Dohrávka:

Zvířecí problematiku nakonec Flavi a Daník v rozhovoru dál nepropírali. Na spolužákův argument Sherwood jen nevědoucně pokrčil rameny. "Asi ano, tedy... kočky jsou víc náladové," ukončil s úsměvem z jeho strany neplodnou diskuzi. Začal tedy k Flavimu hodně zhluboka vzhlížet - on uměl norsky, to byl cizí jazyk, a ještě ke všemu mu šly lektvary?
V tu chvíli Dannymu připadal starší spolužák dokonale geniální.
"Formulky se mi nepletou, ale moc dobrou paměť nemám," usmál se na Flaviho přátelsky - neměl se proč bát, že by jeho slova vyzněla nafoukaně. Kdo umí, umí - a to se musí přiznat, přesně jak Mrzimor řekl. Od Dannyho se proto dočkal velmi širokého a vstřícného úsměvu. "Přesně tak."
Sherwoodovi uznale poklesla brada, když Flavi dokonce řekl norsky celou větu! Naštěstí ji potom hned přeložil, takže se mistr hudebníček nemusel ptát, co že to vlastně znamená. "Ale stejně je to úžasné! Já jsem na jazyky snad stejně nemehlo jako na lektvary," usmál se, jakoby to pro něj nic neznamenalo. To možná byla i pravda, protože se se svým všeobecným antitalentem dávno smířil. Hold, když mu tak šla od ruky hudba, nemohl toho moc dalšího chtít.
Pak přišel v červenání se na řadu Danny. Nerad se chlubil, ale Flaviho zájem o hudbu a jeho hraní ho potěšil. Opětoval mu tedy úsměv... Nu, a pak už byli v Londýně. Na nástupišti 9 3/4 se to jenom hemžilo lidmi - rodiči, co přišli uvítat svoje ratolesti zpátky doma.
"No, alespoň maminka nebo sestra, ale možná i táta," odpověděl nepřítomně Flavimu a nedočkavě pohledem pročesával dav. To se k nim mezitím stačila dostat paní Eöbergssonová. "Dobrý den," pozdravil ji Daník samosebou způsobně. A pak rodiče uviděl! Byli tu oba, tatínek i maminka, a za nimi i ségra, co se trochu zasněně koukala kolem. Odkdy měla vlasy takhle na černo s melírem?
"Tak se měj, užij si prázdniny," rozloučil se s úsměvem Danny s Flavim a rychlým: "Nashledanou!" s paní Eöbergssonovou, a pak se na svoje poměry opravdu rychle s kufrem a mávající rukou nad hlavou vydal k rodičům.
A znáte to - slzy, objímání, otázky, další slzy, "tys ale vyrostl".. Každopádně Sherwoodovi si většinu dojmů nechali na doma, protože se nechtěli zdržovat v té nehorázné tlačenici.
>>>

_________________

"Mhm," komentoval jsem neurčitě a s profesionálním odstupem degustoval kafe, které pomalu vychládalo. Nebylo to tak, že bych vůbec někdy někomu cucák udělal. Popravdě jsem nikomu ještě nedal ani pusu, ale bylo vtipné o tom mluvit. A taky jsem měl stále silnější pocit, že se obojí musím co nejrychleji naučit. Bylo děsně vtipné vidět šokovaného Arsena, a ještě vtipnější by to bylo, kdybych jenom neblufoval.
Gwen sice vzala celou věc s vlkodlakem mnohem líp, než bych se odvážil hádat, mě teď ale štvalo něco mnohem přítomnějšího, což byl shodou okolností Arsenův obličej asi centimetr od toho mého. Tvářil se velice zle, a kdybych měl hodně rýpavou náladu, tak i trochu kanibalisticky. Já jsem byl ale od přírody cvok podpořený nedostatkem spánku, a tak jsem si syčení z takovéhle blízkosti odmítal nechat líbit. "Ale vážně," zavrčel jsem zpátky, podobně zle naložený, jako sám Quinn, "a co bys řekl, kdyby přišel někdo jiný, než Gwen? Jéé, jsem vlkodlak, mrk mrk, poškrábejte mě na břiše?" Soptil jsem a bylo to na mně poznat, protože mi z očí sršely blesky. "Když to člověk vidí krátce, tak v tom moc velký rozdíl není," založil jsem si ruce na hrudi po Arsenově vzoru a tvářil se ještě uraženěji, než on. To mi poněkud překazil Quinn sám hned v další vteřině, kdy mě prakticky drapnul za mikinu a trhl mnou dopředu, evidentně aby si prohlédnul můj krk. Netušil jsem, jestli ho jako fascinuje moje tepna, váhá, kdy mě sežere, nebo se hodlá o ten cucflek postarat sám, ale úplně po chuti mi nebylo ani jedno z toho. A dle předpokládání se mi ten tep vážně zvýšil.
"Jestli hledáš důkazy toho, proč nespím, na krku je nenajdeš," podotknul jsem ale suše a nekompromisně odstrčil Arsenovy ruce stranou. Tohle si ještě vypije, parchant jeden ruská, zapřísahal jsem se oplatit Quinnovi ten šok, co mi právě způsobil, ale tvářil jsem se u toho, jako bych byl nad věcí tak, že kdybych zakopnul, asi bych letěl po hlavě dolů a zlámal si vaz.
"Alwullová, Alwullová, Alwullová," zakřenil jsem se na Gwen posměšně, "aspoň si mě budou ve škole pamatovat, když mě budou vyhazovat. A když už jsme u toho synchronizování - co to sakra je, není to sci-fi? - tak si představ, že já budu muset existovat jak s nevrlou tebou, tak s krvelačným Arsenem." Nebyla to dobrá volba slov, to mi došlo prakticky v další vteřině, ale bylo moc pozdě na to, abych to bral zpátky, tudíž jsem jenom pohřbil obličej v dlaních. No nazdar.
"Snailer u toho byl taky?" vylétlo mi obočí překvapeně vzhůru, když z Arsena vypadla další specifika oné nešťastné návštěvy Zakázaného lesa. No, jestli mě mělo něco udržet od toho hájku dál, tak to bylo přesně tohle. "Takže Riley je stále... no, člověk?" Vskutku, mé diplomatické schopnosti jsou hodné obdivu. Není nad to, když nejlepšímu kamarádovi naznačíte, že je odteď monstrum. Zvědavě jsem si prohlédnul jizvy na rukou, které nám byly tak bezstarostně ukázány, a trochu se otřásl, protože tohle muselo zatraceně bolet, když to bylo v procesu výroby.
Pak se ale naskytla ideální možnost, jak vrátit Arsenovi všechno i s úroky. Sám se totiž přihrnul, aby nás obejmul, a těsně předtím si ještě stihnul rýpnout další hláškou. No, řekl sis o to sám.
"Cassanova bude pálit po všem a vždycky," zavrněl jsem jako správný provokatér a naprosto nestydatě kousnul Arsena do krku, protože když si ze mě sakra už jednou dělá srandu, tak musí čekat, že mu to vrátím i s úroky. Byl jsem připravený dát se okamžitě na taktický ústup, protože za tohle mě Arsen stoprocentně bude chtít stáhnout z kůže a předhodit skvorejšům, a to bych prosím nerad.

| +

Mimo herně:
Challenge okusování vlků splněna, dostanu lentilku?

_________________

Cucfleky a to, jestli bych je poznala, jsem jednoduše odmávla někam dopryč, protože jsem si upřímně nebyla vůbec jistá, jak by takový cucflek měl vypadat. Proč to ale prohlašovat nahlas, že, když to stejně není důležité...
"Hledáš stopy po zubech? Jako upíra, jsem myslela. Ten nám do sbírky chybí," zazubila jsem se na Arsena, který působil dojmem, že kamaráda očichává, jestli mu v žilách proudí krev - což bylo maličko znekliďňující, uvážíme-li všechny... ty věci. "Aha. No, hlavně že se ti to vůbec zahojilo," mínila jsem, zatímco jsem zkoumala ty škrábance, kterými se bude moct od nynějška můj kamarád vytahovat před holkama. Bůhvíproč mě při tom pohledu napadly brambůrky s vroubky z budoucnosti. Snad není nutné vypichovat, že na sprchy jsem ani nepomyslela.
Když přišla řeč na toho vlkodlaka, moudře jsem přikyvovala, načež ze mě vylétlo typicky gwenovské: "Chudáček," pročež jsem lehce zrudla, jak jsem si uvědomila nepatřičnost svého názoru a radši jsem se podívala ven z okna. O to radši jsem se nechala obejmout - úsměv se mi ještě rozšířil, když jsem pozorovala, kterak ho náš zrzek okusuje. Spolu s hlasitým uchechtnutím jsem prohlásila: "Ty, Cassanovo, víš o tom, že ty nejsi ani holka ani vlkodlak?"
Ovšem, hvězdou večera byl Arsen, takže jsem se zase zarochnila do důlku mezi jeho ramenem a krkem. "Jo jo, teď budeme v Bradavicích s Jamiem sami. Giddie chce brigádničit v Mžourově, kam ho musí vzít, protože je na sovy děsně ujetej, a Fel... No, znáte ho, ten ještě ani neví, že má OVCE za sebou," zazubila jsem se, než jsem pokračovala výhružným tónem, "to byste teda měli, přijet. Oba dva," prohlásila jsem a zapíchla jsem Arsenovi prst do hrudi - směrem ke Cassovi jsem jen tápala, protože jsem mu dosáhla jen na nos. A tam to prostě nemělo ten efekt, víme.

_________________

"Co takhle poškrábat zevnitř bříška?" zavrčel Arsen neurčitě, protože občasné gejzíry hormonů u Finleyho někdy začínaly být otravné a hlavně malicherné, což znamenalo že trochu postrašení rozhodně neuškodí. Chviličku setrval v objetí, dokud se Cassidy nerozhodl to totálně zrušit tím, že si zahrál na blechu v rouše zrzavém.
"Riley je Riley a ty," čapl Cassidyho jako lišče vzadu za tričko a zvedl ho (k vlastnímu překvapení jednou rukou) od sebe a do výšky, div se Cass nezahoupal ve vzduchu, "ty se nech zkontrolovat na vzteklinu!" Vážně, hormony, wtf?!
Omluvně mžourl po Gwen, poněvadž vlak začal brzdit a byl čas se vytratit do chodbičky a na perónu. Předpokládal, že Cass, kterého pořád držel málem ve vzduchu, se bude vrtět a pokoušet se vymanit, což trochu ztěžovalo manévrování po vlaku, a navíc to vypadalo, že prefekt dopadl Finleyho při něčem nekalém. Což byla vlastně pravda.
"Nikam nejdeš, dokud se neodnaučíš kousat," hudroval Arsen, zatímco vynášel štěně, jako kdyby se dopustilo loužičky v botě. Zamával Gwen, že napíše sovu, a protože zrovna na krk byl z logických důvodů momentálně dost háklivý, než Cassidyho odevzdal někomu zodpovědnému, lehce výchovně jím ještě zatřásl.

_________________

>>>

Odjezd do Bradavic. Nikdy jsem se na klid od "rodiny" netěšila tolik, jako tento rok. Víte, Chriss už tam není, Britt tam není, absolutní klid a mír a nic mi to nebude kazit. Bohužel, někdo mě tam musí dopravit. Naštěstí se mnou šel jen Tylar, takže nějaká konverzace vážně nutná nebyla. Celé to probíhalo tak, že mi dotlačil zavazadla k vlaku a já se s ním se slovy "nenávidím tě, umři!" rozloučila a dřív, než na mě stihl vrhnout vražednou kletbu, ztratila jsem se v davu.
Samozřejmě svůj Nimbus s sebou nemám. Proč ho nemám? Protože jsem ho vrátila. Proč jsem ho vrátila? Protože jsem naprostá kráva postrádající mozkovou hmotu! Víte jaké to je minout několik fanoušků zmijozelského famfrpálového týmu bez koštěte a vidět jejich zklamané výrazy? Depresivní. Nicméně tenhle rok bude jiný. Bude méně depresivní, víc zaměřený na mou maličkost a budu se starat o své mentální zdraví, taky o fyzické a tak dále, prostě budu všechno dělat jinak, pojedu podle plánu mentálního obrození.
Na sobě mám klasicky školní uniformu, dala jsem si tu práci, že jsem si sukni nechala upravit přímo na míru, takže už žádné padesát na padesát povolování, sedí perfektně. Chtěla jsem už kvůli odznaku jet v uniformě v perfektním stavu, jenže zkoušeli jste už přes tyhle dvě věci zapnou košili, aniž by se tam mezi knoflíčky nedělaly ty díry? Ne? Ano? Tak víte, že to prostě není možné. Vrchní knoflíčky prostě rozepnuté být musí, kravata povolená, hábit mám na sobě abych nepřitahovala zbytečně pozornost. I přes odznak na prsou ovšem nezamířím do Áčkového vagonu, ne ne. Nestojím o to se cestou rozrušovat tím, že se potkám ve vlaku s Olssonovou, s Patrickem nebo třeba s Arsenem, natolik blbá nejsem. Hrdě zamířím do Béčka, kde nakonec zvolím kupé číslo pět. Hlavně proto, že nechci být vepředu, ale vzadu se mi taky moc nelíbí. Přijít mezi prvními má svý velký výhody.

B5

Zavřu se do kupéčka a pohodlně se rozvalím na jedno celé sedadlo. Zády se opřu u okna abych na všechny ty lidi neviděla, hábit samozřejmě sundám a pověsím, na chvíli se zasněně zadívám na odznak a pak z tašky vytáhnu knížku. Víte, plánovala jsem se vzdát všech těhle romantických kravin, zvláště když jsem zjistila, že flirtovací techniky v těchto knihách popsané naprosto selhávají, jenže to prostě nejde. Je to právě to romantické, nereálné klišé, které mě tak přitahuje. Děsivě vypadající kniha s názvem "Až se znovu shledáme" v růžovém, osrdíčkovaném obalu přistane na mém klíně stejně rychle, jako pak láhev brčkem a pravděpodobně ledovým čajem. Napiju se, otevřu na založené stránce a začtu se do pasáže, kde hlavní hrdinka právě popisuje, jak ji strašně ubližuje, že láska jejího života odjíždí pryč aby si vzal nějakou cizí holku, která je na rozdíl od ní čistokrevná a tudíž pro jejího milovaného přijatelná. A nebudu lhát. Moje pubertální hormony do dovede do fáze, kdy mě nutí vypouštět z očí takové ty divné kapky, víte, slzy, příjemné to není. Nikdy se mi to nestalo, ale dokážu se s ní tak ztotožnit, je to strašný. Na chvíli si dám pauzu a zadívám se na nohy. Vyrostla jsem. Ne moc, ale dost na to, abych dosáhla chodidly na prostější stranu, tam kde jsou dveře. Spokojeně se zavrtím a dám se zase do čtení. Ptáte se, kde je Meow? No, řekněme, že v rámci znovuzrození jsem ji prostě musela nechat doma. Ne, vážně, jeden rok to přežiju bez kočky a popravdě bude mi určitě líp. Tenhle rok bude super, žádnej Darrel ani jinej kluk mi to nenaruší, dostanu zpět své místo a... a nepodělám zkoušky.

_________________

Letos poprvé nedoprovázeli rodiče Maeve až k vlaku, vlastně maminka tu vůbec nebyla a s tatínkem se zrzka rozloučila jen narychlo před nádražím a pak pan Gallagher opět odfrčel. Ne že by si to Maeve přála – i kdyby už jen z toho důvodu, že ten kufr byl zatraceně těžký, Gizmo měl nějaký divoký den, a i když byl v přepravce, nebylo to s ním jednoduché, a letos ještě navíc vlekla do školy kytaru, která momentálně spočívala v obalu Maeve na zádech. Vozík, na který s menším funěním kufr s přepravkou usadila, si nakonec našla. Ale jak ten krám dostanu do vlaku, to fakt nevim, pomyslela si s ušklíbnutím, zatímco se kodrcala ke svému cíli, tedy kamenné přepážce mezi nástupišti devět a deset. Bylo ještě docela brzy a zatím tu nebyl takový nával jak mudlů, tak kouzelníků, alespoň co se Maeve zdálo. I proto se zrzka nerozbíhala proti stěně jako obvykle, ale naopak ležérně došla až k přepážce a s naprosto nezajímavým, unuděným výrazem se opřela, aby po chvíli stanula tváří v tvář červené lokomotivě. Jeden z pohledů, který nikdy nezevšední. S již menším úsměvem na rtech se Maeve vydala vstříc vagónům, přitom zdravíc kohokoliv známého, kdo by se snad připletl do cesty. Nakonec se zastavila u dvířek do kupé D a na čele se jí začala tvořit očekávaná ustaraná vráska. Záviděla starším studentům, kteří už mohli beztrestně používat hůlku, a ke zvednutí kufru si mohli dopomoct kouzly. Možná bych s tím neměla takovej problém, kdybych s sebou netáhla milion věcí, proběhlo jí hlavou. Letos skutečně měla kufr o dost těžší než obvykle, nacházelo se tam o pár knížek víc, taky tam měla další pomůcky k tvoření a tak. A to si ještě několik věcí nechávala poslat z domova. Nakonec to Maeve vykoumala. Prostě si na ten kufr sedla, nasadila široký úsměv a předstírala, že na někoho čeká. Což vlastně ani tak předstírání nebylo, už se těšila, až uvidí někoho známého. A koneckonců – ještě bylo času dost, i kdyby musela ten kufr dovnitř vlaku dostrkat sama, tak proč si chvíli předem neodpočinout.

_________________

Opět nastal ten den, kdy se mladí kouzelníci shromažďovali na nástupišti 9 a ¾ aby mohli odjet do Bradavic a já byl pochopitelně jeden z nich, i když jsem se momentálně netvářil nijak nadšeně, protože jsem musel brzy vstávat a znamenalo to, že zase přijdu o určitou část svého pohodlí. Nejvíc jsem se pochopitelně děsil toho šíleného schodiště, ale to mě ještě pár hodin nemuselo trápit.
K vlaku mě doprovázela máma, jako obvykle, která nechávala levitovat můj kufr ve vzduchu, protože já mimo školu ještě kouzlit nemohl. A tahat se s tak těžkým nákladem jsem se taky nemohl. Nebylo proto nic zvláštního, když jsem se kvůli tomu cítil hloupě – už dávno jsem byl ve věku, kdy bych měl spíš já pomáhat mámě a ne ona mně. Jenže já se o astma nikoho neprosil, že jo. Když jsme došli k prvním vagónům, mamka zastavila a nechala kufr prozatím klesnout na zem. „Zvládneš to, zlatíčko?“ zeptala se starostlivě, zvedla ke mně pohled a pohladila mě po tváři.
Přikývl jsem a letmo jsem se pousmál. „Samozřejmě, že to zvládnu. Doteď jsem to zvládal, zvládnu to i tentokrát,“ pronesl jsem v odpověď a pokrčil rameny. Nic jiného mi stejně nezbývalo. „Budu ti psát tak často, jak budu moct,“ přislíbil jsem vzápětí, protože mě mrzelo, že nechávám mámu úplně samotnou. Sice měla kamarádky a vzdálenější příbuzenstvo, ale ti s ní nebydleli pod jednou střechou.
„Hlavně se soustřeď na školu, zlato, hm?“ prohodila s úsměvem a poplácala mě po rameni. „Jsi chytrej kluk, Mau, tak se snaž,“ vybídla mě a já přikývl. Nepovažoval jsem se za bůhvíjakého chytráka, ale rozhodně jsem se snažil, ačkoliv moje výsledky pořád nebyly žádná sláva. Mámu to ale zřejmě netrápilo – hlavně, abych v pořádku dostudoval. To byl ostatně i můj cíl.
„Tak já půjdu, mami,“ řekl jsem po chvilce.
Mamka přikývla. „Dám tvůj kufr někomu z obsluhy, aby se o něj postaral,“ oznámila. Dělali jsme to tak pořád – já se s tím těžkým zavazadlem prostě tahat nemohl. Peníze, inhalátor a něco málo k pití jsem měl u sebe v tašce přes rameno a víc jsem nepotřeboval. „Tak jo,“ odvětil jsem. „Díky.“
„Hezkou cestu, Mau. Až budeš mít čas, napiš mi. Ale hlavně si užívej předposlední školní rok, hm?“ pousmála se máma vlídně a já jí ten úsměv oplatil.
„Napíšu, slibuju. Měj se, mami,“ rozloučil jsem se, nechal jsem se obejmout, a pak jsem loudavým krokem zamířil k třetímu vagónu, vlezl jsem dovnitř a začal hledat kupé, nejlépe prázdné. Já nebyl zrovna společenský typ.

_________________

<<<
Davem lidí se prodírají i tři notně nervózně působící postavy, patřící manželům Meadowovým a jejich dcerušce Julii. Chvíli se prodírají ostatními normálními lidmi a vypadá to, že ani nevědí kam jít. Což v konečném důsledku není ani špatná dedukce, poněvadž pokud je dnes někdo dokonale ztracený, je to právě tahle rodinka. Nikdo jim totiž neřekl, jak přesně se dostanou na to zatracené nástupiště. Ostatně, proto jsou tu taky tak brzy! Samozřejmě, že ani jednoho z rodičů nenapadne poslouchat dívčino přání zeptat se na cestu někoho z pracovníků, poněvadž by přeci byli za blázny, to dá rozum. Jenže mladá Žužu už parádně jančí. Respektive se snaží slzičkami vymámit cestu z dvou bezradných mudlů, tedy rodičů, kteří chudáci vážně nevědí kudy kam, ale logicky se nakonec davem proderou až k přepážce mezi nástupišti 9 a 10...
...a teď před ní postávají a čekají, jako by se snad někde měl objevit ten úředník, který jim tehdy tak ochotně popsal Příčnou ulici. A ono nic. Kolem spěchají lidé a Julia začíná být parádně netrpělivá. "No tak, dělejte něco! Ujede nám to!" dupe rozmazlená princeznička nalakovaným střevíčkem, až se blond lokýnky jejích vlásků pohupují a do tvářiček se jí hrne nazlobená červeň. A ano, je úplně fuk, že do odjezdu vlaku je ještě dost času. Poněvadž malá princezna Meadowová chce být na tom kouzlonástupišti. A to pokud možno hned teď.
Nakonec se rodince poštěstí odchytit jinou rodinu, jíž vede podivně oděný muž, kterého oblečení se skládá z vršku od černého saka a pruhovaných kalhot od pyžama, a který pročež nemůže být nikdo jiný než jeden z toho čarodějného lidu, a kupodivu je umluvit, aby jim vysvětlili, jak se na nástupitě dostat. Julís na to jde s rozběhem, ruku v ruce s maminkou, a šup, za chvíli už vidí červenou lokomotivu Bradavického expresu...


Julča vleze do prvního kupé v jednom z vagónů, s pomocí tatínka nacpe zavazadla tam, kam patří a pak už rodiče odešle čekat na nástupiště na odjezd vlaku, načež se vykloní z okna a sleduje, jestli neuvidí někoho, koho zná. Ráda by si odmávla Romea a strávila cestu s ním, ale třeba ta holka s klukem, co mají muzikální nadání, a co jsou evidentně dobří informátoři, by taky nebyli špatní...
To, že je čím dál nervóznější z neznámého, rozhodně nehodlá dávat najevo. Ani náhodou.

_________________

<<<
Netřeba popisovat, jak jsem dorazila na nástupiště, poněvadž to bylo úplně stejné jako obvykle. Nic výjimečného se nestalo, a já hned po příjezdu začala hledat mezi lidmi Andyho. Pořád jsem nechápala, proč se od Erica tak náhle vypařil, ale hlavně, proč se mi od té doby neozval. Tušila jsem sice, že ho otec vypakoval, ale opravdu mi nešlo do hlavy, z jakého důvodu by poté úplně ignoroval mojí existenci. A tak jsem se do vlaku vydala až v tu chvíli, kdy jsem spatřila Mrzimora nastupovat do jednoho z vagónů.

Vystartovala jsem parádní závodní rychlostí, jak jsem se snažila kamaráda dohnat v chumlu jiných studentíků. Vysoptila jsem i se zavazadly (a se Sunem kolem krku) a po chvíli už jsem kamarádovi klepala na rameno. "Ahoj Andy, už sis vybral místo?" zeptala jsem se úplně bezelstně a přidala mírný úsměv. Na omluvy za otce a tak bude celá cesta, ne? A navíc, prostě mě ani nenapadlo, že by třeba ona ignorace měla nějaký vážnější důvod. Jediné, co by mě snad napadlo bylo, že by tatík mohl schovávat poštu, ale to nebránilo v další společné cestě vlakem.

Mimo herně:
Hra v uličce je taková dohra k eventu, prosím interakce až když oba zalezou do kupéček. Děkuji.

_________________