Yvonne sice neměla ani ponětí, jaká asi taková chuť levandulové zmrzliny může být, ale byla pevně přesvědčená o tom, že jí bude chutnat. Že tak možná dělala z počínajícího kamarádství něco mnohem vážnějšího, než vůbec musela, jí bylo jedno. „Jestli chutná tobě, tak bude určitě chutnat i mně,“ prohlásila rázně směrem k dívčině, kterou ještě ráno prakticky neznala a nevěděla o ní ani zbla. Upřímně doufala, že se jí o Veronice bude zdát, a teď to vnímejme bez mírně úchylného podtónu. Tak by totiž mohla zjistit, jestli má snaha o kamarádství vůbec nějaký smysl.
V tu chvíli jí Ničina maminka potvrdila, že by nakupování skutečně bylo vítaným zpestřením dne, a Yvonne nezkušeně pozvedla jeden koutek do váhavého poloúsměvu. Nešlo jí to, pročež toho nechala. „To bych byla moc ráda, děkuju,“ zabroukala tedy jako slušně vychovaná mladá dáma, kterou ostatně i byla, a složila si ručky do klína, jelikož najednou nevěděla, kam s nimi. „My bydlíme taky tady v Londýně, poblíž Kensington Gardens,“ prohlásila Yvonne dodatečně, kdyby to Veronicu náhodou zajímalo, a zvědavě nakoukla na adresu, kterou dostala výměnou od její maminky. Bylo jí trochu líto, že její nejspíš nová kamarádka už musí jít, ale na druhou stranu chápala, že ne všichni musí v Kotli čekat na nedochvilné bratry. Na rozloučenou světlovlasé dívce zamávala, a raději se ani nepokoušela o úsměv, protože by dopadla nejspíš jako hladový žralok.
O patnáct minut později do dveří Děravého kotle vpadla známá postava a Yvonne se nespokojeně zamračila. Kde byl Quentin celý den? To nemyslel na to, že tu na něj čeká? „Promiň mi to,“ omlouval se bratr už ode dveří, kde se mu podařilo zaháknout rukávem o kliku a musel se tedy vyprošťovat, „Gringottovi mě zdrželi. Něco s klíčem,“ pokrčil Quentin rameny a vykouzlil úsměv neviňátka. Yvonne měla svého bratra moc ráda na to, aby se zvládla zlobit dlouho. „Už to prosím nedělej,“ kývla jenom vážně a měla se k odchodu. Placení bylo na Quentinovi, jelikož Yvonne ve svých jedenácti letech zrovna moc peněz neměla – nikdo jí totiž žádné nesvěřil. „Asi jsem si našla kamarádku.“

>>>

_________________

<< nádraží (bez postu)

Adam neměl v plánu hned po příjezdu do Londýna zamířit domů, nic ho tam netáhlo. Pochyboval o tom, že rodiče vůbec věděli, že se má dneska vrátit. Určitě netušili ani to, že před pár dny skládal zkoušky náležité kouzelnické úrovně – byl jim zkrátka ukradený. Už si na to ale pomalu zvyknul, nic jiného mu ani nezbývalo.
To byl důvod, proč z nádraží s kufrem a přepravkou s kocourem zamířil na Příčnou ulici, konkrétně k Děravému kotli, aby si tam na den dva zabral pokoj. Chtěl si odpočinout po cestě a připravit se na ten šílený příjezd domů, a kromě toho doufal, že se mu podaří zjistit, jak se vyvíjí situace mezi rebely a ministerstvem. Ještě nebyl plnoletý, takže sám do toho nemohl nijak výrazně zasahovat, ale to neznamenalo, že by mu bylo ukradené, jak si rebelové vedou.
Jakmile dorazil k Děravému kotli, dlouho neokouněl a vešel dovnitř. Pohledy zdejších štamgastů, které se k němu okamžitě upřely, zvládl ignorovat bez mrknutí oka, a zamířil rovnou k hostinskému, aby ho poprosil o nějaký levný pokoj na dvě noci. Peněz už mu moc nezbývalo, takže pokud nechtěl umřít hlady, déle zůstat nemohl. Dostal klíče, takže se v lokále dlouho nezdržoval a s kufrem i prskajícím Godrikem se po schodech vydrápal k pokojům, aby našel ten svůj. Pokoj za moc nestál, ale Dámo tu hodlal jenom přespávat, takže byl přesvědčený, že to tu nějak přežije. Nechal tu kufr, vypustil tu chlupatou potvoru, která fungovala lépe, než hlídací pes, a pokoj zase opustil. Ačkoliv si ve vlaku koupil nějaké drobnosti, měl hlad, takže hodlal podstoupit riziko toho, že si dole v lokále dá nějaké jídlo.
Objednal si polévku, která naštěstí nebyla hrachová, a malinovou limonádu, a usadil se k jednomu z volných stolků. Přitom sledoval lidi kolem, kterých tu s blížícím se večerem přibývalo, a snažil se pochytit, o čem se baví. Třeba zaslechne něco zajímavého.

_________________

>> Londýn

Riley dnes prvně za celých těch pět let, co byla studentkou Bradavic, odcházela z nádraží bez doprovodu. Paní Butlerová měla až příliš práce na ministerstvu, než aby se mohla uvolnit a svou dceru vyzvednout tak, jak to mívala doposud ve zvyku. Inu udržet si práci, o kterou si zkrátka nemohla dovolit přijít, vyžadovalo, aby nikomu nezavdala sebemenší záminku k tomu ji vyhodit. Riley si nestěžovala. Už nebyla škvrně. Dovedla si s kufry poradit sama a svézt se těch pár stanic autobusem až domů. Že přijela do prázdného bytu, také nebyla žádná šokující zpráva, když bydlela pouze s mámou... Že jí ale sotva po půl hodině od příjezdu ty čtyři stěny začínaly připadat skličující - to byla velká novinka.
A tak se stalo, že se mladá zmijozelka pouze převlékla, načmárala na kus papíru vzkaz pro mamku, ačkoliv si byla takřka jistá, že se vrátí domů dřív, než by si ho dotyčná vůbec našla, a zamířila se provětrat ven.
Po krátké procházce skončila u Děravého kotle. A když už se Riley nacházela přímo před dveřmi proslulého hostince, rozhodla se, že už si rovnou může zajít na jednu dýňovou šťávu. Jakmile si proto překontrolovala, že má dostatečný peněžní obnos, vlezla dovnitř a rovnou si jednu dýňovku objednala bez toho, aby se pořádně rozhlédla, jestli vlastně je kam si sednout. Ostatně... Vždycky se nějaké místo najde...
Jenže... Jak se tak už i se skleničkou otočila čelem ke stolům, zjistila, že byly takřka všechny obsazené. (Samozřejmě tu byla možnost sednout si támhle do rohu poblíž chlápka podivína s až nebezpečně prázdnou lahví před sebou, ale... Tu možnost rovnou to zavrhla. A u stolu, kde někdo rozlil něco lepkavého, se jí také vysedávat nechtělo.) Riley už se skoro smiřovala s myšlenkou, že si dýňovou šťávu vypije u baru vestoje - protože na ty vysoké židle šplhat protě nebude -, když tu jí oči zalétly do míst, kde se nacházel Adam.
Zmijozelka byla postavena před těžké dilema. Sama tady a na bolavých nohách nebo tam s ním u normálního stolku a na normální nelepkavé židli? Kolej vem čert! Riley tu odmítala postávat jako idiot. A s tím si to neomylně zamířila přímo k němu.
„Nazdar,“ oslovila ho zpříma. „Ta židle tu na někoho čeká, nebo se můžu připojit?“ přešla rovnou k problematice ,nemám si kam sednout´. A vzápětí si asi uvědomila, že jestli ona zmíněná židle na někoho doopravdy čekala - bylo-li to vůbec možné, aby židle na někoho čekala -, zmijozelka ji stejně neměla v plánu okupovat moc dlouho, takže... „Hm. Máš jedno,“ odpověděla si, než by stačil Adam cokoliv říct a rovnou si udělala pohodlí. „Rezervaci nevidím a spolužáci si mají vycházet vstříc, ne?“ koukla na Huntera takřka vyzývavě - mezikolejní vtípek, víme -, načež si přehodila nohu přes nohu na znamení toho, že se odsud ani nehne, dokud si nevypije svou šťávu... „Dobrou chuť - mimochodem,“ popřála mu pak ještě s úšklebkem, načež se začala věnovat upíjení dýňovky.

_________________

<<<

Samantha se úspěšně zbavila táty, který si potřeboval něco zařídit u Gringottových, a tak se vydala sama do Děravého kotle, kde měla na tátu počkat. Oděna byla dle svého osobitého stylu, tedy měla zářivě žluté šortky oblečené přes po kolena dlouhé mnohobarevné, geometricky vzorované legíny, na nohách růžové tenisky, a nahoře vytahané bílé tričko s krátkými rukávy a černým tučným nápisem SNOBE!. Vlasy měla smotané do rozcuchaného drdou, a pár volných pramínků měla zastrčených za ušima.
S hrdým výrazem, který se dle jejího mínění měl rovnat Jamesi Bondovi, agentovi 007, otevřela dveře hostince a chvilku v nich pro efekt zůstala, načež si pomalu posadila tmavé brýle na temeno hlavy a vydala se k baru, u něhož se vyhoupla na barovou stoličku. "Ohnivou Whiskey, prosím!" řekla, a poté, co se na ni Tom zadíval, jestli to myslí vážně dodala beze známky studu a s širokým úsměvem: "Dobře, tak teda kaktusovku." Když ji dostala, začala ji brčkem usrkávat a při tom se na stoličce chvilku točila sem a tam a přejížděla pohledem místní osazenstvo, než jí pohled padl na dívku s chlapcem, sedícími u jednoho stolu. Nevypadali dostatečně staře na to, aby už to byli dospěláci, a jelikož dnes měli přijet studenti z Bradavic, a byli v kouzelnickém podniku, Sam si vyvodila, že to budou studenti, tedy její budoucí spolužáci, tedy zdroj informací, o který přeci nemůže přijít.
Seskočila ze stoličky a vydala se k těm dvěma, načež se k nim posadila a přejela mezi nimi soustředěným pohledem v přimhouřených očích, zatímco upíjela brčkem svojí limonády. "Ahoj," začala prostě a s ducnutím položila sklenici na stůl, na který předtím nezapomněla položit podložku. To bylo zatím z její strany vše, protože jinak by ji mohli považovat za blázna, a i když to byla lákavá představa, protože pak by si mohla na bláznivou hrát pokaždé, co by tyhle dva potkala, prozatím tuto možnost odložila. Každopádně se vůbec netvářila jako že je vidí poprvé v životě, a rozhodně nebyla z jejich přítomnosti nervózní, o čemž svědčilo jak pohodlně se opřela v židli a jak si sebevedomě natáhla nohy pod stůl.

_________________

Adam sice poslouchal, kde se co šustne, ale pohledem kolem sebe moc často nebloudil, asi ze strachu, aby nezahlédl něco, co zahlédnout opravdu nechtěl. Nebylo proto divu, že si příchodu své zmijozelské spolužačky vůbec nevšiml, a nepatrně sebou trhl, když ho oslovila. Pomalu k ní zvedl pohled, zkoumavě si ji prohlédl, a pak nechal své rty zvlnit se do nevýrazného úsměvu. „Ahoj,“ pozdravil a na okamžik zabloudil očima ke zmiňované židli. Pak zakroutil hlavou. „Nečeká,“ odvětil stručně, což by se zároveň dalo považovat za souhlas, ať si Riley přisedne. Kolem už totiž moc místa k sezení nebylo, a Adam nebyl takový trouba, aby jí nechal stát, nebo sedat si k nějakému opilci. „Děkuju,“ pousmál se, když mu popřála dobrou chuť, a dopřál si ještě pár soust polévky, než znovu promluvil. „Myslel jsem, že všichni teď po té dlouhé cestě vlakem s úlevou zapadnou domů,“ podotkl a tázavě povytáhl obočí, čímž se zřejmě ptal, co tu Riley vlastně dělá. Teď, večer, a sama.
S polévkou udělal Adam rychlý proces, protože měl vážně hlad, a prázdnou misku pak odsunul stranou, aby nepřekážela. Krátce se na Riley zadíval, ale jeho pozornost vzápětí zvládla upoutat ta malá holka, která se přiblížila k jejich stolu a bez dovolení se tu uvelebila. Co bez dovolení, hlavně bez špetky studu. Dámo vyklenul obočí a upřel na ní pohled. „A-ahoj,“ vypadlo z něj trochu zaraženě. „Co tu děláš? Vy se znáte?“ zeptal se a zašermoval prstem mezi Riley a Samanthou. Bylo by to logické vysvětlení toho, proč si to sem dívka tak nakráčela a usadila se tu, jako by jí to tu patřilo. Úplně cizí cvrček by tohle neudělal, nebo jo? Každopádně, Adam nechal další mluvení na Riley – on nebyl ten, kdo by zvládl trousit sarkastické poznámky typu „kde máš maminku?“ a „ztratila ses?“ nebo rovnou upřímné „padej odsud“.

_________________

Riley na Adama přemýšlivě pohlédla. Tak trochu čekala, že ji od stolu doopravdy začne vyhazovat nebo se alespoň bude tvářit velice nelibě, že se mu sem nacpala zrovna ona. Rozhodně tedy nepočítala s milými úsměvy.
„No všichni očividně ne,“ zareagovala a významně na něj pohlédla. Taky nevypadal, že by zrovna pospíchal domů. Alespoň podle toho že se raději ládoval místní polévkou než domácí. Mimo jiné tak jeho nenápadnou otázku, co tu dělala, smetla ze stolu. Nepotřebovala šířit, že se jí zčistajasna nechtělo trávit čas ve zpustlém bytě, kde by jen civěla do zdi a s největší pravděpodobností si tak akorát přivodila chmurnou náladu. Bezcílného přemítání si poslední dobou užila ažaž. „Tvoje máma vaří tak špatně, že sis radši dopřál místní delikatesu v podobě...“ Riley se trochu naklonila dopředu, aby si mohla jeho rychle ubývající večeři prohlédnout trochu víc zblízka. Když se jí druh polévky ani po chvíli nepodařilo identifikovat, pozdvihla obočí. „Nazelenalé průhledné břečky?“ dořekla. „To vypadá, že Tom má nového kuchaře. Když jsem si tu kdysi dávala něco podobného já, mělo to poněkud... Hustší konzistenci,“ dodala s úšklebkem. Adamovi to ale očividně chutnalo, když už po chvíli v talíři nezbyla ani lžička...
A následně se k nim připojila ta malá cácorka. Riley si kriticky prohlédla její osobitý styl oblékání. Zvláště ten nápis na tričku ji vážně zaujal. Vzápětí jí podobně zaraženě jako Adam pokývla hlavou na pozdrav. Užuž se chtěla zeptat, jestli to je snad nějaká jeho příbuzná, že si k nim tak bez váhání přisedla, ale nebelvírák ji předběhl. „Možná?“ odvětila mu na otázku, jestli Samanthu znala, neurčitě, zatímco si mladší dívku přemýšlivě prohlížela. „Nejsi náhodou ta prvačka, co letos furt omylem lezla na klučičí záchodky místo holčičích?“ zeptala se zpříma a na slovo ,omylem´ dala obzvláštní důraz. „Vůbec to teď nějak frčí... Hrozný. Člověk by řekl, že když už si mezi sebou dáváte takové.. Dětinské úkoly, tak přijdete s lepší výmluvou, než že jste se spletli.“ Riley si nad tím protočila očima. „Pro příště bych se aspoň ráda pobavila, jo?“ A tím svou vsuvku alá ,ze života bradavického prefekta´ ukončila. Rázem se jala opět upíjet dýňové šťávy.

_________________

"Ne," odvětila s naprostým klidem Samantha, a přihodila i osobitý úsměv, zatímco se vnitřně bavila nad tím, jak se jí ty dva povedlo rozhodit. Každopádně mohli reagovat mnohem hůř, takže zatím u ní měli plusové body. Když na ni pak ta tmavovláska vyrukovala s klučičími záchodky, Samantha se zašklebila. "Fůj, to někdo fakt dělá?" protáhla s jasným znechucením, "Já bych na klučičí záchodky nikdy nevlezla, teda pokud by tam nebylo něco zajímavýho, ale sestřenky tvrdí, že na klukách do určitýho věku stejně nic není," dodala a pousmála se. Pak se zase natáhla pro svou limonádu a ty dva si prohlížela, protože jí velmi lichotilo, že ji považují minimálně za prvačku, a nemusela přeci jít hned s pravdou ven. Faktem bylo, že Samanthu vždycky bavilo lhát, speciálně když to bylo pro tak dobrou věc, jako to, že se jí povedlo zmást dva starší studenty, kterým odhadem muselo být už minimálně čtrnáct. Což proti jejím necelým jedenácti bylo vážně něco, a byli už vlastně skoro úplně dospělí. "Takže, jak se těšíte na prázdniny? Konečně na chvilku doma, co?" nadhodila, "Mimochodem, pardon, že jsem se k vám tak vetřela, ale pochopte, že je lepší zvolit spolužáky než chlápky, co obchodujou s hadími vajíčky, no ne?" dodala s lehkým protočením očí, jako to dělaly správné puberťačky, aby kompletně zakryla pochyby o svém věku - tedy v to aspoň doufala.

_________________

Adam se v konzumaci polévky trochu zarazil, když ji Riley označila za nazelenalou průhlednou břečku. Zadíval se do svého talíře a ušklíbl se. Když se na polévku takhle zpříma díval, měl pocit, že mu ten pohled oplácí. Ale nechutnala zase tak špatně, Dámo už jedl horší věci. A nakonec tu břečku úspěšně dojedl a ani neměl pocit, že by se o něj měly pokoušet žaludeční vředy. „Moje máma nevaří,“ odvětil a pokrčil rameny. „A když náhodou jo, tak to stejně není žádnej zázrak,“ přiznal. Když byl menší, máma vařila poměrně často a docela dobře, ale poslední dobou už to nepraktikovala. Adam si zvykl.
Když se Riley rozpovídala o vetřelkyni na klučičích záchodech, Adam těkal očima mezi oběma dívkami a sledoval jejich výrazy. Ta malá nevypadala, že by ji slova Zmijozelky vyvedla z míry, takže kdo ví, zda byla vina, nebo ne. „Tady někdo obchoduje s hadími vajíčky?“ povytáhl obočí a rozhlédl se kolem sebe. Pak se ale očima vrátil k Samantě a zkroutil rty do nesouhlasného šklebu. Kdepak, on se domů moc netěšil. Ale pozitivní na tom všem bylo, že pokud si najde brigádu, doma se ani moc zdržovat nebude. A on brigádu potřeboval, protože byl bez peněz. „Já budu pracovat,“ pronesl stručně, jak měl ve zvyku, a pokrčil rameny. Adam už dávno nevnímal prázdniny jako období volna, kdy si může užívat zábavu s kamarády, cestovat a dělat hlouposti. Z toho předčasně vyrostl.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se po chvilce nejmladší osoby z jejich skupinky a tázavě vyklenul obočí. „A do jaký koleje chodíš?“ dodal, protože to, že dívka v Bradavicích už byla, jí uvěřil. Mezi prváky by docela zapadla.

_________________

„Ale stejně se musíš tvářit, jako by to nějaký zázrak byl, když už si jednou ten čas něco uvařit fakt najde,“ zareagovala Riley pohotově na Adama v rámci debaty o rodičích a jejich kulinářských dovednostech.
Vzápětí se zmijozelka otočila na Samanthu a souhlasně pokývala hlavou. „Tenhle názor se nestyď šířit,“ přitakala. „Myslím to s těmi záchodky.“ Protože poznámkou o klucích a určitém věku by se odmítla zabývat i v příhodnější společnosti pubertálních holek, co taková témata byly schopny probírat klidně celé hodiny. Ne že by tedy Riley někdy dostala šanci se podobných dívčích sezení účastnit.
Riley se raději dál věnovala svému pití a jen ty dva mlčky poslouchala. „Někteří vypadají, že by mohli obchodovat s podstatně horšími věcmi,“ podotkla s očima upřenýma na podivína, k němuž se předtím podobně jako Samantha odmítla usadit. Raději ale zrak brzy odvrátila.
„Pracovat? A kde?“ otočila se Riley zvědavě na Adama po jeho strohém oznámení. Sama pak na dívčinu otázku ohledně prázdnin jen pokrčila rameny. „Asi není na škodu na chvíli změnit prostředí a být doma. Žádné učení, žádní profesoři, žádní spolužáci,“ poznamenala neurčitě. A vzápětí těkla očima po Adamovi a kupodivu taktně dodala: „Teda... Nic ve zlém.“ Nakonec se zvídavě zadívala na Samanthu, kterážto se jim měla představit a prozradit kolej.

_________________

"Vynasnažím se," odvětila diplomaticky Samantha, ale udělala si vnitřní poznámku, že jakmile se dostane do Bradavic, půjde ty klučičí záchodky prozkoumat. Jestli tam někdo chodil, a nebylo to správné, hodlala zjistit, proč. Po zmínce o zdejších podezřelých individuích se Sam k oběma trochu naklonila a spiklenecky polohlasně prohlásila: "Slyšela jsem, že se tu jednou někomu podařilo prodat slimáka za třicet galleonů, no chápete to? Ten kupec musel bejt děsně naštvanej, když zjistil, že po jeho požití nezkrásní!"
"A to už můžeš, pracovat? Vždyť ještě nemáš vystudovanou školu ani nic," zeptala se zvědavě. Její sestřenice byly slušně za vodou, a s maminkou se o brigádách nikdy nebavila, tím pádem žila v domění, že abyste mohli pracovat, musí vám být aspoň osmnáct. Tedy pokud jste nebyli jako ty děti z knížek a nepracovali jste odmalička, protože jste museli, pochopitelně. Na Rileyinu odpověď pouze chápavě přikývla, protože se ještě nebavila s Amandou, od které očekávala veškeré školní drby, a jedinou profesorku, kterou na škole znala, byla její babička, a o té se bavit nechtěla, protože by se mohla zapomenout, a tihle dva prostě nesměli vědět, že je její vnučka. Ne, že by se za to styděla, ale potřebovala si zachovat tajnou image. "Samantha, ale říkejte mi pokud možno Sam. A chodím do Nebelvíru, vy?" odvětila poté chlapci bez sebemenšího náznaku nervozity, i když se tu pohybovala na tenkém ledě, vzhledem k tomu, že ani jeden z nich už neměl školní uniformu, a dost dobře mohli být z Nebelvíru. Samantha každopádně spoléhala na to, že jenom její babička je takový poděs, aby si pamatovala úplně všechny Nebelvírské, a že tak velké děti, jako byli tihle dva, se o prcky už nezajímají. Což bylo nesmírně nefér a podle ní pěkně trapné, ale na to, aby o sobě mohla dát vědět celé škole, si musela ještě dva měsíce počkat.

_________________