"Kéž by to tak šlo, nacpala bych sestry do klece," povzdechl si Amanda nad tou krásnou představou. Dvě nafoukaný slepice pěkně zavřený a odklizený. No to byl prostě krásný sen. Bohužel, pouze sen. A asi nevyslyšitelný.
"Ano, mudlovský je jakési označení pro vás, kouzelníky z nekouzelnické rodiny. Je to docela snadné, ne?" zasmála se, když se budoucí spolužák ujistil o tom, že mudlovský znamená to, co znamená. Snad za svojí pozornost neskončí v Havraspáru, to by mu nepřála. "Nemůžete? Proč ne? Zlato není zase takový problém," zamrkala nechápavě a pokud to tedy odmítli, tak peníz zase schovala do peněženky, co měla u sebe. Sama raději ujídala svojí zmrzlinu, měla jí fakt ráda. A celkově jí sladké šmakovalo, asi jako každému dítěti. "Co vám vlastně ještě chybí z toho seznamu?" optala se zvědavě, sama to přeci před rokem nakupovala, ale byla pravda, že s ní byl tehdy tatínek a ten jí pomohl. No, teď by jí sice asi moc nepochválil za to, že se sama toulala někde venku.
"Jo, taky jsem ho zprvu nechápala, ale neboj, to se zpracuje a bude pěkně poslouchat, o to se neboj," zasmála se Amanda nad Saminou větou. Fredíka si prostě vychová podle svého, tak jak už začala. Nemluvě o tom, že to byl srandovní a veselý kamarád. A prostě byl celý její.
"Jenže ty by si tam nepracovala, tebe by nacpali do skleničky!" zasmála se Am nad vidinou sestřenky na odboru záhad. Její taťka by to určitě chválil... nebo by jí možná sám zkoumal. Tím si nikdo nemohl být nikdy jistý. A babička určitě nebude dělat nějaké problémy. Maximálně jim neupeče buchtu nebo tak něco. A určitě bude pyšná na to, že se chová jako správná Baneová! A pokud ne, nějak se to bude muset přežít. Problém byl, když došlo na onu nešťastnou svatbu. Amanda tehdy fakt běsnila když se to dozvěděla. "Ne, mlátila bych hlavou nevěsty o zem," zavrčela, i když bylo jasné, že by to nejspíše opravdu neudělala, ale to se nikdo nedozví, když tam přeci nebyla! Jak smutný příběh.
"Neměla by jsi to tak odkládat, ještě tě budou mít za motáka," varovala sestřenku, když zmínila, že furt ještě neměla svojí hůlku. Krom toho se ještě do toho všeho objevil kluk, co jim všem nabízel fazolky. Zřejmě měl mixovanou verzi, která byla rozhodně cool, ale nebyla si úplně jistá, jestli se jí to hodí ke zmrzlině. Ale nakonec si dvě vytáhla. Nejprve snědla jednu: "Karamel," pak druhou: "Šmarja, to tam zase cpou pepřové?" zaxichtila se a zakašlala. Tuhle příchuť fakt nepodporovala. Ale bylo jich víc, takže už si raději nebrala, tudíž se od toho raději držela dál.
"Smysl to má!" vypálila ještě než domyslela odpověď. "Prostě... magie!" dokončila a zasmála se, aby rychle zamaskovala to, že to nedomyslela. Havraspár jak vyšitej. "Základka? To je ten ústav kam vás zavřou jako malé?" zeptala se zvědavě. Ohledně tohohle Freda ani Vincenta nevyzpovídala. Měla by. "Ne, nedělají, většinou," vysvětlila zkráceně a rozesmála se nad označením mýdlovských rodin. "No, jsme z čarodějných rodů. Obě máme krev Baneových a já ještě Van Helmontových, protože jsem Van Helmontová!" vysvětlila zkráceně a doufala, že se nebudou chtít zaobírat rodokmeny a podobně. To byla totiž nuda!
Pak se začala ptát na ovce. "Ano, máme OVCE, ale až v sedmém ročníku," pochopila trochu nesprávně, ale asi jí osvítila Rowena a opravila se: "Ale jako zvířata je tam nečekej. Ale jsou tam i Kentauři a tak," pokusila se je motivovat k nástupu do školy. Pak se jí ještě optala na meč, nad čím se Amanda musela pousmát a nejprve zkusila: "Abych mohla napichovat tupý hlavy!" Chvilku je v tom nechala, ale nakonec to vysvětlila: "Páč moje rodina je furt ještě v době aristokracie, tak jsem si řekla, že budu šermovat. Ale hlavně jsem jeden vyhrála ve škole minulý rok," pochlubila se s úsměvem.

_________________

<<<
Dveře zmrzlinářství se otevřely, a ačkoliv bylo ještě poměrně brzy ráno, vpustily dovnitř pohlednou mladou ženu s hřívou rudých vlasů, splývajících skoro do půli zad, a veselýma zelenýma očima, která vedla za ruku malého blonďatého chlapečka. Jistojistě byli dnes jedni z prvních zákazníků. Už na první pohled bylo jasné, že David, tedy ten kluk, rozhodně nebude její příbuzný, a snad jen opravdový zabedněnec by mohl odhadovat, že je žena chlapcova matka. Nebyli si totiž ani za mák podobní. Jak barvou vlasů a očí, tak rysy tváře se prostě nemohli více lišit. Kdo by však tvrdil, že se k malému zrzavá žena nechovala mile, byl by označen za lháře. Jak už to slečna Beckettová měla v povaze, prostě hodná byla a tečka.
Klučina v poněkud moc velkém, plandavém modrém tričku hyperaktivně proletěl obchodem a zastavil se až u výběru zmrzliny a dalších drobností k sestavení vhodného ledového potěšení. Očima se do sladkých dobrot vpíjel tak, až to působilo, jako by snad zmrzlinu viděl poprvé, nebo aspoň jako by ji už notnou dobu neměl. Holly, oblečená pro dnešek v světle šedivých, skoro bílých letních šatech, které jako obvykle dávaly vyniknout jejím hezkým nohám, přiklapala po chvíli za ním ve svých páskových botách na podpatku. Rudé rtíky roztáhla do téměř mateřského úsměvu, když na chlapce promluvila. "Tak, Davide, máš vybráno?" zeptala se, načež byla chlapcem odbyta a tudíž odsouzena k čekání. Nevadilo jí to. Měla dnes spoustu času. A navíc, Davídek měl narozeniny. Už sedmé. Abychom tedy konečně vysvětlili důvod, proč toho kluka měla s sebou, když nebyli příbuzní. Jednoduché. David byl, stejně jako spousta jiných dětí, chovancem Lullabyina kouzelnického sirotčince, kde donedávna pracovala, a kde i teď pomáhala... a většinu dětí měla ráda. A teď zrovna dostala za úkol malého hlídat, než slečna Lullabyová sežene nějaký ten dárek. A tak skončili na zmrzlině. "Už vím, už vím!" zatahal ji po chvíli klučina za lem šatů, a následně si poručil čokoládovou a mátovou zmrzlinu. Holly přikývla, usadila malého chlapce k jednomu ze stolů a sama vyšla i s objednávkou směrem k prodavačskému pultu.

_________________

<<
Druhá polovina srpna. A pro Darrela konečně nastala ta klidná část prázdnin, i když v předešlých letech v této době už propadal depresím, protože se blížila škola a chápeme se, pravidelné vstávání dá člověku zabrat, učení měl na háku rok co rok, tudíž v tom problém neviděl. Ale teď, když už byl třetí den doma v Británii, kam ho mimochodem dotáhl otec, se vše až tak podivně ustálilo, až Darrel začal nabírat podezření, že otec na něho zase něco chystá (a chystal, viz. schůzka s Lorelei Andersenovou). Krom toho Darrelovi docela pomohl fakt, že otec byl v tuhle dobu dost zaneprázdněný a musel hodně pracovat, takže se doma skoro nevyskytoval a bylo tedy jenom na chlapci, co bude dělat sám v obrovském sídle, kam se vydá, nebo jak stráví den. A po domluvě s matkou, se kterou byla po dlouhé době opět řeč, nad čímž se Darrel také choval dost obezřetně, mu bylo dovoleno chodit na Příčnou s tím, že alespoň dvakrát za den se přihlásí v knihkupectví, které si Radella pro své potěšení vedla a trávila tam čas. A nebyl by to Darrel, kdyby tohohle nevyužil.
Vzhledem k tomu, že tajně pokračoval v chození do tanečních kurzů, aby mohl o Vánocích co nejvíce holek pozvat k tanci a zároveň si šetřil peníze na podplacení komise u NKÚ, rozhodl se posledních čtrnáct dní trochu brigádničit a vydělat si nějaký ten peníz. Že byl z čistokrevné rodiny, která měla peněz až až, mu bylo k ničemu, když taneční kurz, ani šetření peněz pro komisi nemohl přiznat a i kdyby vymyslel jinou záminku, po posledních krušných týdnech své rodiče nechtěl o nic žádat, protože by mu beztak nebylo vyhověno. Myslel si, že sehnat brigádu bude na Příčné docela náročné, ale Darrel nebyl vybíravý hoch, a tak mu padla do oka hned osmá, na kterou narazil.
Jako každé ráno dorazil brzo do zmrzlinářství, narazil si na hlavu vysokou kuchařskou čepici, která se sice k prodávání zmrzliny vůbec nehodila, ale Darrelovi se tak líbila, že si ji prostě pořídil. Krátké vlasy se mu z pod lemu kroutily, jak pevně ji měl naraženou na hlavě. A přes sytě růžovou košili, jejíž rukávy měl pravidelně vyhrnuté k loktům, měl bílou zástěru, na níž bylo vyšité logo Fortescuea zmrzlinářství. Zrovna vyšel ze dveří vzadu v krámu, když do obchodu vešli první zákazníci, a Darrel se téměř s tanečním krokem na kolečkových bruslích prohnal obchodem. "Zmrzlina k snídani? Ty si mi ale týpek!" zastavil se se smíchem u malého Davida, který seděl u stolu přesně potom, co si rychle prohlédl ženu u pultu. Jeho pohled však dopadal za tím pouze k ženiným zádům, takže se Darrel rychle otočil k malýmu klukovi a nadšeně se usmál. "Já si dávám vždycky kaktusovou, ta je fantastická! Ale počkat... vydržte chvilinku," a tím pozvedl ruku i k panu prodavačovi, protože Darrel měl zde určitou pracovní úlohu, kterou měl plnit, i když namísto toho často diskutoval s ostatními, dělal si srandu ze zákazníků a celkově se náramně bavil, zatímco ho pan Fortescue zpražoval káravým pohledem. Vzadu v místnosti zmizel jenom na pár vteřin, než...
"Aaaaa, už to tady máme. Mladá slečno, mladá slečno!" začal volat na Holly, "nechte tam toho morouse a pojďte se podívat - dělám si srandu, pane Floriane, vždyť vy jste dobrý chlapík," mrkl na něho Darrel potutelně a s úsměvem, protože věděl, že pan Fortescue je moc fajn. Přiřítil se na doprostřed zmrzlinářství s velkým růžovým tácem, na kterém měl několik malých mističek - pochopitelně opatřených kouzlem, aby se v nich zmrzlina neroztála, "rád bych, abyste mi věnovali pozornost, ehm, ehm. Chtěl bych vám představit nové speciální příchutě, které chceme zařadit do oběhu na základě doporučení a přání našich věrných, milovaných, laskavých, úžasných a tak dále zákazníků," zamrkal směrem k Davidovi, "a protože na základě vyplňování dotazníků se nám sešlo příchutí opravdu hodně, mám tu pro vás několik ochutnávek, z kterých budete moci vybrat ty nejlepší dvě, které potom napíšete do tohohle..." zalovil v kapse a vytáhl růžový papírek, "dotazníku a ten potom hodíte to támhletoho- uh, podržte to," vrazil Holly neomaleně tác do rukou a dojel na bruslích pro takovou velkou umělou zmrzlinu na kolečkách, která byla průhledná a do které se házely lístky, takže bylo vidět, že dobrovolných ochutnávačů zde už bylo vážně několik desítek, protože tam papírků bylo hrozně moc, "hodíte to sem a... hotovo," zatleskal s úsměvem a převzal si od Holly tác. "Prvních pět nejvíce zastoupených druhů si tu budete moci už za pár týdnů pořídit," usmíval se nadšeně.
"Ty asi neumíš psát, co prcku?" sklonil pohled k malýmu Davidovi, na kterého se Darrel zeširoka pousmál, "no maminka to za tebe vyplní, i když..." v tom se zarazil a až v téhle chvíli si ženu před sebou prohlédl, nikoli pohledem mladého prodavače zmrzliny, ale pohledem čtrnáctiletého kluka, Darrela, který se začal z ničeho nic potutelně culit. A aby toho nebylo snad málo, nakonec se jednou nohou odrazil a trochu k Holly popojel. Nešlo si nevšimnout té naprosté nepodobnosti mezi nimi a i když mu do toho nic nebylo, naklonil se k ní a... "jestli jste ho někde ukradla, nemusíte to tajit, v Azkabanu je prý plno," zašeptal hlasem, jenž se trochu třásl pobavením, než se od ní odtáhl a se širokým úculem se na ní podíval. Dělal si srandu, ale Darrela v růžové košili v kolečkových bruslích a s vysokou kuchařskou čepicí snad ani nešlo brát vážně.
"Tak co? Máte dostatečnou odvahu to zkusit? O tebe se nebojím, brácho, ale vy slečno?" zakýval obočím, než kývl směrem k tácu a usmál se. Byly tam záludnosti a on miloval pozorovat výrazy lidí, kteří jedli česnekovou zmrzlinu.

_________________

<<

Člověk by řekl, že chlap ve středních letech už má všechny své velké dny za sebou, ale nebyla to tak úplně pravda. Keilan dneska jeden měl, a protože se na něj těšil a zároveň se ho obával, od nějakých tří hodin nespal. Přesto to na něm nebylo poznat, když vešel do zmrzlinářství, kde se měl sejít s jednou velmi důležitou osobou. Hlavou mu běžel nespočet myšlenek a pochybností. Co když ten člověk, se kterým se tu má sejít, bude očekávat někoho jiného, lepšího? Co když si nakonec nebudou rozumět? Potřásl hlavou, aby veškeré negativně naladěné myšlenky aspoň na chvilku zahnal. Vždyť to počasí přímo vybízelo k optimismu.
Když vešel do zmrzlinářství Floreana Fortescuea, zůstal zaraženě stát kousek za dveřmi a pohled zabodl rovnou do Darrela Galla, jenž byl poslední osobou, kterou by tu dnes Keilan chtěl potkat. „Opovažte se s tím přiběhnout ke mně, Galle,“ zasykl místo pozdravu, jakmile se přiblížil na doslech. „Jestli budete otravovat, spolehněte se na to, že vám nadcházející školní rok udělám ze života peklo,“ zahrozil naprosto vážně, protože na vyplňování stupidních dotazníků a ochutnávání zmrzlin vážně neměl ani trošku pomyšlení. A doufal, že ani Verunka nebude mít. „Mimochodem, tady teď pracujete? Gratuluju,“ dodal opovržlivě a rty se mu zvlnily do posměšného úšklebku. Gall prostě na víc neměl, o tom byl Keilan přesvědčený už dávno. A mohl být čistokrevný, jak chtěl. Podobně opovržlivým pohledem sjel i ženu, kterou se Darrel pokoušel nalákat k ochutnávce, a vzápětí mu obočí vylétlo o kousíček výš, když si uvědomil, že je mu povědomá. Po těch letech, co už nestudoval v Bradavicích, si ale nedokázal vybavit jméno.
Aby tu nečekal jen tak na suchu, objednal si u pultu šálek kávy, kterou rovnou i zaplatil, a odešel se posadit k jednomu ze vzdálenějších stolků, kam Darrelovy pokřiky nedoléhaly tak hlasité, a kam málokdy zabloudil něčí pohled. Pak sklouznul očima k hodinkám a zabubnoval prsty do stolu. Za chvíli by tu měla být…

_________________

<<< z uliček

Znáte takový ten pocit, kdy máte v hlavě úplné prázdno, i když máte dojem, že byste tam spíš měli mít přetlak a zmatek? Já nemyslela na nic a možná to bylo i tím, že můj jedenáctiletý rozum celou tu věc nepobral tak rychle, jak by možná měl. Ale hezky popořádku.
Od nějakého neurčitého dne tohoto měsíce se můj děda začal mračit hůř než nebe před bouří, a všichni kromě mě po večerech o čemsi živě diskutovali za zavřenými dveřmi, a protože jsem nebyla ani s uchem přilepeným na dřevě schopná cokoliv zaslechnout, asi si vypomohli nějakým kouzlem, aby se ke mně jejich slova nedonesla. Včera na to ale nějak zapomněli a já si tak vyslechla celou hádku mého dědy s maminkou o tom, že rozhodně není dobrý nápad mi říkat, kdo je vlastně můj otec, když je to takový debil – to řekl děda, mamka s tím nesouhlasila, a navrch se tvářila tak zoufale, že jsem uvěřila tomu, že dědeček přehání, a můj otec debil rozhodně není. A tak došlo na to, že jsem se zrovna pomaličku blížila uličkou ke zmrzlinářství, sama, protože mamince nebylo dobře, a netušila jsem, jestli by nebylo lepší se otočit na podpatku mých bledě modrých střevíčků, a vyrazit zpátky domů. Jenže zvědavost mi nedala.
Maminka mi před odchodem řekla, že ho poznám, jakmile ho uvidím. Vešla jsem tedy do zmrzlinářství se srdcem někde v krku, a zauvažovala jsem, jestli si nepovolit mašli na halence, aby se mi lépe dýchalo, protože jsem měla pocit, že se mě úhledně nažehlený kousek oděvu pokouší uškrtit. Ještě jsem se naposledy rychle zkontrolovala ve výloze, jestli nemám na modré sukni nějaký flek nebo špatný záhyb, ale pak už jsem se vážně otočila do místnosti a rozhlédla se. Byl tu takový ukecaný kluk, který mi tatínka dělat nemohl, ani kdyby se moc snažil, a pana prodavače jsem z výčtu taky vyřadila. No a pak jsem u jednoho stolu zahlédla pana Tyrkysového, který nám dělal doprovod při nákupech…

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Davídek seděl u stolu a houpal nožičkama, když se k němu přihnalo cosi, co vypadalo jako, no, kuchař na bruslích. Upřel na mladíka modrá očiska a roztáhl pusinku do širokého úsměvu s několika chybějícími zoubky, jak tak byl v době vypadávání mlíčňáků. "Jasně, zmrzka je nejlepší snídaně, no ne?" opáčil vesele. "Héj, Holly! Kaktusovou chci taky!" zareagoval na doporučení a naprosto ignorujíc to, že by třeba někomu nebylo moc příjemné, že tu křičí, výskl přes celé zmrzlinářství k zrzavé ženě. Holly se na chvíli otočila jeho směrem, na znamení srozumění ukázala zdvižený palec a usmála se. Davida měla ráda. Připomínal jí malého Thomase předtím, než ho její rodiče adoptovali. Mezitím ten kluk, kterého Holly podle letmého pohledu tipovala na brigádníka, stihl zmizet v zadní místnosti. S pokrčením rameny se otočila zpět k panu majiteli, že tedy Davidovi objedná tu zmrzlinu, ale to už byl mladík zpátky a volal na ni. "Pardon, prosím, doneste nám kopeček čokoládové, mátové a té kaktusové," poprosila nejprve pana Fortescuea, načež nasadila profesionální příjemný úsměv a vydala se směrem, kde zaprvé seděl její svěřenec, a zadruhé se nacházel i mladý muž s ochutnávkami zmrzliny. "Teda mladý pane, vám to ale mluví," podotkla směrem k brebentícímu Darrelovi, který měl zřejmě podobný text naučený, a byla by možná ještě něco dodala, ale to už jí vrazil tác do ruky. Překvapeně zamrkala a trochu nejistě přešlápla z nohy na nohu, jak se tak snažila vybalancovat rovnováhu tácu a nepřevrhnout košíčky se zmrzlinou. Než si stihla pořádně něco prohlédnout, byl už mladík zpět i s obří umělohmotnou šíleností na házení papírků a přebíral si zpátky tác s ochutnávkami. Všechno se to stalo v nějakém rychlém, poněkud hyperaktivním sledu, takže šokovaná Holly nestačila valit oči a uculovat se nad mladíkovou překypující energií i takhle po ránu. Davídek naopak zatleskal. "Hustý! Kolik těch papírků se do tý věci vejde?" zajímal se a poklepal na umělohmotnou zmrzlinu, než upřel pohled k ochutnávkám. "To šedý je co?" vystřelil otázku a namířil ukazováček na jeden z kalíšků. Darrelova nabídka ho očividně vážně zaujala a nebýt tu s ním Holly, nejspíš by už jednu zmrzku po druhé ochutnával.
"Já umím psát!" nafoukl ale následně tvářičky, "a teta Holly není moje mamka!" Následovalo zadržování smíchu, jak nevěděl, jestli být uražený, nebo se smát tomu omylu. Ale vzhledem k tomu, že si sám uvědomoval, jak nadnesené je prohlášení, že umí psát, rozhodl se radši pro veselou variantu a zažulil se nejdřív na velkého kluka v čepici, a pak i na Holly, která pořád poněkud vyjeveně postávala opodál. V tu chvíli spatřil i příchozí děvče (Verunku), které zamával, jako by jí snad od pohledu znal. Keilana před chvílí si naopak všimla Holly, a kupodivu si ho i zařadila mezi některé bývalé spolužáky, ale rozhodně se nijak neměla k tomu, aby obnovovala staré známosti. Zas tolik se nebavili, a navíc on tu byl určitě za svým vlastním, eh, posláním. A ona měla na starost to, aby se David nezadávil zmrzlinou z ochutnávky, že ano. Když se jí tedy malý zeptal, jestli může ochutnávat, nejistě odkývla a podívala se na mladého prodavače, jako by odhadovala, jak moc je jeho nabízené zboží pro děti bezpečné.
Do téhle chvíle byla přesvědčená, že to je jen nějaké ucho, které zbožňuje prodávání zmrzliny a vybíjí si tady svojí hyperaktivitu. Jenže jí prostě nemohl uniknout pohled, který by od profesionála rozhodně nečekala. Puberta, zvykej si, podotkla sama k sobě v duchu, a pustila to z hlavy.
O to víc ji překvapila drzounova zašeptaná poznámka, která ji, chtě nechtě ale přiměla se taky uculit. Nešlo to, ne když jste prostě nebyli od přírody nabručení. "Pokud je v té zmrzlině něco otráveného, nejspíš máte štěstí taky," upřela zelený pohled s pobaveným úsměvem na mladíka v kuchařské čepici, a reagovala impulsivně prostě tak, jak by byla reagovala normálně. Takhle se ostatně bavívala i s dětmi v sirotčinci, takže neviděla důvod, proč by měla zrovna teď měnit postoj a snažit se budovat nějakou tu autoritu. Kdepak, ještě chvíli nebude učitelka. Dobře, takhle znělo odůvodnění, které si řekla poté, co tu věc vypustila z pusy. Co se stalo, stalo se. A nemělo smysl se peskovat za to, že na mladíka promluvila, jako by byla nějaká jeho spolužačka.
"Sem s tím!" popadl David nejbližší lžičku, jakmile byl pobídnutý, a zabořil ji do první zmrzky, kterou našel, a která se ukázala jako jedna z méně podezřelých příchutí. "No ták, Holly, zkus to taky!" smál se na zrzavou ženu povzbudivě. A Holly prostě nemohla odmítnout, takže trochu nedůvěřivě nabrala trochu další ochutnávky, nesoucí neidentifikovatelnou barvu, a strčila ji do pusy, za což si vysloužila Davídkovo zatleskání. "Pizza. Sýrová," vynesla Holly ortel, maličko překvapený, ale rozhodně ne nějak rozzlobený, načež lžičku odložila. Tím, že učinila jednu ochutnávku, považovala svou momentální roli za dohranou.

_________________

Darrel se zeširoka uculoval a nepřestal ani ve chvíli, když ve dveřích spatřil nesympatického profesora Aldwincklea, což bylo pravděpodobně z důvodu, že tohle byla Darrelova půda a rozhodně by tu měl spíše očekávat profesor Darrela, než Darrel profesora. Možná i proto mu uteklo pobavené uchechnutí, i když mu to v hlavě začínalo šrotovat, co přesně on dělá ve zmrzlinářství... a energické houknutí: "Tak vás bych tu teda nečekal!" mu spíše nekontrolovatelně uteklo, než že by ho zamýšlel, takže vyplašeně rychle uhnul pohledem a zaculil se na malého Davida, jako kdyby ta slova patřila jemu. Doufal, že si ho profesor nebude všímat, protože Darrel ho vážně nesnášel a... pravděpodobně to bylo oboustranné a on si nechtěl kazit zbytek prázdnin tím, že bude přemýšlet nad tím, jak mu Aldwinckle v Bradavicích zatopí. Letos skládal NKÚ, musel si u všech profesorů šplhnout a dohnat vše, co od prváku zmeškal, a to nebude zrovna lehké. Přeci jen se nakonec otočil profesorovým směrem, na chvíli opomněl malého Davida s hezkou zrzkou. "To nebude třeba," mávl by rukou, ale držel v nich tác, takže se na profesora jen drobně ušklíbl a využil hned následné posměšné gratulace, které se mu dostalo a která v něm zase podnítila chuť po vzdoru a drzosti. "Samozřejmě! Jsem fakt rád, že se mi tu brigádu podařilo sehnat... vy jste si přišel dát zrmzku? Řeknu Florianovi, aby vám dal víc šlehačky," culil se jako sluníčko, což mohl profesor klidně dobře brát jako výsměch, protože Darrel měl vážně neskonalou chuť začít se smát. Věděl, že tady ve zmrzlinářství mu nic udělat nemůže, hrozit mu stržením bodů nebo trestem, ale jak už to u něho tak bývalo, nedomýšlel, že až se vrátí do Bradavic, profesor mu to vše bude moci vrátit. A pak už ho nechal být a otočil se k Davidovi s Holly.
Se širokým úsměvem poklepal na plastovou zmrzlinu, v níž bylo už několik dotazníků, a už se nadechoval, že bude pokračovat v dalším vysvětlování, ale chlapcova otázka ho docela zaskočila. Darrel nesnášel, když něco nevěděl, a velmi nerad to přiznával, takže se to rozhodl nějak chytře okecat. "Těžko říci, protože naplněné to za tím nebylo ani jednou, ale pokud nám pomůžete... teoreticky by se tam mohlo vejít tři sta papírků, on se papír snadno pomuchlá a někteří kouzelníci to dokonce úhledně složí, ale až se nám to naplní, tak to můžeme vysypat a naplňovat znova, i když si nemyslím, že by to bylo možné, protože ochutnávání zmrzlin probíhá pouze do konce tohohle týdne a to není moc času... musím proto ukořistit každýho ochutnavače!" ukázal na klučinu prstem, když si podržel tác v jedné ruce a pobaveně se zasmál, než sklouzl pohledem k tácu a prohlédl si šedivou zmrzlinu. "To je právě ta otázka... nikdy nebudete vědět, jakou zmrzlinu ochutnáte, musíte si zkusit tipnout," zaculil se a kdyby snad na nějakou příchuť nemohli opravdu přijít, Darrel všechny už z paměti znal.
"Kecáš! A kolik ti teda je? Že ty si ze mě utahuješ, já to poznám!" přeměřil si klučinu pohledem, ale pořád se tak drobně uculoval a až podezřele často mrkal směrem k Holly. "To jsem rád..." uklouzla mu z jazyku myšlenka na to o té mamce, kterou neměl v plánu vyslovit, a než se pokusil celou situaci zamluvit, nepatrně zrudl. "Chci říct, jak to mám asi poznat? I když stejní nejste ani trochu, to teda joo... noo, takže teta Holly..." pronesl už zamyšleně, než se na Holly s pokrčením ramen pobaveně pousmál a podíval se směrem k mističkám, z nichž měli začít ochutnávat. Pokud se snad chtěl David s Holly usadit, Darrel jim nebránil a přibruslil k nim, než začal netrpělivě pokukovat po jednom a zase po druhém, kdo bude první. "Vydržte, ještě vám dám lístečky, tak," položil - podal jim dotazníky a obyčejné tužky, než se trochu sklonil, aby David na zmrzlinu dosáhl.
"Coo! No to.. tohle!" zakoktal se zděšeně směrem k Holly, i když to myslela spíše odlehčeně, což Darrel pochopil, ale také se to rozhodl zveličit po svém a chvíli hrál uraženého a pohoršeného, než se pobaveně zakřenil a demonstrativně si vzal čistou lžičku, aby jednu zmrzlinu ochutnal a ukázal, že otrávené tam nic není. Navíc jak vůbec mohla vědět... jasně, brát si jídlo od Darrela nikdy nebylo moc bezpečné, ale jak to zatraceně věděla? Jeho zkoumavý pohled ulpěl na Holly o něco déle, než Darrel původně plánoval, a když už byla ta příležitost a žena se věnovala s úsměvem Davidovi, prohlédl si ji Darrel i jinak. Důkladněji v jistých místech.
"Ty se mi líbíš!" vyhrkl Darrel nadšeně a jen tak tak se udržel, aby na bruslích nepovyskočil, oceňujíce Davidův nadšený aktivní přístup. "Tak co?" ptal se dychtivě, "jakou tipuješ příchuť? To musíš uhádnout, vždyť tě to muselo protáhnout až k patám! Nebo od pat... nebo, jak se to vlastně říká?" Krčil obočí, když chtěl podat indicii, že to byla česneková zmrzlina. A pak se otočil k Holly, která si také nabrala a správně uhádla Pizzu, čemuž se Darrel pobaveně zakřenil a poukázal hned na kelímek vedle. Ale Holly se tvářila, že už nic víc ochutnávat nebude, s čímž se pubertální Darrel nehodlal smířit.
"Ale teto Hollyyyyy!" protáhl pobaveně a drze a zamrkal okatě směrem k Davidovi, ať svou tetu přemluví. "Tuhle musíte zkusit, vážně. Klidně poslední, ale tohle je naprostá novinka, neskutečně originální, vážně si dejde. Vy štíhlou linii držet nepotřebujete, vždyť vám to už takhle sekne! Tak šup, alespoň lžičku. No tak, prosím. Nemůžete přece vybírat dvě nejlepší zmrzliny, když ochutnáte jenom jednu!" šel na to přes komplimenty a pak logicky, zatímco se pobaveně poškleboval a popostrkoval kelímek s rudou, ale doslova rudou zmrzlinou steakové příchuti směrem k Holly. Bylo až s podivem, jak patnáctiletý výrostek dokázal složit bez mrknutí oka poklonu téměř o dvacet let starší ženě.

_________________

Jak už bylo řečeno, Keilan měl velký den a nehodlal si ho kazit ani přítomností toho imbecila Galla. Jeho slova nijak nekomentoval a tvářil se, jako by je ani neslyšel. O tom, že je přeci jen zaslechl, svědčilo jen jeho obočí, povytažené o milimetřík výše do výrazu „to myslíte vážně?“. Nakonec nad Darrelem zakroutil hlavou, usoudil, že je to opravdu ztracený případ a lepší to nebude, a zamířil se posadit k vyhlídnutému stolku. Co se děje u ochutnávek mu bylo ukradené.
Kei se ze šálku kávy, který si před chvilkou koupil, stihl napít jen dvakrát. Pak se dveře se zacinkáním otevřely a dovnitř vešla Verunka, nervózní a tolik podobná své matce, krásná. Keilan měl štěstí, že zrovna nedržel hrnek a nepokoušel se pít, protože by se jistě opařil, nebo polil. Rázem vypustil z hlavy fakt, že se tu nachází i ten otravný prevít Darrel Gall, a srdce se mu rozběhlo jako splašené. Navzdory tomu se mu po chvilce málem zastavilo, když Veroničin pohled spočinul na něm. Snažil se z její tváře cokoliv vyčíst – překvapení, zklamání… ale na tu dálku to nešlo.
Pomalu vstal, osmělil se k tomu, aby jí krátce mávnul na pozdrav, a váhavým krokem zamířil k ní. Kei, který vždycky věděl, co dělá, najednou netušil, co si počít, ale snažil se působit klidně a úsměv, který mu vykvetl ve tváři, kupodivu nebyl křečovitý ani neupřímný. Bál se, že Veronica třeba uteče, protože jí zklame, koho vidí, ale usmíval se, protože byl rád, že přišla. Že ji zase vidí. „Ahoj, Verunko,“ pronesl docela láskyplně, když se k ní pomaličku přiblížil, zadíval se na ní a znovu se pousmál. Nevěděl, co má říct. Nebyla hloupá, určitě si dala dva a dva dohromady, takže vysvětlovat, že je její táta, by bylo pravděpodobně zbytečné. A tak jen mlčel a čekal, až Veronica nějak zareaguje. Přitom se snažil nemyslet na to, že mu nějak dochází dech, a že mu srdce brzy zřejmě vyskočí z hrudi.

_________________

Možná to tak navenek nevypadalo, ale já byla vážně vyplašená, takže jsem roztržitě zamávala nazpět tomu klukovi, kterého jsem opravdu zřejmě neznala, ale jistá jsem si být nemohla. Možná od vidění, ale to pro mě stejně skoro nic neznamenalo, když tu byl někdo, kdo mě pro tu chvíli zajímal mnohem víc. Dokonce i víc než kluk se zmrzlinou, což by jinak byla moje prvotní volba společníka na dnešní odpoledne. Jenže já tu měla tátu.
Asi jsem to měla mamince i jemu trochu za zlé, že se mi při nákupech ani jeden nepokusil cokoliv naznačit, jenže veškeré negativní pocity převážil fakt, že jsem konečně věděla, kdo je můj táta, a že to není jen nějaký přízrak, o kterém mi maminka vyprávěla. Stejně mi chvilku trvalo, než mi to plně došlo, a já se po jeho pozdravu i váhavém přiblížení rozhodla, že udělám to, co jsem si přála udělat snad odjakživa – moje nohy se skoro samy daly do pohybu, vlastně do běhu, a já tak nějak prudce objala svého tátu, což v mých představách vypadalo mnohem lépe, než to nakonec vypadalo doopravdy, ačkoliv na tom vlastně vůbec nesešlo. „Ahoj, tati,“ špitla jsem tiše a sotva slyšitelně, protože jsem měla hlavu zabořenou v látce jeho oblečení. Bylo to mnohem lepší než objímat plyšového medvěda nebo Pudřenku, protože ta byla ještě malé kotě, které mě stejně vždycky zradilo kvůli kdejakému odlesku světla, kterým ho děda týral.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Popravdě, Keilan čekal daleko zdráhavější reakci, možná dokonce nějaké to zklamání ve Verunčině tváři, a rozhodně nebyl připravený na to, že se k němu rozběhne a obejme ho. A že ho nazve tátou. Proto nejdřív zůstal stát jako tvrdé Y s vykulenýma očima, v nichž se zračilo upřímné překvapení, ale nakonec se vzpamatoval a ochranitelsky kolem toho svého poupátka ovinul paže. A nakonec si přidřepl na bobek, aby se k němu Verunka nemusela natahovat a on se nemusel sklánět. V tu chvíli mu bylo upřímně ukradené, jestli ho pozoruje třeba tisíc Gallů, nebo ne, a užíval si tenhle okamžik, který byl daleko úžasnější, než si zvládl představit. Kei byl po dlouhé době zase neskutečně šťastný a měl důvod k úsměvu.
Nepouštěl ji, dokud ona sama neprojevila potřebu vymanit se z jeho sevření, a když se tak stalo, zadíval se na ní. Co by jí teď měl říct? Že ho mrzí, že s ní celé ty roky nemohl být? Že by to rád napravil? Nakonec z něj vypadlo jen prosté a zcela upřímné: „Mám tě rád, Veronico.“ Jen tak tak se přemohl, aby se mu nezaleskly oči a nezlomil hlas. Tohle totiž bylo moc i na něj, velkého drsňáka Aldwincklea. „A jsem moc rád, že jsi přišla. Moc mě mrzí, že jsme… že jsme se nepotkali dřív,“ hlesl potichu a polkl, protože se mu udělal knedlík v krku.

_________________