Po zbytek cesty Charlotte zvládla zjistit, že u Mia se s předpokladem nespletla a tedy, že to bude tichý tvor, kdežto Simon se zařadil do seznamu těch, které je nutno umlčet minimálně lepící páskou přes pusu. Toto řešení však nenavrhla, protože tušila, že by mohlo být buď označeno za neetické, dále by mohli ostatní považovat jeho bláboly za nějak… vhodné, a taktéž proto, že to bylo příliš normální, tedy nekouzelnické řešení užvaněného problému. A Charlotte přece měla v plánu zapadnout do kouzelnické společnosti, vzhledem k tomu, že v ní byla nucena – a nyní již i tak nějak chtěla – setrvávat, a kouzelníci, u kterých toto označení již plně vytlačilo původní pojem nenormální lidé, se přece neumlčovali lepící páskou, nýbrž Silenciem, jak se již dívka stihla dočíst z učebnic.
Vzhledem k tomu, že sladké nebylo dobré na zoubky a obecně vůbec nebylo zdravé, koupila si na svačinku dýňové paštičky, které kultivovaně spořádala, jen sem-tam prohodíc nějakou tu poznámku, když se to od ní zrovna očekávalo. Hodlala se pak zabývat opakováním jmen rostlin a jejich působení na člověka, když už předstírala, že vnímá onoho Kecala, u kterého tušila, že se musí dostat někde mimo Zmijozel… a Havraspár mohla taky samozřejmě brzy vyškrtnout, když se rozhodla zrovna trochu vnímat obsah jeho nepříliš filozofických myšlenek – Jo, takže Nebelvír nebo Mrzimor. Definitivně… no vážně, přece by nám ta hučka neudělala něco takového, že by k nám šoupla Kecala! usoudila přitom, ovšem přitom stihla vypadnout ze seznamu léčivek a rostlin jedovatých, takže musela začít s jejich jmenováním od znova…
Ovšem netrvalo to až tak dlouho, takže Charlotte ani nemusela vytáhnout knížku, a tedy přestat s předstíráním pozorného posluchače, když vlak začal přibržďovat. Následovalo opětovné chaotické převlékání, kdy na sebe navlékla tu nepříliš úžasnou uniformu, byť samozřejmě, proti zelené, stříbrné, ba ani černé nic neměla… no dobrá, černá je trochu… smutná. A taková, že jí lidé nemají rádi. Jo, protože je to smuteční barva… cha… nechápu, co s tím mají. A přitom se říká, že je někdo bílý jako smrt, tak jakápak smuteční čerň? zvažovala, když si urovnávala hábit na těle a pak už jen vyčkala, než vlak opravdu zastaví, protočila očkama nad spisovností hromotluka na nádvoří a počkala, než se ven vyhrne banda těch šílených dětí – pominouc, že ona sama dítětem stále ještě je a taky není zrovna případ normy – načež se rozloučila se svými malými kamarády – opět opomenouc fakt, že sama nebyla zrovna obrem – a vydala se s davem starších.
Překvapeně sledovala černé kočáry, které se snažily splynout s tmou v okolí, a jenž osvětlovala jen záře lucerniček. Ani trochu se nedivila, že kočáry nic netáhne, přece jen, v Bradavicích byly divnější věci, než vozy poháněné magií. Nastoupila do nejbližšího kočáru, ve kterém bylo nějaké volné místo, a v podstatě ani nevěnovala pozornost tomu, kdože měl trávit cestu s ní. Stejně nebyla nijak zvláště dlouhá a brzy i Charlotte dorazila na nádvoří a následně zamířila přímo do hradu. Popravdě, už měla hlad a těšila se na hostinu.

>>> Bradavický hrad, konkrétně velká síň

„Kdo ví,“ odtušil Emery, „nebelvírští prváci jsou schopní všeho.“ On sám si byl prakticky jistý, že by ani ve svých jedenácti letech nezahodil všechen zdravý rozum kvůli příslibům pasování na rytíře a turnajů, mnoho špuntů ale smýšlelo diametrálně odlišně, jak se přesvědčil. Nezazlíval jim to. Když vám před očima ožijí pohádky, většinou se za nimi pustíte, pokud zrovna nejste havraspárák jak vystřižený z katalogu, a řečené pohádky vás ruší od čtení pojednání o historii Anglie.
U Joann posléze zapracovala pověstná nebelvírská hrdost, a zrzka kategoricky odmítla Emeryho plán. Sám myslitel jenom pokrčil rameny. Na úprk z Velké síně se necítil podobně, jako na prefektování, a už před nějakou dobou se smířil s tím, že bude jeho jméno vyhlášeno před několika stovkami studentů. Co mu stále ještě nešlo překousnout, byl fakt, že teď přebírá zodpovědnost za spoustu mrňavých i ne tak úplně mrňavých lidských bytostí.
Co se ale nebelvírce podařilo dobře vytípnout, byl fakt, že z nich už nemůžou být primusové. Emery Joann věnoval ulehčený poloúsměv, který naznačoval, že se i přes všechny své starosti a špatnou náladu skutečně snaží. Poslední rok… a úsměv byl ten tam. OVCE. Rozzuřená Sybille a její hrdé revolucionářské myšlení. Registrace mudlovských kouzelníků. Bylo zajímavé, jak rychle se dokázal Mery přesunout od relativně úsměvného tématu k záležitostem, co nabíraly depresivních podtónů.
Vozík se sladkostmi úplně unikl jakékoliv pozornosti, kromě toho se Emerymu svíral žaludek natolik, že by zajisté nebyl s to pozřít jakoukoliv cukrovinku. Ani čokoládu. A tu měl většinou rád, pokud ho z ní zrovna nebolely zuby.
Když vlak s cuknutím zastavil v Prasinkách, hodil havraspárský sedmák na Joann Firewoodovou skoro až omluvný pohled, a s kývnutím hlavy zmizel z kupé pryč. Byl si jistý, že rusovlásku toho dne ještě uvidí na zařazovací slavnosti, a lhal by, kdyby řekl, že teď nepotřebuje chvíli samoty. Kdyby mu ji tak ještě chtěli novopečení prváčci dát.

<< Nejspíš slavnost, kdo ví

_________________

Vyvalím vyděšeně oči na Patricka. Jak to jako myslí? Já a odrážeč? Jakože… nechápu? ASI všechno? Plánuje mě fakt vyrazit? Mám začít panikařit? Zmocní se mě pubertální pocit, že mě nikdo nemá rád a každej mi chce akorát ublížit, což má za příčinu to, že po nebohém Patrickovi akorát hodím naštvanej pohled. "Chceš tím snad něco naznačit?" Nadzdvihnu tázavě obočí, s pohledem jako bych mu doporučovala, aby mlčet, pak sjedu celou jeho maličkost od hlavy až dolů k zemi. Následně se dost nepříjemně podívám na Gwen, chudák sluníčko, vždycky to takhle schytá. "Vypadám, jakože postrádám ledviny?" Zamrkám malinko zmateně a pak stáhnu svou tvář zase do neutrálně kamenného výrazu. Jen v myšlenkách zmizím kamsi do pryč, bloudíc v imaginární knihovně, ve které hledám důvod, proč sakra mám prodávat ledviny. Jakože v týhle knize o tom nic není, v týhle taky ne, v téhle taky ne, vůbec, co dělám v imaginární knihovně, to si rovnou můžu začít povídat sama se sebou. Jako jo, občas to dělám, ale chápete, tahle divná místnost, ve které ve své hlavince jsem, je ale fakt moc.
Když se konečně jakž takž proberu ze snění, nebo co to vlastně bylo, tohle divné uvažování, už sedí Riley v kočáře a… prsí se na Patricka? Whaat? Proč to dělá? Migrovala k ostatním pubertálním holkám, daleko od normálnosti zmijozelu? Teda opět já mám fakt co říkat, ale já jsem jiný případ. Mám právo bejt trochu rozhozená, celej svět se spinkul proti mé maličkosti! Jsem v tom nevinně! Ale koho tady vlastně přesvědčuju, že. "Jo, super. Byli jste někdo na mistráku? Prej natrhli McLarkenovi zadek… Nikdo mi o tom nechtěl nic víc říct." Nahodím inteligentně, pravděpodobně netušíc, jestli náhodou někdo v kočáře nemá problém s mluvením o famfrpálu. Jenže Famfrpál je jediná věc, o které zvládám mluvit, aniž by mě to něčím iritovalo, nebo aniž by to pobuřovalo mé hormony. Teda jako ne pobuřovalo, ale všichni víme, co tím myslím, že ano. No a zbytek cesty nějak odkývu, myšlenkami kdesi zase mimo tuhle dimenzi, však to známe.

>>>?

Mimo herně:
Ještě jednou se omlouvám, že je to taková random kopa slov bez hlavy a paty, jsem totálně vyždímaná, jako citron, chápete

_________________

Fuuu dohrávka, neb se trouba pisatelka ztratila v pořadí
Zdálo se mi to, nebo Riley vypadala mojí odpovědí poněkud překvapená? Možná měla proč, dnešní svět se na mudly nedíval zrovna dvakrát přívětivě...což bych asi jako správná čistokrevná měla taky. Jenže... to tak úplně nešlo. Chtěla jsem ještě něco odpovědět, a tak jsem začala přemítat, co a jak, aby to neznělo moc netaktně, ale nakonec jsem (z části díky příchodu Balthazara, který byl dle následujících slov dost nejspíš Primus... a Zmijozel mužského pohlaví, což na mě mělo ten parádní účinek, že jsem zmlkla a zbledla jako stěna) ze sebe žádnou odpověď nevydolovala. Raději jsem nechala všechny, ať se baví jak chtějí, a hned jak vlak zastavil, jsem nejvyšší možnou rychlostí zmizela.

>>>

_________________

Winfreda ani nenapadlo, aby se Darrelovi omluvil - on přece nemohl za to, že ho donutili vlézt do něčeho takhle chatrného a nevyváženého, navíc určitě smrtelně nebezpečného. "To mě nezajímá, já se do těch divných hadrů oblékat NECHCI," oznámil Grace a vrhl po ní podmračeným pohledem, protože ho neměla co poučovat. "K ČEMU?! Třeba k jízdě vlakem. Nebo k nošení divných a pochybných hadrů. Nebo že do té DIVNÉ školy vůbec musím jet! A tyhle... bárky, to už je vrchol!" rozohnil se a ještě víc se na Darrela zamračil, načež si bojovně založil ruce na hrudi. Pak se však lodička zase zhoupla, takže toho honem nechal, aby mohl aspoň trochu vyrovnávat a neslítnul okamžitě do temné vody. Protože z toho by určitě umřel, ta voda nevypadala nijak čistě a stoprocentně v ní něco žilo. Brr.
Těm dvěma podivínům a chytrolínům své jméno sdělovat vůbec nechtěl, ale nedalo se nic dělat, nějaké vychování přeci jenom měl a nemohl dopustit, aby si o něm mysleli, že je hloupý, protože to on nebyl. Jenom nebyl tak ulítlí jako všichni ostatní tady. "Winfred," řekl proto sveřepě a neslevoval ze svého podmračení. "Čím že jsi mě to teď nazval?!" vyjekl výhružně k Darrelovi, i když chlapec vypadal jak obratněji, tak silněji, a navíc by mu stačilo do Freda strčit a on by spadl do vody.
K jeho nesmírnému zděšení se pak loďka sama od sebe rozjela, a po pár vteřinách dokonce přestal hystericky vřeštět a jenom zíral na míhající se vlnky okolo a nervózně si upravoval svůj nablýskaný oblek.

>>> Hrad

_________________

Loďka

Simon, Mio, Taren

Sophii až na loďce došlo, že to chycení za ruce mohlo kluky uvést do rozpaků, sama se na chvíli dokonce začervenala a byla ráda za tu trochu tmy, která ji obklopovala. Její chování bylo přeci jen trochu unáhlené. Přecupitala až k čelu loďky, která se pod její vahou nebezpečně zakymácela, a tak se na poslední chvíli chytila dřevěných okrajů, aby nevypadla ven. Neměla strach, jen chtěla mít dobrý výhled. Nadšeně pobídla kluky, aby se k ní přidali, a tím byla jejich sestava kompletní. Tedy, tak si to alespoň myslela, dokud se k nim nepřiharcoval Taren.
Zprvu si ho Sophie pouze opatrně prohlédla. Jako by hodnotila drahý obraz směřující na výstavu a neunikly jí ty špinavé boty. Když se ale podívala na ty své nebo Simonovy, vypadaly všechny stejně. Že by jí to ale nějak zvláště vadilo, to se říct nedalo. Jakmile se loďka zakymácela pod Tarenovým nástupem, chytila se automaticky jejích okrajů a pohlédla nechápavě na chlapce, který očividně zpanikařil a namísto toho na ni začal štěkat. Pro dívku to byla nová zkušenost, ještě nikdy se k ní takhle nikdo nechoval, neboť i ona byla vedena, aby v rámci možností chovala úctu k ostatním. Navzdory tomu, že byla zaskočena, se v ní zvedla vlna spravedlivého hněvu, jak by se u zdravé reakce dalo očekávat. „Pomoz si sám, když neumíš jinak než po lidech štěkat,“ Odsekla mu drze, načež pohlédla ještě na Mia, který nic neřekl a Simona, který se snažil situaci odlehčit vtipem. V koutku jí cukl nejapný a trochu ironický úsměv, když pohlédla na Tarena sedícího na konci lodi. V jednu chvíli se přiklonila k Simonovi a tiše, aby to slyšel nanejvýše Mio, pronesla: „Myslím, že by to nebyla taková škoda,“ s tím se od něj odtáhla a čekala, až se loďky dají do pohybu.
A skutečně, za chvíli se pod ní rozhrnovala voda a v ní se vlnil odraz velkého majestátného hradu. Dýchala z toho skutečná magie, o to víc, když mířili k břečťanové cloně. V Sophii znovu ožila zvědavost a natahovala krk jako želva kupředu. Prsty pročísla dlouhé liány, až jí v dlaních zůstalo pár lístků z rostliny, ale to už dojížděli do podzemního přístavu. Podle očekávání je tu vyhlížel asi profesor, jak usoudila Sophie podle ošuntělého hábitu.

Při výstupu z loďky popadla dívku poprvé nervozita, a tak se pro jistotu ohlédla, zda jsou Simon a Mio s ní. Za ruce už je ale nebrala, pouze se na ně usmála, postavila Rei na zem a nechala ji, aby šla napřed. Zařazování čekalo přímo za dveřmi Velké síně, kam se i posléze všichni vydali...

>>>

_________________

Riley Patrickovi ono přehlédnutí její osoby prominula poměrně rychle, protože ona se narozdíl od něj v davu lidí hledala těžce. Přeci jenom byla podstatně menší...
„Díky,“ poděkovala pak za následné gratulace od Patricka a i Gwen. „Akorát teda pořád netuším, kdo další ze Zmijozelu ten odznak dostal. Neviděli jste ho náhodou na někom?“ otázala se tak nějak všech a až teď pořádně pohlédla na Arianu, která vypadala... No zkrátka vypadala.
„Já si prázdniny docela užila a to i bez návštěvy mistrovství, takže...“ A tím odpověděla jak Gwen, tak i Arianě... No a zbytek cesty strávila tichým přemítáním, občasným příspěvkem do možná probíhající debaty a tak dále...

>> Velká síň (nejspíš)

Mimo herně:
Prostě nezajímavá odcházečka. Pardon.

_________________

Odcházecí dohra

Loďka Evelinina + Summer a Ophelie

"Já sem moc ráda, že jste jeli se mnou a nenechali jste mě samotnou napospas dřevěné loďce." prohlásila jsem vcelku upřímně, a taky že to upřímně myšlené bylo. Nechtěla bych cestovat sama. "Vody se nebojím. Ně, že bych se do ní teda chtěla vrhat, jako tady Summer, ale koupání by mi nevadilo a pak souhlasím se Summer. Chci vypadat na zařazování k světu. Přeci jen je to den, který si zapamatuješ do konce života." a jestli ne, tak si podrobný popis vytvoří hned po slavnostní hostině. Deníček sebou snad mám, tak to nebude problém. Jestlipak budu s jednou z dívek sdílet ložnici. Chtěla bych aspoň s jednou být na koleji, tak mě zajímá, jak tomu bude chtít osud. "A za sto galeonů bys tam třeba skočila? Ne jako že bych ti je dala, ale tak pro zajímavost..." vidět Feely plavat v jezeře těsně před slavností by byla sranda, ale nutit jí do toho nebudu a platik jí taky nebudu. "Karamelku bych si docela dala. Na uklidnění a na povzbuzení." trochu jsem se při představě další hodiny otřásla, ale pohled na bradavickou školu byl k nezaplacení. Mudlové by mohly závidět. Byla asi ještě hezčí než jak jsem si jí představovata. "Tak zlomte vaz, holky." řekla jsem vystupujíc z loďky. Od téhle doby už budu jen zticha a budu si třídit myšlenky v hlavě. Aby klobouk třeba nenašel něco špatného. A vydala jsem se za ostatními směrem k hradu.

>> Velká síň

_________________

Emery nebyl zrovna upovídaný společník, ale to Joann nevadilo. Sama nebyla zrovna povídací typ a vzhledem k tomu, že pak měla být hostina, kde bude šílený hluk a všichni si s ní budou chtít povídat, tak vlastně i to ticho uvítala.
Když ale zahlásil, že nebelvírští jsou schopni všeho, zpříkra se na něj podívala. Kolejní předsudky. Pf. Ona taky o havraspárských neříkala, že to jsou poťouchlé slepice s bichlema pod křídlem.
A aby se neřeklo, že čtou jen havrani, ona sama zalovila ve své maxi kabelce a vytáhla si knihu a zbytek cesty si četla. Jídlo odmítla, něco měla zabalené s sebou a chuť na nic neměla.
Konečně vlak zastavil v Prasinkách. Z toho, že Emery ihned zmizel, si nic nedělala. Nevypadalo to, že by potřeboval chůvu a ona se jako chůva necítila. Ani náhodou.
Když se dostala z prefektského vagonu do dalšího vagonu, popoháněla všechny ven. To aby to vypadalo, že bere svůj post vážně. Tedy, ona ho vážně brala, jen nevěděla jak moc vážně ho brát a jak to vlastně praktikovat.
Sama pak vyskočila z vlaku a nechala se odvést do hradu jedním z kočárů, který byl v podstatě prázdný, to jakože jela s někým, koho vlastně vůbec neznala a nezmohla se na nic jiného než na pozdrav.

>>> Velká síň

_________________