„TURNEROVÁ! Tys mi slíbila, že budeš sedět se mnou!“ ozvalo se vyčítavě od jedné zrzavé nebelvírské šesťačky, která směřovala na svou mrzimorskou kamarádku, se kterou postávala u prefektského vagonu, ukřivděný pohled a pranic ji nezajímalo, že svým výkřikem musela přilákat pozornost minimálně poloviny nástupiště 9 a ¾. Susan se na Meghan zamračila. Jasně že si na svůj slib pamatovala, jenže to bylo ještě předtím, než jí přišel dopis s prefektským odznakem, který ji opravňoval k použití prefektského vagonu. A to Sus nechtěla nechat ujít, což také vzápětí zrzce sdělila. „Ale to mi je jedno, i když seš prefektka, i tak si můžeš sednout ke mně. No taaaak, Susie, vždyť přece každej rok jezdíme spolu, přece to neporušíme!“ Meg se snažila, seč mohla a upírala na Susan svůj nejlepší prosebný pohled, aby se nad ní smilovala. Susan ale byla vůči tomu pohledu už imunní, Meghan ho totiž ve škole používala dosti často, hlavně v době testů a zkoušek. „Vždyť to není konec světa, Meg. A neřekla jsem, že tam budu celou cestu, ale aspoň chvíli a pak přijdu za tebou, hm?“ nadhodila Mrzimorka a smířlivě se na kamarádku pousmála. Meg jí to ale zřejmě nežrala, protože místo toho, aby se zatvářila ukonejšeně a spokojeně, věnovala kamarádce pochybný úšklebek. „Jo jasně. To říkáš teď. Beztak skončíš u Shepparda,“ podotkla Meg poněkud hořce. Při těch slovech Susan nepatrně zrůžověla a rozpačitě stočila pohled stranou. Pomyšlení na Liama ji zahřálo u srdce a popravdě se nemohla dočkat, až se s ním znovu uvidí. S tou myšlenkou se Sus automaticky rozhlédla, jestli se Lee nenachází někde v davu. To jí ale dlouho nevydrželo, protože si poněkud bolestně uvědomovala, že Meg ji momentálně probodává ne zrovna přátelským pohledem. Provinile se na ni zadívala a pak se natáhla, aby kamarádku konejšivě objala. „Slibuju, že za tebou aspoň na chvíli přijdu, fakt!“ pronesla Sus pevným hlasem, aby kamarádku přesvědčila, že svůj slib rozhodně dodrží. „Jestli ne, tak si to vypiješ, Turnerová.“ Meg se nakonec nechala obměkčit, ale nezapomněla Susan pohrozit. „Hele, já si teda půjdu najít nějaký slušný místo, než je všichni rozeberou, tak zatím. A brzy tě očekávám!“ Neodpustila si Nebelvírka poslední popíchnutí, než se svými zavazadly zmizela v davu. Sus za ní mávnula, pročež se rozhodla nacpat si kufr do nějakého volného kupé (A6). Uvnitř ale nezůstávala, jakmile byl kufr i s potkaní klecí na místě, zase vylezla ven, aby jako zodpovědná prefektka mohla pomoct nějakému případnému bezradnému studentíkovi.

_________________

Že jsem možná neměl strávit půlku noci čtením komiksu, vypůjčeného od Arsena, jsem zjistil jako na potvoru až ráno. Vždycky zjistíte, že jste měli jít spát dřív, až když je pozdě. Pod očima se mi tedy rýsovaly náramně nafialovělé kruhy, jejichž předzvěst deseti hrnků kávy a chuti na vraždu poněkud narušoval široký úsměv, který mi hrál na rtech.
Většina lidí se do školy netěší. Ani já jsem nebyl výjimkou – koho by lákala představa esejí na lektvary? Ne, úsměv jsem měl na tváři z úplně jiného důvodu. Kolem Bradavického expresu se totiž tradičně živě hemžily davy lidí, a já velice doufal, že se mi povede ulovit někoho z mých kamarádů.
Proběhnout přepážkou mezi nástupišti devět a deset byla jenom otázka několika okamžiků, pak už se přede mnou objevila lokomotiva a hlavně spousta, spousta studentských existencí. Dost těžko se mi věřilo, že už jdu do třeťáku – však jsem si ještě dobře pamatoval, jak jsem tímhle vlakem jel poprvé a měl jsem hned tu čest zažít hádku Arsena s Ginger.
Jakmile jsem prošel křížovým výslechem od rodičů („Máš všechno? Jestli zítra přiletí Finnegan s tím, žes doma zapomněl hůlku, tak tě přetrhnu jak hada. Máš vlastně Finnegana? Pro Merlina, Cassidy, přestaň držkovat a mazej už na ten vlak, než tě přetrhnu jako toho hada čistě pro výstrahu!“) a zbavil se nadbytečných zavazadel, vyrazil jsem do davu hledat kamarády – i s novým koštětem přehozeným přes rameno. Konečně.
Kometa, jejímž vlastníkem jsem se teď mohl hrdě nazývat, byla hodně podobná té Arsenově – vlastně se od ní lišila jenom několika drobnými úpravami a jiným číslem, ale bylo to to nejbližší, co jsem dokázal sehnat. Možná by bylo praktičtější nechat koště s kufry, ale odmítal jsem Kometu byť jen pustit z ruky, protože pro mě momentálně byla tím nejcennějším, co jsem měl – a to výčet zahrnoval i hůlku a sovu. A jestli kvůli tomu měl někdo dostat nedopatřením násadou po hlavě, tak ať.
Netrvalo dlouho, než jsem v naprostém zmatku doprovázejícím odjezd vlaku zahlédnul povědomou blonďatou hřívu, která nemohla patřit nikomu jinému, než Tamsin. S úsměvem, za který by se liška nemusela stydět, jsem se přikradl za světlovlásku a ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, že o mně nemá ani tušení, zaútočil. Tedy, s nadsázkou řečeno – nevím, jestli se dá obejmutí kolem pasu počítat za útok.
„Tys usnula na nůžkách?“ zazubil jsem se místo pozdravu. Že měla kamarádka zhruba o půl lokte méně vlasů, než před prázdninami, to nemohlo ujít ani mému oku ignoranta. Měl jsem ale co říkat, moje maličkost také prošla – sic nechtěně, ale přece – podstatnou změnou. Jak se to stalo? No, když máte rodiče, který všechny svoje sny směřuje do výzkumu nových kouzel, nesete mu čaj a nezaklepete předtím na dveře, je čistě teoreticky možné, že vás zasáhne nějaké zbloudilé kouzlo. U mě bohužel „teoreticky“ přešlo v „prakticky“. A vzhledem k tomu, že to rovnací kouzlo bylo pořádně silné, měl jsem po nějakou dobu skutečně rovné vlasy – divná zkušenost, řeknu vám. V tuhle chvíli ale byly ze zrzavých kudrlin spíš zrzavé vlny, což mně osobně bylo dost ukradené – dokud to neleze do očí, je to fajn – ale okolí mohly přivodit šok.
„Nazdar, bloncko,“ zabroukal jsem následně skutečný pozdrav, a rozcuchal Tam-Tam vlasy. Sice bych to nahlas nepřiznal, ale skutečně mi chyběla, a to i když jsem ji potkal na mistrovství.

_________________

// Malá Char po malé věčnosti ožívá a vrací se do hry... to už jste nejspíše ani nečekali, viďte?

Ve společné domácnosti rodiny O'Latharn a Thomasů, to už od rána žilo. Vlastně, celé prázdniny byly trochu… jiné. Pravda, nikdy nebyla tak úplně středem pozornosti své rodiny, avšak to co jí čekalo nyní… sestry jí rozhodně zpět nepřivítaly s otevřenou náručí, nedej Bože, aby něco takového udělal její otčím, dosud považován za otce, a matka byla… Bridget. Prostě stále stejně chladná osobnost. Charlotte nevěřila, že by se něco takového mohlo stát, ale byla ráda, že se vrací do školy. Měním se… měním se v jednu z nich. Proto mě nemají rádi? Jsem už taky ta špatná? Ale kouzelníci až tak špatní nejsou… proč to nevidí? Proč to nevidí maminka? Jsou podivní, ale… nemyslím si, že špatní. To, čemu byla učena, jí začaly nahlodávat pochyby. Pochybovala však taky o sobě. Nevěděla, zda je špatná ta teorie či její osobnost. A vážně jí to trápilo. Ovšem nyní se jen s předstíraným úsměvem rozloučila s matkou, v srdci jakousi tíhu, která nechtěla zmizet, vzala si své kufry a prošla skrze přepážku mezi nástupišti devět a deset…
Její výraz se nezměnil, na tváři stále striktně neutrální výraz, soustřeďujíc se na svůj aktuální úkol – najít co nejméně napráskané kupé a schovat se v něm před světem, nejlépe si vzít nějakou knihu z těch, které si samozřejmě táhla s sebou a proto byl její kufr ohyzdně těžký a ona byla ráda, že jí síla nechybí, protože i tak si nebyla jista, jak jen jej vhodí do vlaku. Možná jsem měla nechat ten velký atlas bylin doma… no vážně, v Bradavicích stejně nebude dost času na zkoumání normální botaniky… ale když já ty knihy tak nerada nechávám v rukou sester! Sarah je stejně používá jen jako podložky pod kymácející-se nábytek, o Marion ani nemluvě! bručela si v duchu a vlekla se k nejbližšímu vagónu, tedy vagónu Cé… nenápadně nahlížela do kupéček, aby zjistila, kde jest volno a tak mohla hned první vyřadit, protože osoby v něm se nacházející zdály se býti příliš akční. To bych si asi moc nepočetla… ovšem druhé kupéčko už vypadalo méně akčně. Pravda, akční moc být asi nemůžete, když jste sami… ha! A tohohle jsem v Bradavicích ještě neviděla… pravda, já v Bradavicích neviděla tolik lidí… ehm… divných lidí, samozřejmě, normální lidi aby člověk pohledal, tam jsou samí divní… i když… někdy milí… ne? opět se zamotala do vlastních myšlenek, avšak nakonec si jen povzdechla a otevřela dveře.
„Zdravím,“ pronesla, snažíc se vypadat sebevědomě a klidně, což se jí samozřejmě díky dlouhodobému tréninku přetvářky dařilo, „máš tady volno, nebo čekáš na někoho konkrétního? Nehodlám rušit, stejně si budu většinu cesty jen číst,“ pronesla s pokrčením ramen směrem k Simonovi, možná trochu netrpělivě, nebo to tak alespoň vypadalo dle pravé nožky, která mimovolně vyťukávala do země pravidelný rytmus.

„Ale mami…“ Lee si rezignovaně povzdechl, když máma prohlásila, že pro ni bude navždy brouček. To bylo něco, co kluk v pubertě slyšel jen velmi nerad. Protočil očima a nepatrně se ušklíbnul. Vzápětí se ovšem rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že to nikdo neslyšel. Nepotřeboval, aby někdo z jeho spolužáků věděl, že mu máma ještě pořád říká broučku. A nedejmerlin, aby to věděla třeba taková Sus. „Hele, Míšo, netvař se jako na vlastním pohřbu. Jedeš do Bradavic a bude to supr,“ dloubnul pak Mickeyho do ramene, když si všiml, že se jeho bráška netváří zrovna radostně.
Když ho mamka napomenula, aby neřval přes celé nádraží, Lee se zachmuřil a zatvářil se otráveně, jako správný puberťák. Vždyť toho zase tolik neudělal, ne? Jenom něco houknul na Colina, což se beztak ztratilo v tom všeobecném ruchu, který tu panoval. „Ale mami, to, že jsem prefekt, přece neznamená, že se budu chovat jako nějakej naškrobenej pitomec,“ protočil očima. Víc ale nic neříkal, protože v duchu slyšel matčinu odpověď: Ale taky to neznamená, že se budeš chovat jako nenaškrobený pitomec, broučku. A dobře věděl, že by tahle diskuze nikam nevedla. A ještě by mohl od táty schytat výchovný pohlavek a to by se pak studem propadl minimálně do středu země.
„Tak se měj, Mickey. A kdyby něco, tak mě najdeš u prefektů,“ rozloučil se s bráškou, kterému věnoval poslední povzbudivý úsměv a rozcuchal mu vlasy, a nakonec řekl své sbohem i rodičům. Vzápětí osaměl. Přišlo mu to docela zvláštní – vždycky tu byl s někým. Vždycky měl aspoň Colina, ale ten se teď cicmal s Triss bůhvíkde. A Susie pořád ještě nebyla nikde k nalezení. Lee si povzdechl, posadil se na kufr a znovu se rozhlédl kolem sebe. Přece do toho vlaku nepůjde trapně úplně sám? Navíc mezi prefekty, když ani pořádně nevěděl, kdo další má odznak a jestli to nejsou nějací nafoukaní pitomečci.
Jak brouzdal očima kolem sebe, pohled mu konečně padl na hřívu blonďatých vlasů, nepochybně patřící slečně Turnerové. Srdce mu poskočilo radostí a sám Lee okamžitě vyskočil na nohy. Začervenal se, protože si uvědomoval, jak pitomě se chová, ale nějak si nedokázal pomoct. Zvládl ale aspoň to, aby na Sus nadšeně nehulákal přes celé nádraží, když byl ten prefe-… kt. Lee se zarazil. Susie postávala u prvního vagonu, což mohlo znamenat čtyři věci. Buď tam stála úplnou náhodou, zabloudila tam, věděla, že dostal prefektský odznak, nebo ho dostala taky.
„Nazdar kočando, máš ovocný taštičky?“ houknul rozpustile jejím směrem, jakmile se dostal mezi lidmi i se svými zavazadly blíž. Zaculil se přitom jako pitomeček a v té růžové čepici musel vypadat vážně stupidně, což mu naštěstí nedocházelo. „Proč postáváš zrovna tady?“ zeptal se vzápětí zvědavě a očima zabrousil k prefektskému vagonu, kterým se měl letos svést poprvé v životě.

_________________

Emery se toho dne snažil splynout s davem co nejdůkladněji. Nemohl říct, že by mu prefektura udělala radost. Mnohem šťastnější by byl, kdyby najednou neměl na ramenou další povinnosti a mnohem přísnější dohled profesorů. Ne, rozhodl Emery, tohle bylo skutečně to poslední, o co stál, což jen o kousek trumfovalo post kapitána famfrpálového týmu, což byla představa, která mu sama o sobě naháněla husí kůži. Vyžehlit to nemohl dokonce ani VIP vagon – to ale neznamenalo, že tohoto drobného bonusu nevyužije.
Přežil několik poznámek o tom, že se tváří jako chodící mrtvola a měl by se alespoň trochu usmívat (díky, mami), otrocky odtáhnul vozík s kufry, aby je naložil do vlaku, a pak už měl spoustu času zádumčivě zírat z okna a zpytovat vlastní osud, který se mu zdál stále víc šedivý. Neměl dobrou náladu, neměl ani trochu dobrou náladu, a bylo to na něm poznat.
Alespoň že tu byl ten prázdný vagon. Emery si nebyl jistý, nakolik by byl schopen absolvovat celou cestu za doprovodu pištění mladších ročníků, ale nehodlal to pokoušet. Po letmém zamávání a unaveném úsměvu směrem k matince nejdražší tedy zmizel v cestovních prostorech vyhrazených těm pár lidem, kteří měli tu čest (smůlu?) vyfasovat odznak, a zapadl do toho prvního kupé, které uviděl. Že shodou okolností obsahovalo taky jednu Joann Firewoodovou, to už nebyl jeho problém – krom toho si byl jistý, že Joann bude na rozdíl od Thornea minulý rok kloudný spolucestující.

„Máš tady volno?“ brouknul ploše a hodil po nebelvírce unaveným pohledem. Vypadala podobně dobře naladěná, jak se on cítil. Na druhou stranu, tovární nastavení Joannina obličeje leželo někde v zóně nevrlého výrazu, takže její myšlenky mohly stejně dobře kvést a být doprovázené ptačím cvrlikáním, aniž by o tom kdokoliv věděl.

_________________

Už od časného rána, kdy se nad celým Londýnem vznášel ocelově šedý baldachýn hrozící deštěm, byla Sophie vzhůru a naposledy si kontrolovala své věci. Hlavně jí znervózňovaly připomínky Taytea, který do ní rýpal a v nesledovanou chvíli proháněl Sophiinu kočku Rei, kdykoliv mu vlezla do pokoje a začala si brousit své drápky o dřevěnou komodu. Jediný, kdo se zdál být v klidu a dobré náladě, byl bezpochyby Sophiin otec. Nejen, že se celé ráno své lehce nervózní dceři věnoval, ale také se utrhl z práce a rozhodl se jí doprovodit na nástupiště. Ellowyn, její nevlastní matka jí pouze popřála s rozpačitou odměřeností hodně štěstí a zdaru ve škole, jinak setrvala doma ve společnosti malé Mii, o níž se musela starat.

O pár minut později se Sophie vezla na hromadě kufrů složených na vozíku, v klíně jí seděla Reiko a nedůvěřivě své majitelce zírala přes rameno. Celý vozík totiž před sebou tlačil právě Tayte, který by se za normálních okolností pošťuchoval s Chiaki. Ta tu ale dnes nebyla, a tak zde bylo jisté riziko, že si brzy najde něco nebo někoho jiného. Dokonale mu ale postačil výraz, který měla Sophie ve tváři, když prudce vyrazil proti sloupu. Pro dívku to byl mimořádný zážitek už z toho důvodu, že vůbec poprvé prolítla hladce zdí a neutrpěla modřiny. Když se vzpamatovala z prvotního překvapení, roztrhla se před ní clona z páry a zahlédla přeplněné nástupiště v celé své kráse. Rudý expres do Bradavic odpočinkově zasyčel a v danou chvíli se Sophii v očích neodráželo nic jiného, než dav kouzelníků a kouzelný vlak, který jí zaveze na dlouhou dobu od domova.
Sophie seskočila z vozíku, zatímco její nevlastní sestra Erica se s nimi brzy rozloučila a zmizela v davu najít své kamarády. „Nemusím se ptát, jestli máš všechno,“ promluvil pomalu otec Sophie a usmál se na dívku.
„Hlavně, aby tu nenechala hlavu. Měla by ses vidět,“ zasmál se provokativně Tayte a brzy si vysloužil od dívky prudké rýpnutí loktem do žeber. Rei seskočila na hromadu kufrů, kde si začala čistit tlapky a čas od času sledovala ptáky zavřené v klecích, kteří vypadali víc než chutně.
„Mám všechno, opravdu,“ přisvědčila dívka přesvědčivě a loupla pohotově očkem po svém bratránkovi, který už se chystal opět říct nějakou poznámku. Tohle bylo decentní varování, aby to nedělal a Sophie byla ráda, že nic víc nedodával.
„Škoda, že to nevidí máma,“ posteskl si trochu pan Marsden a vytáhl si ruce z kapes svých úhledně vyžehlených kalhot. „Piš nám často, budeš dlouho pryč,“ hlesl a sklonil se, aby malou Sophii políbil do vlasů. Těžko by Sophie hledala vzpomínku, kdy by viděla svého otce hrdějšího, než byl právě dnes. „Tayte ti pomůže s kufry. Opatruj se.“
„Budu. Napíšu, co nejdřív to půjde,“ přislíbila Sophie a spolu s bratrancem se vydala k vlaku.
Když jí pomohl naložit kufry do vlaku, popadl jí v podpaží, zvedl do vzduchu a postavil na druhý schod, aby si viděli navzájem do očí. „Tak je to tady, poprvé do Bradavic,“ ušklíbl se pobaveně, což mu dívka opětovala nervózním úsměvem. „Dej na sebe pozor, ne všichni lidé jsou tak dobří, jak vypadají,“ pronesl tentokrát s vážnou tváří a po chvilce váhání si z hrku stáhl přívěšek na kožené šňůrce, aby ho pověsil Sophii na krk. Když tak učinil, natáhl se k ní a políbil jí na tvář. „Nebyl bych Marsden, kdybych nebyl trochu pověrčivý. To máš proti malým kletbám a nařknutí,“ mrknul na ni záludně a udělal malý krok dozadu. „Další krok je na tobě, cvrčku. Neboj se, na tenhle rozlet jsi přece dlouho čekala,“ mávl na dívku naposledy a ztratil se v davu kouzelníků. Sophie ještě chvíli stála, než do Londýnské páry zašeptala své „Děkuji“ a vydala se hledat volné kupé.

C2

Protáhla se celým třetím vagonem a stěží by našla volné místo, a tak s jistou odvahou otevřela dveře jednoho kupé, kde seděl chlapec, kterého viděla v Děravém kotli. Nebyla ale příležitost se seznámit. „Ahoj, máš tu volno?“ zeptala se s úsměvem, ale Rei vyřešila celý problém za dívku a skočila si na sedačku k oknu. Sophie ještě krátce pohlédla na dívku, která rovněž stála ve dveřích a asi čekala na svolení vejít.„Já jsem Sophie,“ přestavila se oběma, pokud jí chlapec dovolil si přisednout a vtáhla svůj kufr do kupé. Ani se nesnažila ho dát nahoru, na to neměla sílu. Když si všimla, jak její kočka Rei zastřihala ušima a začala si prohlížet chlapcovu krysu, raději si sedla na své místo a Rei si usadila na klín, aby něco nevyvedla. „Ta je moc pěkná, jak se jmenuje?“ optala se zvědavě ohledně krysy a začala hladit Rei po hřbetě až ke konci ocasu. Zdálo se, že kočka by se ráda seznámila s malým chlupatým zvířátkem, ale Sophie se spíše obávala, jak by to dopadlo.

Mimoherně: Mám vzkázat, že se k nám přidá i Mio

_________________

Dneska jsem se moc těšila. Sice ne asi jako minulý rok, ale jen o trochu méně. Stejně jsem si celou cestu zpívala písničku a houpala se do rytmu. Maminka slíbila, že mě dneska doprovodí na Nástupiště odkud pojedu do Bradavic. Do Bradavic! Už druhý rok. Bylo k neuvěření, že už to byl rok. Připadalo mi to jako včera, když jsem poprvé nastoupila do vlaku. A to jsem absolutně netušila s kým jedu v kupé. Ale teď už to určitě vědět budu. Doufám, že Léandre nijak nezměnil své rozhodnutí, že se mnou pojede v kupé do Bradavic. A s Angvin. Pff.. Na to jsem se vážně skoro vůbec netěšila. Vlastně vůbec netěšila. Nijak jsem neprahla po dalším setkáním se zádumčivou a tichou havraspárkou. Ale doufala jsem, že tentokrát se mi v Bradavicích poštěstí být alespoň jednou na nějaké hodině s Léandrem ve skupině. To by bylo fajn. Vykonala jsem všechny ranní povinnosti a už jsem začala "tahat" mamku za rukáv. ,,Mami! Tak pojď!" Hučela jsem do ní už od rána. Ale mamka se vždy jen usmála a řekla: ,,Neboj se, ještě máme čas. Nebuď netrpělivá, toho svého Léandra se stejně dočkáš." Musela jsem se zeptat. ,,Mami, měl ... táta ještě jednu dceru viď? A nevíš o ní něco?" Kousla jsem se do rtu a mamka se zamračila. Bylo vidět, že tohle téma se jí vůbec, ale vůbec nezamlouvá. Ale stejně mi odpověděla. ,,Víš,.. holčičko moje o tvého otce jsem ztratila zájem už dáávno. Ale myslím si, že ta holka by měla chodit taky do Bradavic.. Teda, měla by. Víc nevím." Celou dobu měla podmračený až zamyšlený výraz a spíše mumlala. Jakmile domluvila tvář se jí rozjasnila. ,,Tak pojď. Jestli tam chceš být o kousek dřív, bude to akorát. Máš všechno? Kufr,.. Sovu,.. " a přešla k hromadě věcí v předsíni. Hromada se skládala z klece se sovou Eleanor, z kufru a batohu. ,,Tak jdem. Vezmeš mi kufr?" A s těmito slovy jsem čapla klec s Eleanor a batoh si hodila přes jedno rameno. Mamka vzala kufr, zamkla a společně za stále konverzace jsme mířili k nádraží.
Když jsme tam dorazili začala jsem se rozhlížet se po kamarádovi Zmijozelákovi. Nikde nebyl. Nevadí. Za chvilku určitě přijde. A tak jsem vyndala pamlsek pro sovičku a vložila malinký oříšek do klece k Eleanor, která oříšek slupla a s potěšením zahoukala, spíše zaskřehotala. Stejně jsem si řekla, že to jsou chytrá stvoření. Stoupla jsem si odfoukla vzduch z pusy a znovu jsem se začala rozhlížet po Léandrovi. Doufala jsem, že brzy přijde.

"Mamí no tak přidej, jinak to nestihnu!" Popoháněl jsem své rodiče, tedy převážně mamču, k nástupišti. Z Kotle jsme sem jeli autobusem(už jen to bylo pro mě a rodiče hrozné), protože do auta jsme se prostě báli sednout. "A vážně tam musíš jet?" Tahle otázka padla za celé prázdniny hned několikrát, zvláště od mamky, která můj návrat do Bradavic moc neschvalovala. Hlavně proto jsem na tuto otázku nijak nereagoval a co nejrychleji pokračoval k nástupišti 9 a 3/4. Otec se k tomu raději nevyjadřoval, protože jeho názor jsem znal už od prvního ročníku. Tedy, pokud budu mít dobré známky a budu jim často psát, klidně si tam smím studovat.
Konečně jsme prošli cihlovou zdí a já konečně spatřil červenou lokomotivu. "Hlavně na sebe dej pozor. Je ti to jasný? Jestli se ti cokoliv stane, jedeš zas hezky zpátky," otcovo varování jsem nebral zas tolik vážně, i když podle toho jak se tvářil bych to tak měl brát, protože můj otec byl schopný nechat mě poslat zpět do Londýna, což jsem rozhodně nechtěl. Jejich další varování a takovéto věci jsem přestal poslouchat a místo toho jsem se snažil najít Belle, což přes to množství lidí nešlo. "A jestli chceš to koště, tak budeš mít ve škole jen samé dobré známky," ohledně koštěte jsem zbystřil, protože to bylo fakt něco co jsem potřeboval. Nutně potřeboval. "Vždyť mě znáš tati," protočil jsem očima v sloup, protože kvůli koštěti jsem prostě dobré známky mít musel. Otočil jsem se od rodičů a pomalu se vydal pryč. Ovšem, ušel jsem jen pár kroků než mě chytla otcova ruka za rameno. "Kam si jako myslíš, že jdeš?" Promluvila ke mě matka a já se chtě nechtě musel otočit. "Do vlaku?" Zkusím to s menším úsměvem, ale ani přesto mě objetí od otce a pusa na tvář od matky neminula. "Tak se mějte!" Zvolal jsem a teď už nadobro jsem se od rodičů otočil, abych co nejrychleji zmizel ve vlaku.
Úplně jsem zapomněl jak je to v tomhle vlaku plné. Vážně. Měl jsem co dělat, abych se procpal mezi tolika lidmi, takže jakmile se mi naskytla možnost skočit do nějakého kupéčka(C4), udělal jsem to. "Ehm.. Ahoj. Pardon, že jsem se tak vpadl. Nevadí, že si přisednu?" zahleděl jsem se na ležícího kluka. Nepřipadal mi nějak moc známý, ale já vlastně moc lidí ani neznal, že. "Jo jsem Andrew Brown, Mrzimor," představil jsem se ještě rychle a pokud mi to bylo dovoleno, kecl jsem si naproti němu. "Hezká.. Zlatonka?" Teď jsem vážně doufal, že to zlatonka je, protože Darelova hlava onoho plyšáka, polštář nebo co to vlastně bylo zakrývala.

_________________

Tenhle den byl výjimčný. Těšil jsem se i bál zároveň. Jaký asi bude tenhle rok? Jsem rád, že první rok už mám za sebou. S rodinou, samozřejmě bez otce, jsme se již brzy ráno vydali na nástupiště. Pečlivě zabaleno jsem měl asi už týden a ještě jsme obsah pečlivě třikrát překontrolovali. Už zase jedu bez Chandelle. Rvalo mi srdce nechávat ji doma. Když jsem přijel, tak dlouho plakala a říkala, že už je šťastná, že jsem doma, a že se jí po mně strašně stýskalo. Včera plakala taky. Nechtěla abych znovu jel pryč. Na to, že jsme byli sourozenci jsme měli báječný vztah.
Objímal jsem mamku se sestrou. "Za necelý rok jsem zase doma. Jen se nebojte." řekl jsem patřičně dojatě. Mamka se snažila být silná, ale stejně jí ukápla slza a Chandelle brečela jako želva. "Ale jdi, ty trdlo. Vždyť já přece neumírám." prohlásil jsem a doufal, že to Chan alespoň trošku utěší. Nepomohlo to, ale což. Zasáhla maminka. "Najdeme Galnhell. Její dcera jede první rok do Bradavic. Pomoc jí, když bude potřebovat. Galnhell jí má ráda." mrkla na mě a já pochopil. Evelin ale stejně nebude chtít pomoct. "Dobře tak běžte. Já asi najdu Pat." začal jsem se okolo sebe rozhlížet. Najít jí bude fakt fuška. "Ještě ti zamáváme." S tím jsme se rozešli. Nemohli jsme se loučit dlouho. Bylo by to špatné pro obě strany a koneckonců rozhodně se nevidíme naposledy.
Táhl jsem kufr s Lillith a pomalu se kolem sebe rozhlížel. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem Pat našel. "Ahoj." prohlásil jsem stojíc za jejími zády. "Tak jakej byl zbytek prázdnin?" zeptal jsem se zaujatě. "Řekneš mi to ve vlaku, nebo rovnou? Já osobně bych spíš volil nejdřív najít kupé." prohlásil jsem rozhodně a zamířil k vlaku. "Chceš pomoct s kufrem?" nabídl jsem se u schůdků. Asi trochu blázním. Chovám se jako gentleman úplně ke všem. Faktem je, že cvičím, ale pro dvanáctiletýho kluka je prostě těžký táhnout kufr do schůdků vlaku. N snad se s tím nějak poperu. Pomohl jsem Pat dovnitř, a pak začal a ní tahat svůj kufr a hned po něm ten její.

_________________

>>>

Amarilla, jako vždy se svou tentokrá nenápadně maskovanou armádou goril hrdě nakráčí na nástupiště, rovnou ve školní uniformě, samozřejmě upravené. Místo košile má spíše halenku s límečkem, kravatu sice uvázanou, ale povolenou, tenký svetřík, který obdržela k uniformě má v držení Sutton, sukně trochu více naskládaná a zkrácená, i ty podkolenky, byť nevypadají, že by prošly nějakou výraznou změnou, na Am prostě vypadají dobře. O něco delší, husté, tmavé vlasy jako obvykle navlněné, na temeni sedí decentní korunka s malým, pravděpodobně rubínovým lvíčkem, přes rameno jen menší černá taška, spíše něco jako kabelka s delším uchem, na tváři hrdý, bezstarostný výraz. Cestou do vlaku vrhá znechucený pohled na všechny, o kterých ví, že patří mezi ty pseudo-čistokrevné. Čistě jen proto, že má kolem sebe plno chlapů velikosti XXL, takže si to může dovolit. Za ní se vláčí Sutton, také v upravené uniformě, nicméně s hromadou zavazadel a velkou taškou aka první pomoc pro Amarillu. "Víš, tenhle rok bude epickej. Cítím to. Jsem starší. Chytřejší a tak." Prohlásí nadšeně při nastupování do vlaku. Za ní se vydá už jen jeden týpek, aby se ujistil, že se bezpečně dostane do nějakého volného kupéčka. "Víš, Princezno, možná by jsme se teď měli držet trochu zpátky…" Navrhne Sutton tiše, jak si to hezky šlape za Amarillou, ale ani nedoufá, že by náhodou na tohle odpověděla. Protože pokud jde o politiku a o taktické držení papuly, Amarilla tohle prostě neuznává, pro ni to neexistuje a tečka.
Po chvíli si to konečně se Suttonem zaplují do volného kupéčeka.
Sutton odloží tašky a tak dále a sedne si k oknu, Amarilla se proti němu posadí ke dveřím a hlasitě zívne. "Tahle čudná škola fakt není nic pro mě. Nechápu, proč mi to všechno nemůže, jakože ty kouzla a tak, naskákat do hlavy, abych tam už víckrát nemusela, chápeš, byla bych jen já a moje dokonalá osobnost. Fakt tohle nechápu." Postěžuje si jen tak mimochodem. "Princezno, myslím, že oni prostě chtějí, aby si tam s nimi byla celých sedm let. Vždyť by bez tebe umřeli všichni nudou… nemluvě o tvých fanynkách…" Zašklebí se, načež na dveře kupéčka začne ťukat kopa zhruba stejně starých, mudlovských studentek prakticky ze všech čtyř kolejí, mávajících před sebou vydáním blíže nespecifikovatelného francouzského časopisu s Amarillou na titulce. "To si dělají srandu!" Zaskučí Amarilla a nahodí přesvědčivý, ale falešný nadšený úsměv a pootevře. "Tak jo, postupně, postupně holky, klídek…" Zazubí se na ně a úhledným písmem na obálku několikrát napíše své jméno. Pak s omluvným pohledem zavře a zase zapadne na sedadlo. "Možná si se měla zmínit, že ten časák není až TAK moc známej, drahej a tak dále, víš…" Uculí se Sutton a spokojeně se protáhne. "Víš co, dyť je to jedno. Zbožňovaly by mě, i kdybych je o tom nepřesvědčila. Nemůžu za svou úžasnou osobnost." Odvětí Am, očividně nabitá sebevědomím, plná radosti a sebestřednosti, jako ostatně vždycky. Spokojeně si uhladí sukni, pohodí vlasy, hodí po Suttonovi na zkoušku oslnivý úsměv. Jenže blonďáček, jako jeden z mála kluků, očividně je naprosto imunní vůči jejímu šarmu. Jen jí ukáže zvednuté palce, jakože naprosto dokonalé, přívětivě se na ni usměje, vytáhne učebnici lektvarů a začne se učit. Šprt jeden šprťáckej.

Mimo herně:
Budeme to držet krátký, že jo, Spenc? :33

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!