal, v druhém právě nějaký šesťák koukal Arianě na prsa, až to třetí se mu na první pohled zalíbilo. Bohužel si nedal tu práci, aby se na Anabelle podíval pořádně, což by asi oběma dost prospělo.


„Čau, já se nasáč...“ spustil omluvně a napůl automaticky, sotva otevřel dveře a vjel dovnitř se svým otrhaným kufrem, a teprve poté si všiml, že spolužačka vypadá ještě depresivněji než obvykle. Což zavánělo opravdu velkým průšvihem. Samozřejmě byl ze Zmijozelu a ona taky, takže se příliš neslušelo z toho podezírat nějaké city či co nebo se na to dokonce ptát, ale jemu to prostě nedalo. Dáma v nesnázích a tak, neasi, jenom se na něm trochu negativně projevilo zaspání a nestihnutí snídaně.
„Co je?“ vypadlo z něj asi tak taktně, jako by se ptal, jestli je prašivá, ale naštěstí mu to rychle došlo. Na kousnutí se do jazyka už ovšem bylo pozdě, tak se pokusil aspoň přidat něco málo milejšího.
„Můžu ti nějak pomoct?“ Samozřejmě měl na mysli primárně kufry, v jejichž ukládání už měl značnou praxi, ovšem kdo ví, jak si to vyloží ona, že...

_________________

C1

Jak jenom se Isaacovi ulevilo, když ho tři obyvatelé kupé nevyhodili, to nikdo neumí snad ani vypovědět. Pravda, ve dveřích chvilku zaváhal nad slovy zatím jediného přítomného kluka, ale nějak se mu povedlo nasadit sebevědomý úsměv.
"Myslel jsem, jestli třeba nedržíte někomu místo," řekl na vysvětlenou a přisedl si.
Pokud něco dokázalo u Isaaca spolehlivě prolomit ledy, byla to chvála vyřčená na jeho nového mazlíčka. Dokonce i Šmak zaškubal vousky, jako by věděl, že se ho ta slova týkají. Isaacovi se ale srdéčko nadmulo těžko skrývanou pýchou.
"Žejo!" zazubil se na Julii. "Naši mi ho koupili včera v Příčný ulici; že prej když se budu dobře učit a tak, tak možná dostanu k narozeninám sovu, ale zatím si musím zvyknout na novou školu a tak vůbec." Nad tou citací vlastních rodičů Isaac protočil oči, aby dal jasně najevo, co si o tom myslí. Že by nezvládal školu a ještě k tomu péči o sovu? Tak to byl samozřejmě nesmysl. Na farmě měli zvířat daleko víc a školu k tomu a taky se všechno stihlo, protože prostě muselo.
Už už chtěl nabídnout Šmaka Julii na podržení, když se zmínila o své alergii. Isaac soucitně protáhl obličej.
"To nemáš doma vůbec žádná zvířata?" zeptal se. Samozřejmě existovala zvířata bez srsti i peří, ale Julia nevypadala jako typ člověka, co by si doma držel třeba hada.
Druhá dívka v kupé, ta, co se představila jako Ren, byla podstatně zamlklejší než Julia, od které si Isaac s radostí vzal nabídnutého gumového medvídka. Ale vlasy měla vážně perfektní. Isaac, který jen zářil, jí věnoval úsměv, protože maminka ho vždycky učila, že i když člověk nemá co říct, má se na ostatní aspoň usmívat. Moc lidí se dnes už na druhé neusmívá, takže člověk nikdy neví, komu takový malý úsměv, který je zadarmo, vylepší den.
A pak tu byl konečně ten kluk, u kterého Isaac na chvíli znervózněl. Kromě představení toho zatím taky moc neřekl, ale Isaac nebyl z lidí, kteří odsuzovali na první dojem. Říkal, že taky jede do Bradavic poprvé, ne? Třeba byl jenom stejně nervózní, jako se cítil být i Isaac sám, i když teď už vypadal daleko víc přátelsky.

_________________