Mimo herně:
Postík dopíši, až se ozve ještě Winn, ale už se chci přemístit Díky za pochopení

(POSTÍK)
>>>

_________________

Ještě srpen

Emery zakoulel očima, když se Aidan ani nenamáhal odpovědět na lékouzelníkovu otázku - jakžeseto? Tenkrát to jméno kolovalo školou jako lesní požár, ale Emery nebyl ani za zlaté prase schopný si ho vybavit, možná proto, že se před drby po nějaké době začal schovávat. "Sedmý, tak nějak. Dost lidí nedokončilo," pokrčil rameny a šlehnul sžíravým pohledem po Aidanovi, "ale na rozdíl tady od mistra na to ti ostatní měli." Popichování sice gradovalo a začínalo se Emerymu trochu vymykat z rukou, zvlášť teď, kdy už byl Thorne relativně pohyblivý, ale myšlenky na Sybille byly vždycky z té pochmurné kasty a na náladě mu nepřidávaly.
Nakonec tedy dostal potvrzeno, že člověk před ním skutečně měl na svědomí ten neslavný lékouzelnický seminář, na kterém podle drbů skutečně minimálně jedna osoba omdlela, raději přešel Thorneovu otázku o September a Stargazer, protože co měl koneckonců říct? Že sebou nesekly v každé příhodné chvíli? Emery nebyl dobrý lhář.
Jestli ale něco nečekal, tak to bylo zvýšení hlasu. Obočí letělo nahoru. Možná za to taky mohl fakt, že zrovna v té chvíli lapal po dechu a celkově si počínal dosti smutně, ale nedalo se říct, že by byl Emery nějak zvlášť nadšen tím, že ho právě seřval úplně cizí člověk. Na rozdíl od Aidana to ale dal najevo jenom nesouhlasným pohledem, a dále to nekomentoval. Jedna hádka mu stačila, nepotřeboval se kousnout ještě s někým, kdo mu chtěl zřejmě pomoct. Zřejmě. Taky ho mohl chtít něčím omámit, odtáhnout za roh a rozprodat na orgány. S takovými lékouzelníky člověk nikdy neví.
Žebra sice bolela, ale ne tak, jak by si asi jeden představoval zlomeninu. "Nedivil bych se," syčel ale Emery potichounku, "když na mě sletěl tamten kolos. Ze střechy. To by se mělo zakázat." Rady ohledně mastí si ale vyslechnul bez keců, a Thorneovo prohlášení o tom, že ho do apatykářství klidně odvede, se taky obešlo bez větších scén, protože Emery sice Aidana bytostně neměl rád, ale nebyl hloupý a věděl, že kdyby se měl zmítat a pokoušet se pláchnout, asi by víc ublížil jim oběma. Ne, bude si muset počkat a pak se nenápadně vypařit. "Děkuju," zavolal tedy za vzdalujícím se lékouzelníkem, na jehož jméno si ani za boha nemohl vzpomenout, a zapřemýšlel nad tím, jestli tenhle člověk nechce jít štupovat rozbité revolucionáře, a že by se jim to určitě hodilo. Což ho zase přivedlo na téma Sybille, a všichni víme, jak nevrlý Mery byl, když ho vlak myšlenek přivedl k jeho nejlepší kamarádce, zatím nezvěstné. Možná by mohl vyzpovídat Thornea, jakkoliv proti srsti mu to bylo.

>> asi Apatykářství

_________________

To, že mi blonďák neodpověděl na otázku týkající se toho, jestli nedokončil sedmý ročník, jsem považoval za kladnou odpověď a znovu jsem si ho změřil zkoumavým pohledem. Povědomý mi vážně nepřišel, díkybohu. „Něco jsem o tom slyšel,“ přikývl jsem v reakci na Emeryho slova a na okamžik jsem se zatoulal myšlenkami k Sybille.
Když jsem si všiml, jak oba zareagovali na mé zvýšení hlasu, nepatrně jsem se ušklíbl. Kdyby se tu nedohadovali jako malí kluci, nemuselo k tomu dojít. A já vážně nesnášel, když mě někdo rušil při práci. Moje práce, můj pořádek. A v tomhle případě jsem si ho taky většinou uměl zjednat. Stiskl jsem Aidanovi ruku, když jí ke mně natáhl, a dokonce jsem se pousmál. „Děkuju,“ broukl jsem, načež jsem pokrčil rameny. „Já už u Munga nepracuju,“ dodal jsem. Jinde jsem byl daleko potřebnější, to už jsem si stihl uvědomit.
„No, vy si po střechách asi nějakou chvíli nezaběháte,“ prohodil jsem k Aidanovi, když Emery znovu zmínil jeho pád. „A buďte rád, že se neptám, co jste tam vlastně dělal,“ dodal jsem. Běhání po střechách bylo přinejmenším podezřelé a smrdělo to jako revoluce nebo ministerstvo, jedna z těch stran určitě. Normální lidi po střechách prostě neběhali. „Nemáte zač,“ rozloučil jsem se nakonec s těmi dvěma, ledabyle jsem jim mávnul rukou, a pak jsem vykročil svou vlastní cestou, přičemž jsem se ale ještě několikrát ohlédl přes rameno. Tihle dva mi vsadili hned několik brouků do hlavy.

>>

_________________

Mimo herně:
Win už se řítí, Win už je na cestě ! trochu opožděně, ale přece, bylo toho fakt hodně poslední dobou

" Ne, ty seš centimetr, protože máš beztak malýho zelenáče." tím samozřejmě Winifred myslela jeho žabáka, protože se dalo předpokládat že nemá nějakou veleobří ropuchu.
"Fredýna prý teda ? No, jak myslíš, Centimetre." řekla k němu o dost smířeněji, protože pro něj taky měla přezdívku, které už se nehodlala jenom tak pustit. V celku na něj sedla, byl to vincent a vincentimetre by stejně neříkala . Na další Vincentovo vytahování už raději neříkala nic, bylo totiž dost očividné, že chtěl, aby na něj Winifred žárlila, z čehož měla velmi popudivý pocit, ale nakonec si jen rezignovaně vytáhla z kapsy sladké fazolky a jednu si dala do pusy, aby zase žárlil popřípadě on.
" Hmmm uvidíme, jestli ti třeba neuteče, co Vincente?" zeptala se Winifred a mírně se na něj usmála, zcela andílkovsky, ale bylo vidět, že možná má něco za lubem. Vždyť takový útěk mohla zapříčinit i ona !
" On a pomůže, Vincente ty ses někdy učil ? Ale asi nemá smysl se ptát, ty jsi talent od přírody viď?" zeptala se se smíchem WInifred, která už jen podle jeho výstupu v knihovně předpokládala že s knihami nebude moc kamarád .¨
" Tak do havraspáru? No, však si počkej na moudrý klobouk, všecko ti pořádně vyjeví.." řekla Winifred s mírně pozvednutým obočím, že tak zadutě toužil po havraspáru. Ona sama když přišla, tak chtěla jít do zmijozelu a to se jí vyplnilo. Byl tam i její bratr a tak bylo pochopitelné, že tam touží jít.
" A až budem v bradavicích, už se těším, až uvidím tvého pejska, určitě ho zvládneš propašovat." řekla mu Winifred s úsměvem a pak už se koukla na hodinky a zděsila se nad tím, kolik už je hodin. Věci už měla, ale maminka tam musela čekat tak dlouho..
" No tak se uvidíme v Bradavicích" řekla s úsměvem a už už sppěchala, aby se dostala zpět k mámě co nejdříve. Tak se s úsměvem odvrátila a běžela za mámou a pak domů.


)) domů

_________________

| +

Moja sestra bola rovnako hlúpa ako zákerná a keď na mňa privolala skazu v podobe Winfreda, vrhla som na ňu pohľad, ktorý jasne hovoril "rozlúč sa so svojimi obľúbenými šatami, rozpáram ich a vypárané nite zavesím na stromy v sade". Nechápte ma zle, ja som proti Winfredovi nič nemala, ale to on mal všetko proti všetkému! Ten chlapec sa sťažoval na všetko, bol rozmaznaný a vystrašený a vlastne to vyzeralo, že na Rokfort ani chodiť nechce! Samozrejme, že sa mu všetci vyhýbali oblúkom. A moja sestra ho privolala priamo k nám. Dúfam, že to oľutuje.
Rodinka Garlandových dorazila až k nám a ja som si medzičasom upravila košeľu a nasadila neutrálny až trocha milý výraz. Winfredový rodičia vyzerali náhodou sympaticky a ja som na nich nechcela spraviť zlý dojem. "Dobrý deň, pán a pani... Garlandoví?" spýtala som sa pre istotu, hoci podoba sa nedala popierať. "Ahoj, Winfred..." kývla som hlavou smerom k chlapcovi, ktorý sa poprvé napoly schovával za mamou a podruhé, asi práve prekonával akýsi astmatický záchvat. "Ja som Grace a toto je moja sestra Isla," kývla som hlavou k Isle, ktorá potichu zamrmlala "dobrý". "Áno, sme s Winfredom spolužiaci. Tiež chodím do Bystrohlavu," pousmiala som sa na pani Garlandovú. Keď som sa jej chvíľu prizerala, prišla mi ešte milšia a tak som prirodzene trocha pookriala aj ja. Zato Isla sa hlúpo úškŕňala za mojim chrbtom, akoby sa za mňa snaď mohla schovať, čo nemohla, pretože bola o hlavu vyššia. "Prosím, apatyka je kúsok dole uličkou," ukázala som prstom na správny smer. "Určite to neminiete, pred obchodom sú veľké sudy a na tabuli je namaľovaný jednoroží roh," pousmiala som sa na pána Garlanda. "Väčšinu prísad si smieme brať zo školských zásob, ale tento rok si musíme aj nejaké kúpiť. Vlastne máme s Islou namierené aj do apatyky. Dnes musíme stihnúť všetky nákupy, ráno sa vraciame do Škótska," nespokojne som stihla pery, pretože jeden deň na Šikmej uličke mi prišlo ako veľmi málo. Väčšina deciek tu určite strávila niekoľko dní prázdnin. Dozaista tu bolo čo robiť. Napríklad zmzlináreň pána Floriána, ktorá na mňa zízala spoza rohu. A ďalšia vec čo na mňa zízala bol Winfred. Stočila som k nemu pohľad, ale on ten svoj samozrejme okamžite odvrátil. Niet divu, že nemal žiadnych kamarátov. Hoci... čo si nahováraš, Grace. Ty tiež žiadných nemáš. Isla síce v prítomnosti dvoch dospelých ľudí odvahu stratila, no ja som sa rozhodla Winfreda trocha zapojiť do rozhovoru. "Aj ty sa už tak tešíš do školy, Winfred? Ja sa neviem dočkať prvého septembra..."

Trochu starší dohra, ale chci si to dohrát

"No, jo. Přiznávám, násilné, ale ještě jsem nikoho neoddělal, narozdíl od roztomilých Smrtijedů," přiznal, ale sám vypadal, že mu to nedělalo radost. K fyzickému boji se většinou uchyloval, když byla potřeba. A vzhledem k tomu, že u sebe netahal litry veritasera tak to moc dobře nešlo. Ovšem, byl rád, že její racek byl už komický. I když si u ní spíše představoval něco... divočejšího. Ale papoušek by byl určitě taky fajn. Takže z ní byl prostě racek, aby se to nepletlo. Ale, aspoň měla tu výhodu, že mohla prostě uletět.
Když ovšem, i když ve vtipu, prohlásila, že se neměl vůbec špatně, musel se uchechtnout a už si doopravdy zapálil cigaretku. Dlouze popotáhl a vydechl obláček kouře i se slovy: "Jo, nemůžu se mít líp," mluvil samozřejmě ironicky, ale v základu se neměl nejhůře. Žil, nepracoval, peníze měl. Rodiče totiž chápali situaci a tak ho dotovali oni, což mu bohatě vystačilo. Prakticky si platil jen jídlo. A často vařil rejži, žejo Flanne, takže měl jídla dost.
Když se začala ptát na další spolužáky, na chvíli se zamyslel. "O Syb jsem něco zaslechl, spojovalo se to i s Azkabanem a podobně, ale nevím co je na tom pravdy. A Emeryho jsem viděl naposledy ve škole, takže bohužel, o těch informace nemám. Jednou jsem se potkal s Jocelyn, ale ta má to štěstí, že může dál studovat. Doufám, že už zdokonalila svojí schopnost se maskovat," zmínil jednu ze starších spolužaček, která si teď vesele žila životem čistokrevné.
"Surfovat? To zní zajímavě, inu, dohodnuto. Stavím se v nejbližší době, dokud je hezké počasí," slíbil jí návštěvu u ní doma, přičemž ho vidina mírně adrenalinového sportu vybudila k tomu, aby tu návštěvu učinil co nejdříve. Co se sportu týkalo, tihle dva si rozuměli. "Promiň, promiň," omluvil se jí za toho Bena, i když on toho rozhodně nelitoval, byl rád, že si do toho floutka tehdy praštil. "Hmm, vypadá to, že si vybral práci, která by ho mohla bavit. Doufám, že bude v pohodě," okomentoval, když mu sdělila na jakou dráhu se teď jejích spolužák vydal. Momentálně proti němu už necítil žádnou zášť, takže mu to přál.
Co se týkalo posledního roku v Bradavicích, zdálo se, že si ho užila. Jen když zmínila párty, Takashi trochu posmutněl, ale nijak to nekomentoval. "OVCE? Mě přišli vcelku... normální. Ale momentálně mi jsou naprosto k ničemu," zatím mu bylo studium naprosto k ničemu, protože byl omezován jako mudlovský kouzelník. "A ne, nepřišlo mi to tak, protože ten den, kdy se odjíždělo jsem zrovna seděl v letadle do Japonska. Ironicky jsem spojil odjezd do Bradavic s odjezdem rodičů. A nikdo nikdy neviděl mojí zpáteční letenku," vysvětlil jí důvody, proč si ten den tak nebral. A taky možná měl zmínit, že přemisťování je fakt bezva věc. "Každopádně to nech plynout, uvidíš, bude to v pohodě," usmál se na ní a dokouřil. Na to se pomalu zvedl. "Já už půjdu, rád jsem tě viděl a očekávej mě brzy, rád vypadnu z tohohle města," informoval jí přátelským tónem, mávl rukou na pozdrav a s tlumeným prásknutím se vypařil.

>>> Prostor a čas

_________________

Ne přímo na ulici, ale kdo má vymýšlet, kam jinam to seknout

Aidan mlčel leda v pauzách mezi tlumeným chrápáním, které znělo, jako by se dusil polštářem. Měl nadání vyžádat si pro sebe to nejlepší, takže nakonec nespal ani na gauči, protože ve správnou chvíli zavrávoral na zraněném kotníku. V prostorách redakce Fénixe taky spával na tom nejlepším místě, a když ne, ze spaní odtamtud vykopával Henriettu, ale v tomhle si oba aspoň byli kvit. Méně průbojný Emery byl bez šance a brzy zjistil, že Aidan se nejen řídí heslem "host do domu, Bůh do domu", ale zabydluje se natolik přirozeně, že když se ráno probral, první, na co se zeptal, bylo: "Kdy bude snídaně?"
Asi ji neočekával přímo do postele, ale rozespalý Aidan bez snídaně byl protivný Aidan, který se navíc málem ani netrefil rukama do rukávů košile. Na jeho obranu, ani návyky z Bradavic zrovna nepodporovaly samostatnost, že by se Aidan zvedl a šel nakoupit pár croissantů nebo toasty. V tom utvrdilo, když zatápal poslepu ze svěrací kazajky, totiž stále ještě nezkrocené košile, po nočním stolku a nahmátl sotva včerejší výtisk novin.
Aidan nebyl zvyklý číst, ale velké titulky s obrázky proletěl zběžně očima a začal se dusit. Přerušil pokus obléct se hlavou napřed. "Do pr..." Ačkoli mu to rytířský kodex striktně zakazoval, Aidan málem zaklel, ale na poslední chvíli to spolkl a zabořil do novin nos, jako by mu to mohlo pomoct číst rychleji. Přelouskal krátký, ale tím hrozivější článek pod titulky, a málem se zalkl vztekem. Mrštil novinami, ale protože jak známo papír je lehký, moc daleko nedoletětly, spíš se rovnoměrně rozprostřely po jednotlivých listech po celé místnosti.
"Warwicku!" zařval, aniž by tušil, odkud se může dotyčný zjevit, nebo jestli nezůstane náhodou tím spíš někde zalezlý.

Emery skutečně litoval toho, že Aidana do domu pustil, protože jeho princovatosti takový gauč na spaní nestačil, a nakonec to skončilo tak, že se museli na posteli, která běžně stačila tak maximálně pro jednoho, mačkat dva, jelikož Emery ve vší tvrdohlavosti osmnácti let odmítal opustit svoji postel jenom kvůli tomu, že si někdo jako Aidan Thorne dupne nohou. Zhruba v polovině noci, kdy nepravidelně usínal a znovu se budil bez toho, aby ze spánku čerpal alespoň minimální množství energie, to Emery konečně zabalil, a nevrle, s myslí zatemněnou spánkem, se na gauč skutečně odsápal sám. I kdyby spal na zemi, dopadl by lépe, než kdyby se i nadále pokoušel vykopat Aidana z vlastní postele.
Když se tedy ne tak úplně zvaná návštěva konečně vykopala a odplazila se z neprávem zabrané postele ke stolu, spal Emery spánkem zasloužilých přehozený přes pohovku jako deka. Jedna ruka mu bezvládně visela přes opěrku, a taky malinko slintal, což ale nebylo zas tak poznat. Z hlubokého spánku ho vyrušilo až Aidanovo zařvání, které Emeryho prakticky katapultovalo z gauče, kde asi deset sekund vůbec nechápal, co se děje, a pak odběhl zjistit, co že si to ten idiot zase udělal.
Přivítal ho pohled na noviny po celé kuchyni. To tak ječel jenom proto, že mu spadl Denní věštec? Emery zakoulel očima a sehnul se, aby sebral alespoň pár listů, jenže ve chvíli kdy většinu stran shrabal na hromadu, ho konečně upoutal první list, jeho palcový titulek a zcela výmluvné fotografie k němu přiřazené. Mery mírně zesinal, párkrát se zhluboka nadechl a pak hodil po Aidanovi tak vražedný pohled, že by tím možná překvapil i sám sebe. Vztekle sroloval noviny do ruličky a pak jednoduše vší silou přetáhl Thorna po hlavě. A podruhé. A potřetí. "Jak si to jako představuješ," syčel jako vzteklá kočka a zvažoval, že by se na noviny vykašlal a rovnou vzal Aidana po hlavě lžící, která poklidně ležela na stole, "nechat se zavřít do Azkabanu a vzít s sebou ze všech lidí zrovna Sybille?" Emery vzteky bez sebe byl sice nezvyklým zjevem, ale když už se dostal do ráže, byl horší než zuřivá tchýně.

_________________

Aidan měl mizernou náladu, košile mu pořád nešla obléct a do toho ho ještě začal Warwick mlátit novinami. Jako psa. Aidan se s tím moc nepáral s rukavičkách, po druhé ráně mu noviny chladně sebral, zkroutil mu ruku a zařval mu přímo do obličeje: "JEŠTĚ JSEM NESNÍDAL!"
Kdyby se Warwick hodlal kočkovat dál, Aidan na to zrovna neměl náladu a připravil se na rychlé zpacifikování. Mělo by stačit Warwickem švihnout nějak něžně o zem a nechat ho vytřít obličejem podlahu, zase si to nechtěl rozhodit u jeho mámy, kdyby přišla v nevhodný okamžik. Pokud náhodou Warwick skončil na té zemi, Aidan se nevzrušeně posadil přímo na něj, aby nemusel řešit další jeho výpady.
"Já se zavřít nenechal a abys věděl, tak já jsem ji dostal ven - na tom ti něco nevoní? Zajímavé, že o Lowreyovou by ses nepřetrhl, ale že mně šlo taky o život, to bude asi všem jedno," odtušil studeně a znovu se podíval na první stránku. Zakabonil se a zamával jí Emerymu před nosem. "Tihle mrzouti za tím vším stojí. Všechny ty mizerné dny, co jsem zažil, jsou jejich chyba, a moje hůlka je úplně k ničemu... Chci, abys mi pomohl." Líp už to formulovat neuměl, ale aspoň se mu zchladila hlava, když se v ní vyloupl nápad, se kterým si pohrával už dřív. "Mám plán. Musím zmizet, nebo se aspoň pohybovat nepozorovaně. Ty mě nepráskneš, protože by ses k rebelům přidal v okamžiku, kdy bys zjistil, kde je najdeš. Mám tě přečteného, Warwicku, a jestli na mě ještě vztáhneš ruku, udělám si z tebe cvičný terč, takže se přestaň vrtět a poslouchej. Neslyšel jsi ve škole něco o zvěromagii?"

Za jakékoliv jiné okolnosti by se Emery lekl, upadl do šoku a asi se chvíli houpal u zdi. V tuhle chvíli ale šlo o Sybille, o kterou měl půl roku příšerný strach, pořádně kvůli tomu nespal a žil v konstantní panice, aby nakonec zjistil, že byla v Azkabanu. Ne, Emery nebyl na svém vrcholu, ať už šlo o schopnost logicky přemýšlet, nebo pud sebezáchovy.
"A CO JÁ S TÍM?" vřísknul tedy Aidanovi do tváře zpátky a škubnul za ruku, kterou měl náhle zkroucenou za zády, nehledě na to, že to bolelo. Vlastně všechno bolelo, protože vůbec nebral na vědomí natlučená žebra, která ho sice v tuhle chvíli netrápila, ale hodlala se přihlásit o pozornost, jakmile z Emeryho opadne adrenalin.
Než se ale stihnul rozkoukat, ležel přišpendlený na zemi. Rychle zvážil možnost na Aidana vztekle zavrčet, následně ji zavrhl, protože tak hluboko přeci ještě neklesl, a místo toho sebou zazmítal v marné snaze se vymanit z nechtěného kontaktu. Thorne mu v tuhle chvíli dost nevítaným způsobem zasahoval do osobního prostoru, a... dobře, nemůžeme říct, že by z toho Emerymu bylo přímo fyzicky špatně, ale šťastný taky zrovna dvakrát nebyl.
"Tak cos tam v tom případě dělal?" zasyčel na Aidana a zkusmo kopnul jednou nohou, aby se setkal s podobným neúspěchem, jako v předchozím případě. "Jasně, a obloha je zelená." V Emeryho hlavě neexistoval scénář, ve kterém by někdo tak všestranný jako Sybille Lowreyová potřeboval pomoc od někoho jako byl Aidan Thorne. "Tebe nemám rád," konstatoval Emery bez jakéhokoliv společenského filtru, protože ten se u rodiny Warwicků tak nějak všeobecně v případě emočního vypětí nevedl.
Pohrdavě se ušklíbnul se vší zbylou hrdostí někoho, kdo je připíchnutý k zemi, když mu Aidan zamával před očima pomačkanou titulní stránkou Denního věštce. "Nepovídej, a to mám chápat jako přiznání? Máváš mi před obličejem svojí fotkou," zavrčel Emery, který byl vytočený tak důkladně, že se z mírumilovného introverta změnil, no, v něco ne nepodobného Arianiným klapacím zubům. "Tvoje hůlka byla k ničemu celých těch šest let, a silně pochybuju, že by to byla její vina. Trhni si." Emery, pozor, dámy a pánové, zaklel. Dalo by se to chápat jako docela výmluvný indikátor toho, jak hrozně vlastně zuřil, i když se už dostal ze stadia, kdy to dával najevo hulákáním.
"Nefandi si, Thorne. Neprásknu tě, protože v situaci, kdy bych udal tebe, bych udal i Sybille, a jestli mě znáš tak dobře, jak si myslíš, tak víš, že bych to nikdy, za žádných okolností neudělal, ale pomáhat ti taky nebudu. Slyšel, a nevidím důvod, proč bych ti to měl vykládat. A představ si," cuknul Emerymu jeden koutek hysterickým úsměvem, "že na tebe nemusím vztáhnout ruku."

_________________