Znáte ten pocit, když si chvíli přejete pro změnu trochu jinej druh pozornosti než takový, kdy jste obětí červenýho opičáka a pak zjistíte, že vlastně verze, kde vás prudí tím, že si z vás dělá srandu, je daleko pohodlnější? Jo, tak přesně tak se cítím právě teď já. A prej zábava, jo. Vrhnu na Darrela další nepříjemný pohled a hned na to se zamyslím nad něčím trošku jiným. Přece kdyby mě vítr odfoukl, asi bych skončila někde v křoví a polámaná, ale Patrick by měl sakra dobrej důvod mě vyrazit z týmu. Takže jako celej Darrelův plán byl, abych byla tak lehká, že by mě to z koštěte odfouklo a Patrick pak měl dobrý důvod mě vyrazit? Ne, to je na Darrela až moc inteligentní plán. Nicméně zábava by to nebyla ani náhodou. A ještě se tváří, jako kdyby cokoliv z toho, co jsem řekla, bral vážně, fakt nechápu, jak to s ním může Olssonová a ostatní nebelvírští vydržet. Gwen chápu, je mrzimorka, ale jako ostatní by neměli mít vymytý kebule, ni? A aby toho nebylo málo, chytá mě za slovo. Taky ho chytím, ale za něco trochu jinýho. Tiše si povzdechnu a pohledem zabloudím po Kotli, jestli se nějaké místo neuvolnilo, ale bohužel. Pořád stejně plno. A Chriss pořád nikde. Jednou jedinkrát bych potřebovala, aby se tu někdo známý zjevil a ono nic, že. Zákon schválnosti.
Prudce se nadechnu, že mu na to jeho "vypadáš jinak" řeknu něco moc hezkýho, ale na poslední chvíli se zarazím, chvíli na něj zírám s otevřenou pusou, zacuká mi koutek pravého oka a vypadne ze mě Arianovsky - konečně - klidné "víš co mi můžeš". Nejsem si přesně jistá, proč jsem tak rychle zase vychladla, ale myslím, že je to jako vždycky. Že je mi ještě pořád všechno uvnitř strašně lhostejné a jen ta věc, ta puberta, se ze mě snaží udělat tohle stvoření, které má potřebu na všechno odseknout. Prostě mě moc dlouho nebaví být naštvaná nebo tak něco. A i když u některých lidí je to trochu složitější, v základu jsou mi názory ostatních na mou osobu stále ještě ukradené. A navíc, Darrel stejně furt jen mluví a mluví a bylo by trochu pod mou úroveň, kdybych se tím nechávala tak často rozhodit. Proč není jako třeba zeď - OMG zeď. To mi připomíná, že ta za Darrelem byla vždycky moje oblíbená. Můj pohled se z Darrelova obličeje přesune za něj, teď mu koukám tak nějak přes rameno, trochu to vypadá jako bych zírala skrze něj a na tváři se mi objeví lehce zasněný pohled. Ani nezaregistruju jeho momentíček, prostě vejrám na tu zeď a snažím se pamatovat na to, že jsem na veřejnosti a nemůžu se rozběhnout a tu zeď obejmout. Ze snění mě vytrhne Darrel, když mi mává bramborem před obličejem. Stejně ale těsně před tím udělám malý krok vpřed - nějak na sekundu vypustím myšlenku o ovládání a mám chuť tam fakt jít -, takže je možné, že jsem do Dájy málem narazila. Holt Harringtonová se prostě ani při hádce nemůže chovat normálně, že jo. Brambor? Cože? "Co?" Zmateně se zamračím se a popadnu ho za zápěstí, aby tím přestal máchat před mým nebohým obličejíkem. Ještě mi vypíchne oko bramborou, to by bylo sakra potupný. "Nedám, kdo ví, co si na to naplival, fuj." Zamračím se, přičemž jakože svou podezíravostí kryju fakt, že bych si tu bramboru nedala ani kdybych Darrelovi nikdy nepřišla pod ruku. A navíc můj nehlídaný výraz tak trochu moc prozrazuje, jak se mi příčí na tu žlutou věc byť jen podívat. "A vůbec, už mě to nebaví. Co zas chceš, proč si nemůžeš jít zpátky sednout abych se mohla dát tvářit, že tě neznám..." Zamumlám nespokojeně. Těžko ale říct, jestli mi víc vadí Darrel, nebo to, že takhle rychle měním nálady/strany/štěňata/cokoliv. Ono je i pro mě trochu matoucí když jednu chvíli mám chuť Darrelovi rozmlátit hlavu a doufám, že řekne něco, za co mu budu moct ublížit - protože těžko odůvodním fyzické napadení tím, že mě štve od prváku - a hned na to se spíše modlím, aby už nic neříkal a šel prostě pryč. Jo a pak je tu chvíle, kdy z nějakého divného důvodu mám chuť obejmout zeď za ním, ale to je asi to nejvíc normální, co teď můžu udělat. No a i když je pravděpodobné, že svou ruku už dávno stáhnul zpět, pokud to tak neudělal, proberu se zase trochu ze svých myšlenek a pustím ho, stáhnu svoje mírně - haha - kostnaté prstíky zpět a ruce zase založím na hrudníku. V časáku psali že to je strašně nepřátelský gesto nebo tak něco, mě to spíše přijde pohodlný, ale fajn.

_________________

"Jistěže," pokýval jsem hlavinou a uculil se. Mě to jako nějaké dobrodružství moc nepřipadalo. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem cestu do kuchyně už znal a chodil jsem tam často. Ale pro Andu jsem to jako dobrodružství mohl udělat. Třeba se tam vydáme někdy v noci, aby byla sranda.
"To ne, ale třeba všem nemusí chutnat ovocný, tak prostě necháme udělat dva. A když jim nebude chutnat ani jeden, tak mají smůlu," ušklíbl se a pokrčil rameny. Jistě, byla to naše oslava, ale když by na ní nikdo nejedl, jen kvůli tomu, že jim nechutná dort, tak na co by jsme tu oslavu dělali? "A jakou příchuť by jsi tedy chtěla tady?" Zeptal jsem se s širokánským úsměvem, protože mě to strašně zajímalo.
O tom, že mizí děti, ale i dospělí jsem tak nějak věděl. Taky jsem věděl, že to to jsou mudlovští kouzelníci, kteří často mizí. Taky proto jsem měl menší strach z toho, že by mě taky někde mohli sebrat a odvést pryč. Někam daleko, od Belle. Zamračil jsem se a můj pohled s zabodl do stolu. Nechtěl jsem teď koukat na Andu, protože jsem byl i poměrně naštvaný. Proč se tohle muselo dít? "Jo? Tak já jsem začátek léta byl nemocný a ke konci jsem měl potom tu nehodu, takže jsem si vlastně prázdniny moc neužil. Letos si to chci vynahradit," teď už s úsměvem jsem vzhlédl k Andě. Bylo mi líto, že jsem ty společné prázdniny zmeškal, i když kdo ví zda by to bábi Howellsová povolila. Ale i kdybych nestrávil ty prázdniny u Belle, určitě bych si je užil, protože by jsme se mohli normálně vídat. Snad. "No takže už to doma není tak hrozné? To jsem rád," další úsměv a kývl jsem hlavinou. Vážně jsem byl rád, že už to tam nemá tak hrozné, i když změna rodiny musela být pro ní taky šok. A veliký.
"Jo to bude," už jsem se vážně nemohl dočkat až budeme zpátky v Bradavicích a já budu mít koště a budeme moci trénovat. Pokud tedy budeme moci trénovat, i když jsem pochyboval o tom, že by nám to zakázali. I když kdo ví, že. Ta možnost zakázání tady taky byla, i když jsem o ní stále pochyboval.
"Jo to mě taky," popravdě mi nikdy nepřipadalo zvláštní hrát si na kouzelníky, jenže to jsem nevěděl, že kouzelníci vážně existují. A že já jsem taky jedním z kouzelníků. Spíše mi připadalo zvláštní, že kouzelníci si hráli na mudli. Ale tak každý si na něco hraje, že.
"A to nemůžeš sama?" Optám se i když tak nějak dopředu znám odpověď. I mě tam rodiče nechtějí pouštět samotného, ale.. Oni byli mudlové a všichni jsme se báli, aby se tam něco nestalo. "Taky strašně chci, takže doufám, že budu moci. Ale pokud by jsi šla, tak bych taky určitě šel,¨" věnoval jsem jí menší úsměv a sklopil jsem pohled k Chaos, která už zase seděla na stole a lízala si packu.

_________________

Darrela ani nepřekvapovalo, že ho Ariana po většinu času přehlíží, koneckonců proti tomu se stal už psychicky odolným, doma to měl tak skoro pořád, Ariana byla ještě malej level. I tak ho to ale trochu vytáčelo, protože zatímco on mluvil a mluvil a upřímně se bavil nad představou Ariany, která dorazí na zápas famfrpálu, ale koště se s ní odmítne vznést, protože je příliš lehká, ona ho provrtávala nepříjemným pohledem a v tom lepším případě se tvářila, jako by tam stále stála sama a Darrel před ní roztržitě nemával rukama a neusmíval se od ucha k uchu. Vůbec nechápal, jak takhle Ariana může žít! Vždyť byla tak tichá, bez života, jako mrtvola. Už zase se tak chovala. A to si chvíli myslel, že zase pobrala trochu kyslíku do plic a začala se chovat jako člověk, když na něho promluvila a odsekla mu v celých třech větách. A navíc vůbec nechápal, proč se zatvářila tak popuzeně, když zkonstatoval, že vypadá jinak. Vždyť to byla pravda, on za to nemohl, že jinak vypadala... že byla tak hubená. "No co! Je to pravda a netvař se tak," odsekl jí už méně příjemným tónem, protože mluvit na ní stále s úsměvem, to mu akorát ubíralo energii, navíc ho to pomálu přestávalo bavit. Proč musí být kotel plný lidí a z ročníku tu musí být zrovna Ariana? To je fakt zlý sen. Darrel protočil očima, než se do ní zabodl pohledem. "A s tím koštětem to je náhodou vtipný, netvař se, že není," zamračil se na ní ještě, když jeho předešlá slova naprosto odignorovala, v čem sice byla machr, ale to bylo asi tak všechno.
Když se u ní poté ocitl s talířem, rozhodnutý, že zjistí, kde je teda pravda, ani ho nepřekvapilo, že ji brambor nezaujal. Pravda, kdyby on byl na jejím místě, radši by sáhl po masu, ale... vnímá mě vůbec? "U Merlina, kam to zase civíš? Tady jsem!" zamával zběsile vidličkou, div z ní ta brambora nevyletěla, takže se Darrel na zlomek vteřiny zatvářil opravdu do morku kostí zděšeně, kdyby s tím někoho strefil, asi by měl malér, ale brambora se naštěstí na vidličce udržela, a tak mohl pokračovat v krmení Ariany. Teda přemlouvání, aby si něco vzala. "No dovol! To je trochu i pod mou úroveň..." ublíženě se na ní zadíval a semkl uraženě rty, než se mu nepatrně zablesklo v očích. "No, i když... ne, fakt jsem s ní nic neudělal. Přísahám!" Vážně se na ní zadíval, aby mu to opravdu věřila. Nevěřícně na ní začal zírat, když se s takovým odporem na bramboru podívala, což Darrela nejenže pohoršilo, také se ho to dotklo. "No no no!" zamračil se a jakmile ho chytila za zápěstí, Darrelovi se zadrhl dech v plicích a zděšeně od ní uskočil, což mu ani trochu nepomohlo, protože ho Ariana nepustila. "Přestaň na mě hrabat tou kostnatou rukou!" zapištěl tiše, absolutně znechuceně a vytrhl se jí z toho sevření, protože ten pohled na tu ruku obalenou kůži byl hrozný.
"Takže je to pravda," začal po chvíli se samolibým úšklebkem. "Ty držíš dietu!" vybafl na ní s vytřeštěnýma očima, jako by objevil Ameriku a zatvářil se smrtelně vážně, než si dal tu napíchnutou bramboru na vidličce do pusy. Takže to opravdu zhubla kvůli tomu, že jednou jen tak řekl, že by se měla jít proběhnout, že by jí to neuškodilo? Darrela očividně všechna dobrá nálada přešla, neutrálně se na Arianu podíval a znovu si jí prohlédl, než si dal do pusy další brambor, když už ten talíř držel v ruce. Po chvíli se přeci jen vzpamatoval a namísto toho, aby připomínal to, jak na Ariany dietě mohl mít podíl, radši se k ní naklonil a tiše zašeptal: "A proč?"

_________________

Podotkla bych něco o tom, že pod jeho úroveň není ani záměna čokolády za jistou smradlavou hnědou věc, ale víte co, říkat tohle je pod MOU úroveň. A vůbec, kdy sem začala řešit, co je pod mou úroveň a co ne, prostě si to chci nechat pro sebe, šetřím kyslíkem. A Darrel by taky měl šetřit kyslíkem - no chápete to, první něco vypustí a pak se tomu diví a vypustí místo toho jinou kravinu a tak to pokračuje dál a bude to tak až do té doby, než spotřebuje veškerý kyslík na planetě a kytičky ho nestihnou udělat a bude to tragédie a všichni umřeme JEN proto, že nějaký puberťák neumí držet pusu zavřenou. No nefunguje to takhle ve všech příbězích? Že jo! Vlastně teď mi ty sci-fi příběhy a tak dávají daleko větší smysl. Jenže než se stihnu ponořit do svých myšlenek, už na mě zase mluví. Tiše si povzdechnu a celou dobu, co nebelvírák mluví, na něj prostě jen civím s takovým tím otráveným pohledem, jako bych čekala, až z něj vypadne něco, co mě bude alespoň trošičku zajímat. Někde do toho zapracuju pohled jako bych ho ujišťovala, že to fakt vtipný není a k tomu ještě zakroucení hlavou. Dokonce ani jeho objev mé diety mě nějak nerozhodí - přeci jen, kdyby nebyl hluchej, určitě by to zjistil už dřív, starší holky ze všech kolejí - někdy i mladší nebo stejně staré - mají totiž velkou zálibu v pomlouvání mé maličkosti a když se zrovna nesmějou mé lásce ke stěnám, dělají si srandu alespoň z toho, že jím o něco méně než ostatní. Něco méně více, no. Následně pak instinktivně ucuknu když se ke mě nakloní - člověk nikdy neví, jestli po vás ta lama plivne nebo ne -, načež chvíli uvažuju, jak to podat. Je verze upřímná, tedy, že mu prostě natvrdo řeknu, že kvůli něj, pak je verze alá lhářka největší, kdy budu teda popírat, že nějakou dietu držím, ale nejlepší se zdá možnost číslo tři. Říct poloviční pravdu a podat to tak, aby on, jakožto kluk, ztratil jakýkoliv zájem slyšet podrobnosti. "Ráda spím na břiše." Oznámím mu a samolibě se uculím - zapomenu, že u mě stojí zrovna on, ale myslím, že jeden škleb alá normální člověk moc rozruchu nevyvolá -, chvíli mlčím, než si uvědomím, jak blbě to vyznělo. Chápete, ne, on se mě zeptá proč držím dietu a já mu odpovím, že ráda spím na břiše, to je trochu moc divný i na mě. Tak jo. Nějak to specifikovat - hlavně žádný rozpaky. Klídek. "A s těmi tvary tadyhle," zakroužím prstem před Darrelovým hrudníkem, "v holčičí verzi, se to dělá blbě." Dokončím větu a sama pro sebe se maličko nejistě zamračím. Je normální když nikdo jinej nemá páru o tom, co říkám, ale je fakt špatný, když sama nechápu, co sem vlastně vypustila. A navíc to není ani z poloviny pravda. Možná kdybych měla hrudník jak máma, mohla bych si stěžovat, že se na tom blbě spí, ale sakra co von o tom může vědět, je plochej jak žehlící prkno, takže to je jedno. A vůbec, měl by pochopit o čem mluvím, protože Zmijozel je jediná kolej, kde se po sobě ve společence lidi neválej. Vsadím se, že Nebelvíráci sou stejní jako mrzimorčata. Valný hromady, holky kluci dohromady, všude ruce a nohy, kde kdo sáhne na špatný místo, je to tak nekultivované, úplně jako sušenky a kakao. Jo, a ty tady budeš kázat o šetření kyslíku. Ano Ariano. Bravo. Pomyslím si sarkasticky a ruce zase založím, udělám odměřený krok dál od Darrela - a hlavně od jeho jídla a pokrčím rameny. "Prostě to není tvoje věc." Řeknu ještě nakonec a pak se vrátím k mlčení. Jako vůbec nechápu, proč tohle dělá. Nesnáší mě, očividně ho konverzace se mnou vůbec nebaví, ještě k tomu přede mnou jí, to je jako novej druh provokace? Vůbec není jako Ezra. Ezra čte. Ezra se alespoň tváří, že ho zajímá, co říkám. A Ezra se nechová jako buran. Ale těžko srovnávat ty dva, že. Jediné co Ezra nemá je čistá krev no. A tím se zase dostáváme k tomu, jak strašně není fér, že Darrel se může bavit s kým chce a já ne. A jemu za přátelství někdo nestrhne zídku, že. Hm, co by se stalo, kdybych tu zeď támhle ukradla... Pomyslím si a sama sebe zase nachytám jak kamsi zasněně zírám. A mezi tím, co zírám, se konečně kousek od mé maličkosti uvolní místo, takže ať už Darrel mluví nebo ne, prostě zacouvám a konečně si sednu. Bolej mě nohy a to se prostě jinak vyřešit nedá. Pak vrhnu tázavý pohled na spolužáka, jestli to jako už vzdává, nebo ještě hodlá pokračovat. Nikdy bych to nepřiznala, ale je sranda, když se Darrel dožaduje pozornosti a očividně mu trochu vadí, když ho někdo takhle přehlíží.

_________________

Naprosto dychtivě čekal na odpověď a vlastně ani nepředpokládal, že mu Ariana odpoví záporně. To by byla fakt chabá lež, když by mu tvrdila, že žádnou dietu nedrží, když byla naprosto hubená, vychrtlá a... vždyť vypadala jako Rodwell! Ten byl taky samá kost a kůže. Rád by si založil ruce na prsou a vyčkával na odpověď, zatímco Arianě se v hlavně určitě honilo spoustu myšlenek, nebo zatímco zírala na tu zeď za ním, na kterou upřímně tak trochu žárlil, i té hloupé zdi věnovala víc pozornosti, než jemu, ale pořád držel v ruce ten talíř. Nakrčil čelo a zamračil se, přitom čekání klidně obědval a nezdálo se, že by mu vadilo, že musí stát uprostřed Děravého kotle jako magor, když si mohl sednout ke svému stolu a být rád za své místo, když už jinde žádné další nebylo. Už se také chystal k odchodu, jen chtěl slyšet tu odpověď... pojal totiž podezření, že by tu dietu držela kvůli němu, konečně si vzpomněl na začátek školního roku, ale připadalo mu to jako hrozná hloupost, takže chtěl jen slyšet, že on s tím nemá nic společného, nemusí nad tím přemýšlet a může si jít po svých. A v tom Ariana odpověděla tak divně, že i na ní to bylo sakra divné, a to už bylo co říct. Pokud se Darrel nějak usmíval, šklebil, mračil nebo jakkoli tvářil, teď se na ní jen vykuleně zadíval a naprosto beze slov na ní zůstal zírat, jako by ho vůbec nenapadalo, co říct. Ona drží dietu, protože ráda spí na břiše? Vždyť to nedávalo smysl... a pořád na ní zíral a rozhodoval se, jestli se začne smát teď, nebo až za chvíli, protože až se začne smát, asi jen tak nepřestane. Jenže neuběhla ani chvíle a Ariana už začala dodávat podrobnosti - sice byl fakt rád, že mluví, to byl úspěch, ale tohle zase slyšet a vědět nepotřeboval, a možná mu i většina věcí utekla, protože jakmile mu ukázala na hruď a on pochopil, co myslí, prudce se zlomil v pase a vyprskl smíchy. Puberťák. A tak se smál několik dalších vteřin, až se k němu kouzelníci v kotli otáčeli a přesvědčovali se, že se jen směje a nemá třeba nějaký záchvat, protože to by potřeboval pomoc. "To si ze mě děláš," zalapal po kyslíku, "srandu!" začal si otírat oči, zatímco se pochechtával a tvářil se jako culící idiot, ale teď si nemohl pomoci, protože to bylo snad poprvé v životě, co ho Ariana tak pobavila. To nemohla myslet vážně! Uklidňovací proces, než se dokázal tvářit zase vážně, mu zabral několik minut, potom však na ní upřel znovu ten štěněcí, vykulený pohled. "Počkat... to jako fakt? Jako faaakt?" zeptal se nevěřícně. Ariana neměla smysl pro humor, takže nehrozilo, že by si z něho vystřelila, ale tohle znělo tak... horší důvod proč držet dietu snad neslyšel.
"Takže..." začal, aby konverzace tolik nestála a Darrel dospěl k nějakému závěru, který bude schopen přijmout a nebude muset Ariany vychrtlost řešit, "ti ta dieta očividně pomohla," pokračoval váhavě, než trochu zrudl ve tvářích a s nutkáním protočit očima se podíval někam za Arianu. Nemohl uvěřit, že to vůbec vyslovil, vždyť to znělo, jako by její postavu a hrudník nějak víc zkoumal, což samozřejmě ne, ale... "Jé, už je tu místo!" rozzářil se z ničeho nic a aniž by se Ariany zeptal, zaplul k ní ke stolu a položil si na něho talíř, z něhož do sebe začal ládovat jídlo. Ariany si chvíli nevšímal, protože si to podle něho nezasloužila a navíc ho rozhodila tou svou odpovědí, nad kterou se chvílemi chichotal a chvílemi se úplně hrozil, protože nemohl chápat, jak někdo mohl kvůli takové pitomosti hubnout. Jistě, že tenkrát mu v září mu Ariana připadala trochu při těle, ale jemu do toho přece nic nebylo, že něco takového řekl, si vůbec nemohla brát k srdci! Darrela očividně trochu žralo svědomí, když nad tím tak přemýšlel, ale tím jejím prohlášením mu spadl kámen ze srdce.
"Víš, chvíli jsem si myslel, že držíš dietu kvůli mně," přiznal se už uvolněně, když pokračoval v obědu, "jak jsem ti jednou řekl... no ty-víš-co," zakroutil hlavou, protože znova to vyslovovat nechtěl. Začal litovat nad tím, že ten korbel kaktusové šťávy má u svého stolu.

_________________

Těžko říct, jestli mě těší, že mi tuhle malou lež/pravdu/cokoliv sežral, nebo jestli mě těší fakt, že už se nebude vyptávat. Možná obojí. To je teď jedno - později si za to dám cihličku. Nebo dokonce dvě! Možná tři. "To není vtipný. Fakt je to nepohodlný." Pípnu tiše líným a otráveným tónem. Ale očividně nemá cenu mu ten smích vymlouvat. Nechám tedy Darrela, ať se dál směje a v klidu se zabývám něčím úplně jiným - kde splaším ty tyčinky, co se po nich hubne. Nebo kde jako mám sehnat ten lektvar, co mě mimochodem stál hromadu peněz a co mi znova mimochodem strýček zabavil. A ty tyčinky taky. Jako z čeho mám žít! To se mám vážně celou dobu živit kousky zeleniny jako nějakej blbej králík? Rovnou můžu jíst vatu! Takový pohrdání, ani špetka respektu, prostě nic. Vyvalím kopu peněz a za nic, protože mi to někdo vezme. Co je špatnýho na tom, že chci být hubená, jako. A ještě mě zavřou sem, to je... počkat- pomohla? co? "Co prosím?!" Vyvalím na Darrela bulvy tak, jak je valím jen na Ezru a Jane, tedy tak, že je vážně vidět, jak mě zrovna tohle překvapilo. Jakože... Coo? Pomohla? Očividně? Co ten magor chlastal, Salazare! Fuj. To je jako bych mu řekla, že má z koštěte vysezenej žlábek.
Neříkám, že bych dál přemýšlela nad Darrelovým žlábkem, ale sem si jistá, že tím, že si přisedl, zničil několik fakt mocných myšlenek. Protože já sem fakt myslitel. Důlky ve zdi a tak, víte. Jenže k tomu už se nikdy nedostanu, protože mě právě asi Darrel udusil tím jeho přiznáním. Jakmile totiž vypustí to, co vypustil, nekontrolovatelně se normálně rozkašlu, pokusím se to zakrýt jako smích, jenže to vypadá ještě víc jako dušení, až se několik lidí otočí aby se ujistili, že nikdo neumírá/že neumírá nikdo důležitý.Dlaní se prudce praštím do hrudníku abych to ze sebe dostala a při tom se strategicky odsunu kus od Darrela. "Jako bych si někdy pamatovala co za blbosti říkáš." Odvětím mu když se jakž takž uklidním, nahodím okamžitě zase kamennou, vlastně spíše starou známou mrtvou tvář, jako bych se před chvíli leknutím, vyděšením a překvapením nedusila. Jako na jednu stranu je děsivý, že prakticky ví pravdu, ale na druhou je strašně nepříjemný, že má tak velký ego, že hned všechno bere na sebe. Dyť přece ví, jak ho nesnáším, myslím teda, tak by mu mělo být jasný, že bych se jeho slovy nikdy neřídila, tak kde to sakra vzal! Ani Ezrovi sem to neřekla, ten by to totiž Darrelovi jistě vykecal. A teď jako co. Bude tu sedět a dál mě uvádět téměř - TÉMĚŘ - do rozpaků nebo jako co. "Ztrácíš tady čas." Oznámím mu jen tak mimochodem, naznačujíc tím, že tady očividně svoje nebelvírské kamarádky nenajde. Upřímně vždycky bylo a bude jednodušší ho prostě odehnat, než se pokoušet o nějakou konverzaci. Ale teď je dokonalá chvíle na přemýšlení. Podepřu si bradu dlaní, loket opřu o stůl, ignoruju zakřupání za krkem, které stejně si nebylo slyšet přes ten hluk v hostinci a rozhlédnu se. Pohled mi zůstane na zdi zase za Darrelem. Není to má oblíbená, ale je taky fajn. Plus u většiny lidí se k tomuhle zírání přidává bonus, kdy si myslí, že zírám na ně a zděšeně se stahují pryč - pak prej, že nemám smysl pro humor. Upřu svá očka skrze Darrela na zeď a chvíli přemýšlím o tom, jak velkou deku budu potřebovat do přístěnku. A kolik luceren. A jak to tam je asi vysoký, abych když tak něco zavěsila na strop. A jestli je tam hodně pavouků a tak. A hlavně - zase - jestli mě tam uvidí někdo jíst. "Nechceš si s tím jídlem jít sednout pryč.." Ozvu se, ale spíše než jako otázka to zní jako vřelé - ledové - doporučení. Ať totiž myslím na přístěnek sebevíc, zamotá se do toho vždycky jídlo každej - jen já - ví, že mám zrovna maso ráda. Zvláště pak kuřecí. To prostě není fér. A ano, uvědomuju si, že polovina toho, co řeknu, má odháněcí účel - ale prostě to já dělám. Odháním od sebe lidi. Jako odháněč 3 000. To neexistuje, ale podobně se jmenujou stroje a košťata.

Mimo herně:
Promiň, v tuhle dobu už píšu trochu z cesty xD

_________________

"Paráda," ocenila jsem Andyho rozhodnutí, že do kuchyně půjdeme společně. Těšila jsem se, poněvadž jsem tam opravdu ještě nikdy nebyla. Zdálo se, že se opravdu všechno obrací k lepšímu. A že můj život bude brzy naprosto perfektní.
"Hmm, tak krom dortů můžem nechat udělat třeba nějaký chlebíčky nebo tak," navrhla jsem. Bylo hezké, jak Andy myslel i na ostatní, takže jsem se ve výsledku snažila taky. Jako bych snad potřebovala na většinu těch chudáků dělat dobrý dojem. Jenže na to jsem teď nemyslela, šlo jen o to, naplánovat parádní oslavu.
"Já osobně miluju kombinaci čokolády a banánu. Nebo jahod," usmála jsem se a div se mlsně neolízla. Krom dýňových paštiček bylo právě tohle asi jedno z nejlepších pochutin na světě. Nebo minimálně z těch, co jsem znala.
Na ty únosy a mizení jsem nechtěla myslet. To bych totiž brzy došla nejen k závěru, že většina mých spolužáků, se kterými jsem se bavila, byla nečistá, ale třeba i k tomu, že za něčím takovým by klidně mohla být i moje babička. Ačkoliv jsem pochybovala, že by si zrovna Ethel Howellsová zašpinila ruce a zašla až tak daleko. Jenže kdo ví, svět dospělých je složitý a nepochopitelný pro třináctiletou malou holku. No a vzhledem k tomu, že ani Andymu se asi o tomhle nechtělo moc mluvit, jsem se k tomu radši taky nevyjadřovala. Zato jsem přemýšlela, jestli se mám chtít dozvědět víc o té nehodě. Opravdu jsem v tom neměla zase tak moc jasno."A jak..." načala jsem větu, ale nebyla jsem schopná se skutečně zeptat na to, "jak špatně jsi na tom byl". Přišlo mi to tak trochu neslušné a necitlivé, určitě na to chlapec nechtěl vzpomínat. Jenže té velké pomlky, než jsem doplnila "jak si to chceš přesně vynahradit? Co plánuješ?", té by si všiml i hluchý. Stejně jako toho starostlivého pohledu, který se mi už skrýt nepovedlo. I tak jsem ale honem nahodila úsměv. Pro jistotu. Třeba si nevšiml.
"M-hmm, už se to dá," přikývla jsem s menším úsměvem. Lhala jsem. Doma to bylo pořád to samé peklo jako předtím. Vlastně teď, když jsem byla oficiálně uznaná za členku rodiny, babička na mě byla ještě přísnější ve snaze dohnat to, co nejspíš za ty roky zanedbala. Jen... mi to už prostě nevadilo tolik jako dřív. Navíc jsem tím opravdu nechtěla Andyho zatěžovat. Co se společných tréninků týkalo, jen jsem s úsměvem přikývla. Ano, letošní školní rok bude super.
"Slyšela jsem, že u mudlů si z tohohle hraní na kouzelníky dokonce dělají kariéru," vzpomněla jsem si na chlapce, kterého jsem kdysi potkala na Příčné a který tvrdil, že jeho otec je sice mudla, ale pracuje jako kouzelník. Jak on jen tomu říkal? "Iluzisti... iluzoristi.... nene, iluzionisti si říkají. To už pak je hodně ujetý," dodala jsem. Opravdu jsem nedokázala pochopit, jak někomu můžou za takovou blbinu platit. To je jako by u nás platili kouzelníkům, co předvádí na jevišti mudly, promerlina. Absurdní.
"Samotnou by mě nepustili ani náhodou," zavrtěla jsem hlavou. Něco takového by mě ani nenapadlo. Jít sama na Mistrovství, kde mě může tolik lidí unést a pak vydírat babičku? Nebo mě nějací mudlomilové zabijou, aby zabránili šíření čistokrevných rodin? Kdepak, rozhodně bych musela s otcem. A otec, ten tam určitě bude. Poněvadž tam bude Ministr. A Ministrovi se otec chce zalíbit."Tak se tam třeba uvidíme," pousmála jsem se a taky věnovala pohled Andyho kočce, "ale Suna brát nebudu, na něj by tam bylo moc lidí," dodala jsem, jak jsem si na kocoura vzpomněla. "Chaos taky radši nech doma," dodala jsem dobře mířenou radu.

_________________

Překvapeně sebou škubl, s plnou pusou zamrkal nechápavě na Arianu a chvíli se pouze očima dožadoval odpovědi. Nešlo přehlédnout, jak ho Arianina reakce překvapila, když se na něho tak zadívala a zvýšila hlas, což ho usvědčilo v názoru, že řekl něco, co jí asi opravdu šokovalo. "Nooo..." začal trochu nejistě, když už polkl sousto a doběhl si hned vedle ke stolu pro svou sklenici s kaktusovou šťávou, "nepomohla?" nakrčil obočí, protože vlastně nevěděl, jakou odpověď chce Ariana slyšet. "Já myslím, že jo, ne? Jako... no, prostě.. chci říct," začal trochu rozpačitě a začal mávat vidličkou před oblastí svého hrudníku, jak jen chtěl vysvětlit, jak to celé myslí, protože to nechtěl vyslovovat nahlas. "Že teď už se ti spí na břiše dobře, ne?" dokončil nakonec, než se zhluboka nadechl a snad, aby to nějak zamluvil, ihned pokračoval: "Takže už zase můžeš jíst! Na, dej si masíčko!" přisunul k ní talíř se svým obědem a roztomile se na ní uculil, aby si opravdu něco vzala, protože pohled na ní byl ještě větším utrpením, než normálně.
"Jsi v pohodě?" vyskočil z ničeho nic ze svého místa, když se Ariana začala dusit a kašlat, to ho zase tak neznervóznilo a kvůli tomu by se tak poplašeně netvářil, ale když se začala smát, to už za tu otázku stálo. Dosedl zpět zamyšleně na své místo, když smích nahradil zase kašel a i kdyby Ariana před ním začala rudnout, klidně jedl dál. "Joo, to je fakt," usmál se, když mu spadl kámen ze srdce a mávl nad tím ledabyle vidličkou. "Jaj, promiň... tady," ukázal si na rameno, kde Ariana naproti němu měla látku bílých šatů, "trochu omáčky tam máš," zamumlal s cukajícími koutky.
"Já vim," pokrčil nad tím rameny, když mu Ariana klidně oznámila, že s ní ztrácí čas, ale že by ho to nějak rozhodilo, to ani náhodou. Jen dojídal své jídlo, přičemž velmi džentlmensky a štědře měl na okraji talíře stále pár brambor a kousek masa, kdyby si to Ariana rozmyslela. Darrel se totiž rozhodl, že jí prostě přinutí něco sníst, i kdyby tu s ní měl sedět do konci prázdnin a přít se s ní, jestli si ten brambor vezme nebo ne. Děsilo ho, jak se člověk během jednoho roku dokáže změnit, v životě nad tím takhle nepřemýšlel, ale když měl teď před očima živý důkaz... "Fakt si nedáš? Koukej, propečené kuřecí, hmmm... sosík a brambory, zeleninka, ne? Je to fakt pochoutka, vsadím se, že takové maso jsi neměla dlouho," kýval na ní obočím se šibalským úsměvem a co nejlépe před ní jídlo na talíři aranžoval, aby opravdu neodolala a vzala si. "Ne, nikam se nechystám. Dokud ten talíř nebude prázdný a... no, já už jsem plný," zašklebil se pobaveně a vidličkou ukázal, že je to na ní. Přitom samozřejmě kecal a přemýšlel nad tím, jestli by si nedal ještě jednu polévku, anebo skočí ke drakovi, taky varianta.

_________________

<<<

V Kotli bylo poměrně narváno, strýček a děda se s námi rozloučili už před vchodem, někdo musel přece zpátky domů postarat se o všechna zvířata. Tatínek mě a Kailovi objednal kaktusovou limonádu a s plnýma rukama nakoupených věcí zamířil do pokoje. Pro nás dva se naštěstí nějaké to místo našlo: „Tak jak se ti líbilo u Ollivandera?“ vyzvídal Kail, zatímco v něm mizela hned půlka obsahu sklenice: „Jo, bylo to tam takový...“ rozzářila se mi očka a on nemusel hádat, aby věděl, co chci říct: „Starý?“ „Ano a taky...“ „Tajemný?“ „Jo!“ usmála jsem se spokojeně, když v tom jsem si vzpomněla na to divné Ollivanderovo zaváhání? Copak si mě mohl s někým plést? Možná ano... nikdo přece nemůže znát všechny, no ne? Kail už dopil svojí limonádu a protáhl se: „Já bych málem zapomněl!“ plácl se zničehonic do čela a vyskočil na nohy: „Počkej tady prcku.“ přikázal: „Něco pro tebe mám.“ s tím se otočil a zmizel stejně jako před tím táta.
Zůstala jsem u stolu sama a zírala do sklenice s limčou. Vlastně, ne sama! Ušklíbla jsem se a vyndala Banshee z kapsy. Uvelebila se na stole přímo přede mnou a spokojeně zavřela černá očka. Ale přes všechno hezké, co jsem dnes zažila, jsem já nedokázala být úplně spokojená. Neměla jsem z toho dobrý pocit, to v žádném případě. Ale Een! Okřikla jsem se v duchu. Kvůli něčemu takovému si nemusíš lámat halvu! Jednou si Doreen Aine O'REOLLEYOVÁ a to ti nikdo neodpáře! Nechápala jsem, co mě to napadlo a tak jsem ten nesmysl zahnala až do nejvzdálenějších koutů mysli.
Usrkla jsem ze sklenice a bylo mi jasné, že Kail se zdrží dlouho. V hlavě nosil neuvěřitelné množství vědomostí a byl schopen je okamžitě vychrlit, kdykoli na nějakou z nich přišla řeč. Činil tak s přirozenou nenuceností, ale i tak geniální kouzelník měl nějaké ty své zvláštnosti. Nikde jsem o tom nemluvila, ale věděla jsem moc dobře, že si můj nejdražší bratranec naschvál schovává některé věci, použije paměťové kouzlo a potom se snaží dopátrat toho, kam mohl dotyčnou věc zašít. Jo, bylo to divné a to pořádně, ale usoudila jsem, že si tak nejspíš procvičuje mozek, když se nudí.
Povzdechla jsem si a potom se usmála nad blaženým výrazem spící krysy. Čekala jsem u jednoho stolu v rohu Děravého kotle a z nudy jen tak skoro nepatrně kopala nohama, protože jsem s nimi skoro nedosáhla na zem. Potichu jsem uvažovala nad tím, co mě čeká. Do které koleje mě asi zařadí? Byla jsem jen zvědavá, neměla jsem v hledáčku jednu z nich, kterou bych si vysnila, důležité bylo, že se budu učit kouzlit a že budu mít fajn spolužáky, teda alespoň ty dva, které jsem potkala, vypadali mile. A tak jsem tam seděla zahloubaná do vlastních myšlenek se spící krysou před sebou a skoro plnou sklenici kaktusové limonády.

Mimo herně:
Doreen se momentálně nudí a asi ještě dlouho bude, takže má-li někdo chuť se připojit, nemusí váhat

"A kde tu oslavu uděláme? Jako jasný, že v Bradavicích, ale.." Nad tím jsme zatím nepřemýšleli a mě moc místností, kam by jsme mohli jít, nenapadalo. Jasný, třeba klubovna nebo nějaká prázdná učebna, kterou by jsme si vyklidili.. A venku to dělat byla docela kravina, protože já měl narozeniny v lednu a Anda v dubnu, pokud jsem se nepletl. Oslavu jsme chtěli dělat někdy mezi našemi daty, což znamenalo únor nebo březen a na to nějakou oslavu bylo venku ještě zima.
"Jo, to můžeme. A taky seženeme porci dýňových paštiček," vesele jsem se na Belle zašklebil. Tohle byla věc, kterou jsme na oslavě nutně potřebovali. Už je kvůli tomu jak je milovala oslavenkyně. Hlavně se mi líbilo, že Anda myslí i na ostatní. Já bych si třeba vystačil jen s těmi dorty, takže tohle jsem na ní taky oceňoval.
"Cokoliv v čem je ovoce je dobré," souhlasil jsem s úsměvem se Zrzkou. Nebo zelenina, ale zelenina s čokoládou? To by chtělo vyzkoušet.. Tenhle nápad jsem se rozhodl nechat na doma, protože se mi v tuhle chvíli nechtěla shánět čokoláda a zelenina tady rozhodně nemohla být čerstvá. Teda jako mohla by být, ale v Děravým kotli jeden nikdy neví a i když jídlo třeba vypadá skvěle, nikdo nemohl s jistotou říci, že je to čerstvé.
Vypadalo to, že Anda chtěla něco říci, jenže se odmlčela, a proto jsem jí věnoval povzbuzující úsměv. Co má asi tak na srdci? V jednu chvíli mě napadlo, že se chce zeptat na můj původ a ještě takhle se ujistit, že nejsem vážně mudla. Naštěstí se tomuhle tématu už nevyhnula a já měl pocit, že chtěla říci určitě něco jiného než nakonec řekla. Ten starostlivý úsměv mi taky neušel a jedna má část na chvíli pomyslela na onu nehodu. "No, popravdě ještě nevím," pokrčil jsem rameny s menším úsměvem. "Krom toho mistrovství, na které chci vážně strašně moc jít, bych se chtěl někam podívat. Nechci trčet celé prázdniny tady," tušil jsem, že rodiče mi nějaký(možná) výlet vymyslí. Tedy hlavně jsem v to doufal, protože trávit celé prázdniny tady jsem vážně nechtěl. "Co plánuješ na prázdniny ty?" Tak trochu jsem jí otázku oplatil a věnoval jí další úsměv. Na tu věc, na kterou se mě chtěla zeptat na poprvé jsem se radši neptal. Kdo ví co to mohlo být za otázku. A pokud se Belle o mě něco bude chtít dozvědět určitě se zeptá, ne?
"To jsem rád," vážně jsem byl strašně rád, že už to je u ní doma lepší. Vůbec mě nenapadlo, že by mi mohla lhát, takže jsem jí věnoval jen další úsměv a kývl hlavinou.
"Myslím, že o něčem takovém jsem už slyšel," jasně, že jsem o tom slyšel, a vždycky jsem ty představení miloval. Jasně, teď už se mi to tolik nelíbilo a hlavně jsem věděl, že je to podfuk. Kdyby totiž nebyl, musel by to být doopravdický kouzelník. Třeba jako jsem byl já a o tom jsem dost pochyboval. Přece se nesmí kouzlit před mudly, ne? "Jo, v tom s tebou souhlasím. Jak si někdo může vydělávat peníze tím, že nás napodobuje?" Nahodil jsem nechápaví výraz a zakroutil jsem hlavinou.
"Rodiče říkali, že mě samotného pouštět taky nechtějí, no.. Ale možná tam budu sám," pokrčil jsem rameny a pousmál se. O tomhle mamča s taťkou ještě přemýšleli, ale ani jednomu se na Mistrovství nechtělo. Samotného mě sice taky nechtěli pouštět, ale pokud budou pracovat, tak budu moci sám což by bylo strašně dobrý. A hlavně pokud tam bude Belle se svým novým taťkou, bude lepší když tam budu jen já, ne? "To doufá," vážně by bylo strašně moc super, kdyby tam Anda byla. "To je jasný," zašklebil jsem se vesele na Zrzku a přikývl. Koho by taky napadlo tahat kočku na Mistroství kde je tolik lidí? Ještě by se jim něco mohlo stát. Ale oceňoval jsem(a Chaos taky, protože přicupitala vesele k Andě a pohledem prosila o pohlazení), že zmijozelka myslí i na mé zvířátko. I když mě to nepřekvapovalo, protože Belle byla taková vždycky(podle mě).
Jakmile byla Chaos od Zrzky podrbána, rozhodla se prozkoumat taje Kotle. Teda, rozhodla se hlavně kvůli tomu, že tady ucítila krysu a ona krysy ráda. A hlavně, krysy všeho druhu. Mlsně se tedy olízla, skočila na zem a rázovala si to mezi stoly až k Doreen kde vyskočila na stůl(ať dívka chtěla nebo ne), naježila všechny své chloupky a varovně začala vrtět ocasem přičemž se opět mlsně olízla. Krysy byli prostě mňamka.

_________________