Charlie zatěkal očima mezi Star a Donnou a nepatrně se ušklíbl. Proč se Gaze chovala tak hezky a Donna tak pitomě? Tuhle, že si má v budoucnu někdo vzít? Chudák chlap, vážně. „Chtěl bych vidět tebe, Osbornová, jak by ses tím chlubila, jakmile bys vešla do kupé, kde sedí lidi, který ani pořádně neznáš,“ zahučel a protočil očima. Silácká slova, ta uměl každý. A Donna Osbornová podle všeho obzvlášť dobře. „Možná, že kdybys vyskočila, udělala bys nejlíp,“ dodal poněkud jedovatě. Ve skutečnosti to nemyslel vážně a vůbec to nechtěl říct tak zle, ale cítil se nesvůj, a tak prskal jed kolem sebe.
Charles se na nějakou chvíli zadíval na Stargaze a skoro zapomněl, že je s nimi v kupé i ta prdlá Donna. Věnoval Havraspárce úsměv a zatvářil se vděčně. „Díky, Star, jsi moc hodná,“ zamumlal upřímně, načež zadoufal, že mu přitom nezahořely tváře. To by bylo totiž docela trapné, obzvlášť když tu pořád otravovala Osbornová, která se očividně dostala do sarkasmuplné nálady a měla chuť chrlit jedovaté poznámky na všechny strany.
„Ahoj,“ brouknul Charlie nakonec k Donně a vyprovodil jí pohledem. Pak se očima na okamžik vrátil k Star. „Na začátku roku mi povíš, jaká byla cesta, co ty na to? Rád bych si to poslechnul,“ mrknul na ni, načež vstal a popadl klec s Tukanem. „Chceš s něčím pomoct?“ zeptal se zdvořile, a jestliže s sebou Gaze měla nějaká zavazadla, pomohl jí je vynést z vlaku. Jako protislužbu za ten kelímek vody, který mu vážně dost pomohl. Nakonec se se spolužačkou rozloučil a vydal se na nástupišti hledat svého otce, který mu každoročně pomáhal dopravit těžký kufr domů.

>>

_________________

Ron se zatvářil dotčeně a probodl Brook pohledem. „No dovol! Já nejsem žádnej moula!“ ohradil se a nesouhlasně si odfrknul. „Jak jsi na to přišla, Addletonová?!“ Založil si ruce na hrudi a odvrátil pohled. Dlouho mu to ale nevydrželo. Když totiž Brook prohlásila, že větší zlatíčko by těžko hledal, koutky úst mu zacukaly pobavením, čímž dal jasně najevo, co si o tom myslí.
„No, tak když dělá, co ho baví, tak je to fajn, ne?“ prohodil na téma jejího bratra, pokrčil rameny a pousmál se. Zdaleka ne všichni měli to štěstí, že mohli v životě dělat to, co je skutečně baví, a třeba se tím i živit. Broočin brácha byl vlastně klikař.
Ron přikývl na to, že má pozdravovat babičku, načež obrátil pohled k oknu, jakmile ho Brook upozornila, že už jsou doma. „Jo, uteklo to rychle,“ zašklebil se nenadšeně a v hlavě mu začala strašit představa příjezdu domů. Nic hezkého. A to se ani nestihl prospat, aby na to měl dostatek energie a měl odkud čerpat sarkasmus a jedovaté poznámky. Společně s Brook pak vyšel ven na nástupiště, kde už se hemžili jak vystupující studenti, tak rodiče čekající na svoje ratolesti.
Na chvilku pustil svoje věci, aby Brook pevně objal, a pak se na ni zadíval. „Nezapomenu,“ přislíbil a mrknul na ni. „A ohledně toho Řecka mi napiš, jo?“ brouknul s lehce povytaženým obočím. „Neměj obavy, úchyl jsem přece já. Tak se měj, Brook,“ rozloučil se s ní nakonec. Ještě předtím, než mu Brook stihla zmizet, ji však oslovil: „Ty, Brook? A dávej na sebe pozor.“ Nakonec se i on přemístil z nástupiště rovnou domů.

>>

_________________

Chodba E

"Vím já? Chceš?" nadhodil lehce přiškrceně Benjamin, protože Takashi se do toho natisknutí ke zdi dal opravdu s vervou. Benji musel obdivovat, jakou měl ten kluk fyzičku, ale pokud se nemýlil, tak Takashi dělal box nebo něco podobného, takže to to celkem objasňovalo.
Poté už mu však přilétla rána a to zcela neplánovaně do žaludku - vždyť ostatní vždycky začnou u zubů, to nebylo fér! Tohle úplně pokazilo celý Benův plán na útěk a záchranu. A pochopitelně to bolelo jak čert, a tak se chytil za zraněné místo a v hlavě se mu míhaly všechny vnitřní orgány v tom místě napojené, a přemýšlel, jak silný by musel být úder, aby se mu tam něco protrhlo. Takovéhle věci už měl dávno detailně nastudované, ale naštěstí byl kouzelník a tak nemusel řešit takové ty věci jako volat si v posledních záškubech svého života, kdy z něj krev tekla proudem, záchranku.
"Dovoluji si odporovat, holky to většinou berou míň zhurta," prohlásil poté a vesele se na Takashiho ušklíbl, čímž si dost možná vysloužil i ty druhé dvě rány, protože bojovat nazpátek v jeho případě opravdu nemělo smysl a on to dobře věděl. "To bude určitě moc ráda. Myslím, že tohle jí radši zatajím," poznamenal poté, ať už si mnul bolavou čelist nebo jenom ten hrudník, a pokud z něj někde tekla krev, otřel si ji hřbetem druhé ruky a se zájmem si ji prohlížel - vždycky ho fascinoval krevní oběh. V lidech proudila taková spousta krve, která musela být neustále okysličována a obměňována!
"Nemám sebemenší důvod jí ubližovat. Co se tebe týče, neměl by ses radši soustředit na studium?" prohlásil poté a všechny srandičky šly stranou - teď na Takashiho hleděl zcela vážným pohledem. Dokonce si dovolil i lehké provokativní povytažení obočí po poslední větě a nespouštěl oči z těch Takashiho, minimálně do doby, pokud mu Zmijozel neubalil další ránu. "A teď vážně - sice si s tebou povídám moc rád, ale vzhledem k tomu, že brzdíme, asi už budeme v Londýně. Máš na srdci ještě něco, nebo si dojdeme jako kultivovaní mladí lidé pro věci?" dodal, a ať už byl tou dobou v jakémkoli stavu, pobaveně se na Takashiho pousmál, a pokud Zmijozel uvolnil sevření, s posledním úsměvem se kolem něj pomalu, nevzrušeně propletl, načež se ještě na okamžik zastavil a ohlédl se zpátky. "Hodně štěstí s tím bystrozorstvím, nebude to procházka růžovým sadem. Měj se," řekl zcela upřímně, načež na Takashiho lehce mávl spoza zad, a vydal se pro své věci a ven z vlaku, kde si bolavou čelist (tedy pokud do ní od Zmijozela dostal), skryl za dlaní, protože potřeboval svoje zranění zakrýt, pokud se mu nepovedl rychlý zásah léčivého kouzla, na chvíli se zašklebil do pálícího sluníčka, a pak už se bez otálení přemístil domů. Tedy to byl aspoň prvotní plán, ale poprvé se objevil na jakési pasece plné ovcí zhruba deset kilometrů od jeho domoviny, a tak se před dům Loweových dostal až na druhý pokus.

| +

Mimo herně:
Hod na Bona hasamentu (+2 úroveň, +3 ročník)

Benjamin Q. Lowe rolled 1d10:
1

>>>

_________________

Jak jsem tak zjišťovala, nejspíš se v budoucnu budu chtít dát na dráhu lékouzelnice, vzhledem k tomu, že v jiných situacích jsem se asi normálně chovat neuměla. Nebo když ne normálně, tak minimálně ne jako uťápnutá koktající troska někde v koutě. Ale upřímně, čím se dá definovat takové "normální" chování? Pokud jako Donnino, tak to teda děkuju pěkně, zůstanu radši nadosmrti divná. Jasně, být takhle otevřená nejspíš mohlo být fajn, ale co je moc, to je moc. A mně upřímně začínalo připadat, že to Osbornová vážně přehání. Samozřejmě jsem proti ní ale nic neměla, ačkoliv bych si ji asi znovu dobrovolně za spolujezdkyni ve vlaku nevybrala. Pokud bych teda nutně nemusela volit mezi ní a bandou mozkomorů. Nebo malých dětí. Zdálo se mi to, nebo na mě opravdu vrhla pohled, naznačující, že se chovám jako potrhlé pubertální střevo? A co je pak ona, když reje do někoho, komu evidentně není dobře, sakra práce? Dobře, možná jsem měla maličko přehnaný reakce, ale to jsem prostě byla já - stejně jako ona byla horkokrevný, sarkasmem přetékající poleno. A já jí to snad vyčítala? Klid, nerozčiluj se. Ani v duchu. Vztek je jen pro hezký lidi, co si můžou dovolit, aby na ně byl někdo naštvanej. Nad jejím prohlášením, že by nejradši z toho okna skočila, jsem chvíli měla seriózně chuť odseknout ať si teda poslouží, ale vědoma si toho, že takové věci se neříkají ani v žertu (a vážně jsem to fakticky nemyslela - ať byla Donn sebevíc jiná než já a ať jsme si sedly sebemíň, pořád jsem rozhodně nechtěla, aby se jí cokoliv špatného stalo, a do života jsem jí přála jen to nejlepší), jsem držela jazyk za zuby a věnovala jsem jí jen nic neříkající pohled. Ostatně, onu mojí myšlenku po chvíli vyřkl nahlas Charles. Což mi zase na chvíli připomnělo, že to asi vážně bude Zmijozel. Hmm. Překvápko, troubo.
O to víc, že už jsem se rozpomněla na onu nemilou kolejní příslušnost, mě překvapil další úsměv a poděkování. "E-ehm, není za co," vypadlo ze mě a znělo to celkem dost vykolejeně, vzhledem k tomu, že něco takového jsem fakt nečekala. A nemohla jsem si pomoct, abych se taky neusmála. Aspoň maličko, jak už u mě prostě bylo zvykem. Jen jsem doufala, že Charlie taky nebere slovo hodná za synonymum k blbá. Ne, ty rozhodně blbá nejsi. Vůbec. Ani trošičku. Hlas v mojí hlavě už mi poněkud začínal připomínat právě spolucestující Mrzimorku, teda až na to, že zněl stejně jako můj. A ne její. Ještě abych měla v hlavě Osbornovou.
Následně se vlak začal už opravdu blížit ke konci cesty a Donn se zvedla s tím, že jde ještě někoho hledat. "No, umm.. ahoj," dodala jsem i svoje rozpačité rozloučení. A promiň, jestli jsem tě něčím naštvala. To jsem samozřejmě ale nahlas neřekla. Z věku, kdy jsem se opravdu omlouvala za sebemenší pitomosti, jsem snad už vyrostla. Teď ještě vyrosť z toho ostatního a bude to v pohodě. No a pak Donna odešla. I s těmi roztomilými koťátky na batohu. A nechala mě samotnou v kupé se Zmijozelem. A já měla pořád tak nějak pocit, že jsem během cesty negativně narušila příbuzenskou rovnováhu, a zároveň jsem přemýšlela, zda opravdu neexistuje aspoň něco, co bychom měly společné. To už byl ale vlak na nádraží, mladší studentíci se už hrnuli jako první ven k rodinám a ulička se pěkně zaplnila, přesně jak jsem předpokládala.
Samou upřímnou radostí z faktu, že by byl vůbec někdo ochotný se mnou mluvit dvakrát v životě, se mi na tváři znovu objevil úsměv. "Tak v tom případě ti budu na cestu z Londýna držet místo u okýnka," odpověděla jsem tentokrát kupodivu bez potíží. Spusťte ohňnostroje, Stargazer se po šestnácti letech života konečně naučila mluvit! No a byla jsem rozhodnutá to dodržet. I kdyby se mělo jednat jen o nějaký fórek, což by nebylo rozhodně poprvé. "Není třeba se kvůli mně namáhat," zavrtěla jsem hlavou nad nabídkou pomoci, oči sklopené. Vážně jsem nechtěla Charlieho ničím zatěžovat, svých zavazadel měl určitě dost. Navíc Snowflake včera odletěla domů sama, takže jsem vezla jen prázdnou klec, která krom neforemnosti nebyla nijak extra těžká - akorát jsem tady měla i ten kufr, poněvadž jsem se předtím styděla jít do davu studentů u odbavení ...
Nakonec jsem byla nucena uznat, že to asi nepůjde, a s omluvným výrazem jsem nechala spolužáka aspoň snést kufr po schůdcích na nástupiště, kde už na mě samozřejmě čekal Calvin. "Díky, a užij si prázdniny," rozloučila jsem se ještě se spolužákem, než jsem přistoupila k bratrovi. Ten měl samozřejmě na tváři naprosto otrávený výraz. "Laskavě už se nauč přemisťovat, drahá sestro," oznámil mi typickým zmijozelím ledotónem, který mi zas jednou připomněl, proč jsem z těch zelených tak moc nervózní. I když, po dnešku možná ze zelených krom jedné výjimky? Následně jsem s pohledem, sklopeným k zemi opustila i s bratrem nástupiště.

>>>gone

Mimo herně:
Poněvadž si neodpustím gif Gaziného úsměvu

| +

_________________

Patrick okrajově zachytil, jak ho někdo volá, ale vzhledem k tomu, že se momentálně snažil dosti po lžičkách podat taťkovi fakt, že mu za celé čtyři roky neřekl, že ho v kouzelnickém světě považují za špínu největší, neodpověděl. Výraz pana Caydena se v tu chvíli dal přirovnat k namrzlé ledničce.
"Já jsem ti to chtěl říct, vážně! Ale..."
"Ale neřekl jsi mi to," vykázala lednička překvapivou schopnost propalovat pohledem.
"To proto.. protože... bys mi zakázal..." soukal ze sebe Patrick a pečlivě zíral na nedopalek cigarety, který někdo odhodil pod nohy procházejících.
"..Se do té školy vrátit?" dokončil za něj pan Cayden a založil si ruce, a v ten moment to prostě vypadalo, že přesně to hodlá udělat. Což mělo samozřejmě za následek, že Patrick nasadil těžký kalibr psích očí a vyděšeně vykvikl: "Tati, to přece nemůžeš!" Následovala tiráda o tom, jak to plánoval napsat a vůbec všechno, ale pod přísným pohledem pana Caydena postupně umlkala, až nakonec utichla úplně.
Paní Butlerová rozhodně nemohla vědět, jak moc Patricka svým příchodem zachránila, nicméně to mu nezabránilo ji poctít vděčným pohledem. Pan Cayden, poněkud zaražen intervencí cizí ženy, automaticky ruku přijal a, jelikož v jednání s opačným pohlavím nebyl zrovna zběhlý, dokonce mu obličejem cukl i nějaký ten úsměv, ač značně nejistý.
"Jonathan Cayden, potěšení je na mé straně," rozhodl se zjevně postupovat podle etikety, která mu nechávala aspoň nějaké ty karty v ruce, i když trumfy se jim rozhodně říkat nedalo. "Hodně jsem toho o vaší dceři slyšel," doplnil a nechal paní Butlerovou, aby si to vyložila, jak se jí zlíbí.
Patrick mezitím postával stranou, snaže se vypadat neviditelný, a zatímco dospělí velice zdvořile konverzovali, vyměňoval si s Riley všeříkající pohledy. Jen když na něj paní Butlerová otočila s otázkou tónem "ťuťu... tak ty jseš ten slavný Rileyin Páťa... kdy bude svatba?", zatvářil se velice způsobně a ohlásil, že "ano, prosím". Koneckonců - paní Butlerová byla jeho zachránkyně, a s trochou štěstí by pana Caydena mohla rozptýlit natolik, že si nevzpomene, kde že to skončil v předchozí debatě se synem!
Byla to naprosto nesmyslná naděje, ale to Patrickovi nezabránilo se jí držet jako příslovečný tonoucí stébla. Aniž by vyrušil konverzaci mezi oběma stranami, naznačil jen spolužačce, že jí ještě napíše. Kdo ví, jestli to myslel jako obecnou záležitost, nebo jestli se cítil povinován vysvětlit situaci, to už se ale Riley neměla šanci dozvědět, protože musela i se svou matkou vzápětí pryč.
Patrick se za nimi díval, a v momentě, kdy se konečně odvážil zdvihnout pohled na pana Caydena, bylo mu jasné, že z předchozí konverzace nebylo zapomenuto vůbec nic.

>>>

_________________

"Ani nemusí, mě taky není." Řekla ohledně lítosti nad svou nekompletní rodinou. Vlastně by měla být psychicky narušená a bůhví co všechno. Ale to... to ne, Angvin je přece úplně normální.
"Cukrová vata je docela fajn, ale když je růžová a máš jí na hlavě, už je to trochu horší." Pokrčila rameny a nohou vyšoupla kufr z pod sedačky a posadila si sovičku na rameno.
Hele, tak bacha, já jsem protivná jenom při důležitých, významných nebo dalších událostech." Hájila se ne moc uspokojivě s rukama před sebou, zatímco se snažila nějak dostat kufr do svislé polohy. "Ale je pravda, že se na želé kouká vážně špatně. Obzvlášť proti žárovce... Ale i zmrzka je super, některá." Dodala a nastrčila kufr víc do dvěří a u toho vyhlížela svou mamku na peroně. Pak postřehla Léandrův pohled a nedalo jí to, aby se neusmála. "Ty se ptáš, jak kdybys si mě měl vzít..." Přemýšlela nahlas. "Ale jestli ti na tom záleží, tak klidně můžeme jet takhle." Pokrčila rameny
a vrhla jediný pohled po Patricii.
Koleny vystrkovala kufr směrem k nejbližšímu východu z vlaku a cestou nenápadně nakukovala do různých kupé, které potkávala po cestě. A hlavně taky zírala po oknech a pátrala v hlavách před vlakem. Zase. Snad už tu Angvinina matka bude, jinak se její dcera zvencne.
A to bylo překvapení. Byla tady! Protože kdyby ne, asi by se Angvin odstěhovala. Sice netušila kam, ale odstěhovala by se. Zaručeně!
Pokračovalo to dojemným vítáním a následoval odchod. Očekávaný odchod domů, aniž by řekla komukoliv cokoliv.
>>> Domů

Nějak jakože sem se probudila až když vlak dojížděl a lidi už se dokonce začali motat na chodby a ven. Damn. Pohled mi padne na Ezrovy ruce na mých nohách. Co to sakra je?! Jakože sme spali... jakože oba takhle? A není to jako když se spolu vyspíme? Jakože jsme měli... tamtoč? O můj bože. Nepanikařit. Ach Salzare. Klid, Ariano, sahal ti na kotníky. Kdo ví kam ti sahali ostatní, když si spala. Dobře tohle je blbá myšlenka. Hlavně to nějak slušně zaobalit. Co chceš zaobalovat, když se nic neděje? Jéžiš, tyhle divný věci, fakt, už abych byla dospělá. Praštím se prudce do hlavy. Vzpamatuj se Ariano! Co to s tebou je! "Vstávej!" Vyjedu na něj a spolu s tím se rychle vyhrabu na nohy a potáhnu dolů oblečení, aby to nevypadalo jakože by se s tím oblečením během cesty něco dělo a hodím vražedný pohled na právě venku procházejícího Chrisse. Pak se ještě ujistím, že mám vážně oblečení srovnané, protože pokud Ezra byl vzhůru dříve než já, taky je možný, že viděl něco, co já nechtěla aby viděl. třeba moje kolena. Brr. Teda jako ne že bych měla... wait, what? Přestaň přemýšlet. Nech toho. Není to zdravý. "Měli by jsme vypadnout. Musím jít. Dobrou noc. Ráno. Chuť však víš." Vypadne ze mě několik nesmyslných slov/vět/cokoliv, načež Ezrovi prudce mávnu, poberu si příručák a kočku a mizím. Prjdu si to hezky chodbou až ven a až tam si uvědomím, že jsem vlasy nechala stažené, takže je rychle rozpustím - přeci jen, to by vysvětlovalo to šuškání co se ozývalo za mnou. jako kdyby každý holce nebyly trochu vidět obratle, duh. Uhladím si oblečení a hrdě se vydám ke strýčkovi. Jenže ve chvíli, kdy spatřím jeho výraz je mi jasné, že tohle nebude hezký přivítání a že to bude chtít řešit na veřejnosti, abych se cítila co nejtrapněji.
"Nechceš mi něco říct, Ariano?" Ozve se a založí si ruce na hrudníku. Zakroutím hlavou, ale místo toho, abych sklopila stydlivě pohled, drze ho upírám do jeho očí a našpulím nespokojeně plné rtíky. Jestli jinde mají rodiče problém s tím, že jejich děti se baví s nečistými, tak zrovna moje rodina má prostě problém s tím, že pořádně nejím. Jako by to bylo nějak důležité!
"A jak to hodláš vysvětlit?" Zeptá se a přimhouří podezřívavě oči.
"No Darrel řekl-" spustím výmluvným tónem, ale stejně mi do toho skočí.
"Takže když Darrel řekne, že budeš vypadat lépe bez vlasů, tak si je vytrháš? A jinak si normální?!" Procedí rozzuřeně skrze zatnuté zuby a uklouzne mu škodolibé uculení když procházející skupinka páťáků po mě hodí posměšný pohled a zašuškají si něco o tom, že jsme jak chodící kostra a bez vlasů bych rovnou stát v kabinetě biologie.
"Jenže Ginger ona-" začnu zase, ohánějíc se zrovna těmi, které mi strýček přísně doporučil jako kamarády. Haha, kéž by.
"Olssonová meje nádobí. Budeš ho mýt taky?" Nadzdvihne téměř až posměšně obočí a skloní se ke mě, vytáhne z kapsy koblížek s jahodovou náplní - samozřejmě v pytlíku. A strčí mi ho před obličej.
"Najez se." Přikáže mi a zamává koblihou. Kámo, jak ráda bych si dala! Stačilo by jen natáhnout ruku...!
"Nechci." Zamračím se a kousnu se prudce do rtu, vzpurně si dupnu a nadzdvihnu hlavu nahoru, abych vypadala fakt uraženě.
"Nikomu se nebudeš líbit!" Ozve se Chriss.
"Ezrovi to nevadí." Ozvu se a tím nevědomky, ale dokonale hladce ukončím konverzaci. jakmile se prostě řekne jméno někoho nečistokrevného, strýček reaguje přesně tak, jako teď. Zabaví mi příruční zavazadlo a Meow a vydá se na odchod. "Dokud nezačneš normálně jíst, vezmu ti zeď." Ozve se ještě výhružně a pak už nekompromisně mizí z nádraží. "MOJE ZÍDKA!" Zařvu rozčíleně na celé nádraží a rázně se rozejdu za ním, snažíc se ho dohnat. No tak jako co je tohle za logiku! Vezme mi Meow, vezme mi zídku, zakáže mi se bavit s Jane a teď i s Ezrou, první je naštvaný že se neřídím a nebavím s Ginger a Darrelem a když to zkusím tak mě seřve, vadí mu, že se snažím udržet si štíhlou linii a zbavit se těch nárazníků, tak jako co mám dělat! S kým se mám bavit! Vždyť ani Patrick není čistokrevnej! Ani Riley! To je tak na houby, a nikdo mi nerozumí, celej svět je proti mě a všichni na mě koukají a myslím, že uteču z domova nebo udělám něco fakt špatnýho, kašlu na školu, tohle je celosvětové spiknutí proti mě!

>>>

_________________

Arianin škrek. Horší budíček si hádam ani nedokázal predstaviť. Minimálne nie v tomto prispatom stave. "Čoooo?" zamrčal s napoly otvorenými očami, ktoré skĺzli na niečo teplé a kostnaté, na čom mal položené svoje ruky. Arianiné nohy. Naozaj zaspal s rukami na Ariane? Obzvlášť na jej dolných končatinách, ktoré boli celé kostnaté, ostatne ako už nejaký ten čas aj celé jej telo. Ani nestihol zareagovať odtiahnutím rúk a Ariana si už nohy vyšmykla spod jeho dotyku. "Nejanči. Máme čas," povedal ako ju tak sledoval pri naprávaní šiat. Rukami si prebehol vlasy a potom sa postavil aj on a to tak, že stál medzi Arianou a dverami kupé. Siahol rukou na svoj krk, aby si napravil kravatu, no žiadna tam nebola, a tak si len prešiel rukou po krku a ďalej smerom dole až na brucho, aby si aj on napravil tričko a košeľu. "Čo je?" spýtal sa takmer urazene, keď zbadal ako si Ariana zakrýva sukňou kolená. "Hádam si nemyslíš, že som ti pod ňu pozeral!" obvinil ju a neveriacky si odfrkol. "To by mi tak ešte chýbalo," zašklebil sa a pokrútil hlavou. "Jasné, čau," húkol potichu ako okolo neho prechádzala, ale ani kúsok sa jej neuhol, takže sa okolo neho musela obratne prešmyknúť, pokiaľ sa na neho nechcela nalepiť. Schmatol knihu, strčil kocúra do klietky a vybehol s ňou na chodbu, kde akurát narazil na tú tlupu štebotajúcich dievčat. Vrhol na ne znechutený výraz a precpal sa pomedzi ne Ariane tesne v pätách. Zoskočil zo schodíkov na nádražie a mĺčky sa porozhliadol. Mamku ani Ali nikde nezbadal, čo znamenalo, že po neho príde oco a ten bude ako vždy meškať, pretože práca nepustí. Nahlas si povzdychol a zložil klietku ku svojim nohám. Jeho pozornosť však rýchlo upútala dvojica stojaca neďaleko. Ariana a jej neslávne známy strýko. Chlapec po ňom skĺzol pohľadom a nesúhlasne sa zašklebil. Tento muž Ariane zakazoval rozprávať sa s ním a to sa mu vážne nepáčilo. Ariana sa predsa môže rozprávať s kým chce a on bol pre ňu určite vhodnejší spoločník ako niektoré tie slizolínske zjavy, s ktorými mala dovolené stýkať sa. Ako tak počúval ten rozhovor (a že sa ani neobťažoval tváriť, že ich nepočúva, doslova na nich čumel) pomaly mu začínalo dochádzať o čom je reč. "To snaď nemyslí vážne? Takže ona neje kvôli Gallovi?" vyprskol a pokrútil nad tou absurditou hlavou. "Hlupaňa." zamrmlal dosť nahlas na to, aby to mohla pri správnom vetre a čistých ušných kanálikoch začuť aj Ariana. Momentálne bol výnimočne na strane toho čudáka. Ariana by mala rozhodne začať jesť, pretože ju čoskoro sfúkne z metly aj letný vánok. Našťastie konečne zbadal otca a tak vzal kocúra a vydal sa k nemu. Ako však prechádzal okolo Ariany, neodpustil si pobavené úchechtnutie. Tvárila sa nadurdene ako malé decko a na jej zvyčajne bezvýraznej tvári to bola nečakaná zmena. Komentára sa však zdržal. Dobre vedel, že jeho spoločnosť by to Ariane len zhoršila. Mne to nevadí? Teda... nevadí mi to? Prečo by mi to malo vadiť... Nevadí mi to. Jej vec. Na okamih sa na Ariane zastavil pohľadom a skĺzol po nej očami. Nie, vadí mi to. Vyzerá ako kostra. Pomyslel si a potom sa vybral za tatkom.
>>>

_________________

Arsen vůči Riley a jejímu tajnému záletničení s Gweninou čokoládou ani nepojal podezření a dokonce i dívčí výměny lichotek na účet vlasů bral už skoro jako něco normálního, ačkoli od Riley by si byl nikdy nepředstavoval, že něco takového uslyší. Kodrcavá cesta mu ale trochu otupila vnímání všeobecně.
Zazubil se na Gwen, že si o artušovském řádu zkusí něco zjistit, i když neměl ponětí, kdo má být "Sýr", a i když se zhnuseně otřásl nad slovem "balet", sázku přijal - jak jinak.
Na nádraží si ho nikdo vyzvednout neměl. Arsen si dal hodně záležet na tom, aby mamku ukecal, že ho vyzvedávat nemá a že chce doject domů sám, na vlastní pěst (je mu patnáct, proboha). Je to přece Londýn - zná to tam a nic se mu nestane. Přesvědčit mamku dalo vůbec největší práci, táta stál na jeho straně, i když to znamenalo doprovodit domů i January.
Arsen povytáhl obočí, když Patrick najednou vysmahl z jejich už docela zabydleného kupé, jako když ho píchne včela, ale moc dlouho to koumat nemohl, protože potřebovat ještě najít Janny... Zamžoural zvědavě okýnkem ven na Patricka, který táhl stranou vyššího muže (nejspíš tátu), a uvědomil si, že o rodinách svých kamarádů možná neví zase tolik, kolik by měl, kvůli všem těm novinovým článkům... Trochu se zastyděl a zvedl oči ke Gwen a Riley.
"Takže se uvidíme aspoň někde v Londýně před novým školním rokem," navrhl a pokusil se o úsměv. Nerad se loučil, ale... pokud o to holky stály, pomohl jim aspoň s kufry na nástupiště, ale pak už se začal rozhlížet po své sestře. Trochu ho píchlo u srdce, že s ní ani jednou nejel vlakem během jejího prvního roku v Bradavicích, ale Janny si díky tomu našla vlastní kamarády (jako třeba Jamese, Gwenina bráchu) a nevěšela se na něj.
Zamával docela vesele na Ginger, kterou v davu zahlédl s nepřehlédnutelnou rusou hřívou vlasů, kterou disponovalo víc jedinců - mávl takhle i Cassovi a Maeve, nebelvírské chytačce. Zbytek tmavovlasých a světlovlasých hlav odtipoval, aby taky houkl aspoň "na viděnou", přičemž Ariana a Ezra se tu například ještě zdržovali, někdo utekl se svými rodiči rychleji...
Nástupiště začínalo řídnout, takže šance na odchycení Janny se zvyšovala, ovšem stejně jako...

...šance odchytit v davu jistou nebelvírku, která by u sebe mohla mít koště, které jí tak úplně nepatří. Arsen byl dost odhodlaný dostat ho zpátky na léto všemi dostupnými prostředky. Nefertiti zatím odstepovala za January, která ji hýčkala o něco víc a měla u sovy pálené už své rodinné místo v kruhu se sovími oříšky vydobyté. Zůstal sám, s docela dobrým výhledem na dav s výjimkou lidí vyšších, než byl on sám (ale těch zas nebylo tolik). Problém byl v tom, že zlodějka koštěte byla mrňavá a navíc měl tušení, že může kdykoli nabrat úplně jinou barvu vlasů. Holky...

_________________

Aljaška toho dne nespala zrovna dvakrát dobře. Možná taky kvůli tomu se jí povedlo při ranním, předodjezdovém sezení u zrcadla trochu přestřelit s Colovariou a dosáhnout tak ještě o něco světlejší blonďaté barvy, než původně zamýšlela. Mávla nad tím rukou – čas na opětovné pokoušení neměla a koneckonců to nebylo zas tak příšerné, jako kdyby se jí smekla ruka ještě víc a vykouzlila třeba žabincově zelenou.
Ve vlaku nejela s Donnou, protože měla dojem, že by nezvládla vlny energie, které z její sestry sálaly. Ne, osamělé kupé, kde vládlo absolutní ticho, protože spolucestující taky neměli moc nálady konverzovat, to byla mnohem příhodnější varianta cesty vlakem. Když se tedy Alaska konečně dostala z vagonu na nástupiště 9 a ¾, byla poněkud rozespalá. Nedostatek konverzace a únava totiž mnohdy zapříčiní spánek, a v dívčině případě se nestalo jinak.
Dalším důvodem, proč Aljaščina nálada nedosahovala zrovna dvakrát omračujících výšin, bylo koště, které držela v rukou. To její šlo spolu s kufry napřed, tohle byla Arsenova Kometa, kterou mu přednedávnem ztopila za ukradenou kávu. A stejně ji nevrátil, prevít.
Aby přiznala pravdu, hádka s ne-zas-o-tolik mladším mrzimorem ji začínala poněkud mrzet, ale byla by proklatá, kdyby přišla se svěšenýma ušima za Quinnem ona. Ne, jestli chce svoje drahocenné koště zpátky, bude si pro něj muset přijít sám. A rozhodně se nevzdá jen tak jednoduše, protože by to měl kluk až moc lehké. Alespoň okrajové problémy přeci dělat musí, ne?

_________________