Lee se uculil jako měsíček na hnoji, když se k němu Susan otočila čelem, takže měl konečně lepší výhled. „Jak možná?“ opáčil, avšak zatvářil se pobaveně a v očích mu zaskotačily jiskřičky. „Ty mě trápíš, Susie,“ obvinil jí, stále však s úsměvem ve tváři. V její blízkosti se nemohl neusmívat, Susan byla jako sluníčko, co prozařovalo jinak docela pochmurný den. A navíc ho to jejich vzájemné popichování bavilo. Když mu Sus pochválila čepici, Lee se trochu začervenal, jelikož si osvíceně uvědomil, že musí vypadat jako idiot. „Díky,“ zamumlal a pobaveně se uculil.
„Hmm, moc fajn okrasa, fakt,“ vyžbleptnul bez rozmyslu, jakmile mu Mrzimorka sdělila, že tu postává jen tak pro okrasu. Docela jí to šlo, to musel Lee uznat. Jen by jí tu nemuseli okukovat ostatní. Natáhl ruku a rozverně Sus cvrnknul do nosíku, ale jen jemně, aby jí to nebolelo a ten hezký nosánek jí třeba neupadl. To by totiž byla ohromná škoda. Zatvářil se napjatě, když čekal na odhalení toho tajemství, proč Susan postává u vagonu věnovaného prefektům, a když se vytasila s tím nablýskaným odznakem, málem ho kleplo. Překvapeně vykuli oči a zůstal na odznak bez mrknutí oka zírat. Vůbec ale netušil, proč ho to tolik překvapuje – Sus se na prefektku hodila, rozhodně daleko víc, než on. On byl určitě mnohem překvapivější volba. „Ty jsi prefektka?“ vypadlo z něj, čímž opět prokázal, že mu to dneska velmi pálí. „Páni. Gratulace, Susie,“ uculil se, jakmile se vzpamatoval z toho největšího šoku, a využil té chvilky k tomu, aby se rychle naklonil a aspoň letmo Susan políbil, protože si to dle jeho mínění zasloužila.
Když mu ovšem Mrzimorka oplatila otázku, zrozpačitěl. Zhoupl se z nohy na nohu, pokrčil rameny a přelétl pohledem nástupiště hemžící se lidmi. „Colin je někde s Triss, ještě je to cicmání neomrzelo,“ zabrblal a ušklíbl se. „A prefekt není, pokud vím. To by mi určitě přiběhl říct,“ zamumlal, pohledem se vrátil k Sus a odmlčel se. Bůhví proč si připadal docela trapně, kvůli tomu odznaku. Nikdo by totiž určitě neřekl, že ho dostane zrovna on. Neuvědomoval si, že není zase tak špatný adept – s tím, jak se stavěl za slabší a pokoušel se pomáhat všem, kdo to potřebovali. „Já, nó… Já tě tu tak jako viděl, tak jsem si řek, že sem jako tak nějak zajdu,“ začal se motat do vlastních slov, ale pak se odmlčel a zakroutil hlavou. Místo dalšího blekotání nesmyslů vylovil z kapsy prefektský odznak a ukázal ho Sus. „Myslím, že se Brumbál musel definitivně zbláznit. A naše kolejní taky.“

_________________

D3

Našla si kupé, které vypadalo prázdně. Sedla si k oknu a koukala z okna na místo kde stál její otec. Mával jí pořád ji mával, přišlo ji to až trapné.
Předtím, ale měli problémy s tím kam nacpat kufr, musela jim pomoct starší čarodějka, docela milá dáma. Přišlo ji usměvné když si vzpomněla jak hledali nástupiště asi 30 minut a pak se hrnuli do vlaku, aby ho stihla. Otec mával, když se vlak rozjel.

***

Zamyslela se zda má v batohu všechno. Její mudlovský baťůžek ležel nad ní. Otevřela si rychle knihu a začetla se do ní. Jakýsi román pro dívky od 9. let. Jistě Marion už byla starší, ale bavilo jí to. Otočila stránku. Budu doufat, že si sem někdo sedne. zamyšleně koukla na dveře, které byly zavřené. Bože, ani nevím, kdy vystupujeme a kdy na sebe mám navléct oblečení. v myšlenkách najednou vyskočily otazníky. Otočila pohled na dveře. "V nejhorším budu zase za blbce." zamumlala pro sebe a zalovila v batohu, který tak, tak držel nahoře. Obsah batohu se Marion vysypal na hlavu ve chvíli, kdy uvolnila špunt, v podobě knihy - Bradavické dějiny. Vše co měla v batohu se najednou válelo na podlaze. "A jeje." začala lovit knihy a nějaké ty hračky pod sedadly. Konečně našla posledního plyšáka a cpala ho do batohu. V duchu se modlila aby to nikdo neviděl. Bez plyšáků by bez rodičů dlouho nevydržela, už teď ji chyběla sestřička. Rychle zapnula batoh a dala si ho pod nohy. Vytáhla na klín Bradavické dějiny a začala si číst.

Addy se brzy odtrhla od rodinné výpravy, která měla za úkol dopravit mladší ze sester Greyburnových k vlaku a následně do vlaku, protože kdyby zůstala postávat na peróně, asi by se toho moc nenaučila. Jenže Dorka hledala vlastní spolucestující, protože si byla jistá, že si její mladší sestra někoho na povídání mezi prváčky brzy najde. Ona hledala Charlieho. Sice v davu zahlédla povědomé siluety Triss a Colina, ale vypadali, že nevnímají svoje okolí, takže se jen opovržlivě ušklíbla (a zároveň v duchu závistivě vzdychla) a začala hledat svého spolucestujícího. Tedy pokud jí držel místo. Převlíkat do uniformy se hodlala až ve vlaku, aniž by ji nějak rozrušovalo, že se v kupé bude vyskytovat někdo mužského pohlaví, takže se jí okolo těla vlnily rozevláté květované šaty, přes které měla přehozené pletené tmavě červené pončo. A vlasy se pokusila stáhnout do tlustého culíku, i když se to dalo označit opravdu spíš jen za pokus.
„Charlie! Čau!“ Zahulákala přes hlavy prváčků, když si kamaráda konečně všimla a přihnala se za ním zřejmě až moc rychle a moc rozzářeně, protože hned vzápětí lehce zčervenala a začala si připadat jako idiot pro změnu ona. „Čekáš na mě?“ Broukla, aby se náhodou nespletla v úsudku.

_________________

Matt dál hledal v davu Arsena, což ho neomezovalo v tom, aby se rozhlížel i po Tess, která ho ale nakonec překvapila, když se mu vynořila za zády. Mattův obličej se v tu chvíli rozzářil úsměvem, ale když si chlapec uvědomil, že tu s nimi stojí i jeho pitomě se culící rodiče, zrudl a zatvářil se, že je děsně nad věcí. „Čau, Tess,“ pozdravil kamarádku a potlačil chuť otci dupnout na nohu, aby se přestal tvářit jako kočka, co právě slízla smetanu. „Ahoj, Tess, moc ráda tě konečně poznávám!“ vložila se mu do plánu co nejrychleji s Tess zmizet matka a natáhla ke slečně ruku, zatímco se zářivě usmívala. „Matt o tobě vždycky tak hezky mluví, už jsem se skoro bála, že tě nikdy nepoznám osobně. Takže ty jsi s Mattem v tom famfrpálovém týmu? Prý jsi strašně talentovaná,“ pokračovala paní Cooperová i přes Mattovy němé protesty, které po chvilce přestaly být němé, protože by se do rozhovoru mohl vmísit ještě otec a Matt by se musel propadnout do země. Místo toho popadl Tess za ruku, aniž by pustil koště, které si držel hozené přes druhé rameno. „Tak my jdem, protože jinak nám to ujede, a my si musíme najít nějaký kupé, kde nebude hlava na hlavě. A taky Arsena. Toho jsem přece před chvílí hledal, že jo,“ zamumlal Matt překotně, a v návalu adrenalinu na chvilku zapomněl, že by ho takováhle situace měla děsit. „Čau, napíšu,“ ujistil především matku, aby se nepokoušela je zdržet, nebo aby nedejbože nezačala s další upravou jeho zevnějšku, což by před Tess nepřežil. A když už Tess tak příhodně svíral za ruku, začal se společně s ní proplétat mezi ostatními studenty a jejich rodiči (za předpokladu, že se Tess nebránila samozřejmě) k vagonu C.

_________________

>>

Celý nástup do vlaku vypadal poněkud chaoticky, protože Berřin drahý bratránek dokázal všechno spolehlivě zamotat - navíc se táta jaksi pozapomněl a dřív, než ho stihl kdokoli zastavit, solidně si praštil do čela ve snaze dostat se na nástupiště přepážkou mezi osmičkou a devítkou. Výbuch smíchu jeho drahých dcerušek (především pak té nejmladší, April) nedokázal zastavit ani jeho načuřený výraz. "V pořádku, drahý?" zeptala se tmavovlasá žena jen stěží zadržujíc smích, zatímco svého manžela brala konejšivě kolem ramen.
Nakonec se ale rodina mladé primusky dostala na nástupiště, kde na Tember a vůbec všechny členy její rodiny padla navýsost divná atmosféra. Všem se draly do očí slzičky, i když havraspárská studentka posledního ročníku měla hned o důvod víc. Nejenže zase opouští sestřičky, ale dělá tak naposledy, a pak bude vržena do velkého světa, kde se všechno mlelo a bude pro ni jistě velmi těžké najít pracovní uplatnění. Naposled! To slovo jí děsilo a vábilo zároveň.
Aby loučení alespoň částečně odpárala tu nálepku "všichni brečíme", nastoupila co nejrychleji to bylo možné - žádné tisknutí, jen čtyři pusy na tvář a zamávání. Pak už si to mířila do vagonu, který znala z minula - jen s tím rozdílem, že teď bude ona dohlížet na všechny. I na prefekty. T znělo jako sen. Ne, že by si takovou odpovědnost zasloužila, samozřejmě - docela určitě něco zase zmotá. Ale užívat si to trochu může, ne? "Hele, Borůvko, nebudeš tam u nich pořád, ne? měla bys oxidovat u nás, máme domluvenýho Řachavýho Péťu." ozval se Joseph za jejími zády. Přeci jen svojí sestřenici neviděl dost dlouho, i když jeho výraz nasvědčoval tomu, že jí spíše jen provokuje. "Ani nápad. A Petra si nechte na kolej, nemyslím si, že je to vhodná hra do vlaku. Co kdyby chtěl někdo spát? Navíc, jsem teď primuska, nemůžu blbnout." ukázala na odznak, který nosila připíchnutý ke košili už pár dní, a zrůžověla nad představou, že by měla hrát takovou hazardní hru se zmijozelskými šesťáky. "Sně, suchare. Uvidíme se, čágo." mávnul jí Jo a jal se prodírat někam hlouběji do vlakového podsvětí. Ona zamířila do Áček.

Pohled jí brzy padl na spolukolejnici Stargazer. Upřímně doufala, že se s ní bude chtít dívka bavit, protože... Susie s Liamem očividně neměli čas, všímat si ostatních a Star byla prefektka, ne? Sept si rozhodně myslela, že to dostane ona. Zasloužila si to, podle Tembeřina skutečně skromného názoru. "Ahoj." řekla potichu, když se přiblížila ke... Kamarádce? U Gaze jste si nikdy nebyli moc jistí. Koneckonců, u Berry také ne. "Jsi letos prefektka, že?" nemusela se ani ptát, sama viděla odznáček. Ale stejně, bylo to téma k hovoru, no ne? "Kdybys chtěla s něčím poradit, můžeš se... Zeptat třeba Susan." samozřejmě chtěla říct své jméno, ale brzy si uvědomila, že o její trapné rady by asi nikdo nestál. To primusování (a Joseph) jí udělalo nějaké velké sebevědomí - jak jí vůbec mohlo napadnout někomu vnucovat svou pomoc, když o ní stejně nikdo nestál? Nejraději by si omlátila hlavu o zeď nebo alespoň omdlela. Sakra.

_________________

Ačkoli snaživě mžourala očima kolem sebe a i s koštětem se prorvala snad tím největším davem studentů, žádného ze svých kamarádů nenašla. To Tamí malinko znepokojilo a taky dost naštvalo, protože prostě nechtěla být sama. Jo, měla sice koště a pro famfrpálového nadšence byla i Kometa dobrým společníkem, ale ona chtěla vidět někoho pokud možno živého a známého. Navzdory tomu se ovšem zastavila a umínila si, že se odteď nehne z místa. Však on si ji někdo najde sám, pokud bude mít zájem, no ne? Věřte nebo ne, opravdu to zabralo! Jen si Tam-Tam zprvu nebyla jistá, zda z toho má radost. Nepochopte mě špatně, kdyby věděla, že ‚útočník‘ je Cassidy, měla by radost. Takhle se jí z toho ale samým šokem zadrhl dech v plicích a vydala ze sebe pouhé vyděšené zajíknutí. Užuž se chystala onoho narušitele jejího čekání přetáhnout koštětem po palici, jenže když zaslechla moc dobře znám hlas, bleskově se otočila, unaveně si povzdychla a provrtala kamaráda rádoby vyčítavým pohledem.
„Teda, Finley, mně z tebe jednou drbne, fakt že jo. Víš, jak jsem se lekla?“ zabručela naoko uraženě, ale vzápětí se na kamaráda nadšeně zazubila a pověsila se mu kolem krku. Moc ráda ho viděla a vlastně se jí po něm přes prázdniny dost stýskalo. „No jistě. I když bych spíš řekla, že na mě ve spánku samy zaútočily, mrchy jedny, “ odvětila dramaticky s ironickým úšklebkem. „Ale vlastně mi to vůbec nevadí. Dlouhý vlasy jsou hrozně nepraktický. Navíc, dokážeš si představit, jak blbě se to háro cpe pod plaveckou čepici? Hrůza,“ dodala a otráveně zakoulela očima, načež si Cassidyho přeměřila zkoumavým pohledem. Něco jí na něm prostě nesedělo. A ne, nebylo to koště, které měl přehozené přes rameno. To spíš ty jeho… „Tys zase usnul na žehličce, koukám. Teda, ne že by ti to neslušelo, ale je to dost nezvyk. Kudrny k tobě seděly líp,“ zkonstatovala překvapeně a bezděky Cassidymu prohrábla zrzavé vlny, přičemž tázavě povytáhla obočí v očekávání, že se od něj dozví nějaké podrobnější info. „A taky tě zdravím, zrzoune,“ zahlásila na pozdrav s maličko křivým, zato ale maximálně upřímným úsměvem. I Cassík si evidentně taky nemohl odpustit pocuchání vlasů, což Tam-Tam v jeho případě přešla pouze s nespokojeným nakrčením obočí a pohozením hlavou, aby se vlasy zase vrátily na své původní místo. Kdyby se něčeho takového ale dopustila například její mamka, plavovláska by se nejspíš pustila do načuřeného prskání a ošívání. Zjistila totiž, že nesnáší, když jí někdo sahá na vlasy, tuplem, když to byl někdo z rodiny. „A co vůbec prázdniny? Něco novýho? Teda, krom vlasů a koštěte, že jo. Hlavně mi prosím tě neříkej, žes byl zase nemocnej, hele,“ broukla, pročež kývla k jeho novému účesu a koštěti, kterého si prostě nešlo nevšimnout, a tázavě vyklenula obočí vzhůru. „Mimochodem, nepůjdem si už sednout? Ono sice do odjezdu zbývá ještě dost času, ale bylo by fajn chytnout nějaký dobrý místa, nemyslíš?“

_________________

| +

„Já tě trápím? To ale není možný, to bych si rozhodně nedovolila!“ zahlásila Sus s rádoby vážným výrazem, který jí ale po chvilce přeskočil do rozverného úsměvu. „Možná ty taštičky fakt mám. A možná i něco navíc,“ broukla poté a zatvářila se hraně tajuplně. Každopádně vzápětí strčila ruku do tašky, odkud vytáhla sáček s těmi slibovanými taštičkami a strčila ho Leemu div ne pod nos. „Na, dej si,“ vybídla ho Susan a sama se pak rovnou jedné taštičky chopila. Sice už jednu měla a ne zrovna před dlouhou dobou, no ale co, však se to ztratí. Šlo přece o ovocné taštičky!
Při Liamových slovech, že je moc fajn okrasa, Susan zčervenala a zatvářila se rozpačitě. „Jsem to tak to… nemyslela,“ zamumlala a váhavě se pousmála. Zlehka pak přimhouřila oči, když obdržela cvrknutí do nosu, a žertovně Leemu pohrozila. „Běda ti, jestli kvůli tobě přijdu o nos,“ broukla a pobaveně se uculila. O chvilku poté se Susan zatvářila náramně potěšeně, když se jí od Liama dostalo gratulace a navíc ještě k tomu polibku, který jí vykouzlil úsměv ještě větší. „Díky,“ hlesla Mrzimorka a usmála se. „Doufám, že Bellovu důvěru nezklamu a že toho nakonec nebude litovat,“ dodala, než na chvilku svraštila obočí. Samozřejmě neměla ani v nejmenším plánu, aby provedla něco, čím by si vysloužila nepřízeň, ale známe to, člověk míní…
Na slova o Colinovi Sus jen přikývla a věnovala Liamovi soucitný úsměv, když si všimla, jak se ušklibuje nad tím, že Colina s Triss ještě cicmání neomrzelo. Ne že by se těm dvěma ale divila. Když jí pak Lee začal kostrbatě vysvětlovat, co že tu vlastně dělá, Susan povytáhla obočí. To jí vzápětí poskočilo ještě výše, když jí Nebelvír nakonec ukázal tentýž prefektský odznak. „No páni, Lee!“ vyhrkla Sus nadšeně, možná trošku překvapeně. Ale jen trochu. A příjemně. Nebylo to tak, že by si myslela, že na to Liam nemá, ale spíš se nad tím ani nezamyslela. „To je báječný, přeju ti to,“ broukla, pročež se vytáhla na špičky, aby mohla Liamovi ten předchozí polibek oplatit. Taky si ho totiž zasloužil. S menším červenáním se pak odtáhla a na chvilku zatěkala pohledem kolem, než ho znovu upřela na Liama. „Nemyslím si, že by se Baneová nebo Brumbál zbláznili. Vždyť se na to hodíš. Nezkazíš zábavu, ale zároveň si dokážeš vydobýt respekt a nehledě na to, že se dost často zastáváš těch mladších, hm? Nepodceňuj se tak.“ Susan věnovala Liamovi hřejivý úsměv a natáhla ruku, aby ho mohla konejšivě pohladit po té jeho. „Takže, pane prefekte… nechtěl byste mi během cesty dělat společnost v luxusním prefektském kupé? Zatím tam mám volno – doufám – tak přemýšlejte rychle, ať na vás zbyde místo,“ nadhodila Sus po chvilce a v očích jí přitom pobaveně zajiskřilo. Vidina cesty strávené s Liamem byla prostě moc fajn.

_________________

Zmijozelka se objevila na nádraží King´s Cross již tradičně po boku paní Butlerové. I letos si s sebou táhla pouze těžký kufr a nic víc - na rozdíl od většiny ostatních studentů, kteří si neopomněli přibalit své milované mazlíčky. Riley už teď šimral nos, když si vzpomněla na všechny ty kočičí chlupy, s nimiž zase jednou měla přijít do kontaktu...
„Vzala sis ráno svůj lektvar na alergii?“ zeptala se znenáhla paní Butlerová, jako by své dceři četla myšlenky. Střídavě přitom pokukovala po davu na nádraží a po svých kapesních hodinkách, které ustavičně vytahovala z kapsy. Jako vždy pospíchala do práce, ale zároveň jako vždy odmítala možnost, že by Riley na nádraží nedoprovodila. Zvláště letos když její jediná dcera získala prefektský odznak. Paní Butlerová z tohoto faktu byla natolik unešená, že jí i nezvykle brzy odpustila někdejší pozdní příchod domů. Omezila se jen na připomínky typu ,příště mi alespoň dej vědět, že se někde touláš´...
„Samozřejmě,“ odpověděla Riley a div neprotočila očima. No vážně. To si mamka myslela, že si před jízdou vlakem (plným osrstěných koček!) dávku zapomene vzít? Vždyť Riley se ani v prefektském kupé tomuhle zvěřinci nevyhne. O to už se Patrick s Popelnicí jistě postará...
V následujících chvílích proběhl klasický rituál, kdy se paní Butlerová zajímala, zda-li Riley něco nezapomněla. (Jaký mělo vůbec smysl tuhle otázku pokládat? Jestli něco zapomněla, tak o tom nevěděla. To byla přeci pointa celého zapomínání.) Starší žena se ovšem letos zdála poněkud roztěkaná. Očividně potřebovala rychle odejít, ale na něco - nebo někoho - tu čekala... Riley napadlo, jestli by neměla být tak trochu uražená, když se vzápětí paní Butlerová ono pokukování po lidech kolem už ani nesnažila skrývat a jí jenom oznámila, že by si měla jít dát kufr do vlaku. „A neodři si ten odznak!“ ozvalo se Riley ještě za zády, jak si to mířila k zavazadlovému prostoru. Zmijozelka zafuněla jako býk, co spatřil jasně červenou barvu, protože tuhle větu už od mamky slyšela v různých obdobách asi stokrát... Kvůli paní Butlerové si Riley ani nemohla pořádně užít ten náležitý pocit důležitosti, takže paví chůze po nádraží se taky nekonala.
Jakmile se Riley zbavila kufru, vrátila se k mamce, vychrlila na ni úmyslně chabou výmluvu, že se prváci v béčku perou a čekala, až to paní Butlerová prokoukne.
„Utíkej. Já ti ještě zamávám z nástupiště,“ odpověděla jí ovšem máma, věnovala jí krátké objetí a rádoby nenápadně se zadívala na nějakého černovlasého pána za Riley, která na ni zůstala nevěřícně zírat. Co to...? Jak jí na to mohla skočit? Prváci se přece neperou a už vůbec ne před svou první jízdou expresem! Na to jsou moc vyjukaní!
Zmijozelka se proto s mamkou rozmrzele rozloučila a zamířila si to k vagonu A vyhrazenému pro prefekty a spol...


Uvnitř si ovšem uvědomila, jak podivně prázdný celý vagon A je. Sedět samotné a čekat na Patricka se jí teda vážně nechtělo, na druhou stranu se cpát k sedmákům, jejichž tváře sotva rozeznávala a kteří byli hluboce pohrouženi do dialogu... Na to taky neměla náladu. Možná by bylo praktické se zatím zajít představit někomu staršímu a vyzvědět, co vlastně bude muset všechno dělat...? Vyhlédla proto ven, kde si povšimla Stargazer se September, co vypadaly, že už snad probírají nějakou tu prefektskou strategii.
Riley proto zase opustila prostory vagonu a rázným krokem přistoupila k oběma dívkám hezky zezadu. Oběma jim poklepala prstem na rameno. Nejdřív Stargazer, poté September. A jestliže se na ni dívky otočily, spustila: „Nazdar. Vy vypadáte tak...“ A tu se Riley hned na začátku svého rozhovoru zasekla, nápadně si obě holky přejela zkoumavým pohledem a nakonec řekla: „Uvědoměle. Nemohla bych dostat nějaký rychlokurz na prefekta? Jsem se o tuhle funkci nikdy moc nezajímala, takže bych potřebovala trochu zasvětit do branže.“ Zmijozelka se na moment odmlčela, když si uvědomila, že z původní plánu ,tvářit se, jakože k nim patří odjakživa´ bez jejího úplného vědomí sešlo... Vzápětí se obou dívek vážně optala: „A hned mám první otázku... Totiž... Co přesně můžu s odznakem udělat nebel... Chci říct... Studentům obecně, když je načapu při nějaké vylomenině?“ A Riley zůstala na obě havraspárky zvědavě koukat. Samozřejmě se snažila tvářit naprosto bezelstně a nevinně, protože... Ne. Vůbec ji nenapadlo, jak by mohla určitým lidem škodolibě znepříjemňovat život.

Mimo herně:
Edit, kterého si nikdo nemusí všímat. Jen opravena drobná faktická chybička.

_________________

Pokrčil neurčitě rameny. Viděl, že je v kupé volno, jestli ale Joann považovala tři prázdná sedadla za volná místa, to bylo na ní – a právě proto se tázal. Thorne s jeho přístupem „vidím prázdno, můžu se tedy automaticky rozvalit“ mu lezl na nervy.
Emery se sesunul do sedadla u okna a opřel si hlavu o stěnu. Jsme si jisti, že naši důvěru nezklamete a budete své povinnosti vykonávat zodpovědně… Tohle mu na srdci neleželo zrovna lehce. Vyhlédl z okna na všechny ty mladší studenty, které měl podle všeho od teď na starost, a sevřel se mu žaludek. Nebylo to tak, že by neměl rád děti. Sven O’Malley byl touhle dobou něco jako jeho chráněnec. Šlo jenom o to, že…
Prefekt by se měl o ostatní starat. Emery si nebyl jistý, že se dokáže postarat třeba jen o svoji nejlepší kamarádku s buřičskými myšlenkami, natož o celou školu.
„Nejsem nadšený, že jsem tu,“ podotknul suše směrem k Joann. Mnohem raději by se vezl v zadních vagonech spolu s ostatními, normálními studenty, než být tady a trápit se nově nabytými povinnostmi. „Prosím, ne. Trochu moc nadšení. Myslím, že by došlo ke střetu názorů,“ zašklebil se Mery následně, když se z okna zadíval na nespočet úsměvů a k uším mu dolehl vzdálený smích.
Než se Joann znovu ozvala, stihl se havraspár ztratit ve vlastních, ne zrovna radostí hýřících myšlenkách. Trochu nepřítomné vzhlédl k rusovlasé dívce, která se dožadovala odpovědi na to, kdo že je druhý havraspárský prefekt. „Popravdě? Nevím. V tom dopisu podle mě nic takového nebylo, takže si asi budeme muset počkat, než je všechny potkáme. Nebo na zahajování, Brumbál je vždycky všechny zmíní,“ zvedl Emery nevesele koutek úst.

_________________

C2

Simon, Sophie, Mio, Charlotte

Když se Sophie bezpečně nasoukala i se svým objemným kufrem dovnitř, krátce pohlédla na Charlotte a její zavazadlo. Najednou její naděje, že nebude muset ten kufr zvedat, rapidně snížily k nule. Nebylo by tu totiž k hnutí. Trochu nejistě si prsty pročísla dlouhé hnědé kadeře s rudými odlesky a zaklonila hlavu, aby zjistila, jak vysoko je úložný prostor. Umět tak levitační kouzlo… Z přemýšlení jí vyrušil až Simonův hlas, který se ochotně hlásil jako její záchrana. Pravda, tohle nečekala, ale muselo se mu nechat, že má dobré vychování. Vděčně se na něj usmála a pokrčila rameny. „Můžeme to zkusit. Ale předem tě varuji, je docela těžký,“ koutky úst se jí zvedly do ještě přátelštějšího úsměvu, než před chvílí a pokusila se vysoukat velký kufr nasoukat do úložného prostoru nad sedačkou. Ne, že by nevěřila Simonově síle, ale docela by jí tížilo svědomí, když by to nechala na něm a ten kufr ho třeba zavalil. Byla spíš taková pojistka. Pokud se jim podařilo hodit kufr nahoru, usadila se na své místo, kam si před chvíli sedla Rei a posadila si tu chlupatou nezbedu na klín.
„Díky,“ poděkovala ještě Simonovi za výpomoc a pohlédla mimoděk na světlovlasou dívku, která se tvářila víc než netečně a téměř nezúčastněně. Skoro, jako by v kupé nebyla. Nedokázala to s určitostí říct, ale pozitivní energie z ní vážně nečišela.
Když se začala zajímat o krysu, těžko by pomyslela na to, že má špatný úsudek. Malí tvorové jí skutečně nevadili, dokonce ani ti, kteří byli nechvalně proslulí jako přenašeči smrtelných nemocí. Naopak myslet si, že je odporná, by byl předsudek. A tak se usmála, když jí Simon začal vyprávět. „Takže krysí slečna s francouzským jménem,“ to slyšela skutečně poprvé. Když si znovu krysu prohlédla, skutečně v danou chvíli připomínala mrtvolu. Ani se nepohnula. „Můžu?“ optala se na Simona na to, zda si jí může pohladit. Některým lidem vadilo, když jim někdo cizí sahal na mazlíčky.
„Je nás tu asi víc, co jdou poprvé do školy,“ navázala na další chlapcova slova a pohled jí spadl do klína, kde už skoro spala její kočka. Muselo se jí nechat, že byla pro tuhle chvíli hodná. Zvláště, když dnes „Tohle je Rei, je to bengálská stříbrná kočka,“ představila svou kočkovitě-šelmovitou společnici, která při zaslechnutí svého jména ostražitě zastřihala ušima a líně pootevřela jedno oko, aby zkontrolovala Grelot, zda nezměnilaza dobu její nepozornosti polohu. „Je se mnou zatím jen dva měsíce, mám jí od léta. A pokud vím, krysy nejí. Je spíš zvědavá, ještě žádnou neviděla,“ vysvětlila rychle chování své zvířecí společnice, protože to přinejmenším mohlo působit, že chce Rei Grelot sníst. Kdoví, jestli tomu tak opravdu nebylo...
Vzápětí nato se otevřely znovu dveře jejich kupé a na prahu zahlédla konečně známou tvář tmavovlasého chlapce, kterému šel v patách jeho kocour. Příchod dalšího člověka tentokrát úplně probudil Rei, která se téměř hypnoticky soustředila na svého čtyřnohého chlupatého vrstevníka. Zavrtěla se Sophii na klíně, celá se zavlnila a hravě skočila přímo na kocoura, kterého začala tahat za ocas. Grelot si snad konečně mohla oddychnout a klidně změnit polohu. Dívka se ani nesnažila kočku zadržet a zatvářila se, skoro jako by jí nepatřila, ačkoliv jí v koutku úst vtipně cukalo. K jejímu všeobecnému pobavení přispěl i Simonův výraz, když Mio začal vyprávět o nemoci a karanténě. Dívka si promnula prsty koutky úst a v jednu chvíli vyhlédla z okna, aby se přesvědčila, zda na nástupišti stojí ještě její rodina. A skutečně po chvíli zahlédla otce a Taytea. „Nekecej a pojď dovnitř, Mio,“ vyznala nakonec s úsměvem spolužáka a krátce, spíše kontrolně pohlédla na svou kočku, která si stále hrála s ocasem Hrdopýška.
„Těší mě, Charlotte,“ odtušila neutrálně k dívce a znovu vyhlédla z okna na velké nádražní hodiny, jako by tím chtěla přivolat konečně odjezd. Tolik se těšila a zároveň byla i nervózní. Bude to vůbec poprvé, co pojede na delší dobu pryč od rodiny. Kdyby se ale měla přiznat, brala to spíš jako dobrodružství, krok do neznáma. Kdo ví, co ji čeká, až se vlak rozjede z nástupiště, až poprvé uvidí velký hrad, až jí zařadí do koleje, najde si kamarády... To bylo na tom všem to nejlepší. Nevědět a přesto tomu všemu jít vstříc.

_________________