„Jasně že je jízda vlakem super. Teda asi jenom pokud se ti nedělá špatně… nedělá se ti za jízdy špatně? Já tě kdyžtak pustím k oknu,“ nabídl Mickey Olafovi s velkorysým úsměvem. „Ono totiž ta cesta pár hodin trvá, přijedeme tam až navečer,“ zodpověděl zároveň Ollyho další otázku a přitom zlehka svraštil obočí, protože přemýšlel nad přesnějším časem, ale nějak si to nemohl vybavit. Nu co, přece jen to zase tak potřebné nebylo.
„Já se do Bradavic těším hodně. Až poznám všechny ty věci, o kterých brácha vyprávěl. Nebo psal v dopisech. A taky se těším na vyučování, hlavně na hodiny péče o kouzelné tvory, mám zvířata hodně rád,“ zamumlal Mickey a pousmál se. Na chvilku přitom sklopil pohled ke svému bezejmennému žabákovi, ale pak se opět zadíval na spolucestující chlapce. „Ale stýskat se mi teda bude taky. Do jaké koleje si myslíte, že vás zařadí? Já bych chtěl asi za bráchou, ten je v Nebelvíru… Ale nevím, jestli se tam hodím,“ broukl Mickey. Trochu se rozpovídal, možná na něj lehce nezvykle, ale ve společnosti Dana i Ollyho se prostě cítil dobře a hezky se s nimi povídalo, byli oba fajn.
Stejně tak se Michael zatím cítil i ohledně Tarena, ačkoliv zatím to vypadalo, že ten ráno vstal špatnou nohou z postele. „Dan to určitě nemyslel špatně,“ hlesl Mickey krapet nejistě, když zaregistroval Tarenův pohled. Strašně nerad se totiž ocital takhle uprostřed, nechtěl si znepřátelit ani jednoho ani druhého, a tak doufal, že bude jeho vyjádření stačit takhle. Podle dalších Tarenových slov to rozhodně vypadalo, že se chlapec rozhodně špatně vyspal. Mickeyho ale zaujala informace, že se o něm psalo v Denním věštci. „Páni, tys byl v novinách?“ zeptal se div ne obdivně, ale hned vzápětí se zatvářil omluvně. „Rodiče mě moc nenechávají je číst. Ale jestli máš ten výtisk s sebou, tak se rád podívám!“ dodal Mickey okamžitě a věnoval Tarenovi přátelský úsměv. Když se pak vlak rozjel, tak se ale na chvíli zadíval z okna, aby vyhledal pohledem rodiče a mohl jim zamávat na rozloučenou. Tvářil se přitom smutně, přece jen je nějakou dobu neuvidí a dopisy taky všechno nenahradí.

_________________

E1

„Pod svícnem je největší tma, se říká. Možná se toho drží,“ pokrčila Addy rameny, i když sama byla od prvního vagónu ráda co nejdál. Jen doufala, že lvíčata nezačnou zlobit už ve vlaku, protože sice neměli ještě žádné body, co by jim mohl někdo strhnout, ale mohly vzduchem létat tresty. Který primus by si čerstvě nechtěl hned nějaký udělit?
Dorka pokrčila ohledně Aubreyho rameny. Neznala ho natolik, aby mohla posuzovat jeho způsobilost k vykonávání učitelského řemesla, nicméně zaslechla, že jeho hodiny byly v terénu, což jí u kouzelných formulí přišlo mírně zvláštní. „Lektvary asi zůstanou při starém, strýček by se novým kolegou určitě chlubil, kdyby se o něm dozvěděl. A u sedmáků nevím, já jich moc neznala. A pochybuju, že ti z čistokrevných rodin by se sem vrátili učit, teď je to díky přístupu ministerstva docela potupa. Pokud tu tedy dotyčný není na přímý příkaz pana ministra,“ ušklíbla se pohrdavě. Dědeček bohužel nevypadal, že by se chystal do důchodu, těšil se výtečnému zdraví a navíc měla pocit, že ho to trápení studentů zvráceně baví.
„To je dobrý,“ mávla nakonec rukou nad tím, že Charlie mluví jen o škole, a věnovala mu úsměv. „Mně to nevadí, vždyť tam právě jedem. Se není čemu divit, že se bavíme zrovna o tom,“ pokrčila rameny. Ono taky o čem jiném by se s ní mohl bavit. Musela být příšerně nezábavná. „Ještě se můžeme bavit o jídle, jídlo je taky fajn téma, nebo…“ zamyslela se, načež se zatvářila tak neskutečně vážně, až se to k jejímu obličeji vůbec nehodilo, „…můžeme rozebírat bezútěšnou politickou situaci kouzelnické společnosti či přemnožení hrabošů ve střední Evropě.“ Přehodila si nohu přes nohu a ruce spojila na koleni, takže se k Charliemu naklonila o něco blíž a s ukázkově klidným obličejem vyčkávala jeho reakce.

_________________

Matt se při Tessině prohlášení, že ta Arianina kočka nemůže být tak hrozná, zatvářil, že o tomhle by nikdy nežertoval. „Chytá epileptický záchvaty a divně kroutí tělo. Zombie kočka. Na devadesát procent, zbylých deset by potvrdila asi jedině pitva,“ oznámil Tess vážně. Nemínil sice Arianinu kočku pitvat, ale byl si jistý, že by už jí to nemohlo moc ublížit. Stejně byla podle všech měřítek po smrti.
Když Tess nadhodila, že by si s Ari stejně asi neměla o čem povídat, Matt se zatvářil omluvně, protože on taky nebyl zrovna na povídání ten nejlepší společník. Vlastně se divil, že tu s ním Tess ještě sedí a hlavně, že s ním sedět chce. Na jednu stranu ho to udivovalo, na tu druhou to hladilo jeho antisociální ego, které si koupel v Tessině pozornosti náramně užívalo. A Matt sám viděl v Tess nejen úžasnou hráčku famfrpálu, ale ještě ke všemu se mu strašně líbila, a kdykoliv si to uvědomil, začal bezděčně červenat ve tvářích, jako právě teď. „Tak víš co? Uděláme si někdy takový trénink ve dvou a zkusíme se ten McKayův trik naučit,“ navrhl červený až za ušima, protože to vlastně znělo jako rande. Trénink ve dvou musel znít jako rande a bylo to trapné. „Teda, jako… pokud se ti bude chtít.“ Zamumlal nakonec a sklopil oči k podlaze kupéčka.
Možná by se mu po chvilce povedlo zbavit zbytků té červeně z tváří, to by mu ale Tess nesměla složit takový kompliment, který z ní vypadl. „Já?“ Vytřeštil na ni oči a měl pocit, že mu ta horkost v obličeji musí za chvilku podpálit vlasy. „No, neviděl. Ale nemyslím si, že mám na ligu.“ Zavrtěl hned hlavou. Liga byla jeho velký sen a doufal, že by se jednou mohl alespoň potkat se členy svých oblíbených týmů, nicméně to, že by mohl sám jednou vídat své jméno na výpisce hráčů, to byl vážně jen utopický sen.
Když je Arsen opustil, Matt znovu stočil pohled ke kamarádce a nervózně se pousmál. „Tess, já vím, že je na to docela brzo, protože Vánoce jsou daleko, ale… já bych, t-totiž… bych nechtěl, a-aby mě někdo předběhl,“ polkl ztěžka a opřel se zády o sedačku, protože se mu zamotala hlava. „Šla bys se mnou letos na ples?“ Vychrlil. A jen co se ozvalo zaťukání z vedlejšího kupé, v té chvilce hrůzy na něj bezmyšlenkovitě odpověděl zaklepáním nazpět.

_________________

Osoby:
Susan, dcera Turnerova
Liam, nápadník její, syn Sheppardův
později se objevuje Miles Turner, otravný narušitel
Děj se odehrává v šestém kupé prefektského vagonu

„Možná to vidíš moc černě, hm? Vždyť spolu ani nemusí být v koleji a i když se pořád budou setkávat na hodinách, Mickey si určitě pak v té své koleji najde kamarády, co pro něj budou lepší a hlavně mu budou blíž. Uvidíš, že to dobře dopadne,“ broukla Sus s povzbudivým úsměvem. I ona sama sice věděla, že rozdílné koleje nemusí nutně znamenat, že se Michael Tarenovu vlivu vyhne úplně, ale nerada viděla Liama, jak se kvůli tomu trápí a tak se ho prostě pokoušela ujistit, že to bude dobrý, ať už to teď vypadá jakkoliv.
Susan svých slov o AJovi litovala téměř hned, jak je vypustila z pusy, a tak se zatvářila patřičně kajícně, když Liam zahlásil, že teď si u něj udělala vroubek. Na chvilku se narovnala, aby mu mohla věnovat značně omluvný pohled. „Promiň, Lee, já to tak přece nemyslela,“ zamumlala Sus smířlivě, pročež se k Liamovi naklonila a vtiskla mu letmý polibek na tvář. „Navíc jsem k tomu zapomněla dodat jednu věc. A to, že ty ho rozhodně ve všech ohledech předčíš. Aspoň co se mně týče,“ dodala Susan naprosto přesvědčivě, protože to prostě byla pravda. I kdyby teď do kupé nakráčel samotný AJ a začal jí tam třeba zpívat serenádu, měl by smůlu, Liam byl prostě Liam. „Tak se už na mě nemrač a zase se usměj, hm?“ broukla Susie a přitom se rukou natáhla pro tu Leeho, aby mu ji mohla stisknout.
„Teda… kdyby Meg slyšela, jak ji ještě kromě toho, že mě za ní nechceš pustit, nazýváš saní, tak teda nevím, jestli bys proti ní obstál,“ uchichtla se Susan při té představě.
„Myslíš, že si zasloužíš bonus? No, nevím, o tom se ještě rozmyslím. Záleží na tom, jak se mi bude líbit to odškodné,“ zamumlala Susan s úsměvem a jiskřičkami v očích. Když se jí pak ovšem Liam zadíval do očí, Sus mu pohled oplatila. Jakmile se jejich rty setkaly, měla najednou pocit, jako by jí srdce chtělo vyskočit z hrudi. Pořád to byl naprosto nepřekonatelný pocit a Susan se rozhodně neměla k tomu, aby ten polibek jen tak přerušila. A když se tak nakonec stalo, rozhodně to nebylo kvůli tomu šmírákovi za dveřmi, ale proto, že se potřebovala nadechnout a uklidnit to splašené srdce. Celá růžová a zářící se na Liama zadívala. „Řekla bych, že ten bonus si rozhodně zas-…“ V půlce slova se Susan zarazila, protože konečně si koutkem oka všimla toho narušitele a v ten moment tak trochu zbledla. „Umm… asi budeme mít společnost,“ zabručela Sus nenadšeně, protože jí bylo naprosto jasné, že její drahý bratříček se k nim bez okolků nasáčkuje, ať už bude protestovat jakkoliv. Trochu se tedy od Liama odtáhla a následně do Milese pro změnu zabodla pohled ona. Nezmiňoval se jí totiž, že by plánoval jet vlakem, což mu také hodlala patřičně vyčíst. Ne že by na cestu vlakem snad neměl nárok, ale kdyby jí to byl býval prozradil, aspoň by předem mohla Leeho varovat.

_________________

Eirlys překvapeně povytáhla obočí, když se Médea zmínila o tom, že uvažuje, že by se po studiích do Bradavic znovu vrátila, tentokrát už ne jako student, ale jako vyučující. Ona sama si asi nedokázala představit, že by něco takového měla dělat, což také hned vzápětí Médee sdělila. „Nemyslím si, že bych já byla profesorský materiál. Zvlášť pokud bych měla vyučovat takové první ročníky. Neříkám – samozřejmě že jsme nebyli jiní, ale ti malí jsou ve většině případů prostě otravní. A někdy příšerně nechápaví.“ Eirlys potřásla hlavou. Ne, ona by rozhodně profesorkou být nemohla. Asi. „Ale pokud si ty myslíš, že by to pro tebe bylo to pravé, tak proč ne,“ pronesla a povzbudivě se na Médeu usmála. Nebo… se o to alespoň pokusila. Víceméně neúspěšně. „Každopádně já sama nemám tušení, kam se vrtnout po zkouškách. Nepřemýšlela jsem o tom, ale asi by bylo vhodné, kdybych konečně začala. Přece jen… zbývá sotva pár měsíců,“ zamumlala Eirlys s menším úšklebkem, pročež se při té představě znovu zachmuřila. Ne, vážně neměla ponětí, na co by se hodila a na co má takový talent, aby ho v případném budoucím zaměstnání mohla uplatnit.

_________________

| +

Emery byl očividně stejně jako Joann zděšen už jen pomyšlením na Aidana jako na prefekta. Koho by to neděsilo. "Snad nebude. Chudáci děti by z něj měly trauma. Nebo by ho obdivovaly. Nevím, co by bylo horší." Ona fakt měla Aidana ráda, jen se prostě občas choval nesnesitelně. A s dětma by to nedopadlo dobře. On a mít na starosti děti? Díky, ne.
Jo, nevolno jí bylo. Z pomyšlení na to, jakou bude mít zodpovědnost. Proč teď? Bradavicemi si proplouvala tak nějak učiteli nepovšimnuta. Tedy, povšimnuta, jistě, ale povšimnuta jen natolik, aby jí na krk nehodili nic organizačního, nebo prefekturu. Ale ne, ona se na nevolnost nevymlouvá. Ani náhodou. To přežije. Ještě neslyšela, že by prefektura někoho zabila.
"Ne, nebudu se vymlouvat. Stejně by mi to moc nepomohlo. Navíc by mi Brumbál určitě přál brzké uzdravení nebo tak něco a pak by všichni věděli že jsem na ošetřovně." Zavrtěla zamítavě hlavou. Nene, ošetřovna není řešení. Stejně tak jako pád do jezera. Musela by být fakt šíleně nešikovná, aby z kočáru slítla do jezera.
"Víš co je na tom ale pozitivní?" mrkla na Emeryho, "aspoň z nás nebudou primusové." Taková pozitivní věc. Komu by to nezvedlo náladu. Joann přišla úsměvná už jen představa toho, že by byla primuska, ale představa toho, že nebude primuska byla v téhle chvíli naprosto osvěžující, takže se začala usmívat.

_________________

Billyho nová početná rodinka dorazila na nádraží poměrně pozdě. Celý předešlý den bylo aktuální jedno jediné téma a to bylo balení. Anette běhala sem a tam nahoru do poschodí a zase zpátky a neustále nosila nějaké věci tam a některé další létali ven oknem (nějaký důvod to mělo, ale Billy to nějak nedovedl pochopit). Manuel to zase bral s klidem, když se pak Maria (dostal povolení jí tak říkat… říci jí mami prostě nedokázal) u večeře zeptala, jestli má zabaleno odpověděl, že mu ještě chybí pár věcí. Těch pár věcí bylo krmení pro Lenošku, jeho hábity, boty a spousta dalších věcí. Billy si s klidem probral věci tam, složil je a úhledně naskládal do kufru. Pak přišla Maria a pochválila ho za krásně složený kufr, ale tohle mu chybí a todle taky a toto zcela určitě bude v Bradavicích potřebovat a… Billy seděl na posteli a usrkával horký čaj. Nějak mu připadlo rozumnější se do věci více nemíchat. Navíc díky kouzlu Balit měl složeno úhledněji než by to dokázal on sám, což byl malý zázrak. Billy byl puntičkář. Neexistovalo jediné špatně složené triko, alespoň ne v jeho skříni.
Při tom všem zmatku si nikdo nevšiml dvou spiklenců. Emily a Anastazie. Emily nebyla nadšená, že v domě zůstane sama jako jediné dítě. Ona taky chtěla do Bradavic, a když nepojede ona, tak nikdo. Nějak se jí podařilo sehnat klíčky od domu, které předala Anastazii.
Druhý den ráno bylo vše sbaleno a všichni byli ve slavnostním – Billy měl ony nové černé kalhoty a bílou košili s hábitem, Maria chtěla, aby tak jen. Nic proti černým kalhotám a košili, ale hábit se Billymu nelíbil. Moc dlouhý, nepraktický, zněl jeho němý soud. A pak zazvonil soused s tím, že před chvíli viděl ‚tu starou čarodějnici na křižovatce jak se snažila chytit autobus…‘. Nebylo divu, že přišli na nádraží takřka ve chvíli, kdy vlak pískal k odjezdu. Rychlé rozloučení a kupodivu i pevné obětí od svých ‚rodičů‘ a malé Emily, která měla kapku zarudlé tváře. Nikoli od smutného pláče, ale od vzteku. Ale mávala, dokud vlak nezmizel z dohledu. Celou tu dobu ji totiž zvědavě sledoval spolu s Anette a Manuelem (sázeli se, jestli skočí nebo neskočí pod vlak, aby ho zastavila).
Pak se každý z nich vydal k jinému kupé. To, že by mohl sedět s někým z nich, takticky odmítl. Anette mířila za kamarádkami a Manuel zase za svými. Nebude jim překážet. Raději si najde někoho, kdo taky jede poprvé, což jim taky na rovinu řekl. Shodli se na tom, že to bude asi nejlepší (jen ať se otrká) a nechali ho jít vlastní cestou. Problém byl v tom, že takřka všude bylo obsazeno…
Táhl za sebou kufr a přemýšlel nad tím, jestli by nebylo lepší to vzdát a zůstat v uličce nebo se k někomu sprostě nasáčkovat, ale… V druhém případě by moc pohodlí nebylo (kupé jsou pro čtyři) a pak jak daleko jsou Bradavice to netušil a stát moc dlouho také pohodlné není. Ale štěstí mu přálo. Objevil jedno takřka prázdné kupé – kupé D3.

Odevřel dveře a slabě si odkašlal. „Ehm…“ Začal nejistě. „Ahoj. Můžu? Vlak je plný.“ A pokud mu to zrzavá dívka odkývala, tak spokojeně vtáhl do kupé svůj kufr a postavil ho tak, aby se o něj jakýkoli nově příchozí nepřerazil, ale nahoru ho nedal. Vždyť taky proč, že? Místa bylo dost. Sednul si tak nějak naproti dívce (aby měl výhled ven z okna) a batoh přes rameno položil vedle sebe. Měl v něm hned několik věcí. Například něco jako cestopis od neznámého spisovatele (kdyby se ve vlaku nudil), trochu kouzelnických peněz (jeho první kouzelnické kapesné od ‚rodičů‘), pár zatoulaných větrových bonbonů, které tam zůstali ještě po předchozím majiteli.
„Taky poprvé do Bradavic?“ Zeptal se jednoduše. A aby bylo slušnosti učiněno za dost natáhl k ní ruku. „Billy Stone.“ Představil se. „Těší mě.“ Tím jak doufal, konverzace z jeho strany skončila, protože jak známo dívky raději mluví, nežli poslouchají.

_________________

"Já mám teď v zařazování lidí do kolejí trochu problém," omluvně pokrčím rameny a pousměji se. Tohle byla pravda, hlavně jsem tápal u těch lidí, které jsem nějak moc extra neznal. A že jich bylo až šíleně moc. "Hodně lidí si bere do školy plyšáky," já jsem sice žádného neměl, protože jsem se na ně cítil až moc veliký, ale ne každý se bez nich obejde, že.
"Jo mistrovství," kývl jsem hlavou a nastražil jsem uši, aby mi nic z toho co říkal, neuniklo. McLarkena jsem si taky trochu pamatoval, ale rozhodně ne v dobrém. "McLarken je ve Skotském týmu? Páni. Hraje tam ještě někdo z Bradavic?" Hned po položené otázce jsem otočil hlavu ke Svenovi. "Já zas doufám, že se letos do týmu dostanu. Famfrpál je úžasná hra," brouknu spokojeně. S otázkou proč už nechce vlastně famfrpál hrát mě předehnal Darrel, takže k tomu už jsem nic neměl. Tedy krom toho, že jsem prostě nechápal proč ho hrát nechce.
"Tak to bych se s tebou hádal Darrele. Nejlepší je samozřejmě Mrzimor. Plno sušenek, spolka blízko kuchyně. Můžeš tam kdykoliv jít když máš hlad, a taky nemusíš chodit takových schodů, aby jsi se do své společenské místnosti dostal," vesele se zazubím na Felixe a poté i na Darrela. Jasně, že každá kolej má něco do sebe a každá může nabídnout něco jiného, ale Mrzík byl v tomhle pro mě prostě top jedna. "Já radši sušenky," brouknu směrem k Dájovi a uculím se. Vážně, bonbóny jsou jedny z posledních věcí po kterých bych sáhl kdybych měl na něco chuť. "Vypadáš vtipně," pohled na Nebelvíráka byl vážně vtipný, i když to vypadalo, že po nás chce vážně pomoct. Jenže dřív než jsem mohl něco udělat(ne že bych věděl co), otevřeli se dveře kupé a k nám vstoupila zmijozelská Jane. "Hele Jane, klídek. Určitě se to nějak vyřeší," brouknu a zcela mrzimorsky se na dívčinu usměji. Sice nevím co mohl Darrel udělat, ale podle toho jak sem Zmijozelka vletěla, muselo to být hodně vážné. Taky jsem se do toho nechtěl nějak extra vkládat, ale hádky jsem prostě neměl rád. Ozvalo se klepání na sklo, a proto jsem odvrátil od dvojice pohled a zahleděl se na dalšího příchozího. Teď už se v našem kupéčku rozhodně nedalo nějak extra chodit. "Brý den pane profesore," neznal jsem ho, netušil jsem zda to není jen nějaký starší student, ale působil jako autorita. Co asi učí? S menším úsměvem jsem sledoval profesorovo počínání a nad označením bonbónů jako "kontaminovaný a velice nebezpečný" jsem povytáhl obočí. To jako vážně? Zas tak nebezpečné ty bonbóny nebyli. "To není fér," zabručel jsem když se za profesorem zavřeli dveře a v kupéčku už nás zase bylo jen pět.

_________________

Lee souhlasně pokýval hlavou. „Jo, asi máš pravdu,“ zamumlal a donutil se k úsměvu, pak už ale starosti týkající se mladšího brášky hodil za hlavu, alespoň na chvíli. Nechtěl s tím zatěžovat Susan a kazit jim společné chvilky.
Když se mu Susie začala omlouvat za to, co vykládala o AJovi, po očku se na ni zadíval. V očích mu přitom zajiskřilo a měl co dělat, aby udržel vážnou tvář. Zase tak moc se totiž neurazil, i když nemohl popřít, že se ho to trošku dotklo a že žárlí, ačkoliv vlastně nemá k žárlivosti důvod. Kromě toho Susanina slova pohladila jeho ego – to se zřejmě nafouklo do monstrózních rozměrů a bylo celkem ku podivu, že se s ním oba vešli do kupé. „Hmm, to se dobře poslouchá,“ zavrněl spokojeně, sklouzl k Sus pohledem a uculil se jako sluníčko. Vzápětí se naklonil, aby jí políbil do vlasů, protože nechtěl, aby si myslela, že se na ni zlobí. Všechno bylo rázem zapomenuto. Na slova o Meg už nic neřekl, jen se pobaveně uchechtl a zakroutil hlavou. Dokázal si představit, jak by Nebelvírka zuřila, kdyby se dozvěděla, jak tu o ní mluví. Ale Lee to samozřejmě nemyslel špatně, jenom žertoval.
„To není fér, Susie. Ten bonus si určitě zasloužím! A jestli ho nedostanu, tak už ti nikdy žádný odškodný nedám!“ zahlásil dramaticky a vyplázl na ní špičku jazyka. Když se dotkl svými rty těch jejích, srdce se mu rozbušilo, jako by právě běželo maraton. Hlava se mu zatočila a vymizely mu z ní veškeré nepodstatné myšlenky, tedy všechny, které se netýkaly Susan. Nic totiž nebylo podstatnější, než Sus a jejich polibek. Jakmile se od sebe odtáhli, zhluboka se nadechl a na rtech se mu usadil široký úsměv, zatímco v očích mu začaly tančit divoké jiskřičky. Úsměv se Leemu ve tváři ještě rozšířil, když Susan začala uvažovat nad tím, že si ten bonus rozhodně zaslouží. Jenže když nedořekla větu, zbledla a místo slov o bonusu z ní vypadlo cosi o tom, že budou mít společnost, zarazil se.
A udělal něco, co radši dělat neměl – ohlédl se přes rameno směrem k chodbičce, kde spatřil nějakého voyera, který mu ale přišel trošku povědomý. „Ty, Sus, není to tvůj brácha?“ vypadlo z něj po chvilce velmi inteligentně, svraštil obočí a vrátil se očima k pobledlému mrzimorskému sluníčku. „Já nechci mít společnost, neeee,“ zahučel otráveně a rozplácl se na sedačce. Ještě stihnul pubertálně protočit očima a cosi zabrblat. Očividně jim nebylo přáno, aby si užili společných chvil alespoň ve vlaku, a Lee to nehodlal jen tak překousnout. Milesovým směrem se radši moc nedíval – jednak měl nutkání zabít ho na místě pohledem a jednak se trochu bál jeho reakce. Dobře věděl, jak jsou starší bráchové ochranářští. Ani mu nepřišlo divné, že se Susanin brácha promenáduje v kupé bradavického expresu, když už dávno dostudoval.

_________________

„Jo, to se říká, ale těžko říct, co je na tom pravdy,“ zamumlal Charlie pobaveně a pokrčil rameny. Možná na tom ale něco bylo. Ať tak či onak, úvahami nad tím, proč se všichni cpou do prvního vagonu, se už zabývat nechtěl, a tak to hodil za hlavu. Podstatné bylo, že seděl v posledním vagonu, kde bylo téměř prázdno, tudíž dostatek prostoru a klid, a měl místo u okýnka. A navíc měl fajn společnost. Nic víc si přát nemohl.
Na Dorčiny úvahy nad tím, zda bude mít profesorský sbor nějaké posily a jaké, pokýval hlavou. „Asi máš pravdu. Čistokrevní teď asi mají daleko lepší místa, kam se po škole upíchnout, než se vrátit a učit,“ ušklíbnul se. Na chvilku se odmlčel, načež k Dorce zvedl zkoumavý pohled. „Ty, Addy? Ty už víš, co budeš dělat po škole?“ zeptal se zvědavě. Přeci jen, do konce studia jim zbývali pouhé dva roky. Teď jim to možná přišlo jako celá věčnost, ale Charlie dobře věděl, jak rychle čas utíká, a že nestačí ani mrknout a budou mít za sebou OVCE. A on sám zatím netušil, co ho po škole čeká. Možná to tak bylo lepší.
„No právě – zrovna tam jedem. Asi bychom si spíš měli užívat poslední chvilky svobody a ne tu tlachat o škole,“ podotkl pobaveně. Když Dorka začala navrhovat témata konverzace, Charliemu zacukaly koutky úst pobavením. Zvládl se nesmát ještě chvilku, co se svými návrhy skončila, avšak rty se mu stále pokoušely zvlnit do úsměvu a v očích mu jiskřilo jak na drátech vysokého napětí. Nakonec vyprsknul smíchy a hlasitě se rozesmál. Ti hraboši ho dostali. „Myslím, že přemnožení hrabošů ve střední Evropě je vskutku zajímavé téma hovoru,“ zazubil se, jakmile se zase uklidnil, a s jiskřičkami v očích se na Addy zadíval.

_________________