Kei povytáhl obočí, když mu Darrel sdělil, že Patronovo zaklínadlo trénoval. Samozřejmě mu to nevěřil ani trošku a z jeho pohledu se to dalo bezproblémově vyčíst. „Už se těším, až mi ve škole předvedete vaše pokroky,“ zkonstatoval chladně a pokrčil rameny. V očích se mu přitom nebezpečně zablýsklo, takže bylo docela možné, že má v plánu skutečně si Darrela v Bradavicích odchytit a proklepnout ho, nehledě na to, že jeho ročník učit neměl. „Ne,“ odvětil suše, když se Gall zeptal na vyplnění dotazníku, a propálil chlapce vražedným pohledem, který jasně varoval, že pokud to zkusí ještě jednou, něco ošklivého se mu stane. Keilana totiž napadalo hned několik zákeřných kleteb, které by šly uvrhnout na Darrelovy brusle, nebo nohy v nich.
Když ho Verunka zatahala za rukáv, sklopil k ní pohled a výraz v jeho tváři okamžitě povolil. „Samozřejmě, že můžeš. Ale ať ti není špatně,“ pousmál se na ní. Udivovalo ho, jak rychle dokázala vklouznout do role dcera-otec, a překvapovalo ho, že se rozhodla hned ho oslovovat jako tátu. Ale byl rád a nevadilo mu to dokonce ani ve chvíli, kdy ho tak oslovovala před Gallem. Toho hned vzápětí znovu probodl pohledem. „Dávejte si pozor na pusu, pane Galle,“ zavrčel varovně.
Pak už Darrela poslouchal jen na jedno ucho, pro případ, že by se rozhodl Verunce namlouvat nějaké hlouposti, a po očku ty dva kontroloval. Většinu své pozornosti ale na chvíli přesunul ke své bývalé spolužačce. „Slečna Beckettová, Nebelvír,“ rovzpomněl si na jméno, načež se zarazil. „Nebo už paní?“ povytáhl obočí a přejel ji zkoumavým pohledem. Byla tu s dítětem? Byla. Keilan předtím její rozhovor s Darrelem neposlouchal, takže si opravdu nedokázal vyvodit, že je ten kluk ze sirotčince, a ona je jen jeho doprovod. Její úsměvy na něj nijak nezapůsobily, takže se tvářil tak, jako vždycky – nijak.

_________________

„Vole se neříká,“ šeptla jsem k mladíkovi na bruslích, který se mi později představil jako Darrel. Měl by vědět, že se to neříká, ale třeba na to stihl od té doby, co ho to jeho rodiče učili, zapomenout. Někdo mu to připomenout musel.
Nakonec jsem se pečlivě zaposlouchala do výčtu úkolů, které bylo třeba při ochutnávce udělat, a následně jsem se s nehraným odporem zašklebila, když Darrel zmínil steakovou zmrzlinu. „Ale vždyť to přece nemůže být vůbec dobrý!“ namítla jsem nechápavě a stejně upřímně jsem zkřivila rty u česnekové příchuti. „Vážně je musím ochutnat všechny? Tyhle mi totiž určitě chutnat nebudou, to už vím předem.“ Oznámila jsem mu bez otálení, protože bychom tak oba mohli být ušetřeni nepříjemných situací – já, až to budu chutnat, a on, až to na něj budu prskat. Jak chutná takový krokodýl, to jsem si radši ani nepředstavovala. V Zoo se váleli v bahně a špinavé vodě, to prostě musel být hnus!
Sice jsem Darrelovi chtěla pomoct, ale těmi příchutěmi mě zvládl naprosto odradit od jakéhokoliv ochutnávání, a tím spíš jsem nemohla odolat nutkání dát si obyčejnou jahodovou nebo třeba borůvkovou zmrzlinu. Sice jsem občas byla žrout, ale ne takový, abych musela vyzkoušet úplně všechno. „Já… já si asi nedám, ale děkuju,“ špitla jsem k Darrelovi omluvně a ohlédla se po tátovi, který se zrovna dal do řeči s paní u stolu. Asi to bylo sobecké, ale zrovna v tuhle chvíli jsem na ni začala docela žárlit, že si jeho pozornost získala místo mě.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

"To ti tak chutnala? Já ti klidně po-" a to už se do toho vložila Holly a nabídla Davidovi, že tuhle zmrzlinu do dotazníku klidně doplní, na což se Darrel spokojeně pousmál a zvedl oči k profesorovi, který stál kousek od nich. Trochu znervózněl, když mu Aldwinckle sdělil, že se těší, až mu to předvede, což v Darrelovi vyvolalo dvě skupiny pocitů. Ta první byla upřímná panika, že budou mít letos na obranu proti černé magii zrovna jeho, což by Darrel nepřežil, i když horší jak vlastní otec Keilan rozhodně být nemohl, a druhá skupina zase zastávala strach ze selhání a všeobecně těch kouzel, která mu teď budou určitě nějakou dobu připomínat to, co se během července dělo. Drobně nakrčil obočí. "Já nelžu," pronesl ještě polohlasem, protože mu to profesor očividně vůbec nevěřil.
A pak se otočil ke slečně opatrovnici, na kterou se zářivě usmál, jako kdyby mu Keilan nedýchal na zátylek - což vážně nedělal, ale Darrel se cítil hrozně nesvůj, když byl v profesorově přítomnosti a měl pocit, že se na něho Aldwinckle pořád dívá a v duchu ho kritizuje, jak to měl určitě ve zvyku (hrozně sebestředný ten Darrel). "To kvůli tomu... ministerstvu?" zakoulel na Holly nenápadně očima, zatímco se potichu zeptal, protože profesor byl čistokrevný a Darrel nepochyboval o tom, že ten bude s ministerstvem ve všem souhlasit. To Darrel nesouhlasil, i když celá jeho rodina ano. "Je to hrozné," pronesl už na hlas konverzačním tónem a zakroutil hlavou, než se pobaveně uculil na malého Davida.
"Kecát- vážně byste to pro mě udělala? Tedaaa..." promnul si rozpačitě vlasy. Teď ho sice ta myšlenka nadchla, alespoň z toho důvodu, že mu Holly přišla sympatická a že doučování vážně potřeboval, protože měl z NKÚ strach, ale až se dozví, že bude mít doučování i z lektvarů, všechno nadšení ho určitě napadne. Koneckonců, Darrel do studia nikdy nebyl moc zapálený.
"Já vím," zašeptal uličnicky směrem k Veronice, tudíž si její napomenutí nebral vůbec osobně a právě naopak se tomu pobaveně zachechtal.
"Ale je to dobrý! Zkus to..." nabádal malou blondýnku, protože nemohla tvrdit o něčem, že to není dobré, když to v životě neochutnala. K Darrelově zklamání si však ochutnávání rozmyslela. "Ale neeee! Musíš to ochutnat, je to fakt sranda... koukej, tahle je trochu jahodová, je vážně výborná. A co tahle, krokodýlí, kdo kdy ochutnal krokodýlí zmrzlinu? Jasně, česnek ochutnávat nemusíš, ale... vážně si nedáš?" zeptal se na ujištěnou, ale pokud se mu Veroniku nepodařilo přemluvit, nedalo se nic dělat. A zrovna, když se David rozběhl ke vchodu, na Darrela od kasy houkl pan Fortescue.
"Momentíček," pozvedl ukazováček a zakřenil se, na profesora spíše zašklebil a rychle se rozjel ke Florianovi, div se nepřerazil o stojan s lízátky. A za pultem nakonec i zůstal, když tam pomohl panu Florianovi uklidit několik prázdných krabic, misek a doplnit zásoby zmrzlin. Když mu bylo sděleno, že už ho dnes nebude potřeba a může se vrátit domů, většina brigádníků by byla určitě nadšená, popadla by si svých pět švestek a pelášila domů, ale Darrel pana Floriana přemlouval, aby mohl zůstat do zavíračky, že pak klidně po mudlovsku vytře celou prodejnu. Tak strašné to u Gallových doma bylo.
A pokud během té doby odešla Holly s Davidem, Darrel se s nimi nadšeně rozloučil, s malým klučinou si potřásl rukou, a v případě Veroniky a pana profesora pouze slušně pozdravil a na dívku spiklenecky mrkl.

>>

_________________

DOHRA

Dante s díky přijal nabízenou židličku a posadil se. Chvíli seděl a mlčky pozoroval spolusedící u stolku. Slova se ujala blonďatá holka, které mluvení evidentně nedělalo problém. Působila tak trochu jako uragán. Dany měl pocit, že k němu dívka mluví, jako by se znali už spoustu let. Vůbec mu to ale nevadilo. Naopak, byl rád, že se někdo ujmul slova. Dívka se následně představila jako Samantha a dále také představila zbylé tři děti u stolu. Dante si každého prohlédl a snažil se přiřadit si k obličejům jména a zapamatovat si je. "Já jsem Dante." Představil se a lehce kývl hlavou. Dívka jménem Aileen se natáhla pro jednu fazolku a po chvíli se zašklebila. Koprová. Ble, ta musí být taky pěkně hnusná. Sam pak dále hovořila a Dany jen tiše seděl a poslouchal. Chvíli váhal, jestli se také zapojit do rozhovoru, ale evidentně přišel uprostřed a netušil, čeho přesně se rozhovor týká.

Když se Samantha zvedla a dala se na odchod, Dante na ní mávl a rozloučil se. Pozoroval jí, jak vychází ze dveří zmrzlinářství a všiml si, že do dveří právě vchází i tetička Emília. Dany se tedy rozloučil se zbylými dětmi a nechal pytlík s fazolkami na stole. "Klidně si dejte, já už nebudu." Usmál se na ně a pak se dal na odchod.

>>> Velkoprodejna Mžourov

_________________

Davídek se zubil na celé kolo, když mu i Holly i Darrel nabídli, že za něj kolonku vyplní. Nakonec ale přeci jen požádal Holly, a na jeho lístečku se objevila ta jahodová bláblablá, doprovázená v těsném závěsu pizzovou zmrzlinou.
Když se několik chvil poté Darrel přímo zeptal na původce velkého počtu sirotků, Holly jen poněkud zkroušeně přikývla. "Přesně tak," opáčila tichým hlasem, jistá si tím, že ji žádné nepovolané uši neslyší. Poněvadž, chápejte, mluvit takhle na veřejnosti by mohlo ohrozit nejen ji, ale právě i děti, kterým už teď bylo hrozně bez rodičů, jež jim někdo násilím vyrval.
O chvíli později se ale už zase mírně usmívala. "Samozřejmě, jinak bych to přeci nenabízela. Stačí poslat sovu, Holly Beckettová," samozřejmě že sova potřebovala její plné jméno, nebo tedy alespoň jméno a příjmení. A ostatně, Darrel nemusel posílat vůbec nic, leda by chtěl studovat i přes prázdniny. Prostě bude stačit, když zaklepe na dveře jejího kabinetu a připomene se.
A potom? Už tu byl Aldwinckle a jeho rozkošná dcerka.
"Stále ještě slečna, Keilane," odkývala jeho první domněnku, a rozhodně ji ani nenapadlo, že by mohl Davida považovat za jejího, ne když ten teď táhl za ruku starší paní s šedivějícími světle hnědými vlasy, a v ruce už držel darovanou krabičku, ze které se vzápětí ozvaly kvákavé zvuky. "A bude se jmenovat Bruno!" prohlašoval právě a zubil se na všechny strany, přičemž krabičku přistrčil k Verunce a trochu nadzvedl víko, aby mohla vidět zelenou žábu uvnitř. "Pozdrav Bruna!" zazubil se na děvče a pak se jal potvůrku ukazovat i Darrelovi s Holly. Jen Keilana se trochu děsil, a tak ho z prohlídky vynechal. Ještě chvíli po Darrelově odsvištění Holly s Davídkem zůstali, vyplnili dotazníky, David zdlábl zbytek svého poháru, a pak se zdvořilým rozloučením jak s Aldwincklem tak s jeho dcerou, a s Davídkovým následným veselým zamáváním mladému prodavači, v doprovodu slečny Lullabyové opustili zmrzlinářství.
>>>

_________________

Keilan nechal Verunku napospas ochutnávce, ačkoliv se mu to příliš nezamlouvalo. Jak by mohlo, když tu ochutnávku zařizoval Darrel Gall. Ten ale očividně neměl talent na vnucování podivných druhů zmrzlin, protože Verunku na ochutnávku najednou přešla chuť a Kei se jí ani v nejmenším nedivil. On by krokodýlovou zmrzlinu taky ochutnat nechtěl a česneková taky nezněla zrovna lákavě. A kdyby to člověk zkombinoval, dost možná by skončil s hlavou v záchodové míse.
Kei neočekával, že by s Holly zvládnul zabřednout do hlubšího rozhovoru, a ani nechtěl. Jednak proto, že ji skoro neznal a neměl důvod se s ní vybavovat; to nebyl jeho styl, a jednak proto, že tu měl Verunku a tohle byl jejich den. „To mě upřímně udivuje,“ zalhal, když zjistil, že se Holly ještě neprovdala. To už tou slečnou zůstaneš asi navždycky, co? prohodil v duchu posměšně a byl v tu chvíli vážně rád, že mu Veronica nevidí do hlavy. Asi by se kvůli tomu zastyděl. On navíc neměl nejmenší právo někomu se vysmívat, jeho momentální situace taky nebyla zrovna veselá. Chtěl jednu ženu a měl dvě. Nic příjemného.
Chlapec s krabicí, v níž se ukrýval žabák, ho naštěstí neotravoval, takže se Kei jen ušklíbl a potřásl hlavou. Nakonec se rozloučil jak s Holly, tak s jejími společníky, a protože ani nepostřehl, kam zmizel Gall (hlavně, že zmizel), sklouzl očima hned k Verunce. „Tak co, vybereš si nějakou normální zmrzku?“ brouknul k ní přívětivě a kývl hlavou k pultu s výběrem osvědčených příchutí.
Jakmile si Verunka vybrala, zaplatil za ní a společně s ní zamířil zpátky ke stolku, který si předtím zabral, a kde ještě pořád stála jeho káva. Studená. „Až to sníš, můžeme se jít někam projít, když je venku tak hezky,“ navrhl s tázavě povytaženým obočím, když se usazoval zpátky ke stolu. Pak vytáhl hůlku a její špičkou klepnul na hrnek, z nějž se brzy zase začalo kouřit, jako by káva vystydnout nestihla. Poté, co Kei hůlku zase schoval, zvedl pohled k Verunce a letmo se pousmál. „Veronico, dokážu si představit, že máš spoustu otázek... takže když ti přijde něco na mysl, neboj se zeptat,“ vybídl jí, protože mu bylo jasné, že se jí musí honit hlavou, že o něm nic neví. A on chtěl, aby ho poznala, jen nebyl ten typ člověka, co se sám pustí do vyprávění o své osobě.

_________________

Nakonec jsem ochutnala od každé zmrzliny alespoň ždibíček, abych udělala Darrelovi radost, ale jak jsem předpokládala, některé ty příchutě mi ani trochu nechutnaly a ze seznamu těch, které bych si dala dobrovolně, jsem je rovnou vyškrtla. Napsala jsem tam tu trochu jahodovou, která mi vážně chutnala, lísteček hodila, kam bylo třeba, a začala se zase věnovat svému okolí. Rozhovor mezi tátou a jeho známou jsem vlastně vůbec nevnímala. Nadšenému chlapci jsem pochválila žabáka, i když jsem se nad ním v první chvíli ušklíbla, protože mě žáby tak trochu odpuzovaly, a já neuměla předstírat, že je ten slizký tvoreček z nějakého důvodu naprosto skvělý a nádherný.

Nakonec se všichni rozprchli po svých, takže jsem se s nimi rozloučila, a svou pozornost stočila zpátky k tátovi. Tohle byl jeho den a já ho už tak dost zanedbávala. „Borůvkovou, malinovou a lesní jahodu!“ zahlásila jsem a rozzářila se mi očka, protože to byla ta správná náplast na moje chuťové buňky po česneku, krokodýlovi a steaku. Kdybych byla jen o trochu víc vypočítavější, asi bych si toho naporoučela mnohem víc, protože to vypadalo, že mi táta splní jakékoliv přání, ale já vypočítavá nebyla. I tak jsem si nakonec nesla od pultíku svůj vysněný pohár se skořicovou trubičkou a následovala tátu až k jeho stolu, kde jsem se usadila, a nedočkavě zabořila lžičku do studené hmoty. „A mohli bychom se ještě stavit v Mžourově? Protože Pudřenka by potřebovala obojek. S rolničkou.“ Zaprosila jsem především očima, ale i gestem, kdyby to náhodou bylo málo. Maminka mi svěřila nějaké peníze už ve chvíli, kdy jsem ten nápad nadhodila doma, a zatímco děda nad tím koulel očima a považoval to za zbytečnost, kterou jeho kocour rozhodně nepotřeboval, babička demonstrativně přihodila k maminčiným mincím ještě pár svých, ať Pudřence tu parádu koupím. Kdyby měli rolničku ve tvaru sněženkového květu, nemusela bych ani dlouze vybírat.
I při svých úvahách jsem zvládala pozorovat, co dělá táta s hůlkou a jakmile se z jeho hrníčku zase začalo kouřit, překvapeně jsem na něj vykulila oči. „Páni! Budu to taky umět? Mamka mi ale zatím zakázala hůlku používat,“ zachmuřila jsem se nespokojeně. Já sice věděla, že ji budu moct používat až ve škole, ale stejně jsem se toho nemohla dočkat.
Když mě táta pobídl do otázek, nevěděla jsem, na co se ho zeptat nejdříve, ale věděla jsem, na co se ho neptat vůbec. Maminka mi kladla na srdce, abych nevyzvídala, proč s námi nezůstal, i když děda nesouhlasně kroutil hlavou a rozhazoval rukama, když zvýšeným hlasem prohlašoval, že přesně na to bych se svého povedeného otce zeptat měla. Nakonec se slovy, že tohle stejně nedopadne dobře, prásknul dveřmi pokoje a od té doby s maminkou nepromluvil ani slovo. „Ten Darrel… ty ho učíš? V Bradavicích? Co učíš? A do jaké si chodil koleje?“ vychrlila jsem zničehonic a pak se zarazila. „Mamka ani prarodiče mi o svých kolejích nic říct nechtějí, prý až po zařazování. Že to je nějaká tradice dědečkovy rodiny. Nebo tak něco.“ Zamračila jsem se nespokojeně.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Kei Verunčin výběr zmrzliny v duchu schválil, ačkoliv on sám měl raději čokoládovou, vanilkovou a karamelovou, na ovocné příchutě si příliš nepotrpěl. Ale nepochyboval o tom, že je všechno lepší, než krokodýlí a steaková zmrzlina.
Když se oba uvelebili u stolu, Kei bez váhání přikývl na Verunčinu otázku, jestli by se nemohli zastavit v Mžourově. „Mohli,“ broukl a zatvářil se pobaveně. „Myslíš, že opravdu potřebuje zrovna obojek s rolničkou?“ zeptal se, nicméně vymlouvat to Verunce nehodlal. Byla to její kočka a jestli si Verunka myslela, že Prachovka – eh, totiž Pudřenka – potřebuje obojek s rolničkou, měla ho mít. Kei navíc nedokázal odolávat Verunčině prosebnému pohledu, takže na nějaké nesouhlasné brblání ani nepomyslel. Jeho dcerka ho měla omotaného kolem prstu, a to se ani pořádně neznali.
„O tom vůbec nepochybuju,“ odpověděl, když schovával hůlku, a povzbudivě se na Verunku pousmál. Ani na chvilku o jejích schopnostech nezapochyboval a byl přesvědčený, že bude jeho dcera velmi nadaná kouzelnice. „Hůlku budeš moct používat až v Bradavicích. Ale uvidíš, ono už to rychle uteče a za chvilku budeš ve škole,“ pousmál se vlídně a pokrčil rameny. Dokázal si představit, že se Veronica nemůže dočkat. Většina dětí se do Bradavic těšila a všechny byly zvědavé, ať už tvrdily cokoliv. On byl tehdy taky zvědavý, ačkoliv to při odjezdu do školy nedával nijak najevo, a o Bradavicích toho dost věděl už předem. Jenže když to pak člověk spatřil na vlastní oči, bylo to něco úplně jiného. Vyprávění se zkrátka nemohlo vyrovnat realitě.
Kei čekal, že se na jeho hlavu sesype spousta otázek, a trochu se obával, že ne všechny mu budou příjemné, ale byl na to víceméně připravený. Věděl, že dřív nebo později se Veronica zeptá, proč s nimi těch dlouhých jedenáct let nebyl. Teď hned ale ta otázka naštěstí nepadla, a tak se Kei uvolnil a znovu se letmo pousmál. „Neučím ho, měl jsem ho jen na jednu hodinu, když jeho profesor onemocněl,“ vysvětlil a nepatrně se při vzpomínce na onu hodinu ušklíbl. „Učil jsem péči o kouzelné tvory, ale letos se konečně uvolnilo místo profesora obrany proti černé magii, takže budu učit tu. A budu učit první ročník,“ rozhodl se Veronicu připravit o překvapení. Usoudil, že bude lepší, když to bude vědět předem. Jak na to ale zareaguje, to netušil, a tak se na ni zkoumavě zahleděl. „Ale neučil jsem vždycky,“ dodal s pokrčením ramen a zatvářil se děsně tajemně. Na to, že se z něj stal profesor, ostatně nebyl nijak hrdý. Když z Verunky vypadlo, že neví nic o kolejích svých prarodičů ani Tiny, Kei povytáhl obočí. Zaváhal, jestli jí má říct, do které z kolejí chodil, a nakonec nad tím v duchu mávl rukou. On žádnou takovou tradici nedodržoval. „Chodil jsem do Zmijozelu. Ale tam se ty určitě nedostaneš, Verunko,“ pronesl přesvědčeně, protože si byl jistý, že Veronica není materiál pro Zmijozel. Neměla v sobě zmijozelskosti ani trošku, nebo to tak aspoň vypadalo.

_________________

Ohledně věcí, které jsem chtěla, jsem vážně neměla ráda slovo „potřebuje“. Pudřenka vlastně nepotřebovala nic kromě jídla a trochy mazlení, ale mně by se na ní obojek s rolničkou strašně líbil, a kdyby náhodou měl někdo stejnou kočku jako já, alespoň bychom si je nepletli. Ona se sice Pudřenka nedala splést s ledajakou jinou kočkou, ale náhoda je blbec, jak říká děda. Jenže popravdě Pudřenka nic takového nepotřebovala, takže jsem stejně pravdivě otci odpověděla. „Ne, ale já taky nepotřebovala tu zmrzlinu, a mám ji, protože jsem ji chtěla.“
Samozřejmě mě mrzelo, že nemůžu kouzlit už teď, a často jsem po krabičce s hůlkou, kterou měla maminka na polici nad krbem, pokukovala, ale věděla jsem, že budu muset počkat, dokud ze mě doopravdy nebude řádná studentka kouzel. „Vážně jsou Bradavice fajn?“ začala jsem nenápadně vyzvídat. Asi mi ale stejně nemohl říct nic, co bych už dávno nevěděla. „Bojím se, že se mi bude stýskat po mámě,“ přiznala jsem se potupně k tomu, co mi dělalo asi největší starosti. Celých jedenáct let jsem se motala jen okolo ní a teď jsem najednou měla být bez jejích pomocných rukou celé měsíce! Plánovala jsem sice, že na Vánoce pojedu domů, ale od začátku roku do zimy byl pořádný kus času. To se nedalo přejít jedním mrknutím, jak mě chlácholila babička.
Vyslechla jsem si, jak se táta zná s Darrelem, i co učí, a i když možná čekal jinou reakci, rozzářily se mi oči sotva jsem se dozvěděla, že bude učit zrovna můj ročník. „Takže se uvidíme! A jak ti tam mám vlastně říkat? Pane profesore?“ zamračila jsem se zamyšleně. Asi by nebylo nejlepší, kdybych na něj o hodině pořvávala „tati“. Jenže to skoro vypadalo, jako by se vracel ten neznámý pan Tyrkysový, co byl zcela náhodou mým tátou. A to se mi nelíbilo. „Ne? A co si dělal předtím? Ne… počkej, já vím! Byl si bystrozor! Maminka mi vyprávěla, jak jste se poznali.“ Uculila jsem se. Ona mi sice neřekla všechno a vynechala ty části o svém příteli a tátově manželce, ale já měla pocit, že alespoň něco o svém tátovi vím. Když pak táta prohlásil, že chodil do Zmijozelu, našpicovala jsem uši, a vážně mě zajímalo, proč bych já do Zmijozelu chodit nemohla. „A proč ne?“ zatvářila jsem se nechápavě a maličko jsem se i zamračila. To jsem musela mít po dědovi.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Dohra

Docela mi spadl kámen ze srdce, když se Patricia opět posadila. Otec by se mi vysmál, že ode mne dívka utekla, ještě k tomu mudlovského původu a tak dále. Prostě bych pak neměl klid. "To mě mrzí. Nechtěl jsem říct něco, co mi ti bylo líto." omluvil jsem se čáraje jednou z tužek od Patricie jen tak do vzduchu. Pohlédl jsem na svou poloroztékající se zmrzlinu. Nějak už mě přešla chuť. Odložil jsem tužku a vzal lžičku, kterou jsem začal dlabat zmrzlinu, kterou jsem ale už neměl v plánu jíst. "Já nevím o čem se budeme bavit..." prohlásil jsem a usilovně přemýšlel, ale něco mi nedovolovalo začít bezstarostně klábosit o nastávajícím roce v Bradavicích. Možná za to mohl otec, který se prostě nemohl jít podívat třeba na Obrtlou. Obvykle návštěvu této části nikdy nevynechal. Párkrát jsem tam s ním i byl, ale nechodil jsem tam nijak zvlášť rád. "Pojedem letos zase spolu do Bradavic?" vlastně jsem tak nějak počítal s tím, že se mnou zase pojede, ale myslím, že i ne bych unesl. Nicméně ano je příjemnější, že.
"Víš co? Už půjdem." oznámil jsem, protože tu prostě nebylo co dělat. "Doprovodíme tě domů, nebo prostě někam, kam budeš chtít." začal jsem se zvedat a nabídl Pat ruku, prostě jen tak proto. "Nebude tě obtěžovat přítomnost mě a mého otce?" usmál jsem se zářivě a vyšel s ní ze dveří. A i když otec i Pat asi protestovali, tak se nedalo nic dělat, protože já si to rozhodl takto. A otec své znechucení nedával moc najevo. Po rozloučení s Pat jsme se přesunuli domů. Tam jsem si samozřejmě vyslechl spoustu otcových připomínek, ale všechno se dá snést, když je člověk zvyklý.

>>>

_________________