Všichni zúčastnění v hovoru, k němuž jsem se přimíchal, působili docela dobrým prvním dojem. Zvlášť to platilo o těch dvou chlapcích. Oba mi odpověděli, udělali to ochotně, ač každý trošku jinak. Svou otázku jsem původně směřoval jakoby nepřímo, spíš kvůli přítomnosti té starší dívky a tomu, že se okolo nacházelo víc jí v tom podobných. Ti dva byli podle všeho o něco mladší, než já, přesto se mi pokusili přispět nějakou drobnou a nutno dodat, že pro mě rozhodně ne bezcennou informací. To se vždycky počítalo. Pokud šlo o tu starší Nebelvírskou dívku, ne, že by se mi na ní něco nelíbilo, to právě naopak. Snad to bylo jen tak, že mi ti dva kluci byli věkově a ještě čímsi, o maličko bližší "Díky, To je užitečné vědět. Člověk aspoň má na co čekat, než na to opravdu přijde,“ odvětil jsem upřímně a myslel tím samozřejmě opět samotnou chvíli zařazování. Za každou takovou informaci jsem byl vděčný. Jeden pak neměl takový zvláštní dojem, že mu unikají souvislosti, nebo se nestačí orientovat, jakkoliv je jeho táta kouzelník. „Vidět bychom se měli a v jaké koleji…, jestli v Nebelvíru, nebo v Havraspáru…, nebo kde…, to se uvidí,“ usoudil jsem. Víc jsem k tomu stejně říct nemohl. Když to nikdo nevěděl, nemělo by o tom smysl dlouze bádat. Vyslovené jsem mínil nejen ze slušnosti ke všem přítomným, a že před tím zazněly obě možností, ale zajímavé mi připadly obě ty koleje, nebo vlastně všechny čtyři. O každé z kolejí, včetně Mrzimoru a Zmiozelu mi táta něco málo prozradil. Takže v tomto mi nezbývalo přikývnout a souhlasit se vším co o tom řekla ta starší dívka. To mě také přimělo vrátit se ještě k jedné té věci, co předtím zazněla. „O té Havraspárské knihovně jsem taky slyšel. Zní to dobře, ale školní knihovna je prý až dost velká,“ dodal jsem. A byl rád, že jsem taky do něčeho trochu zasvěcený.
Jinak bych se dost divil, kdyby tihle dva hoši nedostali příležitost jít do bradavic. Loni na jejich místě jsem taky byl daleko méně jistý, ale teď to bylo trochu o něčem jiném. Ti dva byli dost chytří a v kouzelnickém světě se dobře orientovali. O tom právě svědčila i první odpověď, jíž se mi dostalo. Od začátku se nezdálo se, že je to nějaká nepodložená improvizace. Znělo to jistě, přesvědčivě a v zápětí se i to potvrdilo. Táta mi toho byl ochotný říct dost, i když na tuhle konkrétní otázku jsme s tátou nikdy moc nedošli. Teď jsem si potvrdil, co jsem tušil. V ideálním případě by platila možnost, dostat se právě do Havraspáru, o němž mi táta pověděl nejvíc vypadalo logicky, pokud by právě tam patřil. Snad proto jsem Havraspár považoval za jednu ze dvou kolejí, kam bych se dostal s opravdovou radostí. Nahlas jsem se o svém závěru nezmínil. Nechtěl jsem předbíhat, abych tu možnost náhodou ještě nezakřiknul.
Pokud šlo o druhou odpověď, na té se mi něco nezdálo. Co můžou vědět, to jsem viděl poněkud jinak. Ta jejich trocha vědomostí nebyla o nic menší, než ta moje, možná ještě o kousek větší. Zkouška ohněm…, tomu jsem rovněž docela nevěřil. Nemohl jsem to tvrzení opravit, tušil jsem, že to nemusí být jen tak, ale stejně bych byl daleko raději, kdyby to nebyla pravda. „Ohněm…? Taky se mi to nějak nezdá…,“ pochyboval jsem tentokrát, přes nejasný, snad spíše souhlasný postoj oné starší dívky. „To už by bylo lepší, psát hned první den nějakou písemku, nebo esej o svých zážitcích z kouzelnického světa...,“ přispěchal jsem s jinou alternativou, ovšem ani ona byla pokusem hádat, ne jasným vysvětlením. Táta by mi možná řekl, kdyby na nás chystali něco zak zákeřného. A nebo ne? Nebyli poté studenti vázáni nějakým zvlášť závažným slibem mlčenlivosti, uvažoval jsem.
Pak ta starší dívka donesla nějaké pamlsky a mě teprve teď došlo, že mluví i o narozeninách. To mezi těmi několika slovy, jež jsem náhodou vyslechl nebylo. Chtěl jsem něco říct, představit se, napůl šibalsky se zeptat, jestli bych se neměl připojit k obdarovávání oslavence. Možná bych to i doopravdy provedl, člověk nikdy nevěděl, co se mu jednou může vrátit. Jenže už jsem to nestihl. Stihl jsem jen napůl automaticky, přesto znovu upřímně prohodit, „… narozeniny? Tak tedy všechno nejlepší a to víc štěstí. Najednou se všichni začali loučit a rozcházet. „Ať se daří i vám. Ahoj,“ obrátil jsem se proto v odpovědi na zbylé dva a sám se nakonec přeci jen rozhodl přejít k okénku. Fronta nakonec nebyla tak strašná, na řadu jsem se dostal zanedlouho a koupil si dva malé ořechové rohlíčky, nebo snad hřebínky. Do jednoho jsem se zakousl, ale sám jsem se už moc dlouho zdržovat nemohl. Dva vzkazy táta vyřídí za malou chvilku a pak mě určitě bude hledat, abychom to tu pro dnešek ukončili a odebrali se domů.

>>> Domů

Dohra:
"Ne," odpověděla jsem Evelin klidně. Navíc to, že není zdravé být anorektičkou vím i bez ní. Chudák Feely. Asi z nás byla trochu pomatená, koneckonců, já z ní taky.
"To by ses divila," zašklebila jsem se na Evelin. My se jen zvládáme zabavit i jinými věcmi než je podpalování lidí, kteří nás ušetřili, ehm. "Neříkej mi madam, děkuji," usmála jsem se na Evelin, ale v mém usměvu byl jakýsi varovný podtón. Ne že by mi tolik vadilo oslovení "madam", spíš mě štvala Evelin jako taková. Možná jak jsem teď celý měsíc žila bez ní, tak jsem si trochu odvykla. Beztak si nakonci roku někoho najala, aby Tarena potrápil, ale místo toho jsme si z toho já, Septimus a možná ještě někdo další odnesli doživotní trauma, to jí jen tak neodpustím. Co se týče Ophelie, poznámka na objasnění důvodu ze kterého ta skřetice vlastně odešla, asi nebyla na místě, takže jsem si ji nechala pro sebe a jen se tiše usmívala.
Teď mě zase dokonale zmátla Evelin, ale nedávala jsem na sobě nic znát. Ve skutečnosti to vlastně všechno dávalo smysl. Jasně, pomstila se, ego se zacelilo a najednou Tarena miluje. "A..?" nadzdvihla jsem obočí. "K čemu mim to je?" Evelin to asi nepochopila, ale tady vůbec nejde o Tarena. Mě jde jen o to, že radila mou důvěru. Slíbila, že nikomu neublíží a hle, nebýt profesorky Lockheartové, na pečince z Tarena si mohli pochutnat Finnian se svým synovcem. Hm, jak by takový Taren asi chutnal... Zmateně jsem přelétavala pohledem z Feely na Evelin. Ophelie nevypadala zrovna nadšeně. A já se jí ani nedivila, takže jsem tiše počkala jak bude Evelin reagovat, do zabíjení mimin jim zasahovat nebudu. Ale rozhodně jsem nechtěla, aby Feely odešla. NECHCI tu zůstat s Evelin sama!

_________________

<<

Byl příjemně prosluněný prázdninový den a Charlie měl konečně chvilku času, aby sám vyrazil na Příčnou ulici. Rodiče mu sice chtěli dát na starost Melody, ale Charles se bránil tak usilovně, že ho nakonec nechali, ať se do kouzelnického Londýna přemístí sám. Zřejmě díky tomu pojali podezření, že má rande, protože se potutelně culili. A tak teď bezstarostně vykračoval Příčnou ulicí, sem tam se spokojeně uculil, když ho sluneční paprsky pošimraly na tváři, a zvědavě se rozhlížel kolem sebe, aby zjistil, co je tu nového. Naposledy se tu totiž ukázal na začátku prázdnin, než odjel s Dorkou a strýčkem Stigem na lektvarový seminář.
Nic moc zajímavého neviděl, kromě skupinky čarodějek ve špičatých kloboucích, z nichž jedna nesla pod paží vycpaného plameňáka. Charlie přitom pohledu povytáhl obočí, což ale stejně nebylo vidět, protože mu oči kryly sluneční brýle. Zakroutil hlavou, posunul si svůj fešný klobouček tak, aby mu nepadal moc do čela, a zabloudil pohledem ve směru, kde se nacházel Hladový drak. Charlie snídal, takže hlad neměl, ale zato si nestihl dát kávu, na kterou teď dostal chuť. Proto stočil své kroky k hladovému okýnku.
U okýnka si pak objednal ledovou kávu se šlehačkou, a když mu prodavač podával kelímek, málem se mlsně oblíznul. Rozhodl se, že se tu na chvilku posadí, než zlikviduje šlehačku a upije trošku kávy, nehodlal se totiž během pochodování po Příčné polít, i když by ten problém vyřešilo jednoduché kouzlo. Proto si sundal batoh, v kterém už měl nakoupené učebnice, odložil jej na lavičku a posadil se hned vedle.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám!

_________________

<<<

Byl den jako stvořený pro studenou zmrzlinu, ale Adrian měl děsnou chuť na teplou jablečnou plněnou taštičku, což u něho bylo krajně neobvyklé. Nejspíš za to mohla September, která na něj poslední dobou měla obecně tak trochu vliv. Tedy, v některých věcech. V jiných zůstával drahý Richards stále stejný. No a kam jinam v pozdním ránu zamířit, když chcete jablečnou taštičku, než k Hladovému drakovi? Oblečený v obyčejném červeném tričku a plátěných kraťasech neurčité hnědé barvy si to tedy mířil k okénku, aby si tam koupil sladkou pochutinu. Driane, stává se z tebe normálně domáckej typ, řekl si sám sobě, zatímco stál v kratší frontě, než si mohl říci o svou objednávku. Až se zakoupenou taštičkou, kterou ještě za pochodu stihl z poloviny zkonzumovat, se vydal hledat místo k případnému posezení, nebo spíš, nějakou oběť k mluvení. Nebo k rýpání. Měl tak trochu totiž pocit, že po tom držení svého temperamentu na uzdě, když se nacházel poblíž slečny McTreeové, mu musí brzo hlava a i vlastně celé tělo vší tou energií explodovat. Rozhlédl se kolem.
A do oka mu nepadl nikdo jiný než zmijozelský mladík s ledovou kávou. Ačkoliv se nikdy ve škole nebavili, nikdy nebyl Drianovi tolik proti srsti jako většina Zmijí, a vlastně se rozhodl působit pokud možno neutrálně, dokud sám Charles neukáže barvy. "Zdar, Queene, zdrhnuls před ségrou?" vypadlo z něj ale naprosto bezmyšlenkovitě, když k jmenovanému dorazil, poněvadž přesně v té chvíli si ke své i Charlieho smůle Zmijozela spojil s praštěnou Melody. Samozřejmě u toho nesměl chybět lehce pobavený úšklebek. Tolik k neutrálnímu vystupování.

Mimo herně:
Come on, lidi. The more, the merrier! xD

_________________

Charlie moc nepočítal s tím, že tu v tuhle dobu zrovna dnes někoho potká, nebo že se k němu někdo bude družit, ale stalo se. Objevil se u něj totiž Adrian, nebelvírský sedmák. Charlie ho znal maximálně tak z hodin, ale nijak víc se s ním nebavil, protože Zmijozel a Nebelvír, to většinou příliš neklapalo, takže ho docela překvapilo, když ho Drian sám od sebe oslovil. „Richards,“ vypadlo z něj, když k Adrianovi zvedl pohled a sundal si sluneční brýle, aby mu bylo vidět do očí. „Čau,“ dodal vzápětí, protože byl slušně vychovaný a zpravidla zdravil všechny bez rozdílu. Jen u Donny Osbornové by se asi dvakrát rozmyslel, jestli na ní chce plýtvat svou zdvořilostí.
Trošku se ušklíbl, když Adrian zmínil Melody a dobře tipnul, co tu Charlie vlastně dělá. Na jeho slova pomalu přikývl, načež povytáhl obočí. „To je to na mně tak vidět?“ prohodil s mírným pobavením v hlase a potřásl hlavou. „Určitě chápeš, že zmizet občas z Melodyina dosahu je vážně moc fajn pocit,“ dodal. Všichni, kdo Melody aspoň trošku znali, to museli chápat. Charlie by dal ruku do ohně za to, že by s ní pod jednou střechou nikdo nevydržel tak dlouho, jako on.

_________________

"No né, vážně? Kde?" reagoval poněkud posměšným tónem Ádri na vyslovení svého jména a rozhlédl se kolem, což se víceméně děsně příčilo s tím, co si před chvilkou usmyslel, tedy se smířlivým přístupem. Dokonce mu ujelo i protočení očima, ale víceméně to nemyslel nijak zle. Ale byl to Drian, tak co čekat.
"Nechci tě nějak urazit, ale víš, před tvou ségrou by zdrhal každej," ušklíbl se následně při představě toho úkazu, který se už několik let spolu s nimi motal po chodbách Bradavického hradu, a který rozhodně nechtěl svými slovy přivolat. Poněvadž, no, Melody prostě nemohla být považována ani za holku. A to nejen proto, že před Drianem nepadala na kolena, ale spíš proto, že... byla, no, Melody.
"Mě by spíš zajímalo, jak je možný s ní vydržet tak dlouho. Teda jako měl jsem tu čest na pár hodinách a i z dálky je nebezpečná," prohodil následně celkem zamyšleně, a očividně mu bylo úplně fuk, jestli tím Queena třeba neurazí. Nebo tak něco. Pochyboval ale, že by byl Charlie zrovna na tohle tolik háklivý. Vždyť to musel mít na talíři denně, no ne?
"Kafe nebo kakao?" vyhodil ale přeci jen trochu méně ošemetný dotaz a kývl hlavou k Zmijozelovu nápojivu, snažně se tváříc, že ho to vážně, ale vážně zajímá. Což by mu asi ani tupý trol nežral.

_________________

Vy Nebelvíři jste vážně retardi, pomyslel si Charlie kysele, když se Drian začal chovat typicky nebelvírsky – tedy pitomě. Charlie sice proti Nebelvíru nic neměl, obzvlášť když tam měl Dorku, ale pro některé lvy prostě bylo typické, že se chovají jako blbci, a Richards očividně nebyl výjimkou. „Jenom jeden člověk se tu chová jako idiot, tak zkus hádat,“ prohodil k němu, zatvářil se naprosto nezaujatě, a pokrčil přitom rameny.
„To nemůžu popřít,“ ušklíbl se, když Adrian prohlásil, že by před Melody zdrhal každý. To byla naprostá pravda – ti, co měli aspoň trošku rozumu a neměli sebevražedné sklony, se Melody preventivně vyhýbali. Ti, kdo měli tu smůlu a strávili s ní trochu více času, než by mohlo být označeno za zdravotně nezávadné, končili na oddělení duševně chorých u Munga. Nebo to Charlie aspoň vždycky říkal. „Když se narodíš jako Queen, objeví se u tvý kolíbky víla Antimelodynka, která tě kouzlem ochrání tak, abys nezešílel,“ sklouzl Charlie k sarkasmu a provrtal přitom Adriana pohledem. „Na blbou otázku blbá odpověď,“ dodal na vysvětlenou, pořád tím stejným tónem hlasu, z kterého se nedalo vyčíst vůbec nic a už vůbec ne to, jestli se to Charlieho nějak dotklo, případně jak moc.
„Kafe. Nepatřím ke kakaistům a studený kakao je beztak hnus,“ odpověděl nakonec, tentokrát bez veškeré jízlivosti a o poznání přátelštěji. Charles se rozhodně nechtěl s nikým hádat, a už vůbec ne s nějakým horkokrevným Nebelvírem. Kromě toho nechtěl, aby mu nepříjemný rozhovor zkazil den. Jenže dnešek byl správně sluníčkový, takže by se Drian stejně musel hodně snažit, aby Charliemu zkazil dobrou náladu.

_________________

Drian se pobaveně zašklebil, když zaslechl Zmijozelovu odpověď. Jo, cíl si vybral dobře. Nechtěl si to ani náhodou přiznávat, ale i tímhle způsobem reagování mu vlastně byl Queen sympatický. "Aha, tak toho neznám," uzavřel to s dalším pobaveným úšklebkem. Rozhodně neměl v úmyslu ničit něčí den nebo tak, jen byl prostě tak trochu idiot, že. Ale to nemohlo být nic nového pod sluncem.
"Hmm, to by vysvětlovalo mnohé," opáčil na oko vážně a kdovíproč si zrovna jako Antimelodynku představil profesora Rodwella v baletním úboru a s křidýlky, jak mává takovou tou mudlovskou napodobeninou kouzelnické hůlky. Tak či tak se snažil znít aspoň z poloviny tak nijak jako Charles, s nemalým to účinkem.
"Kafe je lepší, to je fakt," připustil a šlehl pohledem směrem k okénku, jak tak přemýšlel, zda by nebylo příhodno si nakonec kávičku taky dopřát. Taštičku už dávno zkonzumoval, a ať chtěl nebo ne, jeho tělo začínalo volat po kofeinu.

_________________

„Dobře pro tebe,“ zkonstatoval Charlie, když Adrian prohlásil, že toho idiota nezná, a pokrčil rameny. Pak upil ze své kávy, olízl si šlehačkový knírek, a nezaujatým pohledem propátral okolí. Vílu Antimelodynku už víc nerozebíral, jen se pobaveně ušklíbnul a kývnul hlavou na souhlas. A kdo ví, třeba taková víla skutečně existovala, protože kdyby Queeni nebyli nijak imunní, možná by je Melody vážně přivedla do blázince, hezky jednoho po druhém.
„To rozhodně je,“ přikývl na prohlášení, že je kafe lepší, a dřevěným míchátkem vmíchal do tmavé tekutiny zbytek šlehačky, načež se znovu napil a zatvářil se spokojeně. Hladový drak měl ledovou kávu prostě vynikající. „Co tu vůbec děláš, Richardsi?“ zeptal se Charles po chvíli a zvedl k Nebelvírovi pohled. „Vsadím se, žes sem nepřišel s úmyslem otravovat zatoulaného Queena,“ podotkl s nepatrným úšklebkem ve tváři a tázavě vyklenul obočí.

_________________

<<< Malki a Olli

Samantha k Drakovi kráčela se spokojeným úsměvem na rtech, v tmavě modrých šortkách, neonově růžových teniskách, zářivě zeleném tričku s nápisem SMĚJ SE I KDYŽ NEMÁŠ ZUBY, a na zádech si nesla černo-bíle proužkovaný batoh. Outfit doplňovaly tmavé brýle se zelenými obroučkami, které jí ladily s tričkem, a rozpuštěné, lehce zvlněné vlasy. I když si původně měli udělat příjemný den s tátou, ten šel poslat zbytek nákupu na soví poštu, a tak si Sam nechala dát pár drobných a vydala se pro občerstvení na vlastní pěst, což jí nedělalo pražádnou potíž. Objednala si jeden z největších burgerů, se salátem měnícím barvu, s šunko-sýrem, tunou kečupu a vůbec, k čemuž si dala kaktusovou limonádu, i když nesmírně tesknila po CocaCole.
A byla by si šla spokojeně stoupnou opodál se svojí hostinou, jenomže to by prodavači nesměl z ruky vypadnout srpec, když Sam vracel drobné. "To neva!" prohlásila Samantha, zkušeně si chytla kelímek s pitím v ohbu lokte, popadla svůj mega burger, a vydala se za drobákem, který se kutálel a kutálel, až nakonec udělal ladné kolečko, a skončil přímo pod Charlesem. Což by pro Samanthu znamenalo lézt pod lavičku, navíc v dost kompromitující pozici. "Hm," zhodnotila Samantha a zamyšleně nakrčila obočí, než zvedla oči k oběma starším klukům. "Myslíš, že bys mi ho mohl podat?" zeptala se Charlieho snaživě, než jí do oka padl chabý obsah chlapeckých rukou. "Vy dva jste na dietě nebo jak?" nadhodila pobaveně, protože proti nim měla v náruči minimálně dvojnásobek kalorií, a veselýma očima přejela z jednoho na druhého, zatímco čekala, jestli se pro ni Charles obětuje či nikoli.

_________________