Winfred před odjezdem do Bradavic vyzkoušel všechno: rozbil drahou sadu čínského porcelánu, poškrábal otci auto klíčem, hystericky napadl jednoho ze svých soukromých učitelů. Bohužel to však mělo přesně opačný efekt, tedy že jeho otec shledal, že jeho syn potřebuje vychování, a internátní škola mu v tom jistě pomůže. Winfred se vyděsil natolik, že z toho na celý týden ochořel a odmítal vylézt z postele, dokonce se pokoušel vyhladovět, ale to by mu mamka nesměla pod nos nosit vybrané lahůdky. Každopádně byl tedy sice malinko hubenější než když ho kdokoli potkal na Příčné, ale jeho postoj zůstával stále stejný. Do Bradavic NECHTĚL.
Nechtěl tam ani v momentě, kdy ztropil na londýnském nádraží první hysterickou scénu, a poté, co se jich ujala nějaká ochotná kouzelnická rodina, která jim pomohla s přechodem na tajné nástupiště 9 3/4 (kde se k smrti vyděšený Winfred vrhl na zem a odmítal se hnout od jednoho ze sloupů, ke kterému se tisknul jako by se měl jinak utopit), ztropil zcénu další, nyní mnohem naléhavěji. Hrál na city. Vřeštěl. Vztekal se. Vyhrožoval. A nakonec byl tak vyčerpaný, že se nevzmohl na další vzdor, když si jej otec přehodil přes rameno, a zatímco Fred brečel, donesl ho do jednoho z kupé, kde ho něžně položil na sedačku, a paní Garlandová začala plakat taktéž, a odmítala od svého nynánka odejít dokud už se vlak nechystal opravdu k odjezdu. Pak Freddieho políbila na čelo a řekla mu, jak moc ho s tatínkem milují, na což tatínek přitakal, protože i když se snažil vypadat přísně, o Winfredův osud se bál, a nakonec už mu mávali z nástupiště a Winfred se tiskl na okno vlaku a tloukl do něj dlaněmi. A pak jel do Bradavic, kterážto muka naštěstí zaspal.

Probudil se spolu s pískajícími písty a zastavením vlaku a s hrůzou se posadil. Byl tady! Byl v Bradavicích! Sám mezi bláznivými a pochybnými lidmi! Co když mu rodiče neřekli, že ho vlastně převezli do blázince?! Ale on přeci nebyl blázen, i když potřeboval nějaké ty prášky na uklidnění (kde je sakra měl?!), a navíc do blázince by ho jistě rodiče dovezli autem. A matka by se ho nedokázala zbavit. Nebo v to Winfred alespoň ze všech sil doufal. Na druhou stranu poslání do Bradavic bylo v jeho žebříčku hodnot jenom kousek nad smrtí, takže to taky nebyla žádná výhra.
Podrážděně si otřel obličej, urovnal si drahý, na míru šitý oblek (převléct se do školní uniformy a tím přiznat prohru? NIKDY!) a s rádoby vyrovnaným výrazem se vydal ven. Vrhl nevrlým pohledem po chlapci s flétnou a vyšel z vlaku (přičemž seštítivě přidržoval zábradlíčka, aby náhodou nespadl ze schůdků). Vyrovnaná maska pak však byla z jeho obličeje smetena jako kdyby se přes něj přehnalo tornádo - oni vůbec nebyli ve škole. Pokud správně chápal, a že ani zdaleka nebyl hloupý, tak Bradavice měli být hrad. A hrad on viděl. Ve velké dálce. Za zpropadeným JEZEREM!
S úlevou zjistil, že tu mají alespoň nějakou funkční organizaci, ale jakmile spatřil Hagrida a pochybné lodičky na jezeře, úleva ho přešla. "Tak do toho mě nikdo nedostane," prohlásil naprosto přesvědčeně a vydal se spolu se staršími studenty ke kočárům, dokonale ignorujíc fakt, že všichni prváci už se soukali do lodiček. Bohužel pro něj však Hagrid nebyl tak úplně nepozorný, a navíc se ve svém mudlovském obleku mezi všemi těmi hábity dost vyjímal, a tak byl dobrosrdečně postrčen směrem k lodičkám, a než si uvědomil, jakým směrem jej setrvačnost žene, už byl na kraji jezera.
Naprosto bezradně na loďky zíral, protože na vztekání už mu nezbývala energie, a cítil, jak ho začínají pálit oči, protože právě čelil hned několika ze svých fóbií (hluboké vody, tmy, cizích lidí, malého vratkého prostoru a přírody). Jímala ho zcela upřímná a čirá hrůza, takže na dobrých pár sekund prostě zmrzl na místě a třeštil oči, ale pak si uvědomil, že pořád bude lepší být na té lodičce s někým, než úplně sám. A ten obr ho do kočárů evidentně nepustí. A vlak už byl taky určitě hlídaný. Zatnul zuby, nasadil zarputilý výraz, až se mu mezi obočím udělala malá vráska a jako pán se vydal k jedné z lodiček.


Byl tam jakýsi kluk a mračící se holka. Winfred bohužel neslyšel její láteření, protože takhle shledal, že když se mračí, mohla by celou cestu mlčet, což by bylo fajn, vzhledem k tomu, že on vnitřně panikařil na té nejvyšší možné úrovni, jelikož věděl, že pokud přežije tuto hrůznou cestu, čeká ho internátní škola. Kam stále nechtěl. A ze které vás prý nemohli vyloučit. Za nic. I když si byl jistý, že kdyby někoho shodil z věže, nějak by se to řešit muselo, ale on nechtěl být poslán do polepšovny, takže tato možnost padala.
S bradou pyšně vztyčenou přejel povýšeným pohledem po obou dětech a hrdě do loďky vkročil, jakože to vlastně nic není, ale jakmile se pod ním plavidlo zakymácelo, hystericky vyjekl, naklonil se dopředu a dlaní se zapřel Darrelovi do obličeje, protože ztratil rovnováhu. "Jak nás můžou nutit k něčemu TAKOVÉMU?! Na to jsou určitě zákony!" prohlásil vyděšeně a se znechuceným výrazem se usadil na kraj sedačky vedle Darrela, ale když se podíval na temnou hladinu, přeci jenom se poposunul malinko blíž ke středu lodi, kde si založil ruce na kolenou a zarputile se mračil na hrad tam v dálce. Žádný pokus o sprátelení nepodnikl, protože se nechtěl znát s divnými lidmi, a navíc byl k smrti vyděšený.

_________________

Aurora strávila cestu poklidně ve společnosti o trochu starší Havraspárky, se kterou si vyměnily pár slov, ale jinak byly potichu a četly si. Když vlak začal brzdit, Aurora v relativním klidu počkala, až vystoupí většina studentů, protože nechtěla být ušlapána, a doufala, že venku narazí na bratra, kterého ve vlaku již tradičně ztratila. To, že z toho nebyla nervózní, šlo nejspíš připsat novým práškům na srdce, které na ni lékouzelníci z nemocnice U svatého Munga zkoušeli po nedávné dlouhodobější hospitalizaci, kterou opět úspěšně zazdila jakoukoli naději na rodinnou dovolenou Strangeových, takže po zbytek prázdnin byla ještě zamlklejší než obvykle, protože se cítila provinile. Udržovala korespondenci s pár kamarády, ale nikomu z nich neřekla, že skončila opět v nemocnici, aby si o ni nedělali starosti, protože s tím stejně nemohli nic dělat a stačilo, že se kvůli tomu trápila její rodina.

První na zem seskočil její zrzavý kocour a strážce Oliver, který stačil přes léto zase o něco povyrůst, a pak na ni lehoučce doťápla ona, načež se rozhlédla kolem dokola, jestli nenajde Septima nebo někoho z kamarádů. Štěstí jí však nepřálo, a tak se donutila nepropadat panice, vydala se ke kočárům a do jednoho z nich se usadila, přičemž Oliver se usadil na jednom ze stupínků, aby byl dobře vidět, a držel stráž, aby si jeho paničku někdo našel a ona nejela sama.

_________________

V kupé se uvelebím, jak jen to jde, ale stejně to není jednoduchý, hlavně proto, že tohle je všechno sice docela známé, ale nepochopené. Jakože tyhle věci co vycházejí takhle z žaludku a taky z místa, je by mělo bejt srdce, i když většina lidí pochybuje, že nějaké mám, někdo tvrdí, že je z kamene, ale to není pravda! Kdybych měla srdce z kamene, necítila bych se tak rozrušeně, jako se cítím. Dospívání je to nejhorší co existuje, na rovinu, nejraději bych už byla dospělá, věřím, že dospělý ženský tohle necítí. Mé přemýšlení o tom, jak se asi cítím dospělý ženský ale přeruší někdo, koho bych nejméně čekala. Teda hned po Darrelovi, i když jsem si jistá, že jestli mu to Jane vážně řekla, tak by se přihnal a začal by se mi ještě více posmívat, protože to je jediný, co ten vůl umí, je ubližovat. Teda tohle jsem si ještě před několika minutkami neříkala, ale chápete, ne? Všechno se mění, pořád. "Ne. Jo. Jane vykecala Darrelovi, že nejím kvůli něj. Chci na ni poslat potlouk. A jeho chci nechat chcípnout uprostřed famfrpálového hřiště." Zamručím a popravdě je to asi poprvé, co jsem Patrickovi svěřila něco tak osobního. Předpokládám, že to ví už celá zmijozelská kolej, když to Jane vynáší i k Nebelvírákům, tak proč bych si měla myslet, že Patrick ještě nic neví, že. Nicméně, víte, vždycky je lepší být s prefektem za dobře, než se s ním hádat a být neustále uzavřená a navíc, když bych na něj byla tak protivná, jak jsem měla v plánu, asi by mě z týmu vyrazil. A popravdě, když mi život - a možná i já sama – vzal všechno normální, co jsem měla, tedy klid, ticho, flegmatickou duši, ucelenou osobnost a tak dále, nebylo by na škodu mít alespoň famfrpál. Ale tyhle divné romanticko-sebelitující bobky si můžu nechat na později, teď by bylo fajn se rozhodnout a vypadnout z kupé. Za paštičku samozřejmě zakroutím hlavou, jak jinak, že. A na následující nabídku kývnu hlavou, ale těžko říct, jestli si toho Patrick vůbec všimnul.


O chvíli později se tiše, jako myška, zjevím za Patrickem a jak je asi už zmijozelský kapitán zvyklý, nějak se zvukově projevím, jakože tam jsem, protože jinak by si mě nevšiml. Tentokrát tak, že tiše popotáhnu nosem, jako bych ještě před chvílí měla na krajíčku a mlčky vlezu do kočáru. "Ahoj Gwen." Pípnu nezaujatě a sednu si ke kraji, nenápadně stáhnu jednu nezbednou slzu z tváře a hodím po Patrickovi pohled, jakože ať už si myslí cokoliv, neměl by to před Gwen vytahovat. A mlčím. To mi jde nejlíp, uklidňuje mě to. "Plánuješ nějaké změny v týmu?" Vypadne ze mě jen pro jistotu a pak se zadívám na Gwen, jako bych jí chtěla něco říct, ale raději si to nechám pro sebe.

_________________

Darrel se nadšeně zubil od ucha k uchu a neustále se rozhlížel kolem sebe, bylo to spíše pro kontrolu, i když ho už nikdo napráskat nemohl, protože budoucí prvňáci nemohli z ničeho poznat, že Darrel do prvního ročníku nepatří. Hrbil se v zádech, loďka se pod ním pořádně prohýbala a propadala se víc a víc tmavou vodou, nohy měl přikrčené u sebe a modrozelenýma očima mrkal směrem k ostatním. Upřímně, na svou první cestu do Bradavic vzpomínal rád, nebyla to zrovna Ginger, která se vykoupala ve vodě? Pobaveně se zachichotal, ale v tom se k němu konečně přidala nějaká dívka, která ani nestačila nastoupit a už mu hrabala rukou do vlasů, zděšeně zalapal po dechu. "No zbláznila ses?" zašeptal nevěřícně, nemohl mluvit nahlas, Hagrid by ho zaprvé možná po hlasu poznal, protože Darrela bylo většinou slyšet vždy a všude, a navíc procházel pubertou, takže opravdu neměl hlas jedenáctiletého prvňáka. Důležitě si začal sahat do věčně rozcuchaných vlasů a zase se začal přiblble culit, než vrhl pohledem po Grace. "To doufám, že si nechtěla," zatvářil se ještě na okamžik smrtelně vážně, než se začal pobaveně smát a zkrátka Darrelovsky dívku poplácal po zádech, ohleduplně to fakt nebylo, ale Darrel už měl zkrátka sílu dospívajícího chlapce a nějak s ní neuměl pracovat, takže pokud Grace omylem vyrazil dech, zděšeně na ní vytřeštil oči a jal se kolem ní hned lézt po kolenech a pomáhat jí znovu se nadechnout. To by mu tak scházelo, aby měl na svědomí další dívku! Arianu už totiž počítal rovnou za mrtvou, skoro, protože pokud tak bude hubnout i dál, nedopadne to s ní dobře.
I když Darrelovi byla spousta věcí lhostejná a ničím si dlouho nelámal hlavu, Arianin stav a především Jane obvinění v něm překvapivě zůstala a ač se to nezdálo, musel nad tím neustále přemýšlet. Pokud to všechno byla pravda, udělal hroznou věc! Jenže nevěděl, jak to celé napravit, byl to Darrel, ten s takovými věcmi neměl zkušenosti a kdyby snad u někoho hledal pomoc, byla by to Ginger, ale ta by ho s tímhle určitě poslala maximálně tak k Mungovi na vyšetření, jestli je v pořádku. "Čau, Grace! Dobrý?" zajímal se, jestli dívka už je v pořádku a nemá nějaké trvalejší následky z toho dělbuchu do zad. "Já jsem Darrel," představil se se šibalským úsměvem. Pokýval tak směšně, hyperaktivně hlavou, prokřupal si prsty a vrhl pohledem po ostatních lodičkách, mohli by vyrazit!
"Cože? Co to říkáš?" vyjekl tiše, ale dostatečně zděšeně. "Jak nejsem? Co bych tu asi jinak dělal, když bych nebyl prvák?" zakroutil nechápavě hlavou a protočil očima, zatímco v duchu přemýšlel nad tím, podle čeho ho Graze takhle prokoukla. Nakonec ale přeci jen musel přísně semknout rty a přiznat barvu, i když se mu to vůbec nechtělo, protože hrozilo, že ho ta holka napráská. Ale zase nevypadala nijak zamindrákovaně, takže na ní upřel svůj štěněcí pohled - ten uměl koneckonců už dost dobře, protože ho trénoval na rodičích, ti ho většinou odpálkovali, ale na Ginger překvapivě a naštěstí (!) zabíral. "Jak si to poznala?" zašeptal znovu potichu.
"No tak dobře," pokýval nakonec podmračeně hlavou, "chci proklouznout ke klobouku a dát si ho na hlavu, je nějaká šance, že by se spletl, když mě tenkrát zařazoval do Nebelvíru? No dobře, asi ne. Ale není to divný, že všichni z Gallových byli ve Zmijozelu? Jsem Gall, víš... jakože z čistokrevný rodiny a oni to hrozně hrotí. Tak proč já jsem jinde? Nikdy nikdo od nás v Nebelvíru nebyl, táta a vůbec... celá rodina mě kvůli tomu hrozně nesnáší, nedá se to s nimi vydržet, proto tomu musím přijít na kloub, chápeš? A třeba je tohle jediná možnost..." zatvářil se smrtelně vážně, což bylo u Darrela dosti výjimečné, také mu to nevydrželo zrovna dlouho a začal se nad tím pobaveně křenit. Ani nedoufal, že se mu tohle podaří, vždyť sotva vkročí do síně, pokud se mezi ostatními nebude celou dobu krčit a někdo neomdlí a on rychle nevyběhne místo něho na stoličku, pravděpodobně ho ostatní poznají a ke všemu si zadělá na malér u profesorů, ale ruku na srdce, tohle bylo snad poprvé v životě, kdy Darrel dělal nějakou lotrovinu s hlubším záměrem. Doma se to už nedalo vydržet, poslední dobou se vyhrocené vztahy akorát víc a víc vyostřovaly a Darrel se dokonce probíral rodinným, nechutně dlouhým a nepřehledným rodokmenem, aby měl opravdu jistotu, že jeho táta, je (bohužel) jeho táta. Nebylo přece možné, aby se od Gallových tolik lišil. Tolik chytrých, ambiciózních kouzelníků a poté on... ostuda rodiny, jak často slýchával.
Darrel byl naštěstí od narození smíšek, tím se mimochodem také diametrálně od Gallových lišil, a neměl ve zvyku přenášet špatnou náladu na ostatní, proto na něm tenhle vnitřní rozpor, zoufalost a možná taky trochu smutek nebyl znát. Co by to bylo za Bradavice s přešlým Darrelem, že? A navíc se za tohle všechno tak trochu styděl, protože na jednu stranu mu to připadalo hrozně dětinské, když to tak řešil, na tu druhou ale nesmírně důležité. Zacukalo mu v koutcích, když se nakláněl ke Graze a pokračoval ve svém sdělení.
"Takže... pokud mi pomůžeš dostat se ke klobouku, máš to u mě. A věř, že mít něco u mě, už fakt něco znamená. Chodím do čtvrťáku, zařídím ti cokoli, co budeš chtít. Tak co, platí?" upřel na ní své oči s pozvednutým obočím, a v tom se loďka zakvrdlala a k nim se přidal další cestující, tentokrát zvláštní chlapec v mudlovském obleku, Darrel na něho překvapeně vytřeštil oči. "Co si jako my- áááu! Moje oči, moje oči!" připlesknul si ruce rychle na obličej, zatímco víčka tiskl přehnaně k sobě a snažil se zachránit si svůj zrak. Že to přeháněl, bylo znát už od pohledu, a ještě více v okamžiku, když Darrel pravé oko otevřel a zamrkal Winfredovým směrem. "A k čemu prosím tě?" zajímal se Darrel nechápavě a krčil obočí. "Hele, ty si mudla, co? No jo! To se pozná," zakřenil se a rychle si připleskl ruku na pusu, protože zapomněl mluvit potichu a měl strach, že ho Hagrid zaslechl. Ale to snad nehrozilo.

_________________

Eddiemu se nepodařilo v Londýně na nástupišti najít nikoho známého, což ho speciálně v případě Dannyho, se kterým si sedli, celkem mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Na dlouhé cestování byl díky přípravám na nový školní život zvyklý, a tak si kus cesty četl a zbytek zvědavě koukal z okna a hrál si se svým podkanem Mickeym. Když vlak začal brzdit, převlékl se do školního hábitu, který poněkud neochotně, ale rozhodně ne nerad vyměnil za svoje tvídové sako, ale svůj cylindr si na hlavě nechal, a pak následoval hlas vousatého a vlasatého obra, kterého si chlapec prohlížel s nadšeným údivem, a šel spolu s ostatními prváky k jezeru.

Lodička s Marion a Billym

Nerozmýšlel se dlouho, a když uviděl prázdné místo, prostě a jednoduše zamířil k oné loďce, co na tom, že ani jedno z dětí neznal. "Zdravím, můžu k vám?" nadhodil s úsměvem, a když spolužáci neprotestovali, usadil se na kymácející se loďce vedle Billyho. "Taky už se tolik těšíte? Mimochodem, já jsem Edmund," pokračoval klidně a smeknul svůj nablýskaný cylindr, aby si ho zase s úsměvem na rtech nasadil zpátky na hlavu. "Vy dva už se nějak znáte?" zajímal se, ale nijak vlezle a zatímco čekali, až se nalodí všichni, zvědavě zkoumal jejich kocábku. "Jak myslíte, že to pojede? Může být pod vodou nějaký provaz? A nebo kouzla dokážou i něco takového?" přemýšlel nahlas a přátelsky na Marion s Billym zamrkal. Do kouzelnické školy se těšil jako blecha, přeci jenom být kouzelníkem bylo jeho snem už odmalička. Tenkrát jenom nevěděl, že kouzelníci opravdu existují, a že jejich kouzla nejsou pouhé triky pro pobavení publika.

_________________

Riley věnovala Stargazer překvapený pohled. Oni stále existovali kouzelníci, kteří nevnímali mudly jako něco podřadného? Kouzelníci, kteří se dokonce v souvislosti s nimi nebáli použít lichotivá slova? No vážně. Mít mudlovskou kopii by podle novin nejspíš většina kouzelnické společnosti označila za skandální, styděla by se za to a Riley by teď div nehnala na ministerstvo... Zmijozelka si náhle uvědomila, že nechtěně zabředla do nebezpečných vod. „No ano,“ odpověděla proto s rozvahou a očima zakotvila u September, načež si zkontrolovala chodbičku, jestli tam někdo neokouněl. „Ale já ji neznám,“ dodala vzápětí vyrovnaným hlasem. „Jen jsem se u nich v obchodě párkrát zastavila.“ S neutralitou své odpovědi byla Riley velice spokojená, a tak si dovolila se trochu uvolnit.
Vzápětí se raději chopila tématu prefektů a možných nebezpečenství, která je ročně potkávala. „Jestli se někdo bude pokoušet nacpat do brnění mě, tak se setká s těžkým odporem,“ pronesla Riley studeně v reakci na September. Stargazer pak po jejím tichém prohlášení, že prefektování jistě nebude až tak strašné, jen věnovala výmluvný pohled. Historka o brnění mluvila za vše.
Vzápětí se k nim připojil urostlý Balthazar. Riley mimoděk napadlo, že jestli tohle byl člověk, který jí měl krýt záda... No. Řekněme, že si skoro začala mnout ruce škodolibou radostí. S takovým bodyguardem by si mohla dovolit všechno. A ještě by během patrolování bylo na co koukat... Tok jejích myšlenek - které se začaly ubírat na Riley velice zvláštním směrem - ovšem zarazil pohled na jeho primusácký odznak. Riley div frustrovaně nezaúpěla... Takže její parťák zůstával i nadále v anonymitě.
Výměně mezi Balthazarem a September by bývala jen nečinně přihlížela, ovšem to by September nesměla udělat stejnou chybu, jakou udělala i Riley. „Má primusácký odznak, McTreeová,“ informovala proto starší havraspárku. „Ten se mnou mít služby nebude.“ Slovo ,bohužel´ zůstalo nevyřčeno... Pouze viselo ve vzduchu.
Dění na chodbičce šlo mimo ni, dokud se vlak nezastavil. V ten okamžik se Riley rozloučila se Stargazer, September i Balthazarem a zamířila z kupé ven, kde... Ta mizející světlovlasá kštice... Nemohl to náhodou být Patrick? Riley se otočila na Septima - pokud na chodbičce stále okouněl - a rovnou na něj vybafla: „Hej ty! Byl ten kluk tady Cayden, nebo ne?“ A až zpětně ji napadlo: „A co tu vlastně děláš?“ Vzápětí nad tím ovšem mávla rukou, protože domnělý Patrick mezitím zmizel venku. „To je fuk. Ať nezmeškáš lodičky,“ instruovala Septima spěšně a začala ho rukama napřed tlačit před sebou. „Šup, šup. Potenciální kámoši už jsou jistě dávno u jezera,“ popoháněla ho a skoro si připadala, že už zčásti plní své prefektské povinnosti. Přitom zpoza něj roztržitě vyhlížela Patricka. Nejspíš kvůli tomu taky k oné záměně a nerozpoznání Septima vlastně došlo...

*zde má místo případný rozhovor s uraženým (?) Sepem, který může být zpětně doplněn v dalším postu *

Kočár s Patrickem, Gwen, Arianou

Jak tak Riley za chůze skenovala dav lidí na peronu, netvářila se právě nadšeně. Po Patrickovi - a ani po Arsenovi, po němž se ale samozřejmě vůbec nedívala - ovšem nebylo nikde ani památky... Až!
„Caydene!“ zařinčela a rázným krokem si to zamířila ke kočáru jen pár sekund předtím, než se rozjel. Sotva se uříceně svalila uvnitř, udýchaně prohlásila do éteru: „Běhání mi nějak nesvědčí.“ Jen co se trochu vzchopila, naprosto odignorovala Gwen s Arianou a otočila se s podmračenou grimasou na Patricka. „A tohle mělo být jako co? Přede mnou prcháš?“ obvinila ho načuřeně. Pomalu mu ale nedala ani prostor pro reakci, protože vzápětí zcela změnila přístup. Triumfálně se na Patricka zazubila, schválně se vyprsila, aby její odznak byl pořádně vidět, a otázala se: „Co je na mně nového?“ Protože ačkoliv v prefektském kupé nabyla poněkud černějších myšlenek, co se jejího nového postu týkalo, pořád jí to nemohlo zkazit ten moment, na který se tak těšila. Až se s odznakem pochlubí Patrickovi!
No a vzápětí se konečně otočila na Arianu s Gwen. „Ahoj,“ pozdravila je konečně energicky stále potěšená tím, že se mohla před Patrickem vychloubat. „Tak jaké byly prázdniny?“ položila onu prokletou univerzální otázku, protože neměla ani ponětí, o čem se dosud ti tři bavili...

_________________

C3 >> Ginger, Darrel, Flann

>> Kočár Aurora, Flann (a možná Septimus)

Flann bez velkého zdržování opustil nepravděpodobnou dvojici, se kterou strávil zbytek jízdy vlakem, vystoupil z vlaku a zamyšleně si to šinul ke kočárům. Přemýšlel, jestli by neměl Darrelův plán někomu nahlásit, ale nakonec se na to vykašlal. Přeci jen to bylo něco tak strašně stupidního, že na tom bude Nebelvír tratit, ať už to vyjde nebo ne.
Na to, že den byl někde v půlce, už toho na něj bylo fakt tak akorát. Blbá nálada z rána, nějaký holčičí emoblitzkrieg ve vlaku, rozhovor o mrtvolách a vzpomínky na mámu, prostě paráda. Šoural se k nejbližšímu vagónu, ignoroval juchající studenty, kteří letos testrály viděli, a záhy byl svědkem toho, že vesmír má smysl pro humor.
Protože jestli existovala jedna jediná bytost, která mu mohla náladu zlepšit, byla to přesně ta, která se právě kousek před ním odebírala do přístřeší kočáru. Neváhal ani vteřinu, vzal to přes kaluž a bláto a celkově to vypadalo, jako by byl kočár naložený bramborovou kaší. Tu by ovšem hned ve dveřích nepozdravil a pak by se nezasekl, protože by sotva ztratil řeč.
„Ahoj,“ pozdravil princeznu a po drahné vteřině intenzivního přemýšlení konečně přišel s něčím trochu použitelným, „jedeš taky do Bradavic?“ Nebo možná ne.
Plácl se do čela, což působilo asi tak galantně, jako by před ní začal smrkat do rukávu, a doufal, že to ještě stihne zachránit. S trochou štěstí dřív, než ji z něj chudinku klepne.
„Teda, jasně že jedeš, promiň, chci říct, jestli tu máš ještě místo...“
Přehodil si batoh se Šunkou na druhé rameno a fakt moc doufal, že volno mít bude, i když byl samozřejmě připraven odpálkovat někam pryč, kdyby princezna neměla náladu nebo tak něco. Vlastně by se jí asi ani nedivil, protože holky obecně teď trochu přestával chápat a je fakt, že o prázdninách jí napsal až hodně pozdě a navíc dost krátce. A i když by někteří zlí jazykové mohli podotknout, že mohla jako první napsat ona jemu, Flann si byl moc dobře vědom, že Aurora nejspíš nezvládla správně napsat jeho příjmení, což ostatně dělalo problémy i lidem, co ho slyšeli několikrát. Paradoxně ho to ale k napsání motivovalo ještě víc, protože věděl, že dokud nenapíše on jí, nebude moct napsat ona jemu, případně budou ty zmatené sovy lítat přes půl Irska.

Navzdory fakt mizernému začátku dne se usmál, počkal na ortel a když se nestala žádná nepředloženost, poděkoval jí úklonem hlavy a nakýbloval se dovnitř dřív, než ho někdo předběhne.

_________________

B6

Carreen, Doreen, Amanda, Seth

Když se vlak rozjel a Seth byl pohodlně usazený na svém místě, krátce vyhlédl ven z okna. Své mámě ale nezamával, domlouval se s ní a dostatečně se s ní rozloučil na nástupišti. Dnešní den patřil jeho sestře, která do Bradavic jela prvně, a tak se očekávalo, že nejvíce pozornosti se bude upírat k její osobě. A nemýlil se. Brzy Seth zahlédl svou matku, která mávala, ale nikoliv jemu, ale Elizavetě. A zdálo se, že obsadila kupé někde ve vagonu Bé. Kdyby něco, mohl na ni dohlédnout. Rozlomil kus sušenky od Doreen a podal ji Athéně, aby mohla mlsat spolu s ním a sám si ukousl ze svého kousku.
Brzy si ale jeho pozornost získala Carreen, která vypadala, že jí pozornost nevadí. Jemu zase naopak nevadilo zůstat tichým pozorovatelem a čas od času se na něco zeptat, když ho pálila zvědavost. „To je docela dost,“ připustil po chvilce Seth a s mírným úsměvem, který mu hrál v koutcích, obdivně pozvedl obočí. Dvanáct sourozenců, to nebylo zrovna málo. Aniž by si to uvědomil, začalo mu hlavou šrotovat, jak velký dům a kolik pokojů asi musí Forlandovi mít… To si ani nešlo představit.
„Baneová? Amelie?“ Zamyslel se při zaslechnutí toho jména a mírně se zamračil a neopomněl se podívat na Carreenin přehled učitelů. Až po chvilce se v jeho havraspárské chytré hlavičce rozzářilo světýlko. „No jasně, ta učí Obranu proti černé magii,“ dodal k obecným informacím. „To s tím drážděním je pravda. Minulý rok na ni seslala kouzlo studentka posledního ročníku, myslím, že to byla Thortonová. Prý se procvičovala útok a obrana. Ameliin Expelliarmus byl tak silný, že prorazil studentčino Protego a trochu ji to odhodilo. Tak jako tak, mě zatím neučila, takže k tomu nejsem schopen říct něco víc,“ pokrčil rameny a znovu si ukousl ze sušenky, která mu pomalu ubývala. Chtěl být dneska tak nějak tichým společníkem, ale jak se zdálo, ve společnosti holek to nebylo možné. Pořád se na něco ptaly, na druhou stranu jim jejich zvídavost nezazlíval, navíc tím také odpověděl na Amandinu otázku.
„Jeneth?“ Dneska mu opravdu dávaly zabrat s těmi jmény. Ale ať se snažil, jak chtěl, Jeneth si nepamatoval. Nebo aby byl přesnější – možná se s ní viděl na hodinách, ale neměl tu čest se více poznat s další Forlandovou. „Tu bohužel neznám, možná jen od vidění. Jsem z Havraspáru,“ a náležitě si to užívá pokaždé, když jde do své společenské místnosti. Myšleno dobře, i ironicky. Někdy se mu vážně ty hádanky řešit nechtějí, ale to k jeho koleji asi patří.
Ve chvíli, kdy se zdálo, že bude zae ticho, se najednou zvedla Doreen a s omluvou vyběhla z kupé, což v Sethovi zanechalo jen lehce zmatečný dojem a trochu nechápavý pohled, který věnoval dívce. Nevěděl nic o její hyperaktivitě, takže se bylo čemu divit. Nicméně ji omluvil, byl to nakonec kluk a gentleman. Amanda ale brzy situaci zachránila, když odvedla Sethovu pozornost zpět k Bradavicím. „Ano, schodiště se rádo mění, nejčastěji ve chvíli, když pospícháš na hodinu,“ připustil s úsměvem, protože i jemu se za dobu studia stalo, že sem tam občas musel přebíhat ze třídy do třídy a jednou dokonce zaspal.
Cesta utekla rychleji, než Seth předpokládal, dokonce se nevyhnuli staré paní s vozíkem, u které si Seth koupil pár karamelek a několik sladkých sušenek pro Athénu, aby měla po cestě co mlsat. Jistě se nemohla dočkat, až vyletí ven. Když jim bylo oznámeno, že se blíží do stanice, zvedl se Seth ze sedačky, popadl své věci a klec se svou sovou. „Budu vedle,“ ujasnil, protože i holky se chtěly převléct. V první řadě ale otevřel okénko do chodby a vypustil Athénu, aby letěla napřed. Tuhle krajinu už znala, takže bez obtíží trefí do hradu. Poté se Seth převlékl v prázdném kupé a po chvilce, kdy uznal, že by i holky mohly být hotové, se vrátil. Na sedadlo postavil klec a pohlédl na dívky v hábitech. Na tom jeho se leskl odznak s havranem, na který byl hrdý. „Tak můžeme,“ zanořil si ruce do kapes hábitu a jako první vyšel z kupé a vmísil se mezi studenty, kteří vystupovali z vlaku. „Hodně štěstí, uvidíme se na slavnosti ve Velké síni,“ rozloučil se s nimi a krátce se zastavil z větší dálky, aby se ohlédl za prvňačkami. „Jo a ještě jedno – každá kolej je dobrá,“ čímž chtěl naznačit pouze to, že je jedno, kam se dostanou. Už jen být na škole byla čest pro každého kouzelníka. Teda při pohledu na chlapce, který se ani nepřevlékl a snažil se loďky zaměnit za kočár, si v duchu dodal skoro. S tím se napěchoval do jednoho z kočárů a zamířil k hradu.

>>>

MH: Seth se objeví později na slavnosti

_________________

Na to, že se Benjaminovi povedlo cestou ven z vlaku zabloudit, se z vagonu vyhrabal ještě relativně včas - kolem se stále motali studenti a kočáry i loďky ještě byly na svých místech. Benji si celkem oddechl, i když jakmile udělal první krok ke kočárům, přišlápl si lem hábitu, který si navlékl špatně, a málem se rozplácl nosem na před v bahně. Jenom zázrakem pád na poslední chvíli vyrovnal, i když balancoval na jedné noze a všechny ostatní končetiny měl natažené do vzduchu, každopádně si oddechl podruhé (tohle vypadalo jako slibný den), a pokračoval na své cestě, i když ho málem sejmul jeden prváček.
Klasická smůla ho však pronásledovala i nadále, a tak prvně nakoukl rozdrbanou hlavou do již obsazeného kočáru (SlytherPuff), a tak se jen se zvoláním: "Pardon!" na osazenstvo omluvně zazubil a pokračoval o kočár dále.


"Ahoj September! Jak je? Máš tu volno? A nemáš s sebou náhodou šitíčko? Mám dojem, že jsem si cestou roztrhl hábit..." zahlásil vesele, a pokud Havránka neměla nic proti, nasáčkoval se do kočáru naproti ní a oblažoval ji přátelským úsměvem. "Není na tobě něco nového?" nadhodil poté a se zamyšleně nakrčeným obočím na ni zamrkal, každopádně dlouho ji neznervózňoval, a začal okounět z okna. "Vidělas ty nadšené prváky? Hned bych si to s nimi vyměnil. I když ty lodičky... skoro každý rok z nich někdo spadne do jezera," zazubil se pobaveně a s rezignovaným povzdechem shledal, že postrádá poslední knoflíček u košile.

Mimo herně:
Doufám, že nevadí, že jsem se vcucla O=)

_________________

Mimo herně:
S tím odznakem - jsem myslela, že ho má Baltík v kapse, nemá? A Benjíka samozřejmě vítáme

September se snad ani nestihla pořádně vydýchat z toho šoku (zmijozelské duo jí úplně odrovnalo), když se otevřely dveře kočáru a dovnitř už se sáčkoval urostlý havraspárský student. Téměř okamžitě Berry polilo horko, protože si uvědomila, že má odznak primuse (za který jí údajně sežerou za živa) a navíc, že je v kočáře docela šero a ona je uvnitř s chlapcem a... No, ehm, známe. Nejsi pupek světa, McTreeová. Jenom máš volno v kočáře. Dýchej, proboha!
Po roztřeseném nadechnutí následoval nejistý úsměv s oříškovýma kukadlama sklopenýma k zemi. "Šití bych měla mít někde v kufru - mám se ti na to podívat, Benji?" zeptala se nakonec, přičemž zrudla jako rak, když si uvědomila, že to přeci znělo hrozně blbě. Tak jako dvojsmyslně. Upřený pohled jí dost znervozňoval, takže si začala mnout ruce, než vypípla: "Jsem primuska." z což by si nejraději okamžitě namlátila. Jen to na sebe bonzni, trubko!
"Cože? Myslíš, že jsou... Nadšení?" zeptala se s těžko opomenutelnou nadějí v hlase - třeba jí opravdu neroztrhají na kousky! Asi s k jejím fobiím přidala paranoia z mladších studentů. Ale kdo by jí chtěl ubližovat, ne? Ona sama byla kdysi z lodiček tak vyklepaná, že neměla ani nápady k tomu, nějak trápit ostatní, ještě k tomu starší studenty.

_________________