"No, to máma naštěstí žádný drama nedělá. Mistrovství bylo super a naštěstí Skotsko vyhrálo. Takže maximálně vydařený. Už se těším na příští rok." řekla jsem vysmátě a upřímně. Obdivuju ty hráče. Je to fakt neskutečně úžasný. Alespoň se zkusím dostat do školního týmu. "No jo, copak fénixové, ale oni jsou tak nějak všechny kreace a kombinace super, ale ta moje je samozřejmě nej." nahodila jsem úsměv od ucha k uchu. "Ale tvoje hůlka je taky strašně super." dodala jsem ještě rychle, protože nemůžu být nevhodná.
"Nepálí to zas tak strašně. To si časem zvykneš. Já miliju pálivý jídla." řekla jsem konejšivě a pobaveně sledovala Feelynu reakci. Nakonec ta holka bude fakt fajn. "Taky si myslim, že je to dobrý. Já na sladky až zas tolik nedam, ale pálivý. To je moje." Je možné, že by sovy měly rády pálivá jídla? Asi to na Elvírce časem zkusím. "No jo, copak moje sova. Je neskutečně super. Než jsem přišla, tak jsem byla v Mžourově a koupila jsem si jí tam. Byla to bezpochyby nejhloupější sova v obchodě a já se do ní zabouchla." řekla jsem a prstem dloubla do sovy, která hned po dotyku spadla z bidýlka. Opatrně jsem jí tam vrátila a znovu se vrátila pohledem k Feely. "Já se taky těším. Bude to jedno velikánský dobrodružství. Určitě si to užiju, ale samozřejmě se taky trošku bojím. Ale jen trochu." Jaký asi ten rok bude. "Ty nemáš ráda svojí matku?" je to pozoruhodné. Pak jsem se zamyslela a vzpomněla si, že já vlastně nemusím ani jednu svojí matku...
"Fakt? To jsem moc ráda." upřímně jsem se usmála. "No tak se seznámíme." řekla jsem. Pár důležitých fakt: Oblíbená barva, oblíbený přednět, co si myslíš o kolejích, jaké máš ráda oblečení a jaký je tvoje nejoblíbenější jídlo? Tak mluv já posloucham." řekla jsem s úsměvem a mrkla.

_________________

,,Víš ono je to se mnou a mámou těžký. My si zrovna v moc věcech nerozumíme, ale mám jí ráda je to moje mamka. Jenom moje a navíc dělá výbornou bezovou limonádu." řekla Ophelie a přiznala tím že pro ní je máma důležitá jako otec. Bez matky by vzorec na správnou rodinu neodpovídal na Snowbellovy. ,,A co ty a tvoje mamka?" Pak se na chvíli odmlčela, protože jí Evelin vyprávěla jak má super sovu. ,, Víš že si hrozně sebevědomá. To je kompliment" řekla Feely protože musela uznat že se Evelin nestydí. Feely si po jídle pečlivě utřela ruce do kapesníčku který jí matka dala do kapsy. ,, No já se taky těším do Bradavic, bude to tam super a nebudeme mít povinnou večerku. Budeme moc být vzhůru celou noc a budeme si vyprávět strašidelné příběhy to bude vzrůšo." řekla a živě si představila tu situaci. Poté musela Ophelie odpovědět na pár otázek ,,Moje oblíbená barva se pořád mění ale asi nejspíš bílá. Taje fajn." pak začala přemýšlet co myslí tím oblíbený předmět. Hele tím předmětem myslíš jako ve škole nebo jako nějaká oblíbená věc ? " zeptala se Ophelie zamyšleným hlasem. ,,No já o kolejích nic moc nevím, ale fakt nechci do Zmijozelu. Ty studenti jsou takový hrozně inteligentní a tichý a to mi docela nahání mráz na zádech. Moje mamka chodila do Zmijozelu." Ophelie opravdu neměla ráda Zmijozel buď to bylo tím že moc zmijozelských neznala nebo to bylo tím hadem, co mají ve znaku. ,,Moje oblíbený oblečení je normální a praktický. Sice si čas od času koupím nějaký krásný šaty ale nejradši mám triko a šortky." A teď už zbývala jen otázka ohledně zvířat. Feely měla ráda skoro každé zvíře, ale taky měla oblíbence. ,,Já mám ráda všelijaký ty mořský potvory. Mořský koníky, medúzy a mořský houby. A pak mám ráda šelmy takový ty pořádně rychlí že kolem tebe proběhnou a ty si toho ani nevšimneš. Já mám taky mého mazlíčka Vivien. To je superkočka rychlá jako gepard a hrozně milá. No uvidíš jí, až pojedeme do Bradavic. No a taky nesmím zapomenout na lochnesku a krakena." Hlasitě vydechla a napila se limonády. ,, Teď si na řadě ty…“ řekla Ophelie a nastražila uši.

Sakra. Otázka na mojí matku. I kdybych nechtěla, tak steujně musím mluvit o té, se kterou žiji... Je to tak komplikované. "My máme s mamkou takovej zlváštní vztah. Ale máme se rády. Ráda se mnou chodí třeba nakupovat. Každý měsíc první středu vyrážíme společně do města a nakkupujeme. Je to fajn." Ono defakto na matce nebylo nic špatného, až na to, že ona se ke mně chovala jako k vlastní a já k ní jako k maceše. Ale byla to dobrá macecha. "Jak si přišla na to že jsem sebevědomá?" zeptala jsem se trochu zmateňe a nechápavě. Tohle se mi věru moc často nestává. "Ale jsem ráda, že si upřímná a na rovinu řekněš, co si myslíš. To se cení. Nebo aspoň u mě." řekla jsem tak nějak na oplátku já jí, když už jsme byly u těch vlastností. "Vy máte doma povinou večerku? Ty už takhle plánuješ jo? Já neplánuju. Co se stane, to se stane, ale takový noční procházky po škole, to by nemuselo bejt k zahození." při té představě jsem se musela usmát. Skupinka studentů jdoucí po chodbě, drží v ruce hůlku a potichu vzrušeně hovoří. Jo, to bych někdy chtěla zažít. Jestlipak budeme třeba s Feely na koleji... Když už je ta holka docela fajn, tak se s ní ale budu kamarádit, i kdyby byla jinde. Jako že možná i bude, ale o tom vážně nehodlám spekulovat.
"Bíla. Ale jo, ta je fajn. Původně jsem myslela jako v mudlovské škole, ale tak můžeš říct všechno, já se zlobit nebudu." Další Feelyna odpověď mě dohnala k zamyšlení. "Ty jsou spíš cílevědomí ne? Šprti bejvaj obvykle v Havraspáru, ne? Myslim, že na Zmijozelácích není nic strašidelnýho. Můj bratranec do Zmijozelu chodí a toho by se nelekla ani kočka natož třeba pes, nebo ty." Feely mě přinutila se zamyslet nad tím, do které koleje bych vlastně chtěla. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Přísahám. Ale asi tu je kolej, kterou bych nechtěla navštěvovat a taky kolej, kterou bych naopak chtěla, ale všechny tyhle myšlenky jsou něco jako zapovězené. Nechám to prostě plynout a ono něco vyplyne. Feelina oblíbená zvířata mě opravdu poněkud zaskočila. Tohle asi nejsou typická oblíbená zvířata, ale nebudu to Feely brát. "Tak jo. Moje oblíbená barva je... no asi žlutá a modrá. Možná i červená, černá a růžová. Muj názot na koleje sis vyslechla. Nechovám vúči žádné z kolejí zášť. Nevadila by mi ani jedna z nich. Otec vystudoval Zmijozela a matke stejně jako všichni tři její sourozenci Mrzimor. Ráda nosím věci, co mně sluší, a nebo jsou hodně v módě. Jako že ten typ oblečení nosí víc lidí, ale doma nosím jen pohodlný věci. Ono se taky na stromy v sukni moc lezt nedá. Moje nejoblíbenější zvíře je netopýr. Kdyby byl povolenej, tak mam jeho, ale zase bych nepoznala tuhle úžasnou sovu." při konci svého věru dlouhého prohlášení jsem ukázala na svojí sovu. Docela mi za to mluvení vyschlo v krku, a tak jsem se napila.
Zamyšleně jsem podrbala svou sovu za krkem a zeptala se: "Takže ty si jedináček? Kde vlastně bydlíte? Naši mně vůbec nic neřekli..."

_________________

,,Víš já nemám ani zas tak oblíbený předmět. Já do školy nechodila. Měla jsem domácí školu učila mě babička a mamka. Asi nejvíc mě bavilo s babičkou vařit." řekla Feely a v duši se jí vybavilo dětství v babiččině a dědečkovo chaloupce u lesa. Pekla, chodila na houby, sbírala byliny a pozorovala hvězdy. ,, Ale to neznamená, že neumím číst, psát a počítat. To já měla rozdělenou školu s mamkou tu základní a u babičky tu zajímavou" opáčila se Ophelie. ,, Jo jsem jedináček a proto má o mě mamka tak přehnanou starost. Má trauma z dětství, kdy umřel můj děda. A nechce, aby se mi něco stalo. Moji rodiče chtěli víc dětí, ale zkrátka jim to nějak nejde a teď už jsou na to moc starý. I já jsem prej takový zázrak." Teď si začala uvědomovat jak je pro rodiče důležitá že kdyby jí neměli. Nemohla by matka prát špinavé věci a zašívat díry na ponožkách. A možná by už nemohla plést svetry a šály protože by taťka měl přeplněnou skříň. A taťka by neměl s kým chodit rybařit a ani by nemohl by hledat zakopaný poklad plný věcí, kdyby od něho nikdo neztratil mapu. ,, My bydlíme kousek od Londýna, až nebudeš mít co dělat tak přiletaxujte. Mám skvělý bunkr: Je vedle stromu a na strom vede žebřík jo a je tam houpací síť ale speciální od dědy udělal mi jí s rybářské sítě. A taky tam mám skované zavařovací sklenice plné Bertíkových fazolek. Bydlíme v takový staromódní vile a je tam hrozně moc uklizeno. Já mám samozřejmě vlastní pokoj a půl" řekla Feely a líčila Evelin jak je ta vila velká. ,, A co ty kde žiješ? Ty máš sourozence viď" zeptala se Ophelie. ,,No z toho vykládání my vyhládlo, dojdu si ještě pro jablečnou taštičku a hned jsem zas k dispozici."

"Páni. Domácí výuka! Já chodila do normální školy a do normální třídy s normálníma dětma. Moc to nechápu. To tě jako kromě matiky, češtiny a přírodních věd učily jako i vařit a stolovat, plést, nebo tak?" zamyslela jsem se. Co se asi tak všechno mohla učit? Úplně živě si dokážu představit třeba hodinu čištění zubů, nebo tak. Byla to dost vtipná představa, a tak jsem se mimoděk usmála. "Taky mi umřel jeden děda. Ten, co žil s náma. Skvěle vyprávěl příběhy." řekla jsem vyrovnaně. Člověk prostě nemůže bejt pořád ze všeho smutnej. To už by rovnou taky mohl skočit z mostu s tím, že po smrti bude všechno lepší a bude tam někde, kde to vlastně neexistuje žít krásný život se svojí dokonalou rodinkou v dokonalim domku. Hrůza a naivnost. "Kdyby už nebyl konec prázdnin, tak bych tam byla třeba hned zejtra, ale musíme balit. Už je nejvyšší čas, ale doufám, že se k vám třeba příští prázdniny podívám. Bunkry jsou super. A sítě na stromě teprv." prohlásila jsem s úsměvem a trochu na Feely mrkla. Už se do toho jejího bunkru těším. Snad mě lézt na stromy bude bavit i příští rok. "My bydlíme v dvoupatrovim baráčku v poklidnější části Londýna. Taky mám svůj pokoj, ale Kaen u mě často spí. Chová se jako velkej hrdina, ale v nitru je to neskutečnej posera. No a pak mam ještě sestru Amelii, jak sis jistě stihla všimnout. Je strašná." Vlastně mam Amelii docela ráda. Poprala bych se za ní, což moc často nedělám, ale jinak je to neskutečně nepříjemnej člověk. "Pro jídlo si kledně dojdi, ale už si povídáme docela dlouho, myslím, že naší a i vaši tu budou co nevidět.
Měla jsem pravdu mamka přišla asi za deset minut, doufám, že s paní Snowbellovou v závěsu, protože by bylo divné, kdyby jí ztratila. "Tak co zlatíčka, jak jste si to tu užily? Byla Evelin slušná a milá?" zeptala se mamka spíš Feely než mě, ale v tu chvilku my to vůbec nevadilo. Užila jsem si den opravdu báječně. "Asi máš něco ve vlasech, holko." řekl Kaen kousavě Feely. Hned za to od mamky dostal facku za což jsem byla vděčná. Kaen je sice milovanej bráška, ale člověk by ho opravdu někdy uškrtil. "Na tohle je asi nejlepší říct prostě "Ahoj Kaene" on si nikdy nedá říct a je vždycky hnusnej." řekla jsem nahnutá k Feely. "A myslim, že na vlasech nic nemáš. Můžeš bejt v klidu." ošklivě jsem se na Kaena ušklíbla. Tohle asi vyřeší jedna malá sourozenecká rvačka,a ale až doma. Tady se po podlaze válet nehodlá. Chodí tu až moc lidí.

_________________

Dohra
,, Co mám ve vlasech" zeptala se Ophelie rozpačitě. No tak ses zase ztrapnila holka pomyslelasi. Poté jí Evelin uklindnila že ve vlasech nic nemá. ,, No jo no tak já si dojdu ještě pro taštičku mami " ohlásila. Mezitím jak šla byla duchem nepřítomná co když o ní máma říká nějaké trapnosti. Pro taštičku nešla jen kvůli hladu ale také musela vymyslet rozumný pozdrav kterým se rozloučí. Nakonec to vzdala a nechala rozlučku osudu. Přihopsala tiše ke stolu a snažila se vyvolat co nejmenší pozornost. Všichni na Evelin a Ophelii zíraly jako na klauny v cirkusu. ,,Ehm.. tak ahoj " řekla Ophelie a koukla na matku jestli s tím souhlasí. Trochu jí vyvedlo z míry že matka na ní nekouká přísným pohledem ale usmívá se. A byla za to ráda ,, No tak ve vlaku držím místo" dodala. Věděla že ona bude držet místo mamka bude chtít aby tam byly aspoň třičtvrtě hodiny předem. Potom vzala taštičku do ruky vstala a ještě jednou se rozloučila ,, Ahoj Evelin a Elvíro !"

Dohra:

"Nechápu, jak to děláš. Strašně si toho dneska snědla a přitom si pořád tak strašně hubená. To nechápu." prohlásila jsem ne moc nadšeně, protože já kdybych takhle jedla, tak jsem určitě děsně oplácaná. Naštěstí nemám takový apetit jako Feely. Fakt se toho do mě víc než jeden hamburger a trocha pití nevejde. Možná by s tím Feely mohla soutěžit, ale vypadalo by to divně. Taková malá hubená holčička mezi tlustými skoro plešatými chlápky, kterým po bradě tečou v jednom kuse sliny. Nechutná představa. A pak došlo na loučení. Zjistila jsem, že se mi vlastně domů moc nechce. Tohle byl fakt fajn den a já za něj byla neskutečně ráda. "Hmm, tak ahoj." kdybych to nebyla já bylo mi se líto, protože to rozloučení znělo opravdu smutně. A upřímně. "Jo ve vlaku místo určitě drž." usmála jsem se, jak nejvíc jsem uměla. Pak jsem si vzpomněla na Summer. Tu holku z Mistrovství. "Možná s náma pojede ještě jedna holka. Prej nikoho moc nezná, a tak bysme aspoň měli v kupé větší zábavu." prohlásila jsem tóněm, který říkal, že reklamace nevedeme, a že ta holka, jestli bude chtít, taky bude kolonizovat naše kupé. Myslím, že si to užijeme. "Tak se brzy uvidíme. Ahoj." řekla jsem už u východu a zamávala jsem. Feely sice nestála moc daleko, ale objetí by se asi moc nehodilo. Po tomto pozdravu jsme ještě vyzvedli tátu před lékárnou, a pak už jsme celá rodinka zamířili domů.

>>> domů

_________________

>>

Jeden z těch teplých listopadových dnů se u Jeremiaha Van Helmonta opět nesl v pracovním duchu, i když každým dnem, doslova každou hodinou očekával svého čtvrtého potomka. Moreen byla v devátým měsíci těhotenství a porod už klepal na dveře, což Jeremiaha upřímně děsilo, i když by se dal označit za zkušeného a ostříleného otce. To však vůbec nebyla pravda, protože do letošního března trávil doma tak málo času, že až při doprovázení Amandy k vlaku do Bradavic si uvědomil, jak mu všechna děvčátka vyrostla a on si toho skoro nestačil ani všimnout. Jedenáct let uteklo jako voda a on vypravil další dceru - tentokrát do Bradavic, aniž by s ní měl kupu klasických zážitků, jak to otcové se svými dcerkami, které většinou opatrovali jako oko v hlavě, mívali. A do budoucna se očividně také nehodlal poučit, když práci neodložil alespoň tento týden a netrávil čas se svou ženou, která se se svým břichem sotva zvládala pohybovat. Samotnou Moreen ale doma nechat nehodlal, a tak s ním dnes byla alespoň na Příčné v obchůdku své vlastní módní značky, kde spokojeně seděla a povídala si se svými kamarádkami, zatímco se Jeremiah připravoval na svou velkou, večerní slávu.
Dnes večer měl Jeremiah v Krucáňcích a Kaňourech slavnostně představovat svou novou, autobiografickou knihu, aneb Můj život s černou magií , kde se rozpovídal nejen o svém soukromém životě, ale především o své profesi, různých zážitcích, riskantních pokusech a také velkému a žhavému tématu, Kruvalu. Možná z toho důvodu byla kniha tak napjatě očekávaná, protože vyhození takové kapacity bez osvětlení veřejnosti, to vzbuzovalo zvědavost a Jeremiah se rozhodl alespoň část toho života za zdmi kamenného hradu v horách poodkrýt.
A protože měl do začátku autogramiády čas, o čemž se usvědčil i pohledem na jeden z plakátů, který visel hned u Hladového draka a Jeremiah se na něm potutelně culil, zatímco držel knížku se svou fotkou, rozhodl se dát si něco k jídlu, protože očekával, že se to večer protáhne.
Ve světle modrém, padnoucím obleku, s dvěma řadami knoflíků, jenž mu navrhla samotná Moreen, postával přímo vedle Hladového draka a pojídal jeden z těch výtečných, pálivých hamburgerů, na rychlo a zároveň opatrně, aby se nezašpinil.

_________________
>> J. N. Van Helmont

<<

„Kámo, ti říkám, že jim dneska dáme na prd(cenzura)!“
„Si piš, že dáme, tyve, neasi.“ Scott se zadíval na svého černovlasého kamaráda a protočil očima. Dnes večer je čekala krátká bitva mezi dvěma znepřátelenými rody, takový kouzelnický LARP. Jenže ti joudové, co stáli proti nim, byli ještě kluci, kterým teče mlíko po bradě, takže nebylo vůbec pochyb, že jim dají pořádně na zadek a ti týpci utečou k maminkám, schovat se za jejich sukně. Aspoň tak to Scott viděl. Proto se celý den vítězoslavně šklebil a jeho ego vystoupalo do závratných výšin – neměl prostě ty nejmenší pochybnosti.
Tahle večerní bitva byla taky jedním z důvodů, proč teď kráčel ulicí v historickém kostýmu, jehož hlavní součástí byl pochopitelně kilt, a u pasu se mu houpal krátký meč. Chyběl mu už jen kůň. Jeho kamarád, Francis, vypadal docela podobně. Jenže Scott na rozdíl od něj nepřitahoval pozornost jen kiltem, ale i zářivě zrzavými vlasy, které mu za chůze poletovaly do všech stran.
„Normálně, bych sežral slona, jakej mám hlad,“ vypadlo z Francise ohromně civilizovaně. Ten se pro roli skotského týpka bez základů slušného chování očividně přímo narodil. Nemusel totiž nic hrát, on takový skutečně byl. Jako byste zabloudili do osmnáctého století, chytili France za ručičku a přitáhli ho do století dvacátého. Ale Francis aspoň věděl, co je to horká koupel a čisté spodní prádlo… Pokud zrovna nějaké spodní prádlo používal.
„Zastavíme se támhle, ne?“ Scotty ukázal směrem k Hladovému drakovi, kde měli ty vyhlášené hamburgery a další pochutiny, tudíž ideální stravu pro dva postpubertální jedince. Francis okamžitě přidal do kroku a během chvíle už kotvil vedle nějakého maníka v obleku a hltal hamburger, jako by týden nejedl. Scott toho chlápka v obleku sjel podezíravým pohledem, protože takové nafrněnce neměl moc rád. Ale na druhou stranu, tenhle chlap jedl hamburger. To bylo malé nevýznamné plus. Scott sice neměl takový hlad, jako Francis, ale nějaký hamburger si taky objednal. K jeho smůle mu ale bylo sděleno, že jeho příprava bude chvíli trvat, takže se otočil k Francisovi a poplácal ho po rameni. „Hele, jdi napřed a řekni jim, že se trochu zdržím, jo? A kdyby měli kecy, tak řekni, že si nepřejou poznat mě hladovýho,“ vyslal kamaráda jako předvoj a poté, co Francis s brbláním a hambáčem v ruce odešel, se otočil zpátky ke stánku, aby počkal na svou sváču. A po očku přitom neustále sledoval toho chlápka v obleku. Určitě to bude nějakej ministerskej.

_________________

Jeremiah prozatím nikam nespěchal, času měl opravdu požehnaně, ale i tak v něm hamburger mizel závratnou rychlostí. Těžko říct, zda měl Jeremiah pouze hlad, nebo nechtěl, aby ho tu kdokoli takto viděl. Vysokého ve světlém obleku, upraveného a čistokrevného, až to bilo do očí a... s haldou ubrousků v rukách a hamburgerem, z kterého skoro nešlo ani civilizovaně ukousnout. Tváře měl plné k prasknutí, jak spokojeně překusoval, a hlavu skláněl k pravidelným dlaždičkách, protože netoužil potom, aby ho tu lidé takto viděli. Jeremiaha Van Helmonta, takovou kapacitu na černou magii a zároveň módní ikonu po boku své Moreen, jako neandrtálce, co se nemůže naobědvat normálně. A protože byla Příčná ulice i dnešního dne poměrně plná, otočila se k zídce za sebou a upřel oči na onen plakát. Jako by se díval do zrcadla, akorát s tím rozdílem, že Jeremiah na plakátě se uculoval, zatímco ten Jeremiah, co byl právě na Příčné, se cpal hamburgerem a nic jiného ho zjevně nezajímalo. Takže ho minula i debata těch dvou mužů, kteří přišli k Hladovému drakovi na oběd.
Jeremiah si v duchu procházel všechny zásadní věci, které měl napsané na lístečcích a chtěl je říct o své knize, zatímco dvěma prsty naprosto nevkusně vytahoval z dvou housek zelí a vkládal si ho do úst. A zrovna, když tak zakláněl hlavu a už se chystal dát si další porci zelí do úst, periferním viděním si všiml Scottova kiltu a jelikož Jeremiah občas působil dojmem z jiného vesmíru, koneckonců pro něho svět znamenala pouze rodina a ještě více černá magie, ze šilhání nakonec přešel v rozpačité zamrkání, takže přestal dávat pozor a zelí mu upadlo na oblek, jehož cena byla devadesáti pěti procentům kouzelnické populace naprosto nedostupná.
"To snad ne," sykl tiše, než stačil propadnout panice, že se zašpinil. Přesně tohle nechtěl. Urychleně zahodil zbytky nedojezeného hamburgeru do koše, popadl u Hladového draka pár ubrousků a začal si oblek čistit, takže mastnou skvrnu ještě více rozmazal. Ne, nenapadlo ho, že může vytáhnout hůlku a vše spravit kouzlem.
A jako by toho nebylo málo, zrovna v tu hroznou chvíli k němu přicupitala malá, roztomilá blonďatá holčička s obrázkovou knížkou v ruce. "Pane?" začala nejistě, upřela na něho své zelenkavé oči, "vy jste Van Helmont, že jo? Prosím, že mi tu knížku podepíšete?"
Jeremiah letmo střelil pohledem ke knížce, kterou držela v ruce.
"Dnes v šestnáct hodin budu v Krucáňcích a Kaňourech, tam bych-" zatímco ukazoval prstem na plakát za sebou, zarazil se. "Tak dobře," sáhl urychleně do saka pro propisku, nalistoval první stránku a úhledně se tam podepsal, jak to měl ve zvyku. Když se dívka zase vypařila, Jeremiah zůstal se svým problémem sám. A zároveň přitom pokukoval potom chlápkovi v sukni, jenž byl vedle něho. Jeremiah nakonec zvedl hlavu a podíval se po Příčné ulici, ať už čirou náhodou, nebo ne, zahlédl dalšího Skota, což už Jerrymu nedalo a nervózně, s drobným laskavým úsměvem se podíval na mladého McKaye. "Omlouvám se, že jsem tak smělý, ale... vy tu máte nějaký slet?"

_________________
>> J. N. Van Helmont