Olaf chápavě pokýval hlavou, ačkoliv si nebyl úplně jistý, že to chápe. Bylo to prostě cizí, složité. Ale on taky v některé bohy věřil, tak proč by nemohla Suzu? Sice nevěděl, jestli tam někde opravdu jsou, ale věřil, že ano. A to bylo podstatou, nebo ne? „Asi tě chápu,“ zamumlal po chvilce, pousmál se a přikývl.
„Tak super,“ zazubil se nadšeně, když mu Suzu přislíbila, že mu obrázek toho divného zvířete ukáže, až si vzpomene a bude ho mít. Na to se Olly opravdu těšil. Samozřejmě ho ale napadlo, že by bylo mnohem zajímavější vidět kirina na vlastní oči.
Olaf by rád řekl něco o tom, že je mistrák určitě hrozně fajn, ale nebyl si tím jistý a lhát nechtěl. Jistě, famfrpál byl super, a vidět dva nejlepší týmy světa, jak zápasí o prvenství, to taky muselo být bomba. Jenže modrásek se doslechl také to, že se lidé na mistrovstvích perou, a že ministerstvo před rokem nebo dvěma chtělo oddělit čistokrevné a nečistokrevné kouzelníky, což mu připadalo strašně hloupé. „Na Islandu, myslím,“ odpověděl zamyšleně na její otázku. „A jo, letos je mistrovství v Egyptě. Moc super to není, určitě tam bude strašný horko,“ ušklíbl se nespokojeně. Byl zvyklý na chladnější počasí, takže netušil, jestli by se pod náporem egyptského slunce nerozpustil.
Olly by rád ještě chvilku poseděl a povídal si, protože Suzu byla fajn společnice, ale to by do zmrzlinářství nesměl přijít jeho táta, který už zřejmě vyřešil všechno, co vyřešit potřeboval. Olaf mu s úsměvem zamával, aby ho navedl k jejich stolku. „Asi budu muset jít, táta je tu,“ oznámil Suzu omluvně.
„Teda, vy jste pěkná dvojka,“ pronesl Jön Björksson, jakmile dorazil ke stolku, u nějž Olaf se Suzu vysedávali, a poukázal na jejich vlasy. „Ahoj, já jsem Jön, Olafův táta,“ představil se Suzu a přátelsky na ní mrknul. „Tak co, jak jste se měli? Doufám, žes nevyváděl žádné lumpárny, Olafe,“ prohodil ke svému synátorovi. „Budeme muset jít, máma už na nás čeká,“ dodal po chvilce.
Modrásek s tím počítal, takže přikývl. „Tak jo. A měli jsme se dobře a nic jsem nevyváděl, neboj,“ pronesl s úsměvem. „Tak se měj, Suzu. Napíšu ti ohledně toho mistrovství,“ přislíbil, zamával červenovlásce na rozloučenou, a poté, co se rozloučil i pan Björksson, vyrazili oba pryč ze zmrzlinářství, Příčné i Londýna. Domů, do Švédska.

>>

_________________

>>> Z domova (ne příliš sladkého)

"Otče, tohle snad nemyslíš vážně?" zabrblal jsem, dnes již snad po sté. Nikdy se mnou nikam nechodíš, musím přiznat, že mi to vcelku vyhovuje... Ale proč dnes? A proč ses alespoň nemohl obléci civilněji?" na otcovi poměry jsem byl možná až příliš drzý, ale momentálně to ignoroval. Možná mi trest stanoví až doma. Nicméně jeho oděv opravdu nebyl moc na místě. Od jednoho určitého dne nosil na veřejnosti pouze dlouhý černý hábit a někdy měl i masku. Posledních pár dní dokonce strávil doma. To ani neměl rád mimina. Vlastně byl poslední dobou samý vážný rozhovor. Říkal, že až budu trochu vetší, taky dostanu takový hábit. Doteď nevím, co přesně tím myslel, tyhle věci jdou trochu mimo mne, ale dozajista to nebude nic pěkného. "Nestěžuj si pořád!" odbyl mě otec. Dnes to udělal teprve po osmé. "Dobře víš, proč jsem s tebou šel. Nepřeji si, aby ses s tou mudlovskou šmejdkou stýkal. Není to bezpečné." kráčeli jsme po příčné a mně se vařila krev v žilách. Chtělo se mi na něj zakřičet. Takhle by o Pat mluvit neměl. "Stejně si vždycky prosadíš svou, otče, ale Patricia je moje nejlepší kamarádka a bylo by více než příjemné, kdybys o ní nemluvil tak nevkusně, zraňuje mne to." vysoukal jsem ze sebe, co nejvíc v klidu jsem dokázal. Zbytek cesty ke zmrzlinářství již proběhl v tichosti.
Už zvenku jsem dokázal říct, že Pat je uvnitř. Ani otec jí nepřehlédl. Nenápadně se usadil do stínu. Shodou okolností měl krásný výhled na stolek, který okupovala Pat.
Vešel jsem do zmrzlinářství a snažil si nevšímat toho, že mě otec pozoruje. "Ahoj." pozdravil jsem Pat hlasitě a spokojeně se usmál. "Vidím, že už sis objednala pití... Kolikpak mě bude stát?" uculil jsem se. Rozhodně by dáma neměla nic platit sama. "Omlouvám se za tátu. Nevím, co to do něj vjelo... Obvykle se o mě nestará..." prohlásil jsem zamyšleně a zkontroloval otce sedícího venku. Díky bohu se dovnitř nijak nehrnul. Dvěma prsty ukázal na svoje oči, pak prsty stočil ke mě. Výborně. "No, co by sis dala za zmrzku?" řekl jsem, snaživ odvést pozornost od mého otce. Tohle byla tak hloupá situace... Jako kdybych byl vězeň. "Vybírej jak dlouho chceš. Máme spoustu času. A jak vlastně užíváš prázdnin?" jak se tohle celé vyvine...

_________________

| +

Mimo herně:
S horečkou moc psát nejde, buďte tolerantní

Nemusela jsem čekat dlouho a Léa přišel. Zářivě jsem se na něj usmála. ,, Jistěže tě to nebude stát nic. Voda není v čarodějnickém světě o moc dražší než u mudlů, takže můžeš být v klidu. Navíc s sebou mám dost peněz, nedělej si starosti. A navíc to po tobě přeci nemůžu chtít." nesmlouvavě jsem zavrtěla hlavou jako bych chtěla říct že o tomhle už se nebudu bavit. Stejně už jsem to zaplatila. Prudce jsem zamrkala.,,Proč se za něj omlouváš? Je to tvůj táta .. a je takovej jakej je. S tím nic neuděláš... a abych pravdu řekla jsem docela ráda že nejsi jako otec. " uculila jsem se na něj, aby viděl že jsem na jeho straně. No tak já si myslím že kdo zná pana Blanca tak... pokud není čistokrevný tak ho moc nemusí. A zase jsme u té čistokrevnosti. Proč nejsem čistokrevná? Všechno by bylo mnohem snažší.. nikdo by nebránil tomu abych kamarádila s Léou, líp by se na mé pohlíželo.. Mohla bych se dobře vdát.. A dost. Na tohle myslet nebudu. Budu žít tím co je teď a budoucnost hodím za hlavu. Alespoň prozatím. Jak jsem si tohle říkala, na chvilku jsem vypadla z debaty. Jenom jsem překvapeně potřásla hlavou. ,, No to jsem se tě právě chtěla zeptat. Já se tady v těch příchutích moc nevyznám. Jaká je tvoje nejoblíbenější? Nebo mi prostě nějakou příchuť poraď.." Usrkla jsem si vody a pokračovala jsem: ,, Ale jo.. prázdniny jsou vcelku fajn ale strášně se to vleče. Už se zase těšim do Bradavi . A co ty? Co Chandelle?" Znovu jsem se napila abych si zavřela pusu a pustila ke slovu Léu. Ale měla jsem takový divný pocit, že mě někdo sleduje. Byl to nepříjemný pocit, ale tím jsem si nechtěla kazit den.

<< Velkoprodejna Mžourov

Ještě in da Mžourov...
Keilan neměl potřebu se ke zvířatům více přibližovat, a tak jen postával nedaleko vchodu a sledoval Verunku i Yvonne, jak si vybírají zvířecího parťáka, který s nimi bude přežívat studium v Bradavicích. Kei nemohl tvrdit, že by zvířata neměl rád, ale nepotřeboval se muchlovat s koťaty a nechávat se oklovávat sovami. Beztak už se choval uvolněně až moc, ňufání koťat by veškerou jeho zbylou autoritu zadupalo do země. Otázkou bylo, jestli mu vůbec ještě nějaké ty badass body zůstaly.
Nespokojeně zabručel, když mu Tina sdělila, že ta věc, co mu chtěla říct, počká až na zmrzlinu. Keilan byl zvědavý a měl pocit, že to počkat nemůže, ale neodporoval a jen mlčky přikývl. Nezapomněl si ale povzdechnout, aby dal Tině najevo, jak strašně moc ho trápí.
Když děvčata konečně vybrala své mazlíčky, Kei se se zájmem zadíval především na sovu, která měla zvláštní oči a opravdu byla dost možná slepá. „A nějaké krmení pro něj máš?“ otočil se k Verunce poté, co Tina podotkla, že bude na kotě potřebovat přepravku. Pokud Veronica ještě narychlo potřebovala vybrat krmení, pomohl jí a pak ho vzal, aby se s ním netahala.
„Na zmrzlinu,“ odkývl Yvonnin návrh, na obě děvčata mrknul, a poté, co nechal balíček učebnic opět levitovat, tentokrát společně s krmením pro kočku, zamířil s tlupou do zmrzlinářství Floreana Fortescuea.

Zmrzlinářství...
Ve zmrzlinářství bylo víc lidí, než by si Keilan přál, ale nedalo se nic dělat. Jednou nadšeně souhlasil, že bude dělat doprovod na nákupech, a k těm nákupům patřila i slibovaná zmrzlina, takže protestovat rozhodně nemohl. Jakmile vešel, zpražil pohledem všechny, kdo mu byli byť jen trošičku povědomí, a obzvlášť ošklivě se zatvářil na známé tváře, které ho nepozdravily. Byl přeci jejich profesor, měli ho respektovat i mimo školu!
Tím, kdo ve zmrzlinářství vysedává, se ale dlouho nezabýval. „Tak kam se posadíme?“ prohodil k Verunce s Yvonne, tázavě vyklenul obočí, a nechal je, ať vyberou nějaký stolek. Tam pak odložil všechny věci a schoval hůlku do kapsy kalhot. „Už víte, co si dáte za zmrzlinu?“ zeptal se vzápětí zvědavě. „Slyšel jsem, že letos mají nějakou novinku. Chutná jako mentolky v čokoládě,“ oznámil vědoucně. Nedávno tu totiž byl s Liamem a ten si na mentolové zmrzlině opravdu pochutnával, ačkoliv mentolové pochutiny neměl příliš v lásce.

_________________

<<< Mžourov

Starostlivost Tyrkysového pána mě začínala udivovat a vlastně jsem pomalu ale jistě přestávala chápat, proč s námi tenhle výlet vlastně absolvoval. Vždyť mohl v klidu sedět doma, popíjet citronádu, a přemýšlet nad nesmrtelností švába. Určitě by to bylo záživnější než pozorovat dvě cácorky, jak si vybírají zvířecího společníka do kouzelnické školy. Nakonec jsem sehnala jak klícku, tak připomenuté krmení, nějakou tu hračku, a tuze hezký obojek s rolničkou, který jsem si u maminky skoro vyprosila. Z Mžourova jsem vycházela po boku Yv a spokojeně se usmívala, protože jsem si ty nákupy náležitě užívala. A měla jsem kamarádku, to bylo nejdůležitější!
Cestu na zmrzlinu jsme si s Yvonne krátily přemítáním nad jmény pro svou novou zvířenu a já musela konstatovat, že vlastně vůbec nevím, jak bych té prachovce měla říkat. Prachovka ale ne, i když mi ji kotě víc než jen trochu připomínalo. „Já nevím… ty už nějaké jméno pro sovičku máš? A myslíš, že ji ty zvuky ulice neděsí, když kolem sebe nevidí?“ zajímala jsem se o výrečkovo blaho. „Možná bys ho mohla pojmenovat po nějakém věštci, ti bývali v pověstech přeci slepí.“ Zauvažovala jsem nahlas a naklonila hlavinku na stranu, abych se na Yv mohla tázavě zadívat, co ona na to. Pro mou kočku takové jméno rozhodně nemělo význam, vypadala spíš jako taková ta chundelatá věc, co se namáčí do pudru. Pudřenka. Jak moc směšné by bylo, kdybych tomu kotěti říkala Pudřenka? Nebo Sněženka? Ale ono nebylo celé bílé, to se nehodilo.
Když jsme dorazili do zmrzlinářství, už už jsem se chystala běžet k pultíku a vybrat si zmrzlinu, ale maminčin kamarád nás nasměroval ke stolečku, kde složil i všechny naše nakoupené věci. Nad mentolem jsem se zašklebila. Samotný byl fajn, ale v čokoládě? Navíc, kdo by chtěl, aby jeho zmrzlina chutnala jako pasta na zuby? „Já bych chtěla levandulovou, skořicovou a broskvovou s medem!“ začala jsem si královsky vymýšlet a upřela na maminku prosebné oči. „A jakou si dáš ty, Yvonne?“ zeptala se maminka a usmála se tak, jak to uměla jen ona. „A budete to chtít i s oplatkou a šlehačkou?“ pokračovala, což jsem odkývala, a navrch dodala, že bych ráda ještě takové to jahodové posypání, které v puse vtipně praskalo. A kupodivu mi bylo vyhověno, což jsem považovala za malý zázrak, a rychle mi došlo, že tu prostě není něco v pořádku. Maminka vyčkala, než jí Yvonne sdělí, co by si ráda dala a pak nás pověřila hlídáním věcí, zatímco ona a pan Tyrkysový koupí tu zmrzlinu. Jen co se vzdálili, usmála jsem se na Yv jako sluníčko. „Určitě musíme jet spolu vlakem do Bradavic!“


Opodál se už objednávala zmrzlina a Tina začala být nervózní. Několikrát se ohlédla směrem k děvčatům, aby se ujistila, že jim neuteklo žádné zvíře, nebo jim něco nehrozí, a starostlivě si obě přeměřila, než se otočila zpět k prodavači a vyjmenovala mu, co má do jakého pohárku dát. A sobě si poručila pomeranč se skořicí, protože na něj měla prostě chuť. „Dáš si taky, Keii?“ Zeptala se, když už byla v tom objednávání, a nechala ho, aby si případně taky něco poručil. Pak začala lovit z peněženky patřičný obnos, pokud ji tedy Keilan nepředběhl, a nezaplatil za zmrzlinu sám. A jakmile bylo nakoupeno a zaplaceno, Tina vzala do rukou poháry pro děvčata a Keilana nechala nést nevděčné kornoutky. „Počkej,“ zarazila ho pak v půlce cesty, protože by se pak už k tomu rozhovoru nemuseli vůbec dostat. „Keii, já… pamatuješ to odpoledne, jak jsme se viděli v hotelu?“ zašeptala a váhavě se zadívala na děvčata, která se bavila. Pak se ale s obavami opět zahleděla na Keilana a z posledních sil sesbírala odvahu, aby mu prozradila to sladké tajemství. „Budeš táta.“ Zase.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Suzu se víceméně už skoro jen usmívala a nic moc neříkala, což sice pro ní bylo dost nezvyklé, ale co tak dělat, když se snažíte mermomocí zlikvidovat zbytky zbytků poháru, než podlehnou vážně definitivní zkáze, že. "Hmm, jestri bude to veduro věčí než v Kagoshimě, kam jsme jeli kdysi s babiškou a dědou, tak to bude zajímavé," prohlásila jen ohledně Egypta, kam se stejně pořád těšila, a doufala, že rodiče Olafovi tu cestu s cizí rodinou na Mistrovství dovolí. Až se divila, jak super ty prázdniny najednou vypadaly. Ne jako vloni, kdy tady nikde nikoho neznala a akorát se jí stýskalo po kamarádech z Osaky. Mudlovských i kouzelnických, samozřejmě.
"Dobrý den," pozdravila co nejsnaživěji a snad i správně, jen se silným přízvukem, chlapcova otce. Muž působil sympatickým dojmem. "Suzu Nakayama," představila se mu s menším pousmáním, a dokonce se donutila hodit i jméno a příjemní do anglicky "správného" pořadí. Nad lumpárnami se pousmála tentokrát pobaveně. Přemýšlela, jestli se sluší třeba dodat, že Olaf rozhodně nic špatného nevyváděl nebo tak, ale než se rozhoupala něco víc říct, už se oba odebírali k odchodu. "Na shredanou," pozdravila tedy Su alespoň zase ve vší slušnosti pana Björkssona.
"Taky se měj, a urošitě mi napiš," zazubila se rudovlasá asiatka naposledy na kamaráda a zamávala na rozloučenou, než ji oba zanechali s pazbytkem poháru samotnou. Netrvalo dlouho, a děvče sluplo zbyteček zmrzliny a samo také opustilo zmrzlinářství.

>>>

_________________

Sophie málem upustila lžící se zmrzlinou, když se začala tiše smát té Simonově příhodě se psem, kdy ho málem pokousalo zvíře. Kdoví proč jí to přišlo komické, dost možná proto, že si dovedla Simona v takové situaci jednoduše představit. Byl to horlivý kluk, to jako jednu z mála věcí o něm mohla po roce v Bradavicích s jistotou tvrdit.
Když přišla řeč na hůlky, rojedla Sophie rychle svůj kornout se zmrzlinou, aby se mohla zapojit do rozhovoru o nich. Co se magie týkalo, zajímalo ji téměř všechno. Byl to neobyčejný svět se zvláštními pravidly, kterým ne všichni tak docela rozuměli. A o hůlkách se povídalo, že jsou jako živé… „Myslím, že na tom něco bude. V hůlkové magii se sice nevyznám, ale slyšela jsem, že je mnoho prodavačů a expertů považuje za živé, s vlastním temperamentem,“ odvětila trochu zamyšleně a hlavu si podepřela dlaní, zatímco v té druhé svírala svůj kaštan s jádrem ohonu z testrála. Byla na ni hrdá, kdykoliv k ní sklonila oči, to bylo na Sophii jasně poznat zblízka i zdálky. Brzy ji ale schovala bezpečně do kapsy a pohlédla na Grelot, která si hrála na ukázkovou mrtvolu. Nebyl to zrovna příjemný pohled, vážně vypadala mrtvě a tak trochu se bála, aby si to nemysleli i ostatní, kteří procházeli kolem. „Je to trochu děsivý, ještě jsem jí neviděla tohle dělat,“ připustila nejistě, ale když Simon řekl, že se „vždycky zase zvedla“, nechala to být. Lot byla sama o sobě podivné zvíře a Sophii nejednou překvapilo, jak se v mnoha věcech podobají lidem.
Když přišla závěrečná řeč ke koštěti, Sophie se úlevně usmála a krátce těkla pohledem k zabalenému dárku. „Není zač,“ pípla trochu nesměle, když se Simon rozhodl vzdát a dárek si nechat. Padla na ni trochu tíha okamžiku, kdy si připadala ještě rozpačitě, ale věřila, že ten pocit brzy vyprchá. „Už jsi pro něj vybral jméno?“ zeptala se zvědavě a ohlédla se za příchozí kočkou Reiko, která začala starostlivě zkoumat hybernující Grelot. Když se krysa najednou dala do pohybu, kočka trochu zděšeně poskočila na stole, naježila se a po špičkách začala přecházet sem a tam, přičemž nezapomněla sledovat malou Lot v Simonově klíně. Sophie se nato krátce zasmála a zatahala svého mazlíčka trochu škádlivě za ocas. „To je přirozené, že se jí bojí, Reiko je šelma a Lot kořist. Jednoduché zvířecí zákony,“ pokrčila dívka rameny a sledovala Rei, jak trochu váhavě natáhla krk směrem k Simonově ruce, než mu do dlaně strčila celou, pak hřbet a nakonec i ocas, čímž chlapci naznačila obvyklou trasu, kde se ráda nechá hladit. Přitom se malá šelma nezapomněla patřičně prohýbat, vrtět a vrnět.
Když se znovu ozval zvonek a dovnitř vešli neznámí studenti, jen se za nimi otočila. Nedlouho po nich ale přišel i Mio. Chlapce neviděla pořádnou dobu, vlastně se nepotkali ani na vlaku, což Sophii skrytě mrzelo. I když se za ten rok trochu vytáhl, vypadal skoro stejně, jak ho znávala. Až na jednu malou změnu, která ji rázem zneklidnila. Mio nesnášel sladký, s výjimkou hořké čokolády, o to divnější bylo, že zavítal zrovna sem. A ještě se zarudlýma očima. „Mio,“ oslovila dívka chlapce a krátce pohlédla na Simona, který ji předběhl a nabídl kamarádovi místo u stolu. Nic nenamítala, s jistotou by udělala to samé. Kousek se odsunula, aby si Mio mohl přisednout mezi ni a Simona. Pokud si Mio přisedl, v té chvíli se Reiko celá zavlnila a jedním skokem skončila u mladého Thygesena v klíně, kde se stočila a začala odpočívat. „Hrdopýšek s tebou dnes není?“ zeptala se, aby začala konverzaci. Možná to od Sophie mohlo vyznít hloupě, každý jiný by se Mia pravděpodobně zeptal, co se stalo, ale to dívka neudělala. Chlapec spíš vypadal, že potřebuje rozptýlení než rozebírání osobních problémů. „Když jste tu tak pohromadě, chtěla bych se vás na něco zeptat. Vlastně o něco požádat,“ začala nakonec a mírně se napřímila na své židli. „Přes jaro jsem byla nemocná a zmeškala jsem dost věcí. Potřebovala bych dohnat kouzla z Obrany proti černé magii. Slyšela jsem, že vám dvěma to celkem šlo…“ začala se Sophie trochu složitější cestou dostávat k jádru věci. „Mohli byste… mi pomoct?“ pohledem těkla z jednoho chlapce na druhého a vzápětí trochu nejistě sklonila oči do klína a nejistě sevřela lem svých světlozelených šatů. Co si tak vzpomínala, nikdy nikoho o takovou věc nežádala, většinou si nějak poradila sama. Teď bylo ale na čase přiznat, že přeci jen potřebuje pomoct, poradit… a koho jiného mohla požádat, než své přátele?
Když se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel profesor Aldwinckle ve společnosti dámy a nějaké malé dívky, mírně se pousmála. „Dobrý den,“ pozdravila slušně a dál se věnovala svým kamarádům u stolu.

| +

Mimo herně pro Simona a Mia:
Omlouvám se, že jste museli dlouho čekat, upřímně se kaju .

_________________

<< odněkud

Aidanovi se postupně vrátilo úplně všechno a na nic z toho nebyl zrovna hrdý. Třídenní velrybářský výlet sice ocenil, ale prosákl solí až do morku kostí a než se dostal do Londýna, uplynula ještě dlouhá doba.
Stavil se doma. Otec zuřil, radoval se, že skončil s tou nedochůdnou a neužitečnou školou, a zase zuřil, když se dozvěděl, že to neznamenalo konec čárů a kouzel. Chvíli Aidana objímal, že málem vypustil duši, a pak trval na tom, že dostudovat musí a najde pro něj jinou školu.
Aidan stál jen o hodinu trvající horkou sprchu, aby si přestal připadat jako treska, takže výkyvy otcových nálad snesl. Viděl ho docela rád. Vyprávěl mu aspoň o hodinách šermu, což byla rodinná tradice, která aspoň trochu ztupila Uthyrův hněv nad drzostí ukrývající se společnosti (ovšem už ne nad Aidanovým tetováním).

Dopadlo to... různě. Mohlo být i hůř, ale na to, aby to dopadlo líp, by Aidan i jeho otec museli oba skousnout víc pýchy.
V hlavě si ze seznamu odškrtl rodinu a rozhodl se najít Henriettu. Dlužil jí omluvu, jenže neměl tušení, kde ji najde. Vybydlený sklep poblíž Příčné, kam nosil zprávy, byl ještě prázdnější a chyběly tam typické kruhy z hrnků od kávy. Proto se objevil právě ve zmrzlinářství, oblečený v obyčejném černém mudlovském tričku, saku a tmavých kalhotách. Jediná světlá věc na něm byly ruce, obličej a čupřina slámových vlasů, ale jinak musel vypadat jako nájemný vrah.
Došlo mu to až uvnitř, ale mávl nad tím rukou a po očku se rozhlížel. Podívejme, Aldwinckle... Aidan se ušklíbl. Nejspíš si stejně nikdo nevšiml, že dobrou půlku posledního školního roku byl pryč, a teď už to byl jedno. Spousta drobotiny už nebyla takové překvapení. Zazubil se, když ho zalil pocit nostalgie, a na tom by nic nezměnil ani nějaká hodně nakvašený čistokrevný naočkovaný ministerskými kecy.
Pološílená kouzelnice tu sice chyběla, i když i skoro živě viděl u volného stolku s bílou krajkou nad zápisníkem, ale když už tu byl, nechal uši nastražené a pohlédl se po tom, jaká zmrzlina letos frčí a která by stála za zkoušku.

<< Mžourov

Yvonne se zamračila. "Myslím, že se trochu bojí," připustila, když upřeně pozorovala výrečkovy rychlé, nepředvídatelné pohyby, "ale nevím, co bych měla udělat, abych tomu nějak pomohla." Aby řekla pravdu, měla dojem, že by v její péči sešel i kaktus, natožpak slepá sovička.
"Slepí věštci..." Yvonne se zamyšleně kousla do rtu. "Zatím mě napadá jenom Oidipus, a ten neskončil moc dobře," pokrčila nakonec rameny. "Myslím, že si ještě nechám čas na rozmyšlenou," rozhodla nakonec, "vždyť si ještě ani nejsem pořádně jistá, jestli je to on, nebo ona." V tomhle by možná mohl pomoci tatínek, který byl zamlada hrdým vlastníkem ne jedné, nýbrž rovnou tří sov. Musely pryč, protože maminka si s nimi nerozuměla. "Je to... kočka?" kývla Yvonne nakonec trochu neobratně k chlupatému uzlíčku, který si odteď říkal Veroničin zvířecí společník, a zaváhala, jak by se to dalo vyjádřit tak, aby neměla nutkání se červenat.
Naštěstí ji z konverzace, která by přiměla i stoickou Yvonne Montgomeryovou k tomu, aby dala najevo rozpaky, vysvobodil vývěsní štít zmrzlinářství, který se objevil přímo před nimi. Teď začala být relevantnější otázka, kterou zmrzlinu si koupí. Yvonne chtěla velice akutně vyzkoušet tu levandulovou zmrzlinu, kterou Veronica zmínila, a tak tiše doufala, že ji pan Fortescue skutečně bude mít.
Neušlo jí, že jakmile vešli do dveří, pár lidí od stolů je pozdravilo - tedy, tyrkysového pána. Yvonne byla moc odtažitá na to, aby se k starším studentům vrhala s úsměvem a máváním, a tak dobře zvážila i kývnutí hlavou, protože zdravit nahlas jí přišlo moc vlezlé a jak jinak zdravíte lidi, kteeé neznáte?
Zvědavě se zahleděla na tyrkysového pána, který naznačil, že by mohla být docela dobrá zmrzlina, která chutnala podle všeho jako čokoláda smíšená s mentolovými bonbony. To znělo... dobře. Tázavě stočila pohled k Veroničině mamince. Ale nejdřív to, pro co sem přišla. "Prosím vás," začala Yvonne zdvořile, zatímco jí oči tančily po pestrobarevném výběru zmrzlin uvěřitelných i neuvěřitelných příchutí, "levandulovou, tu, co chutná jako mentolky s čokoládou, a lékořicovou," zamrkala na zmrzlináře tím nejnevinnějším pohledem, jakého byla schopna. "A prosím, bez šlehačky," dodala ještě, načež se naklonila k Nice. "Šlehačku moc nemusím," zašeptala jí do ucha informativně.
Nakonec si odnášela pohár sice bez šlehačky, ale s oplatkou a hoblinkami bílé čokolády, kterou na rozdíl od šlehačky vážně mohla. Když se usadili u stolu, Yvonne promyšleně seškrábla lžičkou vrstvu zmrzliny z levandulového kopečku a olízla ji, aby zkonstatovala, že Veronica skutečně nelhala. Bylo to dobré. Moc.
Zrovna se cpala se vší slušností mladé dámy lékořicovou zmrzlinou - podívejte, v některých věcech byla Yvonne rebel - když se oba dospělí kouzelníci omluvili a poodešli stranou. Provázel je neurčitý pohled modrozelených očí, který byl v tu chvíli znepokojivě jasný. Yvonne měla... pocit. Nic konkrétního, samozřejmě, ale něco bylo jinak, než by mělo být.
Pak si ovšem její pozornost opět vydobyla kamarádka, která nadšeně pískla, že budou muset jet vlakem spolu. "A s kým jiným bych jela?" zvedla Yvonne jeden koutek do rádoby poloúsměvu a sklopila oči s nazrzlými řasami. "S nikým jiným se nekamarádím," přiznala nakonec svůj nedostatek blízkých lidí, a zabořila lžičku do levandulové zmrzliny. Vážně byla moc fajn.

_________________