Těžko říct, co mě vyděsilo víc. Na jedné straně tu byl fakt, že Ethan zjevně přestoupil, dost možná dobrovolně, do vlaku na Auschwitz, na té druhé pak brblající individuum, které jsem zjevně podcenila.
„Nezmínil,“ pípla jsem sklíčeně a nechápala. Něco mi říkalo, že mi rodiče něco takového vlastně naznačovali, ale něco jiného zase že rodiče nemám, protože zemřeli při pogromu.
„Ale nějak to zvládneme, neboj,“ ujistila jsem ho, jako by to snad byl on, kdo má slzy na krajíčku. Pohledy toho divného kluka s americkým přízvukem ovšem rozhodně nepomáhaly, takže...
„Zdržuješ, Ančo, zbejvaj ti čtyři slova.“
„A ty jsi kdo?“

_________________

Taren dorazil na nástupiště v doprovodu svých rodičů a Laurel, se kterou odmítal už čtrnáct dní komunikovat a pokud si ti dva něco řekli, byla to pravděpodobně směs nadávek a urážek, kterou zvládli v rychlém afektu vymyslet. Braith Hart tlačil pokorně vozík s kufrem, i když už několik let trochu napadal na levou nohu a neměl to vůbec jednoduché, Vivien Hartová důležitě kráčela vedle něho, drahou kabelku měla přehozenou přes ručku, jenž měla v sametové rukavičce a zvědavě se rozhlížela po nádraží, jestli náhodou nezahlédne vysokého Jarena Galla. Merlinžel, Hartovi dorazili až pár minut potom, co Jaren se svou manželkou naštvaně odešel, a tak tu možnost neměla.
"Kufr mi snad doneseš až k vlaku?" utrhl se Taren na otce, když se starší muž unaveně zastavil a začal kufr sundavat z vozíku, aby si ho syn vzal. "Nebudu se tu s tím tahat jako nějaká špína," komentoval to nadále nabubřele a pohoršeně, než střelil varovným pohledem po Laurel a rukou si urovnal několik blonďatých vlasů, které si zastrčil za ucho.
Nakonec rozloučení proběhlo podle zažitých tradic, Taren rodičům s úšklebkem sdělil, že dopis napíše, až se mu bude chtít, a připomněl, že tentokrát by si přál k narozeninám vlastní deník, se svým vyrytým jménem a pozlacenými stránkami, jak ho viděl u jednoho známého a čistokrevného kouzelníka. Pak už se na podpatku otočil a vyrazil ke dveřím vlaku, kam mu otec položil kufr. Sestru Laurel nechal někde za sebou, ztratil o ní přehled a ani mu to nevadilo. O pár vteřin déle si už prohlížel plnou uličku studentů, kteří se na sebe mačkali, sráželi se taškami, košťaty si div nevypíchli oči a vůbec to připomínalo srocování dravé zvěře, než studenstvo prestižní školy. "Můžete laskavě uhnout?" zavrčel jednomu staršímu klukovi do ucha, když mu bylo absolutně jedno, že i kdyby onen mladík uhnout chtěl, neměl v té tlačenici kam. Tarena nezastavilo ani posměšné spražení pohledem. "Víš, kdo já vůbec jsem? Jsem Taren Hart, ty hlupáku, tak uhni," a probil si cestu společně se strčením do chlapcova ramene cestu dál. Ovšem ulička byla tak narvaná, že se tímto stylem dokázal dostat pouze pár metrů dál, dál už to nešlo a kdyby Taren pokračoval, možná by se našel někdo, kdo by si jeho chování nenechal líbit a vrazil by mu pěstí dřív, než vlak vůbec zahouká a vyrazí. A tak Taren popadl první dveře, které měl v momentální zoufalé situaci po ruce a s nevrlým brbláním vlezl do kupé, aniž by se do něho podíval.

C3

"Smradi malí uřvaní," brblal si, když nasoukal kufr dovnitř a rázně zatáhl dveře, když se jedna dívka váhavě rozhodovala, zda také neskočí do volného kupé, v němž byl Taren. "Opovaž se sem vlézt!" pohrozil dívce přes sklo ukazováčkem, což očividně stačilo k tomu, aby si to rozmyslela a radši dobrovolně ze sebe nechala dělat tlačenku v uličce. Což blonďatého chlapce potěšilo asi na tolik, že se dívce přes sklo pobaveně vysmál, než se otočil a spatřil sedícího Cassidyho. Tak rychle mu úsměv na tváři ještě nezamrzl. "Co tu děláš?" spražil ho pozorným pohledem, jako kdyby ho podezříval, že se sem právě teď přemístil, protože Taren by přísahal, že to kupé bylo prázdné. "Nevšim sis? Tohle je moje kupé," kývl hlavou k uličce a vzal kufr, aby ho hodil na horu do úložného prostoru.

_________________

Yvonne se na odjezd do Bradavic těšila už dlouho, vidět to na ní ovšem nebylo. Poslední dva týdny zvažovala, jestli se jí náhodou přeci jen nechce zůstat doma, protože tam byl Quentin, ale na druhou stranu, u vlaku ji měla čekat Veronica, což byla její jediná kamarádka, a ona už přeci měla svou kouzelnou hůlku, ani nemluvě o sovičce, která dostala jméno Orfeus a v tuhle chvíli jí zvědavě hopkala po rameni.
Že bude muset projít přepážkou mezi nástupišti devět a deset, to jí už Quentin stačil oduševněle vysvětlit doma, i když sám něco takového vlastně ještě nikdy na vlastní kůži nezažil. Yvonne to vzala s apatickým klidem. Jestli kouzelnický svět nabízel hůlky, které člověku pomáhaly soustředit magii, sovy, které byly slepé a přesto uměly nosit dopisy, nebo sny, které dovedly předpovídat budoucnost, pak byla zeď-nezeď to poslední, co by ji dovedlo vyvést z míry.
"Bojíš se?" chtěl po ní vědět Quentin, který se žulil jako kočka, která sežrala kanárka. Yvonne po něm loupla pohledem, který dával zcela jasně najevo, co si o jeho popichování asi tak myslí. "No jo, no jo, nemusíš se hned tak čertit," zasmál se bratr, když viděl, jak ho mrňavá zrzka zabila pohledem.
"Já se nečertím."
"A tohle bylo teda co?"
Yvonne našpulila pusu a zarputile se zahleděla na cihlovou přepážku. "Takže tohle je ono? Má se utíkat, nebo to stačí projít?" Quentin zakoulel očima, když měl pocit, že se jeho mladší sestřička zrovna nedívá, a pomyslel si, že je pěkná prskavka, na to, že jí je jedenáct let. Jen co se podíval zpátky, zjistil, že ho propaluje dvojice modrozelených očí, které jako by přesně věděly, co si myslel. "Jasně," vyklopil ze sebe nesoustředěně, aby si rychle probral, co že to na něm vlastně Yvonne chtěla, "stačí normálně jít." Zrzka kývla a sebevědomě se rozešla ke zdi, Quentinovi s kufrem nezbylo, než ji následovat. "A stejně se čertíš," zabručel si pro sebe tak potichu, aby to ta malá bosorka neslyšela. Měl tu malou bosorku upřímně rád.

Yvonne se musela přiznat, že při průchodu zdí na chvíli zavřela oči. Když je ovšem znovu otevřela, a to na popud nikoliv vlastní, nýbrž Orfeův - slepá sovička ji začala zobákem popotahovat za pramínek vlasů a Yvonne jí láskyplně počechrala pírka na krčku - zjistila, že za zdí je další nástupiště. A všude kolem spousta lidí, kteří byli určitě kouzelníci.
Rozhodla se ignorovat svého bratra, který si rozhodně nemohl nevšimout, jak v poslední chvíli dala najevo strach, a teď se tomu nenápadně pochechtával kousek stranou, a rozhlédla se kolem sebe, jestli náhodou neuvidí Veronicu. Měly slíbené, že do Bradavic pojedou spolu, musela tu někde být. "Nevidíš je náhodou?" vzhlédla ke Quentinovi, který už přesně věděl, na co se Yvonne ptá. Zavrtěl hlavou. "Ale můžeme je jít hledat."
Netrvalo dlouho, a zrzka skutečně uviděla známou skupinku dvou blonďatých dam a jednoho pána se strništěm a částečně modrými vlasy. Přicupitala blíž. "Ahoj, Veronico," broukla na pozdrav, a jestli se zdál být odosobněný, pak jste neznali Yvonne. "Dobrý den," kývla i k oběma dospělým a zapřemýšlela nad tím, proč je ten tyrkysový pán pořád s Veronicou. "Víme..." odmlčela se, když zvažovala, jak formulovat otázku - pohled na Bradavický express jí trochu vzal vítr z plachet, "víme, kam máme nastoupit?"

_________________

<<<
Poslední rok v Bradavicích se nezadržitelně blížil, a Adrian si toho byl moc dobře vědom. Jenže mu to bylo jedno. Teprve včerejšího večera totiž dostal onen dopis od Berry, ve kterém ho posílala k vodě. Ona jeho. Adriana Richardse. Pořád mu to nešlo do hlavy. A mrzelo ho to mnohem, mnohem víc, než by byl sám sobě nebo komukoliv jinému ochoten připustit. Vždyť... Berry byla první slečna, která pro něho nebyla hrou. Ale zřejmě to bylo úplně jedno. Spíš mu dokázala, že se nemá zamilovávat, že hraní si je mnohem snazší. Poněvadž dokud je všechno jen hra, nic vás nezraní...
...ale dost přemýšlení. Stejně už tu slečnu nikdy nejspíš neuvidí. Teď si plánoval hlavně užít poslední rok, než někam půjde pracovat. A tak drahý Drian nasadil veselý úsměv a ležérním opřením o přepážku mezi nástupišti devět a deset propadl k expresu do Bradavic. Studentů už v něm bylo naloděných požehnaně, a on se vydal také hledat nějaké vhodné kupé.


Když nahlédl do jednoho z kupé, upoutaly ho dívčí nohy. Teda, samozřejmě si všiml, že v kupé sedí jeho spolužačka z ročníku i z koleje, ehm. Ty nohy, po kterých mladíkův pohled vystoupal až hezky k sedící Emerald, ty byly úplně podřadnou záležitostí, že. Důležitější bylo spíš to, že našel někoho známého, někoho, kdo by mu snad během cesty nemusel urvat hlavu a ani ho unudit k smrti. "Čau Em," zahlásil do dveří, na tváři svůj typický lehce uličnický úsměv, "určitě tady máš místo, že jo?" a aniž by čekal na odpověď, nasáčkoval se k Nebelvírce do kupé. To, že by třeba slečna chtěla využít cestu ke spánku nebo tak něco, to ho ani náhodou nenapadlo. Kdepak, určitě jeho dokonalá společnost bude lepší než nudná cesta o samotě. Navíc když se znali z koleje, tak to nemohlo představovat žádný problém. Pohodlně se tedy usadil naproti blondýnce a s ústy, staženými stále do přátelského úsměvu položil klasickou otázku: "Jaké si měla prázdniny?" přičemž Em pozoroval pohledem modrozelených kukadel.

_________________

"Díky moc," opáčila, když jí tedy kluk dovolil se k němu nalodit, s úsměvem se posadila. Poněkud upřenějšího pohledu, který zřejmě značil zkoumání, si nijak nevšímala. Byla na takové věci zvyklá, a chlapec se vlastně pořád choval slušně, nenadával jí nebo tak něco, tudíž neviděla důvod ho nenechat, aby si ji prohlédl. Navíc, kdyby ona potkala v Japonsku někoho, kdo by vypadal jako tenhle chlapec, určitě by si ho taky prohlížela. Moment, i tak si ho trochu prohlížela, byla totiž zvědavá.
"Nene, já už jedu do duroháku," zavrtěla hlavou nad jeho otázkou, "aree to je fuk. Ridi si mě pletou i s menšími dětmi," mávla nad tím rukou aby ukázala, že to všechno nijak nehodlá hrotit. Měla skvělou náladu, duhové ponožky, v rukávu Kocoura a nic jí nechybělo.
"Suzu, těží mě," podala chlapci ruku. Tahle evropská gesta se jí líbila. Mnohem lepší než nějaké poklony v její domovině. Ale ne že by si zase nemusela zvykat. Strávila totiž půl prázdnin u babičky s dědou v Osace, takže evropské zvyky se jí zase stihly trochu odcizit. "A jak se těžíš do Bradavic? Víš už, v kuteré koleji bys chtěl být? zeptala se se zájmem. Opravdu se snažila mluvit co nejlepší angličtinou, ale například záměny slova těšit a těžit si nevšimla. Na druhou stranu už jí ale bylo mnohem lépe rozumět než před rokem, což by potvrdil kdokoliv, kdo ji tehdy znal. Což ale k jeho vlastní smůle chlapec nebyl. "Já jsem v Nebelvíru," dodala ještě ohledně kolejí, aby dala na odiv svou příslušnost k té nejlepší. Tedy, ony byly určitě boží i ostatní, ale Suzu na Nebel nedala dopustit. A taky měli tu nejhustější kolejní, že jo. Tohle všechno ale nemohla, a ani by asi nedokázala, rychle vychrlit na Danteho, a tak se schovávala za roztomilý asijský úsměv.

_________________

Když jsme s tátou proběhli přepážkou, nechala jsem svou ruku v té jeho, a kochala se pohledem na nástupiště i vlak v bezpečné blízkosti svých rodičů. A hledala Yvonne. „Ne, nevidím,“ zavrtěla jsem hlavou na tátovu otázku a maličko jsem se ušklíbla. Bylo tu tolik lidí, že jsem neměla šanci Yvonne zahlédnout, ani kdybych se vytahovala na špičky sebevíc. „Ale slíbila, že tu bude, a že pojedeme spolu, takže ji musíme najít.“ Neexistovala jiná možnost, než že najdeme Yvonne, protože jsme si daly slovo a já ho hodlala dodržet za každou cenu. A zatímco já jsem nakukovala každou škvírkou mezi lidmi, jestli někde nezahlédnu svou kamarádku, mamka měla oči jen pro tátu. „To bys byl moc hodný, Keii,“ pousmála se na něj takovým tím vřelým úsměvem, který si schovávala pro lidi, které měla opravdu ráda. Poslední dobou se ale usmívala daleko častěji a vůbec mi přišlo, že má nějakou lepší náladu, i když jí po ránu bývalo špatně.

O chvilku později jsem vnitřně zajásala a zatahala mamku za ruku, když se k nám připojila Yvonne. Na rtech mi automaticky skončil úsměv, až jsem se bála, že mi jednoho dne ten obličej v Yvčině přítomnosti vážně popraská, protože jsem na takové culení nebyla zvyklá. „Ahoj, Yvonne,“ oplatila jsem jí pozdrav a pohledem přejela i sovičku na jejím rameni. „Už si ji pojmenovala?“ Zajímala jsem se zcela upřímně, zatímco mamka Yvonne věnovala úsměv. „Ahoj, Yvonne, taky se těšíš do Bradavic? Určitě se vám tam bude líbit, holky,“ zabroukala maminka přejícně, než mě popostrčila blíž k vlaku. „Měly byste si zabrat nějaké volné kupé, dokud je ve vlaku místo, jinak se budete muset někde mačkat,“ popohnala nás mamka a já překvapeně zamrkala. Mačkat se zcela cizími lidmi se mi tedy nechtělo. „Tak zkusíme druhý vagon? Mamka říkala, že ten první je pro primuse, prefekty a kapitány famfrpálových týmů,“ vysvětlila jsem něco, co Yvonne už dávno mohla vědět, ale taky nemusela. Mamka nás tedy nasměrovala k jedněm z dveří do druhého vagonu, kde už šlo vážně do tuhého. Odjezd. Do Vánoc se s mamkou neuvidím! Místo toho, abych vylezla nahoru, jsem se otočila a padla mamce okolo pasu, abych ji řádně objala. „Já ti budu psát každý den!“ Slibovala jsem něco, co jsem sice chtěla dodržet, ale čas měl ukázat, že na něco takového nebudu mít ani čas ani pomyšlení. Mamka mě chlácholivě pohladila po vlasech a pak mě od sebe odtáhla. Držela mě při tom za ramena a tvářila se neskutečně vážně. „Budu ti každý den odepisovat, sluníčko, ale nechceš přece, aby ti ten vlak ujel, hm? S Yvonne to všechno hravě zvládnete, vždyť jste obě šikulky,“ líbla mě s těmi slovy na čelo a znovu se usmála na tátu. „Pomůžeš jim s věcmi?“ vyzvala ho prosebně, protože ona sama se s ničím těžkým tahat nemohla a já bych ten loďák do vlaku asi nevytáhla.
I když jsem byla smířená s tím, že musím mamku nechat na nástupišti, ještě několikrát jsem se na schůdcích otočila, abych se ujistila, že mi nikam neutekla. A jakmile jsem zmizela v uličce, vydala jsem se společně s Yvonne hledat prázdné kupé, což se nakonec našlo (B3). Tam jsem zaplula k oknu a vyhledala pohledem mamku, abych ji upozornila, kde sedíme. A pak jsem počkala, než se doplahočí táta s kufry, abych mu taky věnovala jeden spokojený úsměv. Ale o tom, jak jsem se s tátou poznala, o tom jsem Yvonne chtěla říct, až tu táta nebude.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Hlavu mala ešte stále opretú o príjemne chladnú okennú tabuľu, a teda skoro vôbec nevnímala okoloidúcich ľudí zvedavo nazerajúcich do kupé, či sa im náhodou neujde nejaké voľné miesto. Nikto sa neprestavil a neopýtal, takže nemala dôvod odpútavať svoj pohľad až do chvíle, keď sa od dverí ozval príjemný známy hlas a ona bola prinútená konečne zdvihnúť svoj pohľad od aj tak nezaujímavej steny nástupišťa. "Adrian," na perách sa jej okamžite zjavil ľahký úsmev a energicky si prehodila nohu cez nohu, "samozrejme, posaď sa." Vo svojej odpovedi nezaváhala ani na chvíľu a bolo jasné, že ani Adrian neváha, keďže hneď po svojej otázke vošiel do kupé za ňou. Predsa len boli spolužiaci, rovnaká fakulta a rovnaký ročník, patril medzi jej vítanú spoločnosť a ona vedela, že jej s ním cesta ubehne o niečo rýchlejšie, ako keby mala cestovať sama. Kým sa usadil chvíľu ho len s drobným úsmevom pozorovala, no keď konečne otvorila ústa pripravená začať sa ho pýtať, položil otázku o niečo skôr a ona sa potichu zasmiala. "Prekvapivo celkom fajn, trochu som cestovala. Matka má ruské korene, takže som nejaký čas strávila u jej príbuzných aj keď sa nedá povedať, že by to bola veľmi záživná návšteva." Úsmev ktorý jej zdobil tvár sa zrazu zmenil na akýsi pobavený úškrn pri spomienke na jej vzdialené sesternice a bratrancov, ktorí sú naozaj veľmi podobní jej mierne povýšeneckej a ctižiadostivej matke, a teda je komunikovanie s nim veľmi vtipné pre jej zvýšenú mieru sarkazmu v spoločnosti ľudí s podobným charakterom. "Nejaký čas som strávila aj so svojou mladšou sestrou no a posledných pár dní som si trochu užívala v Londýne." Dokončila svoje rozprávanie a s očividným záujmom zamerala svoj skúmavý pohľad priamo na jeho tvár, očividne veľmi zvedavá na odpoveď na ešte nevypovedanú otázku, ktorá sa jej len črtala niekde v myšlienkach. "A čo ty? Nejaké pekné spomienky na posledné leto pred ukončením školy?"

Mojí reakcí na zajímavý způsob vstávání byl - jak jinak - shovívavý úsměv, a ten možná ani nepatřil Patrickovi (aspoň to si mohl namlouvat, že). Naopak jsem úplně zazářila, když mi pomáhal s kufrem nahoru, a rozhodně mě vůbec nenapadlo, že bych mu měla kufr vyškubávat. Tak mi chtěl pomoct, ne? Na tom přeci nebylo vůbec nic špatného.
Musela jsem zadržet smích, když na mě - na dívku, kterou ostatní osočovali z nedýchání při mluvení - vysypal tolik informací najednou, stihla jsem v přestávce říct jenom "Zpomal, člověče!" načež se mi podařilo rozluštit význam zbytku a úsměv změnil podstatu na "konejšivý". "To mě moc mrzí," prohlásila jsem účastně a víceméně vážně. Moje ruka se na vteřinku ocitla na kamarádově rameni, než můj úsměv znovu nabral na oslnivosti a já se pořádně usadila naproti.
Sotva jsem tak učinila, Patrick došel vnitřního klidu a začal konečně mluvit ne jako Gwen, ale jako... no, Patrick. Vysloužil si tak zářivý úsměv, nadšené "děkuju, je to skvělé, že mě vybrali" a hrdé vypnutí hrudi, což bych určitě neudělala, kdybych dokázala chvilku nemyslet jako já. Jenže, já jsem z toho měla vážně hroznou radost! Oproti Patrickovi mi nějaké rudnutí nehrozilo - už dávno jsem se před Patrickem necítila divně, zvlášť když jsem na sobě neměla šaty a nechtělo se po mě, abych s ním tancovala. Taková jízda vlakem mě prostě k růžovění nemohla donutit, ani kdyby chtěla.
To, že mě Patrick rád vidí, mě tedy nechalo v dokonalém pořádku, ovšem slova o vedru narazila na úrodnou půdu - víte, když já se nad něčím zamyslím... krátké přemýšlení ohledně odpovědi ("Máš pravdu, otevřít okno je dobrý nápad.") vyústilo v činy toho rázu, jako svléknutí svetru s infantilním motivem, což logicky způsobilo hned dvě věci - po činu jsem byla dost rozcuchaná, nehledě na to, že se mi zasekly brýle, což bylo trochu trapné, a při činu samotném jsem si málem svlékla i košili, což už bylo trapné hodně. Spravila jsem to úsměvem. Kassiase to moc nerozrušilo, alespoň ne tolik, jako pozdrav. Ten ho donutil do zvláštní grimasy, která působila dojmem, že obrovský výr pobaveně zvedl jedno obočí.
"Myslíš?" zapýřila jsem se už tentokrát, celá šťastná, že to říká, a pak jsem pokračovala, "ty jsi náhodou skvělý student. Rozhodně jsi nejchytřejší člověk, kterého znám," prohlásila jsem smrtelně vážně, i když se zazubením. "Fakt? To jsem ani nevěděla - mimochodem, ještě jednou děkuju - no... prázdniny byly super, byla jsem u Arši s Cassem, taky jsem byla v Peru za bráchou a jeho rodinou - on se tam totiž přiženil a už mají malou holčičku, je hrozně roztomilá, je to úplný sluníčko - jinak jsme párkrát byli stanovat s rodinkou a vůbec, a na Příčný jsem narazila na Harryho Huckabeeho, mám od něj podpis, je hrozně super, teda, ne ten podpis (ten sice taky, ale...), prostě hrozně sympatickej a schopnej, no. A v Irsku byla taky sranda, zvlášť když přijeli máminy známí a přivezli s sebou takovej prototyp koštěte, co vymýšleli, když byli ve škole a je hrozně super a jmenuje se Cirkusák (I.). Prostě to bylo super. A děkuju. To bude asi to Peru. Je super, že sis všimnul. Ty vypadáš skvěle - byl jsi celou dobu doma?" usmála jsem se s otazníčky v očích a krátce jsem pohlédla ven z okna. Bylo vážně moc hezky - vypadalo to na víc než výborný začátek nového, pátého (!), roku v Bradavicích.

_________________

Romeo se v kupé samozřejmě ihned rozvalil tak, jako by mu tam patřilo první poslední. Zabral si asi nejlépe vypadající volné místo, tedy to u okna, a uložil si věci nahoru. Možná chtěl před Julčou trochu zamachrovat, jakej že je to vlastně silák, ale spíš než k svalům kynul k plnoštíhlosti, teprve uvidíme, jak se to vybarví. Každopádně mu při tom uklízení klec se sovou málem spadla na hlavu, protože nebyl žádný kulturista a sotva ji udržel. Jako by se nic nestalo, vyvalil se na sedačku a zběžně zkontroloval výhled z okna. Jednu nohu si ležérně vyhodil nahoru na sedadlo, kde ji pokrčil, a že u toho botama něco špiní ho nějak netrápilo. Teď musela u Romea nastoupit suverenita, protože u žádných spolužáků nechtěl vypadat jako nějaký outsider. Teď tu ale byla jenom Julča, která mu byla bůhvíproč sympatická. Taky byla prokletá, jasně.
Slečna Žužu nenamítla vůči jeho přítomnosti naštěstí ani slovo. Romeo se ale nejdřív zaškaredil - padlo slovo o jeho sestře. "Tak to ne, děkuju pěkně. Naštěstí si šla někam za svýma, víš jak to myslím. Věř mi, že potkat jí nechceš," ušklíbl se následně. Jeho sestra byla hrozně zabedněná - jakmile zjistila, kdo má jaký původ, byla schopná se kvůli tomu s nikým nebavit. To bylo podle Romea trochu omezené, vždyť taková Julka byla fajn.
"Zjistilas něco novýho o Bradavicích?" zeptal se potom a ventiloval tak svou obří zvědavost. On něco vyčetl z nějaké knížky, jenže na to ho moc neužilo, a ze starších studentů co se v létě flákali po Příčné toho moc nevysondoval.
Na to si Julinku Romeo změřil podezřívavým pohledem, protože začala cosi tahat z tašky, a to cosi se proměnilo v divnou poloprůhlednou věc. "Co to je?" opáčil zprvu bez nějakého projeveného nadšení. Jeho kámošce to ale evidentně chutnalo, takže rukou zajel do sáčku a tři medvídky si nabídl. Bylo to dobrý.
Potom bylo duo Shakespeare vyrušeno první zbloudilou duší. Ve dveřích kupé se objevilo rajčátko s afrem (Ren). Jak ale bylo řečeno, Romeo Howells nikdy nedal na první dojem - byť příchozí měla zajímavý vlasy a byla trochu kulatější než přítomná Julia (to ale Romeovi vůbec nevadilo, protože lidi co kynuli měli jeho sympatie, nic mu nevadilo. Fajn, možná trochu to, že to byla holka, protože žádného svého spolužáka ještě nepotkal.
"Zdar," pozdravil hlasitě a vrhl ke dveřím kupé zazubení. "Hustý vlasy," podotkl potom. Julča pozvala příchozí dál - sednout si Ren mohla kam chtěla, ale svou pohodlnou pozici Romeo měnit nehodlal. Slečna Žužu začala příchozí ihned vyslýchat, takže Howells se omezil na rychlý pohled z okna a poslouchání.
To však nevydrželo dlouho - poslední místo v kupé totiž nezůstalo prázdné. Vzápětí se mezi dveřmi objevila další neznámá tvář. Našel si k nim cestu nějaký kluk (no konečně!) s krysou na rameni (Isaac). Ten vypadal stejně nejistě jako Ren. "Čau," počastoval ho Romeo pozdravem pohotově. Následně pozvedl obočí. "Volno tu je, jestli nevidíš," pohodil potom hlavou k poslednímu prázdnému sedadlu. Následně nahodil úsměv alá vítej zde, protože...
... nastal čas zjistit, s kým se to vlastně dostal do kupéčka. Ten kluk totiž zřejmě zahrnoval do počtu i svou krysu, což bylo hodně zajímavý. "Já jsem Jonathan. Howells," představil se potom Romeo sebejistě, jako by se tak opravdu jmenoval. Chudák netušil, co na něj večer chystá Moudrý klobouk. "Jo, a taky jedu do prváku."

_________________

| +

"Powell..."

<<

Tamsin letos to loučení trošku odflákla, ale nebyla to tak úplně její chyba. Oba rodiče měli totiž docela hodně nabitý program, a protože se všichni tři shodli na tom, že doprovod nepotřebuje, všechno si odbyli už před přepážkou. Vlastně šlo jenom o objímání, spoustu slibování a vyslýchání si rodičovských rad a výhrůžek, potom další objímání a pak už Tamsin s pubertálním protočením očima, ale úsměvem na rtech zmizela na nástupišti.
Tlačenice utvořená na peróně pro ni rozhodně nepředstavovala nic nového nebo děsivého – vlastně už na ni byla z minulých let docela zvyklá. Právě proto se skoro nevzrušeně vydala do davu rodičů a studentů, neustále se rozhlížejíc, zda neuvidí někoho známého a především, jestli neuvidí Arsena. Tam to teda bylo momentálně trošku složitější, protože si plavovláska nebyla jistá, jestli by náhodou nebylo lepší, kdyby se vůbec neviděli. Důvodem její nejistoty byl hlavně ten dost rozpačitý závěr v irské krčmě, ke kterému se Tamsin nechtěně vracela v myšlenkách v každé volné chvíli. A čím více o tom přemýšlela, tím méně jí přišlo, že tehdá udělala dobře. Možná měla prostě jenom odejít a žádnou pusu mu nedávat, možná… Už zase! Přestaň nad tím přemýšlet, teď máš snad důležitější věci na práci, ne? Bylo by třeba fajn, kdyby ses doštrachala do vlaku bez toho, aniž bys někoho sejmula. Anebo by ses aspoň nemusela zranit hned v den odjezdu...
Ztrácet se ve vlastních myšlenkách na přeplněném nástupišti nebyl úplně nejšťastnější nápad. Zatímco totiž kráčela s hlavou skloněnou k zemi a očima nepřítomně upřenýma na dlaždice, plnou parou do někoho zezadu narazila. Ze rtů se jí vydralo vyplašené vyjeknutí, načež maličko ucouvla dozadu. Díky tomuhle manévru trošku bolestivě narazila achilovkou do vlastního kufru, ale to ji v současné době zrovna moc nezajímalo. „Eh, sorry,“ hekla omluvně a opatrně vzhlédla ke tváři napadeného. Jakmile jí došlo, do koho to vlastně vrazila, zničehonic zčervenala. „Ar-Arsene! Ehm, já… promiň, nekoukala jsem na cestu,“ vytasila okamžitě s trošku kultivovanější omluvou a rozpačitě si zastrčila pramínek vlasů za ucho, jak to mívala ve zvyku. V duchu usilovně doufala, že jí nestojí vlasy, nebo nemá nedejmerlin na košili flek od zubní pasty. To by totiž byl další trapas před Arsenem, o který vážně nestála. „Nestalo se ti nic?“ zeptala se ještě starostlivě. „Máš vlasy v culíku,“ podivila se nakonec, když konečně dospěla do fáze prohlížení jeho osoby, a mimoděk se usmála. I teď mu to totiž fakticky slušelo.

_________________

| +