<<< Domov - Letaxová síť - Kotel

Kolem poledne nebyla Příčná ulice tak přelidněná jako obvykle. Romeo kráčel vedle své matky, oba dívajíc se vlastním směrem, jako by tu snad ani nebyli spolu. Přesto byl chlapec rád, že mohl vytáhnout paty z domu, a navíc s matkou, a ne s otcem. Ten ráno vyrazil na návštěvu jednoho svého přítele do Walesu, no, a jeho sestra Charlotte pochopitelně stále byla v Bradavicích. Když byli sami dva, Lorette Howellsová najednou vypadala uvolněnější.
"Co přesně budeš kupovat?" zeptal se Romeo matky a poškrábal se za uchem. Venku ještě nebylo takové teplo, jako by se mu líbilo, ale sluníčko nabíralo na síle a za chvilku mělo přijít léto. Konečně. A pak... konečně do Bradavic.
"Chtěla jsem ti už pořídit nějaké učebnice, a když už jsme tady, možná zajít do kadeřnictví," pokrčila rameny Charlotte, jako by jí to vlastně v důsledku bylo jedno. Romeo netušil, že jeho máma nebyla zvyklá na to, aby za ní všechny služby jezdily domů.
"Učebnice? Vždyť je duben. Chci si je koupit sám, o prázdninách, až tu budou nějací spolužáci," poučil svou matku. Měl celé léto rozplánované do nejmenších detailů, a jediné, co mu plány kazilo, byla jeho sestra. Rodiče ho nechtěli do Londýna pustit samotného, ale když bude přesto chtít jet, Charlotte bude muset s ním.
"Dobře, jak myslíš," pokrčila rameny rezignovaně jeho matka. "Takže jdeš se mnou nebo někam jinam? Třeba se podívat do nějakého obchodu?" navrhla, aby nějak vyhověla přáním svého syna.
Ten přikývl a sáhl si k pasu, kde měl váček s penězi. "Fajn. Jdu na zmrzlinu," oznámil Romeo důležitě a odpojil se od mámy.
Když vešel do zmrzlinářství, neobtěžoval se s pozdravem a usadil se ke stolu sousedícímu s tím Juliíným. Chvíli čekal, že ho někdo přijde obsloužit, ale jelikož to vypadalo, že ne, trochu nabručeně vstal a došel si objednat. "Čokoládovou, a hodně," poručil si zamyšleně. S pohárem větším, než čekal, se vrátil ke stolu, a věnoval zkoumavý pohled dívce opodál. Mohla být stejně stará jako on - protože rozhodně nebyla starší, to by byla v Bradavicích, a musela to být čarodějka, jenže nevypadala tak malá, aby jí bylo méně. A Romeo byl pochopitelně zvědavý.
Vzal svůj pohár a posadil se k jejímu stolu, naproti ní.
"Čau," pozdravil jen tak mimochodem, ne zrovna přívětivě. "Kolik ti je? Půjdeš po v září do Bradavic?" vychrlil na ní bez obalu otázky, načež si do pusy nacpal vrchovatou lžičku zmrzliny. "Á - hjo," zamumlal potom ještě s plnou pusou "Já jo," aby věděla, s kým mluví. Vypadala slušně, ale Romea samozřejmě nezajímalo, jestli ji nějak pohoršuje, a tak. Prostě si po čase chtěl promluvit s nějakým vrstevníkem.

_________________

| +

"Powell..."

Julinka sedí, cumlá zmrzlou jahodu a odhodlává se ochutnat zmrzlinu. Jako chápejte, vždyť ta zmrzka mění barvy od růžové, přes fialovou, modrou a zelenou až ke žluté a krvavě rudé. Což se děvčeti líbí, ale trochu lituje, že si k těm jahodám radši nedala obyčejnou čokoládovou. Protože tu zná. A nemusí se děsit toho, že jí třeba nebude chutnat. No a pak dovnitř vejde kluk. Pane jo, tohle asi bude kouzelnický dítě, napadne Julii a po očku pozoruje, jak si kluk objednává. Jo. Uričtě nebude normální, poněvadž jinak by taky neměl ty jejich peníze. Julča uvažuje, jestli ho má oslovit a chtít po něm nějaký to info. Jako třeba jestli taky v září pojede do těch Bradákovic, nebo jak že se ta škola jmenuje. Ale to už jí kluk předběhne a s trochu nerudným pozdravem si přisedne k ní.
Nebuď prosím bručoun, nebuď prosím bručoun, odříkává Žužu v duchu jako nějakou mantru, načež vykouzlí princeznovský výraz a na kluka se usměje. "Ahoj! Bude mi jedenáct, kolik je tobě? A do tý školy pojedu. To asi budeme spolužáci, že jo? Není to super?" gestikuluje nadšeně, načež si strčí do pusy konečně lžičku té měnící zmrzky. To, že kluk mluví s plnou pusou, jí je vážně úplně jedno. "Em en-om jedna u-ás v ro-ině," (Jsem jediná u nás v rodině), mluví úplně stejně jako on s pusinkou plnou zmrzliny, což se vůbec nehodí k těm jejím princeznovským lokýnkám. Jenže ona si nemůže pomoct, je dokonale dětsky nadšená. A tak. A pak si uvědomí, že ta zmzrka mění chuti stejně jako barvu. "A-mrzka e bo-ííí!" (Ta zmrzka je boží!)vypískne nadšeně a narve si pusu ještě víc. Studí to a je to chvíli jahodové, chvíli čokoládové, a pak zase borůvkové, pistáciové... Páni. Páni. Jestli je všechno v tom kouzelnickým světě tak boží jako jejich zmrzlina, tak to si nemohla lepší školu vybrat. To, že by snad o svém původu, nebo o tom, že v rodině jediná umí kouzlit neměla mluvit, to jí vážně ani nenapadne. Vždyť ten kluk vypadá naprosto neškodně. A určitě to nebude bručoun. Třeba jenom trpí nervozitou z cizích lidí. Jo, tak to přesně bude.

_________________

Normální kluk v Romeově věku by se asi zděsil, že jeho budoucí spolužačka vypadá docela jako princezna, ale mladý Howells tak jako obyčejně nepřikládal prvnímu dojmu skoro žádnou váhu. Což bylo dobře, jak se vzápětí ukázalo, protože která princezna kdy mluvila s plnou pusou, co?
Než Romeo pokračoval v rozhovoru, trochu se porýpal ve své zmrzlině. Takhle se ještě nikdy s nikým neseznamoval, dejme tomu, a nevěděl, jak se normálně taková konverzace začíná. Nakonec to ale stejně bylo jedno.
"Mně je jedenáct," odpověděl s trochu samolibým úsměvem. Každopádně ten se za chvíli proměnil ve veselý, protože opravdu našel někoho, kdo je stejně starý a půjde s ním do školy! Navíc Jůlinka se projevila jako energická, což Romeovi perfektně vyhovovalo, a taky mluvila s plnou pusou! Byla mnohem sympatičtější než od pohledu, a přesně proto on raději lidi poznával než hodnotil.
"No, to asi budeme, těším se," převalil Romeo na jazyku lžičku čokoládové zmrzliny a potom nahlédl budoucí spolužačce do poháru.
"Hele, to vypadá dobře, já ochutnám," oznámil jí bez cavyků, napadl zmrzlinový kopeček měnící barvu lžičkou a následně to spolknul. Následně přikývl. "O, e bo-í," odsouhlasil Juliin názor. "Jo, je boží," v překladu do kulturního jazyka.
Tomu dalšímu, co řekla dívka s plnými ústy, sice zprvu nerozuměl, ale pak si význam huhlavých slabik odvodil. "Jediná v rodině? Takže jsi mudla," konstatoval, ale ne nijak jedovatě. Ani proti těm Romeo nic neměl, kupodivu. Naopak ho zajímali.
"Jaký to je, žít prostě.. úplně bez kouzel? To musí bejt strašně nepraktický, ne?" zeptal se jí zvědavě a zdviženým obočím. Pak se usmál a nasměroval do sebe další ne-malou porci čokolády. Tušil, že by měl přijít čas na představování, ale do toho se nijak nehrnul. Svoje divné jméno si mohl nechat pro sebe - a to chudák ještě netušil, jak se jmenuje jeho společnice. Osud má prostě smysl pro humor.

_________________

| +

"Powell..."

Žužu kouká na toho kluka. Je o pár měsíců starší a už hází do okolí takové pohledy. "Tak se kvůli tomu nenafoukni," zazubí se vesele. A rozhodně to nemyslí nijak zle. Ona jenom prostě plácá, co jí přijde na mysl, jak je tak dětsky u vytržení z toho všeho kolem.
"To já taky, fakt moc," přikyvuje a myslí to vážně. Protože ten kluk jí připadá docela normální. Víte jak, ona se bála ježibab a ježidědků, ale kouzelníci vypadají taky jako lidi. A navíc ji kluk nepeskuje, že mluví s otevřenou pusou. Což je taky super. Akorát je maličko zarážející, že si prostě vezme její zmrzku, aniž by se zeptal. No chápete to někdo, vždyť si jí zaplatila ona, a ten kluk jí prostě začne jen tak konzumovat?! Eh, moment, ona vlastně ještě není ta zmrzlina zaplacená. Mamka šla přece do tý jejich kouzlobanky pro peníze. No ale každopádně, když on jí její zmrzku, tak ona tu jeho jíst může taky, že jo? Tak. Jednoduše si nabere lžičku z klukova poháru. I když je to jenom obyčejná čokoládová. Znáte to, oko za oko, zmrzlina za zmrzlinu. "Že jo?" zazubí se nadšeně, jakmile tu čokolžičku čokozmrzky z cizího poháru polkne.
"Co je mudla?" nakrčí Julča nechápavě obočí. Tohle slovo v životě neslyšela. A aby pravdu řekla, zní to jako nějaká nemoc. A nebo nechutný cizokrajný jídlo. Třeba nadívaný šneci. Jo, to zní hodně jako mudla. Hm. Ona není šnek, teda aspoň když se posledně dívala do zrcadla, tak neměla ulitu. "A u vás doma všichni teda jako čarujou, jo?" diví se. To si pak ten kluk ale určitě nepřipadá nijak výjimečně, že jo? Protože u nich doma to umí všichni. A taky musí poslouchat rodiče, poněvadž jim neuletí, když to oni umí taky. Chudáček malej! A tak se na něj Žu povzbudivě usměje, poněvadž právě došla k názoru, že být kouzelník mezi kouzelníkama je fakt pruda a není na tom asi nic zábavnýho. Ale i tak jí to zajímá. Znamená to určitě i něco jinýho, jako že mají doma kouzelnický vybavení, což je určitě děsně boží. "Jaký by to bylo, normální," zasměje se nechápavě, "jaký to je žít s kouzlama? To máte třeba nějakou děsně boží pračku na prádlo a nebo skleníky, kde se vám samy plejou záhony a tak?" nakrčí naopak nosík, protože si to vážně neumí představit, ale pak si zase nacpe pusu zmrzlinou. Taky by se ho mohla zeptat jak se jmenuje, a jestli jeho babička není ježibaba nebo tak něco, ale tohle nutkání zatím potlačí tou zmrzlinou. Možná podvědomě tuší, že se ho na jméno fakt ptát radši nemá, ale spíš ne. Na osud nebo jeho naschvály totiž vážně nevěří.

_________________

Romeo na chvíli stáhl obočí k sobě. Cože, aby se nenafoukl? Nafukují se určitě malé děti, ale ne Ro... Jonathan Howells. Určitě ne. On nikdy nebyl náfuka, jak by mohl.
"Já se nenafukuju," ohradil se hned proti Jůlinčinu nařčení, dřív, než stačil zaregistrovat její úsměv. Krátce se zamyslel, a oplatil jí ho. "Vážně ne," dodal potom, aby to bylo naprosto jasné. Po chvíli mu došlo, že to celé Julča myslela jako legraci, ale nebylo to v jeho genetickém kódu, aby se nějak omlouval nebo opravoval.
Když přišla řeč na ty Bradavice, Romeovi to prostě nedalo. Doma se s nikým o Bradavicích nemohl - jeho rodiče, jak snad velela v jejich rodině tradice, drželi jazyk za zuby. Dokonce i jeho máma! A jeho sestra teď byla pryč, právě ve škole.. Ale i když byla doma, o Bradavicích se s ním bavit nechtěla.
"Hlavně se těšim, až je konečně uvidím. Víš, naši kolem Bradavic dělají strašný tajnosti, a tak toho nevím tolik, co bych chtěl. A z Charlotte, mý sestry, taky nic kloudnýho nevypadne, a to je ve třeťáku. A já ani nevím, v jaký koleji!" rozpovídal se poměrně nadšeně Romeo. Nevychrlil to ze sebe samozřejmě naráz, aby mu společnice náhodou neutekla, ale svoje slova naopak ještě prokládal lžičkami zmrzliny.
Romeo se uculil, když mu ta holka ukradla lžičku z jeho poháru. Přirozeně na tom nic vtipného nebylo, protože to byl jeho pohár, zaplacený, a navíc prostě jeho, ale líbilo se mu, že není taková princeznička jak vypadá. Proto bylo fajn nedat hned na první dojem. A navíc, její pohár mu připadal lepší, takže lžička za lžičku byl dobrý obchod. Ale znova si už brát nemusela.
"Mudla? To je prostě člověk, co neumí kouzlit. Takže ty vlastně nejsi mudla, ale tvoje rodina jo," objasnil s pokrčením rameny. Oni v rodině přirozeně žádného mudlu neměli, a byli pro Romea jednou velkou neznámou, ale samozřejmě věděl, o co jde.
"Ano, u nás všichni čarujou. Jakby ne, jsme čistokrevná rodina, a žádného motáka doma nemáme," odpověděl pyšně a mírně zvedl bradu nahoru. Tohle ho otec naučil dobře, být hrdý na vlastní původ. A jak by ne, Romeo měl dědit. Snad.
Romea strašně zajímalo, jaké to je, žít úplně bez kouzel. Jak řekl, muselo to být hrozně nepraktické. Zkrátka, všechno dělat ručně, a co ta doprava? A.. domácí práce, a zkrátka všechno?
Nad její otázkou se zamyslel. On se o věci jako byla pračka vůbec nestaral. "No, asi jo, dá se to tak říct." pokrčil rameny. "Ale vy, když nemáte kouzla... to jako děláte všechno ručně? A když neumíte čarovat nebo tak, tak to musí trvat strašně dlouho, než se někam dostanete, ne?" pokračoval potom. Právě ho napadala zrovna doprava, jako věc, na kterou se chtěl zeptat. Ono toho ale možná bude víc, jen neměl představu, co všechno by nemohl mít nebýt kouzel. Byla prostě tak přirozená!
"A když mudlové chodí do školy, co se tam učí?" zeptal se ještě. Přece jen, alespoň o tom, co se v Bradavicích učí, něco věděl. Nahlížel do sestřiných starých učebnic.
Romeo si poposedl na židli a znovu se po malé pauze pustil do poháru. Možná by si mohl koupit ještě jeden, protože s sebou měl peněz dost.

_________________

| +

"Powell..."

Žužu se od srdce zasměje, když se kluk začne ohrazovat. Její smích zní zvonivě a uvolněně, tak jak by dětský smích znít měl. "Jasně, jasně, to byl vtip," zvedne ručky ve smířlivém gestu a pořád se mírně pohihňává, což nakonec vyřeší tím, že si dá do pusy další porci zmrzliny. Je fakt děsně dobrá.
O Bradavicích by se byla chtěla dozvědět něco víc, takže jí zazáří očička nedočkavým vzrušením, což v nich ale moc dlouho nevydrží, a objeví se tam spíš překvapený výraz. "Uvidíš? Takže ona ta škola není jako normální? Budeme se učit na zámku nebo tak něco? Poněvadž to by bylo skvělý!"" vychrlí nadšeně a tak trochu si v duchu k Bradavicím přiřadí obrázek Windsorského hradu. Jo, přesně tak. Houby druhá rezidence královský rodiny. To určitě bude jejich škola. "Aspoň máš sestru, která umí čarovat. Ta moje jen leží v knížkách. A druhá bydlí s manželem a prckem," pokrčí rameny. Nezdá se ale, že by jí to nějak vadilo. Ona má sestřičky samozřejmě obě ráda, i když teď brblá. "Koleji? Jako na vysoký? Ubytování spolu a tak?" zajímá se. Její sestra přeci měla bydlet na koleji, ne? Nakonec tam nešla, protože kolejný by stálo majland a rodiče na něj prostě neměli. Navíc byla určitě blbost, aby ségra bydlela na koleji, když má barák sotva půl hodiny od školy, že jo. Samozřejmě, že Juli nezapomíná během toho všeho hovoru a přemýšlení pojídat po lžičkách zmrzlinu, ale snaží se už nemluvit s plnou pusou. Ne že by to klukovi zrovna vadilo, ale víte co, nikdo nikdy neví, jestli vás třeba máti nepozoruje z poza rohu.
Čokozmrzlinu cumlá tiše a pozorně, poněvadž to je asi první a poslední lžička normální zmrzliny, kterou dneska má. Konzumovat víc než jednu lžičku cizího poháru se fakt nesluší. Ne že by teda konzumace té první nebyla už trochu moc, když toho kluka ani pořádně nezná. Ale on si začal. "Aha, takže tyhle mudlové jsou vlastně většina světa, a ty co umí kouzlit jako my jsou výjimeční," vyvodí si z toho, co Romeo říká, a hned si nezapomene udělat vlastní závěr. Jo, tak to přesně je. Oni všichni tady jsou elita lidský rasy, poněvadž umějí kouzlit. Naštěstí se nezdá, že by chlapec měl něco proti tomu, že ona jako jediná z rodiny kouzlit umí. "Takže ty jseš vlastně něco jako ari-arista-arisatato- princ?" pozvedne zase jedno obočí v otázce, přičemž se zasekne na slově aristokrat, a radši použije něco jiného. Rozhodně jí tohle zrovna zajímá víc než to, že zas neví, co je to ten matlák, nebo jak to říkal. Poněvadž znát se s kouzelnickým princem je dobrý. Člověk má pak výhody a tak. Jako královská rodina u normálních lidí, že jo.
Zase se zasměje. Oni přece nežijí v pravěku! To, že neumějí kouzlit, neznamená vrhnutí o stovky let zpět nebo tak. "Všechno ručně neděláme, máme na to techniku," zavrtí hlavou s menším pousmáním, "věci na elektřinu a tak. Jenže nevím co děláte jak vy, takže těžko můžu dát příklady." Pak se ale kluk zeptá přímo na dopravu. "Hmmm, ani tak dlouho ne, máme auta, ty jezdí docela rychle. No a pak vlaky a lodě a letadla, a tak. A taky se dá chodit buď pěšky, nebo jezdit na kole. Nebo autobusem. Metrem. Tramvají. A tak," poskytne kompletní výčet všeho, na co si zrovna vzpomene, když v tom jí to trkne. "Moment. To chceš říct, že kouzelníci se přepravujou jinak? Nám bylo řečeno že do Br..eeh, Bradavic nás přivezou vlakem," zamyšleně se na Romču zadívá, jako by zvažovala, jestli jí právě teď nekecá, a při té příležitosti si dá do pusy další lžičku zmrzliny. Poháru už ubývá, ale ona nemá peníze, takže na další ani nepomyslí. Navíc by jí určitě omrznul mozek, kdyby snědla tolik zmrzky najednou.
"Nás ve škole učili samý nudný věci. Angličtinu, literaturu, dějepis, a matiku," vypočítávala na prstech a u posledního slova se otřásla. "Matika je nejhorší. Učí tě počítat, jenže pak si začnou vymýšlet naprostý zbytečnosti, který k životu potřebovat nebudeš. Sestra to studovala dál a tak, no a ono se pak najednou místo s číslama počítá s písmenkama, což nechápu," rozhodí ručkama. "Doufám, že v Bradavicích matika nebude. Co tam se vlastně učí?" zeptá se hned, přičemž už se u názvu kouzelnický školy zasekne jen maličko. A ne. Na jméno se zeptat, nebo se představit, na to si fakt nevzpomene.

_________________

Romeo sice ráno vyrážel z domu s matkou na Příčnou ulici trochu rozpačitě, protože nevěděl, co tu tak bude celou dobu dělat, a bral to trochu jako další otravnou činnost, kterou si jeho rodiče vymýšleli, ale teď byl rád, že šel. Konečně totiž potkal někoho, s kým půjde do Bradavic - a co na tom, že to byla holka? A že byla z mudlovské rodiny? To Romeovi moc nevadilo.
Romeo se trochu zardil, když se holka rozesmála. "Jasně že byl," odpověděl trochu nafoukle, ale pak se taky usmál. Julčin úsměv byl totiž trochu nakažlivý.
"No.. uvidím. Normálně se totiž do Bradavic jen tak někdo nedostane," svěřil Julince malé tajemství. Alespoň on to tak tedy viděl. Škola byla zašitá někde daleko ve Skotsku v horách, a nikdo nevěděl, kde přesně. To je trochu zabezpečení proti nezvaným hostům, že? "Bradavice jsou hrad," opravil laskavě Julču. Ostatně jeho ta představa nezvedala ze židle - navštívil už dost sídel dalších kouzelnických rodů a viděl mudlovské hrady. Zas tak extrémní rozdíl to podle něj nebyl.
"Ségra doma čarovat nesmí," poučoval nezúčastněně dál. Jenže zase tak chladným ho otázka sourozenců nenechávala. Samozřejmě si neuvědomoval, že jeho stručné odpovědi týkající se světa čar a kouzel vyprovokují jen další otázky - ale Romeo nebyl typ, co někomu něco rád polopatě vysvětluje. "Moje sestra právě taky leží v knížkách, a nebo pořád píše nějaký hloupý dopisy," odfrkl si. Doma se cítil prostě hrozně sám.
"Ty máš dospělou sestru?" podivil se potom. Pořád mu připadalo divné, že je v rodině jediná kouzelnice. Zkrátka, že ani její sestřičky neuměly kouzlit.
"Vysoký?" zopakoval s pochybovačným výrazem, ale pak zavrtěl hlavou. "No, možná jo. V Bradavicích jsou čtyři koleje, a když přijdeš do prváku, do jedný tě zařadí. A pak.. bydlíte zvlášť," osvětlil neobratně. Nikdy to neviděl a nikdy se nikdo nehrnul k tomu, aby mu o Bradavicích poreferoval. Nejvíc toho stejně věděl od mámy.
Jeho společnice na pár minut míň mluvila a víc jedla, čemuž se Romeo pružně přizpůsobil. Nacházel do sebe jako do popelnice zbytek čokoládového poháru, načež mlsně kouknul potom Julinčině.
"Počkej," řekl, aby věděla, že někam jde a neutekla mezitím, a došel si pro takovou tu měnící zmrzlinu, jakou měla ona. Chutnala mu, ale Juli nevypadala, že ho ještě nechá ochutnat.
Když jeho budoucí spolužačka rozřadila společnost na dvě části, ostře přikývl. "Jo, přesně tak nějak to je," alespoň co on věděl. Co on byl naučený, tedy, aby nedošlo k omylu. "Jsme výjimeční, protože nás je asi málo, jak říkáš."
Nikdy nepřemýšlel nad tím, že mudlů je asi víc než kouzelníků (natož těch čistokrevných), protože svět byl velký a moc daleko. Zato Británie mu kouzelníků připadala opravdu plná. Inu, zkrátka, Julča sdílela jeho názor. I v tom, že mudlové nejsou nic špatného.
"Princ?!" vyprskl překvapeně zmrzlinu na stůl před sebe. Julče se to naštěstí vyhnulo. Tahle věta by jeho otce asi potěšila. "Ne, princ ne. Kouzelníci nic jako prince a krále nemají. Ale čistokrevní kouzelníci jsou prostě taková.. šlechta, ale bez titulu," pokrčil rameny. Jemu na tom moc nezáleželo, alespoň zatím.
"Techniku?" zopakoval Romeo nedůvěřivě, ale Julinčin krátký výklad si poslechl. Bylo to trochu nad jeho chápání, jak žít bez kouzel. Asi bude ve škole muset dávat pozor při studiu mudlů. "Takže se někam dopravujete... několik minut?" zamračil se. To bylo přece moc zdlouhavé, asi jako letět na koštěti! Jenže na koštěti to aspoň bylo trochu zábavné, pro někoho.
"Jo, do školy jedeme vlakem, ale to je spíš taková výjimka," poučil dívku znovu. "Normálně se přemisťujeme, používáme letax, přenášedla, nebo třeba létáme na koštěti," shrnul výčet toho nejdůležitějšího. Samozřejmě, že někdo létal i na koberci, ale to už byla trochu mimoanglická kapitola.
Julča začala víc mluvit, když jí začala docházet zmrzlina.
"Nuda," opáčil nevzrušeně potom koĺem školních předmětů. Představoval si, že mudlové se učí něco zajímavějšího. "Ale v Bradavicích to možná nebude lepší. Dějiny čar a kouzel taky budeme mít, ale jinak, no.. budeme se učit kouzla, vařit lektvary, létat..." pokrčil rameny. Prostě ty věci, co má každý kouzelník umět. "Ale matika tam nebude," rozhodl se uklidit svou novou známou.

_________________

| +

"Powell..."

Žužu se směje ještě chvíli, zvlášť proto, že se nezdá, že by tím kluka nějak urazila. Jo, kouzelníci jsou fajn. Nebo aspoň tenhle jeden. Jako on možná zas tak fajn není a jen se chová slušně, ale Julča je moc malá na to, aby se něčím takovým zatěžovala.
"To jako vážně? Tak to je děsně super, ne?" očička jí zazáří radostí, když si představí, jak se v nějakém hradu učí čáry máry. "Ale zámek by byl lepší, poněvadž v zámku mají topení," odůvodní svojí logikou vlastní názor. Co když jim v tom hradu v zimě přimrznou nosy? "Ale aspoň je ten hrad hlídanej, jak říkáš, takhle jim tam nepolezou divný lidi. Nebo turisti. Víš co, aby se koukali, jak se učí kouzelníci," rozumuje dál, za což asi může právě nedostatek zmrzliny.
Trochu nechápavě nakrčí nosík nad další informací. K čemu pak jsou kouzla, když člověk nesmí doma čarovat? Ale ztěžovat si nechce, třeba je to na rozhodnutí rodičů, a to by pak pomlouvala kouzelnickou šlechtu, a za to by jí mohli třeba zavřít do žaláře, nebo tak něco. Ne, to ona přesvědčí její rodiče, aby doma mohla čarovat. Protože ona chce. A tečka.
"Jo, dvě," přikývne na klukovu otázku ohledně sester, "a taky už jsem teta," nadme se následně s určitou pýchou v pohledu, jako by snad sestřin synek byl její zásluha nebo co. Což teda rozhodně není, ale když ona si připadá děsně dospěle, protože je prostě teta. A tety jsou dospělý.
"Aha jasně," odkýve koleje a dál se na ně radši neptá. On totiž kluk vypadá, že zrovna o nich toho neví o moc víc než ona.
Žu se proto raději věnuje zmrzlině. Rozhodně se už o ni nehodlá s nikým dělit, a když si chlapec odchází pro další, jen kývne hlavou, protože má zase plnou pusu. Ne tak když se Howells vrátí s porcí té samé zmrzky, jako měla ona. "Jestli budeš jíst moc zmrzliny, umrzne ti mozek," oznámí mu suverénně, a možná trochu moc drze. Rozhodně totiž další pohár nechce, a ani klukovi nezávidí peníze. "Výjimeční až za hrob," oznámí mu, což zní asi v dané situaci trochu scestně, ale ona za tím má samozřejmě spoustu myšlenkových pochodů a asociací, a dokonce se v hlavince nějak dostane až k Shakespearovské jmenovkyni sebe samé. Ta taky byla vlastně výjimečná až za hrob, jinak by jí podle ní mamka nepojmenovala, že jo. Dělit se ale zrovna o tohle nemá sebemenší chuť, poněvadž by třeba taky ten kluk mohl tu hru znát a pak by to rozkecal v Bradavicích, no a všichni by se jí zas smáli, jak po literárce ve škole. Fuj. A to ještě neví, jak se vlastně její společník jmenuje, to by si totiž jinak asi neodpustila ukázkový facepalm.
Zase se rozesměje, když kluk vyjeveně poprská okolí. A uhne, samozřejmě, dvakrát by se jí nelíbilo, kdyby měla na sobě fleky, co mění barvu. "To je stejně děsně boží, i když nejsi princ," stojí si na svém. Jo. Znát kouzelnickou šlechtu se hodí. Jak tomu říkal táta? Kolence? Konce...ko...konexe! Jo, přesně to slovo. Hm. To znamená, že toho kluka nesmí naštvat, že jo. Žalář není hezká věc. "Třeba i několik hodin, ono záleží na vzdálenosti," pokrčí Julča rameny. Přijde jí to normální a tak, nikdy tyhle věci moc neřešila. "Jestli chceš, tak kousek odtud je stanice metra, a když tu budeš přes léto, tak se můžem po mudlovsku projet metrem," navrhne následně. Ono totiž bude nejlepší to princovi-neprincovi ukázat názorně. Ale ne dneska, poněvadž dneska čeká na máti a na peníze, aby se mohly jít podívat po knížkách a tak.
"Co je to letax?" zeptá se se zájmem. Ne že by z toho jeho výčtu pochopila víc než létající košťata, která mají ježibaby a tak, ale to slovo jí přijde nejzajímavější. "Zní to fakt krutopřísně. To je jako lítající vysavač? Letalux!" začne spřádat vlastní teorie.
Kývá hlavou na výčet předmětů. Jo, zní to rozhodně líp, než předměty z normální školy. Teda je tam dějepis a tak, ale oni se budou učit lítat. A čarovat. A lektvary vařit. Skvělý. "Cokoliv, kde není matika, je super." Prohlásí rezolutně, rozhodně.
No a pak jí najednou trkne to, co by mělo asi člověka napadnout dřív než po hodině vysedávání nad zmrzlinou. "A jak ty se vlastně jmenuješ? Abych na tebe třeba ve vlaku nevolala héj ty tam, až do těch Bradavic pojedem," vychrlí ze sebe. Ale představit se sama, to zase zapomene. Ale nebojte, ono jí brzo dojde i to, a tak ještě spěšně dodá: "Já jsem Julia Meadowová, ale říkej mi klidně Žužu," a přidá přátelské zazubení. Takhle se totiž určitě dělají kamarádi. Jo. I kouzelnický kamarádi.

Mimo herně:
Další bych už asi hodila odchod, když je zítra neděle, ale chci si počkat na reakci na to jméno.

_________________

"V zámku maj... topení?" zopakoval Romeo trochu nevěřícně. Těžko říct, jestli proto, že vlastně nevěděl, jestli je to pravda nebo ne, a nebo proto, že mu připadalo divné, proč se ta holka zatěžuje s takovými blbostmi. Jasně že jim v Bradavicích nebude zima, vždyť... "Vždyť je to škola, prosím tě. Tam nemůžou žáci jen tak zmrznout," odůvodnil čistě logicky, načež se usmál. Představil si totiž svojí sestru Charlotte s rampouchem na nosu a v hromadě dek, jak píše domácí úkoly, a pocítil přitom neurčité zadostiučinění. "To určitě ne," odpověděl na otázku cizinců lezoucích do Bradavického hradu. "Já myslím, že se tam nedostanou asi ani rodiče," vyslovil svou nepodloženou domněnku. Julča totiž musela být zvědavá jako vopice, když o tomhle světě nic nevěděla.
"To musí bejt hrůza, mít dvě sestry," odpověděl Romeo oznamovacím tónem a pustil se do nového kopečku zmrzliny. "Teta?" zopakoval na to s obočím až uprostřed čela. On nikdy nebude teta... Teda, jasně že ne, on bude strejda, ale až za dlouho. Vždyť jeho sestře ještě ani nenašli ženicha.
Když se vrátil s druhou zmrzlinou, tou měnící, Julča vypadala, že se jí něco nezdá. "Neumrzne," opáčil chladně Romeo a zajel lžičkou do poháru. Na čele mu ale vystoupila dlouhá vráska. Co když má Julinka pravdu a mozek mu opravdu zmrzne? "Nebo.. snad může?" obrátil se k ní s prosebným výrazem v očích. Ať řekne ne, vždyť ta zmrzlina byla tak dobrá!
Nad jejím vyjádřením mu vyletělo obočí znovu vzhůru. "Ehm.. když to říkáš takhle," pokrčil trochu rezignovaně rameny. Koneckonců, je to její věc, co si myslí. On ale při spojení "výjimeční až za hrob" rozhodně na svého jmenovce nepomyslel. On tu hru znal, od svojí mámy, která měla slabost pro starou literaturu (i tu mudlovskou), ale snažil se na ní pokud možno zapomenout. Jeho jméno mu zatím jenom odhánělo kamarády a poutalo nežádanou pozornost. Kdyby tak Romeo věděl, jak se jmenuje holka před ním.. nepředhánějme však, to vše se dozvíme. A k umírání nedojde.
"Hmm," odkýval holce znovu její názor a dál se ládoval zmrzlinou, díky čemuž se jeho konverzační aktivita na chvíli znatelně snížila. Co ho zajímalo, byla jejich debata o dopravě. Ti mudlové to měli vážně hrozivé!
"Vážně několik hodin? To je docela síla," zavrtěl hlavou nechápavě. "Metra?" zopakoval trochu nechápavě a nakrčil čelo. On se samozřejmě v mudlovských prostředcích nevyznal a předtím se o ně moc nezajímal, ale teď ho ta holka chtěla do jednoho zatáhnout. "Co to je?" upřesnil svoje opakování a výraz na to.
"Letax.. letax je takovej prášek, co se hází do krbu a ty se pak můžeš dostat ze svého krbu do dalšího, ale jenom, jestli jsou v letaxové síti..." vysvětlil neobratně a mával při tom lžičkou v gestu "no, asi takhle" - naštěstí pro Juli a její šaty ale byla lžička olíznutá a žádná zmrzlina z ní nekapala. "A.. co je vysavač?" zopakoval nejistě. Tohle mu bylo odněkud povědomé, jenom tak nějak nevěděl, které udělátko konkrétně to je.
Co se tématu "předměty" týkalo, Julče to kolem matiky odkýval. Jeho samozřejmě rodiče naučili počítat a číst a takové ty věci doma, takže to taky uměl a chápal, že matika je otrava.
Romeovi ani nepřišlo podivné, že se vzájemně nepředstavili - on vždycky před tímhle uhýbal, aby nemusel říkat svoje jméno. A někdy, záleželo na tom, komu se měl představit, se dokonce vydával za Jonathana - takové bylo jeho druhé jméno. Bylo to hezké jméno a on nechápal, proč ho tak nemohli zkrátka pojmenovat.
Když se ho tedy holka zeptala, jak se vlastně jmenuje, trochu ztuhnul a vložil do úst poslední lžičku zmrzliny - ano, to stihl celý pohár zbagrovat za takovou chvíli, a mozek mu nezmrzl. Byl ale zatím v klidu - může být Jonathan, že, proč ne...
"COŽE?!" vyprskl (ne-e zmrzlinu) šokovaně a vyvalil na Julinku oči. To, že možná bylo trochu nemístné takhle písknout přes celé zmrzlinářství ho pranic netrápilo. Proč, proč měl osud tak krutý smysl pro humor? Konečně si našel kamarádku, spolužačku, a... a ona se jmenuje
Julia. To snad ne!
Romeo v tu chvíli moc nevnímal Julinčin úsměv a jenom na ní vyjukaně zíral. Až po delší chvíli si vzpomněl, že by se měl taky představit... Ale... jak?
"Já.. já jsem.." začal koktavě. Nebylo by asi fér jí lhát - ač to obvykle stejně nedělal - když ona mu řekla, jak se jmenuje. Stejně by to dřív nebo později zjistila, ne? A navíc určitě taky trpí Shakespearovskou kletbou.
"Howells. Teda, Jonathan Howells. Vlastně.. Romeo Jonathan Howells," vypískl celé své jméno trochu bojácně a věnoval Julče neklidný pohled.
A pak přišlo jakési zvláštní vysvobození - venku před zmrzlinářstvím byla k vidění čarodějka čtoucí noviny - jeho máma čekala, až sám přijde, samozřejmě, že ho jako malého kluka netahala ven.
"Hele, já.. budu muset. Určitě se uvidíme. Ve vlaku," zdekoval se Romeo rychle ven. Určitě k tomu přihodil ještě nějaké - ahoj - ale pak už stanul vedle maminky na ulici.
Její otázku, co si dal, ignoroval, a zamířili zpátky domů...
>>> Domove, sladký domove

_________________

| +

"Powell..."

"No já byla s našima vloni v jednom zámku ve Skotsku a tak topení měli," oznámí Žužu a princeznovsky se usměje. Přece by si něco takového nevymýšlela, ne? I když, u ní si nikdy nemůžete být jistí, kdy si něco upraví, dosadí nebo kompletně předělá, aby dosáhla té reakce, kterou chce. "To je dobře. Vem si, že by tam mrzlo a dostali by se tam rodiče, a pak by tam zmrzli taky," komentuje dál, podle ní dokonale logicky. Což, ve výsledku... no ono to dává smysl, ne že ne.
"Není to hrozný," zavrtí hlavou, "Hrozný je, když musím hlídat toho prcka. Víš, jako teta," a zase se napřímí, aby jako vypadala dospěle nebo tak něco, "mám taky dospělácký povinnosti. Starám se o ségry syna a tak, třeba ho někdy hlídám." Zatváří se rozhodně náležitě hrdě na svůj zodpovědný post. No jo, kdo může v jedenácti říct, že už má synovce!
"Jasně že umrzne! Nejdřív mozek a pak ostatní orgány, až z tebe bude mrtvej kus ledu," opáčí Julča naprosto vážně a tragicky se na Romea zadívá. Což jí ale dlouho nevydrží, poněvadž vyprskne smíchy. Což je jasný náznak toho, že ve skutečnosti klukovi žádný mozek zamrzat nebude.
Poté dojde k utlumení konverzace, za což asi může chlapcova zmrzka, na kterou se Julinka chvíli toužebně dívá, ale nakonec, ona už svou porci dneska měla. Takže není co závidět.
"Jojo. Metro," přikyvuje nadšeně a už si plánuje, jak toho kluka vezme hezky projet se pravým mudlovským dopravním prostředkem, "to je jako vlak, ale jezdí to pod zemí a po městě. Spousta nás obyčejných lidí v tom jezdí třeba do práce a tak," pokouší se vysvětlit to kompletně. Pak ale přijde řeč na letax. A ona jenom kouká s otevřenou pusou, poněvadž to zní fakt hustokrutopřísně. "Vysavač... vycucává nečistoty. Takovej stroj," vypadne z ní akorát nakonec.
No, další reakce se odehraje až po Julinčiném představení. To vyprsknutí, ostatně děvče vůbec nechápe. "Máš něco proti mýmu jménu?" svraští obočí a už už se chce bránit, jenže pak z kluka vypadne, jak z chlupatý deky, ale přece, jak se jmenuje on. "To. Si. Ze. Mě. Děláš. Srandu!" usekává a valí na Romea oči, jako by to snad ani nebyla pravda. Fajn, teď už vyprsknutí chápe. "Tak to se povedlo, Jonathane," oznámí, načež pronese něco jako, že v rámci bezpečí jich obou nebude Romeovo první jméno nikam rozšiřovat. Protože je to pro ni už kamarád a nechtěla by, aby si z nich kvůli tomu utahovali.
"Uvidíme se," zamává ještě klukovi, než nadobro zmizí. Po chvíli dorazí i její matka, zaplatí za zmrzlinu a obě se vydají ven, kde už čeká zbytek Meadowovic delegace.

>>>

_________________