Na Tarenovo chabé odseknutí se Laureliny rty pouze roztáhly do zlého úsměvu, který se k její roztomilé tváři vůbec nehodil. Dobře si všimla záblesku strachu v bratrově očích a uvnitř zničehonic pookřála a píchlo ji u srdce, ale i když si na okamžik připadala jako to největší monstrum na světě, rychle si zase uvědomila, proč tím monstrem je a že Taren v tom rozhodně není nevinně. A ona si nemohla dovolit, aby se k ní takhle choval před jejími spolužáky. Když ji pak zastavil, bezvýrazně k němu stočila zrak a vybízivě povytáhla obočí, ať řekne, co má ještě na srdci. K jejímu údivu šlo pořád o ty vyšité iniciály, přes které se chlapec evidentně nedokázal přenést. Laurel se opět výsměšně pousmála, načež ledově odvětila: "Ale ty přece jsi snob." Poté ho už jenom propálila nenávistným ledovým pohledem, v očích stále výsměch - cožpak si opravdu myslel, že jí matka mohla ublížit ještě víc, než udělala doposud? Každopádně o jejím dobře skrytém strachu svědčilo, že ho nenabádala, ať to matce klidně vyzvoní, když po tom tolik touží.

Ollivanderovy hůlky

V obchůdku pana Ollivandera Laurel tiše postávala stranou a opravdu pečlivě střežila každý Tarenův pohyb. Když se špička jedné hůlky konečně zablýskla, Laurel se ulevilo, protože čekala, že budou moci konečně z tohoto strašného místa odejít, ale opak byl pravdou - její bratr se dožadoval jiné hůlky a k jejímu překvapení mu ten starý páprda vyhověl. S náznakem zamračení, protože ona se na veřejnosti nikdy netvářila nevlídně, stále pozorovala Tarena, když se k ní nečekaně otočil a mávnul proti ní hůlkou. Laurel byla ze školy naučená na obranu, ale teď s sebou hůlku neměla, aby ji nic nepokoušelo, když mimo školu ještě kouzlit nesměla, a tak sebou pouze polekaně škubla, ale naštěstí se jí nic nestalo, z hůlky nevyletěla žádná světlice nebo blesk, a pouze se jí změnila barva šatů. "Vypadají naprosto identicky," procedila skrz zuby polohlasně, načež se sladce usmála na pana Ollivandera a rychle mu za hůlku zaplatila, přičemž ji nechala poslat speciální soví donáškou k nim domů, aby ji nemusela tahat po městě, nehledě na to, že Taren by s ní chtěl určitě zase kouzlit. Pak už se konečně zase dostala na slunce a čerstvý vzduch a necítila na sobě zkoumavý pohled, což pro ni byla nesmírná úleva.
"Kam chceš jít teď? Když už jsi byl tak hodný a odporoučel matku, jsem zvědavá, jak ji chceš zase najít," řekla nevzrušeně a dlouze na Tarenovi ulpěla pohledem.

>>> Uličky (i se smrádětem)

_________________

Ollivanderovi hůlky

Vzala za kliku a rychle vklouzla do tichého Ollivanderova obchůdku. Ophelie stála sama v zaprášené místnosti v tu chvíli bylo její hrdinské počínání pryč. Začala litovat, že odmítala společnost rodičů, protože se jí zdálo trapné, aby takhle velká chodila s rodiči. Za pár sekund se za pultem objevil postarší kouzelník. Koukl se na Feely a usmál se na ni. V tu chvíli sebrala Ophelie zbytek odvahy a pozdravila ho. „Dobrý den“ řekla a oplatila mu úsměvy. „ Ty jsi, jdeš pro svou první hůlku viď“ řekl a v obličeji mu pořád zářil úsměv jako sluníčko. „ Přesně tak“ Hned se otočil a přešel ke starým zaprášeným, dřevěným regálům a krabícím a z nich začal z nich postupně vyndávat ještě menší krabičky. Feely čekala, že s těch krabiček začne vyndávat ještě menší krabičky, až se dostane až k úplným mini krabičičkám. To se však nestalo. Zatím co hledal krabičku z hůlkou která by byla na Feely jako ulitá zeptal se jí „ A jak se mladá slečno jmenujete? “
„ Ophelie Snowbellová“ řekla poněkud zvláštním tónem jako by se bála, že pan Ollivander by někdy mohl jejího jména zneužít. „ A nejmenuje se náhodou váš dědeček nebo prastrýc Gordon“ řekl.
„ Ano“
„Tak ho ode mě pozdravujte. A jak se má?“ Feely zamrkala, protože jí nějaké smítko prachu právě vlétlo do levého oka a odpověděla na otázku „ Jo má se fajn “. Za chvíli vylezl Ollivander od regálů a krabic a držel v ruce pouzdra, v kterých se ukrývali hůlky. Pak s pouzdra vyndal hůlku a podal jí Feely „mávni s ní “řekl. Ophelie s ní mávla a v tu chvíli praskla lampa. Najednou se ocitla v té nejtemnější tmě, z které se lidem svírá žaludek strachem. Trvalo pár minut než Ollivander zapálil pár svíček. „ Tak to asi nebude ta správná kterou hledáme“ pronesl monotónním hlasem. „Tak zkuste tuhle“ řekl a podal jí další hůlku. Ophelie se musela přemluvit aby sní mávla neboť už nechtěla absolvovat tu příšernou tmu. Ale jak s ní mávla z hůlky vylétly jiskry. „ Skvěle, dobrá volba“ řekl. Pak hůlku vzal, prohlížel si a pak prohlásil „Zajímavá volba“. Poté slíbil, že bude doručena co nejdříve. V tu chvíli se Feely cítila jako omámená hrozně se těšila až s tou hůlkou bude všelijak mávat a učit se jak z matčiny milovaného porcelánového nádobí udělá myšky. Dala mu sedm galeonů a pět srpců. A odešla k madam Malkinové si shánět oblečení a uniformu.

Madam Malkinová
Vešla a připadala si jako v království pohozených látek a hadříků odkud pocházel skřítek, o kterém četla v jedné kouzelnické pohádce. Bylo to tu o dost jiné než u pana Olivander kde vládl naprostý klid a téměř se tam nedostávaly paprsky denního světla, tady v salónu madam Malkinové pořád někdo zmateně pobíhal s látkami a světla tady bylo dost. Jak se to tady pomalu a detailně prohlížela tak jí oslovila žena trošku kulatějšího tvaru „ Zdravím drahoušku“. Hned jí došlo, že je to madam Malkinová a udělala na ní falešný úsměv, nesnášela, když jí někdo říká drahoušku. „ Poprvé do Bradavic?“ zeptá se Malkinová a na obličeji předvede svůj široký úsměv. „ Ano“ odpoví Feely. V tu ránu k ní madam Malkinová přiběhne s krejčovským metrem a spínacími špendlíky. Zatím co Feely měří, pořád něco vykládá o lákách a Ophelie jen rozpačitě přikyvuje, jelikož nic jiného jí na výběr nezbývá. Nenávidí zdlouhavé vybírání a nakupování. Poté jí madam Malkinová nabízí rukavice z dračí kůže, což se Feely moc nezamlouvá, protože nemá ráda zabíjení zvířat jen kvůli rukavicím. Pak si vyzkoušela zimní plášť, který je velice elegantní a vybírá k němu přezky, které by k němu nejlépe ladili. „Kdyby tenhle obchod viděla mamka tak by ho nazvala, živím rájem, ale taťka naopak živoucím peklem“ říká si v duchu a rozhlíží se po obchodě Ophelie. „ Tak a je to hotové. Nejpozději zítra máte uniformu a zbytek oblečení u sebe drahoušku“ řekla paní Malkinová. V tu ránu stojí Feely u dveří šklebí se kvůli slovu drahoušku a nakonec křikne na paní Malkinovou „Na shledanou “.

>>Pryč

<<< z domu, přes Kotel, Příčnou, banku a davem až sem

Daník se rozhodl, že dnes je ten správný den. Měl po prvním koncertě tohoto léta, který dopadl jak jinak než na výbornou, a byl v dobré náladě. Také dostal naprosto boží, naprosto novou, bílou kravatu. Rodiče s ním bohužel nemohli jít, protože měli oba moc práce a sestra jela na týden s kamarádkou a jejími rodiči někam do Walesu, ale to mu nijak nevadilo. Byl samostatný a zvyklý si věci zařídit sám, i když to byl prostě Daník a tintítko.
Ačkoli v kouzelnickém světě to tak snadné nebylo. Jakmile se dostal na Příčnou ulici, musel do banky, protože jak už ho minule Simon poučil, nemohl tu jen tak platit librami. Jenže nevěděl, jak se k ní dostane. Zeptal se proto nějaké postarší čarodějky, a nechal se nasměrovat i do obchodu s hůlkami a hábity. Na knihy bohužel zapomněl. A tak si mladý Sherwood rozměnil peníze na galeony, srpce a svrčky a vyrazil na své první nákupy v tom podivném světě.




Daník nejdřív vstoupil do sympaticky vypadajícího obchůdku, nad jehož vchodem se skvěl nápis "Madame Malkinová - Hábity pro každou příležitost". Ano, hábity, tak se jmenovalo to zvláštní oblečení, co tu všichni nosili. Sherwood vytáhl z kapsy u kalhot pečlivě složený dopis z Bradavic, kdyby náhodou zapomněl, co si jde koupit. A to se mohlo stát, ruku na srdce.
"Dobré poledne," vešel do obchodu a pomalu za sebou zavřel. Nemusel čekat dlouho - objevila se u něj velmi energická paní, asi madame Malkinová, a hned ho vedla ke stoličce uprostřed obchůdku.
"Dobré, drahoušku. Jedeš letos poprvé do Bradavic, že ano?" zaštěbetala madame k Dannymu vřele, postavila ho na stoličku a dala se do práce. Mladý zákazník se ani nepokoušel všechno co dělala nějak kontrolovat - zaujatě si prohlížel celý obchod. Bylo to příjemné místo a příjemná majitelka, která na něj postupně začala připichovat hábit a upravovat jej na míru.
"Ano, prosím. Je to pro mě všechno nové, například i kouzelnická móda. Školní uniformy jsou černé, ale dospělí nosívají i barevné hábity, že ano? Pár jsem jich viděl na Příčné ulici," podotkl. Tušil, že tato dáma bude v módě asi ve svém živlu, a nechtěl vyplnit svůj pobyt v jejím krámě tichem.
"Zlatíčko, ty jsi z mudlovské rodiny, že?" zamlaskala soucitně madame Malkinová. Vypadalo to, že Daníkův přirozený šarm mladého mimoňovského gentlemana zapůsobil i na ni. "Neboj se, za chvíli ti to ani nepřijde. Skutečně? Och, ale je hrozné, když se lidé s nikým neporadí, než na sebe nějaké barvy navlečou. Víš, drahoušku, vůbec jim to pak nesedí k pleti. K tobě by mi seděla ta bílá, nebo modrá, určitě. Mimochodem, máš krásnou kravatu. Takové nosíte v mudlovském světě, že ano zlatíčko?" rozpovídala se madame Malkinová velice živě. S hábitem pomalu finišovala.
"Ach, děkuji," poděkoval způsobně za pochválenou kravatu. "Doufám, že ano. Viděl jsem dokonce paní s vycpaným ptákem na velkém klobouku, ale to je samozřejmě věc vkusu," řekl zamyšleně, ale jeho myšlenky se naštěstí nestihly úplně zatoulat. "Myslíte? No, ale ke školní uniformě také patří kravata, že ano?"
"Ale jistě, ovšem v barvě kolejí, drahoušku," přikývla energicky madame Malkinová.
"Tak, myslím že jsme hotovi," usmála se po chvíli a Daník byl propuštěn ze stoličky. "Zítra určitě budeš mít uniformu u sebe," ujistila ho. Sherwood zaplatil s úsměvem a způsobnou poklonou, která by jistě vypadala lépe s kloboukem, se vytratil z obchodu. "Děkuji mnohokrát. Nashledanou!"
A pak se zase vmísil do davu a jal se hledat obchod, kde by sehnal další položku ze seznamu - hůlku. Ta ho docela zajímala, protože to bylo až moc pohádkové, aby mohl kouzlit s kouskem obyčejného dřeva, není liž pravda?




Netrvalo dlouho a Daník skutečně obchod s hůlkami našel - nevypadal ale zdaleka tak sympaticky jako krámek madame Malkinové. V zašlé výloze ležela na polštářku jediná, ne moc slavně vypadající hůlka a nápis nad vchodem, vyvedený v podobném stylu jako u madame Malkinové, se trochu odlupoval. Každopádně na Dannyho udělal dojem - "Ollivanderovi - Výrobce vybraných hůlek od r. 382 př. Kr.". To bylo dlouho, takže šlo asi o rodinné a tradiční řemeslo.
Chlapcův vstup ohlásil zvonek nade dveřmi. Ani vnitřek obchodu nebyl moc veselý, byla tu pouze jediná stolička a pult. Za ním se ale nacházelo něco, co na Daníka udělalo velký dojem - hromady a hromady krabic, které bezpochyby obsahovaly zdejší artikl, a to hůlky.
"Dobrý den," pozdravil zvučně a přešel k pultu. Způsobně čekal, až se objeví nějaký zaměstnanec nebo sám pan Ollivander, jenže se nic nedělo. Danny se tedy posadil a začal si probrukovat nejasnou melodii. Z té se po chvíli vyklubala Malá noční hudba, co naplat...
"Haló? Jste v pořádku?" začal konečně Daník vnímat. Opět se zasnil, a to v docela nepříhodnou dobu. Pan Ollivander se již objevil, ale Sherwood mu zkazil obvyklý příchod na scénu tím, že byl absolutně mimo.
"Ano, jistě, promiňte, pane. Trochu jsem se zasnil," pousmál se Daník a seskočil ze stoličky. Naprosto se mu při tom podařilo ignorovat samostatný metr. "Podle dopisu ze školy bych u vás měl sehnat hůlku, je to pravda?" oslovil potom iniciativně mistra hůlkaře.
"Ale samozřejmě, pane Evansi," pousmál se záhadně pan Ollivander. To už se metr pomalu stahoval a muž se chystal stáhnout do útrob obchodu pro vybrané hůlky, když ho Daník opět zarazil.
"Ne, promiňte pane, ale já jsem Sherwood. Evansová byla moje maminka ještě než si vzala mého tatínka," opravil jemně Daník postaršího pána. Ten po něm blýskl pohledem, a aniž by nějak vzal v potaz jeho slova, znovu promluvil a zmizel mezi krabicemi. "Váš strýc je jistý Felix Evans, nemám pravdu? To je velmi výstřední, zvláštní kouzelník," řekl, jako by si dál stál na svém. Daník neměl potuchy, jak to hůlkař poznal.
"Ano, to je on," řekl pouze a čekal, až se pan Ollivander vrátí. Jeho strýc, vzdáleně příbuzný, byl vskutku zvláštní člověk. Tedy kouzelník. Chodil oblékaný jen v bílém, brával si za každého počasí k tomu čarodějnickému hábitu kožešinový plášť a na hlavě nosíval cosi, co připomínalo kožené mexické sombrero. A nemluvě o tom, jak se choval. Daniel se nedivil, že nikdy dřív neslyšel o kouzelnících, i když o nich maminka věděla a jednoho měli v rodině.
Pak se Ollivander opět vynořil a v náručí nesl pět krabic. Zřejmě si nebyl stoprocentně jistý, co čekat od tohoto chlapce, který ho skutečně udivoval.
"Mávněte s ní," instruoval ho horlivě, když mu do ruky vrazil první hůlku. Daník se totiž k žádné vlastní iniciativě neměl - majitel obchodu ho trochu děsil. Přesto s hůlkou mávl - byla jaksi dlouhá a nepohodlná, a nic se nestalo. Ani na podruhé, ani na potřetí. Když ale vzal do ruky čtvrtou hůlku a jemně s ní máchl, asi jako dirigent s taktovkou, do vzduchu z ní vytryskly bílé hvězdičky. A měl dojem, že mu v hlavě začala znít Osudová symfonie.
Pak už to šlo ráz naráz, jako by ho tam pan Ollivander snad nechtěl. "Jste opravdu výjimečná osobnost, pane Sherwoode," zamumlal si spíš pro sebe než k Danielovi. Těžko říct, jestli kvůli hůlce jako obvykle, nebo kvůli chlapcovu chování. Pak Danny složil sedm galeonů a vydal se dál. Šel nakupovat učebnice, ale musel se zeptat, kde.
"Nashlednou!"
Určitě pan Ollivander neměl náladu a nebylo to Daníkem, že se choval trochu jinak než obvykle.

>>> Krucánky a Kaňoury (pravděpodobně)

_________________

<<<

Edmundovi se podařilo zařídit si další výlet do Londýna, tentokrát s tátou, kterého se mu už ale nepodařilo odložit v Děravém kotli, takže šli nakupovat pěkně spolu, jako rodina. Edmunda jenom děsně štvalo, že se taťka ptal i na věci, které on sám už chápal, každopádně ho to štvalo spíš jakože rozptylovalo, než že by nebyl ochotný mu to všechno trpělivě vysvětlit, protože měl svého tátu moc rád. Zrovna mu vysvětloval, jakto, že kouzelníci neplatí normálně librami, když konečně zahlédl vývěsní štítek Madame Malkinové - Hábity pro každou příležitost. "Tady to je, tati!" ohlásil a
zamířil přímo do obchůdku, který byl jako všechno v téhle ulici poněkud zašlý a zapadlý - a to se Eddiemu moc líbilo.

• Madame Malkinová •

"Dobrý den!" pozdravil vesele a hned ve vchodu slušně smekl svůj cylindr, načež popošel kousek dovnitř, aby se tam dostal i táta, a on si to tu mohl trochu prohlédnout.
"Dobrý, eh, madam...?" vymáčkl ze sebe trochu rozpačitě pan Selby, za což si vysloužil od příchozí madame Malkinové shovívavý úsměv. To, že tito zákaznící byli mudlovští, bylo zřejmé na první pohled, ovšem nebylo to nic, na co by nebyla zvyklá.
"Pěkné poledne - jdete si pro první hábit? Opravdu není nad první uniformu," povzdychla si madam nostalgicky a pokynula Edmundovi, aby si stoupl na vyvýšenou stoličku, kde ho začla přeměřovat a špendlit na něm obrovský kus černé látky, který vypadal jako háv a ve výsledku měl dokonce kápi! Edmund si připadal jako černokněžník, tedy připadal by si tak, kdyby nevěděl, že černokněžníci opravdu existují a nikdo je nemá moc rád. Nejenže nechtěl být neoblíbený, ale rozhodně se nechtěl přidat na stranu zla, protože té vyhlásil válku už když byl malý.
"Takže...tam budou nosit všichni uniformy? To ale budeš muset nechat to svoje sako doma, Eddie," zeptal se pan Selby, což donutilo madam Malkinovou zvednout hlavu od práce. "Ach, samozřejmě, že budou nosit uniformy, ale nemusí je nosit pořád, jenom v době vyučování. A to sako je mimochodem velmi pěkné, drahoušku, to se teď u vás nosí?"
"No...ani ne. Ale já ho mám rád," odvětil Edmund, fascinován odrazem v zrcadle, kde bez svého saka a cylindru vypadal jako úplně jiný člověk, a nebyl si jistý, jak se s tím má vypořádat. Na přemýšlení mu však madam moc času nedala, protože jakmile probrala s tatínkem počasí severní Británie a došpendlila Edmundův hábit, pokynula mu, aby slezl ze stoličky, a šel si vyzkoušet špičaté čarodějnické čepičky, které byly príma, ale ne tak příma jako cylindr, a ještě víc príma kožené rukavice ("Z dračí kůže?!" "Řekla jste právě dračí?"), načež zakončili objednávku nezdobenou sponou na zimní plášť.
"Ničeho se nebojte, uniforma vám přijde sovně, nejpozději do zítřka, tedy pokud nebude psí počasí, to by mohla dorazit s denním zpožděním," zatrylkovala madam Malkinová a spokojeně si Edmunda prohlédla, načež chlapec zatáhnutím za rukáv přiměl svého otce, který byl šokován, že jim zase přijde sova, a že umí nosit i tak velké balíčky, a jak se jim asi dostane do bytu, k pohybu, oba se s madam rozloučili s přáním hezkého zbytku dne a byli zase na Příčné ulici.
"Co máme dále na seznamu? Mimochodem, opravdu jim nosí všechnu poštu sovy? A co třeba krahujci, ty nevedou? Nebo, já nevím, čápy? To by leccos objasňovalo..." zamyslel se nadšeně pan Selby, nad kterým Eddie pobaveně zavrtěl hlavou.
"Teď půjdem pro hůlku, tati, támhle - pan Ollivander je prý nejproslulejší prodejce hůlek v Británii! Teda asi... každopádně bez té hůlky nemůžu ve škole exitovat," řekl Edmund a s cylindrem zase na hlavě a s tvídovým sakem přehozeným přes ramena se spolu s otcem vydali dalšímu krámku vstříc.

• Ollivanderovy hůlky •

Pokud byl Edmund unešen z ošuntělosti krámku madame Malkinové, tohle byl pro něj ráj. S tichým zaklinkáním zvonku dovnitř strčil zvědavě hlavu, ale poněvadž uvnitř nikdo viditelný nebyl, pokračoval opatrně dále a zase si slušně smekl svůj cylindr.
"Ty, Eddie, ten nápis musí mít nějak špatně, viď? Je přeci nemožné, aby tu ten krámek byl už od čtvrtého století před naším letopočtem..." začal pan Selby, načež se na něj Edmund, který už byl nedočkavě usazen na vysoké židli, otočil s výmluvným pohledem a lehce pokrčil rameny. Co on věděl, najednou bylo všechno možné a čím dál míň věcí mu připadalo nesmyslných. Byl vržen do světa sovích pošťáků, psacích brků, kouzelných klacíků, hobitských hábitů, draků a jednorožců - a, hádejte co, líbilo se mu to! "Ah, dobrý den!" pozdravil pan Selby nahonem starého pána, který se objevil zničehonic před nimi, skoro jako duch - existují duchové, na to se musím někoho zeptat! - a Eddie zamumlal svůj pozdrav, protože muž vypadal, že na pozdravy nedbá. Pobaveně pozoroval pohyblivé metry, a jeho táta si musel jít na chvíli sednout, protože létací metry už skousnul nějak hůře, načež poslušně natáhl ruce, když mu pan Ollivander podával hůlku.
"Mávněte s ní," nabádal Edmunda a tvářil se velmi zaujatě, a tak Edmund udělal, jak mu řekl. Nic se však nestalo. "Hm, moment..." zabrblal si soustředěně kouzelník pod vousy, načež se vrátil s jinou hůlkou. "Zkuste tuhle," vybídl chlapce, a ten s ní zkusmo máchnul, přičemž vyslal k jedné řadě krabic ohnivou kouli, jejímž nárazem jich pár ohořelo a několik jich popadalo na zem. Edmund se zajíkl, ale jinak mu to přišlo spíš velmi zábavné než co jiného, a zatímco pan Ollivander se opět vzdálil s tichým: "Tak tuhle taky ne," Eddie se otočil na tátu a nevinně pokrčil rameny jakože za nic nemůže. Pan Selby rezignovaně zavrtěl hlavou a otřel si kapesníkem zpocené čelo.
"Jak se vůbec pozná, že je to ta pravá?" zeptal se poté zvědavě, když mu pak Ollivander předával zase jinou hůlku. "Ach, chlapče, vy to poznáte také, až to bude ta pravá," děl starý kouzelník, a měl naprostou pravdu, protože když se Edmund donadíval na tuhle novou hůlku a máchnul s ní, hůlka jasně zazářila a vylétlo z ní pár zlatavých jisker. Pan Ollivander ji tedy opatrně vyjmul unešenému chlapci z rukou, a uložil ji do krabičky, načež se se Selbyovými rozloučil se slovy, že jim hůlka dojde domů sovně. Jak jinak. Edmund si začínal poměrně rychle zvykat a nepochyboval, že za rok mu touhle dobou budou divní připadat místo sov poošťáci.

"Tak, to bychom měli, chlapče. Ještě nám chybí sehnat ten, eh, kotlík, pak nějaké psací potřeby, a - co to bylo? lahvičky na břečky? ne, lektvary, tak to bylo! A samozřejmě máme ten seznam učebnic a jestli chceš, tak si můžeš koupit nějaké zvíře, ale víš, jak se to s námi má, musí to být něco malého, takže asi krysa nebo žába..." začal pan Selby rozpačitě, a Edmund se mu vrhl do náruče s nadšeným "Díky, tati, díky ti i mamce!"

>>> Mžourov, néasi

_________________

Ollivanderovy hůlky

Před obchodem, který vypadal opravdu staře mě děda Druce donutil, abych u něj nechala Banshee: „Já nevím, dědo..." mumlala jsem neochotně: „Co když se jí nebudeš líbit...?“ „Alespoň budeš brzy zpátky.“ nenechal se odbít a podal mi pár mincí. S nejistotou jsem sledovala, jak si bere krysu k sobě. Nepokousala ho, jen se za mnou tak nějak moc lítostivě dívala, když jsem mizela ve dveřích:
„Dobrý den.“ pozdravila jsem a v tichém obchodě plném regálů jsem si připadala, jako bych mluvila sama se sebou. Pomalu jsem přešla až k pultu, opřela se o něj a rozhlédla se: „Slečna... O'Reilleyová!“ ozvalo se z pod pultu a za chvíli už na jeho druhé straně stál pan Ollivander. Pomalu jsem vydechla, kromě toho, že mě vyděsil mi neuniklo, jak zaváhal, než vyslovil mé příjmení, ale nebyl čas přemýšlet, co to mělo znamenat. Zadívala jsem se na hůlku, kterou mi podával. Vzala jsem jí do ruky. Tak tohle je ta chvíle, na kterou táta, dědeček i Kail vzpomínají s tak posvátnou úctou. Čekala jsem, až padnou ty tři slova, protože sama jsem se neodvážila: „Mávněte s ní.“ ačkoli to bylo zcela malé, nevinné mávnutí, v obchodě způsobilo pohromu. Ze špičky hůlky se vydral tak silný vítr, že málem povalil jeden z regálu na ubohého pana Ollivandera. Po chvíli řádění vyrazil dveře obchodu a byl pryč. Spousta papírů a i nějaké staré krabičky se pomalu snesly k zemi. S omluvným pohledem jsem mu hůlku vrátila: "Hm... Vypadá to, že s vámi to bude náročnější, než s panem otcem. “ pokýval hlavou a pomocí své hůlky uklidil tu spoušť. Zároveň se ke mně přihnalo hejno asi pěti krejčovských metrů, které překvapivě sehraně začalo s měřením. Pan Ollivander jednu z krabiček, které se řítili na své místo, zachytil, ale když ji otevřel, zamračil se: „Možná později...“ zaslechla jsem jeho mumlání, když krabičku odkládal stranou a sahal po jiné: „Zkuste tuhle!“
Zkusila jsem pár dalších hůlek. Po posledním pokusu, když si starší pán za pultem čistil oděv a vlasy od jakési černé lepkavé hmoty, která pokryla i stěny obchodu, se jeho pohled zatoulal k odložené krabičce. Bez jediného dalšího slova mi podal hůlku, která se v ní skrývala. Zalila mě vlna klidu a tepla a nikdo mě nemusel pobízet. Po pomalém mávnutí se hůlka rozzářila tlumeným světlem a ke stropu vyletělo tisíce malých světélek: „Skvělé, výtečná volba! Nečekaná, ale vskutku výtečná volba...“ pochvaloval si a hůlku si ode mě vzal nazpět. Zaplatila jsem jí a ujištěna, že brzy dorazí, jsem popřála panu Ollivanderovi hezký den: „Hodně štěstí, slečno O'Reilleyová, hodně štěstí...“ rozloučil se se mnou (opět s nepatrným důrazem na mé příjmení), než jsem vyšla ven.

Madame Malkinová

Jakmile jsem vyšla hned mě dědeček pobízel do dalšího obchodu. Všimla jsem si, že Banshee uplatil jedním pamlskem, aby nezlobila a krysa očividně byla ochotná tak činit. Také dědeček si našel svou taktiku a nehodlal se jí vzdát.
Vešla jsem a už byla u mě! Madame Malkinová, která vyzařovala tak obrovským množstvím energie, že i mě, hyperaktivní jedenáctileté holce, připadalo nadlidské: „Dobrý den, drahoušku!“ „Dobr...“ „Poprvé do Bradavic?“ „Ano já...“ „Tak se postavte tady, hned jsem u vás.“ odběhla si a já nečekala, že „hned“přijde už za dvě vteřiny. S pocitem že zdržuji jsem na stoličku rychle vyskočila. Špendlení hábitu proběhlo docela v pořádku... a jak jinak, rychle. Než jsem se stačila vzpamatovat, z mého seznamu chyběla jen čapka, kritický bod! Nestačila jsem čarodějku jakkoli varovat, zbavila se gumiček, které věznily porost na mé hlavě: „Božínku drahoušku, vy máte opravdu spoustu vlasů!“ zasmála se zvonivým smíchem a jakmile se mi podařilo odhrnout silnou vrstvu své hřívy z očí, narazila mi čapku na hlavu: „Tak to by měla být správná velikost, sluníčko!“[/b] byla, na štěstí byla. Nevyčítala jsem ji že zničila mé dílo, nad kterým jsem ráno strávila skoro hodinu, protože jsem věděla až moc dobře, že s tím drdolem, bych si nemohla zkoušet žádnou čepici, ale za tu kratičkou chvilku, co se mi naskytla, jsem závoj hustých kadeří zkrotit nestihla: [b]„Ničeho se nebojte!“ Rozzářila se na mě, když jsem zaplatila: „Nejpozději zítra budete mít všechno u sebe.“ slíbila a já s rozloučením opustila její krám.

>>> uličky

<<

Pro Carreen byl dnešní den něco jako druhé Vánoce. Zářila jako sluníčko, usmívala se od ucha k uchu a držíc se za ruku svého nejstaršího bratra ťapkala spokojeně v modrých šatičkách mezi ním a svým tátou. Na dnešní nakupování se hrozně moc těšila už od chvíle, co dostala dopis z Bradavic, ale když včera večer dorazil po půl roce domů Marshall a dozvěděl se, že Carreen jde další den se svým tátou nakupovat věci do Bradavic, rozhodl se vyrazit s nimi. A tak nejen, že Carreen byla celá nadšená z blížících se nákupů, ještě k tomu se přidal Marshall, kterého málem uškrtila radostí, když se to dozvěděla, a tak se momentálně ocitala na vrcholu štěstí. Sice měla sourozenců spoustu a v životě nijak nestrádala, ale ruku na srdce, Marshall, to byla prostě srdeční záležitost, toho měla ze všech sourozenců nejraději a nejen proto, že se vídali málo a když už domů dorazil, přivezl všem kupu dárků.
"Opravdu jsi to odmítl?" vzhlédla udiveně k Marshallovi, když zrovna vyprávěl, jak odmítl další nabídku na změnu klubu - hrál americký fotbal. "Stejně je škoda, že nejsi kouzelník, co? Představ si to, hrál bys famfrpál!" rozzářila se zase nadšeně a Larten po jejím druhém boku se pobaveně uchechtl, než se chvíli zmateneně rozhlížel po ulici, jako by hledal ten obchod, kde prodávala paní Malkinová. Pravda, sice už takhle byl nakupovat sedmkrát, tolik dětí do Bradavic už vypravoval, ale vždy pro něho byla Příčná ulice hrozně nepřehledná.
"A hrál bys za harpyje, to by bylo opravdu skvělé... myslím, že odrážeč by pro tebe byl jako stvořený," usmál se taťulda, když pohlédl na svého robustního, ramenatého syna, "tak a jsme tu," vydechl trochu úlevně a nervózně se uculil, než se natáhl ke dveřím a nechal obě děti (v případě Marshalla už trochu přerostlé dítě) vejít dovnitř.

[Madame Malkinová]

"Dobrý den, paní," usmála se Carreen a aniž by jí někdo žádal, ihned zamířila ke stoličce, na kterou rychle vylezla a začala se netrpělivě rozhlížet po obchodě.
"Dobré odpoledne, dobré," vynořila se paní Malkinová jednoho z regálů a hned si to ťapkala ke svým novým zákazníkům. "To bude hábit do Bradavic, že? Ale ne! Forlandovi!" usmála se zeširoka na oba muže a i na drobnou dívenku, která stála na stoličce a chvíli na sebe mrkala do vysokého zrcadla a chvíli se zase otáčela s povytaženým obočím na svého staršího bratra, který vypadal trochu překvapen tím, jak takový kouzelnický obchod funguje. Obzvlášť mohl oči nechat na krejčovským metru, co pracoval zcela sám, zatímco madam hledala ten správný kus látky, s kterým hned vzápětí přišla ke Carreen. Začala na ní látku špendlit a vše si pečlivě přeměřovat, zatímco se mile usmívala.
"Ty si ale drobeček, na tebe moc látky nespotřebujeme," usmála se odlehčeně a s jiskřičkami v očích se otočila před rameno k panu Forlandovi a jeho ramenatému synovi, jako by si na jazyku pohrávala s dodatkem, že pokud Carreen vyroste jako její bratr, už to do příštích ročníků takové nebude, ale nakonec se jen usmála skrz zrcadlo na dívenku. "Všechno sedí?"
Paní Malkinová naměřenou látku zase složila, vše odnesla a přišla Carreen vyzkoušet jen čapku a rukavice z dračí kůže. "Opravdu to je z dračí kůže?" prohlížela si je zaujatě, když je měla navlečené na rukách. "A není to nezákonné? Všechno, co bývá z draka, je přeci velmi cenné a... a drahé."
"To ano, ale u kůže to není zase takové... A tyto rukavice jsou navíc velmi oblíbené, studenti si kupují vesměs jen tyhle," odpověděla laskavě madam Malkinová a když se Carreen už znovu nadechovala, že něco podotkne, Larten už k ženě přistoupil a sdělil jí, že vše zaplatí. Když za pět minut vycházeli z obchůdku a oblečení měli vyřízené, Carreen si na dračí rukavice, ohledně kterých měla spoustu otázek, ani nevzpomněla, protože teď mířili pro hůlku a ta byla ve srovnání s nějakými rukavicemi mnohem zajímavější.

[Ollivanderovy hůlky]

Sotva cinkl zvonek ve dveřích, za pultíkem už postával pan Ollivander se střídmým úsměvem a pozorně si prohlížel drobnou dívenku, která hubenému muži věnovala upřímný úsměv a aniž by se otočila na svého tátu s bratrem, už zamířila k prodavači. "Dobrý den, pane Ollivandere, já jsem o vás toho už tolik slyšela!" vydechla hned obdivně a položila dlaně na pult, přičemž si musela trochu stoupnout na špičky, aby přes něj na prodavače viděla. "Víte, sourozenci mi vždy vyprávěli, jak jste jim vybral hůlku a-" než stihla jakkoli dokončit svou myšlenku a vyjádřit vůbec to, že pana Ollivandera opravdu uznává, což bylo vidět už od pohledu, muž se pousmál.
"Mladá slečna Forlandová, že? Čekal jsem, kdy vás tu potkám," uculil se a stihl se pohledem zastavit i na dvou mužích, kteří postávali blízko dveří a klidně čekali, až si Carreen vybere svou hůlku. Pak se pan Ollivander otočil a na okamžik zmizel vzadu v obchodě, než přišel s jednou jedinou krabicí. "Už se ten velký den blíží, že? Nemusím se jistě ani ptát, jestli se těšíte, je to na vás vidět," usmál se na dívku, když obešel pult a zastavil se před ní, aby pomalu otevřel krabičku.
"Opravdu hrozně moc, pane," přikyvovala Carreen a vytahovala krk, aby viděla do krabice, ale pan Ollivander ji držel přesně tak vysoko, aby do ní neviděla. Čím víc celu chvíli protahoval, tím více nervózní byla. "Myslíte... nehrozí, že bych se teď dozvěděla, že mi žádná hůlka sedět nebude a že se s tím dopisem v Bradavicích spletli?" vyslovila nejistě obavu, když si všimla, že pan Ollivander si dává na čas a přestal se usmívat, což pro Carreen bylo prvotním pokynem k panice, protože až do teď o svém magickém nadání nepochybovala, ale co když se pletla? Jak však vyslovila svou otázku, Marshall za ní trochu nejistě zatikal pohledem mezi Ollivanderem a svým otcem, kdyby byla Carreen moták, určitě by to neunesla. Ne teď, když se do Bradavic tak moc těšila. Všechny pochybnosti ale vyvrátil hned pan Ollivander, když se malé dívce zahleděl hluboce do očí, usmál se a zakroutil hlavou.
"Tvé obavy jsou roztomilé, ale já myslím, že ty vůbec nemáš důvod se takto strachovat... jsem přesvědčen, že tahle hůlka ti bude sedět jako žádná jiná, patří tobě, cítím to," předal ji opatrně hůlku a Carreen k ní s fascinovaným pohledem natáhla ruku, jako by si už ani neuvědomovala strach, který jí před chvíli přepadl. A opravdu, sotva ji Carreen sevřela v dlani, hůlka zazářila a to s ní nemusela dívka ani zkoušet mávat.
"Já to věděl," usmál se vesele prodavač, "u vás Forlandových to nikdy není těžké," uculil se a pak už vrátil hůlku do krabice, pečlivě ji zavřel a vzal si od pana Forlanda peníze.
Carreen spadl kámen ze srdce, spokojeně se uculila a přihopsala zpět k Marshallovi, kterého chytila za ruku, zaklonila hlavu a šťastně se na něho usmála. Počkali, až táta zaplatí, pak se vřele rozloučili s panem Ollivanderem a vyšli zpět na ulici.

>> Hladový drak

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

<<

"Tak, drahoušku, hezky se vyšplhej tady na tuhle stoličku, tak... Letos pojedeš poprvé do Bradavic, viď, broučku?" švitořila na mě Madame jak na pětiletýho a mně bylo hnedka jasný, že následující minuty budou muka pekelný. Oblečení jsem nikdá nenakupoval rád, natožpak ne s prodavačem, kterej do každý věty propašuje drahouška nebo ňákou jinou zrůdnost. Ono je to ponižující zkoušet svršky nadměrný velikosti, i když si člověk nepřipadá jak naprostej blb.
Trpitelsky jsem se nechal omotat (určitě nadměrně velkým) hadrem a prošpikovat špendlíkama a jehlicema, vyslechl jsem si iks dalších drahoušků a párkrát ze sebe dokonce vyrazil jednoslabičnou odpověď na některou z miliónu řečnických votázek, to když se Madame na momentík odmlčela, aby popadla dech. Jinak jsem postával jak tvrdý i a čas od času předpažil nebo rozpažil, podle toho, co se po mně zrovna chtělo, a nakonec jsem byl vyzvanej, ať si na hlavu narazím tenhle "rozkošný" klobouk a na ruce navlíknu "ty nejslušivější rukavičky z dračí kůže, zaručená kvalitka". Dokonce jsem svůj novej zjev i omrknul v zrcadle a došel k názoru, že nad roztomilým kloboukem by radostně zaplesal i ten nejfajnovější strašák do zelí. Pak mě Madame osvobodila z hábitu, sebrala mi rukavice a naštěstí i klóbrc, vymámila ze mě patřičnej peněžní obnos a poslala mě spánembohem, že prej mi to všecko přinese sova.
Vylít jsem na ulici jak takovej ten divnej čertík z krabice a poptal se ňáký mile vypadající paní s oranžově fosforeskujícím hábitem, kde najdu Ollivandera, abych zbytečně nebloudil a pak stihnul s mámou zajít na zmrzku, jak mi slíbila.

Ollivanderův krámek vypadal jak skromnější verze strašidelnýho hradu. Byl to takovej ošuntělej zjev, zprášený a prakticky prázdný výlohy, štít by se hodil do ňákýho béčkovýho hororu. Vyjukaně jsem se vplížil dovnitř a když jsem nikde neviděl živáčka, namířil jsem si to k jediný přítomný židli a inhaloval prach, kterej číhal na regálech plnejch protáhlejch krabic.
Panu prodavači celkem trvalo, než se vobjevil, ale to mi nevadilo, protože mě docela zabavoval krejčovskej metr, kterej se mi přítulně lísal k noze, jak mi měřil vzdálenost mezi kotníkem a kolenem. Navíc to už pak šlo ouplně jak po drátkách - chlapík, ošuntělej jak jeho obchod, se ujistil, že jsem vážně "pan Headley", i když teda nevím, jak na to přišel, načež znovu zmizel, a jak se vrátil, sebejistě mi pod nosem otevřel jednu tu krabičku, co jich byly plný regály. Tahle konkrétní vypadala docela nově, ani nebyla zaprášená, a hůlka, kterou schovávala, jakbysmet.
Ollivander ji zlehýnka vytáhl z pouzdra, podal mi ji a následně se velmi rozradnostnil při pohledu na to, jak mi ten nijaký klacík září v dlani a jiskří jak rozbuška. Já jeho nadšení nesdílel, jen jsem tupě kulil oči a ani se neodvážil protestovat, když mi moji novou hračku sebral a poručil si sedm galeonů, což bylo hotový jmění. Hůlku že prej donese sova spolu s nákupem od Malkinový.

Bez nákupu a švorc jsem se rozloučil, opustil to pochmurný hůlkový království a vyrazil na dostaveníčko s mámou. Trochu mě zarazilo, že jí nikdo nic nesliboval doručit po sově - byla ověšená taškama - ale když mi řekla, že je všecko oukej a nikdo mně nevěšel bulíky na nos, uklidnil jsem se, vykašlal se na hůlku i všecko ostatní a zvesela se rozžvatlal o tom, jakou zmrzlinu si dám. Dokonce jsem ani nic nenamítal, když jsem dostal nařízeno, ať taky něco nesu.

>>

<<<


Setkání na ulici, kdy poznal svého budoucího spolužáka, Michael po chvíli pustil rychle z hlavy, protože ho právě čekala mnohem vzrušující věc a to sice nákup jeho vlastní hůlky. Mickey často tátovu hůlku nebo i Leeho, když se to tak vezme, obdivoval a přál si, aby měl jednou svoji vlastní a teď, když to bylo před ním, tomu prakticky nemohl uvěřit. Bude mít hůlku! Teda, snad, pořád se trochu obával toho, že si ho žádná nevybere, ale to už nahlas nevyslovil, protože nechtěl, aby z něj byl Liam otrávený. Namísto toho Michael pomalu otevřel dveře a stejně pomalu vkročil dovnitř obchodu, který vypadal staře. „Dobrý den,“ pozdravil způsobně, zatímco se zvědavě rozhlížel kolem dokola. „Áá, hezké odpoledne, další Sheppard do školy? Jen pojďte dál,“ vyzval je pan Ollivander s úsměvem na tváři, zatímco k Michaelovi se přiblížily metry, které si ho začaly přeměřovat. „Tak copak tu máme, hmm…“ mumlal si pan Ollivander, když se rozmýšlel, jakou hůlku vyzkoušet jako první. „Co když si mě žádná hůlka nevybere?“ pípl Mickey potichu, aniž by se přitom podíval na bráchu, pohled upíral kamsi k zemi. „Že nevybere? Ale nesmysl, můj milý chlapče! Tumáš, vyzkoušej tuhle,“ pobídl prodavač mladého Shepparda a podal mu první hůlku. Mickey s ní mávl a stalo se… nic. „To vůbec nevadí, máme času dost!“ jal se Ollivander Mickeyho hned ujišťovat, aby chlapec hned nepropadl smutku. Takhle postupně vyzkoušel Michael asi tři hůlky – přičemž se u každé opakoval ten předchozí výsledek – až nakonec… „Ono to svítí! A září! A hřeje! Lee, koukej!“ Zcela netypicky Michael vyjekl, když se jim konečně podařilo narazit na ten správný kousek a jemu se jeho hůlka rozzářila v ruce. „Tak vidíte, mladý pane, jako bych to neříkal.“ Pan Ollivander se na chlapce vlídně usmál, načež si nechal zaplatit sedm galeonů, rozloučil se Sheppardovými a pozoroval, jak mizí z obchodu ven.


Mickey pořád trochu nemohl uvěřit tomu, že si ho opravdu nějaká hůlka vybrala, a tak celou cestu k Madame Malkinové kráčel trochu jako ve snách a spokojeně se usmíval. Všechny jeho obavy se konečně rozpustily a Michael si konečně dokázal ten svůj den pořádně užívat. Dokonce mu ani nevadil nutný nákup oblečení, což obvykle nemíval moc rád, ale přece jen šlo o školní oblečení, to člověk přežije, že. „Dobrý den,“ znovu slušně pozdravil, jakmile vstoupil do obchodu. „Ale ten nejlepší den, drahoušku, určitě poprvé do Bradavic, že ano? No jen pojď, nejsi dnes první, tak se na to honem vrhneme, co říkáš, zlatíčko?“ zašvitořila madam Malkinová a hned Mickey jemně odstrkala ke stoličce, aby ho mohla špendlíkovat a měřit a všechno možné. Mickey se vzmohl jen na slabý úsměv – jako nemálo jiných, i on byl kapku zaražen vstřícností té milé ženušky, která přímo překypovala energií a nebýt Mickeyho myšlenky (zatím) jen počestnost sama, určitě si by byl pomyslel, že ta ženská musí na něčem jet. Ale takhle jen trpělivě čekal, než bude všechno hotové, zatímco madam si každou chvíli brumlala něco pro sebe. „Tak a je to,“ zvolala madam Malkinová, jakmile si Michael vyzkoušel i čapku a rukavice. „Hned zítra budete mít uniformu doma, uvidíte. Děkujeme a užijte si nákupy!“ rozloučila se s nimi, když Sheppardovi zaplatili a vydali se ven, Mickey s myšlenkou na to, že teď by si mohli dát tu zmrzlinu, než půjdou nakoupit učebnice a zbytek pomůcek.

>>>

_________________

Skoro celou noc se budil a díval se na budík, jestli už není náhodou ráno. Když mu rodiče konečně oznámili den, kdy si i on půjde koupit svou první hůlku, tak si do kalendáře tohle datum vyznačil velkým červeným kroužkem. Příčnou ulici sice už viděl, když byl nakupovat se svými staršími bratry, ale většinou jen se strejou čekal venku před obchody, pozoroval kouzelníky v různorodých hábitech a otráveně čekal, až mamka s bratry všechno vyřídí. Asi dospěláci chtěli, aby i Uri měl ten zážitek, kdy poprvé uvidí Ollivanderův obchod a užasne nad tím, jak na tak malé místo dokáže nacpat tolik krabiček s hůlkami. Každopádně ten s velkým D byl konečně tu. Už od rána poskakoval všude kolem, zaplavoval své okolí různými poznámkami, které většinou byly ve stejném smyslu, jednoduše se těší. Když na Příčné jako první zamířili k paní Malkinové, tak se zatvářil zklamaně. Chtěl už konečně ve své ruce držet hůlku, která bude jeho. Jeho bratři měli o něco větší štěstí. V nestřežené chvíli, když se máma nedívala, tak si od strýce vyprosili peníze s tím, že si všechno zařídí sami, a zmizeli v davu kouzelníků.
,,Nemůžu uvěřit tomu, že už můj malý chlapeček jde do Bradavic,“ rozplývala se Innes, když otevírala dveře do krámku paní Malkinové. Uriah si zvědavě prohlédl kyprou ženu, která k němu přiskočila hned se zlatíčky a drahoušky. Ani nevěděl jak, ale najednou se ocitl na piedestalu s metrem, který měřil jeho proporce, aby mu hábit dobře sedl.
,,Poprvé do Bradavice?“ zeptá se ho madame Malkinová. Uriah jen mlčky přikývl. Neměl zrovna náladu na zdvořilostní konverzaci ohledně své blízké budoucnosti. Po očku tedy sledoval matku, která v obchodě procházela další nezbytnosti, jako jsou cestovní pláště, společenské hábity, ozdobné čapky. Měl pocit, že přeměřování trvá celou věcnost, ale nakonec byl přeci jen propuštěn.
,,Uniforma by ti měla domů přijít někdy zítra,“ usměje se na něho krejčová. ,,Ať se ti v Bradavicích líbí,“ dodala, když ji matka zaplatila příslušnou částku.
,,Díky,“ hlesl a rychle se vrhl ke dveřím, aby se konečně dostal z obchodu.



Od obchodu Madame Malkinové se společně s matkou a strýcem loudavě dopravili k malému krámku. Kdyby nevěděl, co ho uvnitř čeká, tak by možná tenhle obchod jen tak přešel, ale takhle se jen zastavil a nadšeně zíral na nápis vyvedený ve zlatě. Cítil se nervózní. Pořád myslel na to, že tu existuje šance, že se přece jen spletli a on doopravdy nebyl kouzelník. A teď, když si měl vybrat svou první hůlku, se to provalí, protože jeho si žádná nevybere.
,,Půjdeme dovnitř?“ zeptá se ho nakonec matka a zlehka mu položí ruku na rameno, aby ho trochu popostrčila před sebe.
,,No jo furt,“ zamručí k ní zamračeně, pak se jen zhluboka nadechne a vezme za kliku, která ho zavede do jednoduchého obchodu, který byl až děsivě přeplněný krabicemi s hůlkami. Matka se strýcem zůstali někde vzadu, ale toho si ani nevšiml. Fascinovaně postupoval dál obchodem až k naleštěnému dřevěnému pultu. Nikde nikoho neviděl, už se chtěl zeptat mamky, kde je prodavač, když se najednou objevil pan Ollivander.
,,Dobrý,“ pozdraví ho stejně jako jeho doprovod.
,,Dobrý den,“ odvětí starý kouzelník, který si pečlivě prohlédne Uriaha. ,,Další McClair zavítal do mého obchodu,“ zamumlá potěšeně. ,,Už jsem si říkal, kdy se asi tak tady objevíte.“ Než stačil Uri cokoli dalšího říct, tak muž byl tentam. Za chvíli se pak objevil s úzkou černou krabičkou, kterou otevřel a vybídl tak Uriho, aby sáhl po hůlce, která byla uvnitř. Uriah nervózně přešlápl, levou ruku sevřel odhodlaně pěst a druhou rukou vylovil z krabičky hůlku.
,,Mávněte s ní,“ vybídne ho netrpělivě Ollivander, když tam Uri nechápavě stojí. Trochu sebou trhne, když uslyší jeho tón, ale jen přikývne a vykoná jeho příkaz. A nic se nestane. Zklamaně se dívá na hůlku, jakoby ho snad zradila.
,,Hmm,“ potřese Ollivander hlavou a znovu zmizí v útrobách svého obchodu. Opatrně se ohlédne po své matce, ta se jen na něj usmála. Nerozhodně přešlápl z nohy na nohu. Ollivander se vrátil a tentokrát nesl dvě krabičky, položil je na pult před Uriho a nespokojeně vyškubl první hůlku z jeho ruky, protože ji ještě pořád svíral. Uriah už na ni nečekal a vytáhl jednu z hůlek. Tahle byla poměrně krátká a tmavá. Rozhodně s ní mávnul a trhl sebou úlekem. Váza, která stála na stolku v rohu místnosti, se rozletěla na stovky malých kousků. Skoro hůlku odhodil na stůl, tentokrát i jemu došlo, že tohle asi nebude správná hůlka. Sáhl po třetí hůlce. Ještě ani nestačil mávnout a pocítil něco zvláštního. Měl pocit, jako kdyby se jeho tělem rozléval příjemně teplý med, který ho celého obalil. Z hůlky přitom vytryskl roj světlých jisker.
,,Tohle je ta pravá,“ přikývl spokojeně majitel obchodu. Mamka se chvatně zjevila vedle svého syna, zaplatila částku, která byla za hůlku požadovaná, Uri si spokojeně tiskl k sobě krabičku a společně vyšli z obchodu.

<<<

"JÁ. CHCI. DOMŮ!!" byla Winfredova historicky první slova na Příčné ulici, která se rozleha po okolí a odrážela se od stěn. Samozřejmě to ke skupince dvou obtloustlých, draze oděných rodičů a malého chlapce s nafouklými tvářemi a rudými skvrnkami vzteku na obličeji přitáhlo veškerou pozornost a upřelo se na ně několik párů překvapených, naštvaných nebo shovívavých očí, každý si však brzy začal hledět zase svého.
"No tak, miláčku, víš, že jsme sem dnes jeli speciálně proto, abychom ti mohli koupit krásné pomůcky do tvé nové školy," zavrkala paní Garlandová a nervózně pohladila svého syna po vlasech, ten však rozčileně ucukl. "Já ale do žádné školy NECHCI!" zavřeštěl znovu Winfred a propaloval všechny ty podivíny v pláštích a špičatých čapkách nenávistným pohledem s rukama založenýma na hrudi a odmítal se hnout z místa, i když se ho matka snažila něžně popostrčit dále po ulici.
"No tak, Frede, přeci nám nebudeš dělat ostudu!" neudržel se pan Garland, který si na tenhle výlet musel vzít dovolenou a naopak den volna uzmul jejich šoférovi, který jejich drahé auto zaparkoval v Londýně, kde na ně měl počkat, než budou mít po nákupech. I on byl ze vší té podivínské novoty trochu rozpačitý, ale bylo mu vlastně jedno, kam synka pošle, hlavně aby se trochu zkrotil a naučil se vycházet s lidmi, protože jeho matka ho celý život velmi rozmazlovala a on měl moc práce na to, aby ještě pečoval o synkovu náturu.
"Nedělal bych vám ostudu, kdybyste mě nenutili jet někam do tramtárie za podivínama a úchylákama a-" začal syčet Winfred a v záchvatu vzteku začal máchat rukama, čehož paní Garlandová zkušeně využila, chňapla si ho pod paží a se zvonivým: "Jé, Winnie, podívej, támhle je ta továrna na školní uniformy!" ho táhla směrem k obchůdku madame Malkinové.

Madame Malkinová

Vezměme to lehce zkráceně. Winfredův vzpurný výstup začal tím, že odmítal projít dveřmi, takže se zuby nehty (doslova) držel dřevěného rámu a rodičům chvíli trvalo, než ho něžně dostali dovnitř, kde na ně koukala značně zaražená madame Malkinová. Pokračovalo to vřeštěním, napácháním pár škod na zboží, za které Garlandovi ochotně zaplatili a přidali i něco navíc, tím, že Fred nedovolil madame mu ani pořádně vzít míry, takže to brala spíš podle zkušeného odhadu, velikost rukavic chlapci vybrala matka, čepku si pochopitelně na hlavu vzít odmítl a jediná činnost, při které za celý nákup spolupravoval, byl výběr té nejhezčí spony na zimní hábit. Dle značně uměle milého výrazu madam Malkinové, když Garlandovi opouštěli obchod, mohli jenom doufat, že jim spolu s hábitem nepřijde i něco nepěkného.

Ollivanderovy hůlky

Jelikož si Winfred přeci jenom vybil většinu energie při návštěvě madam Malkinové, nenápadně ho dotáhnout k Ollivanderovi už nebyl takový problém, i když kolem sebe chlapec stále šlehal blesky jak na rodiče tak na všechny okolojdoucí. "Jé, podívej, Freddie, ten pán je z rodiny s dlouholetou tradicí, no není to zajímavé?" zašveholila paní Garlandová a Winfred to okomentoval pouze opravdu nepěkným pohledem.
Hůlka ho nezajímala o nic víc než hábit a školní uniforma, protože nic z toho vlastnit nechtěl, ale usoudil, že čím dříve to bude mít celé za sebou, tím rychleji se zase dostane domů, a tam má ještě pár týdnů na to, aby vymyslel, jak do Bradavic neodjet. Upřímně, vám by se chtělo jet do školy, která se jmenuje po kožním onemocnění?
Zatímco rodiče se po krámku zvědavě rozhlíželi a nahlas slušně pozdravili, Winfred se šel mlčky posadit na tu pochybnou stoličku, kterou si nezapomněl se znechuceným výrazem otřít kapesníkem. Bůhví jaký blázen na ní seděl před ním, že. To už se však odněkud objevil jakýsi postarší pán, pohlédl na Winfreda, rodičům krátce pokynul, a zase zmizel, aby se o chvíli šramocení někde vzadu vrátil s krabičkou, ze které vytáhl vyleštěnou hůlku a podal ho Winfredovi. Ten k němu zvedl oči se slovy: "Teď si ale děláte srandu, žejo? Tohle je klacek. KLACEK." Pan Ollivander se tím nicméně nenechal nijak rozhodit a vyzval ho, aby s ním máchnul. Fred mávnul a jeden z létajíích metrů byl odmrštěn stranou tak silně, že málem narazil do stěny. Pan Ollivander shledal, že tuhle tedy nikoli a zase se na okamžik vytratil. "Další klacek, výborně. Proč je neprodáváte přímo v lese, nebylo by to jednodušší?" prohlásil Winfred moudře a otec na něj varovně sykl, z čehož se Fred ještě více napýřil a spolupracoval o to strnuleji a neochotněji. Naštěstí pro chlapce, a nejspíš i pro všechny přítomné, po jeho chabém mávnutí zajiskřila již třetí hůlka, pan Ollivander se zaradoval, Winfred se té větve milerád vzdal v jeho prospěch, i když jim mužík (bohužel) slíbil, že jim ji pošle domů, rodiče nadšeně zaplatili a mohlo se jít zase pryč.

>>>

_________________