Matt se na chvíli rovněž zadíval z okna, aby našel zbytek Cooperovic výpravy, a když se tak stalo, zamával jim. Otec mu ještě navrch ukázal vztyčený palec, jakože je pašák, což Matta málem donutilo k tomu, aby začal mlátit čelem o skleněnou tabulku před sebou, nicméně když si všiml mamčiných slziček, které si stírala z tváří otcovým megakapesníkem, zapomněl, že ho rodiče občas strašně ztrapňují, a věnoval mamince povzbudivý úsměv. Pak se stočil k Tess. „Já vím, že u Ari bylo volno, ale když jsem s ní jel posledně, její kočka chytla zombie záchvat a Ari vypadala jako mrtvola. Ale oproti tý kočce je ještě v pohodě. Ta kočka mě děsí,“ otřásl se bezděčně při vzpomínce na cestu vlakem s touhle podivnou dvojicí. Ari určitě měla nějaké zmijozelské kamarády, co si k ní sednou. Vždyť chytala zlatonky jako na běžícím páse, minimálně hráči z týmu ji museli zbožňovat! „Ale jestli chceš, klidně se tam můžeš vrátit, Tess,“ zamumlal nakonec neochotně. Nechtěl tam Tess posílat, ale kdyby náhodou nechtěla sedět s ním, ale radši s Arianou, neměl v úmyslu jí v tom bránit. Vlastně netušil, jak by něco takového vysvětlil. Nechci, aby si tam seděla proto, že… že… to bylo všechno, co z Matta zvládlo v duchu vypadnout, natož aby něco takového měl říkat nahlas.
„Ale fakt jsi talentovaná, Tess, to je prostě vidět. To, jak se zvládáš vyhýbat hráčům druhého týmu, a s camrálem si vyloženě pohráváš… přihrávky máš přesný a kdyby nebylo brankáře, tak fakt pokaždé tu branku dáš. Fakt.“ Prohlásil pak sice s červenajícími tvářemi, ale zcela vážně a možná i trochu obdivně. „Jednou to všem v lize natřeš,“ dodal přesvědčeně.
Netrvalo to dlouho a ten těžce hledaný Arsen se brzy zjevil u jejich dveří. „Čau, Arsene,“ pozdravil ho Matt s úsměvem a pak pokrčil rameny. „Brigáda, baseball, mistrák, jinak nic zajímavýho, co tvoje?“ Nadhodil se zájmem, ale pak už nechal Arsena pochodovat dál.

_________________

E1

Addy si ve chvíli, kdy Charlie prohlásil, že by lepší společnost hledal jen těžko, začala připadat stejně pitomě jako Triss. Dokonce se možná v jednu chvíli stejně i zatvářila, ale naštěstí neměla moc času nad tím vést interní filozofické debaty, protože vlak se bezpochyby chystal k brzkému odjezdu a nebylo by fajn zůstat venku.
Jakmile se spolu usadili v kupé, Dorka se ještě naposledy zadívala z okna, než se ozvalo zahoukání a vlak s sebou po chvilce trhl, jak se dal do pohybu. „Možná je přitahuje víajpí aura prvního vagonu,“ pokrčila pobaveně rameny a s úsměvem sáhla do nabízeného sáčku, aby si uzmula jeden z bonbonů. „Díky,“ zahuhlala už s bonbonem v puse a na jeho další slova se zamyšleně zamračila. Schovala bonbon na stranu, aby vůbec mohla srozumitelně mluvit, a ušklíbla se. „Nevím. Ale když už neučí ani Sorche a slečna O’Leary, asi je bude muset někdo nahradit. Vždyť Aubrey zůstal na Formule sám, ne? představ si ho, chudáka, jak zvládá všechny ročníky…“ zatvářila se všelijak, protože si to nedovedla ani při nejlepší vůli představit. „A vzhledem k tomu, že děda s našima nemluví, tak se k nám ani nic nedostalo. Strejda se o to moc nezajímá, a i kdyby se něco doslechl, tak by to dost pravděpodobně hned zapomněl.“ Uculila se a přehodila si bonbon zpátky na jazyk, aby mohla spokojeně cumlat.

_________________

„Já jí taky moc neznám, vlastně jenom z Kamelotu,“ vysvětlil Lee a pokrčil rameny. „Ale tam byla celkem fajn, tak snad to bude v pohodě.“ Když Susan navrhla, že by se pak mohli jít podívat, kdo další dostal odznak, přikývl, ačkoliv by radši celou cestu vysedával se Sus v kupé a vůbec nevystrčil paty ven. Jedině tady totiž měli chvilku pro sebe – pak se už budou muset chopit svých povinností a během večera určitě nebudou mít moc času pro sebe. A vůbec, v Bradavicích nikdy nebylo příliš soukromí – vždycky se našel aspoň jeden obraz, co vás šmíroval. „Já myslím, že primuskou bude September,“ prohodil zamyšleně. Nikdo jiný ho nenapadal. A co se mužského zástupce týkalo, tam Lee neměl vůbec žádnou představu ani tip.
Pobaveně se uculil, když se mu Sus svěřila s tím, jak vypadala její první cesta. „Já nepochybuju o tom, že to zvládne, jenom je z toho trošku vyjukanej,“ pronesl na téma svého bratra a nepatrně se přitom ušklíbnul. „A trošičku se bojím, aby si nenašel špatné přátele, víš. On Míša moc nepozná pitomý lidi od těch normálních – třeba malýho Harta… Měl tendenci se s ním normálně bavit, i když se ten kluk choval jako idiot. Bojím se, aby si Mickeyho neomotal kolem prstu,“ přiznal starostlivě. Leemu prostě nebyl bráška nikdy ukradený, a teď, když jel poprvé do Bradavic, o něj měl přirozeně ještě větší strach. „No, já neměl žádnýho staršího bráchu, kterýmu bych se nacpal do kupé,“ začal vyprávět pro změnu on. „Vlastně jsem nikoho neznal, byl jsem na to sám. Teda, kromě Colina. Toho jsem potkal už u přepážky, protože chudák nevěděl, jak se dostat na nástupiště. Tak jsem mu pomohl a pak jsme si ve vlaku sedli spolu. Ten z toho všeho byl dobře mimo.“ Lee se pobaveně uchechtnul, když si vzpomněl na Colinův naprosto vyděšený výraz a to, že celou cestu vypadal, jako by měl každou chvílí omdlít. „Celá ta cesta byl takovej zážitek… Colin byl totiž ze všeho totálně na větvi, a když jsem nám koupil čokoládový žabky, málem ho z těch skákajících potvor omyli,“ pronesl s úsměvem od ucha k uchu. Na to, že Sus na Mickeyho dohlédne, kdyby se dostal do Mrzimoru, Lee přikývl a vděčně se pousmál.
Když mu Susan sdělila, že Meg asi už dělá oči na AJe, povytáhl obočí a nechápavě se na ni zadíval. „Na AJe? Já fakt nechápu, co na něm všechny holky vidí. Musí mít v hlavě piliny, když se na něj lepí jak vosy na sladký,“ zakroutil hlavou. AJ vzhledově možná nebyl špatný – což Lee nemohl soudit, pochopitelně – ale občas se choval jako nafoukaný idiot. „A přetrhne tě, i když jí řekneš, že jsem tě tu držel a nepustil ven?“ nadhodil s úsměvem od ucha k uchu a zavlnil obočím. Když mu Susan položila hlavu na rameno, spokojeně se pousmál a na chvilku zavřel oči. Hned je ale zase otevřel, když ho Sus oslovila, a zabloudil pohledem k ní. „Hmm, odškodný bys chtěla?“ zavrněl. „No já nevím, jestli si ho vůbec zasloužíš…,“ prohodil, aby jí potrápil. Samozřejmě, že si ho zasloužila, ale Lee jí chtěl oplatit to rádoby trápení, co mu způsobila tím tajuplným bonusem k ovocným taštičkám.

_________________

Charles se pobaveně zašklebil, když Dorka zmínila víajpí auru prvního vagonu. „Já bych teda od toho prvního vagonu radši prchnul co nejdál, být v kůži některých jedinců,“ zkonstatoval a pokrčil rameny. On sice s autoritami nikdy problém neměl a byl slušňák, ale přesto by raději seděl dál od kupé plného prefektů. Navíc neviděl jediný rozumný důvod, proč by se měl mačkat tam vpředu.
Po Dorčině vzoru si vzal jeden bonbon, strčil si ho do pusy a pytlík odložil vedle sebe na sedačku. „Spíš jak nezvládá,“ opáčil na téma osamoceného profesora Aubreyho. „I když, třeba by nás překvapil a zvládnul to. On sice vypadá trošku jako ňouma, ale asi takovej není,“ zkonstatoval zamyšleně a pokrčil rameny. „Ale máš pravdu, místo Sorche a O’Leary by asi měl přijít někdo novej,“ pokýval nakonec hlavou. „No, tak uvidíme na slavnosti, jestli někdo přibyl. Myslíš, že bude učit někdo z loňských sedmáků?“ zeptal se a zvědavě povytáhl obočí. On sám žádný tip neměl, ani nic nezaslechl, ale bylo docela možné, že se někdo z absolventů pokusí chopit pravomocí profesora a vtloukat svým bývalým spolužákům do hlavy nějakou látku.
Když si Charlie uvědomil, že žvaní jenom o škole, ušklíbl se a zakroutil nad sebou hlavou. „My v tý škole ještě ani nejsme a já už melu pořád jenom o ní, promiň,“ zahučel omluvně, protože by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby si Dorka chtěla užívat svoje poslední chvíle svobody a nepřemýšlet nad školou. Charlie si prostě nedokázal pomoct a navíc ho nenapadalo, o čem jiném by se mohli bavit. Přišlo mu, že má v Dorčině společnosti v hlavě tak trochu vymeteno.

_________________

Vlak se rozjel a Marion si uvědomila, že je v kupé sama. Byla na to zvyklá, ale přesto ji lehce hryzalo, že se to nepokouší změnit. Koukla z okna, ještě viděla otce jak ji mává z perónu a usmívá se. Lehce zamávala malou rukou a zastesklo se ji. Skoro rok neuvidí sestřičku, rodiče ji sice říkali, že na Vánoce muže domů, ale raději zůstane ve škole. Pohodlněji se posadila v sedačce a ruce nechala na otevřené knize, která hlásala jméno: Godrik Nebelvír. Pohledem sletěla pár řádků než znuděně zvedla oči k oknu a za ním uhýbajícímu prostředí. Chvíli znuděně počítala stromy okolo, pak zkoušela hledat veverky v korunách stromů, což bylo nemožné v té rychlosti.
"Dobře, vzchop se Marion, vem batoh, kliku a koukni se zda není jinde místo." zamumlala pro sebe Mari a zvedla se. S batůžkem v ruce a odhodláním v očích se vydala ke dveřím.
Odhodlání vyprchalo ve chvíli kdy otevřela dveře. Chvíli nervózně přešlapovala na místě, než se vydala najít místo.



Vydala se pomalým krokem kolek kupéček. V D2 si všimla volného místa, ale když viděla vyšší ročníky, zarazila se a raději šla o dům dál. "Přece nebudu otravovat starší, když ani nejsem prvák." zamumlala si pro sebe a zastavila u D1. Nenápadně nakoukla a pak s žaludkem jak na vodě vzala za kliku.


Vzala jsem za kliku a vrazila do kupéčka. Máte tady místo? zeptala se rychle, než si uvědomila, že mluví s dalšími prváky. To se ji už roztřásly ruce. Měla chuť se propadnout do země.

Když konečně našla rodiče stojící v davu, vlak už se rozjížděl a tak nestačila udělat nic víc, než jim rychle zamávat, než jí zmizeli z očí. Teď je zase nějakou dobu neuvidí.
"Ari má zombie kočku? Ari je mrtvola?" poposedla si na sedačce s výrazem lituju-tě-že-to-tak-prožíváš a zavrtěla hlavou. Všichni ví, že je Ari lehce divná a navíc poslední dobou vypadala jako mrtvola - šíleně hubená a bledá. Jestli přibrala, toho si Tess nevšimla, ale taky věděla, že jestli nepřibere, tak jí za chvíli sfoukne z koštěte nejlehčí závan větru a pozicí chytače se bude moc rozloučit. Už chtěla říct 'Tebe děsí všechno,' když se zasekla a radši to neřekla. "Netušim, co je to za kočku, ale nemůže bejt tak hrozná, ne?" Jo, takový ty bezsrstý kočky, ty jsou děsivý. Některý kočky jsou zase svinský. Ale že by byly některý kočky až tak moc děsivý... Ale je to Matt.
Zavrtěla hlavou. "Ne, zůstanu tady. Navíc, ani nevim, o čem bych si s ní povídala." O zdivu? No, ne. Možná tak, kdyby se chtěla dát na zedníka. O tom, jak se nejefektivněji vyhladovět? Ne, Tess měla jídlo ráda. Nejlepší bylo maso, s čímž by asi Ariana nesouhlasila.
Chvála, za prvé od kapitána, za druhé od kluka, který se jí libí, se krásně poslouchala. Sklopila hlavu a s úsměvem to poslouchala. "Díky," řekla skromně. "Ale on tam ten brankář je. Musim ho obehrát. A neumim takový super triky jako McKay. Takže možná, jednou, ale nemyslim si." V lize. To byl sen. Ale lehce nereálný. Jak se vůbec přihlašujete do týmů? Umím lítat, vezměte mě k sobě?
"Navíc," podívala se přímo na Matta, "víš, kdo bývá kapitán? Ten nejlepší a nejtalentovanější z týmu. Takže, pokud to někdy bude někomu v lize natírat, budeš to ty. Viděl si se vůbec někdy na koštěti?" Jasně, že neviděl. Navíc, i kdyby viděl, tak to bude dál popírat, protože to byl prostě Matt. Byl úžasný a nevěděl to.
"Ahoj!" pozdravila nadšeně Arsena. "Pár výletů, mistrovství... jinak nic," povyprávěla o svých prázdninách rychle. "Hledáš někoho?" zamračila se zvědavě. A očividně někoho hledal, protože pak šel dál.

_________________

„Hele, Finley, ty mě moc neštvi. Je ti doufám jasný, že mi nedělá problém tě něčím přetáhnout po hlavě, viď? Sice ještě nevím čím, ale brzy na to přijdu,“ plácla rádoby výhrůžně, důležitě zvedla ukazováček a po rtech jí přelétl radostný úsměv. Tohle pošťuchování jí přes prázdniny fakticky chybělo. Když poté Cass nahodil psí výraz a zeptal se, jestli si nemůže někdy zkusit hrát odrážeče, zamyšleně nakrčila obočí, jako kdyby zvažovala všechna pro a proti (což mimochodem ani nezvažovala), a nakonec skoro lhostejně pokrčila rameny. „Jo, jasně, proč ne. Ale jestli mě nakonec vyštípeš z týmu, tak jsme spolu navždycky skončili, hmm?“ broukla lehkým úsměvem na rtech, který dával vědět, že tu druhou větu nemyslí vůbec vážně. I když… Tam-Tam mohlo cokoliv přelétnout přes nos a ono ‚cokoliv‘ by klidně taky mohlo změnit její chování, že jo. Puberta byla prostě zrádná.
Najednou vrzly dveře a do kupéčka se nasáčkoval mrzimorský kapitán a od nynějška i prefekt, což ale Tamsin doposud netušila. „No nazdar!“ houkla na pozdrav, načež po Arsenovi hodila zubatý úsměv a pohotově přikývla na Cassidyho slova. „Jojo, bude to revoluce, jakou tenhle svět ještě nezažil,“ přisvědčila vesele a zapřela se do svého sedadla. „Hej, ale to není tak špatnej nápad. Ono jako hrát v reprezentaci… no neber to!“ zahlásila s andělským úculem a znovu trhla rameny. Co ji však znepokojilo, to byl ten Arsenův pohřební výraz. Nechápavě nakrčila obočí a zeptala se: „Co je, Arsene? On někdo umřel, nebo seš tolik na prášky z odjezdu do školy?“
Odpověď se dostala takřka okamžitě. „Cože?“ vyhrkla nechápavě, načež chytila házenou ponožku a její zrak padl na odznak. Prefektský odznak. „Ty vole, tak to je hustý. Mrtě hustý,“ zahučela, když se dostatečně vynadívala a hodila ponožku i odznáček právoplatnému majiteli. „Teď teda jako nevím, jestli ti gratulovat, smát se ti anebo tě litovat. Ale každopádně, ber to s nadhledem – aspoň máš nějakou další ozdobu na hábit,“ odtušila upřímně, povzbudivě se usmála a vzápětí zakoulela očima směrem ke Cassovi. „Šmírovat holky, jo?“ zopakovala po něm a významně povytáhla obočí. „Teda, Finley, na co ty nemyslíš, fakt.“
Hned na to se ozvalo hlasité zahoukání, což Tamsin přimělo vyhlédnout z okna a pohledem vyhledat rodiče. Protentokrát to nebylo nic těžkého, protože stáli poměrně blízko vlaku. Tedy, dost blízko na to, aby rozeznali další cestující v jejím kupé. Tajně doufala, že se budou rodiče chovat tak jako vždycky, ale její přání evidentně nebylo úplně vyslyšeno. Pan Christensen totiž uznale pokývl hlavou a poťouchle se zazubil, zato paní Christensenová se ale naštěstí pouze pobaveně usmála a mávala. Plavovláska zvládla zase dokonale imitovat meme výraz z budoucnosti hlásající: Are you kidding me?, naposledy zamávala a poděkovala samotnému Merlinovi (a taky strojvůdci), že už se vlak konečně dal do pohybu.

_________________

| +

B6

Carreen, Doreen, Amanda, Seth

„Díky,“ odpověděl, nechal prodrat menší přátelský úsměv na povrch a po svolení všech dam obsazujících kupé se k nim přidal. Když se rozhlédl zběžně po svých spolužačkách, které za celý rok neviděl v Bradavicích, usoudil, že se asi bude jednat o nové přírůstky. A ať by se snažil sebevíc, nenašel by snad ani na jedné známky egocentrismu, což byla přímo výhra na dnešní cestu. Sedět znovu s někým, kdo by mu vyhučel díru do hlavy nebo se chvástal, z jaké rodiny pochází, to by mu vyloženě scházelo. Za léto si takového chování užil dost. A že byl odvážný, když šel mezi holky? Ano, možná trochu, ale pro chlapce, který na věci pohlíží spíše racionálně, to nebylo nic zvláštního.
„Jsem Seth. Seth Beamont,“ představil se i on, když už na to došlo, a bylo na něm dost znát, že při vyřčení svého příjmení nadšený nebyl. Jméno Van Helmont mu ale myslí problesklo hned. Jakoby nad sebou najednou slyšel hrdý hlas svého otce, že do takové společnosti přesně on patří a tady se má držet. Když ale odvrátil pohled od Amandy a zahleděl se na chvíli na zrzku u okna, bylo mu v podstatě jedno, jak se tady kdo jmenuje. A to bylo pro dvanáctiletého chlapce, jako je Seth, nesmírně povznášející pocit.
Zatímco se chlapec sklonil ke svému kufru a už nacvičeným pohybem ho vyhodil do úložného prostoru nad sedačkami, zaposlouchal se do konverzace mezi ostatními. Nepřišlo mu to neslušné, vždyť byli v jednom kupé, navíc vzduchem nelítaly žádné holčičí tajnosti. Když Doreen nabídla všem sušenky, přisunul si k sobě Seth klec s čokoládově hnědou sovou a několik oplatek i od spolužačky s díkem vzal. Z každé ale snědl jen půlku, tu druhou podal vždycky mezi mřížemi Athéně, aby se i ona posilnila na cestu. Sova v kleci zahoukala a zamávala křídly tak, jak jí to jen vyhrazený prostor dovoloval a trochu konsternovaně pohlédla na svého pána. Seth na chvíli protáhl prst mezi mřížemi a nechal sovu, aby mu jemně okusovala ukazováček a případně se nechala pohladit. Snad právě to ji na chvíli uklidnilo. Nesnášela klece a chlapec tomu víc než rozuměl.
„Pojedeme celý den,“ pohlédl zpříma na Doreen, se kterou očividně šila nedočkavost a neposednost. To znal moc dobře, ale až v takové míře? Než aby se tím dále zabýval, zaměřil se na hovor ohledně zvířecích společníků a neunikl mu pohled na Carreenina plyšového hada, z kterého mu pobaveně cukalo v koutku. Musel ocenit tu částečnou kompenzaci za skutečné zvíře a originalitu k tomu. Při zmínění počtu sourozenců se Sethovi zvedlo údivem obočí a nahrbil se dopředu. „To máš tolik sourozenců?“ To si nedovedl představit. Jemu stačila jeho sestra a i s tou byla někdy pěkná štrapác. Ale mít tolik sourozenců v jednom domě s rodiči… To znělo skoro jako výzva.
„Starší student. Jdu do druhého ročníku,“ osvětlil zvědavé Amandě svou situaci a ani na chvíli jí nezazlíval, že strká nos do věcí druhých. Zase tak osobní dotaz mu ostatně nepoložila. „Někdo tvrdí, že každá cesta tam je stejná, jako byste ji jeli poprvé,“ rozmluvil se po chvilce a pousmál se na dívky v kupé. „Můžete o tom číst stokrát, vidět to na fotografiích, ale stejně vás to nepřipraví o ten první dojem. Ani na Velkou Síň, zařazování do kolejí, pohyblivé schody, první vstup do společenské místnosti. Na nic z toho,“ pokrčil rameny a znovu se dotkl peří Athény, která na něj upírala korálové oči v prosbě, aby už jí pustil. Ještě ale nebyl ten správný čas.
Když vlak hlasitě zahoukal a dal se pomalu do pohybu, Sethův úsměv se o něco víc rozšířil a chlapec se pohodlně zanořil do svého sedadla. „A je to tu,“ hlesl si spíš pro sebe, jakoby dnes na nic jiného nečekal. Konečně zase zpátky do Bradavic. Víc než kdy dřív měl ale pocit, jako by se vracel z dlouhé cesty domu.

_________________

Jane procházela uličkou a za sebou vlekla těžký kufr. Veprostřed bude prázdno, ha ha ha fakt vtipné. Navíc málem spadla, když se vlak rozjel. Janina nálada postupně klesala. Všude bylo plno, alespoň co se tohoto vagónu týkalo. Navíc bylo venku hnusně a počasí jak známo ovlivňuje náladu. Prošla i kolem kupé Darrela a pokud si jí všiml, tak na něj alespoň přátelsky kývla, protože mávat přepravkou s kocourem už radši nechtěla, to všeobecně nebyl dobrý nápad. Vedle bylo volno a navíc zblikla známou postavu… Kufr nechala v uličce tak, aby se o něj lidi nezabili a Přepravku s Démonem nechala radši vedle na zemi. Nadechla se a rázně odevřela dveře kupé ačkoli neměla v úmyslu si přisednout a to i když měli volno.
„Ahoj Flanne.“ Pozdravila a věnovala mu rychlý úsměv, než se otočila zpátky k Arianě. „Nazdar Ari,…“ Pak Jane došel dech. „Proboha ty vypadáš.“ Vyletělo z ní dřív, než se stačila zastavit. Předtím si nijak blíže neprohlédla, ale teď… Oblečení na ní tak trochu viselo. Tak trochu jakože víc. Bylo to poznat, i přestože držela dvě kočky. „To ti strejda nedává najíst nebo jako co?“ Nechápala Jane. „Počkej!“ Zarazila ji ve chvíli, kdy to vypadalo, že Ariana promluví. „Nejdřív tohle, fakt-promiň-za-to-co-se-stalo-tehdy-v-síni-byla-jsem-mimo.“ Vysypala ze sebe Jane omluvu tak rychlou, že mezi slovy dělala jen minimální nádechy. Hodně ji to o prázdninách žralo, ale poslat dopis jí přišlo jako zbabělost. Některé věci by se měli řešit ústně. A pak taky tu byla možnost, že by si to Ari nepřečetla anebo, že by poštu ani nedostala. Teď to konečně měla za sebou… „A teď, proč jsi probůh tak pohublá?“ Vyhrkla pak ještě. Vypadalo to hrozně, Jane Arianu už dlouho neviděla, takže tohle byla kapku šokovka. Visící oblečení, matnější vlasy zato zvláštní lesk v očích. To bylo divné, v pubertě se člověk má spíš… zakulatit ne? Teda jako holky, rozumějme. Kolečka v hlavě blondýnek se otáčejí někdy pomalu, ale když už se správně otočí, tak to stojí za to.
„To strejda neví, že v pubertě má člověk jíst?“ Nadávala Jane. Kočky apaticky zírali. Jestli něco řekli, zaručeně to nedávalo smysl a Jane je beztak neposlouchala. „Měla jsi mu dávat číst ty brožurky.“ Zavrtěla hlavou nevěřícně Jane. To nedávala smysl. On jako dospělí by to měl vědět. Ale jestli taky připomíná kostru, tak se není čemu divit. „Nebo nejíš schválně…“ Zúžila oči Jane. Tohle bylo velice oblíbené téma mamky. Holky co nejí, protože jsou ‚tlusté‘ a vypadávají jim vlasy a koukaj žebra a opovaž se nejíst nebo z tebe vlastnoručně vyrazím duši, jo to bylo dost oblíbené téma. Blik cvak cvakla žárovka.
„Darrel.“ Vyhrkla Jane. No jasně tohle by dávalo smysl… Ta pitomá poznámka. „Ty nejíš kvůli němu, že jo?“ Brittany měla určitě pravdu. „Za všechno může Darrel…“ Zamumlala Jane a jestli k tomu měla Ari nějaké poznámky, tak šli do prázdna. Jestli něco Jane od babičky pochytila, tak to byla občasná energie podnícená vztekem. „Já ho zabiju.“ Slíbila jim jemně a vyrazila do boje. Co na tom, že jsou rozhádané, byly (a Jane doufala, že víceméně pořád jsou) kamarádky. Spolu s Flannem přežili i útok trolla, takže tohle byl detail. Překvapivě klidně se otočila a vešla na uličku. Došla ke kupé C4, chvíli počkala a pak rozrazila dveře kupé.
„GALLE!“ Výkřik kapku zbytečný, protože v kupé seděl a hluchý zcela určitě není. Ale pomohlo to. Cítila se líp. Ono člověku pomůže, když si máte na koho zařvat. Jen snad možná spolucestující v kupé se mohli leknout. Ale to Jane nijak zvlášť neřešila. Vztek z ní mírně opadl, když ho spatřila, jak šaškuje s kousavými bonbóny, které držel v ruce. Protočila oči a z kabelky vytáhla papírové kapesníky, jeden mu vrazila do ruky a tudíž i nenápadně vyměnila za pytlíček s bonbony. „Vyplivni to.“ Doporučila mu sladce. Počkala, až to udělá a veškeré protesty mírně ignorovala.
Nechtěla se chovat násilnicky. Ona? Vůbec ne. Jenže z nějakého důvodu chytila za košili (on má oblek? Probůh proč?) a přitáhla si ho mírně blíž, což teď nebyl problém, protože byl ještě chvilku mimo. „A protože jsem ti pomohla, půjdeš se mnou. Podívat se na to co jsi způsobil.“ Prohlásila zlověstně jemně a upřeně ho sledovala. Mohla se spolehnout na jeho přirozenou zvědavost, ale... Ne tohle mu neodpustí. „A jestli budeš protestovat…“ Zúžila oči. „tak ti tohle“ zamávala sáčkem „nasypu do krku.“ Dodala ještě tišeji, ale natolik aby si byla jistá, že ji slyšel. Pak ho pustila. Koneckonců byl to pořád hráč famfpálu. Jistojistě by se jí za chvíli vytrhl a to by nepůsobilo dobře.

MH: Dájo, přepadovka... snad nevadí?

_________________

(Stieg Larsson)

Když Médea Eirlys potvrdila, že nemá v úmyslu strávit celou cestu neúčelným tlacháním, dívka pouze přikývla a zvlnila rty do spokojeného úsměvu. Jen malého, nic se přece nemá zase přehánět, i když Médea byla jednou z těch osob, ke kterým měla Eirlys asi nejblíže, když to hodně přeženeme. „Díky,“ opáčila Ei pak na povolení, že klidně může Leonarda pustit ven. Hned vzápětí tedy tak učinila. Maguárovi jako by se zprvu z přepravky ani nechtělo, ale nakonec přeci jen vytlapkal. Na chvíli se posadil na sedačce a věnoval Médee dlouhý pronikavý pohled, kterým jako by ji hodnotil, jestli by snad neměl paničce naznačit, že ji tu nechce, ale nakonec zřejmě shledal dívku uspokojující, poněvadž po chvilce přešel k Eirlys a stočil se jí na klíně. „Já jsem doma nikdy moc zvířat neměla, maximálně nějakou tu rodinnou sovu nebo zatoulanou kočku. A s Leonardem to nebylo zrovna nejlehčí, protože bydlíme na kraji mudlovské oblasti, takže byly trochu problémy s povolením, ale naštěstí se to podařilo. S obyčejnou kočkou jsem se nechtěla moc spokojit, protože co jsem měla možnost poznat, maguáři jsou tisíckrát lepší,“ broukla Eirlys, zatímco svého mazlíčka podrbala za těmi velkými ušisky. Trochu nezvykle se rozpovídala, ale co se mazlíčků týkalo, tam takové zábrany neměla. Ona spíš jen nerada mluvila hlavně o sobě. Zadívala se, jak druhá dívka pouští výra, aby se proletěl, a nepatrně se ušklíbla, když viděla, že to na nástupišti hlavně u těch mladších vyvolalo údiv. „Hmm… poslední cesta,“ zamumlala Eirlys, zatímco se stále dívala z okna. Nicméně jakmile do vlaku nastoupili i poslední opozdilci a posléze se celý vlak dal pomalu do pohybu, směřovala svůj pohled znovu na Médeu. „Ani nevím. Nějak moc nostalgicky to na mě nepůsobí. Jen je to takové zvláštní. Ty už se těšíš, až z Bradavic odejdeš, nebo bys je nejradši neopouštěla?“

_________________

| +