Carreen se na dívku před sebou nevěřícně zadívala. To nemohla pochopit trochu té neslušnosti, když běžela za svým bratrem, kterého nechtěla ztratit z dohledu? A ona jí teď bránila v tom pokračovat! Pohoršeně zalapala po dechu, samozřejmě ochotna rychle ono kouzelné slůvko doplnit, i když měla pocit, že je vše dávno ztracené a Olivera tu bude v knihkupectví hledat další hodinu.
"Přesně to," přitakala, když Jane doplnila slůvko, které Carreen neřekla. Zrzka si mohla jen stěží domýšlet, jaké by to bylo, kdyby byla jedináček. Bylo to něco naprosto nepředstavitelného, vždyť měla jedenáct sourozenců, byli jako fotbalový tým, který měl ještě jednoho hráče na střídání, z tého pozice se dost těžko představovalo, jaký by byl život, kdyby byla sama.
"Proč bych ho asi brala sem?" měla sto chutí praštit se do čela. To vůbec nic nechápala? "Ano, předpokládám, že tě to překvapí, ale musím si nakoupit pár učebnic do Bradavic... a rodiče ho nemůžou ohlídat, protože oba musí pracovat - to normální lidé dělají, nejsi ty náhodou jedna z těch čistokrevných?" zarazila se a ostražitě si Jane prohlédla, trochu nakrčeným čelem, než s hlubokým nádechem dál pokračovala, "a sourozenci mi samozřejmě nepomohli. Všichni se co nejrychleji rozprchli, aby ho nemuseli hlídat, protože ho nikdo nechce hlídat, že ano... takže to zase zbylo na mě," povzdechla si už ke konci dlouhého vypravování a řádně si Jane prohlédla, než pořádně nastražila uši, protože měla pocit, že zaslechla bráškův křik, což nevěstilo nic dobrého. I když pořád lepší, když byl slyšet křik Olivera, než křik cizích lidí...
"Otřes mozku, zlomené zápěstí," přeložila suše, "a teď mě omluv, musím jít," zahlásila v momentě, když jekot zesílil a aniž by se Jane prosila, rychle kolem ní proskočila - naštěstí nebyla tak veliká, a zmizela někde mezi dalšími regály, kde Olivera několik dlouhých minut naháněla.

>>

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

Pohoršené zalapání po dechu Janička elegantně odignorovala. Pohoršená by snad měla být ona, když si tu taková malá žabka dovoluje být drzá na starší studentku, no ne? Ironický úsměv při slovíčku jedináček Carreen zřejmě přehlédla, Jane nijak netěšilo být sama. Na druhou stranu zase Janička si nedokázala ani přiblížit co to znamená mít zodpovědnost za někoho jiného, akčního a ryze nebelvírského, což bráška Carreen stoprocentně byl. Nechala jedináčky plavat, tohle nebylo téma, které by chtěla probírat s malou žabkou a už vůbec ne, když jí byla nesympatická.
„Pak existují lidi na hlídání dětí, nebo jsi o nich nic neslyšela?“ Povytáhla Jane obočí. „Nebo taky speciální postroje a do nich se dá člověk pěkně zapnout a… no pak ti nezdrhne. Neříkám, že to je vhodné na obyčejné procházky, ale pokud ho máš na starost a nestíháš…“ Jane se sladce usmála. Tohle vůbec nebyl její styl, ale prostě měla pocit, že… Pfff… Dokonce se ihned vzápětí začala cítit rozpačitě, že Carreen něco takového navrhla. Její bráška přeci nebyl pes. Ale pokud věděla a jakože věděla, že to existuje jen nevěděla jak to ví, prostě se jí to vybavilo v paměti. Postroje na lidi… Br…
„Nejsem.“ Odvětila suše. Jak ji tohle napadlo? „Mimochodem i moji rodiče pracují.“ Další suché prohlášení a zdaleka ne pravdivé. Janina mamka sice začala hledat práci, ale ještě nic nenašla.
„To bylo lepší.“ Odvětila podobným tónem, jakým používají frustrovaní učitelé, když žák udělá na posté něco co předtím tolikrát zbabral. Teď už pochopila co dívka vlastně chce říci a v duchu si oddechla, protože jí nic nebylo. Leda jako malá spadla na hlavu, což by odpovídalo a za to Jane fakt nemůže.
„Pospěš si.“ Doporučila jí lehce ironicky, když odněkud zazněl hlasitý jekot. „Dřív než si ublíží.“ Nebo dřív než někdo ublíží jemu. Dodala ještě v duchu. Jakože ten křik strašně drásal uši. Nechápavě nad tím zakroutila hlavou, kouzelné slůvko už předtím nechala plavat, jen chtěla dívku lehce potrápit, což, když se nad tím zamyslíme, vůbec nepatřilo do její povahy a vůbec, ještě se kvůli tomuhle setkání bude cítit provinile… Jane zamyšleně zaplula mezi další regály změnit myšlenky a objevila super teorie vesmíru ze kterých by byl nadšený jistý profesor astronomie, pak kuchařky, které by se mohli hodit mamce a překvapivě i knihu s dinosaury jejichž obrázky byli tak živé (a to míněno doslova je to kouzelná kniha, ju?), že knihu Jane raději zaklapla. Z knihkupectví odcházela později, než plánovala a mimo jiné si odnesla i několik knih navíc, pro sebe něco málo na čtení.

>>

_________________

(Stieg Larsson)

<<

Aljaška se protáhla dveřmi knihkupectví a zhluboka se nadechla, protože vůni nových knih považovala za jeden z divů světa. Staré knihy jí, kupodivu, nevoněly vůbec - nad těmi spíše krčila nos. Dveře zaklaply a slečna Osbornová se vydala na lov.
Prvotně si plánovala jenom koupit učebnice na příští rok, jelikož plánovala OVCEmi projít se vší slávou a ctí, a to by se jí bez patřičných knih zřejmě podařilo jen velice těžko, ale když už tu jednou byla... no, mohla si prohlédnout i nové tituly, a zjistit, jestli náhodou Krucánky neprodávají nějakou novou detektivku. Alaska milovala detektivky.
S úsměvem kývla na prostorově výraznou prodavačku a přesunula se rovnou k pečlivě vyrovnaným sloupkům nově vydaných bestsellerů. Zvědavě okoukla první z nich a vzala jeden exemplář do ruky, aby jím zběžně zalistovala. Román o kouzelnících z různých dob, kteří se setkali jenom díky nehodě s obracečem času... Aljaška se kousla do rtu. Byla Osbornová, měla skvělé výsledky ve škole a uměla řídit auta jako profík. Nebude číst zamilované romány. Bohužel se docela výrazně projevilo, že posledních pár týdnů neměla nic kloudného k četbě, protože už za několik slabých minutek jste ji mohli spatřit, ve vší slávě modré sukýnky a pečlivě uhlazené košile, jak se hryže do tváře, úplně zabraná do prvních stránek knihy. Učebnice a jejich výběr se přesunul na dobu neurčitou.

Mimo herně:
Nemám domluveno s nikým nic, s otevřenou náručí vítám náhodné kolemjdoucí

_________________

>>>

Bejt Melody Queenová není jednoduchý, ale ještě těžší je být v její společnosti. Jenže vždycky to někdo musí odnést, tak to zřejmě dneska odskáče Alaska.
Melody se naprosto klasicky celá ušmudlaná, lehce od krve, motá po Příčné jako kdyby jí to tam patřilo. Na sobě má šortky a volné tričko, nic extra, na nohou sandálky, vlasy svázané do divně vypadajících dvou drdůlků na bocích hlavy. Jeden kratší pramínek je zachycený v ráně na čele, jiný zase vypadá jako ohořelý a jen tak volně bimbá kolem tváře jako kdyby se nic nedělo. S hromadou lízátek a krabicích s cereáliemi se Melouš začne dobývat do Krucánků, a to tak, že to první napálí do výlohy a na skle nechá velký mastný flek, pak to napálí do dveří, tam nechá pár krvavých šmouh a nakonec jí otevře nějaký vyděšeně vypadající pán, který zrovna vyjde ven. Když se dostane dovnitř, začne se zmateně motat sem a tam a jako kdyby to byla pravidelná návštěva, prodavačka popuzeně obrátí oči v sloup a otočí se, jakože ji raději ani nevidí - že by ji pověst přecházela? Kdo ví.
Prostě to tam začne procházet, s jedním lízátkem v puse, přidávajíc k tomu sem a tam trochu cereálií, nechávajíc za sebou drobečky. Jak tak se motá, vrazí to plnou parou do začtené Alasky. Ne že by ji tedy poznala. Nárazem od ní odskočí a je dost možné, že na její košili nechala pár krvavých otisků. Jak tak hezky odskočí, praští se silně hlavou o nejbližší poličku, až do hezky zaduní přes celý obchod. "Héle brácho já nevěděla, že vaříš!" houkne na chudáka Osbornovou a rozverně ji strčí ušmudlanou packou do ramene. Lízátko, které jí vypadlo z pusy a odletělo kamsi daleko asi není třeba zmiňovat. "Normálně sem si myslela, že už konečně ty lahvičky na dalekohled najdu, ale tady prostě sýry nepordávaj, ani kdybych se zvecla." zazubí se na ni a nakloní se blíže, možná až moc, zírajíc na chudáka Alasku jako na Ježíše. "A Laurel, co to jíš?" zapřede nevinně s nevysvětlitelným divokým zamrkáním. Následně k ní natáhne krabici s cereáliemi, ze které trčí ona hromada lízátek, jakože si může vzít.
Mimo herně:
No ne, kde jsem se tu vzala! Oops!

_________________

Aljaška byla zabraná do knihy, a i když ta racionální část její mysli tvrdila, že je to pitomost a kdesi cosi, ta sentimentální si slova na stránkách vonících novotou docela užívala. Tedy, jenom do chvíle, kdy se na scénu nedostavila jistá Melody Queenová.
Asi by bylo vhodné říci, že byla Alaska natolik zabraná do čtení, že si ani nevšimla tupých úderů na sklo výlohy, jinak by si asi Melody všimla a dala se na rychlý ústup. Aljaška Osbornová neměla strach z ničeho, kromě komunikace s mrzimorským torpédem. Nebo si to alespoň takhle pravidelně připomínala, protože když se něco dlouho opakuje, stává se to pravdou.
Řekněme, že vysoké podpatky a prudký náraz do cizího těla nejsou úplně něco, co koresponduje. Aljaška málem ztratila rovnováhu, a jen rychlý zásah, kdy se chytila jedné z polic s knihami, ji zachránil před pádem. Ve chvíli, kdy vyřešila svou vlastní krizi, se začala ohlížet na to, kdo že to do ní naboural. A zděsila se.
Melody byla od krve, a kdyby ji Aljaška neznala, asi by si myslela, že ji prudký náraz do police připravil o rozum. Bohužel se takhle Melody chovala pořád. Ve starší Osbornové hrklo. Jak se účinně zbavit Queenové tak, aby z toho ještě vyšla jako ta dobrá, to byl oříšek.
"Bra-brácho?" zakuckala se Aljaška naprosto nedůstojně a zírala na Melody s děsem v očích. "Proč ta krev?" vyrazila ze sebe trochu přidušeně, snad ve snaze o rozhovor, která byla předem odsouzena k záhubě, jelikož si Queenová pořádně nepamatovala, ani jak se sama jmenuje.
Kde se Melody začala naklánět k Aljašce, tam se začala Aljaška zase odklánět, takže celá scéna mohla pro nezávislého pozorovatele působit docela vesele. Alasčin mozek bleskově propočítával, kolik metrů je to ke dveřím, jak rychle je zvládne překonat, jestli ji při tom Melody chytí, co to sakra Queenová pojídá a jak z košile půjdou vyčistit fleky od krve. Asi tedy není nutno dodávat, že měla v hlavě pořádný zmatek. Na nabídnutou krabici s müsli, ve které byla poněkud nevysvětlitelně situována lízátka se zadívala, jako by ji prapodivná kombinace jídla urazila na cti. Aljaška byla připravená vzít Melody po hlavě románem, když by to situace vyžadovala, a stisk na jedné z knih, které byly ještě před chvílí tak pečlivě vyrovnány na hromádce, to jenom potvrzovala.

Mimo herně:
Help.

_________________

Melody se na chudáka Alasku zadívá jako kdyby jí naprosto hráblo. "Nejsem tvůj brácha, duh, haló, tady Flo, neasi, jáj." poklepe rozverně chudákovi Osbornové na čelo ukazováčkem. Víte, existuje taková teorie, že Melody vlastně chce říct tolik věcí najednou, že od každého řekne jen dvě slova. Tohle asi bude ten případ. "Ten pán v uličce - asi se mu nelíbilo, že jsem ho obejmula, když já fakt myslela, že je smutný, on se tak nedůvěřivě koukal kolem a ten velký pytel přes rameno, cinkaly v tom peníze, určitě utekl z domova, tak jsem mu chtěla udělat radost, ale asi ne no... Takofej kakabus to byl. Jako ty!" rozpřáhne prudce ruce, až se do ruky praští o polici a z ničeho nic možná znova chudáka nebelvírku obejme. Jestli si Aljaška myslí, že nějaká bichle Melody zastaví, tak se asi plete. Protože kdyby to tak fungovalo, lidi nenosej bouchačky a nože, ale knihy. Pro na-ah. Tak lehký to bohužel mít nebude.
"Fákt ne? Ty dneska seš divnej, Brumby. Totiž myslela sem, že jíš rád, protože haloo, není to jako kdyby si nebyla Hagrid ale třeba Laurel, protože ten je fakt asi bez normálního jídla, ale tohle ti neuškodí!" zamává jedním lízátkem které vytáhne z krabice, otřepe z něj pár kousků cereálií a pokusí se ho Alasce vnutit trochu jiným způsobem. Začne s ním máchat před jejím obličejem jako s mečem a poskakovat jako kdyby dostala nějaký skákací záchvat. "Fakt je to dobrý, hele," práskne s krabicí o zem jako kdyby nebyla ani její a začne rozbalovat lízátko, přičemž pořád skáče, až nějakým zázračným způsobem skočí do regálu s knihami a způsobí mírné zemětřesení doprovázené lavinou knih. A přitom samozřejmě dál skáče, jako kdyby se zasekla. Když se jí povede zbavit lízátko obalu, stále skákající, cucací částí oné věci udělá výpad vpřed směr Alasky pusa. "Dej si! Dej si fakt je to dobrý, chutná to jako takové to červené kulaté sladké na tyčce, víš co, no," povzbudivě zamrká a nějak jí nevadí, že spolužačka možná prostě to lízátko nechce. Jénže v zájmu bezpečí všech by si ho měla Aljaška vzít, než s tím Melody polepí celý obchod. "Těšíš se domů? Je to jako včera, co jsme doplavali do Bradavic, víš co, my všichni, Pomfy a tak." zazubí se a upře na chudáka nebelvírku nedočkavý pohled malého dítěte, které čeká na pohádku na dobrou noc. Asi není třeba dodávat, že na krabici s cereáliemi a lízátky už dávno zapomněla a vlastně je dost možné, že na to i skočila, jak tak nekontrolovatelně pohopkává kolem Alasky a několika regálů.

Mimo herně:
Sori :S

_________________

Aljaška neměla ani tolik kapacity, aby ucukla před zapraseným prstem, který jí poklepal na čelo. Měla dost práce s tím, aby vůbec vstřebala Melodyiny myšlenkové procesy a pokusila se ve spleti náhodných poznámek a jmen najít nějaký smysl. Zatím velice dramaticky selhávala. Melody Queenová byla magor, alespoň tak se to po škole tradovalo, a s tímhle tvrzením nepomohlo ani to, že ji rodiče vážně nechali otestovat a nezjistili nic divného. Tohle divné bylo.
Když ovšem Melody odpověděla na otázku ohledně krve alespoň trochu příčetně, stáhlo se Aljašce nevěřícně obočí. To Queenovou někdo napadl? Za to, že ho obejmula? Alaska věděla o nenechavém mrzimorském nutkání nerespektovat osobní prostor cizích lidí, ale řešení, ke kterému evidentně dospěl onen neurčitý pán, na kterého Melody natrefila, bylo přinejmenším extrémní. "Mělas mu jednu vrazit zpátky," ozvalo se Aljaščina nebelvírská persona, kterou většinou schovávala pod tlustou masku slušnosti a kompaktního pudru. Zřejmě se utrhla z řetězů ve chvíli, kdy se do její blízkosti dostala Queenová a chaos, který za ní chodil jako Smrad Starého Smrdi Ruma. Dokonce povolila i napjatou ruku s románem, což byl ovšem nerozumný krok, vzhledem k tomu, že Melody využila situace a rovnou ji obejmula. Aljaška neurčitě zachrčela a doufala, že mrzimorku tahle přítulná nálada brzy přejde. Ne že by... ne, tohle nebyl směr úvah, kterým se zrovna v tuhle chvíli chtěla vydat.
Zašilhala na lízátko, kterým jí Melody zašermovala před nosem, a pro své vlastní dobro vyblokovala všechno, co se jí pokoušela Queenová nesouvisle sdělit. Alaska měla pocit, že kdyby se jí pokoušela porozumět, asi by se jí šedá kůra mozková proměnila v cukrovou vatu, a rozhodně ne tím neškodným způsobem. "Věřím," okomentovala Melodyino tvrzení, přičemž výrazem, tónem i postojem někoho, kdo je připravený okamžitě zahnout kramle tvrdila pravý opak. Ne, Aljaška si určitě nenechá nacpat do pusy ocucané lízátko oblepené cereáliemi, to by dřív dala pusu Florencovi.
Když Melody začala do toho všeho ještě skákat, byla Alaska už vážně znepokojená. Měla by něco udělat? Zavolat pomoc? Pokusit se Queenovou nějak zastavit? Melody byla neznámá v rovnici, a Aljaška vážně netušila, co by s někým takovým měla dělat. Nevěřícně pozorovala krabici, která přistála s prásknutím na zemi, a zvažovala svoje možnosti. Utéct, to bylo trochu neetické, zvlášť v tuhle chvíli, kdy Melody zcela očividně potřebovala odbornou pomoc.
Bohužel, zatímco přemýšlela nad vážnými tématy a pokoušela se přijít na způsob, kterým by byla ubohé, šílené Queenové nějak nápomocná, řečená šílená Queenová využila situace a pokusila se jí nacpat cukrovinku do pusy. Problém tkvěl v tom, že stále ještě skákala. Aljaška tak málem schytala jednu lízátkem do oka. Nebelvírka poplašeně ucukla a pak podstatně méně trpělivě vyškubla Melody lízátko z ruky, protože nechtěla riskovat oslepení - mít klapku na jednom oku, to by jí rozhodně na kráse nepřidávalo.
"Lízátko," přisvědčila suše a nenápadně položila tyčku na volné místo mezi vyskládanými knihami. Melody ho naštěstí nestihla ocucat, takže Alaska nemusela čelit problémům s tím, jak ho položit, aby nezničila valnou část interiéru - takové lepkavé lízátko bylo pomalu horší než biologická zbraň. To byla ale vlastně i Melody.
"Hm. Pomfy." Aljaščina schopnost konverzovat na úrovni se vytrácela stejně rychle, jako ponětí, o čem to Melody mluví. "A ty se těšíš?" pokusila se odvést mrzimorčinu pozornost od skákání kolem, jelikož měla obavy jak o ni, tak o obchod a knihy, které byly všude kolem. Rychlý pohled směřovaný na paní za pultem jí prozradil, že není jediná.

Mimo herně:
You better.

_________________

Melody se popravdě dost rychle řítila do stabilní, leč ne příliš praktické části takovéhohle záchvatu nadšení a to hezky z vrcholu radosti na absolutní dno. Jasným znakem toho byla ona odpověď v postatě střízlivého rázu. Aljašky radu si Melody ale vyloží asi trochu jinak, než nebelvírka zamýšlela. Nevzala to jako radu, ale jako výhružku, samozřejmě chvilku potrvá, než to zpracuje. Mezi tím málem Alasce vypíchla oko lízátkem a skákala tam jak šílená.
V části situace, kdy se Alaska zpět zeptá, jestli se Melody těší, netušící mrzimorka na ni vyvalí oči a přestane dělat všechno co doteď dělala. Vyděšeně vyjekne, protože jí právě došlo to, co řekla asi před deseti minutami, no a spojila si to s tím, co se jí právě zeptala a... "Nebij mě!" vykřikne a popadne nejbližší knihu aby se kryla. "Prosím! Já nechtěla! Nech mě být, já to řeknu bráchovi!" křikne na Alasku a zaběhne kamsi za roh, o chviličku později se ozve hlasitá rána a skučení, jeden by přísahal, že slyšel tříštící se sklo. Z toho rohu, za který před chvílí zaběla, se Melody vyřítí směr Alaska a z nějakého důvodu se jí schová za záda. "Brácho nehýbej se! Běhá tady taková hladká blondýna z belervíru!" zašeptá tiše Alasce, odhalujíc tak, jak ji doopravdy vidí a packy položí na její ramena. O sekundu později s ní prudce trhne bokem a zase vykřikne, odskočí od ní a popadne další knihu, bráníc se s ní před zlou a strašlivou Aljaškou. "Prosím nebižuj mi! Já to nechtěla, on mě donutil! Totiž já většinou Pomfy nejím, ale tenhle byl dobrý, i když nevím kde je!" zavolá zoufale, uskočí dozadu a tu se dávají do práce předtím hozené cereálie, na kterých milá Melody uklozne, prudce se do boku hlavy praští do police, to ji odrazí na opačnou stranu, kde se praští do spánku a nakonec sebou šlehne tvrdě o zem, což naši milou Melody uvede do stavu nejvíc nebezpečného. S čerstvě krvácející ránou na čele se vrhne proti Alasce se zoufalým, štěněcím pohledem, jako by umírala a ona byla její poslední záchrana, načež se se slovy "Charlie?" hodí na Alasku a po jejím oblečení se sveze s krípy protočením očí k zemi do sladkého bezpečného bezvědomí, zanechávajíc za sebou dlouhou krvavou stop na bezpochyby krásném outfitu chudáka nebelvírky.
Že je ono bezvědomí sladké, potažmo příjemné, usoudíte z toho, že se jí na tváři usadí klidný, mírný úsměv. Což vůbec nevypadá divně, ani to, jak jí čas od času v tomhle stavu divně cuká tvář. Že je třeba Melody pořádně praštit, aby se mentálně dostala do přítomnosti teď už Alaska vědět může, protože kdy jindy by někdo, kdo o existenci bratra ani neví, zvládl zavolat jeho jméno, že? Přece v posledním tažení! Vynecháme-li část o tom, že pokud si něco bude pamatovat, bude to fakt, že ji chce Alaska zmlátit, dá se říct, že tohle byl docela úspěšný den. Totiž, víte jak dlouho normálně trvá rodičům tohle torpédo uspat? Proč myslíte, že usíná s klukama! Někam tu energii dát musí! Totiž.. dobrou noc, Melody.

Mimo herně:
Už se to nestane!

_________________

Aljaška málem vyděšeně uskočila, když Melody začala vyšilovat tak kvalitně, jak to zvládla jenom melody. Zoufale zalovila v paměti, co to řekla tak příšerného, a pak čistě ze setrvačnosti zašermovala rukama kolem sebe, protože byla bezradná, a bezradní lidé dělají nelogické věci. Taky kdesi v zákoutí mysli zvažovala, zda běžet za Queenovou a pokusit se ji zachránit před tím, co by si mohla sama udělat, nebo naopak nabrat kurz na opačnou stranu a zmizet dřív, než se vrátí, nebo než ji obviní z úkladné vraždy. Vrhla jeden zděšený pohled na paní za pultem, která evidentně také nechápala a průběh událostí jenom šokovaně pozorovala, načež se Melody vrátila a oba potenciální plány vyletěly oknem.
Nestačila ani pořádně zareagovat, když jí Melody skočila za záda, zadrmolila cosi, v čem Alaska rozeznala jenom slovo brácho, a než stačila rozklíčovat i zbytek - jistě nesouvislého - sdělení, škubla s ní stranou takovým způsobem, že Aljaška toho dne už podruhé skoro ztratila rovnováhu a skončila mezi knihami. Pak se najednou ozvala další spousta křiku, proseb o milost a tupých úderů, když Queenová v pořadí uklouzla na upuštěných cereáliích a ve zběsilé snaze se udržet na nohou si asi ještě víc ublížila. Aljašce se šokem pootevřela pusa, což možná nebylo zas tak dobře, protože se Melody hned v další vteřině vymrštila, skočila po ní s otázkou v podobě jména svého bratra na rtech, a nakonec se po Aljaščině křehkém rámci svezla v bezvědomí k zemi a nejevila další známky života. Alaska, která byla dost značnou měrou od krve, a držela v náručí bezvědomou Melody, konečně ztratila i ten poslední zbytek důstojnosti a vyděšeně zaječela.
"Ježišikriste!"
Nutno poznamenat, že když Aljaška začínala hysterčit, její hlas se dostával do nepříjemně řezavých tónin.
Bylo jenom štěstí, že prodavačka zareagovala rychle a vyběhla z knihkupectví, pravděpodobně zavolat pomoc. Aljaška se raději rozhodla nepřemýšlet nad možností druhou, tedy že by byla na cestě za bystrozory. Melody přeci nebyla mrtvá... nebo? Zkusila jí nahmatat puls. Alaska nikdy nebyla moc dobrá v poskytování první pomoci, ale když Queenová dýchala, určitě nemohla být mrtvá. Asi by se jí pokusila kouzlem zahojit alespoň tu ránu na čele, jenže jí ještě nebylo sedmnáct, i když jenom těsně, a Aljaška neměla chuť handrkovat se s ministerstvem jenom kvůli tomu, aby Melody zahojila šrám.
Pokusila se tedy odtáhnout mrzimorku z uličky mezi regály na otevřenější prostranství, a urputně se snažila potlačit dojem, že vypadá jako sériový vrah, který táhne svoji oběť, aby její bezvládné tělo hodil do moře. A vůbec nepomáhala, že k tomu všemu ještě vrávorala na podpatcích.
Někdy ve chvíli, kdy Melody položila na zem, se vrátila prodavačka s někým, kdo tvrdil, že ví, co dělá, a slečna Osbornová tedy mohla s ulehčením ustoupit stranou. Bylo dobře, že se našel někdo, kdo věděl, co dělá. Aljaška to totiž dozajista nevěděla, a měla problém s tím, aby se jí neklepaly ruce.
Když nakonec opouštěla knihkupectví s tím, že o omdlelou Melody se staralo několik párů rukou, stále ještě měla zlé svědomí, a dojem, že v tomhle pomůže snad jedině snědená tabulka čokolády, jestli vůbec.

>> fuč, než ji někdo zabásne, gif v podpisu odteď bolestně přesný

_________________

Už během září si Aidan velice nakvap pořídil knihu o zvěromagii a několik dalších drobností. Do října knihu dokonce zvládl se sebezapřením přečíst, ale potřeboval ještě něco víc. Nedařilo se mu proniknout pod komplexní slupku nároků, které proměna vyžadovala, ani netušil, kterým směrem se rozhoupat. Citelně mu chyběl trpělivý učitel.
Jen myšlenka, že se při tom nebude muset spoléhat na hůlku, která teď trávila veškerý čas zastrčená mezi brky u kalamáře, ho držela u jeho snažení. Přeměňování nepatřilo mezi nejkatastrofálnější předměty ve škole, ale ani to nestačilo, jak se zdálo.
Umění maskovat se ale zvládl velmi... nápaditě. Jediný článek v novinách byl dostačující, aby nemohl vystrčit teoreticky ani špičku ostrého nosu ze sídla Thorneů, ale to ho neodradilo. Doma žádné knihy o magii nebyly, musel do Krucánků a kaňourů. Aidan se rozhodl, že nejbezpečnější to bude v převleku.
Blonďatá paruka působila nesnesitelné svědění a Aidan si připadal, jako kdyby měl na hlavě mop, ale fungovalo to! Čarodějky byly někdy tak nepohledné, že nikoho nenapadlo ho podezírat. Určitě za to vděčil vrstvě modrých líčidel, příšerné růžové rtěnce a falešnému mateřskému znaménku, přilepenému střídavě na bradě a tváři, jak odpadávalo. Hábit ze druhé ruky musel sice ještě nad opaskem vycpat pro lepší dojem, ale i s bonetem to celé bylo obdivuhodně neprůhledné. Minimálně se všichni báli čarodějku zabranou do knih a tlumeně nadávající fistulkou jakkoli vyrušit.