"Náhodou jsem docela zvědavá, kdo ostatní letos odznaky dostal. A kdo bude tvůj parťák jako Primus," pronesla jsem zamyšleně směrem k Tember. Odhadovala jsem, že asi někdo ze Zmijozelu. Ne že bych si myslela, že na tom Mrzimoři a Nebelvíři byli o tolik hůř, ale tak nějak mi honosné označení "Primus" ani k jedné z těch kolejí nesedělo. Nebo jsem si minimálně nebyla schopna vybavit ani jednoho letošního sedmáka z těchto dvou kolejí, který by se mi na ten post hodil.
Byla jsem ráda, že návrhu na posazení se ujala starší spolukolejnice. Začínala jsem se totiž zase cítit tak trochu nesvá, jak jsem tak byla víceméně nucena komunikovat s více než jedním člověkem najednou. No prosím. A tohle že chtějí mít za Prefektku? To muselo panu řediteli na starý kolena slušně hrábnout, no ne? Ukázalo se, že ani Tember onoho hledaného mladíka neviděla. A já si, upřímně, vlastně ani nebyla jistá, jestli se mi v hlavě vybavuje ten pravý člověk. Tolik k mojí použitelnosti. Hvězdička, ale naprosto k ničemu. Ani svítit to neumí, takový nijaký nedochůdče.
Po tom, co mi bylo víceméně doporučeno, abych se urychleně sebrala, že jinak budu použita místo páteční svačiny hladovějících prváckých jednožroutů, udělal se mi knedlík v krku a zbledla jsem ještě víc, než už jsem byla, takže už se moje barva opravdu začala podobat nově omítnuté zdi. Nervózně jsem se zasmála. Oprava, učinila jsem pokus o zasmátí, ale asi to znělo spíš, jako by se mi neudělalo dobře. Z prefektování jsem byla čím dál tím víc nervózní. Ne že by mi dělala problém ta zodpovědnost nebo víc práce, ale když ono to... ono to vyžadovalo styk s lidmi. Dobře ti tak. Aspoň natrénuješ fasádu a nebudeš konečně otravovat otce. Tak.
"Opravdu?" podivila jsem se a můj imaginární seznam čistokrevných jmen v hlavě začal hledat jméno Butlerová. Které kupodivu nenašel, takže to znamenalo, že je buď polokrevná, nebo úplně mudlovského původu. Což by vysvětlovalo to řeznictví. "Takže v tvém okolí žije někdo, kdo mi je fakt podobný? A je to mudla? To je fascinující!" Tuhle větu jsem myslela naprosto upřímně. Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych mohla mít vlastní mudlovský ekvivalent, a upřímně jsem doufala, že to nenapadne ani otce. Tak či tak to bylo ale ohromně zajímavé, a v hloubi duše jsem tu dívku chtěla poznat. Ne s ní mluvit nebo tak, jen to promerlina ne, vždyť bych to nezvládla, ale třeba ji někdy vidět nebo tak. Samozřejmě tajně, protože otec by to neschvaloval. On by vlastně asi ani nechtěl, aby tady seděla s těmihle dvěma děvčaty. Jenže mně obě přišly naprosto v pohodě, a to i přes fakt, že jsem se pořád trochu děsila toho, že jsou na mne dvě, a dokonce i přes černé myšlenky zmijozelské Riley, které se mi pomalu ale jistě začaly zarývat do mozku.
"T-třeba to nebude tak hrozné," pípla jsem nakonec jen s maličkou nadějí v hlase. Představa, že škola už pro mě nebude pouze oázou klidu, kde můžu jako neviditelná proplouvat mezi davem a přežívat dny v knihovně nebo ve spolce, zahloubaná do knížky, že už prostě nikdy nebudu tak dokonale anonymní, mě děsila. Na druhou stranu jsem si ale musela přiznat, že část mého já byla za tu možnost ráda. Kdo ví, třeba mi zrovna tenhle rok má konečně pomoci od toho neopodstatněného strachu. A navíc... budu mít i příležitost pomoci já někomu jinému. Ne? Stejně jako onomu zmijozelskému mladíkovi určitě pomůže ta hezká slečna od strachu z malých prostorů. (Tudíž už se o něj nebudu bát. O mojí pomoc stejně nikdo nestojí.)
Když se přikodrcala paní s občerstvením, jen jsem zavrtěla hlavou. Můj nervózní žaludek by prostě a jednoduše stejně nebyl schopen nic pozřít. Nehledě na to, že se i tady ve vagonu A vzal chuml jakýchsi děcek, volajících po potravě. Kdepak, žádný risk. Radši jsem pěkně zůstala sedět na místě. Místo toho jsem tázavě pohlédla ke svým spolusedícím, zda si taky něco nedají. A nervozitu v žaludku jsem se snažila ignorovat.

_________________

B2 (Eirlys, Médea)

Médea úplně chápala úšklebek své spolužačky nad představou zasednout v profesorském sboru. Však sama měla mnoho...pochybností...Zahleděla se na Eirlys. "O tom mi nemusíš povídat...neexistuje nic otravnějšího, než drzí prváci. Nebo druháci. Děti... Pokud by se mi ale povedlo vydobýt si respekt, učení by mě vážně bavilo. Chtěla bych se na to celé podívat z druhé perspektivy. A co si budeme povídat... mít najednou moc trestat neposlušné a hloupé žáky, ve mně vzbuzuje i trochu té škodolibé radosti..."
Médea chvíli zůstala zamyšleně koukat z okna. Stále jí v hlavě zněla ta nabídka, co dostala o prázdninách v Gruzii. Bylo by to něco úplně jiného a zdaleka ne tak poklidného, jako zasednout každé ráno u stolu ve Velké síni ke snídani. Znamenalo by to nejistotu, dobrodružství, nebezpečí, ale také zkušenost k nezaplacení. Z rozjímání ji vytrhla stařenka s jídelním vozíkem, která se objevila u jejich kupé. Médea jako malá milovala Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, ale nikdy si je ve vlaku nekoupila, protože by to bylo přece...dětinské... Teď už se tomu mohla jen hořce pousmát. Občas jí bylo až líto, že si neužila dětství, dokud mohla. Na dámu s vozíkem jen lhostejně zavrtěla hlavou, na znamení, že si nic nekoupí. Pak se podívala zpátky na Eirlys. "Myslím si, že příležitost někdy člověka trefí do nosu, aniž by to čekal. Věřím, že nějaká taková se naskytne i tobě. Jaký předmět tě baví? Mimochodem, teď mě napadá, že tady mám pár lahviček lektvaru vlastní výroby na lesklé peří a srst pro Damiena. Kdybys chtěla, můžu ti jednu dát." Nepatrně se na dívku usmála. Jak šlo o zvířata, byla Médea celkem sdílná. Jinak si ale většinou všechny své věci bedlivě chránila a příliš s nimi neplýtvala. Dokud si tedy někdo nezískal její důvěru. Pak dokázala být v kontrastu se svou uzavřeností vlastně dost štědrá. Když někoho shledala dostatečně inteligentním, nevadilo jí se s ním bavit (nesnášela ale bavení s tupci o naprostých zbytečnostech), jen jí trvalo dlouho, než prozradila něco osobního. Eirlys na ní v tomto ohledu působila trochu podobným dojmem.

Z kupé C4 s Darrelem do C3 a pak do B4

V okamžiku kdy Jane Darrela pustila (ve stejnou chvíli kdy se jí pokusil vytrhnout), vešel do kupé někdo, kdo se tvářil jako starší student (ale Jane si nepamatovala, že by ho někdy viděla) anebo nedej bože profesor. Teda… jestli profesoři nosí maskáče s bíglíma. Jakože asi normálně nenosí, ale no budiž. Jane ho nepozdravila, tak jako mladší spolužáci. Na to byla moc naštvaná a Darrel moc blízko. Zadanej? Co si probůh myslel? Řečnická otázka samozřejmě, Jane byla ráda, že se nyní veškerá pozornost zaměřila na profesora, protože mírně zrudla ve tváři. Pitomá puberta. Ale dejme tomu, že je rudá vzteky. To byla dobrá výmluva. „Beztak nejsou moje.“ Zašklebila se Jane, když Miles sebral pytlík s bonbóny. Bylo to nefér. Ale ne vůči ní, takže neprotestovala. A Darrelův výhružný pohled nebrala vážně. Naopak, se lehce škodolibě pousmála. Z nějakého důvodu jí nepatrně zlepšilo náladu to, že se jí podařilo ho naštvat. „S největší radostí.“ Zavrčela, když pan profesor udělil své svolení k likvidaci Darrela. Problémem bylo, že jí sebral přesvědčovací materiál.
„Já že jsem se zbláznila? Já?“ Vykulila na něj nevěřícně oči. Na chvíli jí vzal vítr z plachet. To snad nemyslel vážně! Kdyby si občas viděl do pusy tak tu vůbec nemusela být! „Zasloužil sis to.“ Vysvětlila mu naprosto jednoduše a ještě se stihla tvářit uraženě, jako že to je naprosto jednoznačné. Ale svého dosáhla. Slíbil jí, že se na Arianu půjde podívat. Až ji uvidí, pohublou snad pochopí. Alespoň v to doufala.
„Jen v případě Darrela Galla.“ Zavrčela, když se pokusil nabrat rovnováhu. Přejela pohledem kupé. Dva vyděšení/nechápající prvňáčci (jeden s plyšovým sobem) a Andy, který se jí předtím pokusil i zarazit. „Vyřeší Andy.“ Slíbila mu zcela vážně. Teď když už nebylo potřeba hrubé síly, tak se Jane cítila nepříjemně. Vyšla z kupé a teatrální loučení Darrela nechala být. Ale když za sebou táhl obří plyšovou zlatonku neudržela se. „To to musíš brát sebou?“ Dosti podrážděný dotaz. A odpověď byla vcelku jasná. Jistěže musí, jinak by to sebou netáhl. Jenže to byla tak šíleně nepraktická věc… Vlezli do kupé C3 (museli se protáhnout kolem kufru a přepravky, kterou Jane nechala na zemi) a… dál Jane nijak nepřemýšlela. Tak nějak měla za to, že až Darrel uvidí Arianu vychrtlou na kost, dojde mu, že říkat holce, že je tlustá se nemá, ale… On si toho vůbec nevšiml. Což byl kapku šok. Dokonce odváděl řeč na tu akci, která se v Bradavicích konala v létě. On vůbec neví, která bije…
„Ne, fakt jsem se nezbláznila Harrigtonová.“ Zavrčela Jane a pak se otočila k Darrelovi. „Jen se na ni podívej Galle! Vždyť je kost a kůže! A je to tvoje vina!“ Jane zase začala zvyšovat neúměrně hlas a řeč doplnila o rázné mávání rukama. Tohle ji celkem štvalo. Jenže pak se do toho zamotala Ariana. A poslala ji pryč. Jane na ni nechápavě vytřeštila oči.
„Co?“ Nepochopí Jane, protože Arianě se už omluvila, a když s Darrelem vešli do kupé, tak to na nějak extrémně záživný rozhovor nevypadalo. Teda alespoň Jane měla určitou představu o záživném rozhovoru a tenhle tak moc nevypadal... „Já se ti už dávno omluvila.“ Hlesla znovu poněkud nechápavě. Ono sice dávno a dávno, ale to je detail. „A vůbec proč to pořád vytahuješ? Byla jsem mimo, to se stává, ne?“ Pohlédla směrem k Flannovi, třeba ji podpoří. Byl u toho, když se omluvila a navíc taky patřil do zelené koleje. A navíc občas taky vypadal mimo. „Možná to tak nevypadá, ale já se ti snažím pomoct, tak se mi do toho nepleť.“ Utnula to nakonec lehce naštvaně.
Pak se zčista jasna objevila i Ginger a začalo to jít z kopce. „Ahoj Ginger…“ Pozdravila ji Jane a podařilo se jí vydolovat i úsměv, který ale moc opravdově nevypadal. „Riley?“ Zpráva se minula se sdělením, teď myslela na něco úplně jiného. A než stačila říct něco, cokoli, tak se jí dostalo vážného doporučení, po kterém Jane jen zalapala po dechu. Cože? To jako fakt řekla? Než se stačil kdokoli rozkoukat, byla Ariana pryč i se svými věci. Upřímně řečeno, Jane ani neviděla, kam zamířila, protože její vidění se začalo kapičku rozmazávat. Měla Arianě něco říci. Něco hodně ošklivého, ale nějak to nestihla. Ne to teda ne. Nebude brečet před Ginger, mladším Flannem a už vůbec ne před Darrelem. Ani náhodou.
„Já… už asi taky půjdu.“ Podařilo se jí ze sebe pracně vysoukat a pak kvapem zdrhla na chodbičku. Pokud do někoho vrazila, tak to nebylo úmyslně, ale omylem. Popadla přepravku a kufr (zavazadla trčeli do uličky, byl zázrak, že se o ně nikdo zatím nepřerazil) a vyrazila pryč. Zoufale mrkala očima. Když pak dorazila ke konci vagónu, zaplula na toaletu. Tam si čistou vodou z umyvadla opláchla obličej a utřela se do papírových ubrousků, díky bohu za tento mudlovský vynález. No a pak šla hledat volné kupé. Nějakou shodou okolností měla štěstí. Našla kupé B4 ve kterém seděl Matt a Tess. Odevřela dveře kupé. „Ahoj… můžu přisednout?“ Zeptala se jednoduše. A pokud bylo žádosti vyhověno posadila se po směru jízdy. Kufr nahoru nedala. Byl těžký. Přepravku s kocourem položila vedle sebe. Pokud se jí chtěli havránci na něco zeptat asi si to dvakrát rozmysleli, protože se opřela o opěradlo hlavy a zavřela oči.

| +

MH: Asi jsem přeskočila Flanna, omlouvám se (slíbila jsem, že budu v kupé B4, takže je nejvyšší čas splnit slib a jít dělat havránkům křena... )

_________________

(Stieg Larsson)

C3

Flann netušil, kdy přesně se jejich poklidné kupé přeměnilo v Oxford Street, ale moc se mu to nezamlouvalo.
Předně tam Jane z nějakého důvodu přitáhla Darrela, což nechápal, ale asi by to zvládl nechat plavat. Prostě by dál likvidoval svačinu, koukal z okna a v rámci kolejní sounáležitosti se tvářil, jak že tím šaškem děsně opovrhuje, jenže to by na něj ten kašpar nesměl promluvit.
„Nakládačku možná, ale rytířská nebyla ani z vlaku,“ zamumlal. Přiznání prohry ho pochopitelně trochu sralo, ale mnohem větší pifku měl na ty temné síly, co za tím stály. Čímž on samozřejmě myslel ty Mordredovy podrazárny, protože o kostkách naštěstí neměl ani tušení. Blízkost toho nevkusného plyšového bazmeka velkoryse ignoroval a hlavně měl záhy mnohem zajímavější podněty k zamyšlení.
Samotná přítomnost Ginger mu nikterak nevadila. Jistě, mohla se tam nakýblovat trochu elegantněji a hlavně se třeba zeptat, ale na druhou stranu nesla jídlo, takže... takže opětoval podpůrné pohledy Jane, který mu měl asi něco připomenout. Flann ovšem tak nějak vůbec nechápal, o jaké omluvě to mluví, a byl si skoro jistý, že jestli u toho byl, nechápal to ani tenkrát, takže zásadní byl až závěr celého toho stěhování národů.
Arianě mírně bouchly saze, což by asi nebylo nic moc zajímavého, kdyby odvetnou salvu slov nenamířila i na Jane. Flann, sám mírně zatažen do obranné skupiny jejím prohlášením o zajímavém rozhovoru, měl vždycky pocit, že jsou to nejlepší kamarádky, ale buď mu něco unikalo, nebo to u holek funguje trochu jinak. Každopádně by býval asi nějak i zasáhl, kdyby tak rychle nevystartovala pryč. Tak rychle, že tam nechala chudáka kočku. Chvilku měl takové nutkání, že se sebere taky, popadne Meow a půjde Arianu hledat, jenže to by musel projevit nebývalou míru odporu vůči postižené koleji a ještě by pak riskoval, že chce Ariana být sama a akorát by ho seřvala taky.
A navíc byla v kupé pořád Ginger s nějakým tím přebytečným jídlem, žejo...
„No,“ prolomil ticho, „já bych si žabku docela dal.“
Chudáček nevěděl, že je to jenom nějaká nezdravá čokoládová napodobenina, ale aspoň bude příště zase chytřejší.

_________________

„Mám. V šestém ročníku. A jinak je mi docela taky jedno, kam mě Moudrý klobouka zařadí, jen jsem myslel, že by bylo fajn už někoho v tý koleji znát. Jakože vědět za kým jít a tak,“ vysvětlil Mickey trochu nejistě, protože ačkoliv vyjádřil touhu dostat se do Nebelvíru za Liamem, jinak naprosto souhlasil s Daníkem i Ollym, že Moudrý klobouk jim vybere přesně padnoucí kolej. Proto byl taky nazýván moudrý, že. „Jasně že si tě rád poslechnu, předtím se mi to taky líbilo, hraješ pěkně. Já na nic hrát neumím, ale rád si poslechnu ostatní,“ broukl chlapec a věnoval Danovi obdivný úsměv. Proto měl koneckonců i trochu problémy Daniela od toho hraní vyrušit.
Michael se při té přestřelce Daniela a Tarena zavrtěl na místě. Tyhle dohady neměl rád, protože měl pocit, že se od něj očekávalo, že se postaví na něčí stranu a to Mickey dělal hrozně nerad. A tak víceméně mlčel a nechal kluky, ať si to vypovídají sami mezi sebou.
Když pak Taren řekl, že sice s sebou ten výtisk Denního Věštce nemá, ale zároveň přislíbil, že mu ho pak někdy ukáže, Mickey se už už začal uculovat a těšit se, až to sám uvidí. Onen úsměv mu však trochu zmrzl na rtech, když z Tarena vylezlo, že o něm bylo v novinách pouze to, že to je poslední pokračovatel rodu. To Mickeyho trochu zklamalo, protože ani on nebyl tak hloupý, aby to považoval za něco výjimečného. Zvláště když nebyl z těch čistokrevných kruhů a vlastně mu to bylo úplně jedno. To ale na sobě moc znát nedal a než aby řekl něco neupřímného nebo nedejbože urážlivého, Michael se rozhodl mlčet.
Objevení vozíku se sladkostmi ocenil Michael nadšeným úsměvem. Nakonec si ale koupil jen pár čokoládových žabek, aby měl kartičky do sbírky a zase se posadil. „Měl bys vyzkoušet tyhle, určitě se ti budou líbit. A jsou tam sběratelské kartičky,“ broukl Mickey a jednu žabku postrčil k Danielovi. Stejně tak ochotně ovšem nabídl žabky Olafovi i Tarenovi a přátelsky se na ně zazubil. Daník se jim nakonec rozhodl přece jen zahrát, na což se Mickey zatvářil velmi potěšeně a byl zvědavý, jakou melodii Dan zvolí. Výsledek se Michaelovi líbil a nedokázal si pomoct, aby nepokyvoval hlavou do rytmu. Písnička byla totiž vážně chytlavá.

_________________

Darrel se pobaveně zazubil na Flanna, protože v něm stále přetrvávalo to kamelotovské nadšení, tudíž měl potřebu si o tom neustále povídat, všem to vyprávět a vzpomínat na to. Koneckonců, Ginger to pocítila na vlastní kůži, když jí Darrel poslal nejdelší dopis ve svém životě a básnil tam pouze o prázdninové akci v Bradavicích.
Překvapeně zamrkal na Jane a hned vzápětí stočil zmateně oči k Arianě, na kterou se pozorně podíval. Byla opravdu hrozně hubená, ale vždyť se s ní viděl o prázdninách a snažil se do ní nacpat aspoň kousek masa nebo brambor, on za to přece nemohl, že nejedla. Jak by za něco takového mohl? "Prosím tě co blbneš?" otočil se s mírným úšklebkem na Jane. "Ona nejí, protože chce spát na břiše," ať už Darrelova odpověď zněla sebevíc divně, on o ní byl naprosto přesvědčen. Alespoň do okamžiku, než urychleně zavzpomínal na střed léta a na ono setkání s bradavickou vychrtlinou. "Nebo ne?" znejistěl a trochu se zamračil, protože pokud za to opravdu mohl on, bude mít brzo na svědomí smrt člověka! Zděšeně se podíval po všech třech v kupé a ještě jednou si řádně prohlédl Arianu, kterou sice fakt nemusel a neuvěřitelně ho štvala, ale zase nebyl takový, že by někomu záměrně ublížil. Možná by byl schopen to udělat, ale to by musel udělat ve stavu nepříčetnosti a v tom se neocital pořád, v momentě, kdy by vychladl, by si svou chybu určitě ihned uvědomil.
Už se pomalu nadechoval, že teda celu situaci vyřeší, ale Ariana se toho chopila sama, což ho docela překvapilo, ona se tak nechovala, ale když už byla takhle vyhublá, bylo možné všechno. Matně si pamatoval na začátek minulého školního roku, kdy Ariana měla pár kilo navíc. Trochu víc pár a fakt nevypadala takhle. Počkat, nebylo to tenkrát? Zarazil se v duchu, ale bleskurychle ho vrátila do reality Arianina slova. "To myslela vážně?" zamrkal zděšeně, když se za dívkou zaprášilo a ona zmizela někde na chodbě. Zůstal konsternovaně sedět jako přilepený na svém místě a jen se nejistě zadíval na Flanna, jak ten se tváří, a poté na Jane, takže až teď zmerčil zrzavou hlavu. Na to, aby projevil jakékoli nadšení, byl až příliš vyveden z míry. Promnul zlatonce křídlo a natáhl se bez optání k Ginger, aby si vzal jednu čokoládovou žabku, když už to tak ochotně nabízela.
"Jane? Jsi v pohodě?" vyskočil rychle na nohy. Vrhl rychlým pohledem po Ginger, jímž nepochybně žádal o pomoc, protože on utěšovat lidi neuměl. Ale rozhodl se o to alespoň pokusit. "Ona to určitě tak nemyslela... podívej, mně chcípni říká denně spoustu lidí," pokusil se dívku uchlácholit, dokonce ji položil ruku na rameno, ale moc to očividně nepomohlo, když se Jane otočila a odešla také pryč.
"No..." začal nervózně, když v kupé zůstala pouze Ginger a Flann, a usadil se na své místo se zlatonkou. "Je nějaká přecitlivělá, co?" zamumlal k oběma s povytaženým obočím na adresu Jane, než si nacpal zbytek čokolády do pusy a doufal, že než tu čokoládu stihne rozžvýkat, nálada v kupé bude zase normální.
Ať už to tak bylo, nebo ne, jakmile mohl Darrel zase mluvit, zeširoka se na zrzku zakřenil. "Hustá zlatonka, co? Ta je vlastně pro tebe, koupil jsem jí na mistrovství," uculil se od ucha k uchu, s dovolením si vzal zlatonku, která teď ležela mezi ním a Flannem a hodil jí Ginger na druhou stranu.
"Vlastně, já vám musím něco říct. Ale musíte mi slíbit, že to nikomu neřeknete..." vrhl po nich pohledem, dosti varovným, aby ho brali vážně, a pak se začal zase pobaveně uchechtávat. Darrel si pocuchal vlasy, trochu se naklonil a zapřel se lokty o stehna, aby nemusel mluvit tak nahlas. "Takže... chystám se nacpat k prvňákům, proklouznu kolem Hagrida a pojedu s nimi na lodičkách!" rozesmál se nadšeně, "hustý, žejo? Ale doufám, že někdo z prvňáků odvede Hagridovu pozornost, aby si mě nevšiml. A myslíte, že mě ta loďka unese? A že proklouznu až k moudrému klobouku?"

_________________

Susan dávala pečlivý pozor, jak oba mužští reagují na její pokus o smíření, a poměrně si oddechla, když se ji nakonec rozhodli poslechnout. Alespoň viditelně. Sus to sice nevyslovila, ale kdyby do sebe Liam s Milesem dál šili a nebrali její pokus na vědomí, moc dobře by asi neskončili. Že se Susan snažila bavit se všemi a většinou se usmívala, to neznamenalo, že se nedokázala pořádně rozčílit. „Samozřejmě na tom není nic špatného,“ usmála se Susan na brášku. Sice jsem tě nejdřív chtěla zakopat sto metrů pod zem, když jsem tě viděla, ale to je detail. To ovšem nahlas nevyslovila a jen pokrčila rameny. „My si jen s Leem chtěli užít trochu soukromí, dokud to šlo, ve škole už to tak snadné nebude,“ dodala Sus poté, aby to nevypadalo, že brání jenom Mila a dává za pravdu jenom jemu. Naštěstí to ale nevypadalo, že by se jejich rozhovor chystal znovu sklouznout do rýpavých poznámek, a tak se Susie znovu sluníčkovsky usmála. Tak, to už je mnohem lepší. Seš dobrá, Turnerová, pochválila se v duchu, protože většinou jí tohle urovnávání nešlo. Šlo ale koneckonců i o její náladu, takže se musela snažit, že.
„A už víš, který ročník nebo ročníky budeš mít na starosti?“ nadhodila posléze Susan a zvědavě se na Mila zadívala. Na jednu stranu to přece jen bylo trochu divné, že její o pár starší bráška se vrátí do Bradavic jako vyučující. Ale kdyby snad měl vyučovat ji, to by asi skousla. Susan si však najednou uvědomila, že její bratr jako praktikant… No, kdyby se někdy plánovali s Liamem v noci vyplížit, asi si budou muset dávat pozor. Teda, ne že by nemuseli i před ostatními vyučujícími, ale přehnaně ochranářský bratr vydá za deset takových, že.
Susan okamžitě nabrala barvu přezrálého rajčete, když Lee před Milesem beze studu prohlásil, že ji miluje. Sice jasně, bylo to skrz ten koláč, ale Sus to stejně nezabránilo, aby neupadla do rozpaků. Ovšem nemohla popřít to, že ji ta reakce nepotěšila, protože si koneckonců s tím koláčem dala záležet. Ještě více se její úsměv rozšířil, když očividně Leemu – a Milovi samozřejmě – koláč zachutnal i po ochutnávce. „No, ne tak úplně. Pomáhala mi s tím máma,“ odpověděla Susie a skromně se pousmála. Pak si ale také jedním kouskem posloužila, aby svoje dílo také mohla ocenit. A právě snědený kus koláče jí rozhodně nezabránil v tom, aby se nezatvářila mlsně, když zaslechla na chodbě vozík se sladkostmi. „Dáš si něco?“ upřela Susan pohled na brášku a zlehka povytáhla obočí. „Zvu tě. Když už jsi ten praktikant, tak abys měl dostatek energie do začátku školního roku, že jo…“ dodala a pobaveně se na něj zazubila.

_________________

C3

Ginger nad Arianinou podrážděnou a dle jejího mínění značně přehnanou reakci obočí vystřelilo vzhůru. Jindy by se na ni asi utrhla, ale dneska jí byla nějaká Harringtonka ukradená, a tak ji pouze pohledem vyprovodila z kupé a tázavě přejela očima po zbývajících přítomných. Flann se inteligentně distancoval, Jane s Dájou vypadali v šoku. "Jane, notak!" broukla ke kamarádce, když si vyměnila pohled s Darrelem a to, že se chlapec Zmijky dotknul, ji nemohlo vadit míň. Nechápala, co se tu teď stalo, protože o hlavní rozhovor přišla, a tak nevěděla, jak moc Jane litovat, ale jak znala Arianu a její záchvaty, pravděpodobně nebyla daleko od pravdy, když všechno zlo automaticky připisovala jí. Nic dalšího však neřekla, protože ať to bylo jakkoli, nechtěla si proti sobě teď Jane poštvat tím, že by se nějak vyjádřila ohledně druhé Zmijky, a tak se na ni jenom soucitně a povzbudivě pousmála, a nechala ji jít.
"Přecitlivělá? Těžko říct, když celkově neni normální," pokrčila Ginger nad Arianou rameny a plácla sebou na uvolněnou sedačku naproti chlapcům, jemž rozdala zbylé žabky, takže každý z nich dostal dvě, protože si přeci jenom musela hlídat linii. Dobře, nemusela, ale z vychrtlé Ariany ji nějak přešla chuť, a navíc si musela v žaludku nechat místo na večeři.
"Cože? Pro mě?" nechápala, ale každopádně obrovskou zlatonku chytila a objala ji v náruči. Až pak jí došlo, co to znamenalo a na tváři se jí rozlil širokánský potěšený úsměv. "Tak dík, je perfektní!" řekla a zářivýma očima se na Dáju zadívala, takže jí malinko zčervenaly tváře, ale jelikož v kupé byli sami, a ona nechtěla, aby se Flann cítil nesvůj, tak Dájovi větší náklonnost nevěnovala a pohodlně se sesula v rohu, aby si mohla natáhnout nohy pod sedačku a na klíně si spokojeně chovala tu obří věc a hrála si s křidélky.
Trpělivě vyčkala, až se Dája vymáčkne, protože měl sklon pro dramatická intra (jako každý druhý Nebelvír), načež nad ním pobaveně zakroutila hlavou. "Ty lodičky ti možná ještě vyjdou, ale Moudrej klobouk? To chceš přede všema dostat od Baneovky sekec hned první den?" prohlásila, ale v očích měla pobavenou jiskru. "A doufám, že ty loďky nejsou přesně na počet, protože jestli kvůli tobě nějakej prcek začne brečet..." dodala, ale bylo vidět, že ve skutečnosti jí ten nápad nadchnul. "Myslíte, že letos zase omdlí tolik lidí?" nadhodila se zazubením, a z kapsy s jistými obtížemi vytáhla balíček Maxových Maxižvýkaček, jednu si vzala, a pak nabídla chlapcům. "Ty, Flanne, viděl jsi už někdy někoho umřít? Asi ne co?" zeptala se poté, jako by od něj chtěla zjistit recept na jablečný koláč, a malinko se ušklíbla. Sice se jí testrálové vůbec nelíbili, ale přesto musela být pecka je vidět. "Myslíte, že už tam budem? Merline, já se těšim na hřiště..." nadhodila a očima zabloudila k těm Darrelovým, protože ji napadlo, že by se na famfrpálové hřiště mohli dojít podívat spolu. Sice měl být brzy nábor a tak vůbec, ale pro Ginger to bylo nejoblíbenější místo na škole, a tím, že před týdnem trénovala famfrpál u Delijahových, se jí po famfrpálu stýskalo ještě víc.

_________________

Pokud by měl Flann někam zařadit svou chuť dělat křena dvěma hrdličkám z Nebelvíru, spadla by někam mezi kurs němčiny a dýmějový mor. Problém tkvěl v tom, že si svého křenění momentálně vůbec nebyl vědom, takže se k odchodu jaksi neměl.
A to ani poté, co zjistil, že žabky jsou z čokolády. Trochu nedůvěřivě ji ale snědl, aby Ginger neurazil (protože urazit Ginger, to bylo na onom žebříčku někde hodně hluboko pod dýmějovým morem), a samozřejmě nezapomněl poděkovat. A to za obě, i když tu druhou v nestřeženém okamžiku schoval s tím, že ji pak dá někomu jinému. Někomu možná přijde Flannova averze vůči čokoládě podivná, ale kdyby se vám otec snažil nějakou dobu nabulíkovat, že na ni máte alergii, taky to na vás zanechá následky.
Darrelův plán kvitoval uznalým pokýváním hlavy, ale nepřišlo mu moudré nahlas zmínit, že fakt chápe jeho snahu nechat se zařadit do jiné, lepší koleje. Protože jinak to samozřejmě vůbec nedávalo smysl, jaká to byla konina.
„Ke klobouku se nedostaneš, tě nějakej profesor sejme hned ve dveřích a i kdyby ne, sotva tě budou mít na tom pergamenu, co podle něj vyvolávaj,“ usoudil po krátké úvaze, ovšem nechtěl být za škarohlída a co si budeme povídat, možnost, že za to Darrel ztratí pár bodů, mu obecně vzato vyhovovala.
„Ale loděk bych se nebál, Hagrid beztak neumí počítat a když se trochu skrčíš...“
Otázka stran omdlívání lidí ho samozřejmě poslala na výlet do vzpomínek, kdy si moc dobře vybavil, jak tam sebou loni šlehla Aurora a jak k ní vůbec nestačil doběhnout, což bylo prostě děsně nefér. Ovšem dřív, než stihl vysvětlit, že mu jsou prváci obecně vzato dost ukradení, přišla ta zajímavější otázka adresovaná přímo jemu.
„Umřít ne,“ odpověděl rychle, „jenom docela dost mrtvol.“ Znělo to skoro, jako by na to byl pyšný, což si naštěstí uvědomil dost brzo a stihl to vysvětlit. „Nějakou dobu jsem bydlel u strejdy v Belfastu a on je farář na dost velkym krchově, má tak dva pohřby za den. Ale jestli to myslíš kvůli testrálům, tak ty nevidim, no.“
Takticky zamlčel dvě věci. Jednak že jeden z těch pohřbů byl jeho mámy, druhak že ho o prázdninách napadlo, jak testrály spatřit. Samozřejmě ani nepomyslel, že by někoho zabil, ač kolem pár kandidátů bylo, ale někdy v příštích ročnících určitě vyzkouší, jestli barva vychrstnutá proti neviditelnému zvířeti zmizí taky, nebo ho aspoň na chvíli odhalí.
A vlastně zamlčel i věc třetí, že se taky na něco těší, a že to něco není ani hřiště, ani nic podobně přízemně neživého.

_________________

Jízda celý den? No, tak to bude pěkně dlouhá jízda, před tím jí nikdo nevaroval, ale však ona jim to pak vytmaví, jen co se vrátí domů. Což bude skoro za rok. Inu, to nevadilo, paměť měla dost dobrou na to, aby jim tuhle dezinformaci pěkně vmetla do obličejů. A babče to řekne hned, jak jí uvidí. Tak se rozhodla, jakože se Van Helmont jmenuje. Ale aspoň se do hovoru zapojil i ten klučina, což se jí líbilo, protože se mohli bavit všichni bez ostychu... snad. A k tomu tu byly dobrý sušenky, jen scházelo kakao. Ale to se taky jednou naučí vyčarovat, takže s tím do budoucna nebudou problémy. Nebo v to aspoň doufala. "To schodiště ti prý umí pěkně zamotat hlavu," neodpustila si poznámku, když už to Seth zmínil.
Carreen se jí zeptala, čím jí sovička připomíná bratránka. Amanda se nachvilku zamyslela nad odpovědí. "Nooo..." protáhla trochu nerozhodně, "... zatím jménem, zbytek musím ještě domyslet!" prohlásila nakonec rozhodně a zasmála se. Jméno jí zatím stačilo, i když o tom velký Kenneth ještě ani nevěděl, že si uzurpovala jeho jméno pro svojí sovu. Musí mu to sdělit dopisem, až mu bude psát. A že mu psát rozhodně bude.
Debata se dále odklonila na Carreeninu rodinu, která byla vskutku obrovská. Byla až překvapená, že člověk mohl mít tolik sourozenců. Kdyby to šlo, řekla by si, že na to mají doma továrnu, či je někde kradou. Ale to snad nebylo možné... doufejme. "Kam se hrabu já, mám jen sestry dvojčata a nenarozeného sourozence," špitla jen, aby se neřeklo, že je taky naprosto sólo. Avšak, kdyby měla vyjmenovávat širší příbuzenstvo, nejspíše by se zasekla někde u druhého kolena, protože až na pár vyjímek se ve větvení jejích rodiny ztrácela už od nepaměti. A to četla i několik rodokmenů. A pak se vlak rozjel... a Amanda už ani nějak extra nemávala, protože předpokládala, že její rodiče už raději zmizeli, přeci jen ten humbuk tam venku nebyl dělaný pro těhotnou mamku. Takže to rodičům neměla za zlé.
"Proč tam tak spěcháš? Neříká se, že čim delší předehra, tím lepší závěr?" promluvila Amanda na Doreen, aniž by tomu rčení nějak hlouběji rozuměla, jen to zaslechla... od starších. S dlouhou cestou se už smířila, takže se hodila hold do trochu pohodlnějšího módu, i když se dál pokoušela navenek vystupovat vznešeně. Co jí však překvapilo, bylo hlášení o její babičce, které měla zrzka v notýsku. Když to dočetla, hnědovláska vyprskla smíchy. "To je dobrý, babička má fakt děsivý respekt," řehnila se dívka dál a až když se uklidnila, nahodila trochu vážnější výraz a pravila: "Ale nebojte se, nepříjemnost, nedráždivost, přísné vystupování a podobně jen překrývají její skutečnou podobu..." udělala dramatickou pauzu, "...její bestiální děsivost, moc a inteligenci, která prokoukne kohokoliv a kdekoliv. Ale jinak je to vcelku milá ženská, tedy, když se dobře vyspí," dokončila seznámení s její oblíbenou babičkou. Ale samozřejmě nechtěla nikoho děsit... fakt ne! Babičku asi jen trochu přibarvila. "Co si myslíš o Amélii ty, Sethe?" zeptala se kluka, který jí už určitě potkal.
Doreen se pak rozhodla vydat na procházku, přičemž mezitím dorazilo i jakési občerstvení, které rozhodně nebylo zdarma. Amanda vylovila z kufru starší, stahovací měšec a nahlédla do jeho obsahu. Naštěstí nákupy na Příčné platil Jerry, tudíž její úspory kapesného, které čítali slušnou dávku zlata a stříbra, tedy aspoň na jedenáctiletou slečnu, mohly být použity na nějaké pochutiny. Vybrala si pár balíčků toho a onoho a pak každému v kupé koupila ještě dvě čokoládové žabky na důkaz velkorysosti, ke které byla vedena. A pak se s chutí pustila do mlsků. "Do jaké koleje vlastně chceš?" zeptala se Carreen, když polkla ukousnutou hlavu žabky. Zrzka se zrovna ptala Setha, tak to Am otočila proti ní hned.

Mimo herně:
Omlouvám se, že píšu až teď, ale sejmula mě nemoc a odpočinek o víkendu doma ^^"

_________________