Vlkodlačí doupě

Chlapci samozřejmě nemohli být v hajzlu, protože jsem se měla za chvíli blýsknout já, ale k tomu později.
Do vlaku jsem vlezla jako předposlední (!) a okamžitě jsem se začala prodrápávat kamsi dopředu - těžko říct, kam jsem měla namířeno, ale u vagónu A jsem potkala takovou tu děsně sympatickou pani se sladkostma, které byly sympatické ještě stonásobně, a tak jsem se jich jednoduše chytla jako klíště. Viděla jsem díky tomu spoustu známých tváří, spoustu cacajících se osob, všechny bratry a vůbec hodně zajímavých věcí, takže to vypadalo, že mi ten kufr, kterým jsem čas od času někoho sejmula, mi vůbec nevadil. Byla to jedna z nejpohodlnějších cest, co jsem zažila, pravděpodobně hlavně díky tomu, že mě od jídla dělila jen má hotovost. Pohoda.
Brzy jsme dorazily do vagónu D, kde jsme se staly - já, paní a dýňová sušenka v čokoládě, co jsem se jí zrovna cpala - svědky za a) portěnkovávání jednoho nebohého kluka a za b) fakt hnusný přehlídce zdemolovaných ramen. Paní rychle zmizela a sušenka jí následovala, jakmile jsem si potřebovala uvolnit ruku, abych mohla otevřít dveře.
"Teda, vypadala dost vyjukaně, co? To do tebe v tom lese kentauři vynípávali ďůlky na kuličky?" zajímala jsem se, abych odlehčila situaci a nezačala okamžitě trojčit a vyvádět, jak to musela bolet a jestli by to nemělo být líp zavázané.

Mimo herně:
Arséně prý nevadím, jestli bude proti Cassík, samozřejmě smažu A ano, už se končí, vím to, ehe

_________________

Edmund chápavě přikývl, když ho Win přerušila, což si opět nevzal k srdci, protože byl zvyklý od sestřičky. "Takže vám to rodiče neřekli od narození?" podivil se následně, i když to bylo spíš jenom konstatování, a zamyšleně nad tím nakrčil obočí - nevěděl, proč se některé rodiny s kouzelnictvím nechlubili, protože on to svým dětem rozhodně hodlal říct, tedy až a nebo pokud nějaké mít bude.
"Hm?" broukl, když ho Winifred upozornila na to, že už dorazili do Londýna a vyhlédl ven z okna, kde už opravdu byly londýnské budovy, a tak byl čas se začít pomalu zvedat. Ed uklidil sladkosti, načež prohlásil: "Jasně, pomůžu," sundal dívčin kufr, který se jim bohužel nepodařilo přebarvit na nějakou lepší barvu, a s úsměvem jí ho podal, než zvedl své sako ze sedačky a přehodil si ho přes předloktí. "Pomůžu ti s tím ještě ven, jo?" broukl, a nehledě na to, jestli se Win jala protestovat, kufr prostě čapl spolu se svým a vynesl je ven na nádraží. "Tak se měj hezky a napíšeme si. Hezké prázdniny, Win!" řekl a vesele se na ni usmál než popoběhl ke svým rodičům a sestřičce, které všechny honem objal, aby jim tam nechal kufr a ještě se rychle skočil rozloučit s ostatními kamarády. Taky se musel jít aspoň představit Felixovým rodičům, když byli tak úžasní a ochotní, že ho chtěli vzít s sebou na návštěvu do Ameriky. A pak už se vydal s mámou, tátou a sestrou k jejich rodinnému autu a zamířili domů do Liverpoolu.

>>>

_________________

Danny byl vlastně rád, že si sedl do kupé zrovna za Flaviem Eöbergssonem. Tenhle starší kluk byl v pohodě, dalo se s ním bavit v dobré náladě - i když téma jejich rozhovoru nebylo tak docela duchaplné, ale což. Kdyby Flavi nahlas promluvil o košili, bylo by to asi něco trochu jiného.
"Já kočkám prostě nerozumím," zazubil se Daník, protože ho nějaká smysluplnější odpověď nenapadla. "Doma máme psa, labradora, a s ním je to lepší. U psa prostě poznáš, jakou má náladu, co chce.. U koček ne. Alespoň tedy ne u té mé," rozpovídal se trochu, načež mu mírně zrudly líce a shlédl dolů k šedé kuličce ve svém klíně. Hodlal o tom mluvit s mamkou, co dělat s tím, aby jeho kočka byla trochu normální.
Potom, co Danny vstal a zase se vrátil, ale zůstala Sherry ležet stočená na okraji sedačky. Sherwood jí nechal tam, kde jí bylo dobře, posadil se kousek na stranu a začal uzobávat nakoupené sladkosti. Samozřejmě, když chtěl Flavimu něco říct, nejdřív všechno spolknul, protože mluvení s plnou pusou bylo neslušné a nechutné.
Krátce se dostali i k ročníkovým zkouškám. "Tobě jdou lektvary?" žasl Daník nahlas s neskrývaným obdivem. Jestli jemu něco šlo.. tak možná kouzelné formule. Tam patřil k mírně lepšímu průměru, ale to bylo všechno. Počkat, tedy, vlastně, ještě mu šlo bylinkářství, ale na něm nebylo nic těžkého, to muselo jít každému.
Zatímco Daniel jedl své fazolky a Flavius popíjel své kakao, stihli se kochat výhledem z okna, výhledem na kočky a tak podobně, a v hovoru se přenesli na rodinu. Daník si samozřejmě neuvědomoval poměrně vážnou společenskou situaci tolik, jak by měl, protože pořádně nečetl noviny - možná nebylo nejlepší o sobě rozhlašovat, že jste z mudlovské rodiny.
"Božíčku, takže ty umíš norsky?" odvodil si s úžasem Daník poměrně logický závěr z Flaviho slov. Potom, když se pozornost obrátila k němu, pouze neurčitě pokrčil rameny. "V Yorkshiru je to takové.. obyčejné, normální," řekl pomalu, protože nevěděl, co vlastně chce z pusiny vypustit. Danny ale nadále nevycházel z údivu - kouzelníci, co dobrovolně žijí bez kouzel?
"Tedy.. to je zajímavé," reagoval neobratně a přejel si rukou po krku. Mudlové takovou změnu životního stylu asi nemohli jen tak praktikovat...
"Nene, naši nekouzlí. Jediný další kouzelník u nás v rodině je strýček Felix, ale toho mají všichni trochu za podivína," sdělil upřímně. Přeci jen, Flavius mu toho o sobě řekl poměrně dost a tak Danny nechtěl, aby se v jeho společnosti cítil špatně.. nebo tak nějak. Oplácel mu stejnou mincí.
Když se Flavi nad Daníkem divil stejně, jako to bylo před chvíli naopak, Sherwood se trochu začervenal. Ale popravdě byl na své múzické umění náležitě pyšný, protože věděl, že je dobrý - ale nechtěl se chlubit, vždyť mohl být ještě daleko lepší!
"Ano, a.. ano. Mám v plánu se přidat ke školnímu sboru, protože letos to nějak nevyšlo. A také hraju na housle a další nástroje - každý týden jsem hrával ve společenské místnosti," oplatil Flavimu upřímný úsměv. Co člověk nečekal, Dannyho vystoupení se totiž setkala s vesměs pozitivní odezvou.
"Mýdlo? To asi není dobré, že?" zazubil se Daník, když Flavi zařadil příchuť darované fazolky. Sherwood sám si už vytáhl mnoho příchutí, a většinu z nich nemohl zařadit. Zrovna teď polknul cosi ostrého a hořkého, co mu připadalo jako zázvor. "Děkuji, to je od tebe hezké," odpověděl Daniel automaticky naučenou frází v kombinaci s úsměvem. Když pak Flavi vytasil brčka, skutečně si trochu kakaa usrkl, ale nechtěl spolužáka zruinovat, takže víc už se nenapil.
Až příliš brzo se za okny vlaku objevil Londýn - Daník překvapeně koukl na hodinky. Byla to pravda, přijeli domů! Sbalil si svá zavazadla, počkal na Flaviho a potom vylezl před vagon, kde už to bylo hlava na hlavě. "Čekají na tebe rodiče?" zeptal se a na špičkách nakoukl do davu, jestli neuvidí tatínka nebo maminku. Nebo sestru, samozřejmě.

| +

Mimo herně:
Klidně už napiš odchod, já si pak ještě postík hodím

_________________

Emery na Brook chvíli zmateně zíral, dokud mu tedy nedošlo, že kamarádka jenom žertuje a neproměnila se tedy prakticky přes noc v jízlivou, odměřenou potvoru. Samozřejmě, jak ho to vůbec mohlo napadnout? Brook byla vždycky fajn, i když trochu moc nadšená fyzickým kontaktem. Emery a fyzický kontakt nešli moc dobře dohromady.
Balthazar byl... nu, Balthazar. Emery by z jeho strany pravděpodobně čekal nějakou boudu, vzhledem k tomu, jak podezíravým se vůči čistokrevným kouzelníkům stal, zrovna tenhle zmijozel - pardon, ex-zmijozel - mu ale nikdy nedal moc záminek k tomu, aby ho vnímal jako nepřítele, a vůbec, Brook ho měla ráda, bude věřit Brook a hotovo. Mery teskně zapřemýšlel nad tím, co asi dělá Sybille, a raději rychle neveselé myšlenky zaplašil.
"Pan primus? Už ne, školní rok skončil," povytáhnul koutek úst v úsměvu, protože to taky znamenalo, že se zbavil svého odznaku prefekta, a je tedy volný jako domácí skřítek, který od pána dostal ponožku.
Brook byla naštěstí tak svatou osobou, jakou si ji pamatoval, a zachránila ho z čelistí neobratné otázky na neexistující prázdniny. Když se vypustilo vymetání Hollywoodu, ona prý bude převážně na pláži, a taky se tam mihlo nějaké mistrovství v surfování. Emery o mrzimorčině nezvyklém koníčku na rozdíl od Balthazara věděl, ale stejně by na to mistrovství rád přišel, čistě kvůli podpoře a všemu tomuhle. Asi na to ale nebude mít čas, došlo mu, a nejspíš ani odvahu, jestli se skutečně přidá k Sybille a zbytku revolucionářů. Nebylo to náhodou tak, že se musel trávit život za barikádami, dokud se nevyhrálo? Nebo neprohrálo, napadlo Emeryho pochmurně.
Balthazar měl trénink u Munga na lékouzelníka, a teď už byl ten poslední, který nedal do placu nějakou informaci. Nadechl se. "No, já půjdu... Já půjdu hledat Sybille." Nemohl přeci na férovku přiznat to, že jde rozvracet vládu a stavět barikády v ulicích. "Kdyby mě náhodou přinesli k Mungovi, spoléhám na to, že mě dáš dohromady," usmál se na Balthazara, ze kterého nakonec bude lékouzelník, nebo snad ne?

Mimo herně:
Upřímně se omlouvám, že to trvalo tak odporně dlouho, ale umřel mi počítač, a na tom náhradním se nedalo moc dobře psát bez toho, aby mi v textu chyběla písmena a text skákal doprostřed už napsaných slov. Něco takového docela bere chuť cokoliv tvořit

_________________

„Jo je.“ Odkývala mu svůj dokonale poloviční původ. V Bradavicích to vědělo, minimálně tušilo dost lidí, takže proč to neříct Darrelovi, který s ní beztak chodil do stejné třídy? Vlastně to bylo jedno. „Taky že je.“ Nakrčila nosík. „Bude ti vadit, když to vyhodím z okna?“ Nebo do koše? Jakože tohle mu vadit nemohlo, protože zbytek pepřové fazolky (ukousla jen kousek) dojídat nehodlala. A vzhledem k tomu, že proti tomuhle nic moc asi namítat nemohl, tak skončila pepřová fazolka v koši. Namísto toho Darrel vylovil onu ostře žlutou. Citronovou. „Díky.“ Pousmála se a kupku jí ušlo jak zvědavě se tváří. Palčivá ostrá chuť. Jo tak takovýhle citron by si v životě do čaje nedala. Zkřivila obličej, ale nakonec ji snědla vážně celou, nedá mu přece příležitost se jí smát. „Hej to je vážně příšerně kyselý.“
„Dobře.“ Jane se spokojeně uculila. Vážně jí ty fousky odkýval? Tohle neměl říkat. Fakt ne. Jinými slovy jakmile se dostal do kapku lehčího polospánku, začala Jane horečnatě hledat v kabele. Ale lihovky ne, zase tak zákeřná nebyla. Místo toho vylovila linky na oči. Jakože to se mu lépe smyje a taky je našla rychleji… když mu bude čárat po obličeji tak nic neucítí. Ehm… Snad…? Měla štěstí Darrel si možná myslel, že usnul lehkým spánkem, nicméně se prostě neprobral, když se nad ním Jane sklonila. Jako šípková Růženka… Prolétlo jí hlavou a na vteřinu se zarazila. Takhle když spal vůbec nevypadal jako průšvihář nebo člověk, který způsobuje problémy. Ale nakonec s poťouchlým úsměvem přeci jen odmontovala víčko a dala se do díla. Měla pevnou ruku a dokonce mu zvládla i trošku načernit nos. Možná se pak na chvilku cítila i kapku provinile, ale… Neměl jí k tomu dát souhlas. Tak. A pak že zmijozelští nemají smysl pro humor. Ha ha ha. Vůbec ti nehrabe Jane.
Pak se vrátila sedadlo a i ona na chvíli zavřela oči. Ještě ji čeká cesta po Londýně… A zdálo se to jako chvilička, kdy dorazili na nástupiště. Jane překvapeně otevřela oči, když sebou vlak cuknul a zůstal stát. Nacpala rychle oba polštáře do kabelky a popadla přepravku s Démonem, který byl až podivně klidný. Něco plánuje. Uhladila záhyby na šatech a znovu zastrčila několik pramínků za ucho. Samozřejmě zbytečně. „Já… ehm… díky.“ Zamumlala a uhnula pohledem. Výčitky svědomí? Picasso z ní nikdy nebude, ale… Tohle bylo zákeřné a neměla by se mu omluvit a vůbec…
„Jo jo někde tu budou.“ Usmála se, přičemž se zároveň i nepřítomně rozhlédla. Moc lidí. A byla děsně ráda, že ho nenapadlo zeptat se na koště, které se výmluvně povalovalo u jejího kufru. Ne prostě ona a famfr jako ne no. „Určitě ti dám nějak vědět, mimochodem mamčino příjmení bylo Palmerová.“ Dodala aby pak vůbec věděl, kdo mu vlastně píše.
„Díky. Tobě také krásné prázdniny.“ Popřála mu s úsměvem. Na chvíli zaváhala, ale než se stačil otočit dodala. "A promiň." Ale to taky slyšet nemusel, protože kapku ztišila hlas. Jestli si Darrela Ethan Gall prohlížel s nelibostí mohlo to mít řadu důvodů. Jedním z nich mohl být i fakt, že Darrel vypadal díky fouskům na tváři jako myš. Poté se propletla mezi řadou lidí, pokud se jí naskytla příležitost, tak i objala Gí případně třeba i Anabelle (a to i kdyby se bránila) a všem popřála krásné prázdniny. A pak už si ji s úsměvem převzali její rodiče.
>>

_________________

(Stieg Larsson)

Cestování s Maeve bývá vždycky zvláštní. Hlavně proto, že teďka fakt nechává v podstatě v mé režii, jestli budeme mluvit o tom, nebo o tom a tak. A musím přiznat, že mi to vyhovuje. Dokonce bych řekla, že se zbytečně nevyptává, což nadmíru oceňuji, hlavně proto, že se pak nemusím vyptávat já jí. Čím víc se ale blížíme k nádraží, do Londýna, tím víc se mi svírá ten kus šutru uvnitř, kterému by se dalo občas říkat srdce. Netěším se domů. A jn Salazar ví, co bych dělala, kdybych tušila, že o pár kupéček, možná vagónů dál, se domů nechce ani Darrelovi. Možná by to moje pubertální hlava brala jako osud nebo tak něco, co já vím… Z přemýšlení ke konci cesty mě vytrhne opět Maeve. "Hm, jasně. Ty taky. A hele nepiš, stejně by mi to nepředali." Zakroutím na kamarádku hlavou a mávnu packou na pozdrav. Protože vlak ještě ani nezastavil, a já se nehodlám vyhnat z vagonu jako první, zůstanu dál sedět a zírat z okna. Můj den se z šedé pomalu stává černým, a když se zjeví Ezra, zdá se, že přišel, aby do něj vnesl trochu bílé, jenže on ho vlastně udělá ještě černějším. "Ahoj. Co tu… Aha. Byla ona-" zarazím se při odpovědi, protože vlak si řekl, že drcne. A drcnul. Ezru. Na mě. Víte, něco jiného je konstantní zírání do mého výstřihu, na to si stěžovat nebudu, protože to dělá i Darrel a všichni víme, jak na tom jsem, pokud se jedná o city k Darrelovi, ať už jde o nenávist nebo cokoliv jiného, ale ta ruka! I Darrelovi bych ji přerazila, kdyby tohle udělal! Co Darrelovi, ani Arsenovi by to neprošlo, to se naprosto zbláznil? "DELIJAHU!" Vřísknu na něj podrážděně a ze světle šedého dne se stává zase pěkně rychle téměř černý. Rychle mi vyletí ruka a o sekundu později přistane prudce na chlapcově tváři, ještě ve chvíli, kdy chudák zhypnotizovaně zírá do mého výstřihu. Následně prudce vstanu, přitom ho chytím za onu ruku, kterou se mě chytnul za stehno, pravděpodobně do něj dost neomaleně při tom vstávání drcnu hrudníkem a následně jeho ruku, kterou, jsem, jak bylo před chvíli zmíněno, držím, zkroutím směrem dolů a jakokdyby ven, takže mu ji prostě nějak divně zkroutím, možná to trochu rupne, co já vím, sebeobrana není můj šálek čaje. "Tohle si nech pro Olssonovou!" vmetu mu rozčíleně do obličeje, poberu si rychle věci, vrhn una něj jeden těžce nenávistný pohled a pak se vyřítím z kupéčka pryč. "Kreténe," utrousím na odchodu ještě a pak vážně už zmizím. Pokud jsem někde cestou zahlédla Olssonovou, asi sem jí darovala jeden povýšený, samolibý úsměv a pak hurá ven. Nikdy jsem se netěšila z vlaku ven tak moc, jako teď, ale to mě přejde ve chvíli kdy spatřím Týtýkreténa, jak tam čeká, přímo před tím kupéčkem, ve kterém jsem byla, jako kdyby věděl, kde budu sedět. "Nech si ten výraz pro sebe, mladá dámo." Začne rovnou, když spatří můj nevrlý úšklebek a přeměří si mě pohledem. "A co to máš na sobě?" dodá, když nic neříkám, ale popravdě ani teď ho nevnímám, pohledem najdu bloudícího Darrela a bůh ví proč, ať už se dívá, vyšlu k němu jeden extrémně zoufalý pohled, jako bych čekala, že ho to vůbec bude zajímat. Vzpamatuj se, Ariano, je to Darrel. "Nejsi můj otec." Ohradím se krapet drze a hned toho lituju. "Nejsem. Tvůj otec tě ale očividně vůbec nepostrádá." Pokrčí lhostejně rameny a otočí se k odchodu, Chriss, který tam celou dobu stál jako prkno a snad poprvé mlčel jako mrtvola, mi vezme kufry a já se taky musím dát do pohybu, přičemž si dovolím ještě jednou pohledem zabloudit a najít nějakou známou tvář, i když asi marně. Pokud najdu někde Ezru, i přes to, že jsem mu pravděpodobně zničila palec a má teď na tváři můj otisk ruky, vrhnu na něj jeden zoufalý pohled, jako předtím na Darrela, ale hned se vzpamatuju a přidám k tomu takový ten těžce nenávistný pohled, který dokáže zabít sebelepší rozjetou konverzaci a přitom dá jasně najevo, že jestli se ke mně přiblíží co jen na tři metry, osobně ho vykastruju, vykuchám, zabavím mu oči a ty přišiju na jeho ruce, které pak uřežu a vyudím, stejně jako zbytek jeho těla.

>>>

_________________

Bylo to zvláštní a milé, mít v kupé někoho, s kým si můžete popovídat, no, třeba o kočkách. "Kočky jsou víc své, i když, ne že bych to věděl s jistotou, já psa niky neměl," pokrčil rameny. Ne že by si psa nikdy nechtěl pořídit, ale to cestování do Norska a tak, rodiče měli většinou za to, že je lepší, když psa nebudou opouštět a nechávat ho doma, a to i když tam vždy zůstávali alespoň babička Marte s dědou.
Když se o chvíli později Daník zeptal na ty lektvary, Flá trochu neochotně přikývl. "Je to jediný předmět, kdy přeřeknutí neovlivní výsledek," pokrčil rameny, "ono se mi totiž jinak vždycky povede zkomolit formulku." To se mu sice moc dobře nepřiznávalo, jenže měl pocit, že kdyby to neřekl, možná by mohl znít nafoukaně, že mu jdou lektvary. A to on zase nechtěl. "Ale tak, každému jde něco," dodal s mírným pousmáním.
Dokonale při božíčkovi Flávovi zrudly uši. "Jeg vet litt,"(Něco málo umím) přiznal v Norštině, "teda jakože, eh, něco málo umím, jinak bych se nedomluvil s vlastní babičkou a dědou, ale moc toho není. Žít bych tam nemoh, ten jazyk je děs běs," dodal se zazubením.
"Ve výsledku jsme na tom asi oba dost podobně, ačkoliv my nemáme v rodině blázna strýčka ale jsme za blázny všichni," pokrčil nakonec rameny ohledně rodiny Chápejte, mít mamku věštkyni a ještě jezdit rok co rok do Norska? Nehledě na to, že Flá byl známý po celé čtvrti jako ten podivný kluk, co vypadá jako holka a má rád růžovou, že jo.
Když pak Daník povídal o svém muzickém umění, Flá se jenom usmíval a kupodivu, tohle ho opravdu zajímalo. On sice kdysi chodil na hodiny flétničky, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Poněvadž ono se těžko hraje nějaká melodie, když po prvních pár tónech zapomenete, že foukáte do flétny, a začnete přemýšlet o všem možném a nemožném. "Páni, to je boží," vydechl jenom obdivně a snažil se rozpomenout, zda si někdy Daníka, hrajícího ve spolce všiml. Dost možná ano, ale chápejte, Flavi, paměť, roztěkanost a tak.
S úsměvem pak podal Daníkovi kakao (hrozně milé, když se někdo neštítil něčeho, čeho se předtím Flavík dotkl, a trochu zvláštní) a do konce cesty náhle nezbývalo moc času. Netrvalo dlouho, a oni skutečně dorazili do Londýna.
"Někde by tu měli být," opáčil ohledně rodičů, když už stáli před vlakem, a Flavík, svírajíc v náručí notně zmateného kocourka, se snažil najít známé tváře mamky s taťkou mezi davem, "na tebe tu někdo čeká?"
Po chvíli to byla samozřejmě paní Eöbergssonová, kdo zaklepal Flávímu na rameno. "Dobrý den, pánové, tak jak bylo v Bradavicích?" usmála se pohledná žena s plavými vlasy, a úsměv se odrážel i v modrých očích, zahalených podobnou mlhou jako očka jejího syna. I hlas jevil stejné známky zastřenosti, jaké měl v hlase sám Flavius. Samozřejmě, že s její éterickou bytostí přivlála i vlna kořeněné vůně vonných tyčinek. "Ahoj, mami," pousmál se Flá, podal matce kočku a případně představil i Daníka, pokud dosud neodešel. Poté pravděpodobně oba Eöbergssonové počkali, až (a jestli vůbec) Daník najde svou rodinu, a Flaví se s ním s vřelým úsměvem a "Hezké prázdniny a ahoj v září" rozloučil.

>>>

_________________

C4
Xandy kupé

Samozřejmě, že už to bylo jedno, protože jsem se za ní rozhodl. Bylo pozdě na to říkat si co by kdyby a litovat svého rozhodnutí, a popravdě? Možná jsem toho, že jsem jí o svém původu řekl až teď, tolik nelitoval. Chtěl jsem jí na to něco ještě říci avšak zaskočila mě její slova. Očividně si neuvědomovala, že mluví na hlas. "Ale já ti důvěřuji, jen.. Prostě jsem se bál," šeptl jsem a už po několikáté jsem svůj pohled stočil pryč od Anabelle. Bylo mi hrozně z toho, že brečela, protože jsem věděl, že brečí kvůli mně.
Připadalo mi to jako celou věčnost co jsem tam tak stál, za jejími zády, čekajíc jestli se otočí nebo bude pokračovat v cestě. Když se však otočila zpět ke mně, rty jsem zkroutil do menšího úsměvu. Neopustila mě i přesto všechno. A nebo se mi teď chystá vysmát do očí a odejít hned potom. A k mé úlevě se nic takového nestalo. "Ty se nemáš za co omlouvat," broukl jsem a pozvedl jsem ručku, abych jí utřel slzy z jejích tváří. Byl jsem neskutečně rád, že jí bylo jedno jakého jsem původu, i když kdo ví jak dlouho jí takové mínění vydrží. Přeci jen, o prázdniny by se všechno mohlo změnit. Pochyboval jsem totiž o tom, že by se její babička smířila s tím, že se baví s kouzelníkem mudlovského původu. Jenže nad takovými věcmi jsem nemohl teď přemýšlet, protože Anabelle byla zničeho nic až moc blízko a já prostě nevěděl co s tím dělat. Slzy jí stále stékaly po tvářích a moje první myšlenka byla, že je roztomilá. Po chvilce ticha a zírání do jejích nádherných očí jsem překonal tu zbylou vzdálenost mezi námi a než jsem si to stačil nějak více rozmyslet, přitiskl jsem své rty na ty její a.. Přesně v tu chvíli začal brzdit vlak a já měl co dělat, abych se udržel stát na místě.
Do uliček vlaku se začali hrnout studenti, avšak já jsem stál na místě s přiblblým úsměvem a probodával jsem Zrzku pohledem. "Už se nemůžu dočkat až spolu strávíme prázdniny," prohodil jsem po chvilce když mi došlo, že už jsme vážně na místě, a protože jsem se nechtěl setkat s nějakým členem Andiny rodiny, rozhodl jsem se rychle vypadnout. "Budu očekávat tvou sovu," broukl jsem když jsem i se svými věcmi procházel kolem ní. Na místo normálního "ahoj", jsem jí na rozloučenou vtiskl pusu na tvář a stále s přiblblým úsměvem jsem vyšel z vlaku kde jsem si po chvilce odchytil rodiče, abych o chvilku později společně s nimi zmizel někde v Londýně.
>>>

_________________

Arsen stejně nedokázal pochopit, proč Cassidy trpí takovou spavou nemocí, ale byla pravda, že se k němu často cpal do postele v pozdních nočních hodinách, kdy už Arsen neměl energii ho vyhodit do svého. Naoko vážně se zamyslel a nakonec z něj vypadlo: "Radši vynaleznu silnější spací prostředek." Zašklíbil se; tohle nemohlo být zdravé, v noci nespat a ve dne si hýčkat kruhy pod očima. Ani jemu samotnému se to vůbec nelíbilo a měl pochyby o tom, že nějaká térovitá hmota by to měla záhadně napravit.
Na okamžik ztuhl a zbledl, když Cass položil tu řečnickou otázku, která sice měla být vtipem, ale Arsen na ni nemohl jinak než vybafnout: "C-co to meleš?!" A následovala řádka zažbrblaných námitek, popuzeného brblání a rozhozeného šermování rukama. "Samozřejmě že ne... u Merlinových vousů... to by nikdy... já ne-..." Zhluboka se nadechl a se skeptickým výrazem zmlkl, až když od jejich kupé odpelášila chudák paní s pojízdným vozíkem naloženým sladkostmi. Pomalu, netečně přenesl pohled od dveří ke Cassovým rukám a košili, kterou držely, pak tázavě ke Cassově obličeji, a potom ještě už naprosto rezignovaně ke Gwen ve dveřích. Tentokrát Arsen semkl rty a vypadalo to, že to zůstane bez komentáře, jen škubl košilí, aby ji vytrhl, a bleskově si pozapínal knoflíčky (sám), aniž uhnul před Gwen pohledem.
"Trevithickův obličej vypadal loni po uhrech ještě hůř," odtušil a poctil Cassidyho ublíženým pohledem. Je to venku. Teda, skoro. Finley, příští rok na tréninku zařídím, abys umřel. Já jsem v hajzlu především, co budu dělat?! Nastoupila vnitřní panika, ale kupodivu zaměřil klidně znovu šedé oči na Gwen, která vypadala naštěstí celkem vyrovnaně. "Čau. Není to, jak to vypadá," prohlásil čistě pro pocit, že marnosti ještě nebylo dost. Kentauři si už zastříleli Darrelovi kdysi do ucha, možná byl prostě jen na řadě. "Dravé kmeny kůrolezů prý někdy vyškrábou lidem oči (ne, Cassi, to Riley taky nedělá... asi). Výlety do Zakázaného lesa jsou prostě nanic," shrnul co nejnevinněji situaci smetáčkem na lopatku. Sice už se blížili pozvolna do Londýna, ale gentlemansky shodil nohy dolů, jestli si tu náhodou Gwen nechce vybrat místo k sezení.

_________________

Chodba

Jak již bylo řečeno, Ginger se vydala dále do vlaku, aby našla Ezru nebo Darrela. Po cestě mávla na pár známých, včetně odcházející Maeve, a pak bohužel našla konečně Ezru. Ve velmi zvláštní pozici a příliš blízko Arianě, aby se to Ginger líbilo. Navíc stačil jediný pohled na to, kde měl ruku, a kde skoro měl obličej, aby v Ginger hrklo. Zarazila se na místě a úsměv jí vymizel z tváře. Zhluboka se nadechla a vrhla po Ezrovi rozzuřeným pohledem někoho, na kom právě byla spáchána velezrada, pevně semkla rty, rychle zamrkala, otočila se na patě a vypadla z vlaku jak nejrychleji byla schopná. Po Darrelovi už se nesháněla, takže jí o něm vyprávěli až rodiče, kteří mu dříve zamávali a popřáli pěkné prázdniny, a paní Olssonová ho samozřejmě nezapomněla pozvat na prázdniny k nim, kdyby chtěl, a kdyby mu to rodiče dovolili. Ginger ale bylo všechno tohle jedno, protože zuřila, a zůstat tam o chvilku déle, musela by Arianě Harringtonové smýt ten povýšený úsměv z obličeje. K tomu se naštěstí ale nedostala, a tak se spolu s rodinou, která nechápala, co to do jejich pubertální dcery zase vjelo, vydala na slavnostní oběd do města, odkud se pak přemístili k babičce do Švédska.

>>>

_________________