Taren se na dnešní den neuvěřitelně těšil, poslední týden prázdnin nemohl ani dospat, navenek se však tvářil stále naprosto chladně a nebylo znát, že by ho blížící se začátek školního roku nějak znervózňoval. Důsledně nahlížel skřítkům přes rameno při balení jeho oblečení, osobních věcí a těch pár učebnic, které si nakoupil na Příčné ulici. Mohl sice dostat nějaké po své sestře, ale to rázně odmítl, přece nebude mít už použité učebnice, to se rodiče zbláznili?
Když teď kráčeli davem na londýnském nádraží, mísila se v něm nervozita se znechucením. Z těch mudlů mu bylo opravdu špatně, nehledě na to, že takovým místům, kde byla hlava na hlavě, se vyhýbal a to i v případě kouzelníků, na tož mudlů! Neomylným a rázným krokem kráčel několik metrů před svými rodiči a sestrou, kteří se dle něho až moc loudali a vůbec neměli potřebu zrychlit, neodpustil si pár štiplavých a nepříjemných otázek ke svému otci, jenž poslední dobou trochu pokulhával a nemohl tudíž zrychlit, Tarena tohle ale absolutně nezajímalo. Dokonce pan Hart musel tlačit vozík s naloženými věcmi, Taren se s tím odmítal tahat, nechtěl se zpotit.
Když se zastavili před vysokým, kamenným sloupem, chlapec si začal upravovat límeček čisté košile a rozhlížet se po ostatních. Dnes to byl on, kdo vkročí první a udělá tím tak krok do další kapitoly svého života a když už měl tak zásadní věc udělat, chtěl přitom také perfektně vypadat. Ještě si konečky prstů urovnal ofinu špinavě blonďatých vlasů, v nichž se sem tam ocitl hnědší vlas. Normální prvňák by se možná ostýchavě nebo bojácně otočil přes rameno na své rodiče, ale Taren se pouze zhluboka nadechl, vypnul hruď a sebevědomě si to nakráčel do zdi. Ocitl se na druhé straně.
"Doufám, že mám všechno. Pokud ne, těch skřítků se zbavíš," otočil se na svého otce, když už se proplétali davem kouzelníků a Taren ze zvyku od pohledu ostatní hodnotil a v duchu tipoval původ. Od mudlů, od mudlů, od mudlů... jakmile spatřil někoho v kvalitním obleku, ihned si ho pozorně přeměřil pohledem a naklonil se ke své sestře, aby se dozvěděl, kdo a z jakého čistokrevného rodu ten člověk je.
Nakonec se dostali až k vlaku, kde panoval naprostý chaos a v překřikování a hulákání se sem tam ozval nějaký ten pláč, občas i smích. Avšak chlapec tomu z ničeho nevěnoval pozornost, stál u vozíku, na němž měl své kufry a precizně leštil kapesníčkem zlatý štítek, aby bylo vidět jeho jméno. Rodiče a i Laurel byli na Tarenovo chování zvyklí, ale pokud mu někdo z cizích lidí věnoval nechápavý pohled, střelil po něm chladnokrevnýma modrýma očima a pokračoval ve své činnosti.
"Na co tu ještě čekáte?" štěkl, když zvedl od kufru oči a všiml si, že rodiče se ze svého místa ani nepohnuli. Tázavě se podíval po Laurel. "Není mi pět, zvládnu se o sebe postarat. Možná vám napíšu, až se mi bude chtít," dokončil milosrdně, na oko laskavě a zastrčil si ruce do kapes, zatímco rodiče váhali, zda už tedy mají odejít, nebo vyčkat, až se vlak dá do pohybu.
Ať už to bylo tak, či onak, Taren se nakonec s nimi rozloučil a zamířil k nejbližšímu vagónu, sestře stačil věnovat vážný pohled. "Jestli máš na téhle škole špatnou pověst, radši nikde neříkej, že jsem tvůj bratr," a společně s těmito slovy vlezl do vagónu a Laurel nechal za sebou. Momentálně mu byla naprosto ukradená, on se nehodlal skrývat za starší sestru a sedět s ní v kupé, jako kdyby se sám o sebe nedokázal postarat. Právě naopak, respekt si hodlal sjednat dřív, než do Bradavic vůbec dorazí.
Kráčel si to rázně uličkou ve třetím vagónu, ruce měl dané v kapsách a pokud někdo mířil proti němu, pravděpodobně on musel Tarenovi uhnout, protože Taren nic takového nedělal.
Z ničeho nic se zarazil, skoro zapomněl, že hledá volné místo, a pohlédl do jednoho z kupé (C1), kde seděli hned dva chlapci, kteří mu připadali povědomí. Ještě aby ne, modrá hlava se pamatovala dobře a Michael mu také utkvěl v paměti, možná pouze z důvodu, že měl staršího bratra, jenž chodil do ročníku s jeho sestrou. Chvíli váhal, nevěděl, zda si má sedat k takové společnosti, nakonec se však znovu angažovalo jeho zlomyslné já a než chlapci stačili zpozorovat, že někdo postává za sklem a pozorně si je prohlíží, už prudce rozevřel dveře.
"Předpokládám, že tu máte volno," ušklíbl se k osazenstvu a vešel bez optání dovnitř, zavřel za sebou a klidným a naučeným pohybem si sundal černé sako, které pověsil na jeden z háčků nad sedačkami. Poté se usadil na volné místo, pozorně se po ostatních podíval. Jakoby uvažoval, zda během té cesty od nich může chytit nějakou mudlovskou nemoc.

_________________

V klidu si to seděla, koukala na ty malinkaté dětičky, kterým bude muset chodit za zadkem, když jí někdo z toho rozjímání nad tím, jak umře předětičkováním, vyrušil. Otočila hlavu od okna. "Hm?"
Merlin. Teda, Emery. Pořád je ještě lehce nastavená na Kamelotí verzi. Jestli je tu volno? Ne, je to tu přímo nacpaný všemi prefekty, kteří touží být v mé optimismem oplývající přítomnosti. "Jasně," mávla rukou směrem k volným místům. "Volno. Očividně."
Upravila svůj styl sezení z rozvaleného jen-moje-kupé-haha na něco více kultivovanějšího, ale stejně si nedokázala odpustit rozvalit se po co největším kusu sedačky. Vždyť jsou ve VIP kupé a jediné, co na tom zatím viděla pořádně VIP bylo to, že jí sem nebude chodit otravovat úplně každý.
"Nevypadáš zrovna nadšeně, že si tu. Možná by bylo dobrý, kdyby ses chvíli nastavil vlivu těch capartů, ti jsou očividně nadšení," hodila pohled z okna na početnou skupinku asi druháků a druhaček. Všichni nadšeně gestikuloval a smáli se. A i když to přímo nevypadalo, i ona byla celkem šťastná, že tu je. Jenže nebyla ten typ, který ihned letí za kamarádkou, zakloní jí hlavu a všechny informace jí sype trychtýřem až do krku.
"Mimochodem, kdo schytal prefekturu s tebou?" Snad ne Lowreyová? Chudáci děti by utíkaly ještě rychleji, než přede mnou. Ne že by Syb neměla ráda... jen jí přišlo, že je skoro permanentně naštvaná a to by asi chudáci děti asi nedaly.
(-Prosím vás, jak se dostanu na záchod?
-Co kdyby sis to zjistil sám a nefňukal?!)
Stále ještě ale netušila, kdo bude druhý prefektující z Nebelvíru. Možná, že to v tom dopise přehlédla, jestli to tam bylo, protože ho téměř ihned radši zahrabala pod staré pergameny a doma se tím vůbec nechlubila, nebo by vystrojili oslavu na poctění postu prefektky.

_________________

A Forlandovi se také vydali na nádraží! Bylo přece prvního září a téměř polovina Forlandových mířila do Bradavic, což bylo pro novopečenou maminku neskutečnou úlevou a důvodem k malé odpolední oslavě, která samozřejmě proběhne zcela ilegálně bez vědomí dětí - studentů, protože by si to brali až moc osobně. Larten i Adelline teď působili poměrně vystresovaně, když se pořád rozhlíželi kolem a každých třicet vteřin se snažili přepočítávat bandu dětí.
"Oliver, chybí nám Oliver!" začala z ničeho nic panikařit matka. Kdyby se snad ztratil někdo ze starších dětí, určitě byli natolik rozumní, že by se našli, ale tříletá hyperaktivní petarda by se hledala dost těžko.
"Jahahou, sem astronaut!" seděl prcek Forland na hromadě těžkých kufrů, které tlačil Larten a ztěžka přitom oddechoval, Adelline se mezitím stačila uklidnit, když si všimla Olivera, kterého měl pod dozorem vlastní otec - ruku na srdce, to také nebyla zrovna výhra, ale alespoň něco, a otočila se po své prvňačce, kterou rychle chytla za ruku. Carreen byla od rána tak moc nervózní, že skoro nemluvila, což bylo něco neuvěřitelného a Newlyn dokonce vyjmenovala řadu několika nemocí, které by Carreen mohla mít. Dívka však své starší sestře pokaždé nepříjemně odsekla, což zase tak vzácné nebylo a odběhla si do pokoje překontrolovat kufr, jenž obsahoval především učebnice a různé doplňkové knihy. I tak měla panickou hrůzu z toho, že na nějakou knihu, nebo nedej bože učebnici zapomněla a ve škole bude mít hned první den malér. Už se pomalu blížili k přepážce a v tom se za dvojici vysokých chlapců, kteří si něco mumlali a měli na sobě nejlepší oblečení, které ve skříni našli, ozvalo tiché popotahování. To byla Jeneth, která brečela už od minulého večera, protože se ji den před odjezdem omylem roztavil kotlík a teď si tudíž do Bradavic žádný nevezla.
"Broučku, přestaň plakat, my ti ten kotlík přece pošleme!" začala dceru chlácholit roztěkaná matka, která stihla (nevlastní) dceru pohladit po hlavě a pak už zase odběhla pryč, protože se ocitli před překážkou. "Tak, počítáme!" zahlásila rázně a zatleskala rukama nad hlavou, děti jako na povel protočili očima.
"Jedna," ozval se Robert otráveně.
"Dva," zamumlal Tolbert.
"Tři!" přesušenkovaná Newlyn.
"Čtyři," uplakaná Jeneth.
"Pět," nervózní a věčně přešlapující Carreen, která už chtěla projít překážkou a prohlédnout si expres. Viděla už ho tolikrát, doprovázela na vlak vždy své sourozence, ale teď to zkrátka bylo něco jiného.
"Čest!" rozhodil nadšeně rukama Oliver, jenž měl stále velký problém s mluvou. Nastalo dlouhé ticho, Adelline se nakvašeně podívala na svého muže.
"To se opravdu musíme počítat i my dva? No tak dobře. Sedm," protočil očima, jak to před chvíli udělali jeho děti a několikanásobná matka se nadšeně usmála.
"Výborně, osm. Můžeme vyrazit," mávla směrem k přepážce, Larten proběhl s vozíkem jako první, následovala Carreen za ruku se svou matkou a pak proběhli ostatní, kteří už do Bradavic minimálně rok a víc chodili a neměli s tímhle sebemenší problém. Budoucí prvňačka s úžasem pootevřela pusu, když se ocitli na kouzelnickém nástupišti a ona si všechno mohla prohlédnout z pohledu prvňáka a budoucího bradavického studenta. Oněměle cupitala vedle svých rodičů, naslouchala šišlavému vykřikování svého nejmladšího bratra a mumlaní těch starších bratrů, Jeneth stále brečela a Newlyn už byla v trapu.

"Máte všechno? Nikdo si nic nezapomněl? Roberte, marmeládu ti pošlu hned zítra, ano? Tolberte, přestaň se tak tváři, vždyť si říkal, že se do Bradavic těšíš!" založila si ruce v bok a zlehka přimhouřila oči, než se láskyplně na všechna ta stvořeníčka (v případě Roba s Tolbem už trochu přerostlá) usmála a vzala Jeneth za ruku, aby jí mohla ještě chvíli chlácholit kvůli tomu kotlíku.
Mezitím si Larten vzal stranou malou Carreen, na kterou se rozpustile uculil, jak se tvářil skoro pořád a přiklekl si k ní, protože byla opravdu maličká a drobná. "Já vím, že jsi nervózní, ale nemusíš se ničeho bát. Vždyť toho o Bradavicích víš mnohem víc, než ostatní!" šeptal k ní potichu.
"Já vím. Vždyť já to zvládnu, jsem už velká holka," prohlásila nakonec rozhodně a loupla pohledem po ostatních sourozencích, kteří stáli v hloučku a ještě nadšeně diskutovali se svou matkou a ostatními. Larten nervózně zamrkal.
"Přesně tak, a když říkáš, že jsi ta velká holka, nechtěla bys mi dát toho plyšového hada, kterého máš kolem krku?"
Carreen ruce prudce vystřelily k zelenému hadovi, kterého měla za krkem a jehož dva konce, hlava a ocas, visely přes rameno. Had nevypadal vůbec děsivě, spíše se od ucha k uchu culil a zdálo se, že ho Carreen ukradla z postýlky svého nedávno narozeného brášky. Očividně tohle nečekala, chvíli se zatvářila opravdu rozpačitě.
"Ne, nemůžu," odpověděla nakonec smrtelně vážně, "víš, že mi pomáhá odbourávat stres, jsme na něho zvyklá!" vzchopila se konečně k nějakému hlasitějšímu projevu, Larten si ztěžka povzdechl, očividně se nehodlal vzdát vidiny toho, že svou dceru přemluví. Záleželo mu, aby si v nové škole našla co nejvíce kamarádů a byla tam spokojená, jak se na ní budou ostatní dívat, když si to tam nakráčí jak pětileté dítko s plyšákem?
"Já vím, ale... vidíš, nikdo z ostatních dětí tu plyšáka nemá," pokračoval trpělivě, úspěch to moc nemělo.
"Projevění originality je určitý druh odvahy," ukončila to Carreen už typicky svým poučným hlasem a pocuhala taťkovi vlasy, když se před ní skláněl a ona měla možnost to jednou výjimečně udělat. Larten už se smiřoval s porážkou, koneckonců nic s tvrdohlavou dcerou nenadělá, ale v tom se ozval znovu Adelline křik.
"Lartene! Kde je Oliver?!"
A nejmladší Forland, jenž se dnes na nástupiště dostavil, byl v trapu. Začala panika, matčiny tep stoupal. Všichni chvíli Olivera hledali, mohlo se snadno stát, že ho někdo v tom davu zašlápne, nebo že spadne do kolejiště, což byla asi nejhorší představa a Adelline se okamžitě promítala před očima. Jenže, když nezbedníka ne a ne najít, nakonec se musela otočit k ostatním. "Už běžte, běžte do vlaku, nebo vám to ujede. Šup! Tolberte, přestaň lézt po těch kolenou. Newlyn! Co to děláš, slez z té lampy, běžte, my ho najdeme," přivolala všechny, každému, ať už remcal nebo ne, dala pořádnýho hubana, taťka dal každýmu správnou herdu do zad, u dívek se tedy rozhodl pouze pro menší poplácání a pak s úsměvem sledoval, jak děti mizí ve vlaku. Bylo to jako z nějakého rodinného filmu, jak rodiče postávali vedle sebe na nástupišti, drželi se za ruce a s milými úsměvy mávali svým dětem, kteří se na ně ještě dívali skrz sklo. Jakmile se i to poslední dítko otočilo, začal boj s časem. "Dělej! Musíme ho najít!" A tak se manželé Forlandovi rozběhli napříč nástupištěm.

Sourozenci se rozprchli po celém vlaku, až nakonec zůstala pouze Carreen, která odmítla velkorysou nabídku Newlyn vydat se s ní, fakt nehodlala narazit na nějaké ty starší studenty, které potkala v kotli. Riley a Arsen byli docela fajn, ale těma dvěma nebelvírským se hodlala vyhýbat, takže zapadla do prvního volného kupé (B6), které se jí naskytlo. Ani za sebou nezavírala dveře, doufala, že si k ní někdo přisedne a nebude tu trávit celou cestu sama. Pořádně si povytáhla proužkované podkolenky, upravila růžovou sukni a fialové tričko, než se pohodlně usadila a zadívala se ven z okýnka. Tiše se začala pochechtávat, když viděla, jak malý Oliver o sto šest zdrhá svým uříceným rodičům.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

"Není to Amarilla?" Rodiče ani můj bratr(který protočil očima v sloup a raději ode mě odvrátil pohled) má slova skoro nevnímala. Na nástupišti jsme totiž kvůli mé nedočkavosti stáli od velmi brzkého rána(a že k tomu donutit rodiče bylo fakt něco). Chtěla jsem totiž strašně moc vědět kde bude ONA sedět, protože jsem si samozřejmě chtěla strašně sednout k ní. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by mě u sebe v kupéčku nemusela chtít. Jakmile jsme tedy dorazili sem, popsala jsem svému doprovodu jak Am vypadá. Ještě jsem v rychlosti popsala Suttona, který jí vždycky doprovází. "To je o.. Ne tak to není ona," brblala jsem si, teď už jen spíše pro sebe. Vůbec jsem nechápala, že rodiče nejsou tak nadšení jako já, protože Amarilla je prostě super, cool a tak a oni se chovali jako by to byl úplně normální člověk.
"Vážně tady musíme ještě čekat? Nemůžeš si prostě sednout do toho vlaku, abychom už mohli jít?" Probodla jsem bratra vyčítavým pohledem a našpulila jsem nesouhlasně rty. "Jenže to bych jí mohla prošvihnout! Tak ještě chvíli, jo? Prosím," otočila jsem se na rodiče a nahodila co nejvíce roztomilí výraz, aby tady se mnou ještě chvíli vydrželi, protože jsem vážně chtěla sedět s Amarillou.
"To je oná!" Dloubla jsem vesele bratra do žeber. Ten po mě hodil naštvaný výraz, ale raději nic neříkal. "No není úžasná?" Bylo mi jedno, že mě všichni tři ignorovali, protože teď už jsem se mohla vydat k vlaku. Vůbec jsem nevnímala, že vlastně celou dobu mě následuje(i s mými kufry) Stephan. "Nevíš kam šla brácho?" Musela jsem se otočit, aby mi Step viděl na pusu a vůbec mě nepotěšilo, že zakroutil hlavou. Teď jsme tedy museli projít celým vlakem. Mě to rozhodně nevadilo, jediný co jsem v tuhle chvíli měla v náručí byl můj kocour.



To, že jsme blízko kupéčka ve kterém seděla Amarilla mi prozradil dav holek, který se lepili na sklo. "Tady," mávla jsem tím směrem k bráchovi, který se protlačil kolem mě a následně mi udělal k cestu ke kupé. "Dobrý den," podle toho jak se můj milovaný bratříček tváří jsem tušila, že vůbec nechápe co je na Amče tak úžasné a proč jsem o ní asi tak musela celé prázdniny mluvit. "Ahoj Am! Ani nevíš jak jsem ráda, že tě vidím. Vážně. Víš jaká byla nuda o prázdninách? No alespoň, že už zas začala škola," široce se usměji na svůj vzor a snažím se vnímat nenávistné pohledy, které po mě začali házet ostatní holky, které stáli stále před kupéčkem. "Tak já už půjdu Spenc, doufám že máš všechno. Těšilo mě," přikývla jsem hlavinou a s menším úsměvem jsem vyprovodila svého bráchu ven z kupé. "Ahoj Suttone," ne že bych si chlapce už předtím nevšimla, ale já jsem byla v jednom kupé s Amarillou. Takže se prostě nebylo čemu divit, ne? "Omlouvám se za to, že jsem sem tak vpadla. Doufám, že ti to nevadí," dodám, tentokrát už směrem k Am, ovšem na nic nečekám a kecnu si vedle Suttona, abych na Amarillku lépe viděla. Maestra jsem si položila do klína a ten se hned na to stočil do klubíčka. No co, i jeho jsem musela probudit, aby jsme se sem dostali v čas. Jediné koho jsem teď neměla u sebe byla Skadi, ovšem rodiče mi slíbili, že mi co nejdříve pošlou dopis. "Tak jak jsi si užila prázdniny?" Tahle otázka mě strašně zajímala. Teda hlavně mě zajímalo co o ty prázdniny Amarilla vlastně dělala. Já jsem moc zážitků neměla, i když ta Obrtlá už byla něco, že jo..

Mimo herně:
Ehm.. Snad? xD

_________________

Pořádně jsem objala bratránka i otce: „Budeš nám chybět skřítku!“ konstatoval s úšklebkem Kail a pocuchal mi vlasy: „Hele!“ zatvářila jsem se ublíženě ale vzápětí se zase usmívala: „Budete mi psát?“ „To se ví!“ usmál se tatínek a dal mi pusu na tvář: „Každou volnou chvíli...“ „Tak dobře.“ byla jsem spokojená. Byl čas jít: „Tak já du. Nezapomeňte ode mě pozdravovat Hrdinu.“ i po tom starém koni se mi bude moc stýskat: „Musím, nebo se tu rozbrečím, jak děcko, tatí!“ připomněla jsem dlouhánovy, když mě ještě jednou drtil v obětí: „Dobře, dobře... tak utíkej... A opovaž se zlobit!“ protočila jsem oči a vesele ji zamávala. Vlak čekal.

Banshee byla v mé kapse překvapivě klidná. Nastoupila jsem do jednoho z vagónů a zalezla do nejbližšího kupé (B6) , kde už někdo seděl: „Ahoj, já jsem Doreen. Máš tu volno??“ usmála jsem se na asi stejně starou dívku v podkolenkách a vůbec mi nevadilo, že má budoucí spolužačka má na sobě růžovou. Nebyla to má oblíbená barva, ale nikomu jsem neříkala, co má nosit. Já na sobě měla zatím (jak jinak) džíny a tmavě modrý svetr, zpod kterého sem tam vykukovala bílá halenka... ano radši bych dala přednost jednomu ze svých starých triček, ale musela jsem strýčkovi slíbit, že alespoň pro dnešek zůstanou v kufru. Stalo se: „Já jedu do Bradavic prvně, a ty?“ zeptala jsem se a vešla. Vypadala docela přátelsky: „Bratránek tvrdil, že je to tam fajn a nějací studenti, které jsem potkala na Příčné také, tak se tam už moc těším.“ usmála se a potom mi došlo, jak hodně jsem nezdvořilá: „O promiň. Máslovou sušenku?“ nabídla jsem ji z pytlíku, který jsem držela v ruce. Sušenky byly vždycky fajn, milovala jsem je... jako všechno, co obsahovalo cukr. To ovšem nijak neřešilo můj problém s velkým množstvím energie

Zamyšleně civěl z okna a dumal, co tak bude celou cestu dělat. Na čtení neměl potřebné náčiní (rozumějte knihu), sledovat oknem ubíhající krajinu se mu taky zrovna nechtělo, spát už vůbec ne. Copak by mohl usnout? Při té příšerné nervozitě, nedočkavosti, hluku z chodbičky a vedlejších kupé?
Ze zamyšlení ho vytrhl dívčí hlas. Trhl sebou a odtrhl zrak z přeplněného nádraží za oknem. "Ahoj, jo jasně," pokýval hlavou. Až po chvíli mu došlo, že by dívka stojící ve dveřích mohla být na vážkách, co si z jeho odpovědi vybrat. Máš tu volno, nebo na někoho čekáš? - Jo, jasně. Skvělý úvod. "Totiž, je tu volno, sedni si," opravil se okamžitě. "Já jsem Simon. Ty jedeš do Bradavic taky poprvé?" Pokus o konverzaci. Simon je totiž dost upovídaný. A byl nadšený, že tu má konečně někoho, s kým by si mohl povídat. A to i přesto, že mu dívka naznačila, že si hodlá číst. Však ono jí to přejde. Kdo by si vydržel cestou do Bradavic číst, když je tu tak živo a vzduch je plný očekávání?
Tu se Grelot zničehonic neuvěřitelnou rychlostí vyšplhala Simonovi pod tričko. Chlapec překvapeně zamrkal a okamžitě ji vyndal, její drápky mu na holé kůži nebyly příjemné. "Co děláš, Grel?" nechápal. Věděl, že je jeho myš příšerně bojácná, to se ukázalo už ve Velkoprodejně Mžourov, ale že by se vyděsila jen tak, zničehonic? Záhada se však vysvětlila vzápětí. Do kupé nakoukla další dívka, tentokrát tmavovlasá, a měla s sebou kočku. "Čau," usmál se Simon co nejvíce přátelsky a nejistě položil Grelot zpátky na sedačku vedle sebe. "Je tu volno, jen pojď." Počkal, až se dívka posadí a zvažoval, jestli jí nemá pomoct s kufrem. Svůj dostal nahoru opravdu těžko, kdoví, jestli ho nemá ještě těžší? "Ehm, nechceš ho dát nahoru?" ukázal na něj. "Já že bych to třeba zkusil." Pokrčil rameny.
Krysa hrdinně opětovala Sophiině kočce upřený pohled. Nejevila žádné známky strachu či úzkosti, ba ani života. Tyhle stavy měla pořád, buď před něčím utíkala, nebo ležela a připomínala mrtv... plyšáka. Proč, to bylo Simonovi záhadou. Krysy přeci spí s otevřenýma očima, nebo ne? "To je Grelot. To je francouzsky rolnička," představil Sophii a té druhé dívce, jejíž jméno zatím neznal, svou krysu, a raději do ní pro jistotu šťouchl prstem. Jelikož sebou slabě cukla, vzal ji do dlaní. Nebudeme si nic nalhávat, i jeho děsil zájem dívčiny kočky. "A já jsem Simon. Poprvé do Bradavic. Jak se jmenuje tvá kočka? Máš ji dlouho? Chutnají jí myši? Co?" Pokusil se o nenucený tón.
Do kupé vešel další člověk, tentokrát chlapec. Simon na jeho dotaz přikývl a automaticky dodal: "Jsem Simon." A tohle je další kočka, uvědomil si, když chlapce do kupé následoval jeho zvířecí doprovod. Nad následujícími chlapcovými slovy Simon užasle pozvedl obočí. Nevěděl, jestli si nově příchozí dělá legraci, nebo nikoli. "No jo, to asi nemohl," odtušil, jen aby něco řekl a jen hloupě nezíral. Jo, tohle bude zábavná cesta.

_________________

| +

"Cože?"

Zatím to nevypadalo, že by nějaký bezradný studentík potřeboval pomoct, zato se ale velmi brzy objevil někdo jiný. Susan zrovna upírala zrak na jinou stranu, takže když se ozval Liamův hlas, nepatrně sebou škubla a vzápětí se otočila Leemu čelem. Při onom oslovení jemně zčervenala, ale jen pár vteřin poté už se pobaveně uculovala. Lee nezklamal. „Možnááá,“ protáhla v odpověď na otázku, jestli má ovocné taštičky. Jasně že měla, udělala si do vlaku zásobu, ale ničemu neuškodilo, když bude Liama chviličku napínat. „Pěkná čepice, mimochodem,“ dodala Sus, když si pořádně uvědomila, co že to má Lee vlastně na hlavě. Ještě chvilku upírala na jeho čepici rádoby obdivný pohled, ale pak ten pohled zase sklopila a zvesela se zazubila. „Pro okrasu,“ opáčila posléze se smíchem, když Lee začal vyzvídat, co dělá u prefektského vagonu. Což byla mimochodem dobrá otázka, co tu vlastně dělal on? Liamova otázka ji ale trkla v tom, že asi ten prefektský odznak nemá připnutý, jak si původně myslela. „Hm, počkej,“ zamumlala a zašátrala ve své tašce, odkud vzápětí ten blyštivý odznak vylovila a se zářivým úsměvem jím zamávala Liamovi před obličejem. „Koukej!“ broukla Sus a zatvářila se nadmíru spokojeně. Status prefekta pro ni byl totiž pocta, a byť v to třeba malým kouskem doufala, když se nakonec odznak vykutálel z obálky, stejně tomu nemohla uvěřit. Ale rozhodně ji to potěšilo soudě podle toho, s jak hrdým výrazem si odznak prefekta nyní připínala. Teď však zase nastal čas na to, aby se Susan zajímala, co u prefektů dělá Liam, i když tu samozřejmě byla pořád možnost, že tu je jen proto, že tu viděl ji. „A kde se tu bereš ty? A kde je Colin, trochu jsem myslela, že on bude havraspárský prefekt, není?“ nadhodila Sus a upřela na Leeho tázavý pohled.

_________________

<<<Morganovic sídlo II.
Jako obvykle jsem sesnažila být při příchodu na nástupiště co možná nejvíc neviditelná. Což mi merlinžel znemožňoval děsivě se blýskající prefektský odznak, který z mi tyto prázdniny neznámého důvodu donesla sova. Proč? Prosila jsem se snad o tuhle děsivou povinnost, spojenou s možným zvyšováním hlasu a s konfliktními situacemi? Nehledě na to, že se ve mně pomalu ale jistě usazoval svíravý pocit, že veškeré pohledy okolních lidí se stáčí jen a jen k té malé mršce, připnuté na mém hábitu. O to víc, když jsem trochu nejistým krokem zamířila směrem k vagonu A. Prefektka, dokonalé, povzdechla jsem si, teď tu na mě všichni zírají. Opravdu jsem zas jednou neměla daleko k panice a jediné, co mě drželo jakž takž při životě byla naděje, že ve vagonu A bude víc prázdných kupé. A že tam možná ani nebude on, tudíž odpadnou nervy navíc. Na druhou stranu jsem si ale vzpomněla na Zmijozela Charlieho a jeho klaustrofobii. Doufám, že mu někdo pomůže, kdyby mu zas nebylo dobře, povzdechla jsem si. Hledat ho ale pohledem v davu jsem se neodvážila. Zaprvé to ani nebylo zapotřebí, vždyť on si mě určitě už ani nepamatoval a kamarádů nebo kamarádek měl určitě v záloze dost, a lepších než nějaká potrhlá Morganová... no a zadruhé, kdybych se náhodou kolem sebe rozhlédla moc, musela bych nutně zjistit, že je tady kolem spousta, ale fakticky spousta lidí. A tak jsem pomalu ale jistě kráčela davem, oči div nezavřené, takže bych se ani nedivila, kdybych náhodou někoho cestou smetla. Nechtěně, samozřejmě.
Navíc jsem měla nepříjemný pocit, že jako prefektka prostě nemůžu jen tak zaplout do vagonu a splynout s podkladem. Když ke mně tohle zjištění dorazilo, zastavila jsem se v chůzi a opravdu se donutila rozhlédnout kolem, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Všechno se zdálo, že je v pořádku... což ale rozhodně uklidňující nebylo. Lidí tu bylo hodně, a navíc jsem si v davu všimla i onoho zmiňovaného Zmijozela, kterého jsem se rozhodla neotravovat jen proto, že jsem si kdysi dávno chtěla dělat kamarády nebo co. I tak jsem jeho směrem ale kývla na pozdrav, kdyby si mě náhodou všiml, přeci jen to byla slušnost, ne? Dál jsem velice opatrně a s dlouhými hlubokými vdechy a výdechy pro uklidnění zkoušela plnit prefektské povinnosti a hlídat, zda někdo nepotřebuje pomoc. V duchu jsem ale jen doufala, že za chvíli budu moci zaplout do kupé. A že zas nejsem parádně bílá jako stěna.

_________________

Charlotte snad sama nevěděla, co cítí, zda je nervózní, naštvaná, roztěkaná, klidná, spokojená či nikoliv… prostě jí to teď tak nějak všechno vířilo hlavou a všechno bylo tak pomíchané, že možná bylo jen dobře, že vypadala stále stejně. Kdyby ne, nejspíše bych totiž byla doporučena k psychiatrovi. Ehm… no, to by byla krásná tečka za mým životem… usoudila přitom, ale než mohla své myšlenky rozvést, byla vyzvána k tomu, aby se usadila. Ten kluk je zmatený jak lesní včela, ne, že by to bylo něco divného… cvoků už jsem potkala dost. Ehm… kdo by taky necvokatěl, ve škole s mluvícími obrazy, že? usoudila v duchu, ovšem navenek se jen pousmála. „Díky,“ očividně se rozhodla totiž pro roli andělské spolužačky Charlottky, alespoň dokud se nedozví víc. Lépe tvořit přátelství než nepřátelství, nemám-li pravdu? optala se sama sebe v duchu a pokusila se si zapamatovat alespoň jméno onoho přísedícího. Nováček! No což… alespoň je šance, že není moc zkažený šílenou společností divných lidí… ech… ale když já taky patřím k divným lidem? Raději své myšlenky opět utnula v zárodku. „Těší mě, Simone,“ to jméno zopakovala spíše jen pro sebe, aby se jí lépe zafixovalo, „jsem Charlotte. Ale v Bradavicích už jsem byla… chodím do Zmijozelu,“ pokrčila ramínky. No, sic jsem měla v plánu si dočíst tu knihu do bylinkářství, kterou jsem nestihla přelouskat, ale což… mezilidské, či mezikouzelnické, vztahy jsou taky důležité. A mohly by se hodit… no vážně? Jak můžete vědět, že z toho či onoho člověka nevyroste nějaký slavný kouzelník, co jednou zachrání svět a Merlin-ví-co ještě… pfuj! Vážně jsem se právě odvolávala k nějakému bělovousému cvokovi? Ach, Bože… opravdu jsem chytila ty divné zvyklosti… a pak se divím, proč se mě sestry straní, že? Její vnitřní boj sama se sebou navenek přecházela jen tím, že jak se posadila, tak překřížila nožky a pohodlně se opřela do opěrky sedadla. Už dávno neměla ve zvyku při myšlenkovém rozhovoru ztrácet spojení s realitou. Ovšem onu divnou ne-zrovna-přitažlivou potvoru, která po jejím spolusedícím šplhala raději nekomentovala. Nemám ráda škaredé chlupaté potvory…
Ovšem to už se v kupéčku objevila další osůbka… s kočkou, která rozhodně byla pro Charlotte příjemnějším a logičtějším mazlíčkem než nějaká krysa. Kdybych měla mít zvíře, nikdy ne žábu nebo krysu, brr… usoudila briskně, a pouze aby se neřeklo, že nezná správné způsoby odvětila i na její pozdrav svým mírným: „Ahoj,“ které sic neobsahovalo žádné zvláštní nadšení, ale rozhodně neznělo ani chladně či nepřátelsky. Ovšem úsudek nemá zrovna nejbystřejší… pěkná? Krysa? Vážně? Raději nekomentovat… a toho se držela i navenek. Krysy jménem Rolnička… už mě nic nepřekvapí… usoudila, byť si byla plně vědoma faktu, že tohle si říkala i poté, co plula do hradu na loďce či tehdy, když na ní poprvé promluvila jedna z těch zákeřných malovánek… Když se kluk opět představil, což Charlotte připomnělo, že ona své představení téhle s kočkou a špatným úsudkem ještě neuskutečnila.
Ovšem to už se objevil Mio, tedy dle Charlottiných slov další cizinec, takže usoudila, že nebude papouškovat své jméno třikrát, jako cvičená opice, ale že se bude tvářit, jakože celou dobu čekala, kdyže přicupitá ten třetí do party cvoků – chápejte, ona cvokem být nemohla, takže teprve třetí – se svým chlupáčem – To tady všichni mají zvěřinec? Měli by to přejmenovat na Zoo čar a kouzel v Bradavicích… – a bude opět vyžadováno, aby uvedla své ctěné jméno… Popravdě, tenhle mazlíček jí však dosud připadal nejméně nepříjemný – netvářil se sic nijak nadšeně, ale Charlotte taky nebyla zrovna v sedmém nebi, ovšem vypadal celkem… klidně. Jo, klidní mazlíčci jsou v klidu… když nedělají moc nepořádku… usoudila. A při nabídnuté pomoci se její úsměv, kterým se snažila udržovat vizi příjemné osoby, dokonce roztáhnul. Mno… alespoň mají dobré způsoby, když už nic jiného, ehm… Charlotte? Myslím, že bys měla mlčet i v myšlenkách… a nepropadat schizofrenii, pokud to možno jest… usoudila vědoucně v podobě svého druhého hlasu. „Myslím, že je moc těžký, ale jelikož tu teď budeme čtyři,“ pohlédla po zbylých dvou obyvatelích, „no, vlastně šest a půl,“ usoudila, protože se rozhodla nakonec diplomaticky krysu jako osobu počítat, ale pouze za půlku, přičemž nevinně pokrčila rameny, „tak by nejspíše překážel, takže, pokud budeš tak hodný… ?“ nechala svou otázku vyznít do ztracena. Tenhle se mi líbí! Ten by mohl být užitečný! usoudila přitom. „Jinak jsem Charlotte… teď už vlastně druhý ročník a kolej hada,“ představila se přitom, samozřejmě nejen nováčkovi – Ne, že by všichni nebyli nováčci, ale… Poté si klidně vyslechla jeho báchorku ohledně děsně nebezpečné nemoci a zmeškání odjezdu do Bradavic. Nakonec se nad tím vesele zašklebila a lehce zavrtěla hlavou nad tím, jak někdo může jen tak z fleku vymýšlet takové scénáře. Jo… i když já tady nejsem úplně bez kreativity… ale podat takhle naráz takové nápady a nevybuchnout přitom smíchy chce trochu talentu a inteligence, kterou většina dnešní populace postrádá… nemám-li pravdu?