"Když dovolíš, můžu tě ujistit, že bych za nikým na rande necupitala," odvětila chladně na poznámku o McKayovi a její výraz v tu chvíli až děsivě připomínal sestru dotyčného.
"Jasně, že se dá těšit na OVCE. Sice s Tyersem nedáš opéčéem, ale jinak určitě zahvězdíš, jsi přece v Havraspáru, to budou minimálně samý Nad očekávání," zašklebila se vesele. Popichovat Erasma kvůli jeho koleji bylo poměrně vděčné; pořád ještě nechápala, co tam tenhle cvok dělal, inteligence neinteligence (a nic proti němu, ale zatím jí zrovna před Mary moc neukázal). "Možná se všema třema, jen ani jeden nesmí vědět o tom druhým, doufám, že mě nenaprášíš," zakřenila se, protočila si skleničku s džusem mezi prsty a na chvíli se odmlčela.
Zrovna nadechovala k další poznámce, když se k nim přivrávoral neznámý týpek. Neměla s opilými lidmi problém, koneckonců, kdo tvrdil, že se od pátého ročníku výš alespoň jednou nedopotácel do kolejní ložnice po čtyřech, lhal. Ale jedna věc byla táhnout k hradu mrzimorské spolužáky a druhá naprosto cizí chlápci. Nakrčila nos a podrážděně zamrkala.
"Bezva, ty jedna skotská hvězdo," zazubila se na kolem procházejícího Blaina a kývla hlavou, že je vše v pořádku a může běžet za tou hromadou děcek, která ho předtím obklopovala.
"Bude," opáčila posléze tomu maníkovi, co se přimotal k jejich stolu a choval se, inu, jako prase, omluvte mou francouzštinu.
"Můžete jít prosím obtěžovat někoho jiného? Díky," zabručela, přestala si hrát se skleničkou a protočila na Erasma oči. "Já nehodlám opouštět moji loď, dokud to nebude bezprostředně nutný," zamumlala a koutkem oka střelila po individuu pohledem. "Je to náš stůl a nehodlám ho někomu přenechat," zavrčela nakonec, "ale přinejhorším skočíme s děckama na zmrzku, ty je znáš a já chci stejně vědět, koho budu letos učit."

_________________

Nejdříve se tedy otočím na Erasma kvůli jeho poznámce, že to nemám v hlavě v pořádku. Nejdříve si ho prohlédnu kalnýma očima zřejmě neschopen přímo zaostřit a jednoduše si odfrknu. V normálním stavu bych ho zřejmě zchladil nějakou jízlivou poznámkou, ale nyní? Nejdříve upíjím trochu ze své sklenice načež ale odpovím.

"Tak hele ty..!"

Zřejmě mi došli slova protože se hodně zarazím, hrozivě zakymácím a přesunu svůj zrak i pozornost zpět k oné neznámé slečně, ke které jsem si "sednul". Nad poznámkou o obtěžování si znova hlasitě odfrknu a zřejmě bych jí na to i něco řekl nebýt toho, že na mě čirou náhodou vyskočila má kočka, která by mě při své velikosti a mohutnosti zřejmě porazila. Ovšem s přispěním alkoholu se má nestabilita několikanásobně zvýšila a já jsem se rozplácnul na zemi s Ashley na břiše. Naprosto rozzuřen jsem kočku rukou odhrnul, čímž jsem si znova vykoledoval několik škrábanců, načež jsem se pomalu a neohrabaně zvedal.
Zřejmě jsem ale, želbohu, nezapomněl na připomínku od Mary, protože jsem se napřímil do své úctyhodné výšky a odsekl jsem.

"Já nevotravuji... já jen popíjím..! A rozhodně nikoho nevotravuji!"

Načež jsem opět padl na volnou židli a dopil jsem poslední kapky ze svého drinku. Poté jsem se asi vteřinu poté zvedl a neohrabaným krokem jsem zamířil nahoru do svého pokoje, do kterého jsem na třetí pokus zapadl, ani jsem nezavřel dveře a zhroutil jsem se na postel.


Mainská mývalí kočka Ashley
Nějakou dobu jsem se líně válela nedaleko, konkrétně na příčné. Bylo nehorázné horko a já jsem toho plně využila a doplnila si tak energii. Po nějakém čase mě to omrzelo a dostala jsem hlad, takže jsem zamířila zpět do kotle. Tam můj páníček nebyl, ale zato hostinský mi dal zbytky masa. Nebylo to sice tak dobré, ale hlad je hlad. Poté jsem se chtěla věnovat svým věcem, hlavně válení, když v tom se můj páníček vrátil a vydal se obtěžovat nějaké lidi. Samozřejmě jsem z něj cítila alkohol, takže se zase opil. No, chtěla jsem mu alespoň trošku pomoci a rozhodla jsem se ho odtáhnout, aby si zachoval alespoň nějakou důstojnost. Ovšem jakmile jsem na něj skočila, tak se mnou spadl a prudce se po mě ohnal. Nu jistěže jsem si to nenechala líbit a také jsem mu jednu vrazila.
Nakonec jsem usoudila, že to nemá smysl a důstojně jsem proto vyskočila na klín Mary, protože mi připadá nejmilejší a začala jsem se o ní otírat, což jsem doprovázela předením. Snad jí tak alespoň trošku udobřím a ona se nebude na páníčka zlobit.


MH: Snad takhle můžu hrát za kočku..

"No promiň, promiň, nermusíš se hned durdit," zamumlal Ery omluvně, když zaslechl Maryin chladný tón. Rozhodně neměl v plánu jí naštvat, když už to vypadalo, že ho nehodlá roztrhat na mini kousíčky za to, co viděla ve vlaku. "Neblázni, Mary, na OVCE se těšit nedá. A to, že jsem v Havru, ani zdaleka neznamená, že jsem génius. Teda, svým způsobem génius samozřejmě jsem, ale nevím, jestli mi zrovna tahle genialita bude u zkoušet k něčemu platná," pronesl s pobaveným úšklebkem ve tváři a pokrčil rameny.
Když Mary prohlásila, že možná bude randit rovnou se třemi chlapy, Erasmus se pobaveně zachechtal a potřásl hlavou. "Neboj, nenapráším tě," slíbil jí. Na procházejícího Blaina se jen letmo podíval a při zmínce o kousavé potvoře, což byla podle jeho slov určitě Lorelei, se pobaveně uculil, ale radši to nijak nekomentoval.
V následujících chvílích se ze všech sil snažil zachovat chladnou hlavu. Neměl rád podobná opilá individua. Někdo se opíjel vtipně, někdo se choval jako dobytek. A Erasmus by tohohle týpka rozhodně zařadil do druhé kategorie. Naštěstí se řeči víceméně ujala Mary, o níž konec konců chlapík jevil největší zájem. Na slova o tom, že nehodlá opouštět loď, souhlasně kývnul hlavou. Měla pravdu - proč by měli odcházet? Byl to jejich stůl. Chlápek svou snahu vetřít se k jejich stolu však brzy vstal, potom, co ho na zem svalila nějaká kočka. Čtyřnohá, dvounohé by se mu určitě teď vyhýbaly obloukem. Ery se neudržel a plácnul se dlaní do čela. "U Merlinových gatí," zahučel jen kysele.
Jakmile maník zmizel, zadíval se zpět na Mary. "By mě zajímalo, co to bylo za pitomce," zabrblal a protočil očima. Následně se ovšem kouknul na hodiny na stěně a povzdechnul si. "Sakra, já budu muset jít. Ještě jsem si chtěl oběhnout pár obchodů. Na poslední chvíli, samozřejmě."

_________________

Mary krapet nechápavě sledovala mužům odchod, až si ani nevšimla plížící se kočky, která se náhle ocitla na jejím klíně. Zmateně zamrkala (neměla úplně vztah ke zvířatům), ale nakonec se dala do roztržitého drbání za ušima zvířete.
"To já taky ne, ale jsme v hospodě, asi jsme to měli čekat... i když na to, že není ani poledne, podal ten maník docela slušnej výkon," ušklíbla se podobně kysele jako Ery a přejela rukou po kočičím hřbetě. Měla ráda zvířata, která mohla vrátit; což byl důvod, proč si nikdy do Bradavic žádné zvíře nepřivezla.
"No, já mám taky ještě obíhačku, snažíme se s Charmellem přemluvit Brumbála, aby se pro Bradavice nakoupily nový smetáky, tak se zajdu kouknout do Košťat," její výraz se změnil z kyselého na naprosto nadšený, ale to už sypala na pult stříbrné mince. "Tak se uvidíme ve škole, doufám, že prváci neuvidí ještě před nástupem do školy nějakou působivou show ve vlaku," pobaveně se uculila, vrátila se ke svému původnímu stolu a zmizela ze dveří Kotle.

>> uličky

Mimo herně:
Pardon za krátký post, nějak mi dneska už došla energie

_________________

Do prostoru Kotle opatrně nakoukla žena s neobyčejně dlouhými plavými vlasy a neustále překvapeným pohledem; jakmile se ujistila, že hostinec zjevně neskýtá žádné nebezpečí, nastrkala do něj kysele se tvářícího hnědovlasého chlapce malé postavy. "Nemůžeš mě tady nechat s těma divnýma lidma, mami," kňoural protivně, ale světlovláska mu jen vrazila dvě vrchovaté tašky a poplácala ho po rameni. "S divnými lidmi budeš celý rok, miláčku," odvětila laskavě, ale s jistým tónem odměřenosti. "Navíc jsem ti slíbila nějaké to hypoalergenní překvapení," s tajuplným výrazem postrčila chlapce do lokálu, otočila se na patě a zmizela v ruchu ulice, zanechávajíce za sebou svého syna stát jako opařeného.
Nervózně se otočil do lokálu a polkl. Nebylo tady jediné dítě jeho věku; u pultu utíral sklenice plešatý hostinský, o kus dál seděl hlouček okultně vyhlížejících osob, a ... opravdu drží mrtvolku hlodavce? Leonardovi se udělalo poněkud nevolno od žaludku; a v momentě, kdy se do myši ještě pustila klukova sova a Len měl před očima kusy myšího tělíčka, nabyl jeho obličej notně zelené barvy a chlapec se raději s rukama plnýma tašek vrávoravě vydal k volnému stolu. Usadil se, opatrně uložil tašky na židli vedle (ne že by si snad jejich obsahu tak cenil, ale "mami, proč jsou ty mločí oči jenom v igelitovým pytlíku") a snažil se moc nezírat na okolí. A taky na sebe neupozorňovat. Nebo spíš dělat, že tady není. Matka mu sice dala pár srpců na pití, ale on se k hostinskému nehodlal přiblížit asi na délku dřevěné tyče. Nebo koštěte. Ty lidi lítaj na košťatech. Leonard si najednou nebyl vůbec jistý, kolik nových informací ještě dneska dokáže zpracovat...

O několik minut později se pomalým krokem vracím zase zpět do lokálu. Stihl jsem se až obdivuhodně rychle vzpamatovat z alkoholu, kouzlo..! A převléci se do černého plátěného cestovního pláště s kapucí přes hlavu, pod kterým skrývám obyčejné mudlovské oblečení, které ovšem nelze vidět.. Tedy přesněji řečeno černé volnější rifle a bílé tričko. Mezi nově příchozími je také rodina Goldenblattových, mezi kterýma poznávám ženu, kterou jsem už někdy viděl na ministerstvu. Nepřeslechnu ani hlášku o primusovi, kterou doprovodím o lehkým uchechnutím. Nemám primuse moc rád. Ovšem nic více neřeknu a jen se vydám k baru, kde si bleskově objednám tentokrát zázvorový džus silně smíchán z vodou.
Pátravým pohledem se znova rozhlédnu načež se zaměřím na svou kočku Ashley, která po styku s Mary odletěla někam do vzdálenějšího koutu Kotle. Vytáhnu proto z útrob pláště potlučenou krabičku se sardinkami, kterou otevřu a začnu takto kočku lákat. Skutečně mi po několika minutách vyskočí na kolena a začne sardinky jíst. Krátce se znova uchechtnu a několika plnými doušky vypiji celý obsah sklenice. Chviličku počkám, než kočka dojí kterou věnuji detailnějším prozkoumávání oné rodinky.
"Takže novej primus? Heh..." Pomyslím si a důkladně si prohlédnu hlavně jejich syna, který soudě dle primusského titulu musí navštěvovat tak šestý nebo sedmý ročník. Je proto možné, že ho budu učit, takže bych si ho měl trošku zhodnotit.
Zcela směle se proto zapojím do konverzace typickým.
Heh... zdravím primusi. Pozdravím načež si prudkým trhnutím shodím kapuci s hlavy a upřeně se na něj podívám. Poté ještě dodám. Profesor James MacGonne, ale říkej mi Jamesi.

Zane Ashman nikdy neproslul orientačním smyslem, a tak nebylo divu, že k Děravému kotli dorazila nákupní výprava ve složení otec-dcera až po poledni. A fakt, že toto zařízení nebyl schopen tak docela vnímat, příliš nepomáhal. Nakonec se ovšem zadařilo, a tak dovnitř vstoupili. Úctyhodná postava Zaneova, která se jen tak tak vešla do dveří, následována mnohem drobnější postavičkou oblečenou v květovaných šatech, vhodných do panujícího horka. Zornice obou se rozšířily úžasem - poprvé uviděli kouzelnický svět v praxi. Roztodivné hábity, čapky, sovy a jiná havěť... Shanique byla naprosto nadšená, její otec spíš jen znejistělý. Ale protože i v takovéto společnosti přesně identifikoval hostinského, zanechal na okamžik svou dceru osamotě (musí to nějak zvládnout, s takovými lidmi teď bude celý školní rok) a šel zařídit ubytování.

No a protože jen tak stát a čekat, to nebyl její styl, začala hledat nějakou společnost. Zahlédla u jednoho stolu chlapce asi tak jejího věku. Byl sám, oblečený normálně, vypadal jaksi bledě (ale to vypadali podle ní všichni) ale hlavně byl obklopen taškami. Což znamenalo, že už byl nakupovat, takže musel vědět, jak se dostat na tu prý slavnou Příčnou ulici. Měli nějak klepat do zdi... Do jaké zdi? A to jako měli proklepat tu zeď celou? Zeptat se bude rychlejší a jistější. S přátelským, byť stále ještě trochu nejistým, úsměvem se k němu přiblížila. "Nebude ti vadit, když si přisednu?"

<<<

Mei ve dveřích málem vrazila do dlouhovlasé plavovlásky, která zrovna vycházela ven- dle jejího věku ji dívka zařadila do rodičovské zóny. O krok couvla, aby paní mohla projít, a pak už s širokým úsměvem vkročila do Kotle. Měla na sobě pomněnkově modré šaty po kolena, o něco tmavší boty na klínku a vlasy měla zapletené do volného splétaného copanu.
"Ahoj, Tome!" zahlaholila na hospodského a prohlédla si lokál kolem dokola. No jasně, nic se tu nezměnilo, pomyslela si potěšeně a došla k pultu, o který se spokojeně opřela lokty. V Kotli byla jako doma, ostatně tady jeden čas pracovala- to když ukecala Toma, že potřebuje výpomoc.
"Tak co, kde ses toulala letos?" zeptal se Tom a přitom zvedl skleničku a s potutelným výrazem jí lehce zakýval ze strany na stranu. Mei s širokým zazubením kývla a hospodský jí natočil máslový ležák, 'jako obvykle'.
"Byla jsem v Japonsku. To bys nevěřil, jak je tam krásně! Ale prodrat se tam davem mudlů mi dávalo docela zabrat," vyprávěla nadšeně dívka a Tom se zasmál.
"Četla jsi dnešního Věštce?"
"Jo. Jeden je na chvíli pryč a co se tady nestane!" zavtipkovala Mei, ale ve skutečnosti se jí nejnovější zprávy vůbec nezamlouvaly- samozřejmě všechny kromě té, která oznamovala, že letošní Mistrovství vyhrálo Skotsko.
"Slyšel jsem, že je z Tebe letos Primus," nadhodil s povytaženým obočím Tom a začal leštit skleničky.
"To teda je!" odvětila pyšně Mei, za což si vysloužila další hluboký smích zpoza pultu. "Nechceš s tím pomoct?" zeptala se pak s úsměvem a narovnala se.
"Ne, děkuju, zvládnu to sám- a navíc bys za svou výpomoc chtěla určitě zaplatit. To by mi ještě scházelo!" zahlaholil naoko uraženě Tom, načež se k ní důvěrně naklonil a polohlasně řekl: "Támhleten prcek je tu dneska poprvý, vypadá to na novýho prváka. Co kdybys ho šla trochu proklepnout? Dle jeho výrazu soudím, že bude z mudlovský rodiny, je takovej vyplašenej."
Mei se otočila a prohlédla si všehchny přítomné. U jednoho stolu tiše seděl nenápadný čahoun a soustředěně krmil svou sovu. Jak jen se to... vzpomínala Mei a přimhouřila oči, Jasně, Goldenbultt nebo tak nějak, z Nebelvíru. O tom klukovi toho moc nevěděla, a to ani přes to, že byl v jejím ročníku. Ostatně, nebylo se co divit, když byl tak...nenápadný. Kdyby tu kromě něho nebyl nikdo zajímavější, zamířila by k němu, ale o něco blíž se nacházela mnohem snazší oběť...
V tom okamžiku do lokálu vkročil obrovitánský černoch se stejně barevnou holčičkou s afrem na hlavě. Mei se neubránila a zvědavě si je prohlédla od hlavy k patě- dvojice působila věru impozantně. Když muž -pravděpodobně otec dívčiny- došel k pultu a Mei mu sahala sotva po ramena, i když na sobě měla boty na podpadku, trochu znervózněla. Kývla na Toma, že je nebude rušit, pokývnutím hlavy pozdravila muže a se sklenicí v ruce se vydala ke stolu, kde seděl ten vystrašený prcek a u kterého stála nově příchozí dívka s tmavou pletí.
"Ahoj, jak se vám tu líbí? Rozhodně byste měli ochutnat něco ze zdejších specialit, nebudete litovat!" hodila na obě děti svůj odzbrojující profesionální úsměv a bez sebemenších cavyků se usadila na židli naproti chlapci a natáhla k němu ruku. "Mei-Xiang Tylorová, Primuska Mrzimoru, ale můžete mi říkat Mei. Těší mě," řekla, stále se usmívaje, načež ruku podala i dívce.

_________________

Lenny se nervózně vrtěl na židli a permanentně hypnotizoval dveře, ve kterých každou chvíli očekával matku, připravený k bleskovému zmizení z hostince. Místo očekávané blondýnky se však ve dveřích zjevil černovlasý muž středního věku a za ním velký černoch s malou holčičkou, očividně jeho dcerkou. V Leovi se v tu chvíli mísily přesně dva pocity - jedním z nich bylo sebrat nohy na ramena před úctyhodnou postavou staršího muže a druhý byl natáhnout zvědavě krk a očíhnout kudrnatou dívčinu; přece jenom to byl první člověk jeho věku, kterého na Příčné a vůbec v celém kouzelnickém světě potkal. (Občas trpěl pocitem, že celé Bradavice jsou jen výmysl a oni ho prvního září prodají někam na Ukrajinu. Pravděpodobnější samozřejmě bylo, že oproti němu a jeho mámě nenechávají rodiny nákupy pro prváky až na úplný konec letních prázdnin.)
Když k němu dívenka vyrazila, neubránil se ale instinktivnímu přikrčení a nedůvěřivému přeměření modrýma očima (přičemž poněkud komicky připomínal skuleného ježka). Nakonec se ale narovnal a s předstíranou nonšalancí jí popostrčil židli. "Jasně, je tu volno," kývl s nervózním, ale přátelským úsměvem a otevřel pusu k nějaké další poznámce, ale v tu chvíli málem vyskočil z kůže; to se k jejich stolu totiž zrovna přitočila dívka v pomněnkových šatech, která se podle odhadu věkem k Lenovi a neznámé dívce úplně moc neblížila.
"Leonard," odvětil vyplašeným tónem a potřásl si s Mei rukou. "Co je to primus a Mrzomir?" Dodal hned vzápětí zaraženě, zatímco pohledem bloudil po nabídce "specialit", které Děravý kotel nabízel.