Charles zrovna hypnotizoval pohledem talíř s palačinkami, který k němu letěl, aniž by ho někdo držel v ruce, a snažil se netvářit se moc mlsně. Nakonec pro talíř natáhl ruce, když doletěl dostatečně blízko, a položil si ho před sebe na stůl. Ty palačinky vypadaly fakt dobře, otázkou ale bylo, jak budou chutnat. Už jako prcek se totiž Charlie naučil, že jídlu v Děravém kotli se prostě nedá věřit.
Když se u něj objevila starší Nebelvírka, zrovna se chystal ukrojit kousek palačinky a risknout ochutnání. S příborem v ruce se na Joanne zadíval, lehce svraštil obočí, aby vypadal zmijozelsky, a sjel ji zkoumavým pohledem. Od pohledu ji znal a věděl, že je o ročník výš a chodí do Nebelvíru, ale ani jméno si nevybavil. Že by ho to ale trápilo, to ne. „Ahoj,“ pozdravil nakonec a dokonce se letmo pousmál. „Jo, klidně si přisedni,“ dodal a kývnul hlavou k jedné z volných židlí, čímž jenom dokazoval to, že to není žádný pravý Zmijozelák. Pravý Zmijozelák by totiž určitě ohrnul nos a poslal Nebelvírku do míst, kam slunce nesvítí.
„Ty chodíš do Nebelvíru, co? Půjdeš do sedmáku, že jo?“ prohodil po chvilce tázavě a zamyšleně přitom nakrčil čelo. Pak ovšem na chvilku sklopil pohled ke svému talíři a konečně ochutnal palačinky, které chutnaly docela dobře na to, že si je koupil tady, v Děravém kotli. „Promiň, ale nějak si nedokážu vybavit tvoje jméno,“ zahuhlal, jakmile polknul, a znovu se zatvářil zamyšleně. „Jane, nebo tak něco?“ střelil od boku, protože si byl téměř jistý, že na J to určitě začíná.

_________________

Když Andy jako důvod své absence ve škole uvedl autonehodu, samozřejmě mi zase první v hlavě vyskočily pochybnosti o původu. Na druhou stranu jsem ale věděla, že spousta kouzelníků má zrovna v těch mudlovských vynálezech jako je auto zálibu, takže je celkem dobře možné, že i kouzelnické rodiny tyto předměty vlastní. A používají. A vybourají se s nimi. A jak dlouho v Munogvi léčili takové následky bouračky, to jsem nevěděla. A asi ani vědět nebudu, poněvadž strejda Austin se odstěhoval někam do tramtárie i s tetou Claire. Možná je už doma nic nedrželo, když už se o mě nemuseli starat a hrát si an rodiče. Ale o to tu teď nešlo. Šlo jen o to, že Andy mohl být naprosto klidně kouzelnického původu, jen z rodiny, co má zrovna zálibu v mudlovských vynálezech. Netřeba se s tím tolik trápit.
"Ne? Tak v tom případě kdybys potřeboval pomoct něco dohnat, klidně přijď za mnou," usmála jsem se s nabídkou pomoci. Určitě to bude mít kamarád těžké, když tak dlouho chyběl. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že zůstaneme ve stejném ročníku a budeme spolu chodit třeba na některé hodiny. A to bude fajn.
"Taky se mi tomu nechce věřit, ale říká to bábi. A bábi mí vždycky pravdu, i kdyby jí neměla," pokrčila jsem rameny, "a navíc to připustila i tet-matka, která by to rozhodně připustit odmítla, kdyby to nebyla pravda." Nad další otázkou jsem se nepatrně zamračila. Znovu ten pocit, že ti dva ode mě odešli jak jen nejrychleji mohli. "Strejda Austin s tetou Claire se odstěhovali někam na kontinent," opáčila jsem. A ani jsem se s nima nestihla rozloučit, ach jo. "No a bratranec se oženil s nějakou Ruskou a odstěhoval se za ní," dodala jsem ještě. Odchod mladíka, kterého jsem dvanáct let považovala za bratra, mě asi zasáhl ze všeho nejvíc. Ač byl z Nebelvíru a někdy jsem ho nechápala, měla jsem ho opravdu hodně ráda, a chyběl mi. Jenže teď to byl jen bratranec, ke kterému jsem se raději neměla hlásit. Aby nebyly řeči. "Babička mi to napsala v den mých dvanáctin," odvětila jsem, "nejspíš uznala za vhodné mi to zrovna v tu chvíli sdělit." Zvláštní. Od té doby jsem se asi změnila úplně nejvíc. Jen jsem doufala, že to na mně není tak moc poznat, a že se k Andymu třeba nechovám nějak jinak než předtím. Ale k tomu přeci nebyl důvod, ne?
"Ve famfrpálu netuším vůbec," přiznala jsem se. Kdyby se nevyhlašovalo vítězství zelených, ani bych nevěděla, že to vyhrál zrovna Zmijozel. "A co se školního poháru týká, nebyli jste poslední. To byl Nebelvír. Ale přesným umístěním si jistá nejsem. Ono tohle všechno šlo letos hodně mimo mě," další přiznání, načež následovalo jemné zbarvení tváří do růžova. Až teď mi došlo, jak moc jsem vlastně letos kašlala na školní dění a soustředila se spíš na rodinné drama.
"Ještě pořád," kysele jsem se zašklebila, "ona proti tomu bude do té doby, dokud budu holka. Famfrpál se přece pro dámu nehodí. Blá, blá," načež jsem protočila oči vsloup a nechápavě zavrtěla hlavou. Opravdu jsem babičku nechápala. Ne v tomhle. Zájmy by mi mohla aspoň trochu nechat moje - nechci přeci hrát mudlovskou košíkovou nebo něco takovýho, je to regulérně kouzelnický sport, u Merlinovy špíny az nehtama! "Jestli vážně budeš mít vlastní koště, tak ti budu těžce závidět," zazubila jsem se a následně se zakousla do zbytku svojí paštičky. Samozřejmě, že jsem Andymu vlastní koště přála. Jen jsem věděla, že mě nic takového nikdy nečeká, poněvadž proti babiččině příkazu u nás doma prostě nikdo nepůjde a to koště mi nekoupí. "No pokud budeš mít vlastní koště, tak by byla škoda se do týmu nevrátit, ne?" nadhodila jsem s úsměvem, kterým jsem kryla překvapení z toho, že Andy už nechce za Mrzimor hrát. Ačkoliv, letos na tréninky od samého učení asi nebude mít čas.
"Jasně že budu Suna pozdravovat," pousmála jsem se nad tím. Málokdo opravdu chtěl pozdravovat zrovna kočku. Ale proč ne? Sun měl Andyho stejně v oblibě. Drbala jsem za oušky Chaos, hladila hebký kočičí kožíšek a bylo mi tu dobře. Cítila jsem se v klidu a mimo stres, poprvé po dlouhé době. A věděla jsem, že to je zásluha právě Andyho. Že k tomu kamarádi jsou.

"Dobře, budu s tím počítat," usmál jsem se a kývl hlavou. Byl jsem velice rád, že mi Anda nabídla pomoc, když budu v něčem plavat. I když od toho kamarádi jsou, ne? Doufal jsem, že až tak v tom plavat nebudu, ale pomoc se vždycky hodila. Zvláště když byla od Belle. A taky jsem byla neskutečně rád, že budu i nadále s Anabelle v ročníku což znamenalo více společných hodin. Kdyby totiž byl ve druhém ročníku, podle všeho by jsme spolu neměli ani jednu hodinu. Což by mě strašlivě mrzelo.
Přikývnu a na chvíli se zamračím. Nechce se mi věřit tomu, že by jí takhle lhali o jejím původu. Mohli jí třeba lhát, ne? Jenže jsem se rozhodl mlčet. Raději. Obviňovat někoho, že lže bylo špatné, zvláště když já Andě taky lhal. A co kdyby to přeci jen byla pravda? Raději jsem vykouzlil další úsměv a ještě jednou přikývl, jako že tomu rozumím. Nemohl jsem tomu prostě uvěřit. Proč se takové věci dějí? Tohle všechno bylo špatné. Moc špatné.
"To je škoda. A to si s nimi aspoň nepíšeš?" Zeptal jsem i když jsem tušil odpověď. Muselo to být pro Belle hrozné. Takové odtrhnutí od své staré rodiny. Neuměl jsem si představit jak bych na to reagoval já. "Je mi strašně líto, že jsem tvé narozeniny promeškal. Měl jsem pro tebe dárek. Vlastně doma ještě někde bude, tak ho vezmu do Bradavic, abych ti ho dal," věnuju jí úsměv, který jsem chvíli na to schoval za sklenicí s kaktusovou šťávou. Byla vážně škoda, že jsem ty narozeniny zmeškal, i když bude spousta dalších. Ale hlavně mi bylo líto, že se to dozvěděla a neměla si o tom s kým promluvit. Jak jí bylo když na to byla sama? Když se to dozvěděla a neměla se komu svěřit? A nebo si za tu dobu našla někoho jiného s kým si povídala a kdo by jí rozveseloval? To mě užíralo ze všeho nejvíce, jenže jsem netušil jak tuhle otázku podat, aby to nevyznělo nějak hnusně.
"To nevadí, až potkám někoho z Mrzimoru tak se ho na to zeptám," pokývu hlavinou a vesele se zazubím. Tohle mě vážně moc zajímalo. A to, že jsme nebyli poslední ve školním poháru taky bylo plus, i když mi bylo docela líto Nebelvíru. Ale co, někdo poslední být musel, no ne?
Nad jejími dalšími slovy jsem se zasmál. No jo, něco podobného říkala Belle přesně minule když jsme se o tom bavili. "Náhodou, famfrpál hraje dost holek," nechápal jsem jak jí to její bábi mohla takhle odpírat. Měla dobré známky? Měla. Tak proč to byl takový problém? Jasně, byla holka, ale znal spoustu dívek, které hráli třeba házenou nebo takové sporty. Sice to všechno byli mudlové, ale i holky mohli hrát takové sporty, tak by Anda nemohla hrát famfrpál? "No zkoušel jsem si ho vyprosit už teď, ale prý až tak na narozeniny. Takže doufám, že to vyjde. A pokud ne, tak by mohlo na prázdniny," pokrčil jsem vesele rameny. Koště jsem chtěl. Vlastně jsem ho nutně potřeboval, i když bych nehrál. Byla to pro mě prostě nutnost. "Jo to jo, ale uvidím podle toho jak mi půjde škola. Když budu mít nějaké problémy, tak na to budu kašlat a zkusím to třeba příští rok," bylo mi to docela líto, protože jsem měl rád takové sporty, ale škola pro mě v tuhle chvíli byla přednější. A taky pro tátu, od kterého jsem měl tak trochu zakázáno vrátit se do týmu dokud nedoženu to co jsem letos zmeškal. "No a pokud to koště fakt dostanu, tak ti ho budu půjčovat," vesele se zazubím a kývnu hlavinou. Tohle byla pro mě jasná věc. Jen škoda, že nebudeme mít košťata dvě, to by jsme mohli třeba trénovat nebo by jsme se prostě mohli jen tak proletě.. I když ve škole byli ty erární a třeba by nám jedno profesoři na trénování půjčili. I když o tom jsem docela pochyboval.
Chaos se nechávala drbat, dokonce začala po chvíli i vrnět, tak jak to kočky dělají, když se jim něco strašně líbí. A já se cítil strašně dobře. A to byla zásluha Andy. Sice jsem se cítil dobře skoro pořád, ale jen s Belle jsem měl tak dobrou náladu.

_________________

V tuhle chvíli jsem asi mohla působit celkem nezmijozelsky. Což bylo jasné, poněvadž jsem přeci seděla u jednoho stolu s Andym. S Andym, s jediným fakt kamarádem, co se na mě evidentně za poslendí rok nevykašlal. Možná to ale neudělal proto, že byl prostě jinde. A tak jsem se mu nestihla zhnusit. Dobře, možná dokonce byla vina ve mně samotné, že se na mě všichni vykašlali. Dělala jsem snad něco proto, aby se tak nestalo? Zkusila jsem třeba aspoň jednou promluvit například s takovým Cassidym? Ne. Prostě jsem si libovala ve svojí samotě a v tom, jak mě nikdo nemá rád a nikdo se se mnou nechce ani bavit. A líbilo se mi to, být taková ke všem ostatním. Andy byl ale výjimka a já tak nějak tušila, že bych asi nerozdýchala, kdyby byl vážně mudlovského původu, a proto jsem to nechtěla zjišťovat, bála jsem se toho. Všechny tyhle myšlenky jsem ale samozřejmě nedávala najevo a usmívala jsem se. Stále trochu míň než dřív, ale už to aspoň vypadalo jako úsměv.
"Ne," zněla moje celkem překvapená odpověď, "babička říká, že je nebezpečené si s krvezrádci psát. A že to nemám dělat, zvlášť pokud žijí s mudly." To, že jsem sama ještě plně nechápala význam slova krvezrádce a vůbec jsem z toho neměla moudrou hlavu, a vlastně jsem jen papouškovala, co Ethel Howellsová nakázala, jsem nezmiňovala a ani nijak neřešila. Nepřišlo mi na tom totiž vůbec nic divného. Stejně jako mi připadalo naprosto normální ty výrazy používat, což ze mně nejspíš dělalo pravou čistokrevnou Zmijozelku.
"To vůbec nevadí, žes moje narozeniny zmeškal. Stejně se nijak neslavily, prostě to byl další obyčejný den ve škole," mávla jsem nad tou záležitostí rukou, jako by se skutečně o nic nejednalo. To, že pro mě měl Andy dárek, mne mile překvapilo. To jsem nečekala. "Tak si ho schovej na Vánoce, nebo na další narozky," zazubila jsem se na něj. Vážně jsem nepotřebovala splácet dárky. A to, že to Andyho vůbec napadlo, bylo převelice úsměvné.
Jen jsem kývla nad tím, že se zeptá nějakých spolužáků z koleje, a napila se čaje. Vážně jsem nechápala, jak mi to všechno mohlo tak utéct a jak to, že jsem si z toho vůbec nic nepamatovala. Krom faktu, že Zmijozel vyhrál, že. Jenže to se dalo očekávat a bylo to naprosto samozřejmé. Což jsem ale Andymu samozřejmě neinterpretovala. I on měl určitě svou kolejní hrdost.
"Otázka je, která z nich má taky za babičku Ethel Howellsovou," pokrčila jsem rameny. Zkusila jsem si představit třeba takovou Arianu Harringtonovou, jak na ni ječí moje bábi. A ona zatím zírá někam do zdi a babička jí je úplně ukradená. Byla to celkem vtipná představa, div jsem nad ní doopravdy nevyprskla smíchy. Ne teda že babička by často ječela. Ona byla mnohem děsivější s ledovým klidem. "Ale je to jedno, prý mi to bábi hodlá tolerovat, pokud budu poslouchat její další příkazy. A pokud budu mít výsledky na špici žebříčku," pokrčila jsem rameny. To byla taková nepsaná dohoda mezi babičkou a mnou. Musela jsem se chovat podle jejích představ, a za to jsem si mohla zasloužit účast ve famfrpálu. Přesně do konce školy, pak už bych té kratochvíle měla nechat. Brala jsem to, bylo to lepší než nic. A navíc, kdo ví co bude po škole. Někam mě provdají a budou po mně chtít, abych rodila děti. Čistokrevný děti. Ne teda že by čistokrevný mimino bylo lepší než nečistokrevný. Pořád to bylo mimino. A ty jenom jedí, čůrají a kadí. A když nemůžou ani jedno z toho, tak ječí. Fuj.
"Řekla bych našim, aby ti to koště koupili," zamyslela jsem se nahlas, "jenže oni by si mysleli, že ho chci určitě pro sebe a tebe by si vyhledali všude možně, aby si ověřili, že jsi skutečnej," protočení očí vsloup, "navíc pochybuju, že by koště vážně koupili někomu, koho ani neznají, když ho nechtějí koupit ani mně." Tentokrát jsem to nemyslela nijak, že by to snad souviselo s původem. Jen jsem si tak říkala, že mít zrovna Howellsáky zahrabené do rodinné historie a vůbec všeho, by asi nebylo nejpříjemnější. "Až budeš mít koště, tak ho hlavně hlídej jako oko v hlavě," pobaveně jsem se zasmála. Andy byl hrozně hodnej člověk a já tak nějak tušila, že se mu to v budoucnu určitě vymstí. A to jsem nechtěla. Ale ne že půjčování koštěte by neznělo suprově. To zase jo.
Chaos byla prostě zlatíčko, jak už kočky bývají. Docela mě mrzelo, že tu teď nemám i Suna, ale za rozzlobeného strej...ehm, otce to nestálo. Fakticky ne. Navíc takhle dobrou náladu jsem už dlouho neměla, a to i bez Suna.

_________________

Anda mi nepřipadala vůbec jiná. Naopak, byla pořád stejná. I když tak jsem jí vnímal asi jenom já. Jenže na mě prostě tak působila, a taky.. Nikdo se nemohl divit, že se někdy chovala tak jak se chovala když měla doma svou bábi. S takovou bábi bych se asi taky choval úplně jinak než teď. Vždyť já se jí bojím jen z vyprávění a chudák Belle s ní žije. Chápete? Vždyť ona žije s úplným ďáblem! Vážně. Jak to chudák mohla tak dlouho vydržet? Já bych to nevydržel ani den. Vážně. Ale i přes tu nedokonalou bábinku jsem měl Andu strašně rád. Opravdu.
Pousmál jsem se, i když bych se nejraději mračil. A taky jsem měl strašné nutkání zeptat se Andy co to znamená krvezrádce, protože jsem to slovo neznal. Jenže kdybych se zeptal mohlo by jí to poté přijít divné, takže jsem raději mlčel a jen přikývl. Přeci jen, byl jsem strašlivě rád, že jsme se po tak dlouhé době viděli. A zas se spolu bavili. A kdybych se jí na to zeptal, mohla by si zase pokládat otázky ohledně mého původu, takže jsem se rozhodl, zeptat se třeba Arsena nebo Cassiho, až je uvidím. Ti by to mohli vědět. A pokud ne, tak se zeptám třeba nějakého profesora.
"Jak neslavili?" Zeptal jsem se trochu zaraženě a pozvedl tázavě obočí. Jak někdo nemohl slavit narozeniny? No a co, že byla ve škole. Narozeniny se prostě měli slavit. "Vždyť se musí slavit. Narozeniny jsou prostě narozeniny," vážně jsem to nedokázal pochopit. "Ne dám ti ho hned jak se uvidíme, na Vánoce a další narozeniny bude další," vesele jsem se na Andu zazubil a podle toho jak jsem se na ní podíval bylo jasné, že se nenechám obměkčit, a že jí ten dárek vážně dám. A hlavně, její další narozeniny oslavíme. Společně. Bude dort, dárky a.. Fajn, s tím dortem jsem to nevěděl přesně, protože jsem pochyboval o tom, že ho sova unese, a taky že by se po cestě někde nerozbil. Ale to bylo fuk, někde něco takového seženu. Třeba nějaký mini dortíček nebo tak. Ale to bylo až za dlouho, tak že jsem to teď nehodlal řešit. Zatím.
"Pravda," s tím jsem samozřejmě souhlasil. Kdo by taky mohl přežít Ethel Howellsovou? Tedy krom Belle, samozřejmě. I když kdo ví jak to ona doma přežívá? Já jsem si to prostě neuměl představit. "Vážně? Hm, je to docela dobrý kompromis, i když nevím zda bych na to přistoupil," zahuhlám zamyšleně s očima zabodnutýma do Chaos. Vždyť takhle jí může přikázat cokoliv a Anda to musí splnit, jinak bude muset odejít z týmu.
Zatvářil jsem se poměrně zděšeně, když Belle znovu promluvila. Ještě, že jsem se v tu chvíli díval jinam než na Zrzku. "To je v pohodě, myslím, že až doženu školu, že to nebude takový problém. Teď mi ho nechtějí koupit, protože se bojí, že bych kašlal na školu," prohodím a nahodím široký úsměv. Raději. Z tohohle jsem se musel nějak vykroutit. Aby se po mě začali pídit všichni z rodiny Howellsů? Ne, děkuji. O tom jsem vážně neměl zájem. "To budu," zazubím se vesele a přikývnu. To by mi ho rodiče ani nekoupili, kdybych na to koště kašlal. Ale podělit se s někým o něj jsem chtěl. A hlavně s Belle. Protože ona byla supr. Ale nejvíc bylo supr, že jsme tady byli spolu. Usmál jsem se ještě o něco více, když se Chaos rozvalil skoro přes celý stůl. Taky jsem k ní natáhl ručku a podrbal jí vesele na břichu. Škoda, že tady nebyl i Sunshine, mohli by se tak konečně seznámit s Chaos. Ale co, v Bradavicích na to bude času dost.

_________________

V hlavě už jsem neměla ani krvezrádné příbuzné, ani vlastní pochybnou minulost nebo možnost, že si bábi opravdu myslela, že jsem moták. A vlastně mi začínalo připadat, že všechno v mém životě už jde jen a jen dobře. Všechno bylo prostě dokonalé. Byla jsem čistokrevná, tudíž jsem se nemusela bát vydědění. Můj otec měl vysokou pozici na ministerstvu a místo praštěného bratra, bratříčkujícího se s mudly jsem měla... no, společensky přijatelnou sestru, která se naštěstí nesnažila se mnou nijak víc sbližovat od doby, co jsem byla opravdu její sestra i oficiálně. Babička už se mě nebude snažit zabít. Můžu pokračovat ve famfrpálu. A hlavně, Andy není mrtvý, což znamená, že není mudlovský šmejd. A pořád se se mnou baví. Prostě a jednoduše, všechno bylo super.
"No, neslavili," řekla jsem nechápavě, "je na tom něco divného? Dárek mi naši poslali, ale oslavy se u nás pořádají jen když je nutnost společenské akce ve prospěch rodiny. Ono by pak bylo těžce nezdvořilé nepozvat ostatní rody a tak," další papouškování babiččiných slov. To, že sestra Page vždycky oslavu měla, i když třeba opožděnou o pár měsíců, a vždy se na ní sešli nějací členové smetánky, to mi nepřišlo rozhodně podezřelé. "Ale pokud myslíš, tak můžeme moje třináctiny na hradě klidně oslavirt. Skřítci z kuchyně určitě rádi upečou dort," zazubila jsem se radostně. Kdyby Andy souhlasil, byla jsem ochotna i navrhnout společnou oslavu někde mezi daty našich narození.
Chtěla jsem se hádat, že po něm přece žádné dárky nechci, ale jeho pohled říkal, že to asi nebude zrovna nejlepší nápad, tak jsem rezignovala. "Jak myslíš, ale kdyby s tím měl být nějaký problém..." Moc dobře jsem si uvědomovala, že ne všechny rodiny na tom jsou finančně tak dobře jako Howellsovi. A jak na tom byl Andy jsem nevěděla, poněvadž se bojíš cokoliv o jeho rodině hledat, aby náááhodou nebyli mudlové.
"Od babičky je to jako by mi nabídla zlatej poklad," zasmála jsem se pobaveně. Opravdu, takové ústupky byly rozhodně maximum, co jsem od bábi mohla čekat.
"Aha, tak dobře. Ale kdyby náhodou, možná bych zvládla ukecat aspoň strejdu Austina. Teda přes babiččin zákaz mu psát," povzdechla jsem si. Ale vnucovat jsem se nechtěla. Ne že bych nechápala, že nechce aby jeho rodina byla prohledávána.
"Myslím, že bude v dobrých rukou, A už víš, jakou bys chtěl značku? Model?" zeptala jsem se se zájmem. Já osobně toužila po jakémkoliv koštěti, i kdyby mělo být second hand. Což by nebylo. Kdyby se mi totiž někoho podařilo umluvit, asi by mi koupili nejnovější Kometu. Tu totiž tehdy dostal brácha, když si o koště řekl. Ehm, bratranec.
Chaos samozřejmě měla raději vlastního páníčka, takže jsem jí přestala matlat a vrátila jsem se k čaji.

_________________

Kluk, kterému ještě stále nemohla přijít na křestní (ale příjmení si vybavila, aspoň něco) nijak neodporoval a nechal jí přisednout. Konečně další milý zmijozelský. Většina na vás vrčí už z dálky. Přisedla si a na stůl položila svůj džus. "Díky," poděkovala mu slušně a udělala si na rozvrzané židli co největší pohodlí. "Jo, přesně tak. Ty si ze Zmijozelu ze... eh asi půjdeš do šesťáku, ne?" Nebyla si jistá. Nikdy si nijak moc neudržovala moc přehled o lidech, které moc neznala a tak bylo i možné, že byl klidně o rok starší než ona. I když pochybovala, že by se zas až tak sekla. A i kdyby se sekla, tak co. Stává se.
Nedůvěřivým pohledem sjela k jeho palačinkám. On se to fakt odváží jíst? To musí mít šílenej hlad. Ona se už dávno naučila, že je lepší jít olizovat do Mžourova klece než si tu dávat něco k jídlu, protože jídlo je to často živější než tvorové v Mžourově. "Joann," odpověděla a odtrhla pohled od palačinek. "Firewoodová," dodala pak ještě pro jistotu, kdyby si to náhodou chtěl zapamatovat. "A ty si Queen, že?" zeptala se se zvednutým obočím. "Ale na křestní si asi nevzpomenu." Mohl by to být James. Nebo John. Nebo Avery. Nebo Harry. Nebo by se klidně mohl jmenovat Gwenomuld. To spíš ne, ale ta šance tu furt je... Ne, na křestní asi fakt nepřijde. Bezmocně pokrčila rameny. Ne, fakt neví.
Pak znovu hodila podezíravý pohled na plačinky. "To se nebojíš, že tě ty palačinky sní zaživa?" zeptala se pochybovačně. Ona by to neriskovala. Ještě něco chytne a pojede k Mungovi.

_________________

Charlie souhlasně pokýval hlavou, aby potvrdil Joanninu domněnku. „Jo, půjdu do šesťáku,“ přisvědčil. „Hele, je šesťák těžkej?“ zeptal se vzápětí zvědavě a obočí přitom vyklenul o pár milimetříků výše. Zatím toho o dalším ročníku od starších spolužáků moc neslyšel a byl zvědavý, jak se vyučování po složení zkoušek NKÚ liší, pokud vůbec nějak.
Když se mu pak Nebelvírka představila, Charlie se pousmál a zadíval se na ni. „Joann, jasně. Já věděl, že je to něco od J,“ odkýval to s úsměvem ve tváři. „Jo, jsem Queen,“ přikývl vzápětí. „Charlie Queen,“ představil se na oplátku. Vůbec mu nevadilo, že si někdo nevzpomněl na jeho jméno, ostatně on si to její taky nepamatoval, tudíž si neměli co vyčítat, že jo.
Málem mu zaskočilo, když se ho Joann zeptala, jestli se náhodou nebojí, že ho ty palačinky sní zaživa. Skepticky se na jídlo na svém talíři zadíval, načež pokrčil rameny. „Zatím se nepohnuly, což považuju za dobrý znamení,“ zahlásil naoko vážně. „Navíc určitě znáš to pravidlo – sežer je dřív, než ony sežerou tebe. Každopádně, mám vyzkoušený, že zrovna palačinky jsou v Kotli celkem dobrý, na rozdíl od ostatních věcí z nabídky. Ještě nikdy se mě nepokusily zabít.“ Charlie se pobaveně uculil, ukrojil si další sousto a s chutí ho smlsnul. „Nechceš ochutnat?“ nabídnul pak Joann ochotně. Nebelvíři byli přece odvážní, ne? Nějaké palačinky jí nemohly zastrašit.

_________________

Tak nějak byla sama se sebou spokojená. Odhadla ročník a věděla příjmení. To ujde. "Hele," začala zvažovat, jaký šesťák vlastně byl. Náročnější než čekala, ale nic, co by se nedalo zvládnout. "Já si třeba myslela, že toho do nás učitelé nebudou hustit tolik, když jsme zvládli NKÚ, a že nás na rok nechají vydechnout, ale najednou všechno, co jsme se učili, bylo podle nich důležitý a bylo důležitý, abychom to uměli, protože to bude v OVCÍCH." Pak jen pokrčila rameny. "Ale pokud jsi zvyklej se učit, je to v pohodě. Jen občas máš chuť nacpat ty učebnice někomu z učitelů do krku." A proč? Protože se vlastně dva roky v kuse učíte. A víte, že se bude učit celkem bez přestávky i další rok, protože musíte zvládnout OVCE. Jí by spíš zajímalo, jaký bude sedmák a jaké budou OVCE. Ale to on vědět nemohl, tak se ani neobtěžovala ptát. "Z čeho si vlastně skládal NKÚ?" zeptala se se zájmem. Vždycky chtěla vědět, co koho baví. Pak totiž máte pocit, že toho člověka znáte, i když ho neznáte.
"Jasně, Charlie," pokývala hlavou. Jo, to jí k tomu klukovi sedělo víc než Gwenomuld.
Nedůvěřivě palačinky sjela pohledem. Zatím se nepohnuly. Pokud jsou chytré, čekají, až si Charlie přestane dávat pozor a... chramst. Už nebude žádný Charlie. Ne, to je přehnané, ale zaprvé to musí chutnat úděsně a za druhé bůhví, kdo mu do toho plivl. Zatvářila se pobaveně. Ještě nikdy ho nezabily. Až ho jednou zabijou, ona se mu bude jen smát. Když jí nabídl na ochutnání, trochu jí to zaskočilo. Sjela ho pohledem, jestli jí tam mezitím nevysypal někam jed. Zatím se sice choval mile, ale známe zmijozelské... navíc, pokud je postihnut syndromem čisté kouzelnické krve, tak jí bude chtít odpravit co nejdřív. Nevypadalo to, že by se jí snažil otrávit, možná jen dokázat, že s těmi palačinkami nic není. Přelétla pohledem jak palačinky, tak i Charlieho a pak kývla. "Tak jo," vzala si do ruky vidličku a kus si ukrojila.
Aby řekla pravdu, ta palačinka tak hrozně nechutnala. Už jedla i hůř chutnající věci. "Docela dobrý. Na Děravý kotel dost dobrý," přiznala a vrátila mu vidličku.

_________________

Na slovo krvezrádce jsem nemohl zapomenout. Nejradši bych si ho zapsal do notýsku, jenže to by taky mohlo být dost podezřelí, takže jsem si ho chvíli opakoval v mysli, abych ho náhodou poté nějak nezkomolil. Strašlivě mě štvalo, že jsem nemohl Andě říci o svém původu, jenže teď když jsem se dozvěděl, že její nevlastní rodiče(tedy strýc a teta) jsou pryč, rozhodl jsem se to nechat na jindy. Rozhodně lepší než to na ní teď vychrlit. Prostě si někdy v budoucnu najdu úplně úžasnou chvíli kdy jí to zdělím. A kdo ví? Třeba to vezme úplně v pohodě a budeme i dále kamarádi. Sice na to jsem tolik nesázel, ale ta možnost tady pořád byla. Sice mizivá, ale byla a to pro mě bylo hlavní. I když to, že jsem si zase mohl normálně povídat s Belle pro mě bylo nejhlavnější.
"To jsi ani neměla dort když jsi přijela domů?" Zeptal jsem se udiveně, protože mé narozeniny se vždycky slavili. Sice teprve poté co jsem přijel domů, ale slavili. Jak někdo nemohl slavit narozeniny? Jako dobře, slavit je jako dospělí už nebylo tak skvělé, ale děti je slavit měli. Sfouknout svíčky na dortu mi přišlo už skoro jako rituál, který jsem prováděl každý rok. "My narozeniny slavíme jen v kruhu rodiném," pokrčil jsem rameny, protože jsem tak trochu nechápal, proč by měli zvát tolik lidí, ale fajn. Velké oslavy taky byli dobré. "No jasně, že budu chtít! To je přeci jasný," brouknu vzápětí s úsměvem. Na skřítky jsem úplně zapomněl, alespoň se tak vyřešil můj problém s dortem. Alespoň jí tak budu moci vynahradit ty oslavy, které neslavila doma. Hm, co tohle bylo za rodiče.
"Ne vážně, problém s tím nebude," mávl jsem nad tím ledabyle ručkou a usmál se. Taky jsem byl moc rád, že už neřešila ten dárek, protože hádat jsem se nechtěl. Fakt. A nakonec bych možná i ustoupil. Byla to přeci jen Belle a s tou jsem se hádat prostě nechtěl. "Chápu," kdybych měl takovou bábi, asi bych na to taky přistoupil. I když u mě by s tím asi takový problém nebyl. Já byl totiž kluk.
Ohledně psaní strýčkovi Austinovi(což jak jsem pochopil, byl ještě před rokem její tatíček), jsem zakroutil hlavou a věnoval Andě úsměv. "To ne, vážně. Nechci tě dostat do problémů. Co kdyby na to tvá bábi přišla?" Na tohle jsem nechtěl ani pomyslet. Co všechno by se tak mohlo stát, kdyby na to Ethel Howellsová přišla? Sice bych byl rád, kdyby byla ve spojení se svým otcostrýcem, ale stálo to za problémy s její babičkou? Musela by to provést vážně tajně. A to by asi jen tak nešlo.
"No chtěl bych Nimbus 1000, ale asi bych se spokojil i s nějakou Kometou," pokrčil jsem nad tím ledabyle rameny, i když prvně zmiňované koště jsem chtěl rozhodně víc než Kometu. Ale spokojil bych se s ní. Přeci jen, všechno na čem se dá lítat je dobrý.

_________________