Sblížení děvčat jsem uvítala. Moje asi kamarádky se taky budou kamarádit. To je fajn.
"Jo, tak to je taky možnost."prohlásila jsem, když se po chvíli snažení rozhodla Feely vzdát to. Vlastně je to takhle mnohem pohodlnější a mám tak všecny věci po ruce. "Jo prázdniny utekly fakt rychle. Do školy jsem se těšila, ale možná to nemuselo bejt tak rychle." pohlédla jsem na Summer, když povídala o svých prázdninách. "Mě mamka neumorálňuje." nikdy to nedělala. Možná prot, že to nemá v povaze, a nebo proto, že nejsem její. Ať tak, či tak, vyhovovalo mi to. Vzala jsem od Feely kabelku a pečlivě si ji prohlédla. <nevím, jak kabelka vypadá, ale určitě je hezká, viď?> "Jo, ta se mi líbí. Je stylová a pohodlná. Já mam ráda kabelky. A i batůžky. Vlastně všechno oblečení a všechny tašky. Co ty a oblečení, Summer?" zeptala jsem se, protože přes všechno na světě je móda mým velkým koníčkem a nikdy se jí nevzdám. Dobrodružství je úža, ale prožívat dobrodružství a ještě přitom dobře vypadat je něco úžasného a skoro neproveditelného, ale mně se to stejně vždycky nějak povede... Ne, ale tak jako chápeme se, ne? "Ale jo, na Bradavice se moc těším. Ta škola na obrázcích vypadá úžasně a teď konečně budu její součástí. Je to skoro jak sen." řekla jsem zesněně a zamyšleně. Fazolku jsem si vzala, ale hned jsem ji vyplivla, protože byla olivová. Olivy sním, ale jako fazolka mi opravsu vadí. Opravdu se tam moc těším. "Paní na nádraží musí být asi super. Moc si jich nevšímám. Stařenky mě fakt moc nebaví, ale každej je jinej..." tohle opravdu není moc téma pro mě. "No, tak nevadí. Nutit tě nebudu." zakřičela ještě za tou odcházející holkou. Ani se nepředstavila. "Ahoj Ede." poslušně jsem pozdravila sovu a trošku ji poplácala po hlavě. "Taky mám sovu. Elvírku." řekla jsem hrdě a ukázala na neohrabanou sovu. Vyndala jsem ji z klece a posadila ji ji naklín. Začala jsem ji hladit a Elvíra do minuty spala. "Je trochu nemožná," řekla jsem omluvně ale já jí moc miluju." Elvíra je fakt nejlepší sova pod sluncem. Taková vtipně trapná. "Těšíte se na hodiny létání?" zeptala jsem se s opravdovým zájmem. Na létaní jsem se těšila asi ze všeho nejvíc. Už se tak moc těším...

_________________

D3

Co myslela tou poznámkou? Moc místa? To je snad dobře ne? Billy nějak nechápal, proč by zrovna kvůli tomuhle někdo měl být smutný, teda pokud dívka smutná byla. Pokud zrovna holky nebrečely tak si nikdy nebyl nijak zvlášť jistý, jestli jsou nebo nejsou smutné. Dost často měnily náladu jako větrná korouhvička, takže na odhadování jejich nálad se už dávno vykašlal. Ale asi je fakt smutná. Koutky dolů znamenají špatnou náladu ne…? Nebo taky bolest zubu nebo...
„Jedině dobře, ne?“ Pokrčil rameny a pokusil se povzbudivě usmát. „Více místa.“ Vysvětlit jednoduše své stanovisko a pohodlněji se opřel. A více klidu. Dodal v duchu. Žádné nadšené malé holky – nikoho nejmenovat – které po něm chtěli, aby chytil Lenošku, nebo alespoň tu vlaštovku co vlétla do chodby. Ne, žádné ukacené malé sestry.
Jak se ukázalo, Marion také jela do Bradavic poprvé, což čekal. Ale i tak se cítil líp. Po chvilce ticha (kterému Billymu sice vyhovovalo, ačkoli etiketa kázala jinak) se ho Marion zeptala na jednu z těch nejhorších věcí, jaké jí kdy kdo bude muset vysvětlit. Ale třeba možná dobře, že se zeptala jeho jako prvního a ne nějakého čistokrevného pitomce. Billyho sourozenci (a pak i 'rodiče') mu dosti jasně vysvětlili, jak se věci mají, a že má veliké štěstí, protože s adopcí ‚povýšil‘ na kouzelnického nečistokrevného. Snažili se mu uplynulé události kouzelnického světa a jeho politiky podat pokud možno jemně, ale on to pochopil po svém. Někdo si tam nahoře hraje na škatulata hejbejte se a využívá (paradoxně) základy genetiky co objevil mudla. A nedopadne to dobře. Ale Billymu to tak nějak bylo jedno. Vypořádal se už s horšími věcmi. Ono se to nějak přežije. Jako vždycky, ne?
„Složité.“ Zhluboka se nadechl a vydechl. Jak to vysvětlit jednoduše, snadně? A ještě lépe, jak to zaonačit tak, aby nic vysvětlovat nemusel? Nerad mluvil. Ale tohle bylo důležité, pokud vážně pocházela z mudlovské rodiny. Usmívala se. Ona to vážně nevěděla.
„Tvoji rodiče nekouzlí?“ Potřeboval si potvrdit domněnku, ačkoli to bylo celkem jasné. „Jsou tři skupiny kouzelníků.“ Začal zlehka. „Čistokrevní, nečistokrevní a mudlovští.“ Jednoduché dělení. A pak se Billy pustil do složitějšího rozhovoru a jeho melodický hlas zaplnil kupé. „Čistokrevní jsou skoro jako šlechta. Samý kouzelníci v rodině. A na svůj původ jsou hrdí. Poloviční a mudlovští jsou pro ně odpad. Vše díky ministerstvu.“ Zatímco mluvil, díval se ven z okna na ubíhající krajinu. Jeho tvář vypadala nevýrazně a koutky úst nechal spadnout dolů, aby si Marion nemyslela, že ho ta představa baví. „Poloviční mají v rodině předka nebo rodiče nekouzelníka. Říká se jim mudlové.“ Vyslovil to slovo opatrně, stále si na ten pojem nemohl zvyknout. Předklonil se. „Mudlovští kouzelníci nemají v rodině žádného kouzelníka. Jsou první v rodině s nadáním.“ Upřel tázavě světlé oči na Marion, ale pokračoval. „Čistokrevní mají více výhod a tak. Jako z dob středověku. A ministerstvo to podporuje.“ Zlehka nad tím zavrtěl hlavou. Někde se pak něco pokazilo a víceméně nastala rovnoprávnost. A teď se něco kazilo znovu. Ale k horšímu.
„Hodně vynikajících kouzelníků je z polovičních nebo z mudlovských rodin. Proto vznikly nepokoje.“ Dodal vážně. „Ministerstvo rebely zavírá do vězení. A lidi se odtamtud nevrací. To je vše co vím.“ Dodal neutrálně. O tom záhadném vězení mu nikdo nic víc nechtěl říct, ale podle toho, že se odtamtud lidé nevraceli po svých, to muselo být zlé. Přesto jeho hlas zněl klidně jako by mluvil o nějaké jiné zemi anebo jako by vyprávěl nějakou pohádku. Ostatně tomu nahrával i jeho příjemný hlas. Kdyby se nemluvilo o tak vážné věci, býval by se bál, aby mu Marion neusnula. „Ve škole se bát nemusíš. Ale radši pozor na jazyk.“ Dodal radu sourozenců a pokrčil rameny. A pak překvapeně zamrkal. Až nyní mu došlo, že by se mohla bát s ním mluvit. „V klidu.“ Dodal a usmál se tím svým úsměvem, který flegmaticky říkal: ‚vše je v pohodě, kámo…‘. „Já byl taky mudlovského původu.“ Pokrčení ramen a další úsměv. Pfff. Tak a to by bylo. Znovu se pohodlně opřel. Podal to jednoduše. Třeba nebude mít žádné otázky.

MH: Billy není moc velký mluvka, žádná děsně velká souvětí od něj Marion nečekej, ale klidně se ho dál ptej já budu ráda. A jen drobnost, Billy ten kufr nahoru nedal.

_________________

„Jo, to je můj brácha,“ potvrdila Susan Liamovi a nezapomněla se přitom řádně kysele ušklíbnout. Neberte to špatně, Sus obvykle Milese zbožňovala a nedala na něj dopustit, ale v tuhle chvíli by ho nejradši zadupala do země. A pak ten kus nechala zabetonovat. Jen pro jistotu. Milo si prostě uměl vybrat chvíli, kdy se objevit, a Sus naprosto sdílela Liamovo zabrblání, že netouží po žádné společnosti. Což také dala bratříčkovi hned najevo, jakmile si otevřel dveře a drze se nacpal k nim do kupé. „Všude je plno? Zkus to na střeše, tam je místa dost,“ opáčila Susie na Milesovo odůvodnění a věnovala mu to nejzlejší zamračení, jakého byla momentálně schopna. Trochu to možná přeháněla, ale zasloužil si to, no ne? Mila to očividně ale neodradilo. Susan se zatvářila poněkud skepticky, když se zajímal, jestli by se mohl posadit ve směru jízdy. „To je snad poprvý, co by ti vadilo sedět proti směru…“ neodpustila si poznámku, přičemž se nepatrně ušklíbla. Samozřejmě jí bylo naprosto jasné, o co bratříčkovi jde a samozřejmě ho nehodlala nechat vyhrát. Pokud se totiž Liam nakonec přesunul, Susan si přesedla společně s ním a Milovi dala pohledem najevo, že v tomhle ohledu prostě neuspěje. „Nevěděla jsem, že pojedeš vlakem,“ oplatila pak Milesovi, ovšem na rozdíl od něj to ani v nejmenším neřekla ublíženě, naopak docela kousavě. Nakonec se ale Susan zatvářila celkem smířlivě a možná trochu omluvně. „Já za to nemůžu, že ses nezdržoval moc doma. Myslela jsem, že se ti máma pochlubí,“ broukla a nepatrně pokrčila rameny. Ona koneckonců v létě taky nebyla doma moc vidět, takže šance na setkání byla prakticky minimální. „Tak to víš teď, no. A díky,“ pronesla Sus posléze a na chvilku se na brášku usmála. Pak si ale vzpomněla, že je na něj vlastně pořád naštvaná, takže se zase rychle zamračila.

_________________

(Marion, Billy)

Poslouchala jak Billy vypráví o tom co se vlastně děje. Na otázku zda rodiče nekouzlí, jen sklopila zrak. "Nikdy jsme v rodině kouzelníka neměli, jsem vlastně první z naší rodiny, který se dostal na školu čar a kouzel." řekla Marion tiše a koukla na chvíli z okna. "Takže to znamená, že se ke mně budou čistokrevní spolužáci chovat jako k odpadu?" zamrkala trochu zmateně Marion a koukla se na Billyho. Neměla tendence ke spánku, místo toho ji to ještě víc nakoplo k tomu aby zůstala vzhůru. "Doufala jsem, že aspoň někde, budu moct začít normální život." nadechla se a smutně koukla z okna. "Kde nebudu jiná, ten luzr, ta nula." pohledem zase skočila na Billyho. "Musí to být pro tebe těžké vysvětlovat, opravdu si toho vážím, děkuji." začala si mnout své žluté tričko. Vždycky to dělala, když byla nervózní. Kousla se do rtu a koukala ven chvíli. Zase nastalo to hloupé, trapné ticho. "Takže, oni zavírají lidi do vezení a ti mizí? A to se za ně nikdo nepostaví? V Obrtlé jsem viděla -" zarazila se Marion a koukla rychle kolem. "Jeden pán tam plival na zem, když řekl slovo ministerstvo." ztišila hlas a koukla se kolem sebe. Někdy si říkám, zda povedu normální život, tohle bylo jako skákat z bláta do louže. pomyslela si Marion ve své hlavičce. "Raději změníme téma. Co takto, na to na co se všichni ptají? Do jaké koleje by jsi chtěl patřit?" řekla to trochu trhaněji, nikdy nebyla zrovna na rozhovory stavěná.
Knihu co měla na klíně nenápadně dala na sedačku vedle sebe. "Mě osobně se líbí Nebelvír, Mrzimor i Havraspár, ale co jsem četla o Zmiozelu, tak, popravdě mě ta kolej děsí, a to jsem o ní jen četla." řekla tiše Marion a pousmála se. "Doufám, že tě moc nenudím, já sice nerada mluvím, ale když mám tu možnost." zašeptala tiše a odkašlala si. Lépe se posadila na sedačce, byla na ni tak trochu jako porcelánová panenka. Marion vždycky byla menší než ostatní děti, mamka často říkala, že asi nikdy moc nevyroste. Nohama nedosáhla na zem tak jimi jen kývala ve vzduchu. "Budu doufat, že se do té děsivé koleje nedostanu, nebo budu spát na chodbě." zasmála se svému zcela nevtipnému vtipu.

Poněvadž Septimus úmyslně ztratil sáček se svačinou od maminky a musel si jít ještě rychle najít pekárnu v mudlovské části nádraží, málem celý odjezd prošvihl. S hnědým papírovým balíčkem nacpaným občerstvením na docela dlouhou cestu naskočil před rodiči, kteří si nervozitou málem kousali nehty, na schůdky a následoval tak nějakého nejspíš opozdilého sedmáka (profesora ve vlaku nikdy neviděl, a tak ho přirozeně ani nenapadlo ho tam najednou hledat).
Nevěděl, kam si mezitím sedla Aurora, takže chvilku jenom bloudil uličkou a koukal ven z pootevřeného okna. Vítr mu foukal do obličeje a Septimus přivíral oči, jako kdyby zkoušel, co vydrží. Až když začal slzet, když se vlak pořádně rozjel, okénko stáhl a vydal se chodbičkou...

_________________

A6
Hrdličky a křen

Lee by byl momentálně mnohem šťastnější, kdyby Susanin bratr vůbec neexistoval, ale nahlas nic neříkal. Nechtěl Sus naštvat, takže se krotil a omezil se na ono nespokojené brblání. A potěšilo ho, že se ona sama tváří podobně nabručeně, jako on, což znamenalo, že je jí jeho společnost příjemnější, než ta bratrova. Alespoň v tuhle chvíli. Ačkoliv se Lee tvářil jako chlapeček, kterému někdo rozdupal hrad z písku, nedokázal zabránit koutkům úst, aby mu cukly do úsměvu, když Susan svému bratříčkovi tak mile sdělila, že na střeše vlaku je určitě volno. Lee mu samozřejmě vůbec nežral to prohlášení, že je všude plno, a o to víc ho momentálně nenáviděl. Sjel ho pichlavým pohledem, kterým mu hodlal dát najevo, že tu vůbec není vítaný, ale nahlas se do něj nepustil. Přeci jen, byl to jeho budoucí švagr.
Ani trošku se mu nelíbilo, že se jim Miles tak nasáčkoval do kupé, ale zatnul zuby a zarytě mlčel. Neznal ho, takže si moc netroufal, a navíc si uvědomoval, že když se Susanin bratr nachází v bradavickém expresu, pravděpodobně jede do Bradavic (velmi chytrá úvaha). Což znamenalo, že tam bude otravovat vzduch celý následující školní rok. Pravděpodobně. Lee pomaličku začínal propadat zoufalství – nejen, že na sebe se Sus kvůli povinnostem a škole jako takové nebudou mít tolik času, kolik by si Lee přál, ale ještě je bude otravovat a šmírovat její přehnaně ochranářský bratr. Když se Miles zastavil přímo před ním a zeptal se, jestli by si mohl přesednout, aby se mohl posadit po směru jízdy, Lee na něj upřel nejprve nevěřícný pohled, pak vražedný a vzápětí se falešně usmál*. „Hmm, jasně,“ zabručel, přičemž se snažil ze všech sil, aby potlačil ten otrávený tón ve svém hlase, a přesunul se na protější sedačku. Nechtěl si Susanina bráchu hned znepřátelit, a tak usoudil, že bude lepší, když nebude dělat příliš velké vlny. Když si ale Susan přesedla společně s ním, vítězoslavně se uculil, to si odpustit nedokázal. S jiskřičkami v očích se na svou drahou Mrzimorku zadíval, a pomalu nahmátl její ruku, aby jí sevřel ve své dlani a dal tak Milovi najevo, že nemá nejmenší právo strkat do jejich soukromí nos. Nebo se rovnou cpát celou svou osobou mezi ně.
Jakmile se ti dva rozpovídali o Susanině odznaku, Lee se zadíval z okýnka a zauvažoval nad tím, že by se možná raději měl zdejchnout a jít zkontrolovat Míšu. A při té příležitosti i ostatní studenty, když byl ten prefekt. Problém byl ten, že se nějak nedokázal odtrhnout od Susan, a navíc to bral tak, že pokud teď kupé opustí, Miles tuhle pomyslnou válku vyhraje. A to nehodlal dopustit. Když to začalo vypadat, že se schyluje k výslechu, Lee poposedl na sedačce, těknul očima k Sus a nakonec se upřeně zadíval přímo na Milese. „To já nevím, jestli se známe, asi ne,“ odvětil a pokrčil rameny. „Jsem Lee. Liam Sheppard. Nebelvír,“ představil se, načež k Milovi natáhl pravačku, aby tu jeho pevně stiskl ve zdvořilém gestu. A že stisk měl vážně ocelový. „Ne, díky,“ zakroutil hlavou na nabídku bonbonů. Jestli si totiž Miles myslel, že ho podplatí laskominami, jako se to povedlo jeho sestře, tak se ošklivě mýlil.

*

| +

_________________

C2

Charlotte se do našeho rozhovoru nevměšovala. Buď neměla co říct, nebo nechtěla. Zato Sophie toho měla na srdci spoustu. Poté, co Simonovi pochválila výběr jména, vzala si Grelot na klín, aby ji mohla nerušeně hladit po kožíšku. Dokonce si od Simona vzala nabídnutou Bertíkovu fazolku, ačkoli Simon věděl, že ne každý má jejich svéráznou chuť v lásce. Jeho ta rozmanitost naopak bavila, člověk nikdy nevěděl, kterou fazolku si vytáhne. "To je v pohodě," mávl rukou směrem k Miovi, který patřil právě k odpůrcům sladkého (i když ne každá fazolka se dala označit za sladkou). Nemusel se omlouvat. Aspoň zbude víc na Simíka.
Charlotte na jeho otázku odpověděla záporně, což tak trochu čekal. Kdyby nějaké zvířátko měla, asi by ho viděli. Neměla by ho přece zabalené v kufru, že. "A asi žádné nechceš, co?" doplnil a ochutnal další fazolku. Kdyby nějaké chtěla, nejspíš by si ho koupila. Simonovi to dneska ohromně pálilo. V ironickém smyslu slova, samozřejmě. "Proč ne?" zeptal se, protože ho docela zajímalo, proč někteří lidé po zvířatech přímo šílí a jiní o ně nejeví zájem. Třeba taková sova se hodí každému.
Sophiina reakce na Simonovu zmínku o jejím kufru ho mile pobavila. "Počkej, dostat ho dolů bude snazší. Ale dost možná nebezpečnější," mínil. Představa dopadu takové tíhy na něčí nohu nebo na hlavu nebyla vůbec příjemná.
Jen co Mio dostal Charlottin kufr nahoru, začala jim jeho majitelka vyprávět o Zmijozelu. Simona to neskutečně zajímalo, nevěděl totiž, do které koleje by se mohl dostat a bylo tedy pro něj všechno aktuální. Takže Zmijozelští se asi spíš straní ostatních kolejí, Nebelvíři dělají problémy.... Poznačil si to všechno do svého pomyslného deníčku. Sophie mezitím pustila Mia na své místo, aby viděl na svého tátu stojícího dole na nádraží. Simon si vzpomněl na rodiče a na Emu a znovu je hledal očima. Tentokrát je nenašel. Kam se kruci ztratili?
Sophie jim sdělila svůj názor o bradavických kolejích. Z jejích slov Simon poznal, že tíhne spíš k Nebelvíru než ke Zmijozelu. Zmijozelským se však zřejmě dost dařilo ve školním poháru. No, uvidíme, co bude tento rok.
Grelot si změnu prostředí dokonale užívala, v Sophiiných rukou dokonce normálně zavřela oči a jako vždy absolutně nevnímala okolí. Když ji dívka vrátila páníčkovi, nespokojeně sebou zavrtěla a snažila se utéct pod sedačku (a to byly na podlaze dvě kočky). Simon se uchechtl, chytil ji a nabídl jí mlsání pro krysy, které koupil tenkrát ve Velkoprodejně Mžourov, jelikož vůbec netušil, co takové krysy jí. Grelot pochoutku přijala, pak vyšplhala Simonovi na rameno (její oblíbené místečko), uvelebila se a opět nejspíš usnula. Aktivní krysa.
Vlak se dal zničehonic trhaně do pohybu a konečně se rozjel. Simonovi navzdory tomu, jak moc se do Bradavic těšil, spadl žaludek do kalhot. Rychle se ohlédl, jestli ještě alespoň jednou nezahlédne svou rodinu, ale bohužel byli už moc daleko. Viděl jen spoustu za vlakem mávajících paží. Určitě mezi nimi byly i ty ruce, které mávaly jen a jen jemu.

_________________

| +

"Cože?"

Am z ničeho nic začne packou divoce bušit do sedačky a druhou si mávat před obličejem, jako by měla v puse něco fakt horkého. "Nikdy si se nezmínila, že děláš balet! To je tak strašně cool! Víš kdyby si chtěla, stačí říct, máma má svý kontakty všude možně, i když nechci vědět, jak je získala, no víš přece, píšou to všude v časácích, že si někdo dělá výhodný známosti přes..." potutelně se uculí, "no postel, vždyť chápeš." Nekontrolovatelně se rozhihňá na celé kupé, jako by právě řekla něco tak sprostého, že by se z toho červenali i dospělí. Děti, no. "Paříž je fajn. Hlavně si dej bacha, aby si necestovala do stejných zemí víckrát, než je zdravý, táta tvrdí, že tě to pak omrzí a skončíš jako stará babka, osamocená, s mrvou kočkou ve svém rodném domě a nebudeš mít ponětí, co dělat se svým zbývajícím životem." Že se vlak rozjel Amarilla ani Sutton nějak nezaregistrovali, Sutton se dokonce zdá, jakože asi spí. "Septimus? To je brácha tý Aurory, ne? Všichni o něm mluví a já ho pořádně ještě neviděla, nemluvila s ním, havrani, co. Prej tráví většinu času v knihovně, ty jo, já tam byla jednou, dvakrát možná. A Setha jste nepotkali? On je sice ta čistokrevná kreatura, ale víš co, tomuhle," poklepe si na přesně opačnou stranu, než má srdce, "neporučíš." Zase se tiše zahihňá. "Život je těžkej, když je ti dvanáct." Povzdechne si, očividně netuší, co za blbosti právě říká. Jenže který dítě/poberťák si nemyslí, že je jeho život nejtěžší a že ho nikdo nechápe, že. "Modrý vlasy jsou cool. Toho chci poznat. Třeba letošní prváci nebudou tak strašní, jak jsem si myslela. Obrtlá, to netuším kde je, ale jak to tak vidím, je to určitě podobný chudinským čtvrtím u nás v New Yorku. Lidi jsou tam taky krípy a divní a divně se oblíkají, přece nemusíš bejt miliardář, aby si se oblíkal hezky, ne? A není tak těžký skočit se někde umejt, z těhle lidí většinou strašně táhne. Táta jim dává peníze a dělá pro ně takový ty baráky kde chvíli můžou bydlet, ale víš co, to je podle mě sice super, ale taky trochu ztráta peněz." Uculí se a natáhne se pro růžovou flašku s kakaem, jedním pohybem ruky naznačí Spenc, že jestli chce, v tašce je ještě jedna, napije se, mezitím má Spencie čas se vymluvit a pak zase spustí. "Hele já ti to řeknu takhle. Čistokrevní nejsou lidi. Vem si to logicky, oni jsou nějaký naše stádium ze středověku, se podívej na Bradavice, tam se čas zastavil někdy v nějakém divném století kde lidi nosili ještě to starý oblečení a tak. Nedokážou bez toho kusu dřeva fungovat, tak pak chápu, proč si musej namlouvat, že jsou lepší, kdybych byla já čistokrevnej kouzelník a zjistila bych, že vlastně můj život závisí na blbém kusu dřeva a tak, asi bych se šla rovnou oběsit, no co to je za život, prostě ne. A navíc, nás nekouzelníků, jak já ráda říkám, lidí, je daleko víc, ty prasárny co dělaj s ministerstvem? Jsou krapet pozadu, takovýhle vyčleňování skupiny lidí a zavírání do vězení, to tady už bylo před několika lety, už je to trapný a jestli bude ministerstvo nelidí dál pokračovat, normálně tam asi nakráčím a trochu jim přerovnám myšlenky, protože už jsou totálně, ale totálně out, nemoderní, prostě nudní a tak, táta si myslí, že tahle společnost s takovou půjde do kopru, u toho já fakt bejt nemusím." Dokončí Am nadšeně svůj proslov, kritiku na čistokrevnou a kouzelnickou společnost, samozřejmě z části kecá, neměla by koule na to, aby tam nakráčela, natož aby někomu něco takového říkala, ale prostě když už se tak rozmluvila, tak proč ne pořádně, že. "Já to mám jasný. Budu modelka. A nebo budu dělat něco podobnýho jako táta, každopádně budu strašně bohatá, to mám jistý. Učit bych rozhodně nechtěla, to je ti asi jasný, stejně mi to kouzelní zas tak moc nevoní, Studia mudlů jsou podle mě nuda. Ten profesor je super, a sněhulák byl sic dětinskej, ale fajn, fotka taky super, ale víš co, nic nového se nedozvíš, nemluvě o tom, že se mi to označení "mudlové" fakt těžce nelíbí. Jo to vím. Moje máma šla taky do hereckýho/modelkovskýho důchodu, tohle jsou věci, který můžeš jako živobytí dělat jen chvíli. U modelingu jsou kluci taky super. Ale prej děsně blbí. Já nevím, mě se zatím ani žádný kluk nelíbí." Pokrčí Amarilla rameny, dokonale teď popírajíc své předchozí slintání nad Sethem. Těžko tomu porozumět, když tomu nerozumí ani ona sama, že.
"A víš co si myslím? Že ani Bradavice nedochodím. Neříkám, že se mi tam nelíbí a tak, a že ten ples není super, ale víš co, asi to není nic pro mě. Ty třeba pro své kamarády studuješ ve Francii, já zase ve Švýcarsku, raději bych vážně studovala tam a mohla se se svými úspěchy ze školy pochlubit, chápeš." Povzdechne si s úsměvem jako vždy a upije trochu kakaa. A vůbec, všechno, co Amarilla řekla, by se mělo brát s rezervou, přeci jen, je to dítě a i když se tváří, že ví o co gou, nemá tucha.

Mimo herně:
Veškeré nesrovnalosti jsou záměr, pisatelka je krapet sjetá, určitě. xDXD

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

D3
(Marion, Billy)

Takže jsem měl pravdu. Potvrdil si Billy svoji myšlenku. A to s odpadem asi říkat neměl, ale s největší pravděpodobností to byla pravda a bude lepší, když se to doví od něj, než aby nevěděla nic… Ale asi ji vyděsil. Tvářila se úplně stejně jako veverka, kterou překvapil tehdy na stromě v lese u svaté Anny. Teda přirovnávat holku k vyděšené veverce asi není moc taktní, ale obě měli stejně vykulené oči a… Vteřinku přemýšlel, jestli jí to má říci a pak ho napadlo, že by se mohla urazit. To holky taky často dělali a hlavně kvůli pitomostem, takže veverku si radši nechá pro sebe.
„Všichni ne.“ Zavrtěl hlavou nad její otázkou na čistokrevné. „Jen blbečci.“ Upřesnil přesně tak, jak si to myslel. V jeho očích prostě a jednoduše bylo jedno, odkud kdo pochází. Existovala miliarda daleko důležitějších věcí.
Nicméně ať se Billy snažil, zdálo se, že je vážně smutná. Jenže on nevěděl jak jí zvednout náladu. V tomhle ohledu měl tolik zkušeností, asi jako má vrabec zkušenosti s plením zahrádky.
Mluvit o problémech mu problémy nedělalo. Samotný problém byla sama řeč, protože nerad mluvil. Zastával názor, že řeč je pramenem nedorozumění, což se mu i kolikrát potvrdilo. Ale někdy to bylo nezbytné, bohužel. Zrovna teď bylo potřeba se vytasit s psychologií. Marion mu totiž připomněla někoho, koho znal. Samotářského a smutného človíčka, kterého denně potkával v zrcadle, dokud nepoznal... Nemysli na ni. Přikázal si v duchu. Ostře se nadechl. Tohle bylo potřeba vyřešit dřív než to začne být problém.
„Nula? Nejsi nula.“ Prohlásil rázněji než měl ve zvyku. „Všichni přeci začínají stejně.“ Upřeně se díval na Marion. „Všechno je tady.“ Nečekaně se natáhl a poklepal jí zlehounka na čelo. Pak ruku stáhl. „Myslíš jako nula? Chováš se jako nula. Změň to. Přemýšlej jinak.“ Znělo to zvláštně. Když mu to samé řekl psycholog po ztrátě Ch-, tak to z jeho úst znělo lépe. Jenže Billy jeho kecy kapičku osekal, ale v podstatě měl pravdu. Všechno bylo v hlavě. A všichni začínali stejně. Kdyby si dítě řeklo, že je nula a že nezvládne jet na kole, nikdy by se mu to nepovedlo. Ale všichni to zvládli. Každý člověk zná pocit úspěchu, když poprvé vyjede nějaký šíleně vysoký kopec a je potřeba se k tomu pocitu vrátit, když je nějaký problém. Já to zvládnu je magická věta a také funguje.
„Postav se před zrcadlo. Každé ráno. Řekni: Dobré ráno Marion. A usmívej se na sebe. Pro začátek.“ Radil jí úplně stejnou věc, jakou mu radil ten doktůrek předtím. „Funguje to.“ Hájil se pokud na něj zůstala nevěřícně zírat. Pokud tohle člověk zvládne, aniž by se nebál se sám sobě do očí, je to dobrý začátek. Když se zvládnete mile usmívat na sebe, zvládnete se mile usmívat i na ostatní a dobrá nálada se odráží jako v zrcadle... Toho doktůrka měl Billy rád. Tak především mu necpal žádné prášky a mluvil s ním normálně a ne jako s dítětem, které nechápe co se děje. Billy věděl, co se stalo. Nebyl pitomec ani naivka ačkoli si to tehdy evidentně někteří mysleli.
A Marionin strach Billy chápal. I on jen do Bradavic s tím, že začne nový život. Že uvidí Bradavice, tu školu, do které se tak těšila… Charlie. Na podivnou bolest v oblasti hrudníku si už zvykl, ale vždycky ho překvapilo, že vrátila s takovou silou, zrovna když to nečekal. Na okamžik se zatvářil jako by ho boleli zuby, nicméně Marion koukala ven z okna, takže jí tohle díky bohu muselo uniknout. Ticho pak opět přerušila ona.
„Se nedivím.“ Odtušil. „Objednej si noviny. Budeš mít přehled.“ Poradil jí jemně. A nepříjemné noviny bude mít člověk z první ruky. „Poštu nosí sovy. Zeptám se sourozenců, jak to funguje.“ Dodal pak, protože Marion to vědět nemohla a on taky netušil, jak která sova ví co má komu donést. Sovy mají něco divného v hlavě. Třeba kolečka. Nebo mapu z výšky. Něco určitě. A než se stačil zeptat na Obrtlou (kde to probůh je?) zavedla řeč na koleje.
Koleje. To jsou ty s divnými názvy, kam zařazuje starej klobouk, o kterým se Sharon nechala slyšet, že už musí být senilní, protože tam byl i za ní.
„Mě je to jedno.“ Jako ostatně všechno. Tak ho někam zařadí a bude. Zmijozelský jsou vysocí (pozor na dveře!) a ambiciózní, jak si všiml u nejstaršího z bratrů, nebelvíři energičtí a sebevražední což mu nevadilo, mrzimorští mají rádi kakao a mají slušný nadhled nad věcí. Dost často se smějí všemu i bez příčiny. No a havraspáři platí za ty chytřejší a jsou tišší, což znělo slibně. Billy měl od každého kousek. Každá kolej podle něj měla své přednosti a mouchy (dost o tom přemýšlel) a jak se zdálo, každý obhajoval a měl rád tu svoji.
Marion se na sedačce poposunula a nohama kývala ve vzduchu. „Bratr tam studoval. Jako ve zmijozelu.“ Pokrčil rameny. „Není to prý tak zlé.“ Dodal, kdyby to náhodou špatně vyznělo, ale upřímně Billy viděl a mluvil s Antoniem tak zhruba třikrát. Poprvé na seznamovací večeři, pak druhý den a poté asi o tři dny později, to když se Anastazii náhodou podařilo podpálit sousedovu kůlničku, kde měl sekačku (ten soused ne Antonio).
„Každá kolej má něco.“ Zavrtěl nad tím jednoduše hlavou a bylo hotovo. „Klidně mluv.“ Pobídl ji. Byl vynikajícím posluchačem, ačkoli se zdálo, že i Marion sama není nijak velkou řečnicí.

_________________

Výlet k Nessu zněl fakticky megahustě, jenže umluvit rodiče nebylo v tomto směru zrovna lehké, protože to stálo docela dost peněz a tak, navíc poslední dobou na to nebyl vůbec čas. Máma v práci (zatím ještě do práce chodit směla), táta v práci (ten se o tu svou bát sice nemusel, ale taky nevydělával zrovna jako zlatý prase), brácha v práci (v Peru) a dvojčata v trapu. Na výlety prostě poslední dobou nebylo ani pomyšlení.
"No... Tak díky, no." zazubila jsem se, ačkoli mi merlinvíproč (a bůh taky) trochu zrůžověly uši. Chápejte, když vám o rok starší kluk řekne, že by vám něco slušelo, a navíc by to něco byla ještě legendární paní z Jezera, máte co dělat, abyste se rozpaky nepo... Mátli. Jsem myslela, že jo. "Jo, no. Od Aidana a Liama a Kath, ta je od nás... Byla to ale fakticky sranda, ani to nebolelo. Jen jsem pak byla celá červená. Jakože, ne od krve, jasný, ehm. Od barvy." vysvětlovala jsem, když se konečně pozměnilo téma na něco, při čem na mě nezačala důležitě pomrkávat puberta. "Ta ne. Ale byla tam afromantule. Prý. Jsem jí neviděla, bohužel." posteskla jsem si, protože chápejte, ta akromantule musela být fakt hodná, že se toho ujala. Přeci jen, muselo to být o nervy, nesežrat nás, když už byla tak blízko. Nebo byl tak blízko, jasný. Jelikož jsem neměla tu čest, nemohla jsem ve vší počestnosti prohlásit, že to byla holka.
"Rileyina máma? Tak to promiň, oni vypadali... Jakože, baví se spolu, že jo. Jako kamarádi, když se tak na to pořádně dívám. Tvůj táta je sympaťák." mínila jsem, zatímco se mi z tváří vytrácela růžová barva, protože takhle se seknout nebylo zrovna moc hezký. Patrickovo mámu jsem nikde neviděla, takže mohla být klidně už po smrti, takže se ho moje otázka mohla dotknout víc, než vypadalo. Neměla bych ho poplácat po rameni? Měla, že jo? Po pikosekundě přemýšlení jsem se k němu nahnula a nejistě ho přesně třikrát plácla přes rameno. Pro jistotu. Kdyby to potřeboval, náhodou.
"Naši jsou támhle - ten vysokej chlápek, jak se na nás tak culí, to je taťulín. Ta malá ženská je maminka. Zrovna mává sem, hele." zabodla jsem prst do okenní tabule a rychle jsem zamávala - právě včas. Vlak s sebou trhl a já jsem skončila vmáčknutá do sedadla. Ještě chvilku jsem mávala rodičům, kteří se už dávno ztratili z dohledu, načež jsem se pohodlně uvelebila do tureckého sedu (boty jsem samozřejmě skopla pod sedačku) a odpověděla jsem: "Jasně. Letos nám to vyjde - ale loni mi to fakt vůbec nešlo. Budu muset cvičit na prvňáčcích." zakřenila jsem se, ovšem rychle jsem zase dodala: "To byl vtip." protože se mi zdálo, že Patrick k těmhle vtípkům zrovna moc netíhne. "Pročpak? Ty budeš taky dál kapitánovat, ne? Seš dobrej." tentokrát jsem se na něj zkoumavě podívala já - bylo by od něj trochu hloupé, kdyby toho nechal, když vyhráli. Navíc mi vážně přišlo, že je skvělej brankář. A taky výbornej kapitán, když svoje družstvo vycepoval k vítězství.

_________________