Na otázku, proč má čekat, jsem Arianě nebyla schopná odpovědět. Cítila jsem, jak se mi krčí ramena v bezradném gestu, ale na tváři se mi přitom rozvaloval úsměv. Asi tou úlevou, že bratříček konečně vysmahl - byť s nejvyšší pravděpodobností jen na stěží postřehnutelnou chvilku.
Zato ona mi odpověděla. Sice ne tak, jak bych si bývala přála, jenže šlo o její osobní názor, takže jsem jí stejně neměla co vyčítat. Upřímně, já bych jí nejspíš nevyčítala vůbec nic, ani kdybych měla. Takže asi tak. Ale zato jsem odhodlaně využila situace k popichování své budoucí spolužačky.
"Mno jo. Když budeš bloumat po hradních chodbách, narazíš na spoustu fascinujících zdí," popíchla jsem ji vesele, snažíc se o to, aby pochopila, že to nemyslím špatně. "Dokonce si s nima i pokecáš," dodala jsem tajemně, a pro jednou zcela vážně. Na mysli jsem měla spíš mluvící obrázky než samotné zdivo, ale detaily mi nikdy moc neříkaly.
Vzápětí mi Mlčenlivá připravila velice nepěkný šok, když se mě zeptala, jestli se mi "ten kluk" líbí. Nemusela jsem být génius, abych pochopila, že nejspíš nemyslí ani jednoho z mých bratříčků. Mé jediné štěstí tedy spočívalo v tom, že jsem zrovna neupíjela ze své skvělé dýňové šťávy. Takže jsem se místo zoufalé snahy znovu se nadechnout i přes pití v nesprávné části krku zasmála. Trochu přiškrceně, ale přece. A vsadím Rea na to, že mi zrudly uši.
"Patrick," opravila jsem ji, jakmile jsem znovu nabyla svojí poslední dobou až příliš křehké rovnováhy. "Doufám, že tě nezklamu, ale ne, nelíbí se mi," zkroutila jsem rty do úšklebku, a pak potřásla hlavou. Možná bych to měla nějak vysvětlit. Aby si Ariana nemyslela, že kecám. To by bylo to poslední, co by mi chybělo. "Víš," vypadlo proto ze mě tiše, "myslím, že se mě bojí. Asi by mu neprospělo kdyby věděl, že ten skrček, co ho šikanuje, je můj brácha. Proto jsem ta nešla." Teprve poté mi opožděně došlo, že Ariana vyprodukovala čistě emotivní gesto - zvědavě zamrkala. Nejspíš by mi to udělalo větší radost, kdyby jeho příčina byla trošku jiná. Ale fajn.
Náhle mi nějak vyschlo v krku. Raději jsem se napila.

Dobře. Musím uznat, že mě se zdi prostě líbí. Jsou takové... rovné, a některé hrbolaté, a hlavně nemluví, neprotestujou a nehádají se se mnou. Ale já se nikdy s nikým nehádám, tak myslím, že zeď by mohla nahradit živá bytost. Ale to už blázní moje fantazie, že. Nadechnu se a zakroutím hlavou. "Já na zdi nemluvím. Lidi si pak o mě myslí, že jsem divná." Pokrčím rameny. Vlastně je mi to jedno, ale matka, a otec, a sourozenci... všem vadilo když si na ně ukazovali jako na příbuzné té divné blondýnky. Abych podtrhla svá slova, vážně zakývu hlavou. Je mi jasné, že to Joe nemyslí zle, ale vážně. Jen cvok by si povídal se zdí. Já určitě divná nejsem, a nejsem cvok. Tak.
Takže Patrick. Zakývu hlavou, ne že bych potřebovala vědět jeho jméno. Vlastně kdybych neměla sestry, asi by mě nikdy nenapadlo to, na co jsem se jí zeptala. Vždycky když jsem někam nechtěla jít, tak si ze mě dělaly srandu, že je Ariana zamilovaná. A to je mi prosím teprve 11. Měla bych jí na to něco říct. "A co je na tobě děsivého, kromě toho, jak jsi živá?" Zakývu hlavou. Je pravda, že možná zas tak živá není, já jsem možná moc pasivní, ale to je blbost. Ona a ten kluk, a ta její sova, a ta blondýnka, a všichni jsou prostě moc hyperaktivní, nebo tak něco. Určitě. Já jsem naprosto v pořádku. Ale proč tady teď uvažuju o tom, jestli jsem normální nebo ne? Vždyť je to jedno. Zatřepu hlavou a radši mlčím. Došlo mi, že má minimálně dva bratry - tedy ty, co jsou s ní v kotli. Alespoň jsou milí. Lawrence je... za prvé mladší, a za druhé... hrozně rád hlodá. No! Ve srovnání s bráškou jsem vážně normální, že to více nejde. Ale to se zase zabývám kravinama. Měla bych se na něco zeptat.... no nic mě nenapadá, tak jen hodím oko po Joe, čekajíc, že třeba něco hezkého řekne.

_________________

Musel vyjmenovat hned několik alternativ (slovo, které by se před Timothym nikdy v životě neodvážil vyslovit), aby ho Joannin bratr pochopil - a jemu samému došlo, že pokoušet se mu vysvětlovat pravidla gramatiky byla hloupost nad hloupost. "Stupěň," zamumlal jen, ale nijak dál to neřešil.
"Jsou to sy-" nonyma "chci říct, že ta slova v podstatě znamenají to samé, tak je jedno, které z nich řekneš," pokusil se objasnit svůj slovník, a do tváře se mu začínalo pomalu ale jistě vkrádat zoufalství. Ne, s dětmi opravdu komunikovat neuměl. Jeho zoufalství rostlo v přímé úměře s výrazy, které ze sebe malý Tim sypal.
"Ne, totiž, chtěl jsem jen říct... víš co, zapomeň na to," zavrtěl posléze hlavou a vzdal to.
Jeho následující naprosto nevinná otázka vedla k tomu, že se malý Tim málem udusil smíchy a vzápětí začal škytat.
"Nechceš se napít?" navrhl Patrick s obavou ve hlase a přistrčil mu svou sklenici s džusem, aniž by si uvědomil, že v případě, že by ho přepadl další záchvat smíchu, pokropí Tim celý lokál.
Oni se snad množí, pomyslel si překvapeně, když se se u stolu další malá postavička se sklenicí. Mlčky hypnotizoval pohledem toho druhého, a snažil se vybavit, jestli se někdy Joanne nezmínila, že má dva bratry z nichž jeden trpí obsesí na kočky.. ehm.. vlastně se zdálo, že zmíněným neduhem jsou postiženi oba. Patrick statečně ignoroval ukazováček namířený jeho směrem, co už ale ignorovat nemohl, byla skutečnost, že se dítě nejspíš hodlá vrhnout na jeho kočku. "Nech..-" začal, ale už bylo pozdě. Popelnice měla čičající návštěvu, ze které nemohla být vůbec nadšená. Patrick začal pomalu odsouvat židli, že nenápadně zmizí dřív, než se strhne nějaká mela.

Kočka, dojídající právě kus Patrickovy snídaně, sebou trhla a vzhlédla právě včas, aby uviděla rozzářený obličej někoho, koho vůbec neznala. Oči, vyvalené nadšením, by ji nejspíš dokázaly vylekat tak jako tak, ale když ten někdo navíc udělal ono nenáviděné "čičičičičííííí"... Kdyby Popelnice zrovna nežrala, možná by si uvědomila, že jí od malého človíčka nic nehrozí - možná. Jenže takhle to brala jako přímý útok na sebe a svůj zbytek toustu.
"Miáááá!" Packa se mihla vzduchem a uštědřila nebohému Willovi pořádnou ťafku do nosu, načež kočka vystřelila zpod stolu jako namydlený kulový blesk.
Will měl jediné štěstí, že drápky vytáhla jen napůl, i tak mu ale na památku zůstaly na nose nepříjemné škrábance.
Patrick, jakmile zaslechl ten dobře známý zvuk, po kterém většinou následovala katastrofa, definitivně nechal snídani snídaní a za další cíl si stanovil dveře.

_________________

"To se neboj, v Bradavicích budou zdi mluvit na tebe, a ne ty na ně," podotkla jsem dobrosrdečně, a když mi došlo, že Arianě dělám možná až moc velké plané naděje, ještě ze mě rychle vylítlo: "Teda, zdi ne. Ale obrázky. A ty visí prakticky všude, takže to je jako by vážně mluvily zdi." Vrhla jsem na ni úsměv, doufajíc, že můj proslov nebyl tak zmatený, jak se mi zdálo.
Nedokážu popsat svou úlevu, když Ariana pochopila, že mezi mnou a Patrickem se vznáší akorát tak děs a hrůza, zaobalená v přátelských slovech, vzájemném pomáhání a rozpacích. Už se v tom začínám ztrácet.
"Asi všecko," ušklíbla jsem se v odpověď na jednu z těch vskutku nejinteligentnějších otázek, jaké kdy zavadily o moje uši. "Ale ta moje... živost nejspíš bude hlavní problém, vedle kterýho se všecky ostatní ztrácej." Chvilku mě zdobil nádherně zachmuřený výraz, než mi to zašrotovalo v hlavě, a vzápětí mi to vnuklo brilantní úvahu. "Vlastně bych řekla, že Patrick je ti docela dost podobnej," změřila jsem si nebohou dívčinu zkoumavým pohledem. Nemusela jsem se vidět, abych věděla, že mi září oči. Že by vzrušením? To je fuk. Jen ať si toho nevšimne Ariana. Nechci, aby se začala bát.
"Kdybys chtěla, seznámila bych tě s ním," nabídla jsem zahloubaným tónem. "Ale musela bys jít přede mnou, krýt mě vlastním tělem. A tvářit se děsně mírumilovně a inteligentně." Laškovná slova i intonace se mi promítly v hlase zcela bezděčně. Asi jsem jenom chtěla odlehčit atmosféru. V dalším okamžiku mi ale došlo, že jsem se nemusela namáhat.
Ozvalo se totiž hlasité vyjeknutí. Patřilo mému bratrovi.
"Sakra," sykla jsem tiše, politovala pohledem svůj nedopitý džus a vyskočila že židle. "Promiň. Musím běžet. Já... Snad se za chvilku vrátím," vylítlo ze mě kvapně, načež jsem se už svižně proplétala mezi stoly a jejich udiveným osazenstvem.
Tvářila jsem se bezstarostně. Ale uvnitř mě dusil strach. Co se jen stalo?

"Ahá," podotkl Tim. Pochopil, co se mu Patrick snaží sdělit, ačkoli mu to chvíli trvalo. "Proč několik slov označuje jedinou věc? K čemu to je?" zeptal se s posledními zbytky vynuceného zájmu. Ostatně se na začátku ptal jen na jedno nevyslovitelné slovo, a ten čarodějnický kluk mu záhy objasňoval věci, které se původní otázky ani zdaleka netýkaly. Nebo to tak Timovi alespoň připadalo.
Dále ho udivovalo, že Patrick se vždycky na něco zeptal, a když mu vzápětí Timothy odpověděl nejlíp jak uměl, starší chlapec vždycky raději přešel k jinému tématu. No, přesněji řečeno to malého Blackwooda uráželo. "Hele, jestli mi nerozmyješ, tak se klidně ozvi," nabídl poněkud podrážděně, přičemž v návalu rozhořčení bezděky zkomolil "nerozumíš" na cosi úplně jiného.
Na nabídku, zda-li se nechce napít, jen zavrtěl hlavou. Byl by i dodal ono slušné "ne, ale děkuji", kdyby ovšem nesváděl zuřivý souboj se zlotřilou škytavkou. Ta ustala v okamžiku, kdy přichvátal Will, a s hlasitým bouchnutím postavil před svého bratra sklenici ležáku. Tim se vděčně napil, tedy hned poté, co objasnil situaci.
A právě proto, protože měl plnou pusu lahodné tekutiny, se nestihl postavit na Patrickovu stranu a Williama včas zarazit. Když se konečně ozval, bylo už pozdě. "Willie," hlesl zděšeně. Vzápětí se ozvalo bojovné kočičí zaječení a překvapené dětské vyjeknutí.
Pak už bylo ticho.

Tim hlasitě polkl, neodvažoval se nahlédnout pod stůl. Ani nevěděl jak, ale prostě cítil, že bráška útok Popelnice přežil. I tak se ale bál toho, co by mohl vidět. Proto rozšířenýma očima hypnotizoval Patricka. A díky tomu si všimnul, jeho výrazu "zdrhám". "Nikam nechoď, prosím," fňukl prosebně. Pokud to nezabralo, dodal: "Jestli teď zmizíš, ségra si tě později najde."
Měla to být výhrůžka. Ale třásl se mu hlas.

Will seděl pod stolem, neodvažujíc se pohnout byť o milimetr. Nebál se kočky, to ne. Věděl, že je pryč, a věděl taky, že si za její útok může sám. Děsilo ho něco zcela jiného. Co když mi upadne nos, jakmile se pohnu? Zmíněná partie ho pálila jako čert. Dost na to, aby se vážně obával o její další existenci. "Sem moc mladej na to, abych přišel o nos," zakňoural tiše, tak, aby ho nikdo neslyšel.
Pevně si objímal kolena přitažená k bradě. Zaměstnával tak ruce, které zoufale toužily ohmatat jeho obličej, jestli mu náhodou nos u zbytku hlavy nedrží jen silou Willovy vůle.
Náhle uslyšel bráškův hlas. Vyhrožoval. Oprávněně. Jo, ségra by si ho fakticky našla, pomyslel si suše, aby mu mohla poděkovat. Ačkoli tomu nevěřil, ne doopravdy, pochmurně se ušklíbl. Vzápětí sykl bolestí, jak ho zabolel poraněný nos. Raději se zaposlouchal, jestli neuslyší kouzelníkovy kroky mířící pryč, pryč od omluv a rozpaků. A k důkazu, že ten kluk je zbabělec. Tentokrát se úšklebku ubránil.
Šok se začal vytrácet, ale William se nerozplakal. Na to byl příliš hrdý. Místo toho si šetřil síly na fňukání před zraky rodičů, ale nic velkého tak jako tak neplánoval. Nechtěl způsobit problémy jak sobě, tak Joe.
A tak si jen promnul oči, které ho začínaly zrádně pálit. Obezřetně se přitom vyhnul nosu.
Jakmile si byl dostatečně jistý, že se nerozpláče, začal se pomalu soukat zpod stolu.

Když jsem konečně dorazila k Patrickovu stolu a svým bratrům, ať už v doprovodu Ariany či nikoli, byla jsem bledá jako stěna. Patricka jsem velkoryse ignorovala, pokud už dávno neutekl. Zato jsem se hned shýbla do úrovně Timových očí, přičemž mi ze rtů splynulo kupodivu klidné: "Ty, nebo Will?" "Já ne," špitl roztřeseně. Pak ještě tišeji dodal: "Popelnice je už fuč."
Pokud jsem byla předtím bledá, nyní jsem nabrala vskutku bělostný odstín. Stiskla jsem Timovo rameno, a pak se sklonila právě včas, abych zastihla vylézajícího Willa. Moje dlaně se sevřely kolem jeho zápěstí, aby ho vytáhly ven a posléze i na nohy. Jeho pokožka studila jako led.
Po celý vytahovací proces nechával bráška hlavu sklopenou. Vzhlédl ke mně, až když stál oběma nohama pevně na zemi. Necouvla jsem ani nevyjekla jen proto, že jsem při tom pohledu ztuhla jako solný sloup, neschopná pohybu.
Willův obličej brázdily tři škrábance. Všechny vedly přes nos, což by nebyla zase taková katastrofa, kdyby jedna z nich nezačínala těsně vedle pravého oka. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem si uvědomila, jak málo chybělo, aby můj bratříček přišel o oko.
"Bude to dobrý. Za chvilku zapomeneš, že se ti to vůbec stalo," zamumlala jsem konejšivě, přičemž mi pohled stále sklouzával k tomu drápanci, co tak těsně minul jedno ledově modré kukadlo. Zaťala jsem zuby, a přitáhla bratra k sobě, abych ho mohla obejmout a nemusela se mu dívat do tváře. Třásl se.
Já taky. Ale vzteky.

Hlavou mi prolétne jedna jediná inteligentní myšlenka. Pokud zdi mluví, kde mají pusu nebo tak něco? Blbá otázka. Že by kouzlo? Jistěže kouzlo. Zas jsem tak trochu mimo. Nevadí. Když mi to Joe objasní, tedy alespoň to, že nemluví zdi ale obrazy, nadzdvihnu jedno obočí.
Jasně že vím, že obrazy mluví. Ale proč by mluvily zrovna na mě? Proč by vůbec někdo mluvil na mě? Jistě. Protože pořád někde vysedávám sama. Jo to bude určitě tím. Ale když na mě promluví, budu vypadat jako cvok, který si povídá s obrazy, přičemž bloumá po hradě jako duch. Což je vlastně super.
Ukončím své myšlenkové pochody ve chvíli, kdy se Joe zmíní o tom, že je mi někdo podobnej. Chvíli na ni koukám, snažíc se pochopit to, co právě řekla. Když mi to dojde, pokrčím rameny, jakože je mi to fakt jedno, ale pozastavím se nad tím, že bych se musela tvářit děsně inteligentně a mírumilovně. "Tvářím se snad jako bůh pomsty?" Zeptám se potichu, moje charakteristické pípnutí. Ale alespoň jsem se pousmála. Představa, že bych se tvářila jako bůh pomsty je komická. Myslím že to ani neumím.
Jen na ni kývnu. Výkřik by mě obyčejně nezajímal, ale když jde o toho pidižvíka, tak proč neotočit hlavu a nepodívat se, co se děje. Nezabije mě to. Kupodivu, situace se zdá zajímavá tak trochu i pro mě. Možná mi to přišlo zajímavé tím, že je Joe tak bledá. Nebo prostě chci vědět co se děje, což by znamenalo že jsem zvědavá, což by znamenalo, že... ani nevím co. Chvíli je sleduju, ještě slyším jak se Joe ptá, pak se neslyšně zvednu a tiše, skoro jako duch, se přesunu k nim. Nedivila bych se, kdyby si mě nikdo nevšiml, ani by mi to nevadilo. No tohle možná jo. To je jedno.
Natáhnu maličko krk a podívám se na Willa, který očividně schytal pár škrábanců od kočky, které jsem si ale nevšimla. Jednou jsem slyšela jak nějaká paní říkala malému klukovi, že může všem říct, že ho poškrábal orel, když se na něj vrhla mámina sova. Možná by se hodilo říct něco podobného... "Můžeš všem hrdě říct, že si přežil útok kočkovité šelmy." Prohodím potichu, nedivila bych se, kdyby mě Will neslyšel, protože se zdá, že ho Joe objímá v celku pevně. Hodím po blonďáčkovi, který je zřejmě majitelem oné divé kočky pohled jakože "Bez urážky", jen tak, ze zvyku. No to je jedno. Sklopím pohled k zemi, hledajíc bůh ví co, možná tu kočku, pokud ho ovšem nepoškrábalo něco jiného, jako třeba veverka, ale nic nevidím. Podívám se na Joe, na ten malý kousek Willa který vidím, na toho druhého pidižvíka, asi další příbuzný Joe, a pak na blonďáčka, patrně to bude ten Patrick. Radši mlčím, aby se na mě někdo ještě neobořil, že celou situaci beru no... nijak.

_________________

Pomalým, dalo by se říci sebejistým krokem vstupuji do Kotle z mudlovské strany. Oblečen jsem do dlouhého černého hábitu s kapucí staženou přes hlavu. Nohy mám schované ve vysokých černých botách, které se zdají býti z kůže. Můžete si také všimnout objemného hnědého kufru, který s sebou táhnu, je na něm pozlaceně napsáno mé jméno, tedy J. A. MacGonne. Další poměrně zvláštní věc, kterou si při mém příchodu můžete všimnout je poměrně velká černo-bílá kočka, která se mi proplétá mezi nohama, má kolem krku něco jako cedulku se slovy:
Jsem majetkem Jamese A. MacGonna, jmenuji se Ashley a radím ti, nedotýkej se mě. Hned při příchodu mi hlavou proletí.. myšlenka.

Tak a tady to začíná... konečně se stanu učitelem v Bradavické škole. Chmph.. mít pod sebou partu harantů asi nebude nic příjemného, ale alespoň dobře platí.

Krátce si odfrknu načež zamířím k hostinskému, kterého pozdravím kývnutím hlavy, nataženou pravačkou a slovy:

"Dobrý den, jsem James MacGonne a potřeboval bych si pronajmout pokoj s výhledem na Příčnou ulici. Zaplatím předem."

Načež položím na bar několik mincí a se zájmem se začnu rozhlížet okolo. Zaujme mě hlouček dětí v rohu, ale nijak se nevyjadřuji jen se po očku sleduji. Chvíli nato se také k baru usadím a zvednutím ruky si objednávám ohnivou whisky.

Mezitím se Ashley odvážila vymotat se mi z nohou a ladným skokem vyskočila na bar, odkud jsem jí rychle shodil dolů, čímž jsem si vykoledoval několik škrábanců. Nakonec, potom, co očichala nějaký nevábně ležící papírek zamířila právě k oné skupince dětí, na které jsem se předtím díval. Znova ladným krokem vyskočila na jejich stůl a s předením se začala k jednomu z nich blížit, tedy k Arianě R. Harringtonové. Jakmile už byla u ní, tak se jí začala otírat o loket a u toto hlasitě předla.

Po chvíli mi hostinský přináší klíče k pokoji 19, který by měl podle jeho slov, mít výhled na celou ulici. Stroze jsem mu proto poděkoval a jediným rychlým pohybem ruky jsem vyprázdnil celý obsah sklenice s whisky. Ashley nechávám, aby se taky trošku zabavila. Koneckonců, je to poprvé, co si hraje z dětmi. Pro jistotu ještě na onu dívku, ke které se kočka začala tulit kývnu, zda jí to nevadí a poté svižným krokem mířím nahoru do prvního patra, kde poté projdu dlouhou uličkou a zapadnu do pokoj vlevo, na kterém je cedulkou napsáno 19. Po příchodu si kriticky prohlížím pokoj.

Mno nic moc.. čekal jsem to lepší.

Pomyslím si načež prudce smýknu kufrem o zem a začnu si z něj vybalovat. Několik málo mudlovských oblečení šoupnu do komody, zbytek hábitů zase do skříně. Hygienu do koupelny.
Jakmile mám vše vybaleno, tak přejdu ke krbu, který se pokouším několik minut po mudlovsku rozdělat, což se mi nakonec povedlo a chvíli se proto ohřívám u krbu načež pomalým krokem zamířím zase dolů. Krb nechám hořet, aby mi místnost bohatě zahřál a nezapomenu také pečlivě zamknout pokoj, který proto utáhnu na několik západů.

Dole zamířím k baru, kde si znova objednávám sklenici ohnivé whisky a jen pohledem sleduji svou kočku spolu s dětmi, ke kterým si přišla hrát. Občas také usrknu whisky.

"Aby nebylo mluvení nudné," zahuhlal na další dotaz. Upřímně řečeno, neměl tušení, proč synonyma existují, ale to samozřejmě nehodlal přiznat.
Zrovna když ho začlo zajímat, kdy tahle podivná debata skončí, kluk se zničehonic zatvářil podrážděně a vyslovil dost podivnou větu. Patrick rezignovaně zavrtěl hlavou. "Promiň, ale teď jsem ti nerozuměl," ohlásil, když byl poctěn tvarem 'nerozmyješ'.
Následně nabraly události až moc rychlý spád, a když se pak Patrick s notně vyděšeným výrazem začal stahovat, jeho pokus o útěk bohužel nezůstal nepovšimnut. "Já.." zakoktal se, měl zřejmě v úmyslu říct něco jako 'já už musím jít', ale hlas se mu zadrhl, což bylo způsobeno hlavně skutečností, že na něj Tim naprosto nepopiratelně zíral a navíc ho i konfrontoval prosbou, aby zůstal.
Stál půl metru od stolu jako zkamenělý, váhaje, jestli definitivně zdrhnout nebo zůstat a nést odpovědnost za Popelnicin útok. Sktečnost, že jeho kočka právě Joe nejspíš sejmula bratra, byla natolik neblahá, že se ze sebe po chvíli vyrazil: "Já.. se.. omlouvám." Tím se prakticky upsal k tomu, že zůstane.
"..Žiješ..?" hlesl po chvíli ticha, a to přesně ve chvíli, kdy ke stolu dorazila Joanne s blonďatou dívkou, kterou neznal.
Mlčky sledoval rozhovor obou sourozenců a nervózně zatínal nehty do dlaní. Zdálo se mu, že je jeho povinnost aspoň počkat, až kluk vyleze zpod stolu, tedy pokud vůbec, a zkontrolovat škody na zdraví. Mezitím se snažil podle tváře zařadit Arianu, ale byl si skoro úplně jistý, že ji nikdy předtím neviděl. V normální situaci by se už asi dávno představil, teď se ale jeho pozornost upírala spíš k právě zpod stolu vyleznuvšího Willa.
Patrick neměl možnost spatřit rozsah škrábanců, ale podle Joanniny reakce to muselo být příšerné. Vzápětí promluvila i ta cizí dívka. Patrick s jejím popisem v duchu souhlasil, a její pohled nepochopil. Což v tuto stresující chvíli nebylo nic zas až tak divného. Co ale pochopil (nebo si myslel, že pochopil) bylo, že se právě stal veřejným nepřítelem č.1, aspoň co se rodiny Blackwoodovy týče.
"Moc mě to mrzí," hlesl téměř šeptem, a jako by se s dalším tichem probral, o kousek ucouvl. "Omlouvám se... jestli.. jestli to bude.. potřeba.. nějak.. řešit.. tak.. bydlím.. v.. sedmnáctce..." vyrážel ze sebe slova, přesvědčen, že to nebude Willova a Timova sestra, s kým bude mít problémy, ale rovnou jejich rodiče. V duchu mu vzápětí vytanula představa, jak píše domů, že Popelnice útočí na děti.
V ten moment už byl tak vynervovaný, že jen zadrmolil něco o tom, že se omlouvá a že se musí vzdálit, načež vystřelil směrem ke schodům vedoucím k pokojům.
Tam vytrhl z kapsy klíče, odemkl si, vpadl dovnitř a zabouchl za sebou. Rozvalil se na postel obličejem dolů a snažil se vypudit z mysli představu vraždící Popelnice a případně její likvidace. Obojí bylo značně nepříjemné.

_________________

Tohle je pro mě vážně nepříjemná situace. Chudák kluk poškrábaný, ten Patrick očividně vyděšený k smrti, Joe vzteklá jako moje matka když nemá v noci co pít, a co je nejhorší, já, bezcitná, lhostejná, duchem obyčejně nepřítomná jsem právě projevila něco jako lítost. K tomu teď přidám i povzbudivé pousmání, a rovnou můžete prohlásit, že jsem se oficiálně změnila. Tolik toho dokázala obyčejná kočka, no kéž by. Těkám pohledem mezi Patrickem, Joe, Willem a tím druhým capartíkem, čekajíc, co bude dál. Pá-á-ni. Ten kluk má z Joe asi fakt nahnáno. No kdy kdo viděl, aby se takhle někdo roztřásl jen kvůli kočce a škrábanci na tváři, za který mu nejspíše ten malý za pár let poděkuje? Zvláštní. Možná to neberu dostatečně vážně. Měla bych říct ještě něco, co by nebylo tak... tak... no teď si nevzpomenu.
Mé myšlenkové pochody zarazí známe rozražení dveří. Ani se nemusím otáčet - vím kdo to je. Proč přišla teď? Není tak pozdě. Nebo ano? Ztratila jsem snad já pojem o čase? To se může stát? Jistěže může, nejsem dokonalá ani Superman. Ještě stihnu maličko kývnout na Patricka, který odchází, tedy spíše utíká, a pak už na mě sestra mluví.

"Chceš jít domů?" Otáže se mě unaveně.
"Mám snad na výběr?" Nadzdvihnu maličko obočí.
"No můžeš tady zůstat přes noc. Máma říkala, že tě tady můžu nechat." Oznámí mi otráveně.
"A?" Znova nadzdvihnu obočí.
"Jak A? A nic! Na ten jeden den tě tady můžu nechat nahoře v pokoji! Komuni- Počkat!" Vykřikne nadšeně když si konečně všimne Joe, která pravděpodobně stále svírá bratra. "Ty... ty ses..." začne překvapeně a já jen protočím oči.
"Ne." Důrazně odseknu. Vím co si myslí. Myslí si, že mě kotel změnil. Jak naivní.
"Tak jakto..." Pořád překvapeně mumlá něco ve smyslu jak to, že tu stojím s živou osobou, ale já nad tím jen krčím rameny. Hádám, že všichni kromě mě chápou její překvapení, no mě je to vlastně úplně jedno.
Pak se otočím na Joe. "Já už půjdu. Hodně štěstí." Odříkám monotónním hlasem, a pak se pokusím o cosi jako povzbudivé poplácání po rameni. Následně se otočím a vykráčím klidně z kotle, překvapená sestra v závěsu za mnou ještě stihne kývnout na Joe. Vím, že mě čeká plno otázek, a tak to vypadá, že jakmile příjdu domů, hodím sebou o zem a budu prostě na noc marod.

_________________

Arsen seděl to ráno přímo u baru a podezíravě probíral jídelní lístek, jestli je tam vůbec něco, co se dá snídat. Moc chtěl ochutnat ohnivou whisky, ale zase se mu nechtělo riskovat, že by mu Tom pak už nepřinesl vůbec nic, a tak se spokojil s máslovým ležákem, sladkou, hustou krémovou břečkou, kterou by do sebe klidně mohl lít trychtýřem. Konzistenci měl ležák takovou, že sloužil namísto opravdové snídaně. Na barové stoličce klátil nohama ve vzduchu a nepřítomně okopával jemně všechno, co mu přišlo pod špičky bot.
Na sobě sice ještě neměl patrioticky školní uniformu (mamka mu sehnala "novou" z druhé ruky, už zase se vytáhl do výšky), zato hořčicově žlutou košili a přes ní černý lehký svetr, který měl na prsou vyšitého jezevce. Za nic by to nepřiznal, ale svetr byl ještě po mamce. Trpěla teď dlouhodobě tak nakažlivou radostí, že je Arsen taky v Mrzimoru, že se jí dokonce podařilo přebít Arsenovu trucovitou náladu po porážce Francie. Vnutila mu spoustu mrzimorských předmětů, ale Arsen se velmi snažil, aby zdvořile odmítl ty typicky dívčí.
Vedle sklenice máslového ležáku se vznášelo košťátko z mistrovství a Arsen do něj z dlouhé chvíle prstem šťouchal, ruce překřížené a na nich bradu. Přemýšlel, jestli by tu měli třeba takové obyčejné topinky...

_________________

Gingerinou jedinou útěchou za projeté mistrovství byl všechnohled, který ji však maminka zakázala 'tahat všude s sebou, ještě ho rozbiješ'. Každopádně jí ještě scházelo pár věcí do školy, a tak ji Elin dnešního rána vyhnala do Příčné ulice a dala ji i pár drobných navíc, aby si mohla koupit něco na zub.
"Ahoj, co ty tady?" broukla na Arsena do pravého ucha, když se k němu zezadu naklonila- nutno podotknout, že byla připravena včas uhnout, kdyby se chlapec lekl natolik, že by kolem sebe začal čímkoli mávat. "Není ti v tom trochu vedro?" podotkla poté, když se vyhoupla na stoličku vedle něj a kriticky si prohlédla jeho dnešní úbor- sama měla vlasy vyčesané do vysokého culíku a oblečená byla do džínsových šortek do pasu a červené halenky s krátkým rukávem. "Ale musím uznat, že ten svetr je super," dodala a zazubila se. Z jejího výrazu se nedalo přesně vyčíst, jestli to myslí vážně, nebo si s Arsena dělá legraci. Když se na ni Tom obrátil s objednávkou, požádala o dýňovou šťávu a zatímco na ni čekala, klátila nohama po stylu svého kamaráda.

_________________