Darrel se upřímně zděsil, když se na něho tak zašklebila a posunula se stranou, aby se vyhnula napřažené vidličce s masem a stále více přibližujícímu se talíři. "Fuj?" zamrkal překvapeně, trochu uraženě a už se zdálo, že si ten talíř v demonstativním dotčeném gestu stáhne ochranitelsky zpět k sobě, ale v tom mu zacukalo v koutcích rtů, vidličku odložil a rychle se zapřel dlaněmi o desku stolu, aby se mohl k Arianě blíž naklonit - ne zase moc, ale stačilo to k tomu, aby mohl ztišit hlas a ona ho i přes to slyšela. "Takže ty jako teď vůbec nejíš? Jak to, že jsi neumřela?" zajímal se a prohlížel si Arianu pozorným pohledem. Vždyť za celou dobu, co tu seděli, si nevzala ani malý kousíček jídla, tak co normálně jedla, když maso a brambor ne? "A nejsi duch?" vypadlo z něho a začal jí prstem šťouchat do ramene, aby to otestoval a bohužel, Ariana byla z masa i kostí. Z hodně hodně málo masa a kostí. A tak dosedl zpět na své místo, podložil si rukou hlavu a začal na Arianu zamyšleně zírat, protože jak už řekl, nezvedne se, dokud ten talíř nebude prázdný a on ho nechával samozřejmě jí.
"Klíde-" v tom se zarazil, když Ariana tak rychle vytáhla hůlku a už se s ní chtěla začít ohánět, ale Darrel si uvědomil mnohem dříve, že mimo Bradavice nesmí kouzlit, takže místo toho, aby se zatvářil vyděšeně, se zase rozesmál. On hůlku u sebe radši nenosil, aby ho to nepokoušelo - respektive ji prostě na začátku prázdnin odevzdal rodičům, sice po velké hádce, ale odevzdal a dostal ji až před odjezdem do Bradavic. "Tím si moc nepomůžeš," culil se pořád od ucha k uchu, očividně nadšený tím, že Ariana na ten zákaz zapomněla a tak zbytečně hůlku vytahovala. Přitáhl si k sobě sklenici s kaktusovou šťávou a spokojeně jí upíjel, zatímco skrz její okraj pozoroval svou spolužačku.
"Vypatlanej? Já?! No to nevím, kdo tu na to vypadá," zašklebil se pohoršeně a založil se ruce na prsou. Ale když tak Arianu poslouchal, musel uznat, že má pravdu, i když to na druhou stranu musela být hrozná blbost. To by přece nesměla jíst nikdy a když by nikdy nejedla, tak by umřela. Darrel to stejně nechápal, copak teď, ale v Bradavicích, když tam byly ty velké obrovské hostiny, kde byly desítky talířů, z kterých si kolikrát ani nevěděl vybrat a každou večeři se jen přejídal, jak jen to šlo. Každopádně se k tomu už víc nevyjadřoval, i když dodala to své hodně a Darrel se na ní zašklebil, aby věděla, co si o tom jejím podivném hubnutí asi tak myslí. "Ty jsi fakt divná... nebylas u Munga?" zeptal se z ničeho nic, když si teda odevzdaně přitáhl talíř zpět a strčil si další bramboru do pusy. "Myslím, že by ti to pomohlo," ušklíbl se s cukajícími koutky. Vůbec o tom nepochyboval.
Když pak Ariana přidala přirovnání, že to je jako, když vykrade banku, Darrel na ní pár vteřin nehnutě zíral a snažil se mezi tím najít souvislosti, nebo alespoň nenápadné podobnosti, ale neviděl v tom nic z toho, a tak pomalu přežvýkl a pak jen tiše, zhrozeným hlasem, jaký jen může být u čtrnáctiletého kluka, který se dozví o nezákonných praktikách, vybafl: "Tys vykradla banku?!!"

_________________

"Takže místo taky máme," zaradovala jsem se. Zdálo se, že přípravy jdou dobře, což mě opravdu těšilo. Vemte si, že budu mít opravdovou oslavu, to mi přišlo úžasné. A upřímně, oslava s Andym byla lepší než ta, co by vymyslela babička.
"Nejspíš by se hodilo to vážně zapsat," přikývla jsem a sledovala, jak kamarád začal tvořit seznam dojednaných věcí na oslavu. "A koho všechno pozveme?" zeptala jsem se, "já mám jen pár lidí - určitě Jane od nás z koleje, no a pak taky Flanna, ten je taky ze Zmijozelu, kdyby chtěla přijít tak Auroru z Havraspáru a to je asi všechno," přiznala jsem se se svými plány. "Ještě jsem přemýšlela nad Cassidym, ale ten asi pozvání víc přijme od tebe," dodala jsem zamyšleně.
"Říkal," přikývla jsem, "já spíš myslela jako přímo tady na Příčné, víš?" vysvětlovala jsem, jak se mi to povedlo špatně pochopit. Na věci, co mi Andy řekl, jsem se snažila nezapomínat - a pokud se mi to za poslední rok povedlo, tak si na ně zase pěkně vzpomenu, ne že ne. "Když mě naši pustí nebo budou potřebovat něco zařídit, tak pak ano." přiznala jsem. Ve skutečnosti jsem vůbec netušila, zda se ještě letos na Příčnou dostanu. Nákupy byly zvládnuté dnes (mám nepříjemný pocit, že otec poslal Fay vše zařídit. Udivovalo mě, že se skřítka ještě neupracovala. Opravdu.) a bylo dost dobře možné, že do začátku roku (nebo do Mistrovství) nevytáhnu z Machynlletského sídla paty.
"Myslíš?" objevil se na mé tváři udivený výraz. Andy nejspíš neslyšel tu ironii u mě v hlase a kupodivu se pro tu věc nadchnul. Mně teda hra na mudly přišla neuvěřitelně ponižující, jen jako něco, co dělají malé hloupé děti. Kdo by si promerlina chtěl hrát na mudlu? Brr. "Svět je plnej bláznivostí," pousmála jsem se.
"To je pravda," přikývla jsem prostě a dál se k tomu nevyjadřovala. Pro mě byl pes něco, co vyžaduje až moc pozornosti a upřímně, nikdy jsem ani žádného nechtěla. Zadívala jsem se směrem, kam zmizela Chaos. "Neprošel tam před chvílí někdo s myší nebo krysou?" zeptala jsem se trochu starostlivě, "že Chaos tak vyrazila. Aby náhodou někomu neslupla mazlíčka místo svačinky," to by bylo opravdu nemilé. Chtěla jsem ještě něco dodat, třeba navrhnout, jako třeba že si pro kočku dojdeme, ale měla jsem během chvíle svých starostí dost.
...poněvadž se otevřely dveře Kotle. Otec dorazil dřív než říkal. Tentokrát však nekráčel sám, šla s ním vysoká štíhlá blondýna alabastrové pleti a mladá dívka, která působila víc jako umělá figurína dovedená k dokonalosti, než jako skutečně živá osoba, v těch splývavých černých šatech. Jinými slovy, moje rodina. V patách jim cupitalo drobné hubené stvoření s velikýma modrýma očima a ještě většíma ušima, připomínajícíma plachty. Fay, naše domácí skřítka.
Všichni si to kráčeli směrem k baru objednat, a já začínala být nervózní. "To jsou naši," šeptla jsem co nejnenápadněji ke kamarádovi a kývla hlavou jejich směrem, "asi před nimi radši nezmiňuj svoje příjmení. Nemají rádi nečistokrevné," dodala jsem ještě šeptem s omluvným výrazem. Netrvalo dlouho a skupina, každá už v ruce nějaký ten nápoj, si to zamířila přímo k našemu stolu. Zatraceně, jak se teď mám chovat? děsila jsem se a prostor mezi nimi a námi se zatím povážlivě krátil. Věděla jsem moc dobře, že culení a úsměvy tady žádné plus nebudou, i proto se mi asi na tvář vedrala ta typická zmijozelská maska chladu, kterou nejspíš u mě Andy ještě neviděl.
První ke stolu dorazila Fay, zatímco otec s matkou a Page ještě promlouvali s nějakým robustním kouzelníkem v drahém hábitu cestou. "Slečno Belle, slečno Belle," usmálo se na mě široce ono stvořeníčko, "Fay nakoupila všechno potřebné, slečno!" Poté se podívala na mého spolustolovníka. "Přeji krásný den, mladý pane," a věnovala Andymu prvotřídní hlubokou úklonu, div její ušiska neplaskaly o zem. "Dobře, odvedlas dobrou práci," odvětila jsem, "Teď si stoupni někam, kde nebudeš překážet a vyčkej na pokyny otce," načež skřítka přikývla, věnovala Andymu ještě jednu úklonu a vyklidila viditelné pole. No a já už zas jednou vypadala parádně zmijozelsky, ačkoliv dneska to bylo maximálně nucené.

_________________

Jen klid O'Reilleyová, jen klid. Podařilo se mi uklidnit se, koček jsem se přece nebála, jen sem se až moc vžila do své nové společnice, jak jsem se bála o ni. Kočka neutekla a nikdo z nejbližších hostů o ni nejevil zájem. Ptát se jí, kde má pána, nebo jí zkusit něco hodit, jsem považovala za naprosto bezvýznamné. Vypadala, že se jen tak odradit nenechá. Dobře, dobře... pokus o soustředění vyšel. Co víš všechno o kočkách...v duchu jsem sbírala všechny možné poznatky a přemýšlela jak z toho ven. Kdybych neměla Banshee za krkem, asi bych ji odnesla, ale moc jsem se bála o svoji kamarádku a nechtěla to riskovat. Takže … Kočky milují chytání myší. Jako přirození lovci jsou v této činnosti velmi dobré. Vaše kočka nechytá myši proto, že by měla hlad. Na to je příliš dobře krmena. Ve skutečnosti se jedná o přirozený instinkt.... vybavil se mi citát z jedné příručky pro chovatele. No skvělé! S hladem bych snad něco svedla, ale dotyčný malý predátor opravdu vypadal, že hlady netrpí...Lovecký instinkt je u kočky silně vyvinut. Patří už k charakteru šelmy, kterou kočka ve skutečnosti je. Na rozdíl od psa kočka svou kořist nehoní, ale přepadává. Nezdaří-li se jí první skok, zpravidla se už o kořist nezajímá. Výjimkou mezi kočkovitými šelmami je jen gepard, ten jediný kořist pronásleduje... Zpravidla se o kořist už nezajímá?! To nevypadalo na důvěryhodný zdroj, tedy jestli nebyla ta černo bílá míca přede mnou na stole gepard (nebyla). A rozhodně nevypadala, že by ji Banshhe přestala zajímat, kdyby...
„Banshee!!!“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila jak moje krysa mizí mezi řadami stolů a kočka (velice překvapivě) za ní. Vyrazila jsem taky, ale ne přímo za nimi, protože, Banshee zvolila úzkou cestičku mezi židlemi. Opatrně jsem minula skupinku nepochybně urozených kouzelníků a mířila za zvířaty dál do kotle. Krysa pištěla jako o život, podařilo se ji vyskočit na stůl a dál na úzký rám jedné z zarámovaných kreseb, čeho, jsem si nevšimla. Každopádně tam se Banshee zastavila a zasyčela na svého pronásledovatele. Rozhlédla jsem se, nešlo mi do hlavy, že by tady ta kočka byla sama. Jestli tu její majitel byl, už si toho určitě musel všimnout, protože krysí útěk se jen tak přehlédnout nedal (obzvláště, když krysa dělala čest svému jménu a kvílela jak na lesy). Dorazila jsem až k místu, kde kresba vysela a musela se zaklonit, protože vysela docela vysoko. Kočka, stejně jako já zírala nahoru. Možná že bych ji teď mohla zkusit odnést! Napadlo mě. Pár těch škrábanců bych jistě snesla, nechtěla jsem, aby se něco stalo Banshee a věděla jsem, že kočka za své jednání nemůže.
Jiní lidé v podobných situacích nechtěnou společnost jen nakopli, nebo v horším případě sáhli po zbrani.
Jedno léto jsem strávila tím, že jsem panu Bradymu, řezníkovy z Crookedwoodu, vyndavala náboje z pušky. Ten chlap střílel po toulavých psech, protože mu kradly odřezky, ODŘEZKY které by stejně vyhodil. Kočce jsem tedy nechtěla ublížit, ale nechtěla jsem také, aby ublížila ona Banshee... zkusmo jsem k ní natáhla ruku, velmi pomalu a s dobrým úmyslem. Naivně jsem doufala, že to vycítí a možná trochu zohlední.

Obrátím teatrálně oči v sloup a hlasitě, dost důležitě si povzdechnu. Dyť ani jedna věc z toho, na co se vyptává, není jeho problém, vlastně zrovna jeho by to mělo zajímat nejméně, ani nejsme kamarádi, tak proč, Salazare, proč mi tohle děláš. Má to co dělat s tím, že jsem mizerný chytač? Dobře, bylo by fajn na chvíli nemyslet na famfrpál. "Jasně, že jím. Ale nemyslíš, že mám dost dobrý důvod nejíst z tvého talíře?" Nadzdvihnu tázavě obočí a vytrvale ho smažím svým pohledem, dokud v mé hlavě není úplně usmažený, jako řízek, načež se zase podívám jinam. Tohle je tak osvobozující, někoho smažit, jaký by to asi bylo v reálu... Moc morbidní myšlenka, Ariano. Okřiknu sama sebe v hlavě a raději popojedu. Jako vždy. "Nejsem duch, nevrtej do mě!" Okřiknu ho značně nespokojeným tónem. Mám takový tušení, že vlastně celou dobu nedělám nic jinýho, než že ho okřikuju, mluvím na něj varovným tónem a nebo se od něj znechuceně odtahuju. Kvůli tomuhle bych si sama o sobě myslela, že sem divná, ale kvůli objímání zdí? Jak povrchní... a vůbec, nad čím to tu vlastně pořád přemýšlím, jaj.
Asi bylo lepší, když jsem přemýšlela, protože jakmile jsem s tím přestala, uvědomila sem si, že se mi ZASE směje. A to je frustrující. Nechápu to. Proč to pořád dělá! jasně, protože je to Darrel, ale proč se nesměje někomu jinému! No, protože je to Darrel, takže tady vlastně všechno chápu, no to je fuk. Nechápu jak můžu něco nechápat, když to chápu. Je to jako mytí nádobí - nikdy jsem to nezkoušela. Jen ještě vědět jak souvisí mytí nádobí s chápání, what...
"Netvař se tak. Kdybych ti hodlala ublížit, udělala bych to vlastníma rukama, k tomu nepotřebuju hůlku jako tady někdo. Chtěla jsem to vyčistit - zničil si mi oblíbené šaty." Zamumlám směrem k němu něco, co jsem snad původně chtěla nechat jen v hlavě, ale protože nepředpokládám, že by Darrel někdy doopravdy poslouchal cokoliv z toho, co říkám, hlavu si z toho nedělám a prostě jdu dál. Divná, hm. Mohl by mi někdy taky říct něco, co už dávno nevím. U Munga? Ne. Proč se na to jako ptá? Jakože jestli nejsem cvok i ve zdravotních záznamech? Ještě, že neví, že mám vlastního cvokaře doma. Tuším, že by mi to dal pořádně sežrat. Myslí, že by mi to pomohl? A já myslím, že jemu taky. Víte, svázat a polechtat na noze. Jsem si jistá, že tohle je schválený mučící postup. Teda ne mučící, samozřejmě. Lechtání za účelem... no to je jedno. Zase další blbost, někdy mě napadají fakt bobky.
"Cože? Jakou banku?" Zmateně na Darrela zaostřím, očividně si neuvědomujíc, co jsem předtím sama řekla. "Na čem jedeš? Kdes vzal, že sem vykradla banku!" Nechápavě zamrkám a sama sebe v duchu poplácám po rameni, když si všimnu, že si talíř přitáhl zpět - zřejmě jsem se úspěšně zbavila jednoho nutiče. Jsem fakt dobrá. Další cihlu si za to dám. Ještě chvíli a postavím si hrad.

_________________

"A co teda jíš?" vybafl Darrel zvědavě, protože pokud Ariana poprvé za celou dobu přiznala, že jí, byl to opravdu úspěch. V očích mu nadšeně zazářilo a najednou visel pohledem Arianě na rtech, jak jen čekal na odpověď, pak se však z ničeho nic zašklebil a uraženě si ukousl z dalšího bramboru, který byl úplně poslední. "Ne nemyslím," zatvářil se naprosto vážně, už jí přece řekl, že s tím jídlem nic neudělal, opravdu nic! To mu opravdu nevěřila? Vždyť už to bylo tak dávno, co zmijozelským podstrkoval omdlévací oplatky.
"Nekřič!" zašeptal zděšeně rychle, když ho okřikla, což byl další z pozoruhodných úkazů, které nebyly na denním pořádku a Darrel si to moc dobře uvědomoval, proto mu začalo cukat v koutcích rtů. Chtěl se zase začít smát, ale jakmile si všiml Ariany vážného výrazu, rychle sklopil zrak k talíři a dojedl ten poslední kousek, než prázdný talíř odsunul na okraj stolu. Jestli se však do této chvíle přemáhal, aby se nezačal smát, když Ariana znovu promluvila, posměšně se rozesmál. "Vlastníma rukama? Opravdu? Vždyť těma ručičkama sotva uzvedneš hůlku," pokračoval dál výsměšným tónem, protože pokud si Ariana myslela, že ho svými řečmi vyděsí, stal se pravý opak. Očividně ho pouze pobavila, což se Darrel nesnažil zakrýt. "Promiň," prohodil, když se zatvářil znovu normálně, "kdyby sis vzala, nemusela si je mít zničené," ušklíbl se na ní, než své rty roztáhl v provokativní úsměv a vyklopil do sebe i zbytek kaktusové šťávy, když už se pomalu chystal k odchodu, protože už nebyl jídlo, které by Arianě nutil.
"No já nevím, tys to tvrdila, ale víš, co?" povytáhl obočí, zablesklo se mu v modrozelených očích a on si zase nadšeně poposedl, aby nemusel mluvit tak na hlas, "to máš fakt malér, Ariano!" vydechl zděšeně, ne že by mu tohle nedělalo radost, ale nemohl se pořád usmívat, když se bavili o tak vážné věci. Pak už se ale začal zvedat, protože usoudil, že sedět u jednoho stolu se zlodějem nepomáhalo jeho dobré pověsti, a tak hyperaktivně vyskočil na nohy a s hrůzou zjistil, že svou kšiltovku nechal u původního stolu. Rychle k němu doběhl, narazil si ji pořádně na hlavu a ještě se na okamžik zastavil u druhého stolu, aby si Arianu naposled prohlédl a v duchu zauvažoval nad tím, jestli ten její důvod nebyla jen lež. "Tak se uvidíme ve vlaku, Harringtonová... teda, pokud tě nepřehlédnu, když v tom hodláš pokračovat," zašklebil se při pohledu na její drobné ručičky a neviditelné nožičky, než si zarazil obě ruce do kapes a jako správný Darrel, se svým nadměrným egem a úsměvem od ucha k uchu vyrazil ven.

>>

_________________

Vešla jsem do kotle a přejela očima po lidech v něm. *Tak, kam teď když tu nikoho neznáš?* hlásek v hlavě se mi vysmíval. Polknula jsem knedlík, který jsem měla v krku. Pohledy lidí jsem se snažila nevnímat. Došla jsem pomalu k pultu a koukla se na hostinského. "Mohla bych prosím dostat máslový ležák?" pipla jsem tiše a sledovala muže za pultem. Mluvila jsem, potichu, proto mě asi neviděl. Zvedla jsem tedy hlas. "Mohla bych, prosím poprosit o máslový ležák." konečně jsem se dočkala pozornosti. Počkala jsem nervózně u pultu abych si vyzvedla ležák a vydala se k volnému stolu někde v rohu místnosti. Tolik lidí, tolik zajímavých lidí. Když jsem si dala ležák před sebe, pomalu jsem přes něho nešla vidět, a i já měla problém s tím vidět na lidi okolo. Odsunula jsem zvědavě korbel a sledovala dva starší studenty co se bavili.
Tak, Marion, poslouchej ať se přiučíš tomuto světu, je tu moc nových věcí. pohledem jsem hledala zda tu nemám někoho koho znám. Zvedla jsem svůj ležák a napila se z něho. Byl výborný jako vždy, spokojeně jsem zamlaskala a vytáhla z kabelky deníček a propisku.
Bod číslo jedna. řekla jsem si pro sebe. Prozkoumat celou Příčnou ulici. zakousla jsem se do propisky a začala ji kousat. Bud číslo dvě vymyslím po cestě. zašeptala jsem tiše a pokývala hlavou. Zamyšlená jsem si ani nevšimla, že se kotel zase trochu vylidnil. Pak zaplatím pití a vyrazím do ulic.

>>>

Mozek mi běžel na plné obrátky. Mnohokrát jsem pomáhala strýčkovy v jeho ordinaci, co to říkal o tom... Při správném hmatu by se měl dostavit kotěcí syndrom (máma právě za kůži na krku nosí koťata v tlamičce) a kočka, nebo alespoň její hlavička by měla ztuhnout...
Vzala jsem tedy kočku za kůži na krku a aniž bych přiměřený stisk povolila, vzala jsem ji do náruče. Spokojeně nevypadala, ani náhodou, ale nepoškrábala mě tolik, jak jsem čekala. Tak přecejen jsem se na strýčkově ordinaci něčemu přiučila, ušklíbla jsem se. Zároveň jsem spatřila dívku s Rezavými vlasy, poměrně drobné postavy a popošla k ní: „Ahoj není to náhodou tvoje kočka?“ usmála jsem se: „Víš, nevadila by mi, ale chce si pochutnat na mojí kamarádce...“ kývla jsem směrem k rámu, kde pořád seděla krysa. Dívka vypadala moc sympaticky, i když byla asi o tři čtvrtě hlavy nižší než já, typla bych si, že je asi stejně stará: „Mám Banshee teprve krátce, nerada bych o ni přišla.“ dodala jsem a otočila jsem se k zástupu stolů: „Promiňte...“ trochu jsem zvýšila hlas, ale žádná reakce se nedostavila: „Haló!“ zvolala jsem a s omluvným úsměvem dodala: „Promiňte, ale hledám majitele téhle roztomilé kočky!“ ano byla opravdu roztomilá, když nepočítám to, jak mi do paže čas od času zarazila řadu ostrých drápků, když se snažila dostat za mou krysou. Naštěstí se majitel našel. Byl jím vysoký, hubený mladík. Donesla jsem mu jeho mazlíčka na půl cesty: „Promiň... jen si ji chvíli pohlídej a já a moje krysa mizíme.“ kývla jsem směrem ke schodům do patra: „Jsem Doreen, Doreen O'Reilleyová.“ řekla jsem napůl směrem k rezavé dívce: „Jedu do Bradavic prvně... slibuju, že příště na Banshee dám větší pozor.“ slíbila jsem a myslela jsem to vážně.
Měla jsem pocit, že se na místě zvyšuje napětí,... možná to způsobil příchod těch dospělých kouzelníků, kteří mě osobně připadali jako parta snobů. Neměla jsem ráda podobné typy lidí všeobecně. Táta pracoval na ministerstvu, ale formální oblečení, které do práce nosil nesnášel asi tak, jako já vejtahy a... snoby.
No, O'Reilleyovi nikdy, co jsem si pamatovala, nebyli rodina, která by si zakládala na formalitách, ne že bychom to neuměli, když to bylo třeba: „No tak já mizím...“ usmála jsem se omluvně na majitele té roztomilé bestie, stavila se pro Banshee u rámu, poslušně mi seskočila na rameno, a cestou do pokoje jsem se zastavila ještě u drobné dívky: „Zatím ahoj...“ rozloučila jsem se i s ní a vyrazila do pokoje, kde Kail konečně našel, co hledal. Encyklopedii kouzelných tvorů! Dostala jsem ji od něj předem k narozeninám. Byla to tlustá kniha s koženým obalem a mě bylo jasné, že dneska půjdu pozdě spát.

Mimo herně:
Moc se omluvám, ale nechtěla jsem, abyste na mě museli čekat (zítra ráno odjíždím). Doufám, že jsem nikomu moc nenarušila plány a ještě jednou pardon

Přikývl jsem hlavinou a usmál jsem se. Byl jsem rád, že naše "přípravy" na párty probíhají tak rychle. Nikde jsme ještě nenašli nějaký větší zádrhel. "Na Jane si pamatuji," zahuhlal jsem jen tak mimochodem s menším zazubením a přikývnutím. Nad hosty už jsem taky přemýšlel. "Jo Cassidyho pozvu. Taky asi pozvu Gwen, Arsena a Hailie. Taky mě napadlo pozvat Leslie," poslední jméno jsem řekl trochu nejistě, protože jsem netušil jak se na to bude Anda tvářit. "A co udělat nějaké pozvánky a prostě je rozeslat?" Dodal jsem ještě rychle. Takhle by jsme ostatní nemuseli odchytávat, prostě by jsme jim sovou poslali pozvánku. Všechna jména, která vyšla z mých i Belliných úst jsem si také zapsal do notesu. Pro jistotu, abych na ty lidi prostě nezapomněl.
"No doufám, že se ještě o prázdninách setkáme, jestli ne mohli by jsme si alespoň psát?" Vyznělo to jako otázka, protože jsem si nebyl jistý, jestli Anabelle nemá zakázáno si psát i s kamarády krom své rodiny. A rozhodně jsem nechtěl, aby mi posílala dopisy tajně. Mohla by se kvůli mě dostat do problému, a to jsem vážně nechtěl.
K tématu "mudlovské představení" jsem se raději už nevyjadřoval, protože to v tuhle chvíli vypadalo, jako by to předtím myslela jen ze srandy a já jsem se už takhle cítil trochu trapně, takže jsem jen pokrčil rameny a nahodil další úsměv.
"Myslíš? Jestli jo, tak jsem si toho vůbec nevšiml," prohodil jsem a také se zahleděl směrem kde zmizela Chaos, jenže po kočce nebylo vidu ani slechu, takže jsem se otočil zpět k Andě a už jsem jí chtěl říci, že půjdu Chaos hledat když se otevřeli dveře Kotle a já se nezmohl na žádný slovo. Dokonce ani na žádný pohyb, protože jsem pohledem hypnotizoval lidi, kteří právě vstoupili. A podle mého z nich šel vážně strach. A díval jsem se na ně dokud na mě nepromluvila Belle. "Tohle?" Snažil jsem nevyjeknout, i když jsem to trochu ustrašeně řekl. A taky jsem zbledl a podle mého bych mohl svou barvu konkurovat duchovi. "Jasný," přikývl jsem rychle a snažil jsem se nahodil úsměv, což se mi po chvíli podařilo a i barva mé pleti se začala vracet. Pohled jsem opět stočil k Zrzčině rodině, které se k nám začínala blížit až moc rychle a já byl jedině rád, když se zastavili na kus řeči s nějakým jiným kouzelníkem. Stočil jsem svůj pohled zpět k Belle, jenže jsem se měl radši dívat na její rodinu. Takhle jsem poprvé viděl jak se tváří chladně, jako pravá Zmijozelka. Snažil jsem se zůstat v klidu, i když mě to dost vyvádělo z míry. Kam se poděli její milé úsměvy?
"Taky přeji krásný den, a stačí Andrew," věnoval jsem skřítce široký úsměv. Na poklony jsem nebyl zvyklí, ale alespoň jsem se v tuto chvíli nemusel dívat na Belle. Ne, že bych se na ní nedíval rád, ale.. Její chladná tvář mě děsila, takže jsem byl jedině rád když se jakási dívčina křikla na celý Kotel, že hledá majitele kočky. "Jdu se podívat jestli to není Chaos," vybafl jsem k Andě, věnujíc jí menší úsměv a co nejrychleji jsem opustil svou židli, přičemž jsem si konečně pořádně oddechl. Tak jo klid, to zvládneš! Dopřál jsem si malé povzbuzení a konečně se mi na tváři objevil široký úsměv. "Strašně moc se omlouvám," broukl jsem k dívčině a převzal si od ní svou kočku, která bojovala proti sevření, ale jakmile byla v mé náruči, konečně se uklidnila. "Ještě jednou se moc omlouvám a doufám, že je tvá krysa v pořádku," broukl jsem k ní rychle a na patě se otočil, abych se zas vydal zpět ke stolu.
"Měla jsi pravdu, Chaos se snažila sežrat mazlíčka jedné holčině," prohodil jsem k Belle, snažíc si na tváři udržet úsměv. Svou kočku jsem tentokrát už držel pevně v náručí a drbal jí za ušima. Můj pohled opět sklouzl k Zrzčině rodině a já jsem věděl, že už za chvíli budou u nás.

_________________

"Jane je fajn, rozhodně jedna z nejhodnějších lidí u nás v koleji," pousmála jsem se. Na většinu jmen, které Andy plánoval pozvat, jsem jen přikyvovala. Proti nikomu z nich jsem nic neměla, zčásti proto že Alwullovou jsem znala jen díky Emilině novému příteli a s Quinnem jsem mluvila asi jednou nebo dvakrát na tréninku a to bylo většinou jen "ahoj" a pokyny... až přišla zmínka o Leslie. Tu bych teda zrovna dvakrát na svojí oslavě vidět nechtěla. Ne že bychom si někdy něco přímo udělaly, ale naše antipatie byly rozhodně velké a vzájemné. A já tak nějak tušila, že by to nemuselo dopadnout dobře. Proto mi přes obličej přeběhl trochu nesouhlasný výraz, ale nakonec jsem ho setřásla. Nikdo přeci neříkal, že se s ní budu muset bavit, a ona se do toho určitě taky nepohrne, kdyby už byla pozvaná, ne? A pokud jí Andy na oslavě chtěl, tak jsem neměla právo mu bránit. "Tak to už máme celkem dobrý seznam hostů," pokývala jsem hlavou, aniž bych se jakkoliv vracela k Nebelvírce a k faktu, že jí vážně na vlastní oslavě nechci.
Dál rozhovor probíhal ve veselém duchu, jak také jinak, když jsem se bavila s Andym.
Netrvalo dlouho a došlo k přerušení našeho hovoru příchodem našich. Kteří Andyho evidentně dost vyděsili. "Jo, tohle," přikývla jsem a snažila se bojovat aspoň trochu s tím chladem, který se mi prostě do hlasu dostával automaticky. Věděla jsem ale, že až sem dorazí, nebudu moci pouštět na světlo světa žádné zubící úsměvy, takže tohle vlastně mělo kamaráda chránit před šokem. "Já se takhle musím tvářit," sykla jsem ještě rychle než se naši přiblížili úplně... a než Fay padla Andymu dojatě k nohám. "Mladý pán je tak velkorysý!" kníkla dojatě a kdybych ji nezastavila, nejspíš by mu samou vděčností objímala kolena. "Co jsem ti řekla? Zůstaň támhle v koutě, rozumíš?" sykla jsem a skřítka poslušně odkráčela, tentokrát už na dobro.
Uznala jsem, že bylo od Andyho moudré, když vyklidil pole za kočkou, a upřímně jsem si docela oddechla. Zvlášť po tom, jak na ně reagoval napoprvé. Nemyslím, že by byl připravený na setkání s dokonale čistokrevnými snoby, kteří jím rozhodně budou pohrdat jen proto, že má v rodokmenu nějakou tetu z pátého kolene, co je vlastně mudla. Narovnala jsem se na židli a nasadila tentokrát už dokonale zmijozelský výraz. A pak se Andy vrátil. Co tu děláš? vysílala jsem k němu zoufalé myšlenky, byl bys na tom líp, kdybys zdrhnul...
No a to už byli u nás. "Xaverie," oslovil mě otec strojeně, bez jakékoliv známky úsměvu, Andyho ignorujíc, jako by byl vzduch. "Správné rozhodnutí nenechat nás ani minutu čekat." Postavila jsem se. "Otče, snad šlo jednání podle plánu," pronesla jsem úplně stejně strojeně a ledově jako on. Byla jsem mu vděčná, že si evidentně rýpání do mých přátel nechal až na doma, stejně tak jeho manželka. Jen nemuseli úplně předstírat, že Andrew je vzduch. Tohle merlinžel neplatilo pro Page. "Ale ale," zasmála se jedovatým smíchem a bylo úplně jasné, na čí účet, "Bellinka si povídá s malým chlapečkem! Bellinka si hledá stejné chudáčky jako ona sama!" vynesla verdikt, jako by jí i malý pohled stačil aby člověka ohodnotila a odsoudila. Otevřela jsem pusu a chtěla jsem Andyho bránit, ale slova nevycházela ven. Cítila jsem se dokonale bezmocně. "J-je to spolužák z Bradavic a je..." "Fajn? Milej? Super? Myslíš, že nějaký nečistý dítě z krvezrádný rodiny je lepší než my?" zasyčela Page. A já, ač jsem se předtím odhodlala něco říct, jsem byla zase bezmocná. Když vtom zakročil otec. "Stačí. Neplýtvej dechem. Je ještě malá, nepochopí tě," a v jeho hlase bylo znát dokonalé opovržení vůči mé osobě. "Takže ty chodíš s naší malou do školy? A v jaképak jsi koleji, smím-li se ptát?" upřel nakonec chladné oči na Andyho, trpělivě vyčkávajíc na jakoukoliv jeho chybu. Sotva znatelně jsem zavrtěla hlavou Andyho směrem, jako že nemá mluvit o koleji nebo o původu. Těžko ale říct, jestli to pochopil. Upřímně jsem si přála, aby se naši rozhodli prostě odejít. Tohle bylo mučení.

_________________

"Jo, stejně jako ty," věnoval jsem jí menší úsměv. Byl jsem rád, že tak nějak souhlasila se všemi lidmi, které jsem prozatím chtěl pozvat, i když jsem poznal, že by tam Leslie nejradši neměla. Věděl jsem, že ty dvě se nemají rádi, ale pozvat jsem jí chtěl. Byla tady přeci jen ta možnost, že kvůli Anie nepřijme, i když mě by to docela líto bylo. A třeba by se nakonec mohli spřátelit? Vždyť Anda nebyla vůbec špatná, takže jsem pořádně nechápal co ty dvě mezi sebou měli za problém. "Jo to jo. Když by tě ještě někdo napadl, stačí říct a já ho dopíšu," vesele jsem se na Zrzku zazubil a zaklapl notes, protože jsem tušil, že o naší oslavě se bavit už nebudeme, takže jsem se rozhodl ho úplně sklidit ze scény. Radši. Notes tedy skončil na mém klíně, na kterém se rozvalovala i Chaos, takže notes zakrývala svým tělem.
Doufal jsem, že rodiče Andy se k nám ještě nějakou chvíli nepřiblíží, a že to budou co nejvíce oddalovat. Věděl jsem, že se tomu stejně nevyhnu a i když jsem v duchu doufal, že zas odejdou pryč a já budu mít pro dnešek pokoj. Vážně jsem v to strašně doufal.
Kývl jsem směrem k Anabelle, když mi podala vysvětlení, proč se to tváří tak chladně, i když jsem si na to nemohl zvyknout. A tušil jsem, že si na to ještě dlouho nezvyknu, protože Zrzka se v mé přítomnosti jen usmívala. Tohle pro mě bylo tak nové. Skřítce jsem věnoval další milý úsměv když mi padla k nohám. Skřítkové byli vždycky tak roztomilí. "A ty jsi zas strašně milá," broukl jsem k ní tiše těsně předtím než byla odvelena zpět do kouta, kde už protentokrát zůstala. "Jak se jmenuje?" Stihl jsem se ještě rychle zeptat než přišla má Noční můra.
Při oslovení, které patřilo Belle, jsem sebou nepatrně škubl. V tuhle chvíli jsem litoval toho, že jsem nezůstal někde fuč. Popravdě jsem byl docela rád, že mě její rodina přehlíží. Tedy skoro celá její rodina. Můj pohled se stočil k Andině sestře. Před chvílí jsem se ještě usmíval, ale v tuhle chvíli můj pohled ztvrdl a i můj úsměv se vytratil. "Belle není žádný chudák," zasyčel jsem směrem k ní a kdybych teď stál, dal bych si výhrůžně ruce v bok. Takhle jsem se jen na židli více narovnal a nespouštěl z té hrozné osoby pohled. "A já nejsem malý chlapeček," zabručel jsem ještě rychle na svou obranu, protože malý jsem fakt nebyl. Tipoval jsem, že kdybych se teď postavil, klidně bych tu potvoru převyšoval. "Myslím, že každý je lepší než vy," tyhle slova jsem pronesl šeptem. Řekl bych to klidně na hlas, klidně bych to i zakřičel, ale kvůli Belle jsem se zastavil. Nebál jsem se, i když ještě před chvílí bych utíkal. Jenže Anda byla moje kamarádka a tušil jsem, že kdybych ta slova pronesl opravdu na hlas, tak jak jsem plánoval, měla by kvůli mě Zrzka peklo. I když to jí už asi stejně čekalo, takže jsem vrhl po její sestře nenávistný pohled a poté jsem se obrátil zpět k Andě a nespouštěl z ní oči. Ani když promluvil její otčím, neotočil jsem se jeho směrem a nechal jsem ho dlouho čekat než jsem nakonec otevřel pusu. "Ano chodím a ne, nesmíte se ptát," zavrčel jsem směrem k němu a jeho chladný pohled jsem se snažil ignorovat i když mé ruce se potili jako o závod. Nejradši bych v tuhle chvíli vstal a utekl co nejdál od nich, jenže kvůli ní jsem to neudělal. Kvůli Belle jsem se rozhodl to tady přetrpět i když jsem netušil co se může stát. Jenže v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Bylo mi úplně jedno, že si proti sobě poštvu celou její rodinu. Hlavní pro mě bylo, že jsem byl v její přítomnosti. A v tuhle chvíli se mi na tváři objevil opět úsměv, který jsem věnoval jen a jen Andě, jako kdyby tady zbytek její rodiny vůbec nebyl. Dokonce mi bylo jedno, že mě s tím úsměvem na tváři uvidí, protože byl jen a jen pro Zrzku. A byl nejen povzbuzující, ale tím úsměvem jsem jí sděloval, že při ní budu stát v jakékoliv situaci.

_________________