Leslie se pobaveně zašklebila, když jí jeden z Faustů sdělil, jak to u nich s rozdělováním porcí je, a potřásla hlavou. „Tak si to nesmíš nechat líbit, ne?“ prohodila k Willovi a pokrčila rameny. Ona by si to rozhodně líbit nenechala – i u nich doma byly dříve bitky o jídlo i hračky a další blbosti na denním pořádku, a paradoxem bylo, že z nich Leslie většinou vyšla jako vítěz. A to byla mezi sourozenci Abrahamsovými jediná holka.
Sledovala, jak si kluci kupují burger a oplatky, a přitom uvažovala, kterou z těch taštiček smlsne nejdřív, a kterou obětuje na ochutnávku. Jednou tu ochutnávku slíbila, tak svůj slib hodlala dodržet. Navíc tihle dva jí byli docela sympatičtí, tak proč se s nimi nepodělit, že. „Ten burger se slaninou a sýrem je moc dobrej,“ prohodila znalecky, protože ona už ho tu párkrát měla a vždycky jí strašně chutnal. Rozhodně víc, než všechny ty pálivé burgery s ujetými názvy, i když i ty měly něco do sebe.
„Hmm, máte pravdu, že od Draka to jídlo chutná daleko líp, než z Kotle, ale taky je tu dražší,“ pokrčila rameny. „A když máte šťastnej den, tak z jídla v Kotli nedostanete žaludeční vředy,“ zaculila se pobaveně. „Já tam jednou měla hrachovou polívku a bylo mi z ní špatně ještě druhej den. Ale jindy jsem tam měla palačinky a ty byly docela fajn,“ vysvětlila vědoucně, protože i s jídlem z Děravého kotle měla zřejmě více zkušeností, než kluci.
Zakroutila hlavou, jako že ochutnat nechce, a pak sklouzla pohledem Alekovi. „Jo, chodím. Teď půjdu do čtvrtýho ročníku,“ odpověděla. „Vy budete letos nastupovat do prvního?“ tipla si, protože Fausti docela vypadali jako budoucí prváčci.

_________________

Alek se cítil zrazen. Jedna věc byla, že si ho Will dobíral kvůli výšce, což mu hodlal spočítat, jen co nebude mít narozeniny, ale že se na jeho stranu přidala i Leslie, která do té doby vypadala docela sympaticky? Zatnul zuby a rozzlobeně přimhouřil oči a zvážil, že by udělal vzteklou scénu, protože ji situace zcela určitě vyžadovala, ovšem to by se nesměl ozvat dáreček, který měl stále ještě schovaný pod mikinou. Ne, tohle by tomu zvířeti určitě neprospělo, takže se Alek výjimečně uchýlil jenom k tomu, že Leslie zabil tím nejledovějším pohledem, jakého byl schopen. Ten samý nakonec zabodnul i do Willa, a teritoriálně hlasitě se zakousnul do oplatky. Leslie právě ztratila spoustu, spoustu bodů.
Vztek ho alespoň částečně přešel ve chvíli, kdy se řeč stočila na Děravý kotel a teorii o tom, jak moc nestravitelné tam jídlo je. Alek měl rád teorie. "Všechno jídlo, třeba i z popelnice, je stravitelné, když se člověk dost snaží," soudil, a odolal nutkání založit si ruce na hrudi, protože zvíře pod mikinou, žejo. "Jen ne to z Děravého kotle. Výjimka potvrzuje pravidlo." Alek se otočil na Leslie, viníka oné potupy. "Jednou jsem omylem snědl konzervu kočičího žrádla, a stejně to nebylo tak hrozné, jako to, co dávají v Kotli." Dobře, teď možná trochu přeháněl - to kočičí žrádlo bylo vážně příšerné. Alek měl vždycky slabost pro přehánění.
"Čtvrťák? Jaká kolej?" zajímal se živě o Lesliiny studentskou kariéru, načež mu zvědavost z očí poněkud opadla, aby ji nahradila nespokojenost a tiché varování, že jestli si na ně začne ukazovat a pochechtávat se, zakousne se jí do kotníku a nepustí, dokud nebude bez nohy. "Ne, ještě rok," informoval starší entitu a nejspíš by se byl tvářil mnohem důležitěji, kdyby se v tu chvíli zvíře pod mikinou nerozhodlo podívat na slunce. Alek lapnul po dechu a předklonil se, jako by ho někdo praštil do žaludku, načež mu z výstřihu mikiny vykoukla mourovatá hlava kotěte. Alek odevzdaně zavrčel.
"Mělo to být překvapení, ale tak to vidíš," zabručel k Willovi a pokusil se kotě vyprostit z oblečení, což mu narušilo několik nekontrolovatelných kýchnutí. "Vem si tu příšeru, než se mi rozhodne vyoperovat slepé střevo, buď od té dobroty."

_________________

Zarazil jsem se a překryl jsem si pusu. Ani jsem si neuvědomil, co jsem to řekl, a bratra jsem opravdu naštvat nechtěl, jenom to ze mě vylétlo bez přemýšlení. Poznal jsem bratrovu špatnou náladu i podle známek tak droboučkých, jako ta, že se mu obvykle nějak vlasy zježily tak, že trčící pramen nad čelem se napřímil a jako kdyby Aleka udělal o něco vyššího.
S provinilým výrazem a skutečnými starostmi o bráchovo blaho jsem mu bez dalšího ptaní k oplatkám nacpal rovnou do pusy velký kus svého burgeru. Alek totiž promluvil o kočičích konzervách a mně to v té chvíli bylo tak líto, že jsem ho ani včas nevaroval, k čemu se chystám.
"Počkej, nech mě hádat," vyjukl jsem plaše na Leslie od dušení Aleka kusem sezamové housky a snaživě nakrčil obočí. "Ty musíš být... Nebelvír, ne? Trefil jsem se?" Povzbudivě jsem se na bratra usmál, že nám Leslie hádala o rok víc - to bylo přece dobře!
Zrovna v tu chvíli z Alekovy mikiny vykoukla malá mourovatá hlavička s měkkými oušky a já zalapal po dechu. Zapomněl jsem na to, že Alek se poblíž koček dusí, a chviličku na koťátko jen nábožně koukal, jako bych se ho bál i dotknout.
"Aleku, já... A ví o tom máma? Je nádherný, díky!" rozzářil jsem se, vylovil koťátko ven a zmáčkl bratra ve vděčném objetí. Byl jsem zvědavý, co dostanu, ale s živým koťátkem jsem už doopravdy ani nepočítal, po všech zákazech, které jsem dostal. Aleka jsem úplně zapomněl pustit a kotě se mi zatím vyškrábalo na rameno.

_________________

Leslie nechápala, co řekla špatně, takže když ji Alek provrtal tím ledovým pohledem, jen povytáhla obočí a zatvářila se docela nechápavě. Měla na to právo, nebyla z Havraspáru a v lidských vztazích se taky nikdy moc nevyznala. Omluvně se ale nezatvářila, netušila, proč by měla.
Na slova o jídle z Děravého kotle mávla rukou do vzduchu a zakroutila hlavou. „Kecáš,“ prohlásila. Ne že by chtěla Aleka naštvat, ale měla svůj vlastní názor. „Já si teda myslím, že když má člověk fakt hlad, sní úplně všechno. A je jedno, že to chutná hůř, než konzerva kočičího žrádla,“ vyšla najevo se svým názorem a zatěkala mezi oběma kluky pohledem. „Znám dost lidí, co se občas v Kotli nají, a zatím žijou. Možná, že když tam jí častějc, tak získají nějakou imunitu,“ zamumlala zamyšleně a nakrčila přitom čelo.
Už se nadechovala, že odpoví, do jaké koleje chodí, ale Will ji předběhl. „Jo, Nebelvír,“ odkývla jeho domněnku a zadívala se na něj. „To je to na mně tak vidět?“ zeptala se, ale nemohla tvrdit, že by jí to nepotěšilo. Na svou kolej totiž byla opravdu hrdá, a pokud nemusela nosit červenožluté věci, aby bylo poznat, že patří k Lvíčatům, tím líp. „Ten rok uteče,“ mrkla povzbudivě na Aleka. „A do jaký koleje byste chtěli, kluci?“ zeptala se zvědavě, zatímco smlsla jednu z ovocných taštiček.
Scénu s kotětem sledovala s povytaženým obočím. Toho zvířete si doposud nevšimla, respektive nedošlo jí, že má Alek něco pod mikinou, i když viděla, jak se mu mikina divně napíná a vlní. „Ty máš narozeniny?“ broukla tázavě k Willovi a sjela očima ke kotěti. „Tak všechno nejlepší,“ uculila se vzápětí. „Hlavně, ať ti neuteče,“ dodala a kývla hlavou ke koťátku.

_________________

<<< Uličky


K Hladovému drakovi jsem se dostal z části náhodou. Procházel jsem další části Příčné ulice, přemítaje, kam bych měl zajít. Jestli do zmrzlinářství Floreana Fortescuea, kde už jsem to znal, nebo někam jinam. Pak jsem zahlédl malovaný rám okna Hladového draka. Napadlo mě do té části ulice jen tak nahlédnout a podívat se. U Hladového draka jsem totiž ještě nebyl. Z mudlovského světa jsem byl na všechny ty burgery a jiné výdobytky jídelníčku relativně zvyklý. Patřily k jednomu z trendů, pro něhož se máma nadchla ještě víc než já. Vítala, že je to taková Sandwichovská rychlovka, kdy se člověk zastavil, když něco nutně potřeboval spolknout a pak se zase věnovat práci. Ani já jsem se těmhle prodejním okénkům vyloženě nevyhýbal. Často se u nich daly sehnat i koláče, nebo docela tradiční slané pečivo. To jsem měl snad o něco raději, než burgery. V kouzelnickém světě jsem přeci jen dával přednost trochu jiným věcem. Teď jsem mohl prozkoumat, jestli je to právě tady zrovna tak, jak jsem na to zvyklý, či zda narazím na nějaké překvapení.
Zastavil jsem se v oblasti, z níž bylo vidět na tabuli s vypsaným sortimentem. Její obsah vypadal dle očekávání skoro stejně. Jediné, co se snad nějak lišilo, byla přítomnost kouzelnických slov v názvech a pak zajisté přítomnost malého draka. Nutností vystát dlouhou frontu bych rovněž nebyl nijak nadšený. Kdyby rozhodovalo jen hlavní menu, nevím, jestli by u mě Hladový drak zvítězil v lákavosti.
Jelikož ale výběr jídla a pochutin nebyl to jediné, všiml jsem si těch, kdož se tu kromě mě shromáždili. Těch pár školu evokujících, rozmlouvajících hloučků, přesměrovalo mou pozornost od tabule se sortimentem k sobě. Nezaznamenal jsem všechno. Ale identifikovaná slova kolej, Neberlvír a rok patřily k tématům stimulujícím moje myšlenky. Bylo to pro mě důležité, vždyť už letos se mělo ukázat….
„Ahoj, vy se bavíte o zařazování?“ odhodlal jsem se po chvíli váhání a poté, co jsem se k těm dvěma chlapcům, co ode mě určitě nebyli moc věkově odlišní a té dívce, přitočil o kousek blíž, do vzdálenosti a místa vhodného tomu, abych s nimi mohl mluvit. „Já jdu totiž opravdu do prvního, právě letos, “ Na mé tváři se usadil letmý jako by trochu omluvný úsměv. Nechtěl jsem vypadat nezdvořile, jako že je celou dobu odposlouchávám, nebo tak něco. “Nejsem si moc jistý, co všechno mám čekat. Nevíte, jak velká je šance, dostat se do stejné koleje jako už dřív někdo z rodiny?" dodal jsem jistěji. Dostal jsem se tím k jedné z hlavních věcí svého očekávání brzké budoucnosti.

"Když má člověk fakt hlad," nedal se Alek, "udělá všechno pro to, aby se dostal k poživatelnému jídlu. Nebo aspoň přetvořil to nepoživatelné k obrazu svému." Asi nebylo nutno dodávat, že byl odhodlaný nikdy jídlo z Děravého kotle do pusy nestrčit, ovšem tohle předsevzetí bylo na rozdíl od jeho nenávisti vůči mléku poháněno spíš tvrdohlavostí a touhou mít navrch. Na druhou stranu, kdyby se pokoušel jíst jídlo z Kotle jako experiment, jestli si tu imunitu skutečně vypěstuje... Alekova křehká dušička vědátora se nerozhodně zachvěla a skoro rozštípla vedví vnitřním bojem. Tohle bude muset ještě pořádně zvážit a zeptat se Willa, co si o tom myslí.
Asi vypadal hodně nazlobeně, když mu bráška pusu ucpal burgerem. Alek ale neprotestoval, ostatně, kdo ano, když se před nimi rozprostírala nabídka jídla zadarmo. Nemohl tedy ani moc reagovat na rychlou výměnu názorů, kdy Will bez větších cavyků vypálil, že je Leslie určitě z Nebelvíru, a ona mu to vyjukaně potvrdila. Alek spolknul sousto a přihlásil se o slovo. Dobře, nepřihlásil, Alek se hlásil jen málokdy.
"No, jde na to přijít. Metoda dedukční," prohodil ledabyle a byl na svého mladšího brášku děsně hrdý, protože kdy na Willa nebyl hrdý? "To si piš, že uteče. Máme toho spoustu naplánovaného, žejo?" šťouchl jemně do bratra a oči mu zasvítily. "Snažíme se zjistit, jaké skupenství by mohl mít kámen mudrců - jestli to musí být vážně jenom kámen. Kolej? Hm, zbytečné nad tím přemýšlet teď, ale jestli jde o to, jak by nám byla užitečná, tak myslím, že Havraspár - mají prý velkou soukromou knihovnu s tituly, které se v té školní nedají sehnat. Jinak je mi to jedno," pokrčil rameny Alek a snažil se znít tak nonšalantně, jak se mu to jenom dařilo. Vůbec nebyl tak prostý nadšení, jak se pokoušel působit.
Pak ovšem proběhla celá záležitost s kotětem, a Alek byl mírně nevrlý z toho, jak mu nevyšlo překvapení, a ještě ke všemu ho začínaly pálit oči a svědit nos. "Mamka o tom ví," zabručel mezi dvěma kýchnutími - vážně, proč to přišlo až teď? Že by to bylo tím, jak měl kočičí hlavu prakticky přimáčknutou ke krku? - a rozepnul si zip na mikině, aby mohl Will kotě vydolovat ze zamotané červené látky. "No jo," opáčil podstatně méně nadšeně na bráškovo poděkování. "A Wille?" zarazil se ještě na chvíli, a něžný pohled, který na bratra vrhl, dával velice jasně najevo, že je mnohem méně nevrlý, než se zdá, "všechno nejlepší."
Než se mohli rozplynout v roztřesenou hromádku růžového slizu, přepadl je další vrstevník, za což byl Alek popravdě rád. Určitě to odvedlo pozornost od toho, jak si před chvílí odpálil masku nezájmu. "Nazdar," pozdravil neobřadně a pro dobrý dojem kýchnul, "většinou dost velká, ale ani v rodině nejsou dva charakterově úplně stejní lidi. Máš větší šanci dostat se do stejné koleje, jako někdo z rodiny, ale nedá se na to spoléhat, takhle," objasnil Alek a zvědavě si nově příchozího prohlédnul. A kýchnul.

_________________

"No, já se bojím toho, že někdy budu muset sníst svoje boty," svěřil jsem se Leslie a ztěžka jsem polkl. "I s tkaničkami. Mamka nám vaří, ale někdy večer mám ještě pořád takový hlad, že bych... ale teď už žádné kočičí konzervy ujídat nesmíš," vyjekl jsem na Aleka vážně, objal jsem ochranitelsky koťátko a na Leslie jsem se vesele zazubil. "Možná trošku to znát je," připustil jsem a jenom souhlasným přikývnutím jsem podpořil bratrovu odpověď.
"Mně to vážně nevadí, do které bych se dostal, dokud vůbec dostanu dopis," ozval jsem se a znovu ve mně zahlodaly pochybnosti. Přesně za rok by se měla objevit sova, nebo ne?
Nejistotu ale zaplašila blahopřání a já se opět usmíval na všechny strany. "Díky! Dneska je mi deset, ještě chvíli to budu muset vydržet, než zjistím, kam patřím," zazářily mi bojovně oči a já si k sobě koťátko přitulil. "Budu ti říkat Flamel," broukl jsem mu do huňatého ouška a tázavě přes kuličku koukl na Aleka pro pomyslné schválení jména. Dneska už jsem žádný jiný dárek nechtěl.
V tu chvilku se u Hladového draka ukázal první chlapec, kterého jsme tu dnes mohli zahlédnout. Prohlédl jsem si chlapce o něco vyššího než my dva, s oříškovýma očima a čupřinou hnědých vlasů, a široce jsem se usmál na uvítanou. Snad jsem tím trochu napravil pocit z Aleka, který byl jako obvykle trošku neotesaný.
"Ahoj! Tak se se za rok uvidíme, možná dokonce všichni v Nebelvíru," napadlo mě a usmál jsem se. "My o tom popravdě moc zatím nevíme. Myslím si, že nás chtějí hodně postrašit, a to o tom, že se skládají tři zkoušky ohněm, není tak úplně pravda..." Tázavě jsem zabloudil pohledem k Leslie, která by nám tohle tvrzení mohla potvrdit, nebo vyvrátit.

_________________

,, Já dieta a anorexie. Vidíte mě furt s plnou pusou takže" řekla znechuceně a podívala se na svou postavu. Svojí postavu Feely ráda neměla. Nadávala na ní v zrcadle, nechtěla se moc oblíkat do plavek. Jednou o sobě řekla že je příliš tlustá a pohádala se z matkou, že jí Meg překrmuje. Po druhé osobě řekla, že nemá žádné křivky a že skončí sama s třiceti kočkama. Vzala si další kaštan. ,, Já jsem jako veverka, chápete kaštany jako oříšky". Feely občas měla zvláštní humor. Občas se prostě bavila keřem, no a co každej je jinej. Sice chytala záchvat smíchu, když viděla matku po ránu, ale poslední dobou se její humor trochu změnil. Už jí přišlo trapné a ponižující se smát lidem s velkým nosem a lidem po nevydařených plastických operacích. ,, Ta skřetice odešla, protože sem jí dala plavky. Nechápu proč, vždyť nemam tak špatnej styl"pokrčila rameny. Pak Evelin řekla, že Tarena nechtěla podpálit. Feely sebou cukla. A sakra tak to totálně zkazila. Koukla se na Evelin a pak na Summer. Sledovala je jako famfrpálový zápas. ,, Hele Evelin napadlo mě jak se můžeš dostat na famfrpál. Zabij ty mimina jediná možnost" řekla a pokusila se odlehčit situaci. Moc to nepomohlo. No teď je správnej okamžik, aby zdrhla. Potřebuje si ještě obstarat knižky. Měli by si to vyříkat sami. ,, Hele holky já potřebuju knížky, takže asi...."

„Metoda dedukční, jasně,“ přikývla Leslie chápavě a pobaveně se ušklíbla. Alek dle jejího mínění občas mluvil vážně nějak moc mudrlantsky, takže by se nakonec vůbec nedivila, kdyby skončil v Havraspáru, který by se mu navíc podle jeho slov hodil kvůli zásobě knih. „Jo, to mají, bráchové to aspoň vždycky říkali,“ přikývla na slova o havraspárské knihovně. Jí ale knihy příliš nezajímaly, nebo aspoň ne ty vyloženě chytrolínské. „Hele, každá kolej je v něčem dobrá a má svoje pro a proti,“ zkonstatovala nakonec a povzbudivě na oba kluky mrkla, hlavně ale na mladšího Willa. „A ať už se dostanete kamkoliv, určitě se vám tam bude líbit.“
Předávání mňoukajícího narozeninového dárku sledovala Leslie s pobaveným úculem ve tváři. „Jen doufám, že nesežere mou krysu, až budeme všichni ve škole,“ prohodila a zamžourala na Flamela. Koťátko vypadalo roztomile, ale Leslie nepochybovala o tom, že by si nějakého hlodavce k svačině klidně s chutí dalo.
Když se u jejich svaté trojice objevil další kluk, zřejmě o něco starší, než byli Fausti, Leslie jej zrentgenovala zkoumavým pohledem. „Čau,“ broukla, ale nechala hlavně kluky, aby mu objasnili, co si tu povídají. „Má pravdu, ten chlapec,“ přikývla na Alekova slova o pravděpodobnosti zařazování rodinných příslušníků do stejné koleje, a na Willa se tajemně usmála. Nechtěla mu totiž ty zkoušky ohněm vyvracet, přišel by o všechna překvapení. Zatímco se kluci bavili mezi sebou, Leslie u okýnka koupila ještě jeden sáček s ovocnými taštičkami a vrazila jej do ruky Willovi. „To máš k narozeninám,“ mrkla na něj s úsměvem. „Hele, kluci, ráda jsem vás potkala, ale budu muset jít. Třeba se tu ještě někdy uvidíme, a když ne, tak v Bradavicích,“ prohlásila s úsměvem. „Tak se mějte hezky, čauky!“ rozloučila se nakonec a vykročila pryč. Předtím, než definitivně zmizela, jim ještě přátelsky zamávala.

>>

_________________

"To jsme ještě nepotvrdili, ani nevyvrátili," zavrtěl Alek hlavou, když Will zmínil vařené boty. Zajímalo by ho to, jenom si nebyl jistý, zda by to nebyla taky ta poslední věc, co ho kdy zajímala. Dobře, boty možná byly skutečně horší, než jídlo z Děravého kotle, ale dřív by je vážně snědl, než aby to přiznal. "A nikdy jsem neřekl, že bych děsně chtěl jíst další kočičí konzervy. Byl to fialový hnus, abys věděl." Will objímal kotě, jako by to bylo to nejcennější, co kdy měl, a Alekovi to velice záhadným způsobem hrálo na city, což by ale taky nikdy nahlas nepřipustil.
"Takže vážně mají?" zazářil Alek nadšeně, když jim Leslie prozradila, že se skutečně mohou dovědět víc, když se dostanou do Havraspáru. No, a jestli ne... Určitě přijde na nějaký způsob, jak se jim do společenské místnosti vloupat, protože byl jednou Alek Faust, a ten se k vědomostem dostával jakýmkoliv možným způsobem, třeba i mírně nelegálním.
Kýchnul. Tohle bude ještě zajímavá existence. Měl ale dojem, že se šimrání v nose začíná trochu uklidňovat, jak kočka nebyla na něm, ale ve Willově náručí. V reakci na pojmenovávání malé šelmy se mimovolně usmál, protože Flamel, to bylo přesně něco, co by jeho mladšího brášku napadlo - nejznámější alchymista všech dob jste zase tak snadno nezapomněli. "Jméno schvaluju," zabroukal tedy potichu k bratrovi, což mu ale nebránilo v tom, aby se tvářil stejně nezaujatě, jako předtím.
"Dopis dostaneš určitě," rozhodnul nakonec nekompromisně, protože safra, byli kouzelníci, a věděli to o sobě. Že Will stále ještě váhal, zda ho v Bradavicích budou chtít, to si Alek nedokázal moc dobře odůvodnit, ale jeho strachy rozhodně nesdílel.
"Když budeš tu krysu hlídat, tak nebude mít šanci ji sežrat," pokrčil rameny ve chvíli, kdy se Leslie začala obávat o svého mazlíčka. Alek shledával krysy vysoce zajímavými, zvlášť když došlo na pitvu. Ne že by tedy pitvu na kryse kdy prováděl, ale určitě to muselo být super.
Jakkoliv ale u něj mohla Leslie klesnout a zase stoupnout, získala si nezpochybnitelné množství plusových bodů ve chvíli, kdy Willovi koupila jako narozeninový dárek ovocné taštičky. Cesta k Alekovi byla přes Willa, a on si v tu chvíli umínil, že jestli bude Leslie kdy potřebovat pomoc, na něj se bude moct spolehnout. "Nazdar," zamával odcházející nebelvírské, "rádi jsme tě..." vyslechli? "viděli. A ty se taky měj," kývnul k neznámému zvědavci, "my jdeme. Wille, máš přece narozeniny, doma na nás už určitě čeká mamka."

>>

_________________