Leonard roztržitě přikývl; ani nečekal, že by mu Mei před začátkem školního roku prozradila, že je některý z profesorů naprosto příšerný nebo že u někoho dostane dobré známky zadarmo. Nejspíš jako primus ani nemůže, pomyslel si a spokojeně se usmál nad tím, jak na to přišel. Silně totiž pochyboval, že jsou v Bradavicích úplně všichni učitelé opravdu "fajn".
"Lítání?" Nechápavě zamrkal a upřel na Mei tázavý pohled. Nechtěl si ani představovat, na čem proboha kouzelníci lítají. Na koštěti? Kouzelném koberci?
"Existuje Ministerstvo kouzel? Překvapeně vykulil oči a pootevřel pusu, až mu z ní vypadlo brčko od kaktusové limonády. Na otázku o nakupování mazlíčků jen zavrtěl hlavou. "Mě moc zvířata neberou. Nejradši bych si s sebou zvíře do Bradavic ani nebral, ale mamka si myslí, že se tam bez něj budu cítit osamoceně nebo co," otráveně protočil oči s upil ze šťávy, která mu už povážlivě docházela. "A jak říkáš, chlupy," dodal a věnoval Mei pobavený pohled. "To musí být v Bradavicích docela naděláno," prohodil s vážnou tváří, ale cukajícími koutky. Pak se ohlédl stejně jako dívka ke dveřím, kde se právě zjevilo promáčené trio. Otevřel pusu k další poznámce, ale málem nadskočil, když se ozvalo hlasité zahřmění. Mimoděk se otřásl; neměl rád bouřky.
"Myslím, že asi ne," odvětil pomalu, "mamka moc počasí neřeší. Ale jak se vrátí, tak jí navrhnu, ať přespíme tady, stejně bydlíme na půlce cesty ke King's Cross, tak se tam ráno zastavíme."

Po Leonardově nechápavém "Lítání?" se Mei pouze tajemně pousmála- tuhle srandu mu rozhodně kazit nehodlala. I když možná, že větší srandu z toho bude mít jejich vyučující...
"Samozřejmě- můj bratr tam pracuje jako bystrozor. To je něco jako..ehm...tajná policie u mudlů," řekla pobaveně, když Lennymu vypadlo z pusy brčko, které až do té doby žvýkal. Chlapcovy poznámky týkající se vztahu k mazlíčkům přešla bez odpovědi, ale prohlášení o 'přírodním odpadu' ji dostalo. "A víš, že ani ne? O tohle jsem se upřímně nikdy nezajímala- vzhledem k tomu, že mám potkana, a ten toho moc nenadělá. Taky je dost možný, že je škola opředena nějakými čistícími kouzly," zasmála se a ještě chvíli trvalo, než se jí přestaly cukat koutky.
"Jo, to uděláte jenom dobře. V tomhle nečasu není příjemné kamkoli cestovat a zdejší pokoje jsou super- a věř mi, že o tom něco vím, pracovala jsem tady," mrkla na Lennyho, načež do sebe kopla zbytek svého máslového ležáku. V tom okamžiku se dveře opět otevřely a dovnitř vkročila mokrá světlovlasá žena s něčím v ruce. Když došla k jejich stolu, Mei v ní nejenže poznala ženu, do které ráno málem vrazila, ale zároveň jí došlo, že to je Leonardova matka. Slušně ji pozdravila, popřípadě se i představila, a potom vstala. "No nic, ještě mám nějaké zařizování, a když vím, že tě tu nebudu nechávat samotného, tak už vyrazím," usmála se na chlapce. "Na shledanou zítra- a nechoď pozdě!" zahrozila mu prstem, načež se na něj pořádně zazubila, jeden úsměv věnovala i jeho mamince a odešla k pultu. Po cestě zabloudila pohledem k Isaacovi, a pokud si jí všiml, kývla mu na pozdrav.
"Už jdeš?" zeptal se Tom, který vzhlédl od točení máslového ležáku.
"Jo, už to tak vypadá" zazubila se na něj Mei a navyklým způsobem se opřela o desku pultu. "Neměl bys tu náhodou deštník na půjčení?" hodila na hostinského psí oči.
"Pro tebe cokoli, má milá," zasmál se Tom a bradou jí pokývl, aby šla za ním za pult, a když tak dívka udělala, objevila vzadu v koutě tradiční bednu Ztrát a nálezů. Po tom, co zjistila, že jeden deštník má na sobě více děr než látky, sáhla po druhém- nudně šedém- který už byl v pořádku. Vesele si s ním zatočila v ruce a došla zpátky k Tomovi s tím, že se rozloučí. Vtom si vzpomněla, že ještě nezaplatila, a tak se začala štrachat ve skoro neviditelné kapsičce v šatech, která byla upravená tak, aby se do ní vešlo mnohem víc, než bylo fyzicky možné. Hospodský ji však mávnutím ruky zarazil. "To je na účet podniku- když už jseš ten Primus," mrkl na ni spiklenecky a Meiným poděkováním byl zářivý úsměv. Pak už Tomovi zamávala, otevřela dveře, roztáhla půjčený deštník, a nechala se obejmout všudypřítomným zvukem dopadajících kapek, hromy a blesky.

>>> pryč

_________________

Pod Meiným tajuplným úsměvem se Leo nervózně zakroutil; tohle podle něj nevěstilo vůbec, ale vůbec nic dobrého. Už teď doufal, že létání je zcela volitelný předmět.
"Něco jako kouzelnická FBI? Hustě," pronesl obdivně, jakmile mu dívka objasnila pojem "bystrozor". Na její teorii o mazlíčcích se jen pobaveně ušklíbl; znělo to divně, ale v téhle škole měli mluvící klobouky co čtou myšlenky, samočistící se bobky by ho už tolik nepřekvapily.
Hodlal Mei zpovídat ještě nějakou chvíli, ale to se ve dveřích objevila jeho na kost promáčená matka, jejíž šťastně mimoidní výraz napovídal, že ji ani v nejmenším netrápí to, že by si mohla oblečení ždímat. V ruce svírala klícku, se kterou se v mžiku hnala ke svému synovi; po cestě trošku zmateně zamžourala na odcházející dívku, ale nakonec ji pozdravila též.
"Moc hezký, mami," zamumlal Leonard křečovitě, když od matky přijal klícku se skrčeným růžovým tvorem, u kterého chlapec chvíli ani nemohl nerozeznat, jestli jde o kočku nebo krysu. "Tak ahoj v Bradavicích," kývl Mei, zatímco paní Walkerová mezitím pobrala ze židle nákupní tašky. Potom už jen s Leem a jeho novým mazlíčkem vyrazili po schodech do druhého patra hostince, kde se nakonec opravdu na noc ubytovali.



.

[Jaren H. Gall]

Trpělivým krokem krátí vzdálenost přes příčnou ulici k Děravému kotli, kam akorát teď míří. Má za sebou těžké pracovní ráno a nevidí lepší způsob, než se stavit na něco k obědu v kotli, dát si svou oblíbenou a přiměřenou dávku alkoholu, a poté se zase vrátit do své práce. Nakonec to tak dělává velice často, ač se to stále nestalo pravidlem. Ohlédne se po skupince podivínů, co postává před ponurou budovou a než stačí zaslechnout pár narážek na svou osobu, vkročí s kamenným výrazem dovnitř. Dveře za ním zapadnou zpět do pantů a nikdo se ani neuráčí k nově příchozímu stočit zrak, proč by také měli. Hluk v kotli nedává prostor odvracet pozornost od bezduchých témat rozhovorů a snad rozrušovat podivné bytosti takovým normálním zvukem, jako je otevírání dveří. Narovná se pomalu v zádech a plynulým pohybem rukou si rozepne černé sako, které mu perfektně padne a až poté zamíří napříč místností, podél stolů.

"Jarene! Rád tě vidím.. kde ses toulal celou věčnost? Nebyl si tu už pořádně dlouho, co si vzpomínám," zastaví muže hned u prvního stolu starší chlápek s pokřiveným úsměvem. Pevně chytne Jarena za zápěstí, aby na sebe upozornil.

"Obávám se, že máš špatnou paměť," aniž by se Jaren pozastavil nad tou hranou vlídností Baldricovo slov, chladně mu odsekne a současně s tím ze vymaní z pevného sevření na své ruce.

"Kam se ztratila ta doba, když si tu sedával téměř denně.."

"Časy se mění, Baldricu. Alespoň u někoho, když ne u tebe," lehce se ušklíbne. Skloní k němu pohled a prohlédne si ho téměř od hlavy až k patě. "Očividně se tu hodláš uchlastat k smrti, tak ti v tom nebudu bránit," otočí se od něho, vůbec nepoznamenán tímto krátkým rozhovorem. Baldric Scoot, velmi stará známost z dob studia v Bradavicích. Byl ve čtvrtém ročníku, když Jaren nastoupil do Bradavic. Ze začátku to bylo velice povrchní přátelství, ale nakonec se přece prohloubilo a dva přátelé by za sebe dali i ruku do ohně. Pak se ale vše změnilo a místo přátelství přišla nenávist. Baldric se to snažil všechno zachránit, ale Jaren neměl tu snahu. On lži ke své osobě netrpí. V žádném případě. Když už se takto náhodně setkali, Baldric se často choval, že minulost neexistuje a Jaren mu to na druhé straně právě s oblibou připomínal a dával mu najevo, že mu tahle troska už za nic nestojí. Nakonec se Baldric zničil sám. Alkoholem, svými lži, svou neschopností..

Ušklíbne se, Baldric pouze naprázdno otevře pusu, ale než stačí něco dalšího říct, vsune Jaren ruku do kapsy společenských kalhot a vydá se k volnému stolu, kam se posadí. Na židli vedle sebe odhodí koženou tašku s pracovními věcmi a poté už se otočí směrem k baru, kde mávne na hospodského, ten k němu hned přispěchá. "Dám si.. něco k doporučení?" zvedne k muži ledabyle zrak. "Máme tu třeba.. domácí polévku. Domácí děravou polévku nebo pouze děravou polévku.."

"Tak domácí děravou."

S tím se také hospodský odvalí zpět ke své práci, a tak Jaren zůstane u stolu sám. Lehce si uvolní černou, úzkou kravatu na svém krku a otočí se ke kožené tašce, z které vytáhne dopis. Byl mu doručen včera, a tak ho téměř okamžitě sbalil a schoval do svých pracovních materiálů. Pokud má být hlava rodiny, musí vědět vše jako první. Uvolněně se sesune na židli, štíhlými prsty obálku rozbalí, list rozloží a hned ho praští do očí to hrozné, neúhledné a po celém papíře roztahané písmo. Ten kluk snad neumí ani psát, pomyslí si suše, než se pustí do čtení.

Tati, mami..

Cesta vlakem byla super, akorát.. no, měl si pravdu, tati. Všichni v mém kupé byli takoví ti.. suchaři! Fakt nechápu, co ostatní baví na tom pořád mlčet.. To i ten klobouk víc mluvil, když mi ho dali na hlavu. Jaren lehce povytáhl obočí, když se chlapec zmínil o moudrém klobouku. V mysli mu vyvstala otázka. Dali mě do Zmijozelu.. ale přemýšlel jsem. Co by se taťko stalo, kdyby mě dali jinam? Přece nic, ne? Totiž, některým se to fakt stalo.. moc jim to teda nezávidím. Přihlásil jsem se do famfrpálového týmu a představte si jsem zmijozelský odrážeč! Paráda ne? No a zkoušel jsem už kouzlit, ale zatím mi to moc nešlo.. Je to tu fakt skvělý a už jsem i zkusil pepřové kapsle! ...

Jaren si pročítá dopis, co vypadá velice obsáhle, ale to pouze kvůli tomu, že písmo není vůbec úhledné a pravidelné, ale táhne se a mění samo od sebe velikost, také náhle klesá z řádku, a tak by normálně dopis četl ani ne tři minuty, ale takto musí tyhle neidentifikovatelné znaky luštit a dosazovat za to písmena, aby se dozvěděl vůbec pravý obsah slov. To, že se ocitá Darrel ve Zmijozelu bere jako samozřejmost, a tak se nad tím ani nepozastaví. Když si konečně dopis dočte, zpět ho přeloží a odloží vedle na stůl. Natáhne se pro polívku, která se před ním objevila a dá se do jídla.

_________________

Už v tak časných ranních hodinách to v Děravém Kotli začíná postupně ožívat. Každodenní notorici se pomalu ale jistě scházejí u svého oblíbeného alkoholového moku a rozebírají nejrůznější nesmyslné rozhovory, které svým šumem podtrhují celou tu okolní atmosféru tepajícího podniku.
Až se v jednom okamžiku ozvou ty známé šlehající plameny zeleného ohně v krbu, které ještě několik vteřin oblizují mužskou siluetu, která se i pod svou výškou musí částečně zaklánět, aby se do útrob krbu vůbec vešla. Teprve poté s nějakým tím zamumláním hlubokého zvučného barytonu něco zamumlá v cizím jazyce, a konečně vystoupí na světlo magického světa. Teď už je zřejmé, že se jedná o staršího muže s tvrdým a chladným výrazem ve tváři, kterou ověnčují uhlově černé krátce střižené vlasy. Už od prvního pohledu jde vidět, že se jedná o cizince z dalekého severského kraje, k čemuž nahrává i jeho kvalitní černý kabát s kožešinkou. Muž se nemusí ani namáhat s hledáním blízkého věšáku na ošacení, protože v tu chvíli se s malým prásknutím po jeho levém boku objeví domácí skřítek, jenž se nejprve ukloní, tak hluboce až se mu špičky dlouhých uší dotknou staré podlahy, aby jeho úklona byla co nejuctivější, načež se o všechno potřebné postará, aniž by jeho pán musel něco říci.

„Můj pane, máte ještě nějaké přání?“ Zeptá se skřítek co nejpokorněji, sklánějíc se tak ještě níž, že se té dřevěné podlahy dotkne i svým nosem. Vysoký muž aniž by stočil tvář ke zdejšímu osazenstvu, které ho na pár minut začalo sledovat, se jen jízlivě ušklíbne v pravém koutku úst a dosti hrubým hlasem, kterým by mohl brousit diamanty nebohému skřítkovi odpoví. Rozhodně se k němu nechová zrovna nejmileji, ale co ostatní mohou vědět co je toho příčinou.
„Postarej se o pokoj i se zavazadly. Pak se můžeš vrátit.“
Zněl strohý požadavek doplněný o mužův nekompromisní pohled. Šediknír, jak skřítka pojmenovali sami děti kvůli jeho charakteristickému šedivému knírku se konečně narovnal, aby mohl čelit tomu silně mrazivému pohledu svého pána, a pak se rozešel směrem k baru, kde mohl splnit svůj úkol a následně pro svého pána přichystat i pokoj.

Ragnarův zájem o skřítka vzal téměř okamžitě za své, jakmile se mu menší starý domácí skřítek ztratil z očí, jeho pozornost pro tuto chvíli ukradlo něco jiného a to přesně ten druhý muž v obleku sedící opodál, který se právě věnoval děravé polívce. Stačilo jen pár zkoumavých pohledů, nějaká ta chvilka hlubokého zamyšlení, aby poznal, že se jedná o jeho dávného přítele. Přítele, kterého zase tak moc často nevidí, a tak nemá k němu zase tak blízko, ale stejně jej považuje za víc, než jen za obyčejnou známost, kterých má habaděj. Dovolí si povolit uzel na své tmavě modré kravatě, a již v obleku, kterým reprezentuje svůj severský rod se pomalu rozejde těžkým krokem k volné stoličce.
„Ogdenskou Starořeznou… Tak tebe jsem tu opravdu nečekal, příteli.“
Po své prvotní objednávce, kterou přesměroval k hospodskému za pultem, se konečně podívá i na svého jediného společníka, kterého označí za svého přítele. Není v tom nic jiného, než ten cynismus, který je mu opravdu blízký. Ne, že by to myslel nějak zle, ale konec konců Ragnar nepatřil k osobám oplývajícím nejhlubším přátelstvím. On si cenil jiných věcí, které z jeho pohledu byly mnohem důležitější. Lehce šklebivě zkřivil rty do prapodivného úšklebku, a jakmile se před ním objevila sklenička s objednaným alkoholem, pokynul Jarenovi přípitkem k pozdravu. Lhal by, kdyby řekl, že ho nevidí rád, ale na druhou stranu z toho není ani unešený. Starostí má nad hlavu, a ještě ho k tomu trápí Bradavická škola, kde se množí mudlovská děcka jako v mraveništi.

Pevně sevře lžíci v pravé ruce a pomalu se nad kloní nad talíř, v tom si ale všimne novin, co leží na druhém konci stolu, a tak se po nich natáhne a otevře před sebou denního věštce. Ráno bohužel neměl ten čas si tisk přečíst, a tak to učiní až teď. Poměrně pohodlné čtení o proti dopisu, co mu přišel z Bradavic. Polévka mu klouže do hladového žaludku a on současně s tím přelétává směs řádků a pročítá si nové informace. “Za chvíli začne Brumbál do Bradavic nabírat i mudly a motáky..“ ".. jinak nás za pár let mudlové převálcují.“ Tím čtením mu nálada začala klesat pod bod mrazu. Měli pravdu. Nikoliv, že by chtěl někomu ubírat právo na kouzelnické vzdělání, ale poslední dobou to začínalo opravdu přesahovat meze, kterých se zatím drželo a nikomu to nedělalo problém. Možná, že počet dětí z nekouzelnických rodin pomalu rostl, ale pouze tak nepatrně, že tomu nikdo nepřisuzoval pozornost, až teď. Když situace začíná být vážná. Ve své tváři nedal znát byť sebemenší emoci, ač ten kdo by ho opravdu znal, by mu v očích poznal mírné rozladění. Spolkne poslední sousto a odsune talíř od sebe. Téměř hned se u něho ocitne obsluha. "Dáte si ještě něco, pane?"

Jarlan zavrtí hlavou na znamení, že si nic dávat nebude a pohled upře směrem ke krbu, ve kterém se ocitne postava v zelené záři. Když v ní rozezná Ragnara, hned své rozhodnutí přehodnotí. "Nebo ano. Dám si Starořeznou.."

Obslužná se na něho nepatrně uculí, nad čímž se ani sám Jaren nepozastaví a otočí se zpět ke stolu. Sundá si ze sebe černé sako, ve kterém mu začíná být horko a pověsí ho na židli vedle sebe. Zůstane sedět u stolu oblečen pouze v čisté bílé košili s černými knoflíky, které dávají oblečení příjemný kontrast. Na manžetách mohou pozorní pozorovatelé shlédnout malé vyšité iniciály a to JG. Očividně znak, že košile není někde ledabyle kupovaná, ale šitá přímo na míru. Zvedne pohled ke svému dlouholetému příteli, kterého může řadit do skupiny těch věrných a stálých. Zvedne se od stolu a napřáhne muži pravou ruku k potřesení. "Ale, to bych spíše měl říkat já, seveřane," neodpustí si, než si znovu sedne na stůl a lokty se zapře o desku stolu. "Předpokládám, že tě do Londýna přivádí práce a.. ještě další práce, že?" S pobaveným úšklebkem a o něco více uvolněnou tváří se na Ragnara podívá. Nepochybuje o tom, že by jeho narážku nepochopil. Zná ho moc dobře na to, aby věděl, z jakých důvodů se v Londýně zastavuje. Natáhne se po skleničku alkoholu, kterou pevně chytne do dlaně a nakonec pozvedne, aby si s mužem naproti mohl přiťuknout. "Četl si dnes věštce?" zeptá se a skloní zrak zamyšleně k tekutině, která se houpe ve skleničce.

_________________

„To víš… Musím plnit své povinnosti.“
Odvětí naprosto klidně chápajíc tak tu očividnou narážku, která se týká jeho soukromých záležitostí tady v Londýně. Za jiných okolností a s jiným společníkem by se nejspíše pořádně naštval, kdyby se našel jiný opovážlivec, který by narážel na jisté věci ohledně … této soukromé věci, která disponovala dlouhýma štíhlýma nohama a pěkně dlouhou havraní hřívou. Takový blázen, který by si z Ragnara utahoval by se ale nenašel, už kvůli tomu jaká pověst tohoto muže provází. Většina lidí se ho straní, a raději sklopí hlavu, když se s ním setkají tváří v tvář. Jen Jaren je osobou, která má k němu velmi blízko, a jako jediný ví o jeho dvounohé londýnské záležitosti, za kterou jednou za čas přicestuje.

Chvíli si svého kolegu prohlíží, a neubrání se úšklebku, že se v jeho dlaních objevuje právě Starořezná, kterou kdysi společně popíjeli u krbu a rozebírali samé chlapské důležité věci týkající se kouzelnického světa. Pokyne mu znovu se svou skleničkou, jejíž obsah do sebe kopne jakoby to byla dýňová šťáva, načež prázdnou skleničku odloží před sebe, objednávajíc si tak ještě jednu do druhé nohy. Na jeho dnešní ne moc dobrou náladu by trochu trocho alkoholového opojení přivítal, ale vzhledem k tomu, že ho nejenže čeká cesta na samotné ministerstvo a je teprve brzké ráno, nebude to moc přehánět.
„A jak se vede Gallům? Všechno v pořádku?“
Zeptá se možná i spíše jen tak ze zdvořilosti a slušnosti, než že by ho zajímalo jak se Jarenovi vede doma. Přátelství je sice hezká věc, ale i přesto nemá potřebu se zajímat o rodinu někoho druhého, i když je mu svým způsobem blízký a má si s ním co říct. Nehledě na to, že spolu zažili i mnohé zlé věci, ale bez těch by si takhle nerozuměli. Stěží by se poznali, když oba dva muži žijí v jiných světech, a každého zvlášť dělí nejrůznější povinnosti hlavně ty pracovní.
„Četl jsem ho jen tak zběžně, neměl jsem čas číst si ty neuvěřitelné bláboly. Tahle kouzelnická společnost celkem upadá, nezdá se ti? Už jsem ti přece říkal ať vezmeš ty své ratolesti a i se ženou se přestěhuješ na sever.“
Pronese s patrným sarkasmem, který jde cítit z každého pečlivě zvoleného odseknutého slova. Milost zřejmě tomuto muži říká pramálo, a to i ve společnosti dlouholetého přítele.
„Tady nemají ani úctu k tradicím, hlavně Brumbál, který si do školy přivede zástup těch šmejdů…“
Dodá ke svému proslovu o něco tišeji, ne ze strachu, že by je mohli slyšet nepovolané uši, ale jen proto, že je nerad, když někdo naslouchá soukromému rozhovoru. Dokonce i hospodskému věnuje částečně zlověstný pohled, když se k nim otočí s hadrou v dlaních, kterou čistí sklenice.
Podívá se na Jarena s jasnou otázkou v očích, aby se s ním taky podělil o svůj názor. A vůbec nepochybuje o tom, že bude mít úplně ten stejný. A jestli ne, zcela určitě by mu neradil říct, že to vidí jinak než on sám. Přece by se nepřátelil s někým, komu mudlovští šmejdi, nevadí, ne? On pro tyhle věci nenachází pochopení jak už to tak v čistokrevných rodinách chodí. Zamyšleně si pohladí oholenou tvář, stočíc tak svůj mrazivý pohled k nově nalité skleničce, kterou zachytí mezi prsty. Při té příležitosti mu mimo jiné na mysl vyvstane vzpomínka na dopis od Seleny, která se dostala do Zmijozelu. Což je v podstatě samozřejmost, kterou očekával.
„A co ten tvůj synátor?“
Tajemně se ušklíbne, jakoby už tušil, že se chlapec nedostal do zelené koleje. To ale Ragnar vůbec netuší, kdyby ano, rozhodně by si z Jarena nepěkně utahoval a neustále mu předhazoval, že se jeho milovaný syn paktuje s Nebelvířany.

V té chvíli kolem nich projde jedna docela pohledná mladá čarodějka, která se zjevně chystala i takhle brzo ráno projít na Příčnou ulici, a když procházela kolem dvou mužů u baru, neodpustila si vyzývavý úsměvem směřovaný právě k Jarenovi. Ragnar byl rád, že svému příteli nepředstavil svůj dvounohý problém.

Nepatrně se ušklíbne směrem ke svému společníkovi, ale více se v tom tématu nerýpá. Zná ho a ví, že takové věci ví pouze on. Nikdo další. Nakonec, sám Ragnar o něm také několik věcí ví. Takových pár pikantností, které před okolním světem skrývá. Skleničku do sebe téměř okamžitě bez mrknutí oka otočí a položí zpět na desku stolu. Ozve se krátké cinknutí a následně znovu zvuk skla, to když si Jaren párkrát nehtem poklepe o stranu sklenice. Krátce se nad Ragnarovou otázkou zamyslí, než zlehka přikývne. "Kupodivu," s lehkou nelibostí se zamračí, více k tomu ale nepoví. Právě Ragnar by mohl chápat, že o určitých rodinných záležitostech nemůže a nerad mluví. Nakonec se k němu ale i tak všechno donese, protože žádná věc nezůstane skryta na věky. Poprosí obsluhu o další sklenku s alkoholem, předpokládá ale, že už poslední, protože se musí poté vrátit do práce a asi by nebylo zrovna správné, kdyby tam přišel posílen velkou dávkou alkoholu. Počká, až se číšnice s pitím vrátím a mezitím si vyslechne muže naproti. Neurčitě přikývne hlavou.

"Víš, že z Anglie vypadnout nemůžu," zavrtí hlavou. "Alespoň ne teď. Na Koltona něco vyplulo a obávám se, aby se z toho všeho nechtěl nevykroutit," prohodí neurčitě polohlasem. Nemusí mluvit konkrétně, aby Ragnar pochopil. I tak ale už držíc sklenku v ruce, s upřeným pohledem do ní, dodá. "Azkaban je mu příliš milý.." zašklebí se do svého odrazu ve zlatavé tekutině a chvíli se skleničku otočí, hledíc na tekutinou, které se doráží od stěn a houpe se v poklidném tempu. S krátkým výdechem zvedne hlavu zpět k Narovi a zabodne se do něho intenzivním pohledem dvou odtažitých očí, mezi nimi se mu vytvoří zdlouhavá vráska, která mu kolmo protne čelo a protáhne se až ke kořenu nosu. "A to s tím Brumbálem a Bradavicemi, nemůžu uvěřit, že se těch všudypřítomných vší někdo zastává," kdyby mohl, snad by si i znechuceně odplivl. Místo toho pouze zkřiví tvář do znechuceného výrazu a trhne pravým ramenem, na znamení, že snad ani nemá smysl na tohle téma mluvit. Změní se snad něco? Prozře někdo z ministerstva? Uvědomí si to ten pošetilec Brumbál? Za chvíli pravým kouzelníkem nebude vůbec nikdo, protože se tu rozmnoží ty rádoby napodobeniny. Má vůči nim opravdu velmi silnou averzi, a to možná také proto, že pochází z rodu, ve kterém v životě nečistá krev nebyla vítána. A on sám bude dohlížet na to, aby to tak bylo i nadále.

"Už by to chtělo někoho, kdo to tu od nich vyčistí, aby byl klid. My se lidem také nemotáme do jejich světa.." občas, pomyslí si. Nedá ale Ragnarovi prostor k odpovědi, protože hned po krátkém nádechu mluví dál. "Nechápu, proč necháváš děti studovat právě tam. Kdybych mohl, poslal bych Darrela do Kruvalu, však víš, že jsem o tom přemýšlel.. ale Ethan o tom nechtěl ani slyšet. Gallové byli vždy v Bradavicích a tak to také zůstane. To jeho odporné nadšení k dodržování tradic, mě jednou přivede do hrobu," zavrtí hlavou a znovu do sebe sklenku otočí, a když kolem něho prochází servírka, poprosí o další. Už opravdu poslední. Možná. "Brumbál už tam nemá vůbec co dělat." Možná by nad tímhle tématem i diskutoval dál, nakonec často s Narem mluví o těchto věcech, ale to už Ragnar odvede řeč jinam. Politice rozumí a většinou má k ní i velmi vyhraněné názory, o které se s Narem dělí. Promne si zamyšleně lehce oholenou tvář, do čela mu spadává hustá ofina.

"Včera mi přišel dopis," poukáže na dopis, co leží kousek od nich. "Prý se dostal do týmu a je odrážeč. Zatím to vypadá v pohodě, nepsal o žádném průšvihu, co by měl. Tomu ale upřímně nevěřím, moc dobře ho znám. Pokud nevyvedl něco už ve vlaku, pak už určitě. Nakonec.. já si to zjistím, oba máme své lidi, že?" významně se na Nara před sebou uculí, a přitáhne si k sobě skleničku, s kterou začne otáčet dokola v dlani, a tak se i sem tam v lesku světla zaleskne stříbrný kroužek, co má prsteníčku. Ani omylem ho nenapadne, že mu v dopisu vlastní syn zalhal, ač třeba ze strachu. Až se tohle dozví, rozhodně žádnému strachu přihlížet nebude. Lež. Jak dopadl Baldric Scott, když začal lhát? Odstřihl ho ze svého světa, protože ke své osobě žádné intriky nestrpí. A od rodiny už vůbec. "Co Selena? A vůbec Linnus a Gunnar? Hlavně mi netvrď, že ty hodláš dát také do Bradavic." Pozvedne v otázce obočí, rozhodně nepochybuje o tom, že by se Selena nedostala do Zmijozelu. Sce tu holčinu v životě neviděl, jakože se neviděli nikdy před Bradavicemi ani jejich děti, ale to bylo spíše kvůli nedostatku času. Navíc, kdo by chtěl trávit čas s rodinou? To radši takto společně poseděli a dali si pár sklenek alkoholu. Odvrátí zrak k baru a pohlédne na mladou kouzelnici, co se na něho dívá. Pozvedne k ní vyzývavě obočí, v čiré hře, což také v dalším mžiku potvrdí ten zlomyslný úšklebek, co se mu mihne na tváři. "A jak se má Leanne?"

_________________

[Ragnar Hjalmar L. Thorssen]

Pomalu se začíná pošklebovat takovým tím známým úšklebkem, který charakterizuje i Selenu. Jedna z věcí co podědila po svém otci. Více se k danému tématu ani nevyjadřuje, snad to ani není potřeba. Oba moc dobře vědí jak to každý z nich v životě má, a že udržet svou rodinu pohromadě a na vysoké úrovni není zrovna jednoduché. Pro Ragnara rodina znamená mnoho, a to že si občas jezdí užívat jinam, neznamená, že by na svou manželku zapomněl nebo snad i na své děti. Bohužel ale patří k těm, co se vždycky museli podřizovat vyšším cílům a rodinným tradicím, z čehož vypluli i další povinnosti. A svatba s Leanne byla jednou z nich. Nikdy se jeho ledové srdce nerozehřálo pravou láskou k té ženě, stejně jako to její nikdy nedostal. Museli se zkrátka oba podřídit svým rodinám.

„Ta vaše rodina si snad vždycky libovala v Azkabanu, ne?“
Neubrání se jízlivému rýpnutí přesvědčen o tom, že mu to Jaren nedá sežrat. Jak již bylo zmíněno, on sám na něj také ví některé pikantnosti, které by určitě nechtěl vypustit do magického světa, a tak si jsou v podstatě oba kvit. Stejně to byla jen obyčejná narážka na to, že jeho bratr nebyl jediný kdo si momentálně užívá láskyplnou společnost mozkomorů. Každá rodina má své temné tajemství, a to i ta severská. Ale to už je jiný příběh…

„Brumbál je senilní. Kolik mu tak vlastně je? Tři století?“
Odvětí spíše řecnicky na Jarenovu odpověď ohledně politické scény mezi kouzelníky, a dále se tím už ani nezabývá. Proč by si měl hned ráno kazit už tak dost špatnou náladu, že? O to se beztak postarají ti neschopní úředníci na ministerstvu, za kterými se za pár okamžiků chystá, aby dostál i svých pracovních záležitostí a nejen těch zábavnějších.

„Nejsi jediný, kdo musí plnit slova stařešiny rodu. Julius se usmyslel, že jeho vnoučata budou studovat stejně jako jeho rodina v Bradavicích. Věř, že kdybych mohl tak bych je všechny poslal do Kruvalu. Ale smlouva je smlouva, proti ní nic nezmůžu. Můžu akorát tak doufat, že nám tam potomstvo nezvlčí a nebudou je učit k lásce k mudlům. To už bych asi nepřežil … Stačí, že mám nejstarší dceru místo syna.“
Dodá s patrným znechucením, kterým se nikdy netajil. Prvorození synové znamenají pro Thorsseny hodně, a to že má další dva syny na tom nic nemnění. Prostě měl smůlu a Ódin se k němu otočil zády. Se zamračením do sebe rychle kopne další skleničku Ogdenské a zaměří se znovu svým pohledem ocelových očí na Jarena, kterého dneska zjevně také čeká dlouhý den, jak usoudí podle těch vypitých skleniček.

„Vy máte vlastně s Radellou ještě ty dva nejstarší, co? Jen jak se jmenují… Brook a Latrell? A těm se vede jak? Zaučuješ je na ministerstvu?“
Pobaveně se uchechtne a pokývne k další otázce ohledně Leanne. Ach Leanne, ta bělovlasá žena, kterou zanechal doma na dalekém severu kde si může pořádat ty své snobské večírky.
„Ta se má v pohodě. Stará se o kluky a pořádá si ty své večírky pro důležité osoby, abychom si zachovali jisté konexe. Však víš jak to chodí, když je neopiješ většinou z nich nic nedostaneš…“
„Ty jsi dovolil Darrelovi famfrpál?“
Povytáhne značně skepticky obočí. Tohle by zase on svým dětem nedovolil. Věnovat se nějakému přihlouplému létání na koštěti místo toho, aby se učili důležitějším věcem, které budou ve svých životech potřebovat rozhodně více. Rozhodně čeká, že ze všech jeho dětí vyrostou velcí kouzelníci a, že ze Seleny bude aspoň schopná čarodějka, za kterou se nebude muset stydět. To by totiž možná i přehlédl její provinění, že se nenarodila jako poslední.
„A co ty s Radellou? Jak vám to klape? Nemá ona nějaké knihkupectví tady na Příčné?“
Koutkem oka sleduje dráhu kroků té pohledné čarodějky, a samozřejmě mu neunikne ani ten pohled, který si s Jarenem vymění. No jo. Jaren byl vždycky magnetem na ženy nejrůznějšího věku. On sám možná taky, ale to neznamenalo, že by u něj nějaká měla šanci. Dost dobře si totiž uvědomoval, že i v této oblasti postavení ve společnosti a peníze hrají velkou roli, a on rozhodně neplánoval živit nějaké mladé ženušky, které roztahují nohy na potkání.

Musí s nelibostí uznat, že s Azkabanem to Nare strefil přesně. Kolton není první a dá se předpokládat, že ani poslední, kdo si v něm užívá komfort. Když se ale nad tím zamyslí, takto okamžitě ho napadá pouze bratranec Simon, co má v Azkabanu práci v podobě hlídače. Ani si nedokáže představit tu nechutnou radost, jakou musel mít, když se dozvěděl, že to má Kolton sečtené a na svobodu se už nepodívá. Alespoň doufá, že mu tam Simon o trochu víc nakládá v negativní protekci. Ethan se určitě postaral a sám to Simonovi vyřídil, však on má ty své dlouhé a troufalé ruce všude. Tolik kontaktů by on sám nenasbíral ani za další život, natož za tento. Se zamyšlení ho vytrhne přítelův hlas, a tak k němu pomalu vrátí své pronikavě zelené oči s nádechem do modra a olízne si spodní ret. "Nemám ponětí, ale mladší krev by se do ředitelského křesla rozhodně hodila. Nakonec mám pocit, že vůbec celá kvalita Bradavic poněkud klesla," odtuší odměřeným hlasem, kterým volí pečlivě každé slovo a přemýšlí nad danou problematikou. Vzpomíná na dobu, kdy chodil do Bradavic on. Však se vyptá Darrela, on mu rozhodně všechno rád poví. Beztak bude u vytržení, že ho táta pro jednou pořádně poslouchá.

"Však ty si to popřípadě doma srovnáš. Selena není tak problémová, ne?" Povytáhne obočí v souladu s vyřčenou otázkou, a když přicupitá další číšnice, tentokrát už alkohol odmítne. Dá si pouze čistou vodu, aby trochu nastolil rovnováhu ve svém těle a zamyšleně dodá: "Beztak mám pocit, že ty prvorozené děti jsou nějaké klidné. Když si vzpomenu na Latrella, s ním v životě nebyl problém," zavrtí hlavou. "To Brook už tak klidná nebyla, ale také to všechno proběhlo docela v klidu. A když se narodil Darrel, tak se to všechno," krátce si odmlčí, snad aby tomu dodal dramatickou odmlku, která k tomu zákonitě patří. "Posralo," dodá nakonec. Od chvíle, kdy to malé nezbedné dítě začalo chodit, to by ani tak nevadilo, ale od historické momentu, co Darrel řekl první slovo, už tu pusu prostě nezavřel. Ani na nebohých pět minut, pouze když spal, a to byl nadpozemský zázrak, kdy se tu energickou bombu podařilo zahnat do postele a uspat. Pokud někdo v rodině Gallů neměl být Gallem, byl to právě on. Vymyká se všem parametrům, a i když občas mívá záblesk několika vlastností, kterými zbytek rodina oplývá, ani omylem se nikomu nepodobá. Chvíli dokonce uvažoval nad tím, že by Darrel nebyl jeho syn, ale tak vážné obvinění nakonec nahlas neřekl, protože by tím riskoval mnoho. Nakonec, musí bohužel uznat, a často to slýchává i od své ženy, že si v některých věcech podobají až moc. Nakonec, sám Jaren je poslední syn, a ze všech svých starších bratrů má také v sobě nejvíce té divokosti a energie. Pubertou se to ale všechno změnilo a co se nezměnilo, to musel naučit potlačit. A tak tu teď sedí. Celou dobu klidně, aniž by si poklepal nohou, s výrazem vytesaného z kamene. "Takže, měl by sis to teď užívat, to horší tě teprve čeká," zlomyslně se k němu ušklíbne, neopomene do svého hlasu protknout i špetku provokace. Však se pouze tak hašteří.

"Ne, prozatím. Latrell chce být bystrozorem, takže má teď nějaké praxe a Brook dokončila minulý rok Bradavice, takže si prý dává rok volno. Pomáhá Radelle v krámě a tahá se s tím svým," možná by nad tím i protočil očima, ovšem to by mu nesmělo sebrat pozornost něco jiného. Dveře od Děravého kotle se znovu otevřou, to není nic neobvyklého, náhle v nich ale zůstane stát vysoká, štíhlá žena v úzkých černých šatech a bílým, tenkým, očividně podzimním kabátkem do pasu. Ten si okamžitě rozepne a plna vědoma pohledů, které se na ní upřou, se po krátkém rozhlížení vydá s upřímným úsměvem přímo ke stolu, kde posedává Jaren se svým společníkem. Klapot podpatků dokonce na několik okamžiků protne hluk, co se o něco ztiší, to když prochází kolem stolů a muži se za hrdě vyhlížející ženou otáčí. Nemohou od ní odpoutat zrak, a možná svou chůzi schválně zpomalí, aby Jarenovi trochu pocuchala nervy, protože ač se svou ženu rád chlubí, částečně mu to i vadí. Obzvlášť v téhle společnosti, kde tu většinou sedí pouze ožralá prasata nebo další pochybné existence, na pár výjimek. Zastaví se až u stolu, ke kterému měla namířeno a zcela přehlédne svého muže, stočí se na Ragnara.

"Dobrý den, pane Thorssene, ráda Vás vidím," pronese zcela upřímně, než se ženě ve velkých zelených očí odrazí překvapení. "Co Vás přivádí do Londýna?" zeptá se zdvořile s laskavým úsměvem, který není rozhodně hraný, ale zcela přirozený a upřímný. Očividně Radella, Jarenova žena, oplývá dobrou náladou za každých okolností. To už se ale otočí k Jarenovi, u kterého ženě úsměv z tváře zmizí a zatváří se zcela formálně.

"Zastavil se u mě v obchodě Baldric Scoot, že tu prý obědváš, tak ti nesu ty formuláře, co ti Latrell zapomněl ráno dát. Bylo by zbytečné posílat sovu, když tu sedíš za rohem," osvětlí mu zcela normálním hlasem, aniž by do něho byla promítnuta byť sebemenší špetka emoce nebo pocitu. V takových chvílích a především ve společnosti k tomu není prostor, pokud to není žádané a ona to hodlá respektovat. Nakonec to tak dělá už několik let a v životě nebyl problém. Podá svému muži formuláře v deskách, co přinesla, a Jaren pouze neurčitě přikývne. "Moc ráda slyším, že se má Vaše žena dobře," vloží se do rozhovoru, když postává vedle stolu dvou mužů, a stočí se zpět na Ragnara. Nemá v plánu tu narušovat mužskou energii a přisedávat si k nim, i tak tu ale pár vteřin postojí a prohodí s nimi pár slovo, je to přeci slušnost.

"Samozřejmě. Také jsem hrál famfrpál. Není to pouze nesmyslné létání na koštěti za míči, ale má to řád a to Darrel potřebuje. Navíc se naučí spolupracovat v týmu a také alespoň nebude žádný tlouštík, když bude mít pohyb, že," zlehka se k němu ušklíbne, jakoby byl přesvědčen, že Narea svými argumenty doslova přebil. Radella všemu přihlíží, a když se stočí řeč k mladému synovi, nepatrně zpozorní. V tom si všimne také dopisu, co leží na stole, a tak se pro něho natáhne a zkoumavě si ho prohlédne. No ovšem, dopis z Bradavic a ona o tom znovu nic neví. Na krátkou dobu zvedne své zelené oči k Jarenovi, co ženě věnoval opravdu pramálo pozornosti a pokud by se to dalo srovnat, i té usměvavé kouzelnici opodál věnoval více pohledů, než své právoplatné manželce. Ale tak to bývá, a to se brali dobrovolně, nikoliv z donucení, jak tomu bylo například u Ragnara a jeho ženy.

"Jak vidíš, tak velice dobře," neodpustí si odpovědět Jaren i před Radellou na Narovu otázku a natáhne se po čisté vodě, kterou mu donesla servírka.

_________________