Jak jsem tak hledala mezi studentíky, hromadícími se na nástupišti někoho, kdo by potřeboval nějakým způsobem pomoci a zároveň jsem si připadala dokonale neschopně a trapně, pohled mi padl na jednu z mála osob, v jejíž přítomnosti se ze mě nestával naprostý uzlíček nervů a koktání - September McTreeovou. Když jsem zjistila, že dokonce míří ke mně, vlastně mě to potěšilo. Ostatně, my dvě jsme si byly v mnohém podobné a tak nikdy nehrozilo, že by se druhá na tu první zlobila třeba pro nedostatek hovoru. Tember byla takový ten uklidňující element, chápejte. A doufala jsem, že i kamarádka... tedy do doby, než na to přijde papá. Ten by se mi totiž takovéhle známosti kvůli původu pokusil rozmluvit. No paráda, jasně že ten odznak září jak výstražný znamení na mudlovský železnici, povzdechla jsem si v duchu, když September na tu malou mršku upozornila svojí otázkou. Ale za zlé jsem jí to neměla, vždyť co by za to někteří studenti dali, aby byli vybraní! "Ahoj," pousmála jsem se na ni naopak s upřímnou úlevou v hlase, že to byla ona, kdo na mě promluvil jako první, "Merlinžel jsem. Vůbec nevím, jak jsem mohla kohokoliv na ten post napadnout," přiznala jsem, a znělo to přesně tak, jako bych říkala, že jsem na prefektku moc blbá, neprůbojná a slabá. Což jsem, přiznejme si, stoprocentně byla. "Předpokládám, že z tebe letos udělali primusku," řekla jsem dle mého názoru cosi naprosto evidentního, připravená gratulovat v případě potřeby. "Umm... a... ty bys mi třeba neporadila?" zeptala jsem se trochu stydlivě. Upřímně řečeno, nikdy jsem nečekala, že bych snad byla bývala zvolená za prefektku, takže jsem o povinnostech a možnostech měla jen to nejmenší ponětí. Navíc jakožto tiché a neškodné stvoření jsem s nimi neměla zkušenosti ani z druhé strany. Následně jsem málem vyskočila, poněvadž poklepání na rameno jsem vážně nečekala. Naštěstí jsem se ale ovládla a jen jsem se na příchozí s poněkud poplašeným výrazem ve tváři otočila. Jednalo se o rok mladší Zmijozelku, tuším Butlerovou, která byla očividně také letos zvolena za prefektku. Pokud jsem se nemýlila, byla to ta dívka, která neuvěřitelným způsobem excelovala v lektvarech. Nebo něco podobného jsem o ní minimálně slyšela. "Nejsi sama," přiznala jsem, "Taky by se mi spíš hodily nějaké rady," a povzdechnutí, načež jsem čekala, zda se Tember uvolí pomoci, nebo se tím budu já a nyní už i slečna Butlerová prokousat sama.

_________________

Lehce zaskočeně podala paní Cooperové ruku. "Taky vás ráda poznávám." V tu chvíli přemýšlela, jestli neudělala chybu sem chodit, vypadalo to, že paní Cooperová by si ji totiž nejradši vzala domů a vystavila na poličku. Těkla pohledem k Mattovi, který vypadal že by nejradši co nejrychleji zmizel. Což ona taky. Matta našla, klidně už se mohla vydat do vlaku. "Jo, jsem," přikývla. "Snad tam budu i letos," usmála se. Jestli tam nebude, půjde se zahrabat do Zapovězeného lesa, někam pěkně hluboko, aby jí už nikdo nikdy nenašel. "Talentovaná?" zeptala se přiblble. "Ne," zrudla. Talentovaní tam jsou všichni v týmech. "Matt je lepší." Na nic jiného se nezmohla. Minule to byl jeho táta, dneska jeho máma... příště by s těmihle řečmi mohla přijít třeba teta nebo babička, pak už by to Tess asi fakt nedala.
Možná bude lepší příště počkat, až on najde jí. U jejích rodiči tohle nehrozilo, protože o Mattovi skoro nic nevěděli, ona všechno vykvákala bratrovi. Kdyby tohle udělali její rodiče, asi by to nedala.
Vypadalo to, že se Matt rozhodl, že dál už své rodiče a jejich řeči snášet nebude a hodlal odejít. "Jo, pardon, musíme za Arsenem. Nashle!" rychle se s Cooperovými rozloučila a za Mattem se proplétala mezi lidmi. Sundala si koště z ramene, protože nejednoho člověka s ním trefila, jak se proplétala mezi lidmi a vysloužila si za to nejedno okřiknutí.
"Vážně hledáme Arsena?" zeptala se po cestě. Ona sama Arsena dneska ještě neviděla. "Nebo to byla jen výmluva na opuštění rodičů? Nebo oboje?" Samozřejmě si všimla, že míří směrem k jednomu z vagonů, ale co když je Arsen uvnitř, že?

_________________

Moc dobře jsem slyšel, jak Tamsin vyjekla – asi jsem ji, chudáka, vyděsil, to mi ale nebránilo v tom, abych si z ní kvůli tomu začal utahovat. „Copak, Tam-Tam, snad se mě nebojíš?“ zahýbal jsem vesele obočím a blýsknul zuby v širokém úsměvu. Myslel jsem to ale dobře. Tamsin jsem měl moc rád, a svědomí by mi nedovolilo na ni být protivný.
Jestli jsem věděl, jak se lekla? No, nějaká matná představa tu byla, děkuju pěkně. Obejmul jsem světlovlásku se smíchem zpátky. „K vašim službám, madam, šoky snadno a rychle,“ zubil jsem se vesele. Na tohle bych si měl udělat reklamní ceduli a dokonce bych na tom mohl těžce vydělávat.
Soucitně jsem zakýval hlavou. „To chápu. Útočící vlasy nejsou vůbec žádná sranda, mluvím z vlastní zkušenosti.“ Moje bývalé kudrny – odpočívejte v pokoji – nebyly zas tak daleko od samostatného organismu, a já se popravdě taky občas trochu bál, zda mě nepozřou ve spánku.
Když však došlo na plaveckou čepici, nechápavě jsem se zamračil. Proč by někdo chtěl lézt v čepici do vody? Nebo to je jenom nějaká přezdívka pro věc, která je na něco úplně jiného? „Co je to plavecká čepice?“ tázal jsem se s podezíravě nakrčeným obočím, jelikož mi zatím smysl sousloví zcela ucházel. Věčné trable kouzelnického dítěte.
Ani já jsem neušel Tamsininu ostřížímu zraku, který na sebe toho rána nechával milostivě čekat. „Neusnul. Jen jsem nesl čaj a nezaklepal na dveře,“ pokrčil jsem s rozpustilým úsměvem rameny, „mamka zrovna zkoušela rovnací kouzlo a odnesl jsem to já.“ V očích mi zasvítilo. „Takže mi to slušííí?“ utahoval jsem si z Tam-Tam nemilosrdně a šklebil se u toho jako had.
Tamsin se očividně moc nelíbila celá ta záležitost s pocucháním vlasů. Vůbec jsem nechápal, co mají všechny holky proti tomu, aby jim někdo rozcuchal hřívu – mají snad vlasy ze zlata? Pojištěné u Gringottů na částku, za kterou by si mohly koupit TARDIS? Poslední dobou jsem měl dojem, že holkám rozumím stále míň a míň. „Moc se nemrač, Christensenová, zůstane ti to,“ ušklíbnul jsem se a šťouchnul Tamsin ukazováčkem do čela, kde se jí začala dělat nespokojená vráska. „Co pak budeme dělat s mrzimorčetem, které působí defaultně naštvaně?“
Nad další otázkou mi nezbylo, než záporně zavrtět hlavou. „Budeš se divit, ale nic moc. Kromě toho mistrovství teda, ale tam jsi byla taky.“ Po obličeji mi ale zase přelétl úsměv, když Tamsin načala celou záležitost s nemocí. „Hej, měl jsem rýmu!“ zašklebil jsem se vesele a šťouchnul kamarádku loktem do žeber. „Dobrý nápad. Podívej, kolik jich všech je – jak much. Můžeme doufat, že ještě nezabrali všechna místa.“


S nadšením jsem skočil na volné sedadlo u okna. Kufry už byly naložené, jakož i Finnegan, který načuřeně koukal ze své klece, a Kometa, kterou jsem skutečně celou dobu nepustil z ruky, a teď se opírala o zeď vedle mě. „Tak co, jak se těšíš na famfrpál? Nakopeme jim letos zadky, když s námi minulý rok tak vyhoupali?“ optal jsem se Tam, zatímco jsem se v sedadle uvelebil přesně tak, jak by se v něm nikdo uvelebovat neměl – nohy přehozené přes postranní opěrku, hlavu opřenou o sklo okna, v podstatě jsem byl přehozený přes dvě standardní místa.

_________________

Charlie se začínal nudit. Pozorování všech těch lidí kolem ho omrzelo poměrně rychle, a nic zábavnějšího se tu dělat nedalo. Knihy měl zahrabané někde v kufru, takže ani číst si nemohl. Možná, že kdyby aspoň chodil z místa na místo, neměl by nutkání okusovat si prsty nudou, ale nechtěl riskovat, že by ho kvůli tomu Dorka přehlédla, a tak zůstal postávat na místě jako solný sloup.
Naštěstí na sebe ale Dorka nedala dlouho čekat, takže když se k němu poměrně nadšeně přihnala, zadíval se na ní a rty se mu okamžitě zvlnily do úsměvu. „Ahoj, Addy!“ pozdravil jí, očividně rád, že ji zase vidí. „Jasně, že čekám na tebe,“ odsouhlasil jí to s přikývnutím. „Domluvili jsme se přece, že pojedem spolu, ne? Já svoje sliby dodržuju.“ Charlie zamrkal, uculil se a sklouznul po Addy pohledem. „Moc pěkný šaty, mimochodem,“ brouknul, aniž by ho napadlo, že to vyznívá jako kompliment. Řekl prostě to, co si skutečně myslel – ty šaty se mu moc líbily. A Dorce moc slušely, ale to Charlie raději nechal ve formě svých myšlenek a nahlas to neříkal. Takovou odvahu neměl. A bůhví, jak by si to Addy vyložila. Třeba by mu dala facku za to, že jí moc okukuje.
„Tak… půjdeme najít nějaký kupé?“ prohodil po chvíli a ohlédl se k vlaku, kde se místa pomalu začala zaplňovat. Charlie totiž netoužil po jízdě v plném kupéčku s uřvanými děcky. Hlavně potřeboval vybojovat místo u okýnka, aby nedopadl jako posledně. Před Addy se ztrapňovat nehodlal.

_________________

Lee se zatvářil nevěřícně, protože si byl dobře vědom toho, že ho Sus trápí a trápí ho ráda. On ji taky rád popichoval a utahoval si z ní, ne? Ale ani jeden z nich to nemyslel špatně. Tím prohlášením, že možná má taštičky a možná i něco navíc, vzbudila Susan v Liamovi zvědavost. Povytáhl obočí a zkoumavě se na ni zadíval, jako by se jí snažil přečíst myšlenky a zjistit, co tím myslela. Když pak Susie vylovila pytlík s ovocnými taštičkami, rozzářily se mu oči jako dítěti u vánočního stromku. „Díky, Sus, jsi boží,“ zahlásil, vylovil jednu taštičku a hned se do ní zakousl, nehledě na to, že jedl poměrně nedávno. A poměrně hodně. „A co je ten bonus?“ zahuhlal po chvíli zvědavě, protože to nedokázal pustit z hlavy.
Ve chvíli, kdy se Susan začala červenat, se Lee široce zazubil a v očích mu přeskočily další jiskřičky. „Ale já to tak myslel,“ mrknul na ní, protože to, co řekl – že je moc fajn okrasa – myslel naprosto vážně. „Nepřijdeš! Vždyť to ani nemohlo bolet,“ pronesl přesvědčeně, ale zařekl se, že už jí cvrnkáním do nosu trápit nebude, aby její nosík třeba neztratil na kráse. To by byla fakt škoda.
„Ty a zklamat Bellovu důvěru?“ Lee nevěřícně zakroutil hlavou. „Tak to si nedokážu představit. To by se ti nepovedlo, ani kdyby ses o to snažila. Ty se na prefektku fakt hodíš, Sus, budeš určitě skvělá,“ pronesl s povzbudivým úsměvem. Liam o svých slovech vůbec nepochyboval – věděl, že je Susan pravá mrzimorská, a že se s nově nabytými povinnostmi a pravomocemi snadno popere. Rozhodně s daleko větší lehkostí, než on sám. Zrozpačitěl, když se pozornost pro změnu obrátila k jeho prefektskému odznaku. Věnoval Sus trošku nejistý úsměv, protože si pořád nebyl jistý tím, že na prefektování má. „Díky. Já myslel, že se mi to jenom zdá, ale zřejmě ne,“ přiznal a pokrčil rameny. Uculil se jako sluníčko, když mu Sus oplatila ten polibek, a s lehce připitomělým výrazem ve tváři se na ní zadíval. Její slova ho zahřála u srdce, ale stejně o sobě pořád trošku pochyboval. Nesnesl by totiž, kdyby selhal. „No, já nevím, Sus. Podle mě by se v Nebelvíru dali najít i lepší adepti, než jsem já,“ pronesl a nepatrně se ušklíbl. Dlouho mu to ale nevydrželo, protože Sus ho nutila usmívat se, ačkoliv se o to ani nesnažila.
Nemohl se nezasmát, když Susan začala s tím „pane prefekte“, a bez váhání přikývl. „Moc rád bych vám dělal společnost, slečno prefektko,“ pronesl a věnoval jí úsměv a mrknutí. „Tak pojďte, má drahá, než nám to kupé někdo obsadí,“ popostrčil vzápětí Mrzimorku k vlaku a v očích se mu zablýsklo. „Ty, Sus, víš, kdo další je prefekt? Vůbec nemám tucha a docela by mě zajímalo, kdo další dostal ten cejch,“ prohodil tázavě, když se vyhoupli do vagonu, a nacpal svoje zavazadla do jejich kupéčka.

_________________

Není nadšený, že tu je? To ona taky ne a nedává to najevo. I když, možná, že tu je ráda. Tedy: ve vlaku, ve vlastním kupé ráda je. To, že tu je kvůli prefektuře, to už se ji tolik nelíbí. Ale třeba se jí prefektování zalíbí.
Uchechtla se. "Nadšení není nic pro tebe? Pak jsi tu správně - nadšenívzdorné kupé. Odolné i proti nejmenšímu náznaku nadšení."
Začala se prohrabávat kabelkou. Nezjistilné zvětšovací kouzlo bylo výhodou i prokletím zároveň. Sice se tam nacpalo spoustu věcí, ale pak jte nemohli nic najít. Konečně to našla. Polštář. Vytáhla ho, položila ho na stěnu u okna, opřela se o něj a natáhla si nohy na sedačku. Emerymu to snad vadit nebude. Ona rada cestovala pohodlně, i kdyby si o ní ostatní mysleli, ze je divná. Pohodlnost nade vše.
Takže Emery taky nevěděl, kdo to společně s ním schytal. "Já to taky nevím, ale, přísahám Bohu, jestlito bude Thorne, tak brzy bude jeden z nebelvírských prefektů mrtvý. A já to nebudu." Ne, že by Aidana neměla ráda. Měla ho ráda, ale mít za spolu prefekta lamu, která se všechny prváky snaží přemluvit k šermu? Díky, ne. Radši bude prefetkou sama než s Thornem. Ono to sice vyjde na stejnou, ale bez Aidana bylo jistější její psychické zdraví.
"No jo," bouchla hlavou o polštář. "Já zapomněla, ze to Brumbál vyhlašuje." Tak nejenže se jí Brumbál s Baneovou rozhodli zlynčovat, ještě k tomu to bude veřejné lynčování. Tak jo, myslím, že jsem měla zůstat doma. Bezmocně se opřela o polštář a zavřela oči. Třeba se ji to jen zdálo.
Tak jo, v nejnovějším světle vypadala interakce s dětmi jako brnkačka. V jednu chvíli při zařazováni na ni bude zírat celá škola. Super.

_________________

Sven se na nástupišti 9 a ¾ pochopitelně objevil s celou bandou O’Malleyů, kteří byli jednou z těch početnějších neustále hašteřících skupinek, jež nešlo přehlédnout. Jako asi jediný neměl z odjezdu do Bradavic zase takovou radost – sice se mu tam během posledního roku docela zalíbilo a zvykl si, že nemůže kvůli každé prkotině běhat za rodiči, ale doma bylo doma a na domov prostě nic nemělo, ani Bradavice. Havránek prostě ještě nedokázal změnit názor.
K hrudi si jako obvykle tiskl plyšového soba Růžu, a krčil se za staršími sourozenci, aby nebyl příliš na očích. A taky je používal jako živý štít proti davům lidí tlačícím se všude kolem. Svůj kufr nechal na starost ostatním, ať se s ním poperou a naloží ho do vlaku, protože on zase tolik svalů neměl, aby se s ním mohl tahat. Vlastně neměl svaly žádné. A ten kufr vážil snad tunu, vzhledem k tomu, kolik knih do něj Sven nacpal.
Na nástupišti se nakonec rozloučil s rodiči, přičemž statečně zadržel slzičky, které se mu draly do očí. Už je přece velký kluk, nebude kvůli tomu fňukat. S rodiči si přece bude psát, takže bude všechno v pořádku. A o Vánocích se uvidí. Nejede na smrt, snad. Poté společně se sourozenci zamířil k vlaku. Nějak se ale zamotal do jiné skupinky lidí, načež s hrůzou zjistil, že je úplně jinde, než být chtěl, a že lidi kolem sebe vůbec nezná. Nasucho polkl a zbledl. Z vagonu už ale prchat nechtěl, protože stejně neměl na výběr a musel postupovat uličkou dál – tlačili se sem další studenti. Nebylo cesty zpět.
Proto Sven uhnul do nejbližšího jakž takž volného kupé (C4), kde byli dva kluci, zřejmě o něco starší, než on sám. „A-ahoj,“ pípnul stydlivě a přelétl je pohledem. „Mohl bych se posadit k vám? Venku je hrozná tlačenice,“ zamumlal prosebně, avšak zůstal stát rozpačitě u dveří, dokud mu alespoň jeden z nich nepotvrdil, že zůstat může a že jim jeho společnost vadit nebude. Teprve pak se usadil vedle Andrewa a přitiskl k sobě plyšáka.

_________________

<<<

Odjezd Gweeny do Bradavic byl velice chaotický. Ráno na Jelení vrch přiletěla sova, která Patricka naléhavě volala na ministerstvo, takže z v krbu i s Letaxem zmizel dřív než ostatní. Babička Jane záhadně onemocněla na konci prázdnin, a i když to nebylo nic těžkého, řekla, že do Londýna v tomhle stavu nepůjde. Když se Gwen s tatínkem pomocí krbu dopravili do Děravého kotle, rychle se hnali na nádraží King´s Cross. Když se McGrathovi i s příslušnými zavazadly dostali na nádraží 9 a 3/4, zničehonic se po jejich boku objevil Patrick. Byl na cestě z ministerstva na Shetlandy, kde se vyskytl nějaký problém.
"Vidíte někde Kath?" zeptala se Gwee zamračeně a přelétla pohledem celé nádraží, tak, jak mohla - jelikož ji drtivá většina davu převyšovala, viděla prd. Tázavě proto šťouchla do Patricka.
"Já ne," hájil se její bratr. Otřel si pot z čela a trochu těkavé se ještě jednou rozhlédl. Od té doby, co pracoval na Ministerstvu, to nebyl ten její Patrick. Byl moc dospělý.
"Určitě se najdete," ujistil dceru Calvin McGrath. "Máš všechno? Koště, hůlku, učebnice? Kdyby ne, pošli sovu, pošleme ti to," instruoval Gwee moudře. Jasně že měla koště, to by nemohla nechat doma! Gwen věnovala otci skeptický pohled a důrazně ukázala na kapsu, ze které jí trčela hůlka. Stihla ji za rok i poškrábat.
"Mám všechno, neboj tati." Poté McGrathovi společnými silami vytlačili zavazadla do volného kupé v jednom ze zadních vagonů. Gweeny tam už zůstala. "Mějte se dobře. A hlídejte zvířata, tati. A babičku, brácha. Na Vánoce možná přijedu," dodala. Nebylo to tak srdceryvné loučení jako loni.. Bradavice byli pro Gwen stejně domov jako Jelení vrch nebo maminčina farma. Co, až jednou bude muset odejít?
"Tak jim to nandej, prcku," rozcuchal jí vlasy Patrick, ale i on i nakonec objal. Jako jediný z rodiny chodil do Nebelvíru. Gweeny ho na oplátku šťouchla do břicha, vzájemně se zasmáli a její bratr zmizel ven. "Budeš mi psát, že ano?" zeptal se jí s povytaženým obočím tatínek. Vážně přikývla.
"Vydržíš to tam s babičkou a Patem sám, že jo?" ujistila se na oplátku Gweeny.
A pak už byla v kupé D2 sama.

Mimo herně:
Kdo chcete, přijďte, ale jedno místo je rezervé pro Kathušku :3

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Daník nebyl ve svém osamění v kupé ponechán moc dlouho. Trochu ostýchavě dovnitř vešel docela sympaticky vypadající hnědovlasý kluk s jeho asi tatínkem, který mu ustájil kufr. Příchozí se posadil na sedadlo naproti Sherwoodovi, tisknouc na klín jakousi přepravku.
"Ahoj," pozdravil ho Daník. Tak nějak neutrálně - ani plačtivě, protože své rodiče neuvidí tak dlouho, a ani nadšeně, protože důvod vepředu. "Nečekám, prosím, klidně zůstaň," vzpamatoval se pak ke svému slušnému chování a přátelsky se na příchozího usmál. "Těší mě, já jsem Daniel Sherwood," napřáhl k němu ruku, aby si potřásli. "A toto je Sherry," poukázal poté na koťátko, které vyprostil z přepravky, a které se mu bázlivě choulilo v klíně vedle flétny. Jeho hra ostatně musela být ve vagonu docela slyšet, protože se ve dveřích kupé objevil další kluk. Oba dva mohli být zhruba jeho věku. Ten příchozí měl ale modré vlasy, což Daníka zarazilo mnohem víc než jeho velmi otevřený přístup.
"Ahoj," opětoval mu pozdrav. Modrovlasý si sedl na druhé volné místo naproti němu. Hodlal však na nové spolužáky působit jako dobře vychovaný mladý muž, přesně jak ho maminka vychovala. Navíc, ten s modrýmu vlasy ho dost zaujal. "Jistě, klidně se posaď," přivítal ho poté v jeho dosavadním království. No, už nebylo tak docela jeho. A jak bylo jeho zvykem, nesoudil hned žádného z chlapců, kteří za ním přišli. "Děkuji," obdařil Olafa zářivým úsměvem. Poté se ale trochu zamračil. "Živějšího? Záleží na tom, jaká je tvá představa," podotkl potom. Naučil se sice pár melodií od Beatles, ale vždycky tíhnul spíš k lidovým skladbám nebo ke klasikům. "Těší mě, já jsem Daniel Sherwood," představil se znovu a natáhnul se dopředu, aby si s Olafem podal ruku. Takže taky jel poprvé do Bradavic!
"Ano, jedu poprvé," souhlasil. "Jakto, že máš modré vlasy, Olafe?" zeptal se Daník naprosto otevřeně. Jenže to do kupé přišel další chlapec, takže se celé vlastně zaplnilo. Sherry se při pohledu na příchozího bázlivě snažila schovat Daníkovi pod košili. Asi měla čich na dobré lidi. Příchozí se Daníkovi vůbec nezamlouval. Ani se nepředstavil, nepozdravil, nepožádal, jestli si k nim může sednout, a prostě si sedl. To se příčilo všemu, co Daniela doma učili o etiketě. Ale taky na něj nemohl řvát, byl to Daník.
"Ahoj," pozdravil ho, trochu prkenně. "Bylo by slušností pozdravit a představit se. Já jsem Daniel Sherwood," dodal potom, a natáhl k němu ruku. To bylo totiž naprosto normální slušné gesto, ne?

_________________

„No to je teda pěkný. Málem jsi mi přivedl infarkt a ještě si ze mě utahuješ. Pěkně jsi mě zklamal, kamaráde,“ zakňourala, načež si setřela imaginární slzičky z očí a ztrápeně si povzdechla. To její divadýlko by možná bylo i přesvědčivé, kdyby jí v očích nehrály pobavené jiskřičky. „A rozhodně se tě nebojím, aby bylo jasno. Jenom jsem se lekla. Schválně, co bys dělal ty, kdybych k tobě zezadu přiběhla a zničehonic tě chytla za pas, hmm?“ ohradila se s významně povytaženým obočím a vesele se zašklebila. „Pro dnešek mi to teda s šoky stačilo, ale díky,“ zahlaholila ještě pobaveně ke svému kamarádovi a nepatrně zakroutila hlavou.
„Aspoň někdo chápe, jak se cítím,“ zkonstatovala potom na téma vlasy, hraně srdceryvně si povzdychla a pohlédla na Casse tím způsobem, aby mu dala najevo, že si váží jeho soucitu – i když byl maličko zbytečný, protože na ni nic nezaútočilo. Jen prostě poslední dobou ráda všechno kolem sebe hrozně dramatizovala. A upřímně řečeno, malinko ji to děsilo, protože to nikdy předtím nedělala. Nebo o tom minimálně neměla nejmenší tušení.
„Ty nevíš co je to-? No jo, ty vlastně nejseš od mudlů. Promiň, občas na tohleto úplně zapomenu,“ broukla s omluvným úsměvem, přičemž přemýšlela nad tím, jak mu normálně vysvětlit, co je to ta plavecká čepice. „Je to vlastně normální čepice, akorát je z jiného materiálu. Z latexu, myslím. Brání vlasům, aby ti při plavání lezly do očí, a taky nějak chrání vlasy a uši před účinky té vody v bazénu. Většina lidí v té čepici vypadá hrozně směšně, tuplem, když se jmenují Tamsin Christensenová. Nechceš to vidět, věř mi,“ vysvětlila Cassidymu, pokrčila rameny a na konci si neodpustila nespokojené obrácení očí v sloup. Plavecké čepice byly podle jejího skromného názoru zhouba celé plavecké komunity a nejradši by je zakázala vůbec někde skladovat. Prostě děs, hrůza, opět.
Cassovo vyprávění o tom, jak vlastně došlo k narovnání jeho vlasů, nevěřícně vykulila oči a vesele se zazubila. „Hele, víš, co bych nechtěla?“ broukla se škodolibým zazubením. „To si piš, že ti to sluší. Seš kočka, Cassí, větší než jindy,“ ujistila Casse medovým hlasem, andělsky se uculila a laškovně na něj zamrkala, ačkoli hned na to se jí na tvář opět vloudil pobavený úsměv.
„Já se nemračím. Nikdy se nemračím. Jenom prostě od tohohle léta nesnáším, když mi někdo sahá na vlasy,“ ohradila se věcně a zamračeně zavrtěla hlavou. „Co já vím, co se mnou uděláte. Klidně mě upalte na hranici, pokud vám to udělá dobře. I když bych to zase tolik nehrotila. Asi by to pálilo,“ usoudila bystře a malinko se ušklíbla.
Následně chápavě přikývla a už podruhé nevěřícně vyklenula obočí vzhůru. „Rýmu? U Merlina, se divím, žes to přežil. Respekt,“ rýpla si, načež rádoby uznale poplácala Cassidyho po rameni. „Hej!“ pískla s úsměvem, když ji posléze šťouchl do žeber, a s chutí mu to oplatila. Navíc moc dobře věděla, že je Cass zrovna na žebrech dost lechtivý, a to jí dělalo škodolibou radost snad ještě víc.

B5
Cass|Tam-Tam

Tamí bylo upřímně šumák, kde bude sedět, a tak za Cassem poslušně odklusala do vagonu B a zapadla do prvního volného kupé, na které narazili. Hned na to si kecla na sedadlo naproti zrzkovi, po jeho vzoru si opřela koště o zeď a bezděky vyhlédla ven z okýnka. Chvíli zamyšleným pohledem provrtávala ten děsivý dav venku, ale jakmile spolužák zmínil famfrpál, světlovláska sebou trhla, jako kdyby dostala ránu elektrickým proudem, a uličnicky se jí blýsklo v očích. „Jak? Hodně, letos to bude boží, cítím to v kostech. A samozřejmě, že jim nakopeme zadky, musíme! Letos ty zmije s Nimbusy přetrhnem jak…jak hady.“

_________________

| +