Po chvíli - no delší chvíli, půlka džusu už je vypitá - se v kotli objeví Joe a... nějací capartíci. Kdo to může být? Její děti asi ne... snad. To budou její sourozenci. Kéž bych já měla tak malé sourozence. Alespoň by si nikdo doma nestěžoval na to, jak jsou ostatní divní, a jak já musím být normální, a vůbec se o to nesnažím. Já jsem normální, jen je mi to všechno prostě jedno. Zase se zadívám na džus, snad proto, že nečekám, že by si ke mně Joe přisedla. Opak se stane pravdou, asi se fakt stal zázrak. Kdyby se tady teď zjevila sestra, měla by důkaz o tom, že i já se s někým umím bavit. Takhle jí to budu muset večer říct, a to pak bude chtít, abych jí všechno popsala podrobně, a rodiče budou jásat, a bude moc živo a mě se udělá špatně, ale bude mi to jedno, a pak se někdo s někým pohádá a vzduchem budou lítat sklenice a lustry, pak máma vytáhne hůlku a nakonec se příjde na to, že babička by už měla umřít, abychom se mohli přestěhovat na kouzelnickou stranu. Ale to už budu spát. Pak si uvědomím, že jsem se tak ponořila do myšlenek, až jsem zapomněla na Joe a její rodinku. "Ehm... Ahoj. Mě nikdo neobtěžuje." Pronesu lhostejným tónem a zase se napiju. Přeměřím si mladíka pohledem, a pak se podívám zase na Joe. "Já jsem se lekla, že je to tvůj syn." Zapípám potichu, jako vždy a na toho klučinu jen kývnu, jakože jsem ho zaregistrovala, ale neznám ho. Nakloním hlavu na stranu a usoudím, že je čas se tomu malému představit. "Ariana." Maličko, opravdu hodně maličko se usměju a zase se napiju. I když už je sklenice téměř prázdná. Nevím o čem mluvit, tak čekám, co vypadne z Joe, možná jsem ráda, že její pták není, zase by způsobil rozruch, a to já nemusím.

_________________

Poněkud ho vyvedlo z míry, když po jeho dotazu následovalo klučinovo hluboké zamyšlení a povolení, že mu tedy klidně může pomoct. "Ale.. já se tě chtěl zeptat.." mrkal překvapeně na usmívající se dítě. Tohle vážně nečekal a neměl po ruce žádnou odpověď, která by se na to hodila. Jeho zmatek se dovršil ve chvíli, kdy se ho malý kluk zeptal, s čím by mu chtěl pomáhat. Artikulaci sice oceňoval, ale to mu stejně k pochopení věty nedopomohlo.
"Vždyť na to jsem se tě právě-" začal, ale byl přerušen výkřikem, při kterém byl donucen sebou trhnout. Ten kluk rozhodně nemohl být duševně v pořádku..
Vše se osvětlilo o několik vteřin později. Patrick okamžitě koukl stejným směrem s nadějí, že to nebude Popelnice. Neměl štěstí - hostinský zřejmě nespokojenou kočku z přepravky vypustil a nechal ji volně pobíhat, nevědom si rizika, které to obnášelo.
Popelnice se teď krčila u Patrickovy židle, požírala nějaký.. chuchvalec prachu, nebo co to bylo, a na modrooké dítě se tvářila stylem "sáhneš na mě a sežeru tě".
"Ano, mám kočku, jmenuje se Popelnice a být tebou bych ji nehladil, kousne tě," odpověděl na vodopád otázek, který se na něj sesypal.
"Jak se vlastně jmenuješ?" provrtal ho znovu pohledem. Po chvíli váhání, zda své jméno sdělit či nesdělit, oznámil: "Já jsem Patrick."
Tohle byl pěkně divný rozhovor, a tak jako tak, komunikace s dětmi nespadala do jeho kompetencí, takže po svém vyčerpávajícím proslovu se zahleděl na Popelnici, jejíž výraz se neměnil, a přemýšlel, zda jí přenechat část své snídaně. Nejspíš se k tomu stejnak schylovalo, jestli si ten kluk nedá pokoj a udělá tu chybu, aby se pokousil kočku odtrhnout od její momentální svačinky.

_________________

"To ráda slyším," okomentovala jsem vesele Arianinu poznámku ohledně toho, že ji nikdo neobtěžuje. Dokonce i brášku to potěšilo, ačkoli si netroufl dát to najevo jakkoli jinak, než rozzářeným a obdivným pohledem, který po Mlčenlivé hodil. Sama jsem dost dobře nechápala, co je na takové odpovědi k obdivování, ale rozhodla jsem se mu nekazit zábavu. Ať si klidně obdivuje co chce.
Sotva jsem klesla na židli, z Ariany vypadlo cosi, co se mnou málem švihlo o zem. Můj syn? Cože? Uchechtla jsem se, ostatně tohle bylo to nejvtipnější, co zatím Mlčenlivá kdy řekla v mojí přítomnosti.
Zato Will stáhl obočí do úzké linky, což vypadalo v jeho dětské tvářičce komicky. Rty se mu trucovitě zkroutily, čímž dodávaly onomu komediálnímu vzhledu hororový podtón (božínku, bude brečet nebo křičet?), načež promluvily. Pečlivě, tak, aby nezkomolily jedinou hlásku. Teď to totiž bylo obzvlášť důležité. "Na to, aby byla moje máma, je moc stará," pronesl můj milovaný bratr, a hodil po mně očkem, aby zjistil, nakolik byl úspěšný. "Fajn. Dneska mi umýváš zubní protézu," usmála jsem se v odpověď.
Užuž se nadechoval, aby mě trefně odpálkoval, a já se chystala k osvědčenému "Sklapni", ale zarazila nás Ariana vyslovením svého jména. Bráška se na ni znovu fascinovaně zadíval, a náhle stydlivě pípl: "Těší mě."
Pak na chvíli zaváhal, než ze sebe vypravil: "Ukážeš mi nějaké kouzlo? Prosím! Joe říkala, že mimo školu se nesmí kouzlit, ale jestli do ní náhodou ještě nechodíš, mohla bys mi něco ukázat. Chodíš do školy?" Zněl strašně dychtivě.
"Joe mlčela jak hrob," opravila jsem ho suše, a pak přes jeho hlavu neslyšně naznačila rty: "Promiň. Nemusíš odpovídat, jestli nechceš."
V tu chvíli Tim týrající Patricka hlasitě zaječel. Naštěstí jen krátce. Propálila jsem ho varovným pohledem.


"Popelnice?" ujistil se, a fascinovaně sledoval, jak v kočce mizí chuchvalec prachu. Neměl potřebu se ptát, proč se zvíře jmenuje Popelnice, ani jestli občas taky žere něco normálního. Jediné, co řekl, bylo téměř posvátné: "Je nádherná." Fakt, že se kočka tváří nevrle, ne-li rovnou vražedně, ho nijak nezneklidňoval. Ostatně měli doma Rea, a ten se tvářil velice podobně.
Timothy zahoupal nohama ve vzduchu, stále pozorujíc šelmu se zvrhlým jídelníčkem. "Proč se ta kočka jmenuje líp než ty?" otázal se zdvořile, když se Patrick představil, a vzápětí dodal: "Jmenuju se Timothy." Na chvilku zaváhal. "Blackwood," špitl pak takřka neslyšně.

"Ano," potvrdil a nedůvěřivě na dítě zahlížel, připraven zakročit, kdyby se schylovalo k mezidruhové bitce. Kvůli její prevenci taky ulomil kousek rajčatového toustu a hodil ho dolů kočce.
Pak se zatvářil poněkud překvapeně - ne že by nevěděl, že je Popelnice nádherná, ale udivovalo ho, že je její krásu schopno ocenit i tak malé dítě. Kluk se tímto v jeho očích posunul o něco výše na inteligenčním řebříčku, což si zase zkazil následujícím výrokem.
"Cože?" dotázal se nevěřícně, ale kupodivu ne naštvaně. "Ty bys považoval za adekvátnější, kdybych se jmenoval Popelnice?" nechápal.
"Tedy.. řekl bych, že jméno je prostě jméno.. není žádné ani lepší, ani horší..." poznamenal nejistě a jeho pohled na kluka se začal až podezdřele připomínat pohled, kterým se sledují nebezpeční psychopatičtí maniaci.
"Těší mě, Timothy," dodal pak, čímž se pokusil vdechnout 'konverzaci' trochu obvyklého formálního tónu, jako vždycky, když byl nejistý. "Ehm.. Blackwood?" pozastavil se nad příjmením a ucítil, jak mu začínají červenat uši. Přeměřil si Timothyho dalším zkoumavým pohledem. Celková podoba nic moc.. možná ty vlasy..?
"Nemáš náhodou sestru?" vypravil ze sebe a rychle se napil džusu, aby skryl rozpaky. Popelnice se ládovala toustem a jakékoliv pocity jejího majitele jí byly srdečně ukradené.

_________________

Sleduju její reakci na moje lhostejné ''nikdo mi nevadí''. Zvláštní, že všichni reagují stejně. Jako bych mohla něco udělat s tím, že sedí u mého stolu. Jedině tak ji vykopat ven, a to je moc promrhané energie. Pohled mi padne na jejího syna, totiž bratra. Je docela milý.... a je malý. Malé děti jen pláčou a dělají hromádky. Nemám ráda miminka. Nebo ano? Já nevím. Vlastně je mi to jedno. Podívám se na Joe, pak na jejího roztomilého brášku, pak na Joe a nakonec se můj pohled zastaví znova na Willovi. Zakroutím hlavou. "Moje máma je taky moc stará na to, aby byla moje matka." Vydám ze sebe jednu z nejdelších vět, alespoň za dnešek, popravdě jsem na sebe hrdá. I když na mé tváři nehraje úsměv, jsem spokojená, hlavně proto, že se nenudím. Ale já bych se zabavila i sama... Ale to by nebylo tak zábavné, navíc, jak říká matka, musím se trochu začlenit. A zase jsem dala myšlenkám volný prostor, takže po tom, co se mě klučina zeptal na kouzla, jsem ještě chvíli tiše seděla s nepřítomným pohledem. Teda měla bych se stydět. "Ah... Kouzlo...." Zamumlám sama pro sebe a natáhnu k němu ruku. Chytnu jeho nosík mezi ukazováček a prostředníček, trochu stisknu a a při odtahování ruky strčím mezi prsty místo nosu palec. Jednoduše ten starý trik alá "mám tvůj nos". Vsadím se, že mi to nespolkne, ale alespoň nikdy nemůže říct, že se nesnažím. zamávám rukou před jeho obličejem a pak mu nos "nasadím" zpět. "Ještě ne. zatím jsem asi předškolák." Dostanu ze sebe klidným tónem, až to vypadá jako bych mlela z posledního. To tak. Náhodou jsem živá a plná energie. Jen to není vidět. Pousměju se na Joe, jakože to nevadí a poposednu si na židli, čekajíc, co dál z toho drobečka vypadne.

_________________

Rozhodně není normální, pomyslel si Timothy vesele, přičemž si přepečlivě změřil Patricka pohledem. Na poznámku, vlastně popíchnutí, se nerozčílil. Jenom se trošku podivil. Jenže on se divil už od okamžiku, kdy ho Tim poctil svou přítomností. Takže to divení vlastně ani nestálo za zmínku. Divení, dávení. Hm.
"Co je to adevá... kvá...? Víš, co myslím," oplatil otázku otázkou, v duchu zděšený nad obtížností toho nového slova. Všichni v jeho okolí se vždy omezovali maximálně tak na tříslabičná slova, pokud ovšem chtěli, aby jim rozuměl. Ale ve skutečnosti uměl i několik delších slov. Třeba popokatepetl. Sice netušil, co to má znamenat, ale uměl to vyslovit naprosto perfektně.
"Já si to nemyslím," zaculil se hned na tu další poznámku, kterou chápal. Dále svou odpověď nerozváděl v obavě, že by ho Patrick potrestal dalším nevyslovitelným slovem. "Mně taky," podotkl ještě, když mu přišlo, že by to blonďatý kouzelník rád slyšel. Jinak ale mlčel, sledoval Patrickovy pohyby a gesta.
"Jo," potvrdil svoje příjmení poněkud nejistě. Zaskočil ho váhavý tón, kterým zaznělo z kouzelníkových úst, což mu ovšem nezabránilo v pobaveném úšklebku, když spatřil pozvolna rudnoucí uši. Není to náhodou cvrček? Teda, cvoček... Cvok, jo, to je ono, pomyslel si. Rozhodně bylo trochu cvoklé, jak si ho ten kluk prohlížel. Ale ani to se nevyrovnalo jeho další otázce.
Tim se zamyslel. Ano, podle všeho měl sestru. Ale neviděl sebemenší důvod, proč to Patrickovi vyžvanit. Sice vypadal tak nějak podobně starý jako ona, fajn, dokonce vypadal rozpačitě, když o ní mluvil, jenže... Tim se kousl do rtu, když ho napadly hned dvě šílené teorie. Ublížil jí - možná jí něco čmajzl nebo ji praštil. No, a nebo... Rozesmál se, neschopný odpovědět. "Ty... ty...," skuhral a zoufale se ze sebe snažil přes záchvaty smíchu vydrat něco víc.
Aniž by se přestal smát, třesoucí se levačkou nakreslil do vzduchu cosi jako srdíčko.

Zasmála jsem se, když Ariana pronesla poznámku o své matce. Rozhodla jsem se to brát s nadhledem. I mně mí rodiče někdy připadali až nechutně staří, když odmítali chápat naprosto pochopitelné věci, které jsme s bratry vyváděli. Will se buďto zařídil podle mě, nebo tu věty taky tak pochopil, protože se zasmál spolu se mnou. Nebo možná chtěl napravit tu poznámku o mém stáří, ačkoli o tom jsem upřímně pochybovala.
Sledovala jsem, jak z veselí postupně přešel k netrpělivosti. Mlčenlivá se totiž rozhodla dostát svému jménu a jen tak mlčky hledět před sebe, přičemž tak trochu pozapomněla na Willovu prosbu.
Najednou se znovu probrala. Bratříček se nedočkavě napjal, možná čekal nějaké světelné blesky nebo ohnivé koule. Já byla taky napjatá, ale spíš kvůli zvědavosti, jak se z toho chudák Ariana pokusí vykroutit. To, co nakonec přece jen udělala, mě pobavilo.
Will ochotně postál, aby mu mohla sebrat neviditelný a nenahmatatelný nos číslo dvě, přičemž až dodnes netušil, že ho vůbec má. A ačkoli tenhle způsob jak nejlíp vyděsit batolata znal a věděl, že jeho "nos" je pouze Arianin palec, všimla jsem si, že se trošku zachvěl. Přece jen, Mlčenlivá byla čarodějka. A čarodějka by mu nos klidně sebrat mohla, no ne?
Jakmile se mu nos vrátil, zamrkal, aby se z celého toho představení vzpamatoval. Pak Arianu opatrně obešel, a vyšplhal se na židli vedle ní. Hned jsem toho využila, a kopla ho do holeně. "Děkuju," sykl hlasem zastřeným bolestí směrem k Arianě. "Asi jsi mi ten nos vrátila špatně - mám ho nějak nakřivo a trošku mě bolí," zalhal, a ochotně se k blondýnce natočil, aby to mohla napravit. Pro jistotu se k ní ještě naklonil, kdyby to náhodou nepochopila.
Ušklíbla jsem se, a zadívala se na asipředškolačku. "Napadlo tě, do jaké koleje bys chtěla nejvíc?" zareagovala jsem na odpověď určenou Willovi. Vrhla jsem na ni uklidňující úsměv "neboj, ať řekneš cokoli, neuteču". Její odpověď mě zajímala, ačkoli na ní v podstatě nezáleželo. Klobouk se rozhodoval na základě vlastního rozhodnutí, a pokud přece jen naslouchal přáním, stejně zařazoval hlavně dle charakteru nebo něčeho takového.
I bratr zmlkl, aby slyšel odpověď.

Sleduju reakci Willa, i Joe. Zdá se, že to zas tak trapný nebylo, ale nevadí.Když mě ten capartík obejde, tázavě se podívám na Joe, jakože jestli náhodou neví, co to její bráška provádí. Pochopím to až ve chvíli, kdy se vyšplhá na židli. Chvíli uvažuju, jestli by šlo mu nasadit ten nos křivě, a jak by to vypadalo. Ale pak mi dojde, že si dělá srandu. natáhnu k němu ruku, chytnu ho konečky prstů za nosánek, Božíčku. Takový maličký a roztomiloučký. Brácha by ho asi zabil... pomyslím si pobaveně a jako otočím nosem, abych ho narovnala. "Dobrý?" Donutím se pousmát, kupodivu to jde snáze než jsem čekala, asi proto, že u takového capartíka nejde se neusmívat. To musím uznat. Když oba utichnou po tom, co se mě Joe zeptá, zamyslím se. Kam vlastně chci? Je mi to přeci jedno. Ale podle mě tohle slyšet nechtějí. Chtějí konkrétní odpověď. Takže uvažuju, Ariano. Kam se hodíš... Nebelvír asi ne, protože... protože prostě ne. Zmijozel by ušel, ale tam byla většina členů rodiny, teda podle toho co mi naši říkali, takže by bylo trapný, kdybych tam skončila... Dál takhle přemýšlím, až je možné, že ti dva nedočkavě přešlapují nebo tak něco, protože mi to vážně trvá. Nakonec se odhodlám říct asi nejdelší větu v mém životě. "Popravdě nevím, kam bych chtěla. Je mi to jedno. Ale kdybych měla nějakou kolej vyřadit, bude to Nebelvír. Lidi by čekali, že budu dělat zázraky a tak a všichni jsou hrozně živí. Moc mluví. Moc toho čekají. Nic pro mně." Dokončím tichým tónem, jsem překvapená sama ze sebe. Opravdu, nejdelší věta mého života, co si tedy pamatuju. Kdybych se neznala, řekla bych si o sobě, že jsem nemocná. Tázavě pohlédnu na Joe a na Willa, abych zjistila, jestli jsou s odpovědí spokojení, i když... je mi to jedno.

_________________

"Adekvátnější," vyslovil pečlivě. "Kompara- tedy, druhý stupeň," poopravil se, když viděl, jak na něj Timothy civí, "od adekvátní," vysvětlil, aniž by si uvědomoval, že malé dítě sotva bude znát stupňování přídavných jmen. "Znamená to přiměřenější," hledal ve tváři malého kluka pochopení. "Vhodnější," zkusil poté, aby náhodou nedošlo k dalšímu nedorozumění.
"Připadalo by ti vhodnější, kdybych se jmenoval Popelnice?" přednesl potom vážně celou otázku, od které se tak trochu vzdálili.
"Každý svoje jméno dostal a nemůže za něj," pokrčil pak rameny a znovu Timothyho zrentgenoval pohledem, jako by snad měl kluk podle jeho názoru mít u sebe nějakou výbušninu. Nebo jako by byl výbušnina sám.
S hlavou překvapením mírně nakloněnou na stranu pozoroval, jak si kluk ohryzává ret a trpělivě čekal, k jakému závažnému závěru dojde. Otázku, jestli má sestru, sice nepokládal za hodnou tak dlouhého přemýšlení, ale tohle bylo koneckonců malé dítě, a děti zjevně měly jiné myšlenkové pochody.
Což vzápětí potvrdila i salva smíchu, která se Timovi zničehož nic vydrala z hrdla.
Patrick zmateně zamžikal, a poněkud zoufale se rozhlédl kolem, jestli tu není něco, čím od sebe odvést pozornost, aby mohl nenápadně zmizet.
"Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně když vzápětí navíc spatřil podivné gesto levou rukou. Skoro to vypadalo, že Tim se krouživým pohybem snaží naznačit, že je jeden z nich regulérní blázen. Koktané "ty, ty" mu toho taky nic o poselství, které se Tim pokoušel sdělit, nenaznačilo.
"Prosím?"
Vzpomněl si, že u jeho nohou se ještě pořád vypořádává se sendvičem Popelnice, o kterou měl malý Blackwood takový zájem, a bleskově se rozhodl, že pokud nebude zbytí, použije ji jako odvedení pozornosti k nenápanému taktickému ústupu.

_________________

Will se spokojeně zaculil, když mu Ariana napravila neexistující nos. "Jo," pokýval nadšeně hlavou na otázku, jestli je to už dobrý, a pak zahuhňal cosi jako "mockrát děkuju", zatímco si naoko nevěřícně ohmatával nos. Moje výchova asi přece jen nakonec slavila úspěch, ačkoli jsem tušila, že doma mi tyhle ústrky oplatí. Určitě vymyslí něco obzvlášť rafinovaného.
Na bratrovu otázku Ariana dlouho, předlouho jen mlčela. Skvělá ironie, tím spíš, že odpověď jsem chtěla slyšet i já. Bohužel. Mlčenlivá mi asi četla myšlenky, a zatrvzele se řídila podle své přezdívky. Nezdálo se, že by se s tím chystala v nejbližší době přestat. Modrookému ďáblíkovi to asi došlo taky, protože začal houpat nohama, a přestože z blondýnky nespustil oči, tutově přemýšlel, jestli by se mu vymstilo, kdyby teď vyskočil a spáchal nějakou trestnou činnost. Třeba běhat po stole, nebo tak něco.
Jako zázrakem v tu chvíli dorazila obsluha, na tváři nepříjemný výraz, a v rukou tři nápoje. Dva džusy a jeden ležák. Konečně. Willovi se rozzářily oči, a v okamžiku, kdy se už natahoval po svém džusu a Ariana po dlouhé době odpověděla, se mu po tváři rozlil úsměv. Mně taky, ale upřímně doufám, že nebyl tak připitomnělý jako ten jeho. Protože její odpověď se mi líbila. Alespoň částečně.
Absence všech předsudků byla ta tam, tedy pokud nepočítám zmínku o mystické chrabrosti a talentu Nebelvíráků. "Zázraky budeš dělat tak jako tak, ať skončíš kdekoli," usmála jsem se. "Magie sama je zázrak." Rychle jsem se uťala, než jsem jí tu stačila udělat přednášku o všem, co moje maličkost považuje za zázrak.
Sklonila jsem hlavu, jen krátce, abych si trošku protáhla krk. Přitom mi pohled padl na Timův vytoužený ležák. "Wille? Prosím, odneseš mu to? Já tam jít nemůžu, fakt ne," požádala jsem ho, odhodlaná Patricka nevyděsit ani o špetku víc, než už to stačil udělat můj bráška. Navíc mě napadlo, že už stejně bude vyjukaný jak králík, pokud se mu Timothy představil i příjmením. Určitě by mu nepřidalo, kdyby mě viděl.
Odtrhl zamyšlená kukadla od Ariany, a zeptal se: "Proč tam nemůžeš jít?" "Na tom nesejde. Navíc, pokud chceš, jenom to tam rychle hodíš. Ne, nemyslím to doslovně! A pak už půjdeš zpátky. Když budeš chtít," odpověděla jsem tiše.
"Fajn," zamručel, "ale dlužíš mi deset čokoládových žabek." "Pět." "Osm." "Šest." Znechuceně si odfrkl, což měl být souhlas, a chňapl po ležáku. "Hned sem zpátky. Počkáš na mě, že jo?" zamrkal prosebně na Arianu, načež vyrazil k nejspíš-Patrickovi a svému dvojčeti.
Povzdechla jsem si, a hypnotizovala pohledem jeho záda. "No vidíš," uvědomila jsem si vzápětí, "ani jsem se tě nezeptala, na co se v Bradavicích těšíš nejvíc. Na mučení profesorů, famfrpál, kouzlení, hodiny bloudění po hradě nebo třeba školní ples?" Ano, tuctová otázka, ale momentálně mě nenapadalo, co říct jiného. Po včerejším plánování to fakt nebylo nic moc.

Tim se soustředěně zkrabatělým čelem poslouchal Patrickův výklad slovíčka "adekvátnější". Ne že by tomu nějak rozuměl, zato ho těšilo, že kouzelník jakoby trochu ožil. Možná se mu to jen zdálo, ale přece si v duchu poznamenal, že ten podivný blonďák se očividně ocitá v sedmém nebi, když si ho někdo splete s chodícím slovníkem.
"Druhý pupen," pokýval Timothy souhlasně hlavou, a stále bedlivě zkoumal Patrickovu tvář. Jeho vlastní se rozzářila pochopením, až když zaznělo, že to nevyslovitelné slovo znamená vlastně "vhodnější". Nechápal, proč všichni velcí, nebo třebas jen větší lidé mluví tak komplikovaně. I jeho sestra občas mluvila tak podivně, že netušil, jestli ty krkolomné polotovary vůbec něco znamenají. Polotovar. Další z mála obtížných výrazů, kterému rozuměl. "Proč jsi to neřekl hned?" zajímal se.
Když mu byla zopakována otázka, rozesmál se. "Ne-e. Ty seš - teda jsi - kluk, a tak by ses měl jmenovat Popelničák. Nebo možná Popelník. Popelář. Popel," vyrážel ze sebe tak, že mu možná ani nebylo pořádně rozumět. Ale to ho nezajímalo.
"A já řekl, že za něho můžeš?" vyvalil očiska, upřímně zmatený. Ani si už nepamatoval, co všechno z něho stačilo vypadnout. Taktéž si vůbec poprvé všiml, že ho Patrick rentgenuje pohledem. Toho, že to dělal i předtím, si nevšiml.
V okamžiku, kdy se Timothy rozesmál na celé kolo, a pak mu došlo, že jeho přitroublý společník je nanejvýš zmatený, udělal přesně to, co včera jeho sestra. Zhluboka se nadechl, načež ho přepadla příšerná škytavka. Zkusil si stisknout kořen nosu, aby ji zarazil, ale nefungovalo to. Takže jen tak nadskakoval na židli, jak s ním zmítalo škytání. A pořád se pobaveně uculoval. Na kouzelníkovu otázku, zda-li je v pořádku, pouze kývl.
Zrovinka se chystal Patrickovi říct, co naznačoval ve svém záchvatu smíchu, když tu se najednou jakoby odnikud u stolu zjevil další chlapec. Byl stejně vysoký jako Tim, měl stejně černé vlasy a modré oči, dokonce i rysy ve tváři se přesně shodovaly s těmi, které vystavoval na odiv Timothy. Jenže se neculil, nýbrž mračil.
"Měl sis pro to přijít," podotkl Will vyčítavě na Timovu adresu, a s rázným bouchnutím postavil sklenku s máslovým ležákem na stůl, těsně bratrovi před nosem. Byl to celkem výkon, jelikož stůl i Will dosahovali podobné výšky.
"No jo," hlesl Tim, aniž by mu z tváře zmizela spokojená grimasa. "Jenže tohle je kouzelník. A má tu i kočku," objasnil nadšeně, a ukázal na Patricka ukazováčkem. "Fakticky?" nasadil William stejný výraz, jaký zdobil Timothyho, a poháněn logikou malého dítěte vlezl pod stůl. "Čičičičííííííííí!" zabroukal.
Přirozeně nemohl tušit, že ta kočka je nebezpečná. A že jejímu majiteli pravděpodobně přivodí infarkt. (A i kdyby to věděl, bylo by mu to fuk.) Jenom se v duchu ubezpečil, že si pohladí čičinku, načež se vrátí k Arianě a sestře.

Kývnu Willovi na jeho odpověď ohledně nosu, nečekala bych, že se takový tupý trik - pokud se tomu dá říkat trik - protáhne na tak dlouho. To je než jsem ho provedla, než mi Will řekl, že má ten nos nakřivo, než jsem mu ho spravila, než on potvrdil, že sedí dobře... Tolik promrhaného času. Ale nebudu pesimistická, ubralo mi to pár minut života, oproti době, kdy spím je to nic. Ale já spát potřebuju. Proč vlastně řeším spánek? To je jedno. Pak se tam přiřítí obsluha, teda netváří se moc přátelsky, a tak mě chuť říct si o další džus rychle přejde. Mě to nezabije, a ledovce neroztají.

Povzdechnu si. Má pravdu. Zázraky asi dělat budu, a taky je ode mně bude každý očekávat. Leda že by se ze mě stal totální flákač, od kterého každý očekává jen to, že bude spát do čtyř odpoledne a ještě do šesti nevyleze z pokoje. To je sice dobrý nápad, ale proč lézt z postele, když bych do ní po třech nebo čtyřech hodinách zase zalezla? To radši budu chodit na vyučování. Stejně mi nic jiného nezbývá, ale proč se s tím teď zatěžovat? Nemá to cenu a zbytečně plýtvám časem. Zkontroluju jedním pohledem jejich reakci na to, co jsem řekla. Zdá se, že jsou rádi, že jsem vůbec odpověděla.
Sleduju to, jak se dohadují o tom, kdo někomu cosi donese. Jsem mimo, ale je mi to jedno. Tak ne. Will má něco donést nějakému klukovi, který sedí u toho kluka, který vypadá jako by měl křeče. Tedy podle mě, ale já se v lidech moc nevyznám, ani to nepotřebuju. Když se dohodnou, vyvalím na Willa oči. Jakmile odejde, hodím tázavý pohled na Joe. "Proč mám čekat? Já někam odcházím?" Zmateně zamrkám, mluvím tiše a klidně, i když momentálně jsem dost vyvedená z míry. Následuje její otázka "Na co se nejvíce těším". Povzdechnu si. Znova. Na co se těším? Jak to mám vědět! Já se netěším na nic. Sakra. Co jí řeknu... "Já se zatím netěším na nic. Jen to bloumání po hradě zní zábavně." Vypadne ze mně, jsem si 100% jistá, že jsem řekla velmi inteligentní věc. Momentálně jsem na sebe hrdá. Vida že to jde i bez násilí. Ale o čem to sama se sebou právě mluvím? Zase jsem mimo. To je tak deprimující. Tedy bylo by, kdyby mě to nějak tížilo. Asi by bylo vhodné taky se na něco zeptat. Nebudu opakovat její otázku, to je trapné, navíc ona už očividně tak jeden rok v Bradavicích strávila, takže ona už se asi na nic netěší. Nebo těší, ale ví, co ji čeká. Nebo neví, ale to je vlastně jedno. Rychle vymyslet nějakou otázku. "Tobě se ten kluk líbí? Proto si tam nechtěla odnést to pití sama?" Zeptám se po hodně dlouhém tichu. Zvědavě zamrkám, vida. Tohle mi taky jde. Dokonce dvě otázky, to je dva nula pro mě. Dneska boduju. Možná mám dobrou náladu. Mám? Já nevím. Sama to neodhadnu. Nebo ano? Nemám dobrou náladu, spíše zmatenou. Ale z čeho? Že by to bylo nedostatkem džusu? Vždyť jsem ho před chvíli dopila. A zase řeším kraviny. Radši nemysli, Ariano. Pokárám se v duchu a opravdu, radši vše pustím z hlavy.

_________________