Berry byla nervní už jen z toho, jak významně se na ně Riley dívala, a když ještě otevřela pusu a Tember pomalinku došlo, co že jí to ta milá zmijozelka povídá, nechala se unést a zírala jako kdyby jí předvedla porod jenorožce (kdyby jen September tušila, co všechno Riley s jednorožci má!). Star na tom nejspíš byla dost podobně. "No... Na mě byli vždycky milí... Ale něco... Na tom možná je. Slyšela jsem, že jednoho prefekta prý kdysi zavřeli do brnění!" vykoktala potichu s počínající fází paniky. Na tohle tedy připravená nebyla - a to si chtěla nahazovat sebevědomí. Teď se jenom pomalu začínala bát prváčků. "Možná by to chtělo... Plán." vysoukala a zadívala se na zmiji výrazem typu "já jsem koťátko, ty to tedy vymysli".
Jenže rozhodně nepočítala s jednou věcí - důležitou věcí - totiž Balthazarem, který se objevil zčistajasna. Jako kdyby ho vykouzlili. Ale on přeci nebyl nikdy moc sdílný, ne? No, důležité bylo to, že promluvil. Na ně. Berry měla srdce málem v krku, když odpovídala: "A...a... Ano, jasně, v pohodě. Jen si sedni, Balhazare. Ty jsi... Prefekt?" pohlédla na něj tázavě, protože to tu přeci právě řešily. A taky by pak nemusela myslet na to, jak smexy má hlas, a že vlastně mluví skoro k ní. A to byl důvod k rozrušení. "Co ty... A prázdniny?"

Vlak jel sice děsivě pomalu, alespoň pro nesmírně nervní Tember McTreeovou, ale nakonec se do svého cíle dobelhal. Berry se zvedala těžkopádně a dostat se ke kufru jí stálo málem život, protože musela stát před Baltíkem. Který se na ní mohl dívat... I když, to by určitě neudělal. Sep mu nebyla ani po kotníky. "Uvidíme se, že?" zeptala se, než vypadla z vlaku ven - málem doslova, protože musela myslet na zmijozelského studenta.
Zalezla do prvního volného kočáru a sesula se na sedadlo. Měla by se sebou něco udělat. Takhle to prostě nejde. Nemůže tak existovat! Možná by neměla existovat vůbec...

_________________

Jakmile jsem našla malou uprchlici, vyškrábala se mi za krk a dala mi najevo, že nevyleze. Alespoň byla v pořádku... co si o mě ale musí myslet ostatní. Divná holka? To by nebylo prvně. Dobře... s nádechem jsem vešla zpět do kupečka, kde zrovna kolovalo téma koleje. Já na to nechtěla myslet, jen jsem doufala, že mě klobouk pošle do koleje kam opravdu zapadnu. Byla jsem si skoro jistá, že to nebude Zmijozel. Ne že bych se studentů v zelené nějak zvlášť obávala, ale měla jsem pocit, že tato kolej nebude můj šálek kávy.
Sáhla jsme do kufru a položila jsem si vedle sebe plátěnou tašku. Její obsah ukrýval školní uniformu. Bylo ještě dost času, ale bylo fajn mít obleční připravené: „Opravdu se v prváku jede do školy na loďkách přes jezero...?“ zeptala jsem se zvědavě. A kontrovala jsem si jestli mám všechno na svém místě, Banshee nevyjímaje: „Kail mi o tom vyprávěl, ale už je to dávno...“ ano, stejně dávno jako když tě musel tahat z vody, aby tě ten ďasovec neutopil! Myšlenku jsem rychle zahnala. Stačilo mi, že jsem nejspíš ta divná holka... nemusela jsem být ještě divná holka, co má strach z hluboké vody, to opravdu nebylo třeba.
Najednou se něco změnilo. Jakoby vlak... opravdu začal brzdit!!! měla jsem takovou radost, … že jsem skoro zapomněla na uniformu: „Em... asi bychom se měli převléknout,... ne?“ zeptala jsem se opatrně. Bylo to trochu hloupé v Sethově přítomnosti, ale obléct si sukni přes džíny nebyl problém. Je pravda, že s košilí jsem se trochu prala, ale ve finále jsem byla převléknutá opravdu rychle a nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že jsem nikoho neurazila. Jen moje krysa byla krapet naštvaná, že jsem ji donutila opustit její oblíbený úkryt na mém krku. Aby se na mě už nezlobila, dala jsem ji poslední drobky od sušenek a za nepatrnou chvilku jsem ji zase nechala, aby zalezla za hustý závoj vlasů, který teď opravdu připomínal spíše hřívu, než vlasy. Jedna z gumiček totiž praskal a ostatní ji následovaly. No co! Napadlo mě... alespoň mi moudrý klobouk bude lépe sedět na hlavě.
Můj plán byl držet se Carreen a Amandy po zbytek cesty, když nebudou mít nic proti, … ale doufala jsem, že cestou alespoň zahlédnu Simona a Ollyho. Už jsem se nemohla dočkat, až otevřeme naší krysí školu. Nosit Banshee v kleci se mi opravdu nechtělo, ale honit ji po celém vlaku taky ne.
Když vlak zastavil úplně, podívala jsem se na své společníky: „Půjdeme?“ zeptala jsem se, připravená vyrazit během vteřiny, … jako obvykle.

C2

Simon, Charlotte, Sophie, Mio

Chvíli sledovala pohledem Mia, který decentně zamával svým rodičům, než se rozvzpomněla na svého tátu a Taytea, kteří ji jistě v okénku kupé také hledali. A tak, když si znovu měnila místo s Miem, neuniklo jí jeho mírné znejistění při zmínění matky. Sophie nevěděla nic o tom, co se mezi manželi Thygesenovými stalo a že dokonce chlapec pochází z rozvrácené rodiny, ale k podobné myšlence jí jeho chování trochu naťuklo. Řešit to před ostatními se ale neodvážila, do toho jí přeci jen nic nebylo. „V pohodě,“ přikývla chápavě a posadila se znovu k oknu, Rei si okamžitě našla místo na jejím klíně a lenivě sledovala Hrdopýška, který se choval jako psí čumák a o zábavě asi věděl pramálo. Však ona ho naučí… V jednu chvíli se i zaměřila na Simonovu krysu Grelot, která vypadala stále pěkně a chutně, jako před pěti minutami. Sophie malou kočku ale brzy upomněla mírným potaháním za ucho, že na lovení nemá ani pomýšlet a vykoukla ven, kde zamávala tátovi a bratranci.
Brzy jí mlhavé nástupiště zmizelo z dohledu a obraz za oknem se jí linul pomalu, jako ve staré kinematografii. Dívka chvíli převalovala pár Bertíkových fazolek od Simona v dlani a sem tam si jednu strčila do pusy, aby zaměstnala chuťové buňky. Bylo zvláštní vyrazit někam pryč bez rodičů. Chvíli si dokonce připadala jako jedno z těch lidských dětí, které rodiče ztratí ve velkém obchodním centru. Nepříjemný pocit ale brzy vystřídala přirozená zvídavost a smysl pro dobrodružství. Nakonec kluci a Charlotte dokázali její myšlenky odvést jiným směrem dostatečně dobře. „A rozhodně zábavnější,“ dodala s veselejším úsměvem na Simonovu poznámku ohledně kufru. Počítala, že se dříve či později stane terčem vtipů, ale že by si jí dobírali kvůli tíze kufru, na to by ani nepomyslela. I tak to brala s jakousi lehkostí a nadhledem.
Ohledně Charlotte a jejího názoru se nijak nevyjadřovala, pouze dívce naslouchala, neušel jí dokonce ten lehce potěšený výraz, když zmínila vítězství ve školním poháru na účet Zmijozelu. Dalo by se říct, že taky Charlotte trochu zkoušela, co vydrží, ale ostatně ona se svých vrstevníků nebála, ani co se rýpání týče. Zdálo se ale, že její mírné provokování ohledně Nebelvíru nebylo tak jasně zpozorováno. Jen Sophie ale věděla, že k té koleji nakonec tíhne o něco víc než ke Zmijozelu. Nemohla ale s určitostí říct, že by každý od nich byl stejný, jako Charlotte. Spokojena s odpovědí starší spolužačky tiše přikývla a pohladila Rei po hlavě. Od star paní s vozíčkem nechtěla nic, nakonec ona nebyla na sladké a ještě jí v dlani zbylo pár Bertíkových fazolek.
Cesta nakonec dle jejího gusta utekla až příliš rychle. Příjezd jim přišel brzy oznámit prefekt, a tak se Sophie převlékla z normálního oblečení do hábitu. Ve chvíli, kdy si dopnula poslední knoflíčky a zapřemýšlela, jak bude dolu dávat kufr, došlo až k jejím uším, že tu zavazadla mají nechat. Stočila svůj pohled na Simona a uličnicky se usmála. „Jsi osvobozen, protentokrát,“ chtěla vidět, jak ten kufr bude dávat dolu, ale takhle měla alespoň trochu čistý svědomí, že nepřijde k úrazu.

Loďka

Sophie, možná Mio a Simon

Když vylezla ven, posadila si malou Rei na rameno a kočka se jí ihned zatnula drápky do hábitu, aby se udržela a dívka se rozloučila s Charlotte. Na nástupišti bylo tolik dětí, které se začaly shlukovat kolem velkého obra, že se Sophie vmžiku otočila a pohledem kontrolovala, zda jsou Mio a Simon stále s ní. Jakmile se ujistila, že nezdrhli, upřela trochu vyjevený pohled na obra, který je o chvíli později vedl lesní pěšinkou kamsi do neznáma. „Úžasný,“ vydechla nadšeně a při pohledu na loďky popadla Mia a Simona dokonce za ruce. Trvalo to ale jen nepatrnou chvilku, než je oba zase trochu rozpačitě pustila a vybrala jednu z loděk, do které opatrně vlezla a usadila se v ní.

Mimo herně: Omlouvám se za zpoždění, mám trochu trápení se školou

_________________

Bree celou cestu vlakem strávila pobíháním mezi jednotlivými vagony a hledáním svého potkánka Olafa, takže když vlak začal brzdit, nacházela se zrovna příhodně u dveří, kde tu sněhobílou zdrhající krysu konečně našla, jak likviduje něčí svačinu. Nechtěla se ani domýšlet, komu by mohla patřit, takže ji zcela nenápadně nechala ležet na místě a strčila si potkana do kapuce, než s nicneříkajícím výrazem ve tváři opustila prostor vlaku, a i když se nejdříve zadívala směrem k jezeru, věděla, že letos už ji čeká jízda kočáry taženými neviditelnými koňmi. Tedy alespoň její starší sourozenci vždycky tvrdili, že jsou neviditelní, jenže Bree se v tuhle chvíli zdáli viditelní až moc. „Fuuuuj,“ ušklíbla se znechuceně při pohledu na tu podivně vypadající koňovitou věc, co kočár táhla. „Ono by bylo možná lepší, kdyby byli neviditelní, co, Olafe?“ broukla ke svému chlupatému kamarádovi a popošla k testrálům o pár kroků blíž, aby si je pořádně prohlídla. Stejně se ještě většina lidí toulala bůhvíkde u vlaku, takže měla čas chvilku okounět a zkoumat, co jsou tahle ošklivá zvířátka zač. A vůbec jí nedocházelo, že se na ni někteří studenti začínají koukat jako na naprostého cvoka, aniž by na sobě měla něco ve stylu té obrovské skotské mašle jako na mistrovství.

_________________

„Bys neudělala,“ ušklíbnul jsem se na Tamsin a vyčkávavě zvednul obočí. Pokud mě v příštích vteřinách něčím nepraštila, pokládal jsem argument za vyhraný a s hyením úšklebkem pokračoval v konverzaci.
Ta trochu vyhodila do povětří moji předchozí aroganci, protože Tam-Tam se docela v klidu uvolila, že by mě pustila k odrážečské pálce. Škleb se rozšířil do širokého úsměvu, který hrozil, že mi natrhne mimické svalstvo a taky působil mírně znepokojivě. „Díkyyy,“ zavyl jsem nadšeně a asi bych se sápal ze sedadla, abych kamarádku pořádně obejmul, kdyby tady nebyla celá ta záležitost s Arsenem a ponožkou. Tedy, Arsenem a prefektským odznakem.
Tamsin projevila podobný úžas jako před několika momenty já, ovšem bez té části s prefektskými koupelnami. „Arsene, nepodceňuj Tamsin. Hej, neříkej mi, že bys toho nevyužila, kdyby se ti to takhle naservírovalo na stříbrným podnose,“ zašermoval jsem před sebou v defenzivě rukama, ale nepovedlo se mi zakrýt veselý škleb, který mi pro změnu hrál na rtech.
Když sebou vlak škubnul, vrhnul se po vzoru Arsena k oknu a zuřivě mával, i když jsem si nebyl úplně jistý, kde že to moji rodičové jsou. Věděl jsem jen tolik, že jsem už jednou loučení propásnul, a už to nechci opakovat.
Po celém rozruchu jsem sebou zase seknul do svého náležitého sedadla, kde jsem si tentokrát přehodil nohy přes Arsena nezávisle na jeho protestech. Začínala mě trochu bolet hlava, což jsem připisoval těm, dle hrubého odhadu, třem hodinám spánku, nebránilo mi to ovšem v nadšené konverzaci s kamarády, které jsem neviděl půlku prázdnin. A jejich provokaci, samozřejmě.
„Hele, viděl jsem u prvního vagonu tu fešnou bloncku z Mrzimoru, o který nevím, jak se jmenuje. Víš, kterou myslím?“ zašermoval jsem kolem sebe rukama ve snaze Arsenovi nějak přiblížit možnou budoucí prefektku. „A není to Tamsin, nic proti, ty jsi taky fešná,“ ubezpečil jsem kamarádku poněkud roztržitě. „Kdy se vlastně probírají patroni?“ navázal jsem plynule na Quinnovo rýpnutí ohledně školy, protože konkrétně na tuhle část Obrany jsem se fakticky těšil.
Ani tentokrát jsem nedal projíždějícímu vozíku se sladkostmi pokoj, a vracel se pak z uličky s několika čokoládovými žabkami a balením fazolek. Všechno zakoupené jídlo se už tradičně, komunisticky rozdělilo („Co je tvoje, to je moje, co je moje, do toho tě nic.“), a vlak pomalu doklepával do Prasinek. Začínal na mě pomalu doléhat nedostatek spánku a těžkly mi víčka.
Jakmile vlak dorazil do cíle své cesty, vytáhnul jsem oba kamarády z vagonu, že je jako odmítám ztratit v davu několika set nadšených a méně nadšených školáků.

Naše skupinka dost pravděpodobně zamířila směrem kočáry. Abych byl upřímný, nikdy jsem se moc nezamýšlel nad tím, co ty věci táhlo – předpokládal jsem, jako valná většina ostatních, že je v tom nějaké kouzlo. Když jsem se tedy dostal do blízkosti jednoho z prázdných kočárů, skoro mě kleplo. Do ojí byli totiž zapřaženi hodně vyzáblí, ještěří koně s křídly. Nevěřícně jsem zalapal po dechu a zíral na stvoření, která jako by vypadla z hororu. „Arsene,“ vypadlo ze mě nakonec přiškrceně, „vidíš to taky?“ Vůbec jsem nechápal, jako kolem těch potvor můžou ostatní chodit bez mihnutí oka.

_________________

Hraný úsměv Billy prokoukl hned. Obvykle dokázal intuitivně poznat, kdy se lidé přetvařovali nebo dokonce lhali. Ono je stačilo jen chvíli pozorovat, vždycky se něčím prozradili a to i ti nejlepší. U falešného úsměve se například nikdy nesmějí oči. Ne to jako vážně, když se usmíváte doopravdy, tak se určité svaly u očí pohnou, a pak Marion chyběli jiskřičky v očích…
A špatná společnost by bývala vypadala jinak. Jak Billy moc dobře věděl pojmem špatná společnost tety tak často označovali ty vagabundy, co postávaj na rohu a kouřej něco, co rozhodně nejsou cigarety, protože to děsně smrdí a když si člověk chce dojít pro noviny, tak se bojí, aby ho náhodou nezamordovali kvůli tý kabelce, co mám na rameni. No jó, ona vypadá draze, ale byla za pár šupů, to byste nevěřili děvčata… Takže jestli si Marion myslela, že je špatná společnost, tak on byl skřítek od Santa Clause. Takže jen zlehka zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
Ale pak se konečně usmála tím opravdovým úsměvem. Fajn. Tohle bylo lepší. A pak to nejspíš znovu zkazil poznámkou o poště. Tentokrát snad došlo i na slzičky. Jo tak tohle byla fakt sranda. Párkrát holku vidět brečet. Dokonce i Billyho, který byl vůči ostatním citlivý asi jako pařez, tohle praštilo do očí. Jenže si nikdy nevěděl rady. Měl by ji obejmout? Ale nebyla jeho sestra nebo někdo koho znal nějak blíže, takže by si to mohla špatně vyložit… Měl by jí podat kapesník? Co když by se pak rozbrečela ještě více? To by nechtěl. A tak to nakonec skončilo u toho, že jí zlehka poklepal na rameno. „To… bude dobrý.“ Zahučel neurčitě. Časem. Třeba. Nebo taky ne, ale to jí říci nemohl. Pak ruku stáhl zase zpátky. Snad to nebylo faux pas.
„Asi ne.“ Pokrčil rameny. Samotné koleje ne. Jak jsou na tom lidé, co jsou v ní, to už byla jiná. Když pak přijel vozíček s jídlem koupil si spolu s Marion pár čokoládových žabek a dokonce i jeden zvláštní čaj. Samozřejmě, že koupil i jeden pro Marion. Takže s pokrčením ramen si vyměnili sladkosti za jiné sladkosti. Zubařský průmysl bude mít žně.
Pak začal vlak přibrzďovat. Billy převléknutý byl, do vlaku nastupoval v předepsaných černých kalhotách a bílé košili. Jediné co mu chybělo, byl hábit, ale ten vytáhl puntičkářsky složený z kufru.
„Půjdu na uličku.“ Sdělil Marion a taky tak udělal. Konec konců on byl gentleman, ne?

Kocábka bez pádel dál od Hagrida (Marion a Billy)

Pak vlak zastavil a oni vyšli z vlaku. Z nějakého důvodu se ho Marion držela a z nějakého jiného důvodu byl Billy docela rád. Jak se zdálo i on si našel hned první den kamarádku. Ten obří člověk co držel lampu (je to vůbec člověk?) jim pokynul k lodičkám, do kterých také všichni začali nastupovat. A tak Billy zakotvil (ha ha) u jedné ze vzdálenějších lodiček. Místo bylo pro čtyři osoby. Vlezl do loďky jako první a nabídl ruku Marion. Pokud k nim do loďky přistoupila další dívka zachoval se naprosto stejně, tedy pomohl jí do loďky. Nicméně pokud se do loďky soukal kluk, nechal ho Billy, ať si poradí sám. Kluci mají být samostatnější ne?
„Chybí… chybí tu pádla.“ Hlesl ne zrovna možná inteligentně. V tu chvíli mu to, ale přišlo zcela logické, jak se dostat někam v loďce bez pádel?

_________________

C3

Ohledně Jane a Ariany už Ginger jenom pokrčila rameny, protože jí to bylo opravdu ukradené, i když tedy Jane jí bylo samozřejmě líto. Každopádně se případnými starostmi hodlala zabývat až někdy později, protože teď zaprvé láskyplně chovala svou novou hračku, a zadruhé se nesmírně těšila do školy, což bylo zvláštní, a nahlas by to asi nikdy nepřiznala (i když Ezra si na toto téma vyslechl mnohé).
"Když myslíš," protáhla a pobaveně se ušklíbla, protože paní Baneovou opravdu pro jistotu nepodceňovala. Tak nějak měla tušení, že ji letos uvidí mnohe častěji než by jí bylo milé, ale chovat se celý rok slušně? Ani omylem. Byla vůči Darrelovi natolik taktní, že po Flannově poznámce nedodala, že se Dája nebude ani muset moc krčit, protože byl sice pořád vyšší než ona, ale to bylo tím, že Ginger byla dost malá. A celkem jí to štvalo, hlavně když si z ní kvůli tomu Ezra tak nadšeně utahoval.
"Drrsný!" prohlásila ve stejném okamžiku jako Darrel, protože vidět mrtvoly bylo sice nechutné, ale taky šíleně prďácké a vyměnila si s Dájou obdivný pohled. Flann si u ní získal další trochu respektu, která však mohla jít úplně stejně do kelu, jelikož byl koneckonců pořád Zmijozelský, i když jeden z těch lepších.
Darrelovo rychlé vstání Ginger pozorovala dost nevzrušeně, líně se vytáhla do normálního sedu a bez obtíží chytila Dájovu kravatu, kterou si později schovala do kapsy hábitu (a pohrávala si s myšlenkou, že ji Darrelovi šlohne, aby měla něco jeho). "Mlčim jak hrob," prohlásila poté a když dostala pusu na tvář, stiskla rty, které se jí zvedaly do spokojeného úculu, a pak už na Dáju jenom s pobaveným úsměvem mávla. "Tak zatim!" broukla poté k Flannovi, poněkud nevybíravě se prodrala zpátky do svého kupé ve vagonu A, kde se převlekla do školní uniformy, pustila Alrika, aby si k hradu doletěl sám, a pak se vydrala se svou obří zlatonkou ven a zamířila ke kočárům.

Kočár (kde je Gingerína zatím sama a kdokoli je vítán)

Prodírat se s mega plyšovou zlatonkou se ukázalo jako nelehký úkol, ale Ginger se s tím moc nepárala a prostě občas do někoho omylem strčila, za což se buď na dotyčného omluvně zakřenila a nebo ho naopak zpražila nevrlým pohledem (což se týkalo především prváků, kteří měli samozřejmě mít rozum a sami uhnout, že). Na lodičky neviděla, ale tušila, že se do některé z nich Darrel opravdu nacpal, a tak se tím směrem naposledy pousmála, a šla se usadit do jednoho z kočárů, kde se na sedačce malinko sesula, aby měla pohodlí, a na klíně si zase chovala zlatonku, protože ji to jednak bavilo, a jinak by s ní musela pravděpodobně zabrat celá dvě protější místa. Ne že by jí nějak zvlášť vadilo ten kousek absolvovat o samotě, ale přes prázdniny jí přeci jenom společnost jiných bradavických chyběla.

_________________

Patrick, protože už si začínal připadat blbě, že se Gwen musí ptát na každou větu třikrát, než konečně pochopí, o co jde, se nakonec uchýlil k taktice tvař-se-že-chápeš-zbytek-dojde-sám, a s konverzačním výrazem tu zaujatě přikyvoval, tu pronášel "aha" a podobné fráze. Zábavné na tom bylo, že to dělal natolik často i v situacích, kdy téma naprosto přesně chápal, že prakticky nešlo poznat, o co že se to tím vlastně snaží.
Jelikož vzápětí prchl směr jídlo, byla tak pouze malá šance, že Gwen objevila jeho neschopnost pobrat většinu toho, co z ní za tu krátkou dobu stihlo vypadnout. (I když to, jak rozpačitě děkoval za chválu svého týmu, jí taky mohlo leccos napovědět.)

Na chodbičce bylo krapet rušno, a to, že tam vytvořil takový soukromý špunt tím, že se připlácl ke stěně, tomu taky moc nepomohlo. Co měl ale dělat? Tohle bylo prostě moc rychlé na to, aby stihl vygenerovat optimální řešení! Buzeraci Septima zavrhl okamžitě (na to prostě momentálně neměl), stejně tak socializaci s dívčím kupéčkem.
Chvíli nerozhodně stál s pár tyčinkami a paštičkami v rukou (možná by se měl rovnou vrátit za Gwen a nic neřešit?), ale dilema mu zničehožnic rozřešila ta nejnepravděpodobnější možná osoba.
Ariana.
Patrick ji zahlédl jen koutkem oka a pravděpodobně by ho její zjev nijak nevytrhl, kdyby se následně neozvala rána, jak kdyby najednou vykolejil vlak, která značila, že něco rozhodně není v pořádku. Ani moc neváhal - koneckonců, byla to jeho narušená chytačka, a vzhledem k tomu, že teď mu spadly do klína i povinnosti prefekta, měl o výmluvu navíc, proč za malou blonckou vyrazit, když zase vypadala, že jí někdo zbořil zídku.
Vážně doufal, že se zas nejedná o nic ohledně hubnutí, protože nálož jídla v jeho náruči by pak nebyla to nejvhodnější, s čím se v jejím útočišti objevit. Z toho důvodu zbaštil významnou část nákladu ještě cestou ke dveřím. Tvářil se navíc dost zaměstnaně, takže i kdyby ho třeba Riley zahlédla, určitě by si řekla, že má práci a nechala by ho.. že? Takový taktik a stratég Patrick byl.
Před dveřmi inkriminovaného kupé se zastavil, na moment zaváhal, sesumíroval si v hlavě, co že chce přesně říct, a následně zaklepal.
"Ariano?" strčil dovnitř nejdřív hlavu a zadoufal, že neudělal taktickou chybu, protože u téhle holky vážně nevěděl, jestli se mu ji nerozhodne urazit posouvacími dveřmi. "Můžu?" dovolil se, jako by zaklepání nebylo dost, a nasáčkoval se dovnitř. "Promiň, že ruším, stalo se něco?" sjel ji starostlivým pohledem, kterým jako by se snažil odhalit, kdo nebo co mohlo způsobit onen nečekaný vzruch. Neměl šanci, i kdyby to měla chytačka napsané na čele.
"Nechceš paštičku?" prubl uklidnění jídlem, i když moc nečekal, že by to zabralo - a taky zmíněnou pochutinu Arianě necpal, pokud neprojevila zájem. Vymlouvat jí její dietu zkoušel už minulý rok a nějak mu to stačilo. Holky na něj prostě byly moc tvrdohlavé.
Ať už měla Ariana názor na paštičku jakýkoliv, doplnil to ještě jedním pokusem: "Budeme stavět. Necheš jet letos v kočáře se mnou a s Gwen?" navrhl, když se tak na to (v určitých oblastech) vyhublé stvoření díval, a i když to neřekl nahlas, to "ať nejsi tak osamocená" by tam každý, kdo se aspoň trochu vyznal v lidech, slyšel.

Ať už se Ariana rozhodla jakkoliv, Patrick se vzápětí vydal zase zpátky, prosmýkl se kolem nebezpečného kupé a zaplul do toho svého, kde se omluvně usmál na Gwen. "Promiň, že to tak trvalo... Jo, jistě. Jdu," odkývl to. "Možná se k nám přidá Ariana, nebude ti to vadit?" ujistil se a až teď si uvědomil, že nabídl něco, co možná nebude moct splnit - ale mrzimorka byla sluníčková, tak by to snad nemusel být takový problém, jak aspoň doufal.
Veškeré osazenstvo, které se tak rozhodlo do vybraného kočáru nastoupit, bylo poctěno úslužným přidržením dveří. Patrick nastoupil jako poslední a snažil se působit uvolněným dojmem, nicméně s Bradavicemi na dohled začínal být nervóznější a nervóznější. Vážně netušil, jak tenhle rok ty všechny povinnosti zvládne. A co teprv jestli si bude muset vybírat mezi NKÚ a famfrpálovým pohárem..!

_________________

Taren na otázku ohledně toho, kam by chtěl být zařazen, neodpověděl. U člověka jako byl on pravděpodobně nebylo nad čím diskutovat, od narození vyrůstal v přesvědčení, že to on to dotáhne až na samotného ministra kouzel, že jeho krev je nenahraditelná a výjimečná, že oproti ní i hromada vybroušených diamantů bylo smetí. Samolibě se uškliboval, protože ač chtěl být ve Zmijozelu, na zařazení zase tak moc nelpěl, protože věděl, že síla a moc se ukrývá v každém člověku uvnitř, ne v jeho koleji a přihlouplých barvách. Zdálo se mu to až infantilní, v některých případech, na druhou stranou byl konzervativní brit a všechno, co mělo tradici a historii, miloval, Bradavice nevyjímaje. Ať už měl tudíž skončit v Mrzimoru, Nebelvíru, nebo ve Zmijozelu, či Havraspáru, neměl v úmyslu se přizpůsobovat svému okolí a dělat ze sebe někoho, kým není. Taren Hart byl Taren Hart, a tak to také zůstane. To už se Tarenovi na tváři rýsoval úšklebek odrážející nejpravděpodobněji jeho myšlenky, samá pýcha a povýšení, jak přemýšlel nad svou výjimečností.
"Mou omluvu?" pozvedl překvapeně obočí, "přijímat jí můžeš, ale ode mě žádnou nedostaneš. Nevidím důvod," odpověděl uštěpačně a pozvedl k Danielovi obočí, zda má ještě něco na srdci, nebo už konečně nechá tohle celé plavat. Možná byl slušně vychován, ale to bylo tak všechno, co ten kluk měl. Taren si na nějaké zásady slušného chování nepotrpěl a to ani přesto, že pocházel z čistokrevného rodu, kde se na takové věci dbalo více, než obvykle. Rodiče malému tyranovi do krve zkrátka nedokázali vštípit slušnost a pokoru, to teď poznávali všichni při každém Tarenově kroku.
"Samozřejmě, že mám," odtušil hned vzápětí s přimhouřenýma očima, ale svůj názor více rozvádět nehodlal, protože za to společnost v kupé nestála a plýtvat svým dechem na vysvětlování něčeho, co tihle chudáčci beztak nepochopí, bylo naprosto zbytečné. Zdlouhavě si povzdechl, unuděným pohledem sklouzl ke svým drahým hodinkám ze zlata, než se mírně zamračil. Uvítal by, kdyby vlak do Bradavic už dorazil.
Olaf nakonec Tarenovi definitivně pomohl rozhodnout se, zda ho zařadí k ztraceným případům, nebo k těm, co dá šanci. I když ho ten kluk momentálně štval a to svou sladkou nevinností a především naivností, nerozhodl se to na sobě dát znát. Sotva znatelně se ušklíbl, když si oprašoval rukáv drahého saka. Neuráčil se k němu zvednout pohled. "Vychloubat se může ten, kdo má s čím," potměšile se pousmál a foukl si do ofiny, která mu na okamžik spadla do očí. "Co je na tom tak úžasného? To si povíme za pár let, teď bys tomu nerozuměl," zašveholil falešně a postavil se, jakmile Daniel přiblížil svou flétnu k ústům. "A teď mě omluvte, tohle skřehotání poslouchat nebudu," naposled počastoval Daniela pohledem plným upřímné a jedovaté nenávisti, než se na podpatku otočil a vylezl ven z kupé, dveře za sebou ani nezavíral. Ztratil se někde ve vlaku.


Když Express zastavil, Taren se pomalu s davem vydral ven a zamířil k obrovskému obrovi, jenž prvňákům ukazoval cestu. Upřímně, nechápal, proč tu takové individuum je. První zodpovědností pokřtěná osoba a hned tohle? To myslí vážně? A pokud už snad nedejmerline ten hromotluk učil, měl se alespoň oholit, ostříhat se a obléct se do normálního oblečení. Vypadal jako obr bezdomovec, z čehož se Tarenovi zvedal žaludek. Znechuceně od něho odvrátil zrak. I profesorům by zavedl stejnokroje, bez výjimky. Tohle si hodlal zapamatovat, protože až jednoho dne bude ve správní radě Bradavic, rozhodně to prosadí. Vůbec nezáleželo na tom, že Taren ještě ani nepřekročil práh Bradavic, cíle měl tak vysoko, že být členem v bradavické správní radě byl teprve začátek. Mířil profesně do nebeských výšin a to se většinou neobešlo bez vychytralosti a preciznosti, a to Taren měl také, nic mu tudíž nebránilo. Došel až k jedné z lodiček, v níž už seděla dívka (a popřípadě chlapci). Rozhodl se, že tentokrát si vybere lepší splečnost, než tu ve vlaku, a jelikož Sophie působila v rámci možnosti kultivováným dojmem, se staženým krkem, když si všiml pošpiněných špiček svých polobotek, opatrně, jako by on sám byl z porcelánu, pozvedl nohu a pomalu vstoupil na loďku. I tak se pod ním zakvrdlala, Taren zpanikařil. "Co je?! Nemůžeš mi laskavě pomoc?" štěkl směrem k Sophii a natáhl k ní ruku, aby mu pomohla vstoupit bezpečně dovnitř, ať už mu pomohla, či ne, Taren si znechuceně cosi zasyčel a opatrně se v loďce usadil (před tím ovšem kapesníkem ometl dřevěnou lavičku.) Cestovat jako neandrtálci, nejdřív vlakem a teď tohle.

_________________

Stejně jako Matt nechala kočku být kočkou. Vzhledem k tomu, že to je Arianina kočka, tak to ani nepotřebuje moc rozebírat. A jejich sny o famfrpálové lize... ty má snad každý, kdo hraje famfrpál. Ale pár lidem se to splní, jako třeba McLarkenovi nebo Seanovi, takže proč ne jim? Tou dobou možná už nebudou na ministerstvu takoví blbci, aby ke hře nepustili nečistokrevného kouzelníka nebo čarodějku. Snad.
Procházející Ginger by si nejspíš nevšimla, kdyby jí Matt nemávl. Otočila se směrem do chodbičky, aby viděla, kdo to prochází, ale viděla jen mizející hřívu rudých vlasů.
Než stačila říct něco dalšího k plesu, přišla Jane. Když přišla, Tess zrudla, jako kdyby Jane přišla při něčem, co by neměla dělat. "Ahoj," pozdravila překvapeně. "Jasně," přikývla jí. Jen ať si klidně sedne. Sjela ji zkoumavým pohledem. "Není ti něco?" zeptala se přátelsky. Třeba se jí o tom nebude chtít povídat, ale je slušnost se aspoň zeptat. Těkla ještě pohledem k Mattovi, jestli Jane nějak víc nezná, než ona, ale pochybovala, že by zrovna Matt někoho, koho ona skoro nezná, znal. A zeptala se i přes to, že Jane měla zavřené oči a vypadala, že chce být sama, protože ona sama věděla, že není dobré nechávat si své problémy pro sebe, ale s někým se o ně podělit.
Když přijela paní s vozíkem, vyskočila.
Původně zamýšlela koupit jen dvě žabky, pro sebe a pro Matta, ale teď zvažovala i jednu pro Jane. Vypadala, že by čokoláda by jí prospěla. Koupila teda tři čokoládové žabky a každému jednu hodila. Usmála se na Matta jako sluníčko a pokud se Jane uráčila otevřít oči, usmála se na ní taky, to aby šířila dobrou náladu, když je ta Jane dneska tak divná.
"Chcete ještě něco?" zeptala se ještě Matta a Jane.
Svojí si hned rozbalila a začala jíst. "Helga z Mrzimoru," přečetla název kartičky. "Tu už mám," okomentovala to. Bylo jí jedno, že většinou tyhle kartičky sbírají menší děti. Ona s bráchou jich měli velkou sbírku a vzdát se jí nehodlali, takže jakákoliv kartička byla přínosem.
Vlak pomalu stavil. Což bylo dobře, protože Tess měla hlad. Už se těšila na jídlo, protože to bylo prostě jídlo. Ňam. Když vlak úplně zastavil, popadla všechny svoje věci a vydala se ven ke kočárům a tak nějak doufala, že se jí Matt v tom davu neztratí.


Vybrala si jeden z kočárů a vlezla dovnitř a ne, vážně tam nečekala Ginger. "Nazdar!" pozdravila jí nadšeně. "Počkej - co to je?" podívala se na zlatonku. "U Merlina, ty si vezeš obří zlatonku?" Ta obří zlatonka byla super, jenže... byla fakt obří. "Proč to s sebou táhneš?" Jasně, on a tky měla plyšáka - vlastně tři - ale ani jeden z nich nebyl tak velkej. Všichni byli přiměřeně velcí. Vešli se do kufru i bez toho, aby byl kufr zvětšený zvětšovacím kouzlem.

_________________