Prozřetelně jsem si nechala reakci "proč bohužel?" pro sebe, abych náhodou do něčeho nerýpla - víte co, nic není horší než blbý rodinný vztahy jinejch lidí (telenovela, ehe). Na krásné vystižení Howellsové jsem už jen kývla, protože jsem vážně nechtěla někoho urazit, načež jsem ze sebe přeci jen dostala: "No jo, Havr. Tys to... hmm, nevěděl?" nadzvedla jsem obočí - že by někdo nevěděl, do jaké koleje chodí jeho ségra, to mi přišlo krapet přitažené za vlasy. U nás doma jsme se tím nikdy extra netajili. Abych se vyhnula většímu přemýšlení, radši jsem se věnovala svému rajčatovému protlaku, který nebyl tak hrozný, jak by se mohlo zdát. Rajčata já vždycky ráda.
"Čistokrevný? Tak to máte teď doma docela blbý, co? Teda, ne že my bysme neměli, ale víš co. Co vím, tak jste na tom pomalu hůř než my ostatní," objasnila jsem a účastně jsem na svého nového kamaráda pohlédla. Těžko říct, možná kdybych neznala Dáju, tak bych se na to koukala jinak, jenže... když je váš nejlepší kamarád čistokrevný a už jste se o tom s ním bavili, něco málo pochytíte.
"To víš. Máme pohodlný křesla a polštářky, všude sušenky, útulno, valný hromady a tak, prostě rodina. Nebelvír s Havraspárem si pořád stěžujou na schody, tak bych sázela na věže. Pokud vím, tak Havr má hodně knížek a kakaa, Nebel zase krb a červenou, křesla a dobrá náalada jsou určo všude, to je třeba, a pak Zmijozel... no, tak Zmije chodí někam dolů a slyšela jsem, že mají perfektní výhled (občas se s tím dost chlubí, znáš to), ale nějak víc podrobností nemám, promiň. Jsem zkrátka znalec Mrzíku, no," mrkla jsem s úsměvem od ucha k uchu a zase jsem si usrkla svého pitíčka.
"Huckabee!" bylo to poslední, co ode mě mohl slyšet - nechtěla jsem ho opouštět, ale Harry, víme. Idol a tak, víme. Hezký vlasy, víme. A samozřejmě odrážeč, chápeme.
A pak jsem byla u něj - pravda, v trochu blbé pozici, ale Gwen, že jo, takže mi to nevadilo. Odmávla jsem to rukou se slovy "v pohodě, díky za optání," ačkoli jsem u toho maličko zrůžověla, protože... taková hvězda a tak super! A navíc ho těšilo, a takovéhle gentlemanské techtle mechtle se vždycky počítají, že jo.
Taky jsem tam narazila na Gweeny, kterou jsem nejprve pozdravila, pak objala a pak jsem si od ní nadšeně a s projevy díků vzala kousek papíru a psací potřeby, které jsem pak nastavila, celá hrdá, Huckabeemu. Přidala jsem ještě "a mohl byste na papír i na čelo? Ono totiž, já si čelo meju docela ráda a zase bych o to nechtěla úplně přijít," zazubila jsem se stylem "to vy určitě chápete" a nastavila jsem obličej.
S odpovědí na famfrpál mě možná Gweeny předběhla, ale i tak jsem pořád měla co říct. "Jak říká Gwee, hrajeme v kolejních týmech - i když teda každá v jiném - a já tak trochu už čtyři roky dřímám odrážečskou pálku, takže... vy jste hvězda, prostě! Navíc, vy jste býval kapitán nebeltýmu, ne? Teda, když já jsem nastoupila do Bradavic, tak už ne, ale mám starší bráchy, takže... mám prostě přehled," zakřenila jsem se, načež mi pohled zabloudil k Jonathanovi - ten mě možná neviděl, ale já mu stejně vesele zamávala. Pak jsem konečně zaregistrovala Gweeny a babičku, tudíž samozřejmě muselo přijít milé: "Dobrý den."

_________________

Harry byl z té nadšené famfrpálistky trochu vedle, ale usmíval se jako sluníčko. Dneska zkrátka nedokázal vnímat záplavu slov tak, jak by ji vnímat měl, a usoudil, že úsměv vyřeší všechno. „Na čelo?“ vyklenul tázavě obočí, protože to nebyl jeden z nejběžnějších požadavků. Ale Harry už se podepisoval i na vzácnější místa, takže nakonec pokrčil rameny. „Proč ne,“ zahlásil, a poté, co vyšvihl podpis na papír pro obě Gwen, se natáhl té ukecanější, aby jí počmáral čelo. Když o to stála… Kdo byl on, aby jí odpíral radost z podpisu, že ano.
„Hvězda? Ale no tak… Kdybych byl hvězda, nebyla by mi nařízena zdravotní pauza, protože mě sejmul potlouk,“ ušklíbl se Harry nespokojeně. On si prostě nemyslel, že by byl bůhví jak dobrý, i když si ostatní zřejmě mysleli opak. „Jo, byl jsem kapitán, ale ne dlouho,“ přikývl a pokrčil rameny. „Takže Bradavice?“ zeptal se vzápětí a přelétl mezi děvčaty pohledem. Měl by jim říct, že se tam potkají? Ale né, bude to super překvápko. „Tak ať se vám daří, holky,“ mrknul na ně nakonec, a pokud už neměly nic na srdci, rozloučil se s nimi.
Zaslechl, jak ta klidnější u vedlejšího stolku obvinila svou babičku z toho, že bude v Bradavicích učit, a tak se krátce zadíval jejich směrem. Takže tu nepotkal jen studenty, ale taky svou budoucí kolegyni. Pobaveně se pousmál, sklopil pohled ke své polévce, která už skoro vychladla, a pokud ho už nikdo další neprosil o podpis, konečně ji v klidu dojedl.
Když se zvedal od stolu, už se připozdívalo, ale kocovina už ho naštěstí skoro úplně opustila. Měl sice nutkání zalézt zase zpátky do postele, ale nakonec se rozhodl, že se projde potemnělým Londýnem, aby se provětral.

>> fuč

_________________

Obsluze to naštěstí netrvalo tak dlouho, a tak za pár minut měl Ebenezar před sebou talíř s teplou polévkou a sklenici se slivovicí, kterou odsunul dlaní na stranu a natáhl se pro lžičku, než se dal pomalu do jídla. Přítomnost toho děvčete mu začínala pomalu unikat, protože přemýšlel nad jinými věcmi, ale ta slova, která poměrně sarkasticky vypustila z úst, postřehl do posledního písmene. Nebylo to moc znatelné, ale ruka se lžící se mu drobně zachvěla, jak křečovitě v prstech sevřel hliník, než k ní s prázdným pohledem zvedl oči. "Říkala jste něco?" zeptal se ze začátku nechápavě s nakrčeným obočím, jako kdyby onu větu opravdu přeslechl a slyšel jen jakési zamumlaní, které ho uvrhlo v přesvědčení, že k němu Stargazer mluvila. Ebenezar si však další poznámku neodpustil, čímž potvrdil, že slyšel všechno až moc dobře. "Pro zatím," protáhl rty v úlisný úšklebkem, jako kdyby naznačoval, že se vše každou vteřinu může změnit, protože i když měl Ebenezar pravděpodobně nějakou ztrátu paměti, kouzlit by určitě dokázal. To slečna Morganová podceňovala.
Na slova koktavých omluv zase sklonil hlavu a začal hltat polévku, jako kdyby měl strach, že mu to někdo sní. Takový měl hlad. Nehledě na to, že hluk v hospodě mu vůbec nepomáhal a hlava mu začínala pomalu třeštit víc a víc, pokud to vůbec šlo.
Jako kdyby dívčiny upřímná odpověď Ebenezarovi stačila k tomu, aby k ní už vůbec nezvedal pohled. Neměl to zapotřebí, takže i když odpověděla na otázku a usvědčila ho v tom, že tu většinou bývá dost lidí, jako kdyby to neslyšel, pokračoval v jídle a předstíral nezájem. "Co bych si měl pamatovat?" odložil lžíci, když doobědval, a odsunul talíř od sebe, zatímco k ní upřel své zelené oči. Prsty poklepával do desky stolu, dlouhé nehty, které očividně zapomněl ostříhat, se nepříjemně zadrhávali o dřevo, zatímco si Ebenezar dívku prohlížel a přemýšlel, odkud ji zná. Ano, už mu začínala být povědomá, poměrně dost, ale... pořád neměl tušení, kde ji viděl. A když k němu vztáhla ruku, dříve, než si to stačila rozmyslet, Ebenezar měl tu svou připravenou, aby se před jakýmkoli dotekem mohl bránit. A i když musel používat hrubou sílu, kterou neměl, ale ani nemusel Stargazerinu ruku odstrkávat, kapka trpělivosti už přes pohár přepadla. Zachraptěl. "Zbláznila jste se? Jděte si laskavě opečovávat někoho jiného, když máte tu potřebu, mám pocit, že u Munga shání uklízečku, tam byste se třeba našla, ale mě nechte být," zavrčel k ní, netuše, že mluví s čistokrevnou dědičkou, tudíž kdyby ho snad někdo v okolí zaslechl, klidně by za takovou urážku mohl dostat pěstí, ale to už se malátně zvedal a když si uvědomil, že zapomněl na slivovici, ještě se po té sklence natáhl.

_________________

| +

Isadora se mladým nepletla do hovoru, stejně by ve výsledku holkám toho mladíka určitě jen vyplašila. Raději to vše pozorovala zpoza černých obrouček svých brýlí a upíjela chladivého nápoje. Nějakým jiným hostům rozhodně nevěnovala pozornost, ač si všimla, že u jednoho ze stolů sedí muž, nápadně podobný malému Rodwellovi, kterého kdysi chvíli učila během jednoho ze svých pobytů v Bradavicích, a že tam sedí s nějakou malou slečnou. Na to, že je to ale skutečně on, by asi nesázela, a tak se u nich pohledem moc dlouho nezdržela. Dále tu byla i jiná spousta těch, kteří jí byli povědomí, ale než je stihla blíže prozkoumat, byla už její drahá pravnučka zpět.
"Samozřejmě, samozřejmě," usmála se přívětivě. Bylo jasné, že Péče byla zrovna pro Gwee důležitější než jasnovidectví. Zřejmě dědila především rodinný zájem o kouzelné tvory. Ne že by snad nějaký jiný zájem, třeba ten, který stará paní měla o předpovídání budoucnosti, byl dědičný.
"To je to až takové překvapení?" zasmála se upřímně, když mladá slečna vykřikla a několik lidí kolem se otočilo jejich směrem. "Ano, věštění," odkývala, "už do třetice. Brumbál má se mnou svatou trpělivost," další úsměv. Ve skutečnosti předtím nebyl ředitelem Albus Brumbál, ale to byl takový detail, že Isadoře nepřipadal nutný ke zmínění. "každopádně proto bych byla moc ráda, kdybys hodiny letos stíhala."
Ani si neuvědomila jak, a už se začal blížit večer, a Isadora začínala mít pocit, že by asi měla mladou McGrathovou vyprovodit, aby se snad její rodiče ještě nezlobili. "Už je trochu pozdě," nakousla, "bydlíš tady nad Kotlem nebo půjdeš ještě domů?" zeptala se.Ještě také mohla navrhnout, aby pravnučka přespala u ní doma, ale nejdřív chtěla vědět, jak na tom je. Přeci jen nebylo zrovna od rodiny žádané, aby si Gwen brala k sobě.

Ignoroval mě. Dokonce tak dokonale, že přeslechl cokoliv, co vypustilo moje hnusné druhé já. Za což jsem kupodivu nebyla tolik vděčná, jak bych si bývala přála. Ale copak, princezničce vadí, že jí neposlouchají? zachechtal se znovu hlas v mojí hlavě, který si zřejmě celou situaci neuvěřitelně užíval. Ne tak já, bezradná a zmatená. A ještě zmatenější během další chvíle a dalších slov. Takže mě přeci jen slyšel, úplně nepochopitelně jsem si oddechla, ačkoliv na druhou stranu mě tón mužova hlasu i jeho úšklebek děsil, a naskakovala mi z něho husí kůže.
"No...eh, všechno? A..." následoval nádech, který mi zřejmě dal dost odvahy na to, abych promluvila, oči upřené přímo na člověka, kterému jsem chtěla vrátit paměť. "podívejte, nepletu si vás s nikým. Jste učitel astronomie v Bradavicích, a zřejmě na vás někdo použil paměťové kouzlo nebo nějaký lektvar, a..." a pak zase ten moment odvahy skončil, a já se zarazila. Cokoliv, co jsem původně ještě měla v úmyslu říct, bylo ztraceno. A co žes to chtěla říct? Pasovat se na oblíbenou studentku? Prosím tebe, takhle lhát, to bys nesvedla. Vnitřní já mělo pravdu. Už tak se mi nervozitou hlásek třepal, jenže pořád jsem mnohem víc chtěla tomu člověku pomoci. Jen jsem evidentně nevěděla jak správně na to.
A pak jsem všechno pokazila tím hloupým impulsem, za který bych si nejraději nafackovala. Profesorovy reakce byly i v nemocném stavu mnohem rychlejší než moje vlastní uvědomění. Cokoliv, co mě tenkrát v kabinetu přesvědčilo uvěřit tomu, že Ebenezar Rodwell je ve skutečnosti opravdu dobrý člověk, a že se mu třeba nehnusím tolik jak jsem si myslívala, se následně dokonale otřáslo pod mužovým doporučením, abych se klidila někam jinam, hledat si místo uklízečky. Vždyť já to myslela dobře! Za co jsem si zasluhovala až takovéhle chování? Nebýt toho, že jsem se nacházela na veřejnosti, dost možná by mi z očí ven zabloudila i osamělá slza, ale takhle jsem jen několikrát zamrkala a zůstala na muže zírat. Vůbec jsem netušila, co na tohle říct, nebo jak se zachovat. Neexistující sebevědomí se momentálně zdárně dostávalo do mínusu, a já nezvládla nic než sledovat, jak se pan profesor chystá k odchodu, aniž bych mu jakkoliv pomohla.
Z davu se najednou vynořila postava mého staršího bratra Calvina, který zřejmě slyšel aspoň část z našeho rozhovoru. "Jak si to dovoluješ mluvit s čistokrevnou Morganovou, ty špinavej mudlovskej šmejde?!" zavrčel a vystřelil pěst milému profesorovi přímo mezi oči. A ať už se Rodwell stihl uhnout nebo ne, poté si ještě jeho směrem odplivl a přemístil se pryč. Zírala jsem na to jako vyjevená. Ne že bych nevěděla, že tohle je Calvinova obvyklá zábava, někoho praštit a zmizet ještě předtím, než si ten člověk obvykle uvědomí, kdo to byl a proč, ale vůbec mi nedošlo, že by to třeba z jeho pohledu udělal pro mě.

_________________

<<<Londýn

Hlavně nezírat! opakoval si Dante pořád dokola svůj slib, který si dal, než vyrazil s tetičkou Emílií poprvé do Příčné ulice. Naštěstí mu tetička alespoň trochu naznačila, co ho tu čeká, proto se snažil Dany tvářit lehce lhostejně. Moc mu to však nešlo. Přeci jen, poprvé vstupuje do kouzelnického světa a na to ho nedokáže připravit žádné vyprávění. Teď stál vedle Emilíe, hned u vstupu do hospody a zkoumavě si prohlížel Děravý kotel. Očima přejížděl po hostech i po obsluze, po mladých i starých. Když se náhodou s někým setkal pohledem, rychle uhnul, aby se dotyčnému nemusel dívat do očí.

Na první pohled poznal, že je v jiném světě. Zatímco on měl na sobě bílou košili s krátkým rukávem, k tomu kraťasy, které na něm drželi díky kšandám a na hlavě měl naraženou svojí oblíbenou čepici, v hostinci měla spousta návštěvníků prapodivná oblečení. Dlouhé pláště různých barev, čepice různých tvarů zdobené neznámými ornamenty a různé doplňky, které Dante v životě neviděl. Tetička Emílie sem však nezapadala ještě víc. Její rudé šaty s květovaným vzorem zářily na celý hostinec. To Danyho trochu překvapilo, neboť dobře věděl, že tetička se v tomto světě pohybovala dlouhou dobu a tak mohla vědět, co čekat. Prostě je svá, stejně jako vždycky. uvědomil si Dante a v duchu se usmál.

"Nazdar Tome" zvolala Emília na hostinského, se kterým se evidentně znala. "Mám tu jednoho předškoláka." ukázala na Danteho. "Pořídíme vše potřebné a pak se zastavím na kus řeči. Strašně dlouho jsme tu nebyla, tak mě zajímá, co je nového." Hostinský Tom pouze kývl tetičce na pozdrav a bez jediného slova ukázal k zadnímu vchodu. Emilka mu také přikývla, položila Danymu ruku na záda a společně se vydali ke dveřím.

Hlavně nezírat! I když si Dante neustále tato slova opakoval, oči měl navrch hlavy. Mísily se v něm různé pocity. Trochu strachu společně se spoustou nadšení a radosti. A to ještě netušil, co všechno uvidí v Příčné ulici.

>>>Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

_________________

<<< sídlo McLarkenů

Salem už byl na tom po zdravotní stránce dobře, jen bylo znát, že si prošel těžším obdobím, které se podepsalo na jeho tak trochu bledé tváři a občasné slabosti, kvůli které právě dřímal v pravé ruce hůl, jež mu sloužila jako opora. Na tváři, třebaže se zdála bledší, než obvykle mu pohrával letmý záchvěv úsměvu, což mohlo zase působit krapet děsivě, vzhledem ke skutečnosti, že on se moc často neusmíval. Ale tentokrát tomu tak bylo a nebylo to myšleno vůbec zle. Cítil se dobře a mohl za to asi ještě ten lektvar, který mu Pandora připravila a vrazila do ruky ještě před zmizením z domova. Chutnalo to hnusně, ale hlavní bylo, že se cítil o dost líp a tak mohl vkročit do nového dne a udělat to, co už si tak nějak plánoval delší dobu. S neslyšitelným puffnutím, tolik charakteristické pro přemístění se vynořil na Příčné ulici a bez většího obhlédnutí kolem sebe se vydal směrem do Děravého Kotle, kde ho měla čekat jistá slečna, kterou doufal, že překvapí nejen tím, že se snad i usmívá, ale především tím, že má pro ni něco nachystaného a ona o tom chudák ani nevěděla. Jak škodolibou radost mu tohle vědomí dělalo, až to ani pěkné nebylo!
Každopádně když si uvědomil, že se šklebí skoro až ďábelsky, raději se uklidnil, pevněji sevřel svou vycházkovou zdobenou hůl a vkročil dovnitř podniku, do jehož prostoru se následně charakteristicky zašklebil. Sem nikdy moc rád nechodil, ačkoliv bylo celkem příjemné, že se tu ani za tu dobu, co tu byl naposledy, nic nezměnilo. Smrdělo to tu stejně a i ta špína tu byla. Přeměřil si něco málo starousedlíků, kteří se tu ochomýtali, než zakotvil pohledem u hostinského Toma, na kterého sotva znatelně přikývl – asi něco naznačení pozdravu. Salem neměl v plánu tu setrvávat delší dobu, než bylo nezbytné, takže si ani nic neobjednal. Jen si sáhl do kapsy hábitu, snad jako by něco kontroloval, nebo vyplnil jen ten čas, než se tu objeví ten, na koho tu čekal. Rty přísně semkl do rovné linky a zahleděl se ke vchodu, od kterého nakonec pohled odtrhl. Přeci nebude vypadat, jako by tu fakt čekal, ne? Otočil se a došel až k baru, kde si oprášil místo, aby se mu náhodou nezašpinil kvalitní hábit z tmavé látky, a teprve potom se usadil. Nemohl se dočkat toho, až uvidí ten zuřící bledý obličejík a ty chladné oči, které, kdyby to bylo fyzicky možné, by vrhaly blesky nenávisti. Jo, tohle mu už začínalo chybět.

_________________

Jestliže Salem se usmíval, Lysandřina tvář byla od rána jako odlitá ze sádry. Nejen, že měla čekat v nejhorším podniku, kam sama zašla málokdy a v poslední době se tu nedalo ani zažít chvilku osamoceného klidu, ale škleb, s nímž McLarken vešel do vyhlášeného podniku, podle ní nevěstil nic dobrého.
Proboha, to tak zapadá mezi rolníky? Nejspíš nečekal, že přijde dřív. Neměla v oblibě, když někdo pozérsky chodil pozdě. Možná by si měla sundat ten šátek a přestat vysedávat v tom nejzazším koutku. Povzdechla si, stáhla si šál a trochu tak poodhalila, kdo vůbec je. Navíc vyrazila Salemovi naproti, jen co se tak uvelebil u baru, a klepla ho přes rameno rukojetí deštníku.
Stačilo by významné odkašlání, ale na to dnes neměla Lysandra náladu.
"Dobré ráno. Je to důležité?" zeptala se chladně na rovinu. Naposledy, když se snažila ona, Salem návštěvu cukrárny moc neocenil, a ani Prasinky nedopadly nejlépe. To, že podnět přišel od Salema McLarkena, bylo ovšem hodné alespoň prozkoumání, než ho odsoudí, že jí krade drahocenný čas, který mohla strávit v lepší společnosti, totiž sama.

_________________

Neznatelně sebou cuknul, jakmile po něm Lysandra klepla deštníkem, za což se jí dostalo obzvláště vydařeného úšklebku z jeho strany, jen co se k ní líně otočil hlavou. Ten ale po chvilce zmizel z bledé tváře a nahradil ho… skutečně úsměv? Popravdě to byl jen další z celé řady úšklebků, pro něj tak typických, ale v tomhle konkrétním bylo něco… zvláštního. Takhle se Salem netvářil už dlouho a dost možná to bylo tím, že se celou dobu připravoval na svůj dokonalý plán, který měl vymyšlený do posledního detailu, to bylo jisté.
„Dobré ráno, slečno Lockheartová, to máme ale krásný den, že? Jak jste se vyspala? Koukám, že hodně dobře, když se tak krásně usmíváte,“ neodpustil si provokativně a roztáhl koutky úst do znatelnějšího úsměvu, který mohl vypadat o trochu děsivěji než obvykle. Nicméně po chvilce přestal se svými provokacemi, když se ohlédl po místě, kde se nacházeli. Ani jemu se to tady zrovna moc nelíbilo a upřímně se těšil na to, až odtud zmizí. Navrátil se pohledem zpátky k Lysandře, tentokráte s neproniknutelným výrazem, z něhož se nedalo vyčíst vůbec nic. Jen si ji zkoumavě prohlížel ledovýma očima, jako by ještě na poslední chvíli cosi zvažoval, ale když si všiml, jak je nabalená, tak se v duchu skoro až pobaveně rozesmál. „Je to přímo životně důležité. Nebudu se ptát, jestli mi věříš, protože si na tohle umím odpovědět sám, ale budeš mě muset následovat. A ocenil bych, kdybys to tak skutečně udělala a nevytáčela se,“ dodal ještě, i když v jeho hlase zazněla nekompromisnost a snad možná i varování, že by byl schopen Lysandru odvést i proti její vůli. Ale očekával, že vzhledem k faktu, že se jí už jednou podvolil, tak by mu to mohla pro změnu oplatit nyní, když přišel s návrhem sám. A to se moc nestávalo, spíše…nikdy nestávalo.
„Půjdeme?“ Navrhl poté, když vstal ze svého místa, pohledem mířeným k hostinskému se rozloučil a pohlédl zpátky k ní, nabízeje jí rámě, jak se to tak od mladého gentlemana očekávalo. Tušil však, že jí tím vyprovokuje a že bude nejspíše vnitřně zuřit, ale právě to ho na tom bavilo nejvíce.

>>>

_________________

Lysandra se neusmála, ani neudělala žádný jiný obličej. Jen povytáhla obočí. To mluvilo samo za sebe.
"To, že ses jednou dobře vyspal ty, znamená, že máš nade mnou skóre jen jedna nula," utrousila nevzrušeně. Opravdu doufala, že to nejsou nějaké setrvávající vedlejší účinky po požití lektvaru, ať už Euforie nebo nějakého jedu. Salem McLarken si prostě nedal říct.
Obočí jí vyletělo ještě výš. "Opravdu? Věřím ti, že by sis odpověděl správně, ale musím? No tedy, najednou si připadám vážně podřízeně," zívla a zablesklo se jí podrážděně v jednom smaragdově zeleném očku, kterým po Salemovi varovně švihla. "A co bys udělal, kdybych se vytáčela?" pronesla provokativně. Když už si chtěl hrát na hrad v Karpatech, jen ať si to slízne se vším všudy. Neutrálně se do něj zavěsila, ale udržela si chladný odstup. Přistoupit na tyčkovací hru jí vůbec nevadilo.

>>

_________________