měla jsem takový vtíravý pocit, že Andy o něčem přemýšlí. O něčem, o čem mi neřekl. A to mě trochu trápilo. Existovalo opravdu něco, co mi nemohl nebo nechtěl říct? Na jednu stranu jsem to chtěla vědět. Na tu druhou jsem ale tušila, že pokud něco takového je, tak je zcela Andyho právo si to nechávat pro sebe, ať se jedná o cokoliv. Proto jsem se taky na nic neptala a jen jsem pokračovala v tom milém úsměvu, který se v tak upřímné formě u mě naposledy objevil před chlapcovým úrazem. S Andym jsem si totiž byla jistá, že jeden kamarád mi do života bohatě stačí, že pak budu schopná sehrát tu roli, kterou mi babička udala. Roli? A co když to není jenom předstírání, co když to jsi opravdu ty? hlodaly mi v hlavě pochybnosti. Těm jsem ale momentálně naslouchat nechtěla.
"Ne, ani dort. Dort dostanu k patnáctinám, možná k sedmnáctinám. Ale k dvanáctinám to byly paštičky. Babička ví, jak moc je mám ráda," usmála jsem se a znělo to, jako bych chlapce chtěla ukonejšit, že to je opravdu v pořádku, a jako bych snad babičce byla vděčná. Coiž jsem, nutno přiznat, opravdu byla. "Slavit narozeniny v kruhu rodinném by u nás bylo jak na pohřbu," přiznala jsem s pobaveným ušklíbnutím, "my jsme totiž všichni tak trochu Zmijozelové, víš?" čímž jsem narážela na fakt, že mezi Zmijozely většinou nejživější zábava nebývá. Krom určitých světlých výjimek, že ano. Přišlo mi celkem zábavné, jak se Andy všemu tomu diví. Což mi napovídalo, že nejspíš nebyl z čistokrevné rodiny. Musím se doma podívat do té knížky se seznamem, usmyslela jsem si. Chlapec ale očividně vyrůstal v příjemnějším prostředí, takže nejspíš v jeho krvi skutečně trocha toho mudly kolovala. Nečistokrevné rody většinou totiž nemívaly tak striktní výchovu jako ty čistokrevné, o smíšených ani nemluvě.
"Paráda, tak to si můžem naplánovat společnou oslavu někdy mezi daty našich narozenin, ne?" vznesla jsem svůj nápad, který jsem měla v hlavě už chvíli. Rozhodně s Andym jako jedním z oslavenců je pravděpodobnější, že nějací gratulanti fakt přijdou. Ne že já bych je nutně potřebovala, ehm. Ohledně dárků nebo famfrpálu versus mojí bábi jsem už pořádně nevěděla, co říct, proto jsem to téma opustila s dalším úsměvem.
"Kdyby na to přišla, tak mě asi ani u Munga nedají dohromady," kysele jsem se zašklebila. To byla merlinžel holá pravda, a já s tím nemohla nic dělat. Babička byla děsivá osoba. Ale ať jsem si to hodlala přiznat nebo ne, pořád jsem jí vlastně i obdivovala. Zvláštní. "Jak myslíš, přemlouvat tě nebudu," mávla jsem nakonec nad tím vším rukou.
"Až tak vysoko tvá přání míří?" pousmála jsem se nad jasnou volbou- Nimbusem. "Tak to chápu, že vaši tak otálejí s kupováním. Nimbus 1000 není zrovna nejlevnější záležitost." následovalo zamyšlení. Naši by na něj určitě měli, a ne jen na jeden, ale dostat jsem ho prostě neměla šanci. "Kdyby to bylo na mně, klidně bych lítala i na vysavači, kdyby mi to dovolili," další pobavené zazubení. Po očku jsem navíc sledovala Andyho reakci na slovo "vysavač". Pokud mi bylo známo, jednalo se o mudlovský vynález. A já ho vlastně znala jen díky tetě Claire a jejímu nešťastnému původu. Proč jsem tenhle test vůvbec ale Andymu dávala? Kdoví, snad jsem se pořád podvědomě bála toho, aby náhodou nebyl mudlovského původu.

_________________

Zatímco Joann mluvila, Charlie poslouchal a občas přikývl, aby dal najevo, že ho skutečně zajímá, co Nebelvírka říká. Nebyl naivní, nemyslel si, že učení s postupem do dalšího ročníku ubude, takže ho její slova vlastně moc nepřekvapila. Na druhou stranu ale ubylo předmětů, takže studium nemohlo být náročnější, než doposud. Ale jemu by nedělalo problémy tak jako tak; učil se dobře a učil se docela rád. „Mně učení problémy nedělá,“ podotknul a pokrčil rameny. Když se ho Joann zeptala, z čeho skládal NKÚ, zatvářil se krapítek nechápavě a naklonil hlavu ke straně. „No, ze všeho. Předpokládám, že ses chtěla spíš zeptat, z čeho budu dělat OVCE, ne?“ prohodil a povytáhl obočí.
Charlie si dobře všímal toho, jak Nebelvírka jeho palačinky pozoruje s nedůvěrou v očích, a dobře se přitom bavil. Když nakonec odkývla, že ochutná, podal jí vidličku a sledoval, jak se pere s palačinkou. „No vidíš, já ti to říkal, že jsou docela dobrý,“ zahlásil pobaveně, pokrčil rameny a vidličku si od ní zase vzal. Na Děravý kotel byly palačinky fakt výborné, to musel uznat každý. Na rozdíl od takové hrachové polévky, té se tu každý děsil.
„Hele, nechystáš se náhodou na nákupy?“ prohodil Charlie po chvíli a tázavě se na Joann zadíval, přičemž strčil do pusy poslední kousek palačinek a otřel si pusu do ubrousku. Počkat. Ubrousek. Kde se tu vzal? Charlie si byl celkem jistý, že s talířem palačinek žádný nelevitoval. Jo, doufám, že jsem si právě otřel pusu do něčích soplů. Se znechuceným výrazem onen „ubrousek“ posunul po stole co nejdál od sebe a snažil se udržet obsah žaludku, aby zůstal na svém místě. Hygienu na tebe, Tome. „Já se budu muset zvednout a jít oběhnout pár krámů, nechci tu zkejsnout do večera,“ vysvětlil. „Mohli bychom to obejít spolu, kdybys chtěla. Nejdřív bych měl jít asi do Krucánků, pak koupit žrádlo sově a pak zajít pro leštěnku na koště.“

_________________

Rukou jsem si k sobě přisunul kaktusovou šťávu a napil se. Měl jsem pocit, že Anda o mém původu pořád přemýšlí, i když pravda to být nemusela. Jenže tohle mě vlastně trápilo už od začátku našeho přátelství. Jenže měl jsem na ní vychrlit: "Hele Belle, jsem vlastně mudlovský šmejd, celou dobu jsem ti lhal, doufám, že se nezlobíš.." No myslím, že po těch slovech by na mě byla naštvaná ještě víc. Musel jsem prostě najít nějakou vhodnou chvíli. Jenže jakou? Žádná na to nebyla vhodná. Měl jsem jí prostě hned na začátku říci, že jsem mudla. Co by to na našem přátelství předtím změnilo? Asi všechno, ale alespoň bych nemusel žít s pocitem, že své kamarádce lžu. Pokud na to totiž přijde sama(což bylo taky moc pravděpodobné), bude ještě více naštvaná než kdybych jí to řekl sám. Ale pokud to jako první zjistí její rodina, bude to ještě mnohem horší. Raději jsem se znovu napil a nahodil úsměv. Nehodlal jsem si takovými myšlenkami kazit naše znovushledání.
"Cože? A to jsi nikdy nedostávala na narozeniny dort? To to byli vždycky jen paštičky nebo tak?" Zeptal jsem se nevěřícně a pootevřel tlamu. Bez dortu to přeci nebyli narozeniny! A taky bez dárků. A chlebíčků a.. Fajn, bylo toho hodně, ale dort byl základ. A svíčky na něm. Sice jsem věděl, že má Anda strašně rád paštičky, ale dort byl přeci jen dort.
Musel jsem se zasmát a přikývl jsem. "Tak to u nás je to přesně naopak, pořád se smějeme a tak," vesele se na svou kamarádku zazubím a dopiju zbytek šťávy. "Vím," nevěděl jsem, ale radši jsem se ještě usmál a přikývl. Sice to tak nějak vyplývalo, z toho co mi o své rodině vyprávěl, ale jestli tam byli úplně všichni jsem netušil. Měl jsem takový pocit, že její bratr.. Tedy bratranec chodil do Nebelvíru, nebo byl taky v hadí koleji? S tím jsem si nebyl tak úplně jistý, ale ptát jsem se nechtěl. Raději.
"No jasně! A pozveme všechny své kamarády," prohlásil jsem radostně a možná trochu pozdě mi došlo, že Anda asi tolik kamarádů mít nebude. I když, proč by nemohla mít? Byla skvělá kamarádka. Alespoň pro mě. "A nebo to můžeme oslavit jen spolu," broukl jsem po chvíli s nevinným úsměvem a pokrčeným ramen. Vlastně mi to bylo fuk. Hlavní pro mě bylo, že tam se mnou bude Belle, a nějak mi nezáleželo na tom, jestli tam budou další lidi nebo ne. I když bych tak mohl ukázat o co takovou dobu přicházela, když ty narozky neslaví. A potom by třeba o ty oslavy s rodinou stála víc.
Ušklíbl jsem se a přikývl. To co Anda říkala byla podle všeho pravda. Věřím, že by to Ethel klidně udělala, i když nevím o co jí vlastně celou tu dobu jde. Vždyť Andě dělali takovou dobu rodiče! A ani s nimi nesmí být v kontaktu. Co to bylo vlastně za život tohle to? Poslouchat příkazy její bábi bych vážně nechtěl. Mě stačili mí rodiče, a mít ještě někoho takového doma? Ne, děkuji.
"No jo, nejsem troškař," vesele se zazubím a pokrčím rameny. Ten Nimbus 1000 se mi vážně strašně líbil. A chtěl jsem ho. Jenže to nezáleželo na mě, ale na mých rodičích. "No oni se hlavně bojí, abych se s ním někde nevysekal a hned ho nezničil, jinak by s tím takový problém být neměl," pokrčím ledabyle rameny, jako by byla prostě samozřejmost, že mi rodiče takový věci kupují, i když nebyla. Teda měl jsem skoro všechno co jsem chtěl, přeci jen jsem byl jedináček, takže mi rodiče mohli kupovat dost věcí. Jenže tohle bylo jedno z těch fakt drahých. Nad slovem "vysavač" jsem pozvedl tázavě obočí. Sice možná trošičku opožděně, protože jsem to slovo moc dobře znal, ale překvapeného jsem zahrál poměrně dobře. "Co to je ten vyshlavač?" Dovolil jsem si to slovo trochu zkomolit, a doufal jsem, že alespoň na teď hodí Anda všechny zbylé pochybnosti o mém původu za hlavu. Pokud to neudělala už dávno, že jo.. Ale pojistit jsem se nějak musel. A taky mě strašně zajímalo, odkud to slovo zná, když ani nevěděla co je to marmeláda.

_________________

<<

Sourozenci Gallovi se společně vydali do Příčné ulice, když oba rodiče byli zaměstnáni v práci. Latrell se ihned vytratil směrem ke Krucáňkům a Kaňourům a Brook dopadla ještě hůř, ta si šla kupovat zase oblečení! Vždyť už ani neměla místo ve skříni! Darrel protočil očima a upravil si tmavě modrou kšiltovku na hlavě, na očích měl sluneční brýle a na sobě jen kraťasy a proužkované tričko s límečkem. Čert vem nějaké společenské oblečení, na to dneska bylo moc horko a když nehrozilo, že se pravděpodobně dnes, zítra a pozítří s rodiči vůbec nepotká, mohl si chodit v čem chtěl. "Séégra! A kdy se vrátíš?" houkl Darrel ještě za Brook, která na něho mávla rukou a zmizela mu z dohledu dříve, než by se třeba zamyslela nad tím, že najít poté svého mladšího brášku v prázdninový den na Příčné ulici asi nebude tak lehké.
A tak byl z ničeho nic Darrel bez dozoru, chvíli se toulal po ulici, pobaveně se šklebil na známé spolužáky ze školy, které znal jen od pohledu, protože kdyby narazil na někoho víc známého, hned by se k němu hlásil, protože se momentálně začínal nudit a nebavilo ho tu chodit sám, zatímco všichni chodili po skupinkách. Jistě, mohl skočit do knihkupectví ke své mámě, která tam prodávala, jestli teda nebyla někde jinde, Darrel o pohybu svých rodičů neměl moc přehled, ale spíše paradoxně se malému knihkupectví snažil vyhýbat co největším obloukem a radši zalezl do Děravého kotle, protože mu začalo kručet v břiše. Jídla si objednal opravdu spoustu, Domácí děravou polévku a pak děravou polévku a k tomu ještě kuřecí stehýnka s bramborem a kaktusovou šťávu. Usadil se k jednomu prázdnému stolu, na který musel číhat, protože v Kotli bylo docela plno a jen co se k němu obsluha rozešla se vším tím jídlem, Darrel na ně nadšeně začal mávat. "Tady, tady, to položte sem a tohle sem," zakřenil se na pána, co mu položil talíře na stůl a podal mu příbor, než se vytratil, a tak si Darrel mohl sundat brýle z očí, otočit si kšiltovku kšiltem dozadu a pustit se do jídla.

_________________

>>>

Upřímně, tohle budou ty nejhorší prázdniny. V Bradavicích se možná všichni chovali jako idioti, ale nikdo mi 24 hodin denně nemával před obličejem jídlem a nepokoušel mě. Normálně bych se neovládla a něco si fakt vzala, jenže čím víc mi strýček vyhrožoval tím, že mi strhne i zídku na zahradě, tím víc mě to provokovalo a prostě už z principu jsem odmítala jíst všechno to nepochybně chutné a tučné jídlo. Co je ale horší než tohle všechno je fakt, že mě vážně donutili, donutili jít do kotle. Nevím, jestli předpokládají, že když půjdu mezi lidi a uvidím jak z nich kape tuk, tak začnu jíst nebo jako co, jejich logika je absolutně nesmyslná. No jo, dospělí. Uražená a ne moc pozitivně naladěná jsem tedy dokopána až ke dveřím kotle, kde na mě Chriss, očividně unavený tím, že musí zrovna mě dělat chůvu, vrhne varovný pohled. "Sama, nebo tě mám nakrmit?" Nadzdvihne tázavě obočí a založí si ruce na hrudníku. Protočím oči a ještě rychle uhladím látku světlých šatů. Bylo mi zabaveno všechno upnuté a černé, takže mám teď na sobě bílé šaty s nařasenou sukní, takovou balónkovou, jestli něco takovýho existuje - z dálky to totiž vypadá, že jakože moje postava má normální tvar - ne kostnatý. A taky mám zakázaný dávat tu zlatou hřívu do copu nebo drdolu, takže ať je sebevětší teplo, můj krk má prostě saunu, i když nechce. No a než se myšlenkami dostanu k tomu, jak mi šaty zakrývají kolena, Chriss už nemilosrdně otevírá dveře a potutelně se hihňá. Pohledem z dálky přejedu po osazenstvu. Těžko přehlédnout Darrela, jak se tam ten osel láduje jídlem - sám bude tlustej! Pomyslím si a natáhnu se, abych dveře prudce zavřela. "Já tam nejdu. Není tam volný místo a je tam on." Oznámím Chrissovi a založím si na tom, co zbylo z mého hrudníku, ruce. Bratránek se jen uculí a se slovy "půjdu tam s tebou" znova otevře a postrčí mě dopředu. A zabouchne dveře.
"A co tu jako mám dělat!" Vyjeknu za ním zcela neArianovsky. A je mi jasný, že mě nemohl slyšet, jenže jako správný puberťák mám prostě pocit, že každý musí právě teď vědět, jak bezmocně se cítím. A na druhou stranu mi strašně vadí že to všichni ví. Tohle je fakt zmatek, fuj. Udělám pár kroků v před, že si sednu k volnému stolu, jenže hle. Všude někdo sedí. A nejprázdnější stůl vlastní Darrel. To je jako by tam byla velká cedule s nápisem "vstup na vlastní nebezpečí" a to já riskovat nebudu. A vůbec na něj nebudu vejrat. Kobliha, Ariano. Ozve se hlásek v hlavě (možná, že pořádně nejím, ale na jídlo slyším vždycky). Pohledem těknu z Darrela na nějakýho týpka, co do sebe cpe něco co vypadá jako kobliha a... ble. Tak prostě budu stát kousek od dveří tak dlouho, dokud se pro mě někdo nevrátí. Nebudu jíst někde, kde jí ostatní a už vůbec ne v jedný místnosti s ním. Ještě by to vypadalo, že se Harringtonová přejídá. Poškrábu se na loktu, s kterým bych mohla asi z fleku někomu ublížit a začnu si ohlodávat ret. Alespoň něco.

_________________

Pořád jsem se usmívala, a ten úsměv se pomalu ale jistě začínal vracet k tomu, který u mě mohl Andy opravdu vídat dřív. A i když jsem i přes vlastní přesvědčení nezjišťovat jeho původ stále měla tuhle otázku v hlavě, znovu a znovu pozbývala významu. Protože Andy byl Andy, ať už byl mudla nebo ne. A to bylo důležité.
"Ne, to ne," zavrtěla jsem rychle hlavou, "to jen od doby, co jsem začala chodit do Bradavic." Zase si Andrew nesměl myslet, že jsou u nás doma nějaké extradrsné poměry. Od doby, co se u mě objevily kouzelnické schopnosti až do nástupu do Bradavic jsem dorty mívala celkem často. Teda jako na narozeniny. Jen tak z hecu teta Claire vážně dorty nepekla. "Mam---teta Claire měla vlastně docela v oblibě pečení dortů. A obřích paštiček se svíčkama," zazubila jsem se. Upřímně, lepší dort než tu největší dýňovou paštičku svého života jsem asi nikdy neměla.
"To musí být hezké," poznamenala jsem s lehkým podtónem závisti v hlase, "u nás se všichni na sebe akorát mračí a když už sedíme třeba u večeře u jednoho stolu, tak raději mlčíme. Protože u jídla se nemluví," povzdechnutí. Docela jsem byla schopná si představit Andyho rodinu, tak jinou od té naší, jak se vesele baví u večeře a nevyměňují si jen strohé, chladné pohledy. Vždyť stačilo porovnat v Bradavicích Zmijozelský a Mrzimorský stůl! Zajímalo by mě, zda Andyho rodiče taky byli v Mrzimoru, pomyslela jsem si, ale rozhodla jsem se neptat. Ono se to všechno vyvine časem. Určitě.
"Určitě musíme někoho pozvat," rozhodla jsem po zvážení obou variant. Jasně, mě by stačilo jenom malé posezení s Andym jako takovým, ale on byl přeci jenom společenštější tvor a ty kamarády potřeboval. Navíc je vážně měl, a tak by se mohli třeba urazit, kdybychom je nepozvali, ne? A já... já mohla pozvat třeba Jane od nás z koleje. A Flanna, protože mě zachránil před žhářem. A taky tu mladou Darknerovou, na který testuju svojí přetvářku. A Arianu, protože má děsně divnou kočku. Ehm. Jako ale zajímavě divnou. No a Casse, ale toho by asi stejně pozval Andy. A kvůli mně by Mrzimor přišel asi těžko. Každopádně oslava s kamarády zněla jako mnohem lepší nápad než oslava v našem kruhu rodinném. I když..."Tak mě napadá, moje patnáctiny prý budou nějaká velká akce, říkala bábi," nadhodila jsem, "že přijdeš, aby tam byl aspoň jeden normální člověk?" Jasně, bylo to plánování hodně dopředu, ale když já si to chtěla pojistit. A navíc jsem to řekla bez nějakého většího přemýšlení. Protože jsem prostě chtěla, aby tam Andy byl.
"No tak pokud se ti povede dostat fakt Nimbus 1000, tak bych si ho vážně hrozně ráda aspoň podržela v ruce," usmála jsem se. Opravdu jsem Andymu nové koště přála, nehledě na to, jestli by mi ho půjčil nebo ne. I když říkal že jo. A takovéhle koště jsem mu přála dvojnásob. No a pak nastala osudná zmínka o vysavači.
Div jsem si úlevou neoddychla, když se kamarád celkem vyjeveně zeptal co to je, a ještě to slovo úplně zkomolil. To přeci muselo znamenat, že opravdu nemá s mudly nic společného! Ultimátní důkaz, konečně! A s tím prosím všechny moje obavy začaly mizet v nekonečnu. "Vysavač je mudlovský vynález, který používají k uklízení podlahy. Většinou na prach, vlasy a chlupy," osvětlila jsem funkci přístroje, přičemž jsem do ruky popadla účet a dokonce jsem podobu vysavače nějak načrtla. "Teda aspoň tak to používala teta Claire, která si ho z domova přitáhla až k nám. Víš co, přece jen to byla mudlovská žena," a pokrčení rameny. Doufala jsem, že tohle vysvětlení bude stačit. Opravdu mě nikdy předtím nenapadlo, že bych zrovna já někomu vysvětlovala nějaké mudlovské věci. Ale dnes jsem z toho měla upřímnou radost, protože to znamenalo, že Andy je kouzelnického původu!

_________________

Darrel nevěděl, čím začít první, a tak si vzal lžíci a začal všechno postupně ochutnávat, aby určil mezi talíři pořadí a poté se mohl dát spokojeně do jídla, když už tu zůstal trčet tak sám kvůli svým neohleduplným sourozenců, kteří mysleli jen na sebe a šli si nakupovat. Darrel sice také mohl vyrazit do obchodů, ale jeho tohle hrozně nebavilo, takže radši zůstal tady a cpal se, protože Darrel byl prostě ve vývinu a potřeboval hodně jíst. To bylo v jeho věku naprosto normální. Takže nakonec rozhodl, že nejlepší byla Děravá polévka, a tak si talíř přitáhl blíž k sobě a začal klidně obědvat, i když každou druhou vteřinu zvedal zvědavé oči od stolu a díval se po lokále, protože se soustředil na všechno, jen ne svůj oběd. Takže mu pochopitelně neuniklo, když do kotle přišli noví příchozí, vlastně Ariana. Darrel polkl polévku a protože spolužačku v první chvíli nepoznal, jelikož jen, co se na ní zastavil pohledem, už šilhal po někom jiném a poslouchal cizí rozhovor, nevěnoval ji větší pozornost. Nakonec zase sklonil hlavu k talíři a začal vybírat mrkev, z které se snažil na okraji postavit z co nejvíce koleček věž, což ho zaměstnalo na dostatečně dlouhou dobu, aby mu zbylé jídlo začalo postupně chladnout, což si Darrel samozřejmě vůbec neuvědomil. Nakonec polévku odsunul stranou a vzal si tu druhou, které dal před kuřecím masem s brambory přednost, a s pocitem, že mu stále hrozně kručí v žaludku, se dal do jídla, než pozvedl znovu hlavu od stolu a sundal si modrou kšiltovku, kterou odhodil vedle sebe na lavici.
V tom překvapeně zamrkal ke dveřím, připadalo mu zvláštní, že ta holka tam pořád postává, jako by byla věc a kde ji někdo zapomněl, tam taky do té chvíle zůstala. To u Darrela nehrozilo, ale... "No Ariano!" vytřeštil nakonec oči, když v té divné dívce rozpoznal svou spolužačku. Hned, jak si uvědomil, že z ničeho nic začal v kotli křičet, rychle sklonil hlavu a snažil se splynout s okolím, protože se přeci jenom nechal unést - no jak dlouho to bylo, co neviděl naposled někoho z Bradavic? Ani to radši nepočítal, doma byla taková nuda! A co na tom, že teď to byla právě Ariana - ne že by ji viděl nerad, jo, viděl ji nerad, ale o proti rodičům a sourozencům byla prostě... zlatá!
Vzal jedno kolečko mrkve, která ležela vytříděná na okraji talíře a aniž by se zajímal o ostatní návštěvníky kotle, prostě to vzal a hodil to po ní, aby na sebe upozornil, což už určitě nemusel, když na ní tak vyjekl, ale jistota je jistota. S trochou štěstí jí to strefilo na místo, kde neměla oblečení, takže jí ani nezašpinil. "Hej, ty," tiše na ní začal dělat posunky a mávat nenápadně rukama, protože to už se na něho pár kouzelníků otočilo a Darrel jim jako reakci na to věnoval širokánský úsměv, "co tam tak stojíš, ti někdo nalepil boty?" uchechtl se a naprosto ignoroval fakt, že Arianu - jakože ve tváři poznával, ale celkově vypadala jinak. Ne, že by si toho ve škole nevšiml, ale v Bradavicích bylo většinou mnohem víc zajímavějších věcí a podnětů, které odváděly pozornost od zkoumání Arianiny postavy.

_________________

"Ale stejně s tím neměli přestávat," zabručil jsem s menším úsměvem, ale už jsem byl o něco spokojenější. Přeci jen, Anda dostávala dorty do té doby dokud nezačala chodit do Bradavic, do kterých dlouho nechodila. Ale i přesto jsem tu naší oslavu chtěl. S dortem a svíčkami, tak jako bych byl doma. "Mamka mi většinou na narozky dělá jablečný dort nebo prostě takový ovocný, ale jsou zase strašně dobrý! Někdy jsem, ale dostával čokoládový, a ten je vážně super," zatvářil jsem se zasněně. Taky jsem začínal přemýšlet, jaký dort by mohl tak Anabelle chutnat. Jasně, určitě nějaký dýňový. Já bych sice rád nějaký ovocný, ale rozhodl jsem se to nechat na své zmijozelské kamarádce. Určitě vybere nějaký strašně dobrý, jako tu ohňostrojovou čokoládu. Byla sice bílá, ale strašně dobrá.
"Je, hlavně je dobrá ta optimistická nálada. My mluvíme i u jídla, strašně často. Jen když se třeba pohádáme tak mlčíme, ale to se stává málokdy," vůbec mě nenapadlo, že by Andu zajímalo v jaké koleji byli mí rodiče. Jasně, že v žádný, ale kdyby jí to zajímalo, asi bych řekl Mrzimor. Nebo Havraspár. Do Zmijozelu se ani jeden z mých rodičů nehodil, ještě to tak. A Nebelvír bych na ně taky netipoval. Jenže taková otázka(naštěstí) nepřišla a já s tím začínat nechtěl.
Byl jsem rád, když Belle souhlasila s pozváním přátel na naší párty. Vážně. Ne, že bych jí nechtěl slavit jen s ní, ale s více lidma byla větší sranda. I když se Zrzkou jsem se snad ještě v život nenudil. Oprava. Nikdy jsem se s ní nenudil. Byla prostě bezva a měli jsme si spolu vždycky co říci. "No to je jasný Belle! Strašně rád," rád jsem vážně byl, to bylo poznat i na mém úsměvu, který se o poznání rozšířil, i když víc už to sna ani nešlo. Sice jsem se bál její bábi, ale jestli to bude nějaká velká oslava tak tam jsem se mohl klidně nějak ztratit, ne? Určitě tam bude spousta dalších lidí a když budu nenápadný, tak by to mohlo proběhnout úžasně. "Taky tě chci pozvat na své narozeniny. Ale rodiče nemají rádi když si hned domů přivedu cizí lidi. Ne, že by si byla cizí, to ne, ale.." nevinně jsem se na kamarádku uculil. Takhle jsem to vážně nechtěl říci, ale určitě to pochopí. "No, ale až tě poznají, což bude určitě brzo," svých slov jsem i hned začal litovat.. "tak to nebude žádný problém," tak a teď se z toho jen tak nevykroutím a budu muset rodiče seznámit s Andou. Ne, že bych nechtěl, právě naopak.. Ale strach, že by se prokecli, že jsou mudlové jsem prostě měl. Lepší bude, když jí seznámím třeba jen s mamkou. Ta byla přeci jen o něco klidnější než táta.
"Jaký podržela? Pokud ho dostanu, tak se na něm hezky proletíš," odvětil jsem s vážnou tváří, na které se po chvíli objevil menší úsměv. Vážně jsem jí to koště(které jsem ještě ani neměl) chtěl strašně půjčit. Byla to kamarádka a to kamarádi dělají ne? Půjčují si své věci.
Já jsem naopak od Andy měl ještě větší obavy než předtím. Jak jí jen tohle budu jednou vysvětlovat? Lhaní bylo strašné. Věděl jsem to a stejně jsem své kamarádce dokázal lhát. Styděl jsem se za sebe, strašlivě moc, ale nemohl jsem s tím už nic udělat. Vážně. To co jsem dělal prostě bylo automatické. Opravdu. Nějaký kus mě chtěl Andě prostě lhát, abych si s ní udržel přátelství. A bohužel(nebo díky bohu?) tato část vyhrávala. Zatím. Věděl jsem, že přijde den kdy jí to všechno vyklopím. To už mi začala vysvětlovat co to ten vyshlavač, tedy vysavač je. Přikyvoval jsem hlavinou a usmíval se. Dělal jsem, že si to všechno snažím zapamatovat i když jsem to všechno hned zas vypouštěl. Znal jsem ho. Měli jsme ho doma. Ale alespoň jsem tím zahnal její myšlenky na můj původ. "Tak na tom bych si chtěl zkusit zalétat," zašklebil jsem se vesele a můj pohled z Belle sklouzl na její malůvku. Jo, takhle nějak náš vysavač vypadal. "A znáš ještě nějaké mudlovské věci?" Zeptal jsem se zvědavě a usmál se. Za tohle mě jednou zabije. Jenže já si nemohl pomoct.

_________________

Pokrčila rameny. Jestli mu učení nedělá problém, tak se ani nemusí ptát, jaký šesťák bude. Méně předmětů a trochu více učiva, ono se to tak nějak vyrovná, takže je nakonec učení pořád stejně. Každopádně jí trochu překvapilo, když řekl, že mu učení problémy nedělá. Tipovala ho spíš na kluka, který se zrovna rád neučí. No jo, ty předsudky.
"Jo, to jsem myslela," mávla rukou na znamení, že se spletla. Každý se občas splete.
"To, že někdo něco říká, ještě neznamená, že to tak je," namítla Jo. Zvlášť v Děravém kotli. Každopádně ať by byly palačinky sebelepší, Jo se jich pro jistotu vyvaruje. Nikdy nevíte, kdy se tady jídlo probudí k životu.
"Náhodou jo," kývla. Že by teda nakonec získala parťáky na nákupy? Zaposlouchala se co potřebuje, zatímco ho sledovala znechuceně odkládat ubrousek. Trochu škodolibě se usmála. Palačinky sice dobré byly, ale ubrousek asi už tak čistý a voňavý nebyl. "Kromě té leštěnky máme stejnou cestu. Plus, ještě potřebuju pár brků, pergamen, inkoust," začala vyjmenovávat. Samozřejmě hlavně pro sebe, protože si to nikam nenapsala a kdyby se vrátila domů a něco jí chybělo, asi by se zbláznila. Koukla se na svého společníka, jestli se pořád tváří znechuceně a jestli už se zvedá.

_________________

Víte, když vám nepřekáží nic tadyhle vpředu a ani zadek, dá se celkem hezky splynout s okolím, i když všichni sedí a vy jediní stojíte. A normálně by si mě určitě nikdo nevšiml, kdyby Darrel, ten vůl, jako vždycky, udělá nějakou blbost. Nenadávala bych mu, většinou lidem v myšlenkách nenadávám, jenže tohle prostě nejde! Kdyby zůstal u pokřikování. Von po mě normálně hází jídlo! Taky po něm něco hodím, ale nebude to mrkev. Třeba moje pěst by se na jeho obličeji vyjímala dokonale. Hlavně, že měl kecy o tom, že sem tlustá. A teď si dovoluje po mně házet mrkev! Sem snad sněhulák! Tseh. Nezájem, ignor, toho kluka, co na něj všichni čumí jako na magora co vyřvává po Kotli prostě neznám. Stejně mi to nedá a po chvíli zvednu ze země kolečko mrkve, které se ode mě odrazilo a napřáhnu se, že ho po něm hodím. Jenže možná jsem dobrej chytač, ale střelec na houby. Nevadilo by, kdybych ho prostě minula. Salazare, to kolečko letělo úplně jiným směrem, než sedí on. Ani nedopadlo někomu do polívky, jak to bývá ve filmech, prostě se rozpláclo o zeď nebo o něco co mu stálo v cestě a spadlo na zem. Pitomý kolečko. Pitomá mrkev. Nenávidím mrkev. "Co máš zase za problém!" Vyjedu na něj šeptem, ale zatím se má tvář nijak nezkřiví vzteky, ani na ní není vidět nic jiného.
Těžko říct, jestli si Darrel myslí, že to jeho nenápadné - "nenápadné" - mávání rukama a ty divné posunky budu nějak vnímat nebo jako co čeká, že udělám, když bude dělat tyhle kraviny - pak kdo je tu mentálně narušenej, že? Jako kdybych sebou já někdy cukala jako při záchvatu, haha -, ale stále se mi daří ho ignorovat. Jenže on si sebestředně myslí, že na něj nereaguju proto, že mám přilepený boty. Teda jako možná si to moc dramaticky beru osobně nebo tak něco, ale když tohle říká, jako! Taky sem jen člověk, nejsem mrtvola ani z kamene! Tak trochu... "Nikdo mi nic nenalepil, jen si s tebou nechci povídat. Běž si najít kamarády a neotravuj." Vypadne ze mě zase zcela neArianovsky -alespoň o mně nemůže říct, že jsem jak mrtvola - a střelím po něm nevrlým pohledem. Jako kdybych potřebovala slyšet, že jsem tlustá. Znova a znova. Abych trochu podtrhla svá slova a fakt, že nemám zájem se s ním vybavovat - teda vlastně jakože mám, ale chápeme, zrovna za ním nebudu dolízat, i když jako jo, ale... popojedem -, první si s nadřazeným pohledem přesunu vlasy na jedno rameno a začnu se jakože strašně moc upravovat a pak abych se vyhnula případnému dalšímu mávání se k němu otočím ještě zády - na částečně odhalené vystupující obratle na zádech kvůli vlasům staženým na bok si fakt nevzpomenu. Hlavně že se na něj nemusím dívat. Mysli na cukrové zlatonky, doporučím sama sobě a vytřepu z prstů několik blond vlasů. Nějak jako mi došlo, že hubený lidi mají málo vlasů - proč jinak bych si jich každé ráno vyčesala tolik, že. Je to nechutný, ale zase i s tím, co mám na hlavě teď je docela vedro - možná bych měla jít na kluka. Nebo na mikádo. Prostě na kratší.

_________________